2.2.2. Logický výklad

Ve vývoji právního myšlení se postupně stabilizovaly určité základní argumenty právní logiky, které pracují s určitou formou logiky, a to:

1. logikou výrokovou,

2. logikou normativních vět.

Předmětem logického výkladu je zjištění obsahu právní normy pomocí pravidel formální logiky, které se opírají o základní Aristotelovy zákony: zákon totožnosti zákon sporu a zákon vyloučeného třetího (pokud je nějaká normativní věta platná, nemůže zároveň platit její negace a třetí možnost není).⁶³

Právní věda pak vytvořila i své specifické postupy, v nichž se prolíná logické myšlení se zkušeností právnického uvažování. Jedná se o specifické postupy, ačkoliv i ony se tradičně řadí pod argumenty právní logiky, přesto se spíše hovoří o argumentech právní rétoriky. Tyto „zvláštní argumenty“⁶⁴ právní logiky se řadí mezi argumenty formální logiky, proto že jsou použitelné toliko v určitém statickém systému. Nejsou tedy použitelné pro argumentování v čase, kam formální logika nedosahuje, ale naopak tam, kde se uplatňuje logika dialektická.⁶⁵ Obecně lze říci, že argumenty právní logiky nejsou v právním myšlení používány izolovaně, nýbrž tvoří součást plynulého logického myšlenkového procesu. Z toho vyplývá, že jsou i v určitém vzájemném vztahu, a to nikoli jen jako abstraktní schémata, ale bývají ve vzájemném vztahu v konkrétním uvažování při logickém řešení určité otázky tvorby či výkladu a aplikace práva.⁶⁶ Při úvahách o „zvláštních argumentech“ právní logiky lze také vycházet ze sociálního postulátu vnitřní bezrozpornosti práva a zároveň tedy i z před­pokladu, že je bezrozporné.

V kontinentální právní vědě se rozeznávají určité typy logické interpretační argumentace. Mezi základní argumenty právní logiky patří:

1. argumentum a contrario (argument z opaku) - jest­liže norma upravuje výhradně možnost A, pak se usuzuje, pokud existuje pouze opak možnosti A, že na takový opačný případ je aplikace ustanovení právní normy vyloučena. Ku příkladu § 1 odst. 1 obchodního zákoníku vymezuje předmět úpravy - Tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství.⁶⁷ Z daného ustanovení lze důkazem opaku vyloučit aplikaci obchodního zákoníku resp. jeho ustanovení na vše ostatní co nebylo výše jmenováno.

2. argumentum per eliminationem (důkaz vyloučením) - lze spolehlivě použít zejména k důkazu, že se hypotéza, dispozice či sankce právní normy, spočívající na taxativním výčtu případů v nich uvedených, nevztahuje na jiné případy, ve výčtu neuvedené.⁶⁸ Např. jestliže podle § 119 odst. 1 občanského zákoníku jsou věci movité nebo nemovité a podle odst. 2 se nemovitostmi rozumějí pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, důkazem vyloučením lze pak dovodit, že co není věc nemovitá (výše definovaná), je věc movitá.⁶⁹ Specifickým případem vylučovacího argumentu je důkaz odvozující z vý­jimky pravidlo (zásada Exceptio firmat regulam in casibus non exceptis - výjimka potvrzuje v ostatních případech pravidlo). Za jakousi podskupinu důkazu opaku je možné považovat důkaz vyloučením třetího (argumentum exclusi tertii). Tak např. chování je teď dovoleno nebo zakázáno (třetí je tedy vyloučeno).⁷⁰

Tyto dva výše uvedené argumenty (důkaz opaku a vyloučením) se víceméně překrývají a zároveň doplňují. Lze také říci, že u obou argumentů jde vlastně o proces negování.

3. argumentum a maiori ad minus (úsudek od vyššího k nižšímu resp. od většího k menšímu) - jedná se o argumentaci, z které může být usouzeno, že může-li činit někdo víc, tím spíše může činit méně (pokud policista může oprávněné použít služební zbraň v konkrétním případě, tak jistě může použít i jiných donucovacích prostředků mírnějšího charakteru např. chvaty a hmaty) nebo má-li někdo povinnost větší, tím spíše má i povinnost menší (pokud má někdo povinnost strpět použití věci (kterou vlastní) cizí osobou, lze usoudit, že současný držitel věci, který ji má půjčenou, má tuto povinnost taky. Použití tohoto argumentu v praxi není vždy absolutně spolehlivé, neboť zahrnuje i hodnotící stanovisko a mělo by se užívat ve spojení s jinými argumenty.⁷¹

4. argumentum a minori ad maius (úsudek od nižšího k vyššímu, resp. od menšího k většímu) - jde např. o úsudek od zákazu méně závaž­ného jednání na nutnost zákazu jednání závažnějšího téhož druhu (ve smyslu dopravních předpi­sů je zakázáno na určitém místě zastavit, pak tím spíše je na takovém místě zakázáno stát) Spolehlivost tohoto úsudku je ještě nižší než u argumentace od vyššího k nižšímu. K právnicky důsledné, resp. metodologicky adekvátní aplikaci tohoto argumentu O. Weinberger dodává, že „oprávněnost takové argumentace závisí na konkrétním případu, nemá však obecnou formálně logickou platnost.“⁷²

Někdy se užívá pro dva posledně uvedené argumenty i společný název argumentum a fortiori (a potiori). Podstatou této argumentace je tedy výkladový přístup, dle něhož, je-li „něco“ spojeno s určitým rámcem svého opodstatnění, tím spíše na totéž třeba usuzovat při existenci rámce obdobného.⁷³ Tyto argumenty či důkazy a maiori ad minus (či a minori ad maius) představují významový úsudek, jehož obsahem je právní úvaha, který z více právních pojmů je silnější (právně významnější), a jemuž se proto podrobuje právní pojem slabší. Taková poměřovací úvaha ovšem přesahuje logický rámec, neboť jejím základem je úsudek hodnotící, jímž je možno zhodnotit pravidelný význam např. výkonu trestu odnětí svobody v porovnání s pravidelným významem výkonu vazby z hodnotového hlediska osobní svobody.⁷⁴

Závěrem lze tedy říci, že argumentace a fortiori má povahu nikoliv pouhého logického postupu, nýbrž je za popsaných podmínek víceprvkovým metodologickým návodem s praktickým argumentačním uplatněním. Argumentace a fortiori vyžaduje tedy pro své uplatnění další hermeneutické komponenty, což také znamená, že úzce souvisí s teleologickou redukcí.⁷⁵

5. argumentum a simili (resp. per analogiam) – v teorii práva se, jak známo, rozeznává analogie zákona (analogia legis) a analogie práva (analogia iuris).⁷⁶ Jako logický argument a simili přichází v úvahu přirozeně toliko analogia legis. V tomto smyslu se jedná o důkaz podobností, kdy i sám zákon někdy nařizuje své analogické použití: např. § 272 odst. 1 trestního zákona - zákonným předpokladem skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení je způsobení obecného nebezpečí tím, že pachatel "vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání".⁷⁷ Jiným příkladem může být § 6 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení se použijí pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (pokud zákon o ÚS nestanoví jinak). Takové ustanovení má charakter tzv. legislativní zkratky a umožňuje použití analogie.⁷⁸

6. reductio ad absurdum (důkaz dovedením do absurdních důsledků), resp. reductio ad impossibile (důkaz dovedením do nemožných důsled­ků). Tento důkaz se provádí tak, že se určitá možnost výkladu právního předpisu vyloučí tím, že se dovede k jeho nesmyslným nebo nemožným důsledkům. Tento argument se neuplatňuje samostatně, ale podpůrně, a to především tehdy pokud by pomocí jiného argumentu bylo dosaženo nemožného resp. absurdního výsledku. Jestliže tedy závěr učiněný logicky by byl ve svých důsledcích nesprávný, je třeba jej odmítnout.