1.3. Interpretace práva nebo překlad

Na výklad práva lze pohlížet z více úhlů pohledu jako na určitou formu (způsob) zjištění obsahu právní normy. Účelem výkladu právních předpisů je racionálně (logické a operačně formálně správné) intelektuální poznání (vyjevení) objektivního, jasného a nepochybného smyslu (cíle) praktické právní normy.³³ Interpretaci práva však lze chápat nejen jako problém výkladový, ale i jako problém překladový. Nejednoznačnost formulací v textu zákona se interpret snaží přeložit do takové formulace, která je alespoň vzhledem k potřebě aplikace zákona jednoznačná.

Poměrně často je možné narazit na gramatickou dvojznačnost zákona resp. konkrétního ustanovení. Nejednoznačnost pak může vzniknout v souvislosti s negativními normami obsahujícími obecný kvantifikátor. Přirozený jazyk totiž mnohdy nerozlišuje negaci obecného kvantifikátoru (která je negativním existenčním kvantifikátorem) od negativního obecného kvantifikátoru.³⁴

Tak např. § 4 z. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku říká: „Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.“. Pro toto ustanovení se nabízí vícero překladů. Já nabízím dva odlišné překlady:

1. Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, se lze ochrany domáhat u soudu, pokud zákon nestanoví jinak.

2. Není-li zákonem stanoveno jinak, pak proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší se lze domáhat ochrany u orgánu, kterým je soud.

Z výše uvedených překladů je zřejmé, že nejsou logicky stejné. Je však třeba vybrat jeden z nabízených překladů, který je však nutno řádně odůvodnit, což spočívá v relevantní právní argumentaci. Osobně dávám přednost prvnímu překladu, neboť smyslem ustanovení § 4 je řešení pravomoci soudu k případné ochraně ohrožených nebo porušených subjektivních práv, a to pouze za předpokladu, že zákon nestanoví pravomoc jiného orgánu než soudu. Proto tomuto ustanovení nelze rozumět tak, že: „Jestliže zákon nestanoví jinak, pak je dána pravomoc soudu. Jinými slovy řečeno, předmětné ustanovení hovoří o tom, že pokud neexistuje žádné zvláštní ustanovení o tom, že je pravomocný k ochraně ohrožených nebo porušených práv jiný orgán než soud, tak se má za to, že se lze domáhat ochrany ohrožených a porušených subjektivních práv pouze u soudu.³⁵

Volba formy překladu je založena na teleologické (instrumentální) úvaze. Pokud se tedy hovoří o interpretaci práva jako překladu, tak lze také říci, že logika je pouze „pomocníkem“ při orientaci v samotném případu, nikoliv však instrumentem k jednoznačnému řešení. Je třeba si také uvědomit, že překlad vět přirozeného jazyka (třeba češtiny nebo angličtiny) do nějakého formálního jazyku (např. výrokové nebo predikátové logiky) nelze činit bez potřebných znalostí významů konkrétních (odborných) pojmů. ³⁶

Lingvisté a filosofové jazyka poukazují na skutečnost, že jazyková komunikace se neo­mezuje pouze na významy použitých slov a způsoby jejich kompozice do vět. Zdůrazňují, že vedle sémantiky a syntaxe (vztahu slov) určují komunikační obsah i tzv. pragmatické faktory.³⁷ Pragmatické faktory také ovlivňují výklad právního textu resp. obhajobu jeho správnosti.

Překladem se tedy rozumí nejen snaha o jednoznačnou formulaci textu právní normy, ale také určitá snaha interpreta o přeložení textu právní normy z právnické terminologie do hovorového jazyka. Samotné přirovnání interpretace práva k překladu právních norem je poněkud netradiční, avšak z mého pohledu příliš zjednodušené, neboť u procesu interpretace je většinou nutno klást důraz na logiku, systematičnost a zkoumání smyslu, významu a účelu právní normy (teleologický výklad), což předmětem překladu není.