1.2. Interpretace jako nepostradatelná disciplína

Zásadní roli plní interpretace práva pro správné praktické použití prá­va. Interpretace je nezbytnou součástí procesu aplikace práva, neboť bez postižení smyslu a významu právní normy a jejího místa v systému práva nelze právní normu aplikovat.

Za základ správné interpretace právních norem (objektu) je nutno považovat především zjištění (poznání): a) významu normativního ustanovení (objektu interpretace)

b) jeho smyslu a účelu jehož by mělo být dosaženo

c) jeho místa v systému práva

Je třeba podotknout, že význam a smysl normativního ustanovení není totéž.

Tradičním cílem interpretace práva je tedy postižení významu a smyslu právní normy, která byla zakotvena a vyjádřena ve slovní formulaci toho kterého normativního aktu.

Pro interpretaci práva je nejdůležitější v kontinentálním právu tzv. subsumpce tj. podřazení konkrétního případu pod právní normu (normy). Jedná se o zjištění, jaké je pravi­dlo chování a jak jej použít pro konkrétní případ. Klíčový význam mají při interpretaci práva soudy, vzhledem k praktickému významu jejich činnosti a to patrně i bez ohledu na právní kulturu. Na místě je srovnání s angloamerickým právním systémem. Nejvýstižnějším srovnáním je srovnání soudních precedentů v angloamerickém právním systému a tzv. judikatury v kontinentálním systému práva. V angloamerickém právním systému provádí soudy aplikaci a interpretaci jak zákonů (statutory law) a precedentů (case law), tak i obyčejového práva (customary law).²² Při samotném rozhodování pak anglický nebo americký soudce např. může podle své úvahy vznést novou právní otázku, měl by však strany vyzvat, aby k této otázce zaujaly svá stanoviska. Zde je právě zdůrazněna diskursivní povaha práva, kde strany by měly nabídnout soudu vlastní interpretaci práva aplikovatelného pro daný případ.

Naopak v kontinentálním právním systému je méně významná interpretace práva bez ohledu na to, zda existuje ve formě psaného právního textu či jiného pramene práva. Jedná se např. o interpretaci právních obyčejů. Platnost právních obyčejů jako právotvorného faktoru, a to i těch obyčejů, které působí v našem právním řádu extra nebo dokonce contra legem (nebo dokonce contra constitutionem), se dokazovat musí, neboť charakter takovýchto obyčejů je v systému „psaného práva“ jiný než v systému práva „nepsaného“.²³ Vzhledem k tomu, že kontinentální právní kultura právní obyčej v podstatě nepřipouští jako pramen práva, nevěnuje se této pro­blematice, s výjimkou právních historiků, v právní vědě téměř nikdo. Intelektuální procesy interpretace zde přesahují pouhé definování jazyko­vých znaků. To ovšem neznamená, že právní interpretace zcela ignoruje zažitá či zvyklostní pravidla při výkladu práva. Předmětem výkladu mohou být např. tzv. dobré mravy ( § 3 odst. 1 občanského zákoníku), obchodní zvyklosti (§ 748 obchodního zákoníku) aj.

Tak např. v současné době je poměrně významné posuzování otázky, zda výkon práva na úroky z prodlení ve větší výši než je výše zákonných úroků z prodlení není v rozporu s dobrými mravy (§ 39 občanského zákoníku). V této souvislosti Ústavní soud judikoval, že dobrými mravy se rozumí souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.²⁴ Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá.²⁵ Nárok na úrok z prodlení je pak nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně. Výše úroků má mít charakter motivační a nikoliv charakter šikanózní, jak tomu mnohdy bývá. Podle Nejvyššího soudu je pak v rozporu s dobrými mravy zpravidla „výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“²⁶ Ústavní soud pak podtrhuje, že při posuzování otázky výkonu práva v souladu s dobrými mravy je nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jenž je jedním ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát).²⁷

Při soudním rozhodování je také důležitá interpretace jiných právně významných verbálních projevů než práv­ních textů (např. interpretace výpovědí svědků, listin, zvukových záznamů při dokazování apod.), ale i znaků neverbální povahy (u konklu­dentních jednání, interpretace chování či vzezření člověka, způsobu spáchání trestného činu apod.). Touto interpretací dochází ke zjišťování skutkového stavu (questiones facti).

Obecné výkladové pravidlo pro výklad právních úkonů v českém soukromém právu, které je podpůrně přiměřeně použitelné i pro výklad veřejnoprávních smluv, je stanoveno donucujícím ustanovením § 35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. S tímto obecným pravidlem pak souvisí dalších několik zvláštních pravidel. Stejně jako celý právní řád je i jeho část, která stanoví závazné výkladové příkazy (pravidla), ovládána zásadami, na nichž je pozitivněprávně vybudována. Jelikož mám na mysli výklad secundum et intra legem, který nevybočuje z referenčního rámce daného právního řádu, je třeba vycházet nejen z obecných zásad, na kterých tento řád stojí, ale též ze zásad, jež tento řád obsahuje pro případ výkladu projevené vůle. Poznání těchto zásad představuje základní východisko právně metodologické, pokud jde o interpretaci volních projevů. Lze pak říci, že mezi výkladové zásady (zásady interpretačního práva) patří celá třída zásad zformovaných do výkladových pravidel. Jejich praktický význam pro běžný právní život je nepopiratelný.²⁸

Co se týče samotného výkladu právních úkonů, tak je vhodné i podotknout, že základním principem výkladu, jmenovitě smluv, jejichž výklad umožňuje dovozovat jak platnost, tak neplatnost, je priorita výkladu, který dovozuje platnost právního úkonu. Neplatnost právního úkonu má tak být výjimkou, a nikoliv zásadou.²⁹ Tímto základním principem je pak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím i spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy.³⁰

Pro genezi kontinentálního práva je podstatný rozdíl v předmětu inter­pretace oproti právu angloamerickému. Zatímco tradičním postupem při řešení konkrétního případu kontinentálního soudce je subsumpce kon­krétního případu pod obecnou právní normu, (zjišťování obsahu právní normy z textu psaného pramene práva), pro soudce angloamerického právního prostředí je to analogie (interpretace precedentů - konkrétních případů, analogicky aplikovaných na nové konkrétní případy).³¹ Základ­ním objektem interpretace v kontinentální právní kultuře je zákon, v anglo­americké právní kultuře je to soudní nebo správní precedent.

V současnosti se právní věda zaobírá intenzivně srovnáváním pre­cedentu v angloamerickém pojetí a významu judikatury u nás. Z hlediska praktického je stále menší rozdíl, neboť soudy nižších instancí přihlížejí k rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebo Ústavního soudu, což je označováno jako sjednocování soudních rozhodnutí (judikatury). Z hlediska práv­ního však je rozdíl patrný, protože soudní nebo správní precedent v angloamerické právní kultuře je pramenem práva, avšak soudní judikát u nás nikoliv.

V tomto smyslu však čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, který stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, způsobuje nejednotnou interpretaci. Někteří čeští právníci a právní vědci považují čl. 89 odst. 2 Ústavy za zakotvení precedentu v kvalitě pramene práva v českém právním řádu. K tvorbě precedentu jako pramene práva je podle jejich názoru povolán Ústavní soud, který v této interpretaci přestává být jen negativním zákonodárcem, ale stává se zákonodárcem plným.³² Tento výklad předmětného článku, a to zejména ve vztahu k rozhodnutím o ústavních stížnostech, však naráží na námitku, že nebyl proveden v kontextu dalších relevantních ústavních ustanovení (že tedy byl pominut výklad systematický), a to zejména těch, která předvídají, že svobodu osob lze omezit jen zákonem a jen zákonem jim lze ukládat povinnosti (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 LZPS). Přitom není pochyb o tom, že zákonem je třeba rozumět rozhodnutí parlamentu přijaté ve formálním procesu. Více k závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu kapitola 3.2. Výklad práva Ústavním soudem.