1. Interpretace práva

V této úvodní kapitole bude především vymezen pojem interpretace práva z hlediska různých teoretických přístupů. Dále poukáži na její funkci v právním odvětví. Neopomenu také meze interpretace právních norem a různé pohledy na samotnou interpretaci práva.

„Část nauky dovozuje z jazykového výkladu termínu interpretace práva, že se jedná toliko o interpretaci práva (tj. spíše jeho pramenů - normativních právních textů a právních rozhodnutí), a nikoliv o interpretaci skutkových okolností, tedy interpretaci, která je nutnou podmínkou řešení právních případů“.² Osobně se s tímto názorem neztotožňuji, neboť mám za to, že termín „interpretace práva“ zahrnuje jak interpretaci právní (questiones iuris), tak i interpretaci skutkovou (questiones facti). Domnívám se totiž, že interpretací práva je nutno rozumět „objasňování smyslu textu, který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práva či jiné formy realizace práva“.³ V tomto smyslu je interpretace práva procesem, jenž obnáší nejen výklad samotných pramenů práva, ale je nutno přihlížet i k interpretaci jiných skutkových okolností. Nemohu také opomenout skutečnost, že ani právnický slovník⁴ nezná pojem „právní interpretace“ ani pojem „právní výklad“. Dle mého názoru je třeba rozumět právní interpretací specifický zaměřený způsob výkladu neznámého objektu, a to i proto, že z jazykového výkladu nelze dovodit objekt právní interpretace, tak jako u pojmu interpretace práva. Z výše uvedených důvodů v této práci používám především terminologicky přesnější pojem interpretace práva, který je převážně požíván právní vědou, a to i přesto, že považuji za nejvýstižnější pojem interpretace v právu.⁵

1.1. Pojem interpretace práva

Interpretací obecně se rozumí duševní proces, v němž člověk jako subjekt interpretace postihuje skutečnost prostřednictvím něčeho, co o dané situaci vypovídá (objektu interpretace). Interpretace práva je jinak řečeno výklad práva. Výklad práva, laicky vnímáno, může podávat každý, kdo si umí vyhledat právní předpis a přečíst si ho. Předmětem této práce je kvalifikovaný, autoritativní výklad práva, podávaný obecnými soudy a Ústavním soudem. V právní vědě se věnuje pozornost právě především interpretaci práva při soudním rozhodování.

Nejstarší vědeckou definici interpretace práva podal již téměř před dvě­ma tisíci lety významný římský právník Celsus: "Scire leges non hoc est, verba eorum tenere, sed vim ac potestatem" (poznat zákony, to nezna­mená pamatovat si jejich slova, ale poznat jejich sílu a moc, resp. působe­ní). Převyprávěno v současné terminologii a chápání, interpretace práva je duševní činnost, která směřuje ke zjištění obsahu právních norem, vyjá­dřených v pramenech práva.⁶ Je to proces zahrnující volby mezi možnými přijatelnými významy s přihlédnutím ke struktuře právního systému.⁷

V souvislosti s procesem interpretace je vhodné uvést i určité přístupy k poznávání práva mezi které patří např. pozitivistický a sociologický, škola volného práva, americký právní realismus, psychologické přístupy k právu, behaviorální jurisprudence, a do jisté míry i oživování přirozenoprávního dualismu práva pozitivního a práva přirozeného.

Dovolím si blížeji uvést některé z přístupů k poznávání práva. Proti samotné přirozenoprávní doktríně vystupuje ostře právní pozitivismus, jehož duchovním otcem je A. Comte se svým nejvýznamnějším dílem „Cours de philosophie positive“. Jde o směr, který neguje veškeré uvažování o hodnotě práva jako nevědecké, a omezuje se pouze na zkoumání empirických právních řádů. Filozofie je pozitivismem redukována na úkol zkoumat tento svět zkušeností podle přírodních zákonů. Právní pozitivismus se pak projevuje tím, že se omezuje výlučně na danou látku, na dané zákony a rozhodnutí (z hlediska de lege lata).⁸

Umírněnějšímu právnímu pozitivismu se obsáhle věnoval zejména František Rouček (1941). Ten gnoseologii uplatněnou na oblast práva označuje jako gnoseologii právnickou čili juristickou a rozlišuje v rámci ní.

1. nauku o poznávání právních norem - zde jde o poznávání jehož objektem je právní norma a spočívá v poznávání ento­logickém (tj. zda konkrétní norma je normou právní), normologic­ké kognici (zda norma má či nemá býti) a normologicke inkog­nici (se přímo hlásá poznávaná norma).

2. nauku o poznávání právním (juriologickém, tedy juriologii) - jehož výsledkem je samotný obsah právní normy spojený s uplatněním požadavku na naplnění "právnosti".⁹

František Rouček pak samotnou gnoseologii jako nauku o poznání rozděluje na noetiku (nauka o poznání jako takovém) a metodologii (nauka o tom, jak dojít k poznání správnému).¹⁰ Teprve ovládnutím gnoseologie obecné a gnoseologie práv­nické jsme podle Roučka dostatečně vyzbrojeni pro interpretaci a aplikaci práva. I pro něho jako umírněného pozitivistu je ovšem poznávání právnické poznáváním právních norem, které tedy spočívá v interpretaci práva.¹¹ Dle mého názoru pak zůstává otázkou do jaké míry vůbec subjekt interpretace může zkoumat skutečnost, zda norma má býti či nikoliv, neboť jen konkrétním subjektům náleží pravomoc posoudit otázku bytí právní normy (Ustavní soud). Pokud tedy právní norma je a existuje, tak interpret musí tuto normu považovat za platnou a interpretovat ji, i přesto, že by měl za to, že právní norma nemá býti. Nelze však opomenout fakt, že když samotný soudce při interpretaci konkrétní právní normy dojde k závěru, že norma nemá býti tzn. že je protiústavní resp. v rozporu s ústavním pořádkem, tak má právní instrumenty k tomu, aby tuto otázku předložil k vyřešení Ústavnímu soudu.

Odlišně nazírá na samotné poznávání práva Karel Engliš, který rozlišuje poznávání logické a empirické, v němž dochází ke zmocnění skutečnosti pomocí myšlenkových řádů (ontologického, normologického, teleologického). Logické poznatky pak můžou být správné nebo nesprávné empirické též pravdivé nebo nepravdivé.¹²

Období po druhé světové válce dochází k odklonu od formalistického právního pozitivismu, který byl zvlášť zřetelný po pádu nacismu v Německu. Jeden z významných představitelů německého právního pozitivismu byl Gustav Radbruch, který proslul mimo jiné předložením jednoho z myslitelných řešení kolize mezi účely v právu. Jako jurista usiloval o dosažení obecného dobra a věřil v sílu lidského rozumu a byl vždy zastáncem argumentačně racionálního pozitivizmu. Byl osobností přirozenoprávního pojetí právní reality, jež není bez metafyzického korektivu myslitelná.¹³ Gustav Radbruch se však v roce 1947 zřekl právního pozitivismu slovy: „Pozitivismus se svým učením "zákon je zákon" byl proti bezpráví ve formě zákona bezbranný a bezmocný. Stoupenci tohoto pojetí byli nuceni každý sebenespravedlivější zákon uznat ja­ko právo. Právní věda si musí uvědomit tisíciletou moudrost an­tiky, křesťanského středověku a osvícenství, že výše než zákon sto­jí právo přirozené, které je nad zákonem a pro které nespravedl­nost zůstane nespravedlností, i když se halí do pláště zákona.“ ¹⁴

Historickoprávní škola zase stavěla svoji juristickou metodu na tezi, že právo „je velkolepým organismem, jehož vznik a dějepisný rozvoj, jehož spojitost se zákony etickými a hospodářskými, jehož bohaté vnitřní ústrojí nelze poznati a seznati jedině ze stručných předpisů zákoníků, nesoucích na sobě vady a mezery kulturního stanoviska dob předešlých“.¹⁵ Do historické nauky pěstované v Německu, a to především F. C. von Savignym a G. F. Puchtou, vstupuje v polovině padesátých let nový naukový proud jehož prvním představitelem je Josef Unger (1828 - 1913), druhým o šest let mladší Antonín Randa (1834 - 1914). Přínos historickoprávní školy je možno spatřovat v pojetí práva jako systému a jeho systematické vědecké zpracovávání. V polovině 70. let byla idea rozšířena o studium podkladů, z nichž text zákonů vznikl a zjišťování důvodů, proč se v právní normě objevily určité pojmy nebo formulace. Představiteli tohoto směru, kde historický výklad zákona nabýval převahy nad systematickým zřetelem předchozí orientace historickoprávní školy, byli rakouští právníci Pfaff a Hofmann, u nás Stupecký.¹⁶

Naopak postmodernismus jako filosofický směr se zásadně odlišoval od předchozích směrů koncepcí odmítáním jediné pravdy a jediného cíle. Jeho představitelé usilovali o alternativní přístup k světu. Lze i říci, že postmoderna otevřela cestu k odmítnutí nadřazenosti racionality v procesu poznání. Možnosti interpretace jsou pak nebývale široké a vlastně každý popis práva je interpretací práva.

Zajímavým je i pohled Jiřího Boguszaka na postmodernismus. Podle něj postmodernismus nezná noetiku či gnoseologii jako vztah subjekt – objekt, ve kterém se klade otázka poznávání objektu subjektem, resp. otázka pravdy jako souladu našich poznatků s objektivní realitou. Pravdou je to, čemu lidé věří, přesněji pro každého to, čemu věří. Postmodernismus se vyznačuje nejširší tolerancí plurality různých názorů. Smysl postmodernismu pak spočívá v tom, že osvobozuje od každé ideologie, která si činí nárok být globálním a totálním vysvětlováním všech jevů v kontraverzi ke všem ostatním.¹⁷

Současný pohled právní teorie na rozsah poznávání práva je nepochybně širší než tomu bylo právě u typických právně pozitivistických přístupů. Pojmem poznání (poznávání) práva z hlediska obecnosti chápání a účelu práva se obvykle rozumí:

1. Poznaní podstaty a funkce práva, což představuje okruh právně filozofických a právně sociologických otázek.

2. Poznaní vlastního právního systému, tedy obsahu jednotli­vých právních předpisů a právních norem, to co platí, to „co býti má“.

3. Poznání konkrétního práva v určitém právním vztahu, tedy odpověď na otázku quid iuris v konkrétní právní věci jako výsle­dek subsumpce faktické skutkové podstaty pod skutkovou pod­statu právní; zde jde již o proces aplikace, resp. realizace práva.

4. Poznání, jak právní norma (a právo jako celek) fakticky ve společnosti působí a jaké vlastně je "živé právo" ve společnosti (s využitím především sociologických metod).¹⁸

V současnosti je interpretace z hlediska logicko-sémantického obecně chápána jako udělování významu jednotlivým znakům, které mohou být buď verbální (jazykové) či neverbální povahy. Nauka, která se zabývá interpretací obecně se nazývá hermeneutika. Právní herme­neutika, která se zabývá interpretací práva (výkladem práva) rámec logicko-sémantického přístupu přesahuje.¹⁹

Podle hermeneutické filozofie pak závisí výklad na hermeneutickém horizon­tu. "V juristické interpretaci je rozlišován výklad v historickém horizontu doby vzniku (interpretace ex tunc) a výklad z hlediska aktuální role norem (interpretace ex nunc).²⁰

V procesu právní regulace může být interpretace chápána v různém smyslu vzhledem k cílům, které sleduje: Tato práce bude zaměřena především na proces zjišťování účelu a smyslu právních norem ze slovního textu tzv. psaného práva, zejm. Ústavy, zákonů a podzákonných normativních právních aktů. Objektem takové interpretace práva je tradičně v kontinentálním právním systému tzv. heteronomní právo.

V tradici kontinentálního práva se rozlišuje primární a sekundární objek­t interpretace. Primárním objektem interpretace je nepochybně psané právo, jehož základem je zákon. Nejrozšíře­nější výzkumy interpretace práva zkoumají vztah mezi zákonem v jeho obecných formulacích a potře­bou jeho soudní aplikace při rozhodování o konkrétním případu.²¹ Lze to chápat i tak, že se zkoumá zda formulace textu právní normy je natolik dostatečná, aby ji bylo možné bez dalšího aplikovat na konkrétní případ prostřednictvím doslovného výkladu nebo bude třeba použít např. výklad rozšiřující (extenzivní) resp. zužující (restriktivní). Zjišťuje se tedy obsah, význam a účel právní normy zejm. zákona ve vztahu ke konkrétnímu případu na který má být aplikována.

Pokud se hovoří o sekundárním objektu interpretace práva, tak se jedná o výklad tzv. autonomního práva. Sem se řadí interpretace právních skutečností mající psanou podobu, např. statuty, smlouvy apod., ale také i aktů aplikace prá­va, kde zvláštní význam mají zejména soudní rozhodnu­tí.