8. Ustanovení občanského soudního řádu a jejich interpretační nejasnosti 174

Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád je základním procesním předpisem pro soudy. Pojímá průběh celého soudního řízení, a to včetně řádných i mimořádných opravných prostředků. Avšak i v tomto předpisu lze narazit na určité interpretační nejasnosti. Některá ustanovení již byla v této práci rozebrána, proto i s ohledem na rozsáhlost občanského soudního řádu budou předmětem dalšího výkladu jen ustanovení, která se týkají přípustnosti resp. nepřípustnosti opravných prostředků. Jejich význam je nepochybný i z toho důvodu, že na základě jejich výkladu soud poučuje účastníky o možnosti či nemožnosti podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek. 174

8.1. Přípustnost odvolání proti výroku o nákladech řízení v případech rozhodnutí uvedených v ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. 174

Určité nejasnosti v soudní praxi tvoří ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.- odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. 174

Výše citované ustanovení hovoří o výjimce (případu), kdy není proti rozsudku odvolání přípustné. V tomto případě vznikají určité pochybnosti v otázce, zda se tato výjimka vztahuje i na výrok o nákladech řízení v takovém rozsudku. Někteří soudci se domnívají, že odvolání do výroku o nákladech řízení je přípustné a v poučení uvádějí, že co se týče nákladů řízení je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení rozsudku ke Krajskému soudu. 174

Pokud má být dosaženo správného závěru, je nejprve třeba interpretovat pojem „rozsudek“ – dle § 152 o.s.ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. V odst. 2 se hovoří o tom, že rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. „Celou projednávanou věci“ je třeba rozumět jak pohledávku s příslušenstvím, tak i náklady řízení, které soud nemůže při rozhodování ve věci samé opomenout. Pomocí gramatického výkladu resp. doslovného lze dojít k jednoznačnému závěru, že pokud ust. § 202 odst. 2 hovoří o rozsudku, tak má namysli rozsudek celý tedy všechny výroky v něm uvedené bez ohledu na to, čeho se výroky týkají. 174

Takový závěr plyne především z ust.: 1) § 155 odst. 1 - obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení; rozhodne-li jen o základu náhrady nákladů řízení, určí její výši v samostatném usnesení. 175

2) § 151 odst. 1 – o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí – zde je jednoznačně stanovena povinnost soudu rozhodnout o případné náhradě nákladů řízení. 175

Na základě výše citovaných ustanovení je tedy třeba mít za to, že pokud zákon hovoří v ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. o rozsudku, je tím myšlen rozsudek celý tzn. i výrok o nákladech řízení. Domnívám se, že v tomto případě zákonodárce vyloučil (ustanovil výjimku z obecného pravidla § 201 o.s.ř. - účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje).možnost odvolání do rozsudku jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující 10.000,- Kč, a to i do vedlejších výroků, neboť lze říci, že rozhodnutí (výrok) o nákladech řízení je součástí výroku o věci samé (§ 155 odst. 1 o.s.ř.). 175

Výše uvedenou interpretaci lze podpořit rozhodnutím NS ČR - „Pro posouzení přípustnosti odvolání je rozhodná výše požadovaného plnění v době vyhlášení rozsudku (tedy to, o jaké částce soud rozsudkem rozhodl). Při určení výše plnění se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (srov. § 121 odst. 3 obč. zák.), tj. k úrokům, úrokům z prodlení, poplatku z prodlení nebo nákladům spojeným s uplatněním pohledávky, včetně nákladů řízení. Pro přípustnost odvolání podle § 202 odst. 2 o.s.ř. není významné, v jakém rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl, popřípadě, že ji zcela zamítl. Není-li odvolání přípustné, protože soud prvního stupně rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, nelze odvolání podat ani proti vedlejším výrokům v rozsudku obsaženým (například proti výroku o příslušenství pohledávky, o nákladech řízení, o lhůtě k plnění).“ 175

K problematice nepřípustnosti odvolání § 202 odst. 2 o.s.ř. se vyjádřil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí - Nález Ústavního soudu ze dne 17.3.2009, sp.zn. 3143/08 v němž poukázal na způsobilost posunout věc do ústavněprávní roviny, neboť „nalézací soud nesmí opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy)“. 176

Opačného názoru je Ladislav Derka, který spatřuje věcný rozdíl ve výroku rozsudku, kterým je rozhodnuto o peněžitém plnění, tedy rozhodnutím ve věci samé, a výrokem usnesení, jímž bylo řízení zastaveno, tedy procesním rozhodnutím nikoliv ve věci samé. I z možnosti odvolat se proti procesnímu rozhodnutí o zastavení řízení ve věci o zaplacení bagatelní částky lze dovodit, že z povahy věci nutně musí být přípustné i odvolání proti jinému druhu procesního rozhodnutí (rozhodnutí o náhradě nákladů v rozsudku o zaplacení bagatelní částky), když to zákon nevylučuje. 176

8.2. Přípustnost odvolání proti doplňujícímu rozsudku a opravnému usnesení 176

V souvislosti s nepřípustnosti odvolání ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. nelze opomenout institut opravného usnesení (§ 164 o.s.ř.) a doplňujícího rozsudku resp. usnesení (§ 166 o.s.ř.). 176

V případě podání odvolání do opravného usnesení, kterým byl opravován rozsudek, splňující předpoklady § 202 odst. 2 o.s.ř. (rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné) je třeba si uvědomit, že takové odvolání je proti tomuto opravnému usnesení přípustné, neboť se jedná o samostatný institut, u něhož zákonodárce nestanovil výjimku z obecného pravidla možnosti podat odvolání proti rozhodnutí soudu v prvním stupni, pokud to nevylučuje zákon (§ 201 o.s.ř.). „Odvolání proti takovému usnesení je totiž přípustné bez ohledu na to, zda je přípustné proti usnesení, jehož se týká oprava, a to proto, že je nevylučuje ani ustanovení § 202 odst. 1 o.s.ř. a ani jiné ustanovení občanského soudního řádu.“ K této problematice se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí: „Proti opravnému usnesení, jímž se ve smyslu § 164 o.s.ř. opravuje výrok rozhodnutí, je odvolání přípustné, i když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští.“ 176

Složitější situace nastává u doplňujícího rozsudku resp. usnesení (§ 166 o.s.ř.). Citované ustanovení hovoří v odst. 1 o tom, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. V odst. 2 je pak uvedena forma v jaké bude rozhodnutí soudu doplněno a za jakých podmínek. Z věty první je zřejmé, že o doplnění bude rozhodnuto rozsudkem pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne soud usnesením. Z toho lze vyvodit dva logické závěry: 177

1) Pokud se bude jednat o doplnění rozsudku, učiní ho soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku. Pomocí gramatického výkladu je tedy možno dospět k jednoznačnému závěru, že proti doplňujícímu rozsudku, kterým byl doplněn rozsudek na nějž se vztahuje i ustanovení § 202 odst. 2, není odvolání přípustné. Takto správnou interpretaci lze podpořit výkladem logickým, neboť z logiky věci plyne, že doplňující rozsudek dle § 166 o.s.ř. je stále rozhodnutí ve věci samé (§ 152 o.s.ř.). Proto by také bylo absurdní (reductio ad absurdum), aby proti jedné části výroku v rozsudku odvolání nebylo přípustné a proti zbylé části výroku v doplňujícím rozsudku bylo odvolání přípustné, i přesto, že by se jednalo o výroky tvořící až společně výrok (rozhodnutí) o „celé projednávané věci“. 177

2) Zcela opačná situace je však u doplňujícího usnesení, protože se na něj již ust. § 202 odst. 2 ani ust. § 202 odst. 1 nevztahuje. Z toho lze dovodit, že proti doplňujícímu usnesení je možné podat odvolání vždy, tak jako proti opravnému usnesení. 177

Závěr 178

Resume 183

Literatura 186

Úvod

Interpretace práva je jednou z nejvýznamnějších právních disciplín, a to jak z pohledu teoretického, tak i praktického. Vždyť bez správné interpretace právních předpisů nemůže být provedena ani správná aplikace resp. realizace práva. Proto lze také říci, že základem správného rozhodnutí soudu je bezesporu porozumění textu právní normy. Ve složitějších případech je třeba poznat i význam resp. smysl a účel právní normy s ohledem na konkrétně řešený případ.

V moderní společnosti se vedou diskuse, zda pro proces interpretace práva je příznačné, že právní závěry soudu jsou zcela determinovány textem právního předpisu a příslušnými interpretačními metodami nebo naopak záleží především na diskreci interpreta (soudce) a v tomto případě použitá právní argumentace má jen ospravedlnit právní závěry k nimž interpret dospěl nesystematicky. Jinými slovy řečeno, na interpretaci práva je pohlíženo nejen jako na teoreticky ustálené metodologické postupy, ale na druhé straně někdy i jako na pouhé uvážení interpreta. Jedná se však o poněkud extrémní pohledy kritiků, jejichž spojení by mohlo být rozumným řešením.

Pouhé uvážení interpreta samozřejmě nepřipadá v soudní praxi v úvahu, neboť z postulátů spravedlnosti a právní jistoty vyplývá požadavek na jednotné řešení¹ tzn., že různí soudci by měli docházet ke stejným řešením a stejné případy by měli rozhodovat stejně, a to pokud možno předvídatelně. Realita v soudní praxi je však jiná, čehož je důkazem i tato práce, která by měla také objasnit příčiny nejednotnosti soudních rozhodnutí.

Interpretace práva je tedy procesem v němž jde o zjištění a porozumění významu textu právní normy, avšak vzniknuvší interpretační výsledek je třeba také v nejednoznačných případech dostatečně odůvodnit, a to v takové míře, aby byl výsledek přesvědčivý a nevyvolával pochybnosti, neboť jinak by sebelepší výklad právní normy pozbýval své hodnoty. Objasnění významu právní argumentace pro proces interpretace práva resp. pro jeho interpretační výsledek je i jedním z cílů této práce.

Interpretace práva a právní argumentace jsou pro mě nejen každodenní pracovní náplní, ale také velkou „zálibou“. Cesta, kterou interpret podstupuje při výkladu právní normy za účelem nalezení správného řešení, připomíná někdy procházku bludištěm, v němž se nachází mnoho možností kudy jít, ale pouze jedna možnost je ta správná, která nás přivede k cíli. Avšak jeden rozdíl by se i zde našel. Ten, kdo si vybere jednu z možností kudy se při procházce bludištěm vydat, nemusí své rozhodnutí racionálně odůvodnit, neboť pokud došel k cíli vybral si nepochybně správně, protože pouze jedna z možností byla ta správná, která vedla k cíli. Naopak interpret, který vybere z více možností konkrétní interpretační řešení, je nucen podat tak přesvědčivé argumenty, aby nikdo nepochyboval o jeho správnosti. K tomu právě slouží právní argumentace, která s interpretací práva úzce souvisí a soudní rozhodnutí si bez ní nelze představit.

Předmětem této práce je tedy jak teoretický pohled na interpretaci práva a právní argumentaci, tak i aplikace teoretických poznatků v soudní praxi. Některé vybrané teoretické poznatky či závěry budou pro lepší pochopení současně promítnuty i do praktických příkladů. V první části této práce budou nastíněny jednotlivé druhy a způsoby interpretace práva, s kterými se lze v právním odvětví setkat (kapitola první a druhá). Poté bude pozornost zaměřena na význam a využití interpretace práva v soudní praxi (kapitola třetí). V kapitole čtvrté bude věnována pozornost právní hermeneutice, jakožto disciplíně zkoumající především psychologické a sociologické aspekty promítající se do interpretace práva. V souvislosti se samotnou interpretací práva v soudní praxi nelze také opomenout právní argumentaci jako neodmyslitelnou součást soudního rozhodování. Tato práce by měla poukázat nejen na úzkou spjatost interpretace práva s právní argumentací, ale i na velký význam právní argumentace pro hodnotu soudního rozhodnutí (kapitola pátá).

Nejen pro soudní praxi by měla být významná i praktická část této práce, v které budou řešeny interpretační problémy spjaté s výkladem konkrétních právních předpisů resp. jejich ustanovení. Při řešení výkladových problémů u vybraných případů bude kladen důraz na jednoznačný a přesvědčivý interpretační výsledek, který bude vždy obhájen racionálně-právní argumentací. Chtěl bych podotknout, že se jedná o případy, které jsou v soudní praxi rozhodovány nejednotně tzn. mnohdy zcela opačně, a to i proto, že většina těchto případů doposud není součástí judikatury Nejvyššího nebo Ústavního soudu a nebo, že se jedná o právní otázky poměrně nové, které však vyvolávají mnoho nejasností (kapitola šestá až osmá). Zůstává pak nezodpovězenou otázkou v čem především spočívá nejednotný výklad právních předpisů samotnými soudy.