7. Zákoutí exekučního řádu a jeho novelizace 141

V další části této práce budou rozebrány konkrétní interpretační problémy (nejasnosti), které v soudní praxi vznikají při interpretaci předpisů upravujících exekuční řízení. Pomocí výše uvedených teoretických metod, postupů a dalších principů bude nalézáno jednoznačné a konkrétní řešení s odpovídající argumentací, tak aby bylo dostatečně přesvědčivé. Předem bych chtěl také poukázat na to, že se právě jedná o případy resp. jejich řešení, která ještě nejsou v soudní praxi nijak ustálená (judikována). K tomu lze současně říci, že názory a postupy soudů jsou v těchto věcech někdy velmi odlišné ne-li zcela opačné. 141

Posledními významnými novelizacemi exekučního řádu došlo k zásadním změnám v exekučním řízení. Tzv. malou novelou publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 183/2009 Sb. byl posílen státní dohled nad exekuční a další činností soudních exekutorů, vytvořena kontrola aktů Exekutorské komory Ministerstvem spravedlnosti a zavedení správních deliktů Exekutorské komory, za které je možné podle jejich závažnosti uložit pokutu až do výše 10 000 000,- Kč. 141

Naopak tzv. střední novela (z.č. 286/2009 Sb.) se zaměřuje především na zvýšení odpovědnosti soudních exekutorů a na úpravu postupu soudních exekutorů v rámci exekučního řízení, spočívající zejména v uložení nových povinností exekutorům za současného odbřemenění soudů od ryze administrativně technické agendy. Avšak některé nově svěřené pravomoce soudním exekutorům vyvolávají i pochybnosti o správnosti jejich převedení. 141

Vlastní zkušenost s interpretačními problémy a nejasnostmi z.č. 120/2001 Sb. zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“, „EŘ“) a především jeho novely ( zákon č. 286/2009 Sb.), která je účinná od 1.11.2009, mě přiměla k bližší analýze těch nejzajímavějších úskalí. Tato novela vychází z původních návrhů předkládaných Ministerstvem spravedlnosti v letech 2007 a 2008, které jsou však poněkud zmírněny, neboť původní návrhy byly podrobeny ostré kritice. Dle těchto návrhů měl zákonodárce v úmyslu přesun takřka celého exekučního řízení čistě do rukou exekutora, a to včetně některých rozhodovacích pravomocí, které podle tehdejší právní úpravy náležely pouze soudu. Ministerstvo tyto snahy zdůvodňovalo potřebou odlehčit soudům v exekučních věcech. Navrhovaná úprava se ovšem mohla dostat do rozporu s ústavním pořádkem či mezinárodněprávními závazky České republiky, neboť o právech a povinnostech měl rozhodovat exekutor. Ten, jako osoba hmotně zainteresovaná na výsledku exekuce, nesplňuje podmínky nestranného a nezávislého orgánu tak, jak to požaduje například čl. 36 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropské úmluvy). Bylo tedy třeba původní návrhy přepracovat tak, aby byla zajištěna ochrana základním právům osob, jichž se exekuce dotýká. Exekucí totiž dochází k významnému zásahu do majetkové sféry povinného a leckdy i třetích osob. 141

Tzv. střední novela tedy vychází z původních návrhů, snaha o přesun celé odpovědnosti za exekuční řízení na soudního exekutora byla ovšem zmírněna a ochranu práv účastníků zajišťuje i nadále nezávislý soud, který nadále rozhoduje především o samotném nařízení resp. nenařízení exekuce (zamítnutí návrhu). 142

Tato stať bude pojata jako průvodce exekučním řízením a přiblížením jeho zákoutí. Táže-li se někdo proč zrovna exekuční řízení, tak k tomu mohu uvést toliko, že jak již bylo řečeno, v současné době stále roste počet návrhů na nařízení exekuce (v posledních letech je nařizováno více než 300.000 exekucí ročně), tím jsou tedy neúměrně zatěžovány soudy, a proto zákonodárce projevuje snahu soudům nějakým způsobem odlehčit, a to tak, že převádí vícero kompetencí soudu na soudní exekutory právě touto významnou novelou. Avšak v souvislosti s tím vzniká mnoho praktických problémů, které právě budou předmětem mých interpretačních rozborů. A dále také proto, že interpretace novelizovaných ustanovení exekučního řádu není prozatím jakýmkoliv způsobem judikována. 142

7.1. Úkony soudních exekutorů před jejich pověřením k provedení exekuce 142

Exekuční řízení je podle § 35 EŘ zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení. Z daného ustanovení lze dovodit, že návrh na nařízení exekuce se již nepodává u soudu, jak tomu bylo před novelou EŘ tj. do 31.10.2009, ale naopak u soudního exekutora. Pokud tedy např. z neznalosti podá oprávněný návrh na nařízení exekuce u soudu, tak ten jej bez dalšího postoupí označenému soudnímu exekutorovi v návrhu (§ 55b odst. 4 EŘ). Po zahájení řízení resp. po přijetí návrhu je povinností soudního exekutora zkontrolovat návrh a případně vyzvat oprávněného k odstranění vad v návrhu ve smyslu § 39 odst. 1 EŘ. Tato kompetence byla soudním exekutorům svěřena právě novelou exekučního řádu (před novelou náležely tyto kompetence výhradně soudům), ale dle mého názoru se jedná poměrně o nezdařilý krok, který v soudní praxi spíše způsobil více problémů než užitku. Negativ je nepochybně více tak např. i přesto, že povinnost zkontrolovat návrh a případně vyzvat účastníka k opravě návrhu byla novelou přenesena na soudní exekutory, tak to v žádném případě neznamená, že již soud takový návrh nemusí zkoumat a ihned po předložení exekuci nařídí. Pravděpodobně si to tak zákonodárce představoval, avšak v praxi je to prakticky nemožné, neboť především je si třeba uvědomit, že soudní exekutor nijak neodpovídá za samotné nařízení exekuce tzn. že pokud by soud předpokládal, že návrh je bezvadný a nařídil by na základě takto předloženého návrhu exekuci, a poté by se zjistilo, že návrh obsahoval vady a ty nebyly odstraněny, tak by se jednalo o pochybení soudu nikoliv soudního exekutora. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud stejně návrh musí zkontrolovat. Jedinou změnou při zjištění vad v návrhu soudem, je tedy to, že soud nevyzývá přímo oprávněného k odstranění vad jako tomu bylo před novelou, ale vyzve soudního exekutora ke splnění jeho zákonné povinnosti. V praxi je bohužel smutným faktem ta skutečnost, že jen velmi malé procento návrhů je opraveno na základě samotné iniciativy soudních exekutorů, ale naopak je nepochybné, že soudní exekutoři resp. jejich zaměstnanci návrhy víceméně nekontrolují. Pokud to shrnu, tak je možno konstatovat, že tímto krokem nedošlo k žádnému odbřemenění soudů, ale naopak pouze k zatížení soudních exekutorů, vyvolání dalších otázek co se týče nákladů exekutorů spojených s kontrolou, opravou návrhů a dalších povinností, které jim vznikly na základě tohoto přenesení kompetencí. Tímto také došlo k zjevnému prodloužení lhůt, neboť komunikace probíhá ne již soud – účastník jak tomu bylo dříve, ale prostřednictvím třetí osoby tj. přes soudního exekutora, a to dle mého názoru zcela zbytečně. Z vlastní zkušenosti musím říci, že někdy je složitější vysvětlit soudnímu exekutorovy z jakých důvodů je návrh na nařízení exekuce neurčitý, nesrozumitelný nebo které náležitosti neobsahuje, než poučit samotného např. právního zástupce oprávněného, a to nemluvě o komunikačním šumu (soudní exekutor může interpretovat poučení o odstranění vad jinak, než bylo soudem uvedeno). Tato skutečnost je samozřejmě bohužel dána „kvalitou“ administrativních pracovníků soudního exekutora, neboť mnoho z nich není právně vzděláno. Avšak současný stav zcela jistě nutí soudní exekutory ke vzdělávání svých zaměstnanců resp. kladení vyšších požadavků při jejich výběru. 143

V souvislosti se samotnou problematikou odstraňování vad v návrhu nelze nezmínit případ, kdy právě soudní exekutor nevyzve oprávněného k odstranění vad v návrhu a soud jak se bohužel v praxi děje návrh pro tyto vady zamítne. V tomto smyslu je třeba řešit interpretaci ust. § 44 odst. 3 EŘ - soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne a § 39 odst. 2 EŘ - není-li v určené lhůtě návrh řádně opraven nebo doplněn a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo není-li přiložen exekuční titul, soud sám nebo na návrh exekutora exekuční řízení zastaví. O těchto následcích musí být oprávněný poučen. 144

Jsou zde tedy dva instituty, které připadají v úvahu, a to jak zamítnutí návrhu tak zastavení exekučního řízení. Co se týče zastavení exekučního řízení pro neodstranění vad podle § 39 odst. 2 EŘ, tak je nutno mít za to, že zastavení není možné, neboť oprávněný ani nebyl k odstranění vad vyzván a poučen o následcích, a zde právě vyvstává otázka, kdo pochybil, když oprávněný dle zákona nebyl vyzván k odstranění vad v návrhu ačkoliv měl být, a díky tomuto pochybení byl návrh zamítnut. Na druhé straně je třeba zkoumat, zda zde byly splněny podmínky pro zamítnutí návrhu podle § 44 odst. 3 EŘ. Na tomto místě je třeba si položit několik otázek: Je soud povinen řešit tu skutečnost, zda exekutor vyzval oprávněného k opravě návrhu či nikoliv a posuzuje tedy návrh jako by byl bezchybný? Je vůbec možné zamítnout návrh pro vady, které měly být odstraněny na základě výzvy s poučením o následcích neodstranění dle § 39 odst. 1 a 2 EŘ nebo mělo být řízení zastaveno, a to z toho důvodu, že nelze pro tyto nedostatky v řízení pokračovat? Jsem přesvědčen o tom, že za daných okolností nelze použít ani jeden z institutů tj. zamítnutí resp. zastavení. Zastavení řízení je možné jen v tom případě, pokud byl účastník o těchto následcích poučen tzn. pokud návrh obsahuje vady musí být oprávněný (v případě odstranitelných vad) vyzván k jejich odstranění a současně poučen o následcích neodstranění. Z takové dikce zákona je zřejmé, že soud jednoduše musí zkoumat zda byl oprávněný vyzván a poučen v souladu s § 39 EŘ. Pokud se tak nestalo, tak je soud nucen upozornit na tuto skutečnost soudního exekutora a vyzvat ho, aby tak učinil. Pro úplnost je třeba dodat, že zamítnutí návrhu nepřipadá v úvahu, neboť pro odstranitelné vady nelze návrh zamítnout, ale je pouze možné řízení zastavit v souladu s ust. § 39 EŘ, neboť předpoklady pro nařízení exekuce sice můžou být splněny (§ 44 odst. 3 EŘ), avšak pro nedostatky v návrhu nelze v exekučním řízení dále pokračovat (§ 39 EŘ), což samozřejmě znamená, že jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je i bezvadný návrh, ale soud nemůže v řízení pokračovat resp. rozhodovat o návrhu, když pro vady v návrhu nelze v řízení pokračovat podle § 39 odst. 2 EŘ. 144

Jinými slovy řečeno, soud přece nemůže rozhodovat ve věci samé, když zde nebyly splněny po zahájení řízení podmínky pro pokračování v řízení tzn. podmínky pro rozhodnutí o návrhu, který obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti (argumentum per eliminationem). Institut zastavení exekučního řízení podle § 39 odst. 2 EŘ tj. pro neodstraněné vady v návrhu je víceméně totožný s odmítnutím podání dle § 43 odst. 2. o.s.ř. Z logiky věci plyne, že zastavení exekučního řízení před nařízením exekuce je daleko méně významným rozhodnutím než zamítnutí návrhu, a to z toho důvodu, že zamítnutí návrhu je rozhodnutí ve věci samé a do budoucna způsobuje překážku res judicata (věc pravomocně rozhodnutá). Avšak při zastavení řízení podle § 39 odst. 2 EŘ může oprávněný kdykoliv podat návrh na nařízení exekuce ve stejné věci znovu. 145

Shrnu-li výše uvedené, tak logicky vzato v případě kdy oprávněný nebyl exekutorem vyzván k odstranění vad v návrhu musí soud vyzvat soudního exekutora, aby tak učinil. A až po řádné výzvě může být případně řízení zastaveno nebo při splnění podmínek rozhodováno o návrhu. Jiný postup nepřipadá v úvahu. 145

7.2. Místní nepříslušnost 145

Dalším zajímavým interpretačním problémem, avšak dle mého ne tak složitým je řešení místní nepříslušnosti. Tento případ poukazuje i na skutečnost, že určité zažité pravidlo může významně ovlivnit výklad práva. 146

Věcná a místní příslušnost exekučních soudů je řešena v ust. § 45 EŘ tzn. které soudy jsou věcně příslušné (okresní soudy) a místně příslušné (§ 45 odst. 2 EŘ) Interpretační „nejasnosti“ však působí § 44 odst. 1 EŘ - exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření k provedení exekuce (dále jen „pověření. Zásadní význam zde má formulace „požádá exekuční soud“. Exekučním soudem je soud věcně a místně příslušným (§ 45 EŘ). Na tomto místě je dostatečná a zcela jasná interpretace pomocí gramatického výkladu, jehož výsledkem je učiněný závěr, že exekutor podává žádost exekučnímu soudu a pokud podá žádost soudu jinému tj. místně či věcně nepříslušnému, tak tento by neměl postupovat podle občanského soudního řádu (lex generalis), ale naopak podle exekučního řádu (lex specialis). Tzn. že nepříslušný soud by měl žádost soudního exekutora o pověření k provedení exekuce vrátit soudnímu exekutorovi s tím, že není exekučním soudem a soudní exekutor musí tedy v souladu s § 44 odst. 1 EŘ požádat o pověření soud exekuční. Z toho lze dovodit, že nepříslušný soud (místně či věcně) by neměl vyslovovat svoji místní nepříslušnost a postupovat věc (spis) soudu místně příslušnému (§ 105 o.s.ř.) resp. předkládat věc svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti (§ 104a o.s.ř.). 146

7.3. Náhrada nákladů soudních exekutorů před nařízením exekuce 146

Pokud se vrátím k úkonům soudního exekutora provedeným před nařízením exekuce, tak provedu rozbor situace, kdy oprávněný vezme před nařízením exekuce tj. před vydáním usnesení o nařízení exekuce svůj návrh zpět a soud řízení dle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastaví. Aby to nebylo tak jednoduché, tak se budu zabývat situací, kdy soudní exekutor vyzval oprávněného k odstranění vad v návrhu a v souvislosti s tím mu vznikly hotové výdaje. 146

Co se týče nákladů exekutora v této fázi řízení tj. před nařízením exekuce a tedy před pověřením soudního exekutora k provedení exekuce, tak tato problematika dopadá i na situaci kdy je exekuční řízení zastaveno pro vady v návrhu podle § 39 odst. 2 EŘ nebo když je návrh na nařízení exekuce zamítnut podle § 44 odst. 3 EŘ. V souvislosti s rozhodnutím o těchto nákladech exekutora se nabízí vícero otázek. Jaké postavení má soudní exekutor v této fázi řízení. Za jakou činnost resp. úkony má soudní exekutor nárok na náhradu nákladů řízení. Je resp. může být vůbec v tomto případě soudní exekutor účastníkem řízení ohledně nákladů řízení? Má soudní exekutor nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v této fázi řízení? Pokud ano, tak na základě které právní normy mu tento nárok vznikl? Na tyto nastíněné otázky je třeba si odpovědět, aby bylo možno dojít k jasnému a konkrétnímu řešení. K zodpovězení těchto otázek je nutno provést správnou interpretaci dotčených ustanovení. 147

Jako prvotní úkol spatřuji vymezení pojmu „náklady exekuce“. Podle § 87 odst. 1 EŘ jsou náklady exekuce - odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Z citovaného ustanovení však není možné bez pochybností dojít k závěru zda se jedná o všechny náklady exekuce, které vzniknou soudnímu exekutorovi po zahájení řízení nebo jde o náklady exekuce, které vzniknou exekutorovi až po jeho pověření. V druhém případě by se jednalo o náklady, které byly soudním exekutorem účelně vynaloženy v souvislosti s úkony směřující k provedení exekuce. Mám za to, že v návaznosti na § 88 odst. 1 EŘ, dle něhož náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému, je třeba rozumět „náklady exekuce“ ty náklady, které vznikly pověřenému exekutorovi, neboť o nákladech exekutora resp. nákladech oprávněného by exekutor před svým pověřením nemohl ani rozhodnout. 147

Pro jednoznačnost takové interpretace je třeba zjištění za jakou činnost resp. za jaké úkony přísluší exekutorovi náhrada nákladů exekuce. Podle § 90 odst. 1 EŘ náleží exekutorovi za exekuční činnost a další činnost podle EŘ odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Podle § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora vykonává soudní exekutor exekuční činnost a další činnost za odměnu, jejíž výše a způsob jejího určení se řídí touto vyhláškou. 147

Na místě je tedy interpretovat pojmy „exekuční činnost a další činnost“, aby bylo možno dojít k závěru, za jakou činnost tedy exekutorovi dle zákona náleží náhrada nákladů exekuce. 148

Jako zásadní se jeví vyřešení nejasností ohledně postavení soudního exekutora v této fázi exekučního řízení a také tedy charakter jeho úkonů. V tomto směru je třeba si uvědomit, že okamžik zahájení exekučního řízení není totožný s okamžikem pověření soudního exekutora k provedení exekuce. Podle § 35 odst. 2 EŘ je exekuční řízení zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení Soudní exekutor (dosud nepověřenému), kterému byl doručen návrh na nařízení exekuce je zákonným ustanovením § 39 EŘ zmocněn (povinen) vyzvat nejpozději do 15 dnů oprávněného, aby návrh opravil nebo doplnil, určí mu lhůtu a poučí ho o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a to tehdy, neobsahuje-li návrh na nařízení exekuce všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý. Podle § 28 EŘ exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný, a kterého soud příslušný podle § 45 EŘ pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. V tomto smyslu lze gramatickým a logickým výkladem dojít k závěru, že soudní exekutor je oprávněn činit kroky směřující k provedení exekuce resp. vykonávat exekuční činnost až po pověření k provedení exekuce exekučním soudem. V návaznosti na dané pověření pak věta druhá citovaného ustanovení § 28 přiznává úkonům soudního exekutora účinky úkonů soudu. Je nutno podotknout, že úkony soudního exekutora se tedy považují za úkony soudu až po udělení pověření tj. po nařízení exekuce (§ 44 odst. 3 EŘ), neboť právě usnesením o nařízení exekuce se soudní exekutor pověřuje. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že úkony soudního exekutora před nařízením exekuce (před pověřením) tj. v období od zahájení exekučního řízení do nařízení exekuce nejsou úkony soudu a nelze je považovat ani za úkony směřující k samotnému provedení exekuce (§ 52 odst. 2 EŘ), neboť takové úkony může soudní exekutor provádět až tehdy, udělí-li mu exekuční soud podle § 35 odst. 2 EŘ pověření k provedení exekuce (argumentum e contrario). 148

Na podporu těchto závěrů lze také podotknout, že podle § 39 odst. 2 zastavuje exekuční řízení vždy soud, z čehož je tedy zřejmé, že zákonodárce evidentně rozlišuje, zda je soudní exekutor pověřen či nikoliv, neboť pověřenému soudnímu exekutorovi svěřuje v konkrétních případech možnost exekuční řízení zastavit. 149

Na základě výše uvedených skutečností je nutno konstatovat, že činnost (úkony) exekutora od zahájení exekučního řízení do jeho pověření není činností exekuční. 149

Další činností se podle § 74 odst. 1 EŘ ve spojení s § 1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora rozumí poskytování právní pomoci, sepisování exekutorských zápisů, přijímání věcí do úschovy, provádění jiné činnosti na základě pověření soudu, zejména doručování písemností soudu a činnosti soudního vykonavatele, a provádění dražeb movitých nebo nemovitých věcí na návrh vlastníka či osoby oprávněné disponovat s věcí. Další činností exekutora se rozumí rovněž správa majetku na základě pověření soudu nebo státního zástupce v trestním řízení. Pro úplnost se sluší doplnit, že další činnost může exekutor vykonávat na základě dvou právních titulů: 149

1) pokud ji vykonává na žádost soukromé osoby (fyzické i právnické), je třeba o další činnosti sepsat písemnou smlouvu (§ 74 odst. 3 EŘ), 149

2) pokud ji vykonává z pověření soudu, je právním podkladem pro oprávnění exekutora k jeho činnosti pověření soudu (§ 76 odst. 1 EŘ). 149

Vezme-li se v potaz výše provedený gramatický a logický výklad dotčených ustanovení a z něj vyplývající skutečnosti, tak je možno jednoznačně konstatovat, že jelikož úkony soudního exekutora před jeho pověřením resp. před nařízením exekuce nejsou jeho exekuční nebo další činností, nelze mu tedy za tyto úkony přiznat náhradu nákladů (argumentum per eliminationem). 149

Pro úplnost takové interpretace je nutno se vypořádat se subsidiárním použitím občanského soudního řádu tzn. zda není možné na rozhodnutí o nákladech soudního exekutora použít podpůrně o.s.ř. (§ 52 odst. 1 EŘ), a to na základě analogie. Jelikož na soudního exekutora se ustanovení o.s.ř. nevztahují, je tedy možné pouze analogii připodobnit postavení soudního exekutora k určité osobě, na kterou by již bylo možno aplikovat i ustanovení o.s.ř. 150

Osobně mám za to, že postavení soudního exekutora je téměř totožné s postavením soudního znalce. Soudní znalec má určen úkol v usnesení o ustanovení znalce, tak jako soudní exekutor má určen úkol, a to např. vymožení požadovaných nároků resp. příslušného práva oprávněného. Jak soudní znalec, tak i soudní exekutor jsou závislí na rozhodnutí soudu, oba můžou být pro podjatost vyloučeni. Pokud znalec provádí úkony před jeho ustanovením, provádí je také na své náklady, tak jako exekutor před jeho pověřením. V určitém smyslu mají jak účastníci, tak i třetí osoby povinnost poskytnutí součinnosti jak exekutorovi tak znalci. Jsou zde však i další aspekty, které svědčí o víceméně totožném postavení znalce a soudního exekutora. 150

Vždyť je i zřejmé, že oběma za provedení určených úkonů náleží nejen odměna, ale i náhrada hotových výdajů (znalečné resp. náklady exekuce). Pokud by pak tedy někdo namítal, že co se týče náhrady nákladů řízení, tak jejich postavení není již totožné, neboť znalci hradí odměnu stát, který má vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (§ 148 odst. 1 o.s.ř.), tak je možno přece konstatovat, že soudní exekutor je v tomto smyslu per analogiam v postavení státu, kterému také přísluší náhrada nákladů řízení podle jeho výsledku. Dále jak státu tak soudnímu exekutorovi v určitých případech nemusí být přiznána náhrada nákladů řízení. 150

Na základě těchto skutečností je tedy zřejmé, že aplikace o.s.ř. by přicházelo v úvahu až při rozhodování o náhradě nákladů exekuce tzn. o náhradě nákladů, které vznikly soudnímu exekutorovi až po jeho pověření. Za těchto okolností je však nutno konstatovat, že aplikace o.s.ř. je vyloučena, neboť náhradu nákladů exekuce se řídí zásadně lex specialis tj. exekučním řádem. 150

Výsledek provedené interpretace se jeví jako přesvědčivý a jednoznačný, avšak z pohledu spravedlnosti může působit poněkud rozporuplně. 151

Domnívám se však, že i určité pochybnosti o spravedlnosti takového závěru lze správnou argumentací omezit, a to především s ohledem na postavení soudního exekutora v exekučním řízení. K postavení soudního exekutora v exekučním řízení se již mnohokrát vyjádřil i Ústavní soud ve své judikatuře zejména v souvislosti se zastavením exekuce pro nemajetnost povinného (§ 268 odst. 1 písm. e). Za zcela zásadní považuji rozhodnutí v němž Ústavní soud konstatoval: „Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku“. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. “ 151

Jsem přesvědčen o tom, že tato definice má zásadní význam i pro náš případ. Vezme-li se v úvahu skutečnost, že soudní exekutor dle výše provedeného výkladu nemá právo (nárok) na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s provedenými úkony před jeho pověřením, tak je také třeba takový závěr určitým způsobem vyložit konformně s Listinou základních práv a svobod. Dle mého názoru nese soudní exekutor podnikatelské riziko i v případě, kdy exekuční řízení bude zastaveno před nařízením exekuce resp. návrh na nařízení exekuce bude zamítnut Jinak řečeno úkony, které soudní exekutor provádí před jeho pověřením, provádí na své náklady jako podnikatel, a to za tím účelem, aby byly splněny všechny podmínky (předpoklady) pro nařízení exekuce a tedy pro jeho pověření resp. napomáhá v tomto směru oprávněnému na základě zákonného zmocnění. Jelikož je soudní exekutor závislý na úspěšném provedení exekuce, tak je samozřejmě i v jeho zájmu, aby byl k provedení exekuce pověřen. Zůstává pak otázkou teleologického výkladu, zda jediným účelem novelizovaných ust. § 35, § 39 a § 44 resp. jediným úmyslem zákonodárce bylo odlehčení enormní zátěže soudům nebo zda tímto krokem zákonodárce sledoval ještě jiný účel, a to např. zvýšení nákladů exekučního řízení, což je samozřejmě absurdní. 151

Podle navrhovatele resp. zákonodárce je hlavní myšlenkou novely exekučního řádu to, že „exekutor bude vyřizovat pouze nesporné věci, tj. věci, v nichž mezi účastníky ohledně dané otázky panuje shoda; v opačném případě bezodkladně předloží věc k rozhodnutí soudu. Nikdo tedy nebude zkrácen na svých právech. Typicky odstraňování vad návrhu je agendou, kterou na soudech vykonávají vyšší soudní úředníci nebo asistenti soudce a není racionální důvod, proč by tuto agendu v exekučním řízení neměli vykonávat exekutoři, u nichž se navíc předpokládá mnohem vyšší kvalifikace. Pro exekutory to neznamená nějaká větší oprávnění, ale více práce a odpovědnosti.“ 152

Vypořádat se s výše nastíněnou problematikou není jistě jednoduchá záležitost. Tento fakt dokazuje také to, že nejen někteří soudci, ale i autoři komentáře exekučního řádu jsou toho názoru, že soudní exekutor by měl mít resp. má nárok na hotové výdaje vzniklé v souvislosti s úkony provedenými před nařízením exekuce (před jeho pověřením), avšak posuďte sami, jak vlastní interpretaci resp. desinterpretaci odůvodňují. Tak např. autoři Komentáře k exekučnímu řádu uvádějí: „Dojde-li k zastavení řízení, rozhodne soud současně o nákladech řízení, jehož součástí budou i případné hotové výdaje exekutora. (k tomu blíže srov. komentář k § 90 EŘ a § 2 ET). „Ustanoveni § 90 odst. I upravuje obecné principy vztahující se k veškeré činnosti exekutora tím, že vymezuje druhy nákladových nároků exekutora. Exekuční činnosti exekutora a jeho zaměstnanců jsou úkony konané podle § 28 až 73 a § 87 odst. 4 a § 88 v rámci pověření k provedení exekuce soudem a směřující k vy­nucení splnění povinnosti povinným. S takovou interpretací nelze zásadně souhlasit, neboť již sama o sobě obsahuje rozdílné závěry o povaze úkonů exekutora. Nejprve autoři komentáře mají za to, že ust. § 90 odst. 1 EŘ upravuje nároky exekutora za veškerou činnost tzn. veškeré úkony, avšak následně tvrdí, že exekuční činností jsou úkony exekutora a jeho zaměstnanců konané v rámci pověření a směřující k vymožení nároku oprávněného. Jedná se tedy o interpretaci zjevně si odporující, neboť v prvním případě by se jednalo i o úkony, které soudní exekutor provádí před jeho pověřením, avšak v druhém případě se jedná o úkony prováděné až po jeho pověření. 152

Nepochybně zajímavý je pohled na nejednotnost soudní praxe při přiznávání odměny soudním exekutorům před jejich pověřením např. při zastavení řízení nebo zamítnutí návrhu soudem prvního stupně resp. odvolacím soudem. Podotýkám, že se jedná o rozhodnutí soudů podle staré právní úpravy (před novelou EŘ) tzn. že tehdy ještě exekutor ani nečinil žádné úkony tudíž mu víceméně nevznikaly žádné náklady, pouze snad výjimečně, když mu přišel návrh na nařízení exekuce k němu místo soudu a musel ho postoupit, a nebo pokud učinil úkony po nařízení exekuce a poté bylo odvolacím soudem usnesení o nařízení exekuce změněno, tak, že návrh se zamítá. 153

Městský soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 14 Co 272/2003 vyjádřil názor, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce se ustanovení § 87 a násl. ex. ř. neužije, „neboť upravuje situaci nařízení exekuce“, pročež platí ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř., a povinný a exekutor mají právo na náhradu nákladů proti oprávněnému. Určení výše náhrady je pak podle tohoto názoru „v kompetenci exekutora“, který rozhodne podle § 88 ex. ř. Vykonatelný exekuční příkaz pokládá městský soud za exekuční titul podle § 40 odst. 1 písm. g) („ve spojení s § 87 odst. 4“) ex. ř." Tento názor považuji za zcela chybný, neboť soudní exekutor přece nemůže o nákladech rozhodovat, když nebyl pověřen. 153

Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 5 Co 2997/2003 tento názor rozvíjí o úsudek, kdo má být určen (v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce) povinným k náhradě nákladů exekuce; podle jeho mínění je jím (analogií § 142 odst. 1 o. s. ř.) oprávněný, jelikož nebyl ve věci úspěšný. Soud si opatří předtím než rozhodne od exekutora vyčíslení nákladů exekuce; odměnu exekutora lze stanovit analogicky podle § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 153

Podobně Krajský soud v Ostravě (sp. zn. 9 Co 1120/2004) míní, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nemůže být rozhodováno o nákladech exekuce podle § 87 ex. ř. příkazem exekutora, a je proto nezbytné, aby o nich rozhodl soud. Povinnost k náhradě má být uložena oprávněnému, jelikož se svým návrhem neměl úspěch, a to do tří dnů od právní moci usnesení, jímž bude určena výše těchto nákladů (za přiměřeného užití § 155 odst. 1 o. s. ř.); „samostatné usnesení o výši těchto nákladů bude vydáno poté, co soudní exekutor odměnu a náhrady vyčíslí“. V těchto případech spatřuji pochybení především v tom, že soudy přiznávali exekutorovy náklady podle ustanovení, které na danou situaci nelze použít (viz níže). 153

Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 25 Co 175/2004 naopak soudí, že exekutor má právo na odměnu za exekuční činnost i v případě, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, pokud se tak nestalo z důvodů, které exekutor zavinil (§ 11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). 154

V usnesení ve věci sp. zn. 12 Co 593/2003 Krajský soud v Brně však pokládá za vyloučené, aby exekutorovi byla přiznána oproti oprávněnému odměna podle § 5, § 6 odst. 1, 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.; podle jeho názoru na skutečnost, že exekutor již provedl exekuční úkony, ale následně zaniklo jeho pověření v důsledku změny prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, nepamatuje ani § 11 této vyhlášky, a ani analogií jiných ustanovení nelze dospět k jinému závěru, než že exekutorovi odměna nenáleží. K tomuto názoru snad lze jen dodat, že soud zde neřešil otázku pravomocného a nepravomocného pověření. V této souvislosti totiž zůstává pro mě nezodpovězenou otázkou, zda exekutor na základě nepravomocného rozhodnutí o jeho pověření k provedení exekuce, které ještě nenabylo právní moci ve výroku o nařízení exekuce může provádět nějaké úkony směřující k vymožení exekuce nebo naopak nikoliv. Pokud by soud měl za to, že soudní exekutor byl pověřen, tak pak by mu přece náležela pouze náhrada účelně vynaložených hotových výdajů, a to i přesto, že poté byl návrh zamítnut. Dle mého názoru je však podstatné, že exekutor nemůže de facto stejně žádné úkony směřující k provedení exekuce vykonat (zabavit majetek či označit plombami apod., neboť exekuce nebyla ještě pravomocně nařízena, a to i přesto, že byl pověřen okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce. Pak by tedy bylo na posouzení soudu zda jeho vynaložené hotové výdaje byly opravdu vynaloženy účelně. 154

K tomuto problému se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém Stanovisku. Nejprve si osvojil výklad ustanovení týkajících se výkonu rozhodnutí, který poté analogicky použil i na exekuční řízení. „V řízení o výkon rozhodnutí pro uvedené poměry platí, že se zvláštní pravidlo vyjádřené v § 270 odst. 1 o. s. ř. neuplatní, a soud nemůže postupovat jinak, než že podle § 254 odst. 1, § 142 o. s. ř. uloží oprávněnému konkrétní povinnost k peněžitému plnění, k jejímuž splnění již musí stanovit lhůtu; vykonatelnost takového rozhodnutí pak nastává jejím uplynutím (§ 171 odst. 1 o. s. ř.) a vykonat je lze jen v jiném řízení. Totéž platí v případě, že ještě před nařízením výkonu rozhodnutí oprávněný vzal návrh zpět, případně soud vykonávací řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení, neboť o nákladech řízení pak soud rozhodne podle § 254 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.; podle ustanovení § 254 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud o nákladech řízení tehdy, jestliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí odmítne za podmínek vyslovených v § 43 odst. 2 o. s. ř.“ Podle Nejvyššího soudu není důvod nepoužít tyto závěry i v exekučním řízení (§ 52 odst. 1 ex. ř. – subsidiarita občanského soudního řádu). 155

Z pohledu zásad ovládajících rozhodování o nákladech v nalézacím řízení se také zde (stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), neboť nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Výslovně se k tomu v exekučním řízení přihlašuje úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce (srov. § 87 odst. 3 EŘ). To však postihuje právě jen tyto (typické) situace, pro které je příznačným důsledkem, že povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) zatěžuje povinného. 155

Praktické jsou ovšem i případy opačné, kdy oprávněnému „plný úspěch“ nesvědčí – kupříkladu, je-li jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zamítnut. Pak se tento režim nákladového rozhodování logicky uplatnit nemůže. 155

Proto podle Nejvyššího soudu je nutné považovat za správný názor ten, že v případě, že návrhu na nařízení exekuce nebylo vyhověno, jsou ustanovení § 87 odst. 2 a 3 EŘ nepoužitelná, a prostřednictvím § 52 odst. 1 EŘ je nutné vycházet z výše uvedených ustanovení § 254 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 146 odst. 3, příp. § 150 o.s.ř. Přímý průmět důsledků jejich užití je však z povahy věci možné spojovat jen s procesním vztahem oprávněného a povinného, resp. s jim vzniklými náklady. Nejenže tedy nelze aplikovat ustanovení § 87 odst. 2, věty druhé, EŘ, že náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný, nýbrž pravidlem bude, že oprávněný hradí náklady vzniklé v exekučním řízení povinnému. Oproti řízení o výkon rozhodnutí vystupuje v řízení exekučním další („nákladový“) subjekt, totiž exekutor, s nímž zákon spojuje tzv. náklady exekuce, vymezené v § 87 odst. 1 ex. ř. V situaci při nařízení exekuce (když je návrhu vyhověno) zákon jeho postavení důvodně připodobňuje postavení oprávněného (§ 87 odst. 3 ex. ř.) a ukládá povinnému, aby je exekutorovi uhradil. 155

Podle Nejvyššího soudu pak eventualitu založení procesněprávního (nákladového) vztahu mezi oprávněným a exekutorem zákon pro obdobnou situaci zastavení exekuce předjímá výslovně (v ustanovení § 89 EŘ), a již proto není správný názor, že stanovit náhradovou povinnost mezi oprávněným a exekutorem je „pojmově“ vyloučeno. Dále Nejvyšší soud dodává, že „obdobnou situaci zastavení exekuce“ představuje ta, kdy exekutor byl provedením exekuce (již) pověřen, tj. když k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce dochází v odvolacím řízení; zde také spočívá těžiště výše předznamenaného problému soudní praxe. 156

Já se osobně s takovým výkladem neztotožňuji, a to právě především proto, že takový procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem lze založit jen tehdy, pokud již byl soudní exekutor pověřen k provedení exekuce. Dle mého názoru to plyne i z logiky věci a úmyslu zákonodárce, neboť dle tehdy platné právní úpravy (tzn. v roce 2005) zákonodárce jednoznačně předpokládal, že soudnímu exekutorovi mohou vzniknout náklady exekuce až po jeho pověření, neboť exekutorovi ani neumožnil provádět jakékoliv úkony před jeho pověřením, jak učinil naopak podle novelizovaného exekučního řádu, k čemuž však zcela opomněl zákonodárce přizpůsobit (změnit) ustanovení o náhradě nákladů exekuce. 156

Dále co se týče připodobnění postavení exekutora k postavení oprávněného při hrazení nákladů exekuce dle § 87 odst.3 EŘ, tak s tím zásadně nesouhlasím, neboť se domnívám, že v tomto smyslu exekuční řád zcela evidentně hovoří o exekutorovi jako o samostatném nákladovém subjektu, který má nárok na náhradu nákladů exekuce dle výsledku řízení, tak jak tomu je u státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. K tomu lze dodat, že jak exekutor, tak i stát jsou v tomto smyslu účastníky řízení pouze co se týče rozhodování o nákladech řízení. 156

Jak již tedy bylo výše podrobně rozebráno, připodobňovat postavení exekutora k postavení oprávněného podle § 87 odst. 3 EŘ nelze, ale lze však analogicky připodobnit postavení soudního exekutora k postavení soudního znalce resp. státu. 157

Shrnutí: 157

Novelizovaná část exekučního řízení před nařízením exekuce vyvolává zcela nepochybně celou řadu interpretačních nejasností, což je vidno i v nejednotné soudní praxi. Z mého pohledu určité nejasnosti může způsobit také situace, kdy soudní exekutor jednoduše nevyzve oprávněného k opravě vad v návrhu dle § 39 odst. 1 a na výzvu soudu, aby tak učinil také nereagoval a ničeho neučinil ve stanovené 15 denní lhůtě. Na takovou situaci však nelze ani aplikovat ust. § 30 EŘ podle kterého musí exekutor provést požadované úkony s výjimkou uvedených důvodů. Je tomu tak právě proto, že dané ustanovení platí pouze pro soudní exekutory již pověřené. I když tedy má soudní exekutor určité povinnosti ze zákona před jeho pověřením, vázán požadavky soudu je až po jeho pověření. Jak v této situaci postupovat ukáže až samotná soudní praxe nebo změna zákona. 157

Je zřejmé, že celý tento interpretační problém je způsoben závažným pochybením zákonodárce samotného, který citovaná ustanovení žádným způsobem novelou nepřizpůsobil k nově vznikajícím nákladům soudního exekutora před nařízením exekuce. Z mého pohledu došlo ke zcela absurdní situaci, kdy zákonodárce novelou exekučního řádu uložil soudním exekutorům nové povinnosti tj. vedení exekučního spisu, případně vyzývat oprávněného k opravě vad v návrhu, avšak jakoby zcela „ignoroval“ (opomenul) fakt, že při této činnosti vzniknou exekutorům určité náklady (hotové výdaje např. za poštovné, ztráta času, vedení spisu). Jsou zde tedy dvě strany jedné mince. Na jedné straně by měl mít soudní exekutor nárok (právo) na náhradu vzniklých nákladů v souvislosti s přijetím návrhu, případnou opravou návrhu, vedení spisu a zaslání návrhu soudu, avšak na straně druhé takový nárok mu žádná právní norma za tyto úkony nepřiznává. Jedná se tedy o mezeru v zákoně (nepravá teleologická mezera), kterou však lze stěží interpretovat ve prospěch soudních exekutorů. 157

Nabízí se zde dvě varianty řešení. První možností je doporučit soudnímu exekutorovi uzavřít písemnou smlouvu s oprávněným dle § 74 odst. 3 o další činnosti. Domnívám se, že za těchto okolností by bylo možné úkony soudního exekutora před jeho pověřením, a to i po zahájení exekučního řízení podřadit pod § 74 odst. 1 písm. a). Zůstává však otázkou, zda by na takové podmínky oprávněný přistoupil nebo by spíše podal návrh na nařízení exekuce k exekutorovi jinému. Je nutno brát i v úvahu, jak by takové uzavření této smlouvy v praxi probíhalo, když oprávněný bez dalšího exekutorovi zašle návrh na nařízení exekuce a ten však dle zákonného znění nemůže takové podání odmítnout s tím, že úkony neprovede dokud s ním oprávněný neuzavře předmětnou smlouvu dle § 74 odst. 3 EŘ. V případě uzavření takové smlouvy by pak také bylo na posouzení soudu, zda by tímto krokem nenastaly důvody pro vyloučení exekutora (§ 29 odst. 1 EŘ). 158

Druhým a nepochybně nejrozumnějším řešením je změna exekučního řádu, tak, aby zákon výslovně přiznával soudním exekutorům náhradu vynaložených nákladů za provedené úkony před nařízením exekuce tedy před jejich pověřením. 158

Pokud by měl být učiněn nějaký závěr, tak provedené analýzy nepochybně dokazují, že přenesení pravomocí soudu na soudního exekutora, co se týče odstraňování vad v návrhu resp. činění úkonů před samotným nařízením exekuce nebylo zrovna krokem úspěšným. 158

7.4. Zastavení exekuce a určení náhrady nákladů nyní i v kompetenci soudních exekutorů 158

Jednou ze změn provedených novelou exekučního řádu, která vyvolává největší kritiku je převedení pravomocí soudu rozhodovat o zastavení exekučního řízení na soudní exekutory. Je nutno si uvědomit, že zde v tomto případě není nezávislý rozhodovací orgán (soudní exekutor), tak jak tomu je u soudu. Vždyť soudní exekutor je zcela závislý na výši odměny za provedenou exekuci resp. neúspěšně provedenou, a tím tedy je jeho nezávislost na výsledku řízení zcela popřena, jelikož sám rozhoduje o svých nákladech. I přesto, že soudní exekutor může rozhodovat o zastavení exekučního řízení pouze v souladu s ust. § 55 odst. 2 a 3 EŘ tzn. pouze tehdy pokud s tím souhlasí všichni účastníci nebo i bez návrhu pokud s tím souhlasí oprávněný. V těchto případech se jedná o pouhý souhlas k zastavení řízení, nikoliv však s výší určených nákladů exekuce resp. komu bude uložena povinnost náklady hradit, to už je totiž zcela v kompetenci exekutora. 158

Exekuční řízení může být zastaveno z vícero důvodů viz. § 268 odst. 1 písm. a) až h) o.s.ř. Pro určení výše nákladů exekuce a nákladů účastníků řízení je podstatné to, v jaké fázi bylo exekuční řízení zastaveno a zda byla povinnost povinného vymožena. Komu bude uložena povinnost tyto náklady hradit se odvíjí od toho, kdo zastavení exekučního řízení zavinil (§ 89 EŘ). 159

Předmětem rozboru budou největší interpretační nejasnosti v souvislosti se samotným zastavením exekučního řízení. Soudní praxe je v tomto velmi nejednotná. Problematickými se jeví zejména případy, kdy je exekuce zastavena např. pro nemajetnost povinného tzn. že nebyla úspěšně provedena. V souvislosti s tím vznikají dva základní problémy, a to v jaké výši náleží soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce a komu uložit povinnost tyto náklady hradit. 159

Za nejvhodnější pro pochopení konkrétních problémů a současně nastínění jejich řešení považuji vytvoření modelového případu, na nějž budou aplikována dotčená ustanovení. 159

Modelový případ: 159

Oprávněný podá prostřednictvím svého právního zástupce (který jedná na základě udělené plné moci) návrh na nařízení exekuce proti povinnému k uspokojení pohledávky ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 5.000,- Kč a náklady předcházejícího řízení ve výši 15.640,- Kč). 159

Soudní exekutor při provádění exekuce zjistí, že povinný nemá žádný majetek a dotáže se tedy oprávněného zda souhlasí se zastavením exekuce pro nemajetnost povinného podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Oprávněný však s tímto postupem nesouhlasí a rozhodovat o zastavení exekučního řízení bude tedy soud. Jak již je v praxi zvykem, tak soudní exekutor požaduje úhradu nákladů exekuce ve výši 7.800,- Kč spočívající v odměně soudního exekutora ve výši 3.000,- Kč podle § 11 odst. 2 vyhl. č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen „exekuční tarif“), paušálně či účelně vynaložených hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč dle § 13 odst. 1 exekučního tarifu a 20 % sazby DPH ve výši 1.300,- Kč (dle § 87 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.). Za těchto okolností exekutoři požadují úhradu nákladů exekuce uložit oprávněnému v souladu s ust. § 89 EŘ. 159

Nejednotnost soudní praxe spočívá v tom, že některé soudy resp. jejich zaměstnanci přiznávají soudním exekutorům v těchto případech celou požadovanou náhradu nákladů exekuce, avšak někteří naopak přiznávají pouze úhradu účelně vynaložených hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč + 20 % sazbu DPH. Dále ještě doposud přetrvává rozdílné názory na to, komu uložit povinnost zaplatit náhradu nákladů exekuce, i když v tomto směru je již bohatá judikatura Ústavního soudu. 160

Nejprve se tedy zaměřím na problematiku výše nákladů exekuce tzn. jakou výši náhrady nákladů exekuce je možné soudnímu exekutorovi přiznat. Nejasnosti jsou především v tom, zda má vůbec exekutor nárok i na odměnu dle § 11 odst. 2 exekučního tarifu či nikoliv. Dle mého názoru nikoliv, avšak soudní praxe se doposud kloní spíše k názoru opačnému. 160

Z ustanovení § 5 odst. 1 exekučního tarifu je zřejmé, že nestanoví-li se jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Dále však podle § 11 odst. 2 exekučního tarifu zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce (§ 51 písm. a), b) a d) EŘ), činí odměna exekutora jehož pověření zaniklo 3 000,- Kč, nestanoví-li se jinak. V návaznosti na ust. § 11 odst. 3 exekučního tarifu, který stanoví, že pokud exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 2 zaniklo jeho pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 (vypočtena z výše vymožené částky) z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2 tzn. minimálně ve výši 3.000,- Kč. Doslovným výkladem tedy je nutno dojít k závěru, že odměna soudnímu exekutorovi náleží i pokud nebylo žádné peněžité plnění vymoženo. Avšak z logiky věci je možné dojít i k závěru opačnému, a to, že soudnímu exekutorovi nemůže přece být přiznána odměna, když v tomto případě nevymohl ničeho. Jelikož však tato konkrétní situace, kdy soud exekutorovi nepřiznal odměnu, ale pouze náhradu hotových výdajů, není judikována v judikatuře obecných soudů nebo Ústavního soudu, bude zapotřebí dalšího postupu. 160

Situaci, kdy je řízení zastaveno pro nemajetnost povinného lze srovnat se situací, kdy povinný uhradí částku dobrovolně bez jakéhokoliv přispění exekutora. K tomuto se již mnohokrát vyjádřil i Ústavní soud, když judikoval, že „aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná).“ V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce – princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Dle mého názoru však nesmí povinnému určení odměny způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje samotnou činnost soudního exekutora případně míru zásluhy na splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce. 161

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 8/06 mimo jiné uvedl: „ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly - výši exekutorem vymoženého plnění“. 161

Soudy by tedy neměly přihlížet pouze k formalistickému pojetí zákona, tzn. že se soud zaměří pouze na posuzování, zda již byl soudní exekutor pověřen a tudíž mu náleží odměna dle § 11 odst. 2 exekučního tarifu, ale měl by i zkoumat jaké úkony před zjištěním nemajetnosti povinného provedl a do jaké míry se případně exekutor podílel na částečném vymožení plnění. Podle Ústavního soudu pak, i když je na obecném soudu, zda a v jakém rozsahu exekutorovi náhradu nákladů exekuce přizná, je jeho povinností učiněný názor ústící do výroku jeho rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu se zákonnou úpravou i judikaturou Ústavního soudu. 161

Aniž by pak soud popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti podle § 11 odst. 2 exekučního tarifu, měl by považovat skutečnost, že exekutor, který fakticky nevymohl žádnou částku a nezačal provádět žádné úkony směřující k vynucenému vymožení pohledávky oprávněného, za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou a náležela by jim odměna ve stejné výši tj. 3.000,- Kč. Jinak aplikovaná právní úprava by představovala i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 162

Ustanovení § 11 odst. 2 exekučního tarifu je tedy třeba interpretovat v souladu s principem proporcionality, a to tak, že soudnímu exekutorovi dle citovaného ustanovení náleží při zastavení exekučního řízení odměna v minimální výši 3.000,- Kč pouze tehdy, pokud již exekutor určitou část plnění vymohl (§ 11 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění do 31.10.2008) nebo provedl již úkony směřující k vynucenému vymožení plnění povinného. 162

Takto výše provedená interpretace odpovídá nastíněným principům Ústavním soudem ve své judikatuře, které je třeba si na jednotlivé konkrétní případy analogicky přizpůsobovat (osvojit). 162

Co se pak tedy týče otázky komu uložit povinnost hradit náklady exekuce, tak zde je již řešení poněkud jednodušší, neboť v tomto smyslu je již bohatá judikatura Ústavního soudu. Je však třeba podotknout, že ještě i v současnosti se lze setkat s rozhodnutími obecných soudů, které buď názory Ústavního soudu nerespektují nebo je „neznají“. Trochu „absurdní“ mi přijde i fakt, že zcela nepochybně by názory Ústavního soudu měl znát resp. zná i zákonodárce, avšak právní úpravu problematiky hrazení nákladů exekuce při zjištění nemajetnosti povinného absolutně nijak v novele exekučního řádu. neupravil resp. nepřizpůsobil s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. 162

Výklad dotčených ustanovení je tedy třeba řádně odůvodnit, neboť i v tomto případě se jedná o situaci, kdy doslovným výkladem interpret dospěje k výsledku chybnému resp. zcela opačnému. 163

Podle § 89 EŘ dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů. 163

Z věty první logicky plyne, že náklady exekuce a náklady účastníků hradí ten, kdo zavinil zastavení exekučního řízení resp. zavinil zahájení řízení a poté svým chováním způsobil, že řízení musí být zastaveno (srov. § 271 o.s.ř.). Pokud by pak byla interpretována věta druhá bez jakékoliv návaznosti na větu první, bylo by nutno dojít k závěru, že pokud bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného hradí vždy náklady exekuce (exekutora) oprávněný (srov. kapitola 1.4. Interpretace práva a její zákonnost). Taková interpretace by však byla nepochybně nejen nelogická, ale odporovala by i procesním zásadám. V takovém případě by vznikla absurdní situace, kdy oprávněný by podal návrh na nařízení exekuce důvodně, zastavení exekuce by nezavinil, ale i přesto by musel hradit náklady soudnímu exekutorovi. 163

Proto tedy hlediskem komu uložit náhradu nákladů exekuce (srov. § 271 o. s. ř.) není nemajetnost povinného a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně „aktuálně solventní“ nemusí být (vždy) ani oprávněný a „dnes nesolventní“ povinný jím nemusí být později. Přitom navíc nelze provedením exekuce dle exekučního řádu spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti (nemajetnosti) povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu (insolventního řízení). 163

Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Zřejmým východiskem je určení a hodnocení důvodů pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. 163

Na základě výše uvedeného je třeba ustanovení § 89 exekučního řádu, podle kterého může soud v případě zastavení exekuce uložit oprávněnému, aby hradil náklady exekuce, chápat jako výjimku ze zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Je tedy možné ustanovení § 89 exekučního řádu posuzovat jako obdobu § 271 o.s.ř. (dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo),. Výjimkou je tedy pouze situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky z nichž se dal takový výsledek předvídat tzn. že měl nebo mohl vědět, že povinný nemá žádný majetek resp. jeho majetek by nepostačil ani k úhradě nákladů exekuce. Větu druhou § 89 exekučního řádu je pak nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Při takové interpretaci zůstávají zachovány všechny kautely, jež Ústavní soud vytýčil ve své judikatuře. 164

V souvislosti s tím Ústavní soud konstatoval, že „není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." 164

S ohledem na takto získaný interpretační výsledek je řešení modelového případu následující: 164

1) Soud exekuční řízení zastaví. 164

2) Soud uloží povinnému povinnost nahradit náklady exekučního řízení oprávněnému ve výši 8.280,- Kč (podle § 3 odst. 1 bod 4 – 12.600,- Kč, sazba činí podle § 12 odst. 1 písm. a) bod 1 jen 50% tj. 6.300,- Kč + 600,- Kč - 2x režijní paušál + 20 % sazba DPH ve výši 1.380,- Kč). 165

3) Soud uloží povinnému povinnost uhradit soudnímu exekutorovi hotové výdaje v paušální výši 4.200,- Kč ( 3.500,- Kč podle § 13 odst. 1 exekučního tarifu + 20 % sazbu DPH ve výši 700,- Kč). 165

7.5. Doručování písemností v exekučním řízení 165

Domnívám se, že jedou z nejzásadnějších interpretačních otázek právní úpravy exekučního řízení je výklad ustanovení § 124 EŘ jenž upravuje institut náhradního doručení písemností v exekučním řízení. Doručování písemností má nepochybně zásadní význam na úspěšné provedení exekuce, protože okamžik nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora je okamžikem, kdy soudní exekutor může začít provádět úkony směřující k vynucenému provedení exekuce. Pokud by takové usnesení bylo totiž neúčinně doručeno resp. považováno chybně za pravomocné a na základě něho byla provedena exekuce, důsledky můžou být velmi závažné. 165

V případě náhradního doručování je ustanoveními o.s.ř. konstruována právní fikce tak, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 115). 165

Co se tedy týče doručování usnesení soudu o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora tj. písemností doručovaných do vlastních rukou, tak lze říci, že fikce doručení nenastane mimo jiné za situace, kdy je uložení písemnosti neúčinné. Za „neúčinné uložení písemnosti“ je třeba považovat situace, kdy doručované písemnosti jsou uloženy v místě, které není vedeno podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech jako místo pobytu fyzické osoby nebo v obchodním rejstříku u právnické osoby, ledaže by osoba požádala o doručování na adresu tohoto místa nebo je jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako jiné místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, nebo ledaže se prokáže, že se na tomto místě zdržovala v den, kdy nebyla zastižena, popřípadě kdykoli v době do 10 dnů od uložení. 165

Konstatuje-li pak tedy obecný soud naplnění fikce doručení, ač pro to nejsou splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 49 odst. 2, § 50 a § 46b o.s.ř., jedná se o interpretaci citovaných ustanovení natolik extrémní, že ji nelze považovat za ústavně konformní. V důsledku takové interpretace by totiž bylo účastníkovi (adresátovi) znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). „Víceméně“ ty samé závěry lze pak použít i na případy doručování písemností vyvěšením tj. vyvěšení výzvy k vyzvednutí písemností (§ 49 odst. 2 o.s.ř.) nebo vyvěšení písemností (§ 50 odst. 2 o.s.ř.) na úřední desce soudního exekutora resp. soudu. V tomto případě je rozhodující zda vyvěšení rozhodnutí soudu na úřední desce soudního exekutora má stejné právní účinky jako vyvěšení na úřední desce soudu. 166

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že ust. § 124 EŘ a další dotčená ustanovení je třeba interpretovat precizně a správně bez jakýchkoliv pochybností o interpretačním výsledku. 166

Podle § 124 odst. 1 EŘ pokud má být listina vyvěšena na úřední desce soudu tato povinnost je splněna vyvěšením písemnosti na úřední desce soudního exekutora. 166

Podle § 124 odst. 2 pokud zákon stanoví, že rozhodnutí nebo listina mají být vyvěšeny na úřední desce soudu nebo na úřední desce exekutora, platí, že patnáctým dnem po vyvěšení byly doručeny účastníkům, kteří nejsou exekutorovi známi nebo jejichž pobyt není znám. 166

Gramatickým (jazykovým) výkladem ust. § 124 EŘ je možno dojít k závěru, že pokud se v odst. 1 hovoří pouze o listině a v odst. 2 se hovoří jak o rozhodnutí tak i o listině, je třeba mít za to, že zákon tyto písemnosti zcela nepochybně rozlišuje, a to i s ohledem na jejich významnost. Dále v odst. 2 citovaného ustanovení je použita alternativa, a to formulace „pokud zákon stanoví, že rozhodnutí nebo listina mají být vyvěšeny na úřední desce soudu nebo na úřední desce exekutora“, z které je zřejmé, že se jedná o alternativní možnost, kterou by konkrétní ustanovení muselo výslovně obsahovat, tzn., že pokud zákon výslovně hovoří v ust. § 49 odst. 2. pouze o úřední desce soudu („Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu“) a taktéž v § 50 odst. 2 („Odesílající soud doručí písemnost vyvěšením na úřední desce soudu; písemnost se považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení“), lze a contrario dovodit, že zákon neumožňuje alternativní možnost vyvěšení rozhodnutí soudu na úřední desce soudního exekutora v souladu s ust. § 124 odst. 2 neboť ji nezmiňuje. 167

Naopak co se týče listin tj. návrhy, podání, plné moci a jiné dokumenty účastníků, tak zde je situace jiná, neboť ust. § 124 odst. 1 EŘ výslovně hovoří o shodných následcích vyvěšení písemností na úřední desce soudu a úřední desce soudního exekutora tzn. že výslovně umožňuje alternativní volbu vyvěšení listin (nikoliv písemností) se stejnými právními účinky. 167

Při výkladu pojmu „listina“ je třeba přihlédnout i k jiným ustanovením EŘ. Pokud EŘ hovoří o listinách má tím na myslí dokumenty účastníků prokazující jejich práva a povinnosti resp. jejich tvrzení viz. např. § 36 odst. 4, § 43 odst. 2, 44 odst. 2 EŘ. Nejedná se však o rozhodnutí soudu v dané věci, které nejsou listinami účastníků v předmětném řízení, takové rozlišení písemností plyne právě z § 124 odst. 2 EŘ. 167

Takový závěr lze podpořit i teologickým výkladem, neboť úmyslem zákonodárce bylo rozlišit význam a závažnost doručování jednotlivých písemností, proto neumožnil alternativní doručování rozhodnutí soudu, a to i s ohledem nejen na význam rozhodnutí soudu, ale i specifičnost exekučního řízení. Účastník, který by se domníval, že mu mohli být doručovány písemnosti soudu, tak by vycházel ze „zákonného předpokladu“, že písemnosti budou v případě neúspěšného doručení vyvěšeny na úřední desce příslušného soudu resp. bude vyvěšena výzva a poté sdělení o doručení písemností. 167

Tento zákonný předpoklad je zakomponován v ustanovení § 49 odst. 2 o.s.ř., který stanoví, že pokud nelze zanechat výzvu v místě doručování (není domovní schránka nebo např. jedná se o ohlašovnu), vrátí doručující orgán (v tomto případě soudní exekutor) písemnost odesílajícímu soudu (exekučnímu soudu) a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud poté vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu. 168

Pokud by zákonodárce vytvořil resp. soud připustil zákonný předpoklad vyvěšení rozhodnutí soudu na úřední desce soudního exekutora, nešlo by víceméně o žádný předpoklad, neboť účastník (povinný) by neměl jakoukoliv možnost zjistit (ani předpokládat), který soudní exekutor byl pověřen soudem a tedy na které úřední desce takové písemnosti by mohl najít. Zcela bezpředmětná je skutečnost, že některý exekutor obsah své úřední desky zveřejňuje i dálkovým přístupem. 168

Je nepochybné, že úmyslem zákonodárce při zřízení institutu náhradního doručení vyvěšením písemností na úřední desce soudu bylo umožnit účastníkům zjistit, zda jim soudem nejsou resp. nebyly doručovány nějaké písemnosti. To platí samozřejmě nejen v případech, kdy účastníci mají hlášen trvalý pobyt na úřední adrese (ohlašovně), i když lze mít za to, že především u těchto účastníků by v případě přípustnosti vyvěšení nedoručených písemností (rozhodnutí) soudu na úřední desce soudního exekutora došlo k vyloučení jakékoliv možnosti zjištění informací o doručování písemností resp. de facto k znemožnění domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 168

Pro úplnost je třeba dodat, že při doručování listin soudním exekutorem je již naplněn zákonný předpoklad, že účastník se dozvěděl nebo měl možnost zjistit, který soudní exekutor byl soudem pověřen a tedy, že by měl případně sledovat i jeho úřední desku, ale i s ohledem na většinou menší závažnost (význam) těchto listin. Avšak u písemností soudu to zákon logicky s ohledem na výše uvedené výslovně nepřipouští, i přesto, že účastník již byl seznámen s pověřením soudního exekutora. K tomu ještě podotýkám, že pokud by soud doručoval některé písemnosti a bylo by připuštěno vyvěšení těchto písemností na úřední desce soudního exekutora, který nezveřejňuje obsah své úřední desky i dálkovým přístupem, tak účastník prakticky nemá možnost sledovat úřední desku soudního exekutora, který je např. z Prahy a exekuční soud (podle bydliště povinného) ze Zlína. V tomto případě je pak prakticky znemožněno účastníkovi řízení sledovat úřední desku exekutora, avšak na druhou stranu mám za to, že účastník již měl právě díky výše nastíněnému způsobu doručování možnost soudnímu exekutorovi sdělit adresu na nějž mu má exekutor např. rozhodnutí soudního exekutora zasílat. 168

Vhodné je neopomenout fakt, že o.s.ř. v § 49 a § 50 mluví pouze o doručování písemností, což je širší pojem, pod který spadají (lze podřadit) i pojmy rozhodnutí a listina obsažené v § 124 EŘ. V souvislosti s tím je nezbytné se vypořádat s interpretací ust. § 56 EŘ, který upravuje způsob doručování písemností - „písemnosti v exekučním řízení doručuje exekutor buď osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance nebo prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky anebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek“. 169

Systematickým výkladem lze dané ustanovení zařadit do části exekučního řádu, v které je řešena funkce a postavení soudního exekutora v exekučním řízení. Pokud se v § 56 EŘ hovoří o písemnostech v exekučním řízení, je zřejmé, že se tím mají na mysli nejen písemnosti soudu a účastníků (§ 49 a § 50 o.s.ř.), ale i písemnosti soudního exekutora. Logicko-sémantickým výkladem tedy lze dojít k závěru, že ust. § 56 EŘ určuje jako předpis lex specialis použití § 48 o.s.ř., a to tak, že pouze vymezuje jakými způsoby může soudní exekutor jako doručující orgán doručovat písemností v exekučním řízení. Takový závěr vychází z doslovného výkladu ustanovení § 45 odst. 3 o.s.ř. které řeší způsob doručení písemností prostřednictvím doručujícího orgánu („písemnosti se doručují prostřednictvím doručujícího orgánu“). Vymezení pojmu „doručující orgán“ je obsažen v ust. § 48 o.s.ř. Z toho vyplývá, že soud doručuje písemnosti (§49 a § 50 o.s.ř.) způsobem určeným v § 45 o.s.ř. ve spojení s § 48 o.s.ř. Z výše uvedeného je třeba mít za to, že § 56 EŘ stanoví soudnímu exekutorovi pouze možnosti, které může při doručování písemnosti použít. Je třeba upozornit na skutečnost, že novela již vypustila formulaci původního znění „doručuje vždy soudní exekutor“ a v platném znění již není obsaženo slovo „vždy“ tzn. že již soudní exekutor doručuje jen některé písemnosti v exekučním řízení resp. není vyloučeno doručení jiným doručujícím orgánem než soudním exekutorem, tak jak tomu bylo § 56.ve znění do 31.10.2009. 169

Soud tedy může doručovat písemnosti v exekučním řízení nejen prostřednictvím soudního exekutora, který je v tomto smyslu v postavení doručujícího orgánu. Smyslem § 56 EŘ je umožnit soudnímu exekutorovi doručovat písemnosti i pomocí jiných doručovatelů zásilek, a tedy zbavit ho povinnosti doručovat písemnosti osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance. Z výše uvedeného vyplývá, že ust. § 56 řeší pouze otázku doručujícího orgánu, jinak řečeno jakým způsobem a prostřednictvím jakého orgánu mohou být písemnosti doručovány adresátovi, avšak žádným způsobem neřeší otázku účinnosti doruční těchto písemností resp. účinnost jejich vyvěšení. 170

V souvislosti s danou problematikou nelze opomenout výklad ustanovení § 52 odst. 2 EŘ, který opravňuje soudního exekutora vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. Zcela zásadní pro interpretaci daného ustanovení je interpretace pojmu „všechny úkony“. Dle mého soudu se jedná o úkony směřující k provedení exekuce resp. úkony směřující k vymožení pohledávky. Takový závěr lze učinit s ohledem na ust. § 76 EŘ, kde jsou uvedeny další úkony (činnosti), které může soudní exekutor provádět tj. zejména doručování písemností soudu, vykonávání činnosti soudního vykonavatele podle zvláštního právního předpisu a jiné úkony, které stanoví zvláštní právní předpis, a jenž tedy nelze podřadit pod úkony uvedené v § 52 EŘ. Mám tedy za to, že na doručování písemností soudu nelze aplikovat ustanovení § 52 EŘ, protože se nejedná o úkony směřující k provedení exekuce, ale o úkony další (jiné). Na základě výše uvedeného je třeba mít za to, že v ust. § 28 EŘ se hovoří o úkonech ve smyslu § 52 odst. 2 EŘ, tedy o úkonech směřujících k provedení exekuce a v ust. § 76 se naopak hovoří o úkonech „speciálních“, na které ust. § 52 odst. 2 nedopadá. 170

Na základě výše provedeného výkladu lze učinit jednoznačný interpretační závěr. Při doručování písemností (rozhodnutí) soudu tj. především usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora je třeba mít za to, že soudní exekutor je pouze v postavení doručujícího orgánu podle § 48 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a nikoliv v postavení soudu podle § 52 odst. 2 EŘ. Soudní exekutor tedy při neúspěšném doručení písemností soudu vrátí nedoručené písemnosti jako doručující orgán zpět soudu jako odesílajícímu orgánu v souladu s ust. § 49 odst. 2 a § 50 odst. 2 o.s.ř., který je poté sám vyvěsí na úřední desce soudu. Dále je také nutno konstatovat, že ust. § 124 odst. 2 upravuje (mění) jako lex specialis k obecné úpravě doručování v o.s.ř. pouze lhůtu po jejichž uplynutí se považují písemnosti za doručené z 10 dnů na 15 dnů. 170

Totožný závěr je široké odborné veřejnosti prezentován autory komentáře k Občanskému soudnímu řádu „S ohledem na znění § 124 EŘ zřejmě nemohou být na úřední desce soudního exekuto­ra vyvěšovány výzvy a sdělení, významně z hlediska doručování listin ve smyslu § 49 odst. 1 a 4 a § 50 odst. 1. Tyto listiny je třeba vyvěsit vždy na úřední desce soudu; za odesílající soud tu bude třeba pravděpodobně místo soudu prvního stupně považovat soud, který rozhodl o nařízení exekuce a o pověření soudního exekutora.“ Tyto názory však jsou bez jakéhokoliv přesvědčující argumentace. 171

To platí i pro názor zcela opačný v komentáři k exekučnímu řádu: „Pokud občanský soudní řád stanoví, že určitá listina má být vyvěšena na úřední desce soudu, platí, že tato povinnost je splněna vyvěšením na úřední desce exekutora, nestanoví-li exekuční řád výslovně jinak. V tomto případě je však zajímavé, že autoři šalamounsky uvedli ve svém komentáři listina, avšak nehovoří vůbec o písemnostech. Pak tedy zůstává otázkou, zda hovoří jen o listinách nebo hovoří o všech písemnostech, které podřazují pod pojem „listina“, což by bylo dle mého soudu chybné. 171

Tento interpretační problém vzbudil nejen velkou debatu avšak také potřebu Ministerstva spravedlnosti i Exekutorské komory vydávat jakási svá „výkladová stanoviska“, která rozesílali v širokých kruzích a hájích, čímž poněkud nevhodně zasahovali do výkladových pravomocí, které přísluší pouze soudu. K tomu jejich názory nebyly nijak přesvědčivé. Ministerstvo spravedlnosti uvádělo ve svém výkladovém stanovisku ze dne 8.1.2010 víceméně totožný závěr jako poté vylíčila Exekutorská komora ve svém stanovisku, a to cituji: „Nezastihl-li exekutor osobně, jeho zaměstnanec nebo provozovatel poštovních služeb či jiná osoba, jejichž prostřednictvím je prováděna přeprava zásilek, adresáta usnesení o nařízení exekuce, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nebylo-li možné zanechat výzvu v místě doručování, exekutor vyvěsí na své úřední desce výzvu k vyzvednutí písemností u svého exekutorského úřadu. Tím je podle ust. § 124 odst. 1 e.ř. splněna povinnost stanovená v návaznosti na § 52 odst. 1 e.ř. ustanovením § 49 odst.2 o.s.ř. k vyvěšení výzvy k vyzvednutí písemností na úřední desce.“ Zde je však nutno zdůraznit, že autoři tohoto výkladu opomenuli rozlišovat listiny a písemnosti soudu. 171

7.6. Pojednání k novým úpravám exekučního řízení 172

Svěřené pravomoce exekutorovi novelou EŘ jsou dle mého názoru příliš velké především co se týče podávání návrhů na exekuci soudnímu exekutorovi, a tedy i posuzování pravosti dokumentů, k čemuž by soudní exekutor dle mého názoru neměl mít přenesenou pravomoc. Je zde také větší riziko ke zneužití a manipulaci s návrhem a listinami k němu přiloženými. Vždyť je třeba si uvědomit, že soudní exekutor bude vždy závislí finančně na svých klientech (oprávněných) může s nimi uzavírat dohody o nákladech exekuce apod. Již tímto je zcela popřena jeho nezávislost, nehovoříc o jeho odborných znalostech resp. jeho zaměstnanců. Nicméně i praktické důvody prokazují, že v některých případech jde opravdu o nepovedené kroky, kterými se zákonodárce pravděpodobně snažil odbřemenit soudy od odstraňování administrativních chyb v návrzích apod. Avšak opak je pravdou, neboť administrativní zatíženost soudů tímto počinem paradoxně vzrostla a to i v souvislosti s podáním žádosti soudního exekutora o pověření k provedení exekuce. Díky tomu lze konstatovat, že účel exekučního řádu nebyl významnou novelizací exekučního řádu zrovna úspěšně zvýšen, a to především proto, že nedošlo k zefektivnění a zrychlení exekučního řízení. 172

„Střední novela“ však obsahuje určitě i několik podstatných změn, které lze hodnotit kladně. Je to zejména změna právní úpravy generálního inhibitoria a větší důraz na přiměřenost zásahů do majetkové sféry povinného, který se promítl například do stanovení pořadí možných způsobů výkonu exekuce na peněžní plnění. Některé problémy však i po této novelizaci pravděpodobně nadále přetrvají. Zejména je stále velkým problémem exekuční postihování majetku, který se považuje za součást společného jmění manželů. Tato právní úprava dostala již nejednu rodinu do nezaviněných finančních a sociálních problémů. A samozřejmě další výše nastíněné problémy, které by se měl zákonodárce snažit vyřešit. 172