Právnická fakulta

Masarykovy univerzity v Brně

Katedra právní teorie

Rigorózní práce

Interpretace práva a právní argumentace v soudní praxi

Rostislav Pukl

2010/2011

„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Interpretace práva a právní argumentace

v soudní praxi zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.

„Právo je pro člověka, a ne člověk pro právo.“ „Znát zákony neznamená upínati se toliko k jejich slovům, leč držet se jejich účelu a smyslu.“ P.I. Celsus

Vřele děkuji za cenné rady a připomínky paní doc. PhDr. Tatianě Machalové, CSc. a dále kolegyním a kolegům z Okresního soudu v Uherském Hradišti za jejich předmětné podněty a fundované názory.

Vřelé poděkování patří mým rodičům za neocenitelnou podporu a všem blízkým.

Obsah

Úvod 52

1. Interpretace práva 55

1.1. Pojem interpretace práva 56

1.2. Interpretace jako nepostradatelná disciplína 61

1.3. Interpretace práva nebo překlad 65

1.4. Interpretace práva a její zákonnost 67

Zásadní meze jsou interpretaci práva dány Ústavou ČR (čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR - výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu). Z toho lze dovodit závěr, že požadavku zákonnosti odporuje takové pojetí interpre­tace, které upřednostňuje tzv. ratio legis (smysl zákona, úmysl zákonodárce) před obsahem textu normativního právního aktu. 67

Na místě je otázka, zda smysl zákona a jeho účel (úmysl zákonodárce) jsou pojmy totožnými. Dle mého názoru nikoliv. Smyslem zákona resp. konkrétního normativního ustanovení je upravit (právně ošetřit) např. vztahy, skutky nebo události vznikající či existující v průběhu života. Účelem zákona je dosažení určitého sledovaného cíle, výsledku. 67

Tak např. k výše uvedenému ustanovení čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR. Smyslem tohoto ustanovení je upravit (určit) meze výkladu práva. Jinak tedy řečeno upravit problematiku výkladu práva tak, aby ho nebylo možné zneužít k odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Na druhé straně účelem daného ustanovení je zabránění nepřípustného výkladu a možnost neuznání (zpochybnění) takového výkladu právě z důvodu ohrožení základů demokratického státu. Jinak tedy řečeno účelem zákona je vyvodit případné následky (postih). 67

U trestního zákona je to asi nejlépe rozpoznatelné. Smyslem trestního zákona je určit a upravit meze lidského chování jenž je přípustné, tak také vytvořit prostor pro zákonný postih za společensky nepřípustné chování. Účelem trestního zákona je již samotné preventivní působení na společnost jako odstrašující prostředek s hrozbou uložení sankce za nezákonné chování jedinců či skupin nebo uložení přiměřeného trestu (následný postih). Jinak tedy řečeno účelem je preventivně zabránit nezákonnému chování a nebo případně následně takové chování potrestat. 67

Pro srovnání je zajímavé např. cituji: „Účel se zpravidla vyvozuje z období, kdy byl právní předpis přijat, smysl je hodnocen dnes a denně vzhledem k tomu, jak je daný předpis funkční (viz také srovnání metod historického a teleologického výkladu).“ 68

Úmysl zákonodárce je zpravidla vyjádřen v normativním právním aktu či jiném právně závazném textu. Při přísném dodržování zákonnosti nemůže úmysl zákonodárce vystupovat jako zvláštní objekt výkladu, oddělený od obsahu textu právního aktu. Jestliže např. omylem vyznívá obsah právní normy jinak, než zákonodárce zamýšlel, nelze požado­vat na subjektu interpretace, aby zákonodárcův úmysl zjišťoval jinak, než vyplývá ze zformulovaného textu. K opravě nebo změně platných právních textů je v takovém případě povolána právotvorba, nikoliv interpretace. Významnou roli zde má Ústavní soud jako negativní zákonodárce. 68

Zákonnost interpretace práva resp. že výklad nesmí být contra legem, neznamená to, že subjekt interpretace nemá dán právním textem žádný intelektuální prostor pro poznávání, hodnocení či eventuální volbu. 68

V teorii práva se rozlišují dva pojmy, a to správná a vadná interpretace. 68

Správnou interpretací se rozumí udílení pravdivého významu znakům. V tomto směru je třeba především znát: 68

a) kdo je oprávněn interpretaci podávat a zda je taková interpretace právně závazná, či nikoliv; 68

b) metody interpretace; 68

c) možnost použití výkladu rozšiřujícího či zužujícího. 68

Někteří autoři polemizují s otázkou zda existuje „správná“ interpretace.právní normy. Uvádějí, že ve striktně logickém smyslu zřejmě neexistuje. Hovoří pak tedy spíše o interpretaci „lege artis“ resp. o vykladu „přesvědčivém“ či „udržitelném“. Alexy k pojmu správnost uvádí, že je nutno rozlišit správnost absolutní a relativní. Absolutní správností rozumí „správnost a pravdivost“ jenž jsou v tomto smyslu objektivními hodnotami. Na druhé straně relativní správností je určitá akceptace subjektivních názorů v duskursní proceduře. 68

V právu se lze setkat také s interpretací práv­ně závaznou (obecně či individuálně), podávanou těmi, kdo jsou k jejímu podávání právní normou výslovně zmocněni (např. soud, nadřízený orgán apod.). I přesto, že taková interpretace je platná neznamená to, že je také vždy správná. Taková interpretace však může mít i normativní charakter. Správný výklad práva je konečně potřebný pro kterýkoli subjekt práva jako potencionální nebo aktuální subjekt práv a povinností. 69

Na druhé straně interpretace vadná je podle teorie taková interpretace, která spočívá v udílení nepravdivého významu znakům. Rozlišuje se: 69

a) dezinterpretaci - neúmyslně vadná interpretace, omyl v interpretaci 69

b) falzifikaci - úmyslně vadná interpretace. 69

Vadná interpretace může být způsobena: 69

a) osobou interpreta - jeho vrozené intelektové vlastnosti, malá znalost interpretačních druhů a postupů a dovednost interpretace - tenden­ce interpretovat právní normu ve svůj prospěch na úkor správnosti apod. 69

b) nikoliv osobou interpreta - především nízká kvalita samotného právního textu či platných interpretací. 69

Pokud je vadná interpretace způsobena jinak než pochybením osoby interpreta, pak zůstává otázkou např. u nekvalitní právní normy, kdy vlastně jde o vadnou interpretaci resp. který výklad této normy je ten správný. Dle mého názoru je sice nutno připustit, že v důsledku nekvalitního právního textu může být více obhajitelných možností, avšak i přesto, může být vždy jen jediná interpretace správná, aby bylo dosaženo právní jistoty a předvídatelností práva. Mám za to, že i když v některých případech není jednoduché určit, která z nabízejících se verzí je ta správná, tak pomocí teleologického výkladu je možné vždy najít to jediné správné interpretační řešení. K tomuto tématu se ještě v této práci blíže vrátím, a to při rozboru konkrétních praktických případů. 69

Je také třeba neopomenout faktor tzv. tendenční interpretace, který ovlivňuje kvalitu interpretace. Jedná se o psychologický, resp. sociálně-psychologický prvek. Lze tedy říci, že taková interpretace je ovlivněna pocity a emocemi interpreta nebo i jeho postavením v daném případě. Např. postoj soudce ke konkrétnímu případu bude jiný než postoj advokáta, který hájí zájmy svého klienta. 70

Postavení samotného interpreta resp. interpretace normy ve svůj prospěch nemusí vždy znamenat, že taková tendenční interpretace je zákonitě vadná. Tendenční interpretaci lze pak považovat za správnou, ale jen tehdy, pokud odpovídá povaze a směru, kterým se ubírá sama legislativa a nemění smysl právní normy. Zde platí zásada, že ratio est legis anima, mutata legis ratione mutat et lex (smysl je duší zákona, změní-li se jeho smysl, změnil se zákon). 70

K této zásadě je vhodné uvést příklad ust. § 89 zák. č. 120/2001 Sb o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) v platném znění od 1.1.2008 „dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný“. Jedná se o výklad věty druhé, který by byl právě bez přihlédnutí k větě první, úmyslu zákonodárce a smyslu tohoto zákona resp. směru, kterým se ubírá legislativa upravující exekuční řízení, ovlivněn tendenční interpretací. Především pro soudní exekutory samotné je znění zcela jednoznačné, a to tak, že při každém zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm e) z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) tzn. zastavení exekučního řízení pro nemajetnost povinného hradí účelně vynaložené náklady exekutora oprávněný. Exekutoři argumentují tím, že je znění jednoznačné, neboť pokud soud uloží náhradu nákladů povinnému, je zřejmé, že tyto náklady jsou prakticky nedobytné. I když v soudní praxi obecných soudů nejen bylo, ale bohužel stále mnohdy i je citované ustanovení takto vykládáno a aplikováno, je to interpretace vadná. Smyslem exekučního řádu a celého exekučního řízení je přece pomoci oprávněnému k vymožení jeho práva, které mu přísluší (např. finanční plnění) v případě kdy povinný svoji povinnost dobrovolně nesplnil, a nikoliv ochraňovat soudní exekutory na úkor práv oprávněných. Vždyť při interpretaci takové normy je nutné brát v potaz nejen postavení exekutora, ale především oprávněného, který by za daných okolností měl opravdu velmi špatnou pozici, a to již při rozhodování, zda vůbec podat návrh na nařízení exekuce či nikoliv. Dále je třeba si uvědomit, že musí být také přihlédnuto k větě první citovaného ustanovení - „hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil“, která je základem pro správnou interpretaci věty druhé. Oprávněnému může tedy být uložena povinnost hradit náklady soudního exekutora pouze tehdy, pokud zavinil zastavení exekuce (více k tomu kapitola 7.4. Zastavení exekuce a určení náhrady nákladů nyní i v kompetenci soudních exekutorů). V tom případě je nutno zodpovědět otázku: v kterých případech oprávněný zavinil zastavení exekuce?. Základem pro vymezení pojmu „zavinil“ je pro soudní praxi Nález Ústavního soudu, v kterém Ústavní soud judikoval, že oprávněný zavinil zastavení exekuce především tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. 70

Na uvedeném příkladu je evidentní jak rozdílná interpretace může být na základě metody gramatické a teleologické resp. logické. Nelze také opomenout skutečnost, že právní teorie ani praxe různých právních kultur a historických období není jednotná v řešení otázky jak dalece je interpretující osoba vázána testem právního aktu (normy). Rozeznávají se tedy dvě základní protichůdné teorie, které problémy interpretace vysvětlují ve vztahu k roli soudce jako interpreta právní normy při soudním rozhodování: 71

a) kognitivní teorie interpretace práva ve své krajní verzi (francouz­ská škola právní exegeze) přiznávala interpretaci pouze poznávací, objasňující funkci. 71

Právní exegeze je postup založený na dedukci závěrů z normativního právního textu, typický pro určité směry právního pozitivismu. Významné byly exegetické školy rozvíjené ve Francii a v Rakousku v 19. stol. na základě kodexů občanského práva (Code civil, ABGB). Exegeze chápaná jako exegeze racionální používá k výkladu textu a jeho významu nejrůznějších metod, které ve svém celku umožňují pochopení poselství textu. Většinou se hovoří obecně o historicko-kritické metodě, což je v podstatě souhrn několika metod, které exegetovi (interpretovi) pomáhají odhalit význam textu. Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, resp. úmysl a cíl zákonodárce. 71

Dílčími metodami jsou metody synchronní a diachronní. Synchronní metoda zkoumá text v jeho nynější, konečné podobě, zatímco diachronní jej zkoumá z hlediska jeho vzniku a vývoje, který dnešní konečné podobě předcházel. Obvykle se pak všechny tyto metody navzájem kombinují. 72

Z právního textu se podle kognitivní teorie rekonstruuje myšlenka, která je v něm obsažená, a logicky lze vyvodit jedinou správnou odpověď. Ve své původní verzi tato teorie vycházela dokonce z představy, že zákon je jednoznačný, bezrozporný a mezer prostý. Připouštěl se pouze jazykový a gramatický výklad právního textu. 72

b) explikativní teorie interpretace práva naproti tomu vychází z myšlen­ky, že interpretace spočívá v hodnotových soudech interpretujícího. Podle této teorie je cílem interpretace vyjasnění nejasného textu resp. odstranění nejasností právního předpisu ve vztahu k interpretujícímu subjektu. Kaž­dý interpret má ale jiná hodnotová měřítka, proto se mohou jednot­livé interpretace výrazně lišit. I tato teorie má svou krajní verzi, a to právní realismus, který ve svém skeptickém nazírání na poznání právního textu zcela zpochybňuje předvídatelnost soudních rozhodnutí. 72

V současné době se většinou připouští názor, že interpretace práva plní obě výše uvedené funkce tzn. jak funkci kognitivní (poznávací), tak explikativní (vyjasňující). Na interpretaci práva je v dnešní době tedy pohlíženo jako na jakési procesní dotváření práva. 72

Je třeba také říci, že při interpretaci právního textu ve vztahu ke konkrétnímu případu mohou v praxi nastat různé modelové situace, a to především následující: 72

a) Subjektu interpretace nevzniknou při výhledu právního textu ve vztahu k danému konkrét­nímu případu žádné pochybnosti o tom, jak daný text vyložit. Jedná se převážně o poznávací charakter a základní metodou je metoda jazykového, gramatického výkladu. Interpret tedy nemá pochybnosti o obsahu právní normy, kterou z textu na daný případ vykládá. 73

b) Při výkladu právní normy vzniknou subjektu výkladu pochybnosti, jak v konkrétním případě text právní normy vyložit. Je tedy nutné učinit další krok, a to odstranit pochybnost za pomoci inter­pretačních pravidel, teprve tak bude poznána právní norma. Předpokládá se, že interpretátor používá pravidla v určitém pořádku a pořadí. Některá mohou být závazná, ostatní musí být dovolená. Takový postup má poznávací a hodnotící charakter. 73

c) Při interpretaci právního textu vzniknou u interpreta takové pochybnosti o výkladu, které nebyly odstraněny ani při použití různých interpretačních pravidel. 73

73

To, že interpreta vedou různé interpretační přístupy k různým inter­pretačním závěrům, nemusí (i když někdy může) být důsledkem vad právní techniky, jak by se na první pohled možná zdálo. Interpreta­ce právního aktu nemusí nutně vést pouze k jediné možnosti, jako jedině správné, ale k více rovnocenným variantám. V daném případě musí interpret volit některou z možností, danou rámcem právního textu. K tomu si dovolím uvést příklad nejednoznačnosti z praxe, která je právě způsobena textem právní normy. Jde o případ zpětvzetí žaloby, kdy žalobce vezme svoji žalobu zpět co do jistiny před prvním jednáním, avšak nadále trvá na žalobě co se týče příslušenství tj. úrok z prodlení. 73

Nejprve je třeba uvést daná ustanovení, která na tento případ dopadají, a poté bude provedena jejich interpretace. Základními ustanoveními jsou: 73

a) § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen „SOP“) základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení, 73

b) § 6a odst. 3 SOP věta poslední - bylo-li zčásti zastaveno řízení před prvním jednáním, sníží soud zaplacený poplatek o odpovídající část (přeplatek), 74

c) § 10 odst. 3 SOP - soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním nebo bylo-li zčásti zastaveno řízení před prvním jednáním, sníží soud zaplacený poplatek o odpovídající část (přeplatek). 74

Z výše uvedených ustanovení vznikají v soudní praxi dvě základní řešení, které je vhodné ukázat na ilustrativním příkladu. 74

Příklad: Byla podána žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 200 000,- Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení ve výši 20 000,- Kč). Žalobce za podanou žalobu zaplatil dle Sazebníku 8 000,- Kč. Žalobce vzal žalobu co do částky 200 000,- Kč zpět, ale na příslušenství ve výši 20 000,- Kč nadále trval. 74

1) Soudní poplatek se vrátí celý tj. ve výši 8 000,- Kč s ohledem na částku v jejichž výši byla žaloba vzata zpět (§ 6a odst. 3 SOP ve spojení s § 10 odst. 1 SOP), avšak bez ohledu na to, že zde zbylo příslušenství ve výši 20 000,- Kč tzn. že není bráno jako samostatný předmět řízení (§ 6 odst. 1 SOP). 74

2) Soudní poplatek se vrátí jen částečně tj. ve výši 7 200,- Kč, neboť v tomto případě je na příslušenství ve výši 20 000,- Kč bráno jako nový předmět řízení (§ 6 odst. 1 SOP), z nějž je třeba vybrat (vzniká poplatková povinnost) soudní poplatek ve výši 800,- Kč. 74

Tento odlišný postup lze spatřit v soudní praxi i v současné době a to dokonce i u jednoho soudu. Je velmi zajímavé, že samotní soudci mají rozdílný názor na tuto problematiku a odlišně interpretují daná ustanovení ve vztahu ke stejnému případu. Podrobnějšímu rozboru s hledáním správného řešení a k výkladovým aspektům uvedeného případu bude věnován prostor v další části této práce (viz. kapitola 6.2. Soudní poplatek za příslušenství při zpětvzetí žaloby ohledně jistiny). 74

Pokud se pak hovoří o funkci výkladu práva, tak vedle poznávací a hodnotící činnosti se zde uplatňuje i činnost rozhodovací. I zde je výsledkem nalezení právní normy, aplikovatelné na daný, konkrétní případ. Aby taková volba nebyla zcela subjektivní, i tato by měla probíhat podle určitých pravidel, vytvořených právní vědou a praxí. Výsledkem tohoto postupu je akt interpretace práva (rozhodnutí), který v případě, kdy taková inter­pretace je součástí procesu aplikace práva, se zásadním způsobem promítá do výsledného aktu aplikace práva. Takový akt interpretace práva bude vyjádřen např. v odůvodnění rozsudku soudu; na němž může být založeno celé řešení daného případu. 75

75