Specifikace muzeologické prezentace

Čas

,,Kdo málo myslí, mnoho pochybuje“

Leonardo da Vinci

Muzea mají za hlavní úkol především zajišťovat hmotné sbírkové materiály a zpřístupňovat je veřejnosti. Ale pro paleolit chybí v oblasti pouhých nálezových artefaktů dostatečně informativní materiály o vlastní kultuře (,,vypovídající“ obrazy a sošky) tak, jak je známe z egyptských podzemních komor, řeckých váz, krétských hrobek či barokních obrazů nebo gotických kamenných soch, či ručních iluminací. Samotné vystavení poničených a poslepovaných artefaktů, které jsou jen ubohým zbytkem celého komplexu paleolitických kultur, zredukovaných na extrémně dochovatelný, odolný materiál, který měl prostě neuvěřitelné štěstí, že nebyl jednoduše rozložen v půdě nebo prostě jen nezvětral a nerozpadl se již na povrchu a nebo se prostě neobrousil k nerozpoznání při pohybu v řečištích, je zcela nedostatečné, neinformativní, nekomplexní ale i iracionální. I z našeho světově proslulého moravského gravettienu vlastně máme z hromady lokalit jen pouhopouhé 4 lokality takového specifického charakteru (Gravettien na Moravě - Oliva,1999), které vůbec nesou nějaké umělecké artefakty a kdyby místo těchto sídlištích na svazích sídlili pavlovienci těsně u řek, které pohybují s materiálem, neměli bychom v rukách dnes vůbec nic.

Proto celkový dojem z mladších holocenních období historie je pro laického pozorovatele nesrovnatelný s materiály paleolitu. Samo porovnání reálných artefaktů z mladších období s artefakty z paleolitu vede k povrchnímu závěru představy jakési jednoduché evoluce a degradace paleolitu na zanedbatelné, jednoduché období nezajímavých primitivů. Ve skutečnosti právě rozpor v množství artefaktů má vést především ke skutečnému viníkovi, který odstranil téměř všechny artefakty z jiného materiálu než je kámen a tím je čas. Celá tato situace by měla také vést k přirozenému zájmu kvalifikovaně rekonstruovat co nejvíce z původního etnografického materiálu.

Jak je celá situace paradoxní je vidět na příkladu výzvy Michala Soukupa v příspěvku ,,Co je a co není archeologickou památkou“: ,,Archeologie by měla především interpretovat, ne však nutně rekonstruovat. V případě archeologie nejmladších období jsou ovšem možnosti ,,pravdivé“ rekonstrukce objektů mnohonásobně vyšší.“ (Soukup, 2000, 27-31). Především bych zbrkle neházel flintu do žita a diferencoval bych, protože tady je generalizace příliš neomaleným měřítkem a také mi skoro připadá, jako by archeologie v oblasti paleolitu přivedla na svět nechtěné a nemilované dítě. Jistě, že se v něm nemyslela výtvarná rekonstrukce, ale spíš byl článek orientován památkářsky, namítne archeolog, který zná citovaný článek. Ale právě i postavení archeologických lokalit jako památek může hodně vypovídat, srovnávám-li například památníky Staré Moravy a světoznámé pavlovienské lokality.

Přestože v literatuře najdeme dostatek materiálů, které mluví o popularizaci, popularizaci archeologie a archeologických nálezů, je problém najít články o popularizaci paleolitu, protože ten sebou nese svá přirozená a nepřehlédnutelná specifika. Například…

,,Potřeba popularizace a vzdělávání v archeologii je výstižným způsobem charakterizována v článku 9/1 tzv. Maltské konference, který zavazuje smluvní strany ,,realizovat vzdělávací aktivity s cílem zvyšovat a rozvíjet uvědomění veřejného mínění o hodnotě archeologického dědictví hrozbou“ (CoE 1992). Význam popularizace vychází také z přesvědčení, že jakákoliv restriktivní legislativa nutně ztrácí funkčnost v prostředí neinformované, a k historickému dědictví lhostejné společnosti. Důležitým podnětem pro informování veřejnosti by měla být skutečnost, že v našem právním řádu jsou archeologické nálezy a památky veřejným statkem. Morální povinností archeologa tudíž je veřejnost informovat ODPOVÍDAJÍCÍM způsobem, tj. nejen občasnými výstavami a expozicemi v muzeích. Lidé jsou dnes zvyklí, že informace za nimi přicházejí, spíše než aby sami informace vyhledávali. Z těchto uvedených důvodů nelze považovat čas strávený informováním médií a veřejnosti za ztracený… je třeba si uvědomit, že taková informace není určena archeologické obci, ale nejširší veřejnosti… ,,Televize je vizuální médium, nález či výzkum musí být tudíž divákem VIZUÁLNĚ UCHOPITELNÝ A POCHOPITELNÝ.“(Bureš, 2000, 32-43)

Podobným směrem míří jiný článek… ,,Toto pojetí etiky, je spojeno s vlnou postmoderního myšlení, které se údajně snaží pozastavovat se nad tím, jakým způsobem je archeolog odpovědný společnosti, jejíž minulost zkoumá… Pravděpodobně měl tyto odvážlivce na mysli také Lukasz Oledzki, když ve svém referátu právem orodoval za kritické aplikování analogií v archeologii, které v minulosti tolik chybělo a vedlo v archeologické literatuře k jistým stereotypům, jež byly navíc nekriticky přijímány laickou veřejností.“ (Wolf, 2000, 66-69)

Proto je konvenční muzeologická orientace dnes absolutně nepřijatelná, protože starší kultury v očích laika degraduje na jakési odlidštěné, bezduché primitivy (a lze zde oprávněně a v plném rozsahu mluvit o nechtěném a nepřímém, ale naprosto průkazném hanobení národů, ras a kultur). Do muzejního materiálu nutně musí vstupovat kvalitní a profesionální rekonstrukce a to častěji právě tam, kde je nedostatek dochovatelného materiálu.

Rekonstrukce nesmí být však chápány jako další, neměnné artefakty, ale jako nutné, dočasné spotřební zboží v procesu stále se měnícího, vědeckého procesu poznávání. Poznávání prezentovaného veřejnosti – veřejnosti, která má právo být informovaná, co za její peníze vědci za dlouhá desetiletí vlastně zjistili.

Je také paradoxem, že teoretický organizační model většího regionálního muzea u nás vlastně teoreticky produkuje rekonstrukce, které se snažím prosazovat a v podstatě je stejně už i odborně popisuje. Takže oficiálně je všechno v pořádku. V ,,Nástinu problematiky managmentu v současné archeologii“ uvádí Michal Bureš schéma (Obr. Č. 5) třístupňovou hierarchickou pyramidu, kde jsou jak archeologové, tak ředitel, tak vedoucí odboru propagace a osvěty, tak také pracovník propagace a výtvarník. Z tohoto pohledu skutečně model funguje, muzeum pořádá výstavy, výtvarník dokonce může kreslit obrázky i rekonstrukce.

Ovšem když se začneme dívat na celou strukturu organizace řízení podrobněji… ,,V našich podmínkách nejběžnější strukturou je funkcionální organizační struktura (Obr. 5), běžná ve větších státních organizacích, zejména muzejního nebo památkového typu. Tento model je vysoce hierarchický a z důvodu kontroly toku peněz ze státního rozpočtu v podstatě kopíruje strukturu úřadu. Dílčí odpovědnost je delegována z vyšších na nižší vedoucí až na jednotlivé pracovníky. Pravomoci naopak zůstávají na vyšších vedoucích. Práce je relativně jasně rozdělena mezi jednotlivé pracovníky. Prostoru pro vytvoření týmu je relativně málo: pouze při řešení konkrétního úkolu, nejčastěji v rámci jednoho oddělení, se ad hoc vytvářejí nevelké týmy pracující po dobu trvání daného úkolu (např. příprava expozice či výstavy).“ (Bureš, 2000, 39-40).

To znamená, že v oddělení pro propagaci najdeme pro paleolit zcela určitě nespecializované pracovníky, kteří mají především obecné znalosti a expozice paleolitu pro ně bude jen naprosto výjimečná a izolovaná událost, kdy se ke stejnému tématu zase dlouho nedostanou. Stejně zde přítomný výtvarník není jistě specializovaným malířem, zaměřeným na sugestivní iluzivní realismus, který je ve společnosti zcela výjimečným a unikátním zjevem a toho by se zřejmě běžné muzeum ani nedoplatilo. Výtvarník myšlený ve struktuře středního muzea je výtvarník, který je především absolvent výstavnictví či propagace ze střední uměleckoprůmyslové školy, jakých jsou tisíce a tudíž je lehce nahraditelný a podle toho i placený.

Ve světě se objevila výjimečná zaměstnanecká kvalitní výtvarná práce (malířem - umělcem produkovaný sugestivní ilusivní realismus) mimo běžnou hierarchii muzea, kdy přímo pod ředitelem byl začleněn takový umělec, který reprezentoval jak muzeum, tak samotného ředitele ve světovém měřítku (např. Charles Knight).

Proto není vůbec možné tyto organizační schémata v tomto srovnávat a propagace paleolitu pak u nás pochopitelně vypadá tak, jak vypadá. Realitou je, že rekonstrukční paleoetnologie také vyžaduje přímou sociální vazbu s každým článkem v řetězci pramenů, to se však bez týmových vztahů absolutně vůbec neobejde, proto ve zkostnatělé, hierarchické organizační struktuře je práce rekonstrukční paleoetnologie zcela neprůchozí.

Cejch

I samotné označení "doba kamenná" je silně zavádějící. Nakonec doba železná, doba bronzová i doba atomová stojí na hledání určitých kamenů – rud kovů, které se dál zpracovávají. Pokud v těchto označeních specifikujeme kamennou surovinu a nasměrujeme ji k finálnějšímu výrobku, pak bychom místo paleolitu mohli mít dobu pěstních klínů a dobu čepelek a úštěpů. Nebo jen místo nějaké doby kamenné by to byla doba silicitů. Doba silicitů je trefnější a její nástřel nás už vede správně k tomu, že si uvědomujeme, že šlo tehdejším lidem o určité konkrétní typy suroviny a že ji lidé museli rozpoznat. To znamená, že byly pro takovou činnost vzděláni. Kdo z laiků vlastně ví, co je to silicit? Kdo ho rozpozná a kdo by věděl, kde ho hledat? Taková doba silicitů by pak byla považována za vyspělou, protože rozpoznat nějaké silicity, to už něco je, když já je nepoznám, řekne si laik. Zvláště u nás a v Polsku, kde silicity prošly mrazem, museli lidé, stejně jako když kameník nebo sochař prohlíží mramor, zjistit, zda jim kámen uprostřed práce na díle někde zlomyslně nepukne.

Opačně ,,doba kamenná“ kámen jako kámen. Prostě vzali kamení, jakých je kolem habaděj. Doba kamenná je už samo o sobě označení s velmi negativnímnástřelem pevného bodu. Označení se rovnou stává cejchem a předurčuje naše představy. Proto označení doba kamenná by mělo být ve vědě stále více věcí interní a pro veřejnost by se mělo toto označení obcházet jiným, vhodnějším pojmem nebo pojmy, ale za cenu, že ten, kdo bude používat označení doby kamenné, nebude smět produkovat představy o paleoetnikách ani je hodnotit, protože se nikdy nezbaví vlivu nástřelu. To proto, že vlivu nástřelu se jako lidé neumíme bránit a vždy jsme jím nějakým způsobem ovlivněni.

Proto rekonstrukční paleoetnologie musí užívat jiné termíny a při konzultacích o paleolitických materiálech s další stranou nesmí, pokud to jen jde, uvádět danému specialistovi údaje o dataci, kultuře a formě člověka, jinak výsledek jeho úsudku bude nějakou předem neurčitou, ale jistou formou ovlivněn. Kdybych zde neřekl, žeoznačení "doba kamenná" je kvůli mechanismům lidské psychiky zcela nešťastné, musel bych lhát. Proto je dnes nesrovnatelně lepší mluvit o jednotlivých kulturách - taubachien, solutrén, acheuléen, micoquien, chatelperronien atd., jak se to také ve skutečnosti mezi specialisty na paleolit mnohdy opravdu děje.

Mimochodem samo označení "paleolit" I. L. Červinka uvádí jako nesprávné a uvádí také žádost o dodržování původního vědeckého označení "paleoliticum"(Červinka, Pravěk, 1927). To nijak nezabránilo následným generacím, aby přesné latinské označení nechaly u ledu, postavily původně nesprávné a zkrácené označení na podstavec oficiálně platného a paleoliticum odnesly do skladiště zastaralých a nepotřebných přežitků.

Specifické označení "mladý paleolit" je v současnosti spojeno s nutnou a všudypřítomnou zmatečností. Zcela pravidelně, jak u laiků, tak i u vzdělané veřejnosti, je už zcela běžně zaměňován s neolitem. Proto je možné užívat pro veřejnost daleko trefnější termín z oblasti rekonstrukční paleoetnologie, který obsahuje střední a nejmladší fázi mladého paleolitu, jako "éru velkých civilizací" – přesněji "éru velkých evropských loveckých civilizací severského typu" (gravettien a magdalenién). Pro laiky je to naprosto snadno pochopitelné a rychle si na termíny přes jejich délku zvykají, protože představují jen snadno zapamatovatelné, složené symboly (navíc je to skvělá mnemotechnická pomůcka k zapamatování). A hlavně nejsou to označení zavádějící a nemají degradující nástřel. Označení mladý paleolit by pak zůstalo jako označení ryze odborné a paralelní s velmi silně potlačeným užíváním (ovšem s tím, co bylo řečeno kolem označení doby kamenné výše). Vyhneme se tak i nepříjemnému přehodnocování označení mladého paleolitu a neolitu v samotné vědě, jak k němu svého času vyzvala, jistě zcela oprávněně, dr. Sofferová (seminář o rekonstrukcích Brno 1998). Ve vědeckém světě by takové změny působily velký zmatek a stejně by označení doba kamenná zůstalo (..lit) a mechanismus nástřelu by vesele deformoval naše představy dál.

Kolem mechanismu nástřelu pevného bodu u termínu doba kamenná – paleolit mám podezření, že dochází v posledních letech k určitému konkrétnímu jevu, spojenému s hodnocením mladého paleolitu, jako érou vyspělých loveckých civilizací, srovnatelných s dnešními přírodními národy. Existuje totiž reálná možnost, že podvědomě vzniká napětí mezi termínem a jeho očekávaným obsahem a reálným obsahem termínu. Snaha vyrovnat se s tímto napětím může přerůst v emoční pocit nutnosti naplnění obsahu termínu alespoň jinde, tedy v oblasti jiných kultur (s jeho přenesením). Projevem tohoto tlaku je ztráta schopnosti kriticky a racionálně hodnotit jiná, především starší paleoetnika, nebo v něčem odlišná paleoetnika (nastupuje pak prostý a zdánlivě nenápadný jev Pygmalion). Řada evidentních negativních psychologických mechanismů a jevů (např. vtisk, asociace, skupinové myšlení, hierarchické myšlení, nekritické myšlení, heuristické uvažování, prezentace neinformovaných domněnek, sugesce, nalhávání si, kulturní zastínění, atd.), které se při posuzování paleolitických kultur obecně objevují, totiž nemusí být jenom náhodné a na sobě zcela nezávislé, ale je možné, že je totiž sám mechanismus nástřelu vyvolává. Znamenalo by to snad, že vědecké poznatky v oblasti paleoetnik směrem k veřejnosti budou průchozí jen až po změně názvosloví (vyvolávajícího jiný pocit z obsahu označení) a bez něj bude jakákoli snaha zcela promarněnou energií? Tato oblast by rozhodně stála za podrobnější studii ze strany psychologie, která by měla přijít s kvalifikovaným doporučením.