Proč persona a co očekáváme od persony? Názorné srovnání

K veřejnosti se dostávaly materiály kolem starého Egypta od počátku 20. století tak komplexně zpracované, že představy vizáže spojené s personou staroegypťanů se nikdo ani nepokoušel ve filmech či na obrazech změnit. A to především díky atmosféře kolem hrobu Tutanchamona ve dvacátých letech. A tak nikdo ve dvacátém století staré Egypťany ani náhodou neukazoval jako hadrníky starobylejší a otrhanější, než středověké, zbídačené zoufalce či jako primitivy jednodušší a méně dokonalé, než obyvatelé starého Říma a Řecka (tak se dělo v USA v rámci evolucionalismu v 19. století, ale ještě během něj byla tato představa kritizována a odmítána). Egyptologové odvedli skvělou práci a prezentovali veřejnosti dostatečnou měrou výpovědní charakter sošek, maleb a hrobů. A to vlastně vše jen na intuitivní rovině prosté empatie, protože v té době Carl Gustav Jung svoje závěry kolem ochranného a identifikačního chování (tzv. persony) ještě nepublikoval.

Pro každého jiný metr?

Diametrálně odlišná situace je však v prehistorii gravettienu. Sice i zde najdeme několik ojedinělých prací nejspíš intuitivně sledujících gravettienskou personu podle sošek a hrobů, avšak najdeme zde dodnes a to daleko ve větší míře i její protipól, umělou absurdní personu. Ta je v podstatě o tom, že její nositel byl bez persony, kdy z něj čiší jen ,,živočišné potřeby“ bez zájmu o to, aby dobře vypadal a zanechal sympatický či určitý žádaný dojem. Tedy šlo o jakousi ,,personu“ stanovenou pro roli hypotetického evolučního předka, syrového primitiva. V praxi se mnohdy míchají obě varianty ústící do jakési třetí cesty.

Jak mix faktů a obecných představ, tak umělá vizáž primitiva tvoří diametrálně odlišný a neslučitelný protipól s vizáží stanovenou striktně podle sošek a hrobů.

Dodnes vládne chaos

Realitou dnešních dnů je fakt, že ve většině televizních pořadů oslovujících nejširší veřejnost se s pravidelnou tvrdošíjností objevují především právě rekonstrukce odporující gravettienské personě, ale i odporující základním lidským projevům (Murdockův seznam - Wilson, O lidské přirozenosti). Za Dr. Sofferovou z university v Ilinoi v USA, která mluví o jemných textiliích, ilustrační záběry předvádí gravettience v tuhých, neohrabaných oděvech z kožešin. Nebo když jiná paní doktorka z Ruska mluví o nálezech četných jehel a o pečlivě sešitých oděvech v nejmladší fázi mladého paleolitu a ilustrační záběry představují jen lidi v jakýchsi cárech kožešin. Nebo když vidíme pořad, kde jsou prezentovány sexistické spekulace kolem podstaty věstonického trojhrobu (SEX BC Stone Age) vidíme, jak se autoři snímku pouští do složitých a komplikovaných úkolů, jejichž posouzení je obtížné a přitom se jim tam pohybují úplně nazí protagonisté s dlouhými, neupravenými vlasy, tedy v nejzákladnějším rozporu s tím, co známe právě od gravettienských sošek.

Přitom už před patnácti roky byly k vidění ve Francii některé rekonstrukce magdaleniénu velmi moderního vzhledu a v některých publikacích se dodnes setkáme se slušnými materiály. Ale navzdory tomu dodnes nezvládnou někteří studovaní prehistorikové ze světově známých institucí akceptovat nejevidentnější archeologické materiály, nezvládají nejjednodušší úkoly interpretace jako vizuální podoby paleoetnik a tak zcela pochopitelně vyvstává podezření, že celá jejich práce, hodnotící mladopaleolitická etnika, je ze značné části mimo hřiště a pokud se takoví lidé ještě navíc zabývají i středo a staropaleolitickými kulturami, kde je materiál v nesrovnatelně složitější situaci, lze se pak na jejich vývody dívat jen jako na pouhé naivní, zcela nezávazné fantazijní spekulace.

Podobná situace je v mnohých učebnicích, encyklopediích a v expozicích muzeí, pokud v nich v oblasti rekonstrukcí vůbec nějaká situace je. Tedy pokud se v nich nerozšířila ,,rekonstrukční nicota“.

Další důvody

Podíváme-li se na některé obory a jejich proměny během 20. století, musíme zaevidovat, že například u chování zvířat nebylo prioritou sledovat chování zvířat, ale vysvětlovat jeho příčiny. Takže jste se sice ve škole dozvěděli, proč zvířata věci dělají tak, jak to dělají, ale teprve o hodně později se vědci odhodlali k troufalému a drzému činu a to sledování toho, co vlastně zvířata dělají a pak teprve došlo i na nová vysvětlení, proč to dělají. A pochopitelně se nová zjištění dostala do konfliktu s původním vysvětlením od zeleného stolu. Původní vysvětlení mají totiž společenskou hodnotu, kdežto vysvětlení na podkladě pozorování může mít vědeckou hodnotu, ale může být protispolečenské nebo mírněji řečeno, společnosti z některých důvodů nemusí být po chuti.

Stejně tak při hledání materiálu o soškách a hrobech gravettienu jak v historii, tak dodnes vidíme především výraznou snahu nikoli popsat a pozorovat objekty zájmu, ale vysvětlit: ,,Proč byly zhotovovány?“ . To je vysvětlit příčinu jejich vzniku, navíc z pozice naší společnosti, s našim kulturním zastíněním a to jen na základě našich předchozích zkušeností. Stejně jako v zoologii se domnívám, že taková vysvětlení bez řádného studia vlastního materiálu vyexpedovaná rovnou od zeleného stolu mají jen váhu samolibě zahraných skladbiček na přání a pod taktovkou soudobé společnosti, již odráží každým coulem.

Proto se dívám a pozoruji hroby a sošky gravettienu s pouhým záměrem a jednoduchou základní otázkou, ,,Co vlastně zobrazují a nenesou-li nějaké zjevné informace?“.

To je možné snad jen proto, že reálný, ostudně neudržitelný stav kolem vizáže paleolitu je jen názornou ilustrací faktu, že se nikde a nikdo nevěnuje profesně a zcela systematicky rekonstrukcím paleolitu. Slovo systematicky znamená postup od jednoduchého a zjevného ke složitějšímu a méně zjevnému, které je však nabytou zkušeností již také zjevnější a pochopitelnější. Je to věcí odmítnutí současné praxe, kdy archeologa či antropologa zajímá komplexní rekonstrukce jen tehdy, když jeho muzeum jednou za X let má mít nějakou expozici.

Stanovení persony je tedy věcí základní a první a u řádné vědecké disciplíny by měla být věcí základní, ne-li věcí úplně první. Zaplnit tuto nejzákladnější mezeru si vzal za úkol tento příspěvek.