Postoj psychologů

Na tomto místě byla po domluvě s psychologem Jiřím Šupou zařazena i tato drobná kapitolka, která vysvětluje situaci zainteresovaných psychologů ke zpracovávanému tématu persony gravettienu. Zaujala mě skutečnost, že Jiří Šupa si po přečtení rukopisu ,,Persony“ vyžádal identické materiály, které po mně chtěl před pěti roky již psycholog Pavel Chronc, spoluautor článků o oděvech v paleolitu. Proto je třeba pružně reagovat a začlenit dané zkušenosti do této práce pro vytvoření možnosti plošnějšího propojení s psychologií, aby ono mezioborové propojení nebylo výsadou jen několika zasvěcených psychologů.

První oblastí zájmu psychologů byl mozek gravettienců, druhou oblastí jsou věcné doklady gravettienské kultury.

Asi se paleolitik chytne za hlavu, protože mu to připadá jako naprostá zbytečnost, vždyť je to přece jasné. Ale mimo úzkou skupinku paleolitiků je obraz informací o paleolitu jiný. I psychologové si totiž gravettienské lovce mamutů představují jako malomozkové primitivy s velkými nadočnicovými oblouky a běžně je zaměňují s neandrtálci, protože pro ně jsou ,,pralidi jako pralidi“.

V reálném světě archeologie paleolitu je situace zcela odlišná od obecné představy vžité ve společnosti. Navíc se rozhodně nejedná o nějaký výkřik vědy posledních měsíců, let nebo desetiletí. Morava poskytla solidní osteologický materiál v obstojné kolekci ještě na konci 19. století, především při hromadném nálezu v Předmostí u Přerova. Lebky tohoto nálezu zpracoval Profesor Matiegka už v roce 1934 a Matiegka se zabýval i obsahem mozkovny. Pořídil sádrové výlitky a protože je v reále v lebce otlačen mozek ne zcela zřetelně kvůli plenám, do kterých je ,,zabalen“, nefotografoval Matiegka výlitky přímo v čisté sádře, ale nejprve vymazal plochu grafitem a ten z ploch setřel. Grafit zůstal v prohlubních a touto jednoduchou, ale účinnou technikou se mu podařilo zkontrastnit obraz povrchu mozku. Už Matiegka musel konstatovat, že kapacita mozku je u přerovských lidí nadprůměrná a anatomická stavba mozku je v rámci variační šíře moderního člověka Homo sapiens sapiens.

Další pozdější antropologické výzkumy ukazují, že tendence k modernímu utváření mozku časově zapadají nad horizont půl milionu let, tedy na hranici předpokládaného dělení člověka na formu Homo sapiens sapiens a na formu Homo sapiens neandrtalensis. Obě formy člověka se pak časem vyznačují zcela identickou základní stavbou a velikostí mozku, která dosahuje právě ve středním a mladém paleolitu svého průměrného maxima. Neandrtálská forma člověka později mizí a průměrná kapacita mozku moderního člověka se snižuje. Ve válce sukna (i ve stejnojmenné kapitole této publikace) zazněla slova pražského paleolitika Jana Fridricha, který upozorňuje na identickou stavbu mozku, přesněji řečeno charakteristického lidského cévního vzorce u gravettienců a dnešních lidí. Paleolitikové totiž znají zpracované materiály o anatomii mozků v publikacích Homo předmostensis (Matiegka, 1934,1938).

Kresba odlitku mozkové dutiny moravského gravettience označovaného jako Pavlov I. Obrázek ukazuje charakteristický tvar mozku z profilu. Ačkoli je pro nás reliéf mozku zastřený někdejšími mozkovými blanami a tekutinou, jsou zcela zřetelně vidět cévy, vytvářející nám velmi dobře známé vzorce. Ve skutečnosti už v první polovině 20. století Matiegka natíral grafitem odlitek mozku gravettience a pak grafit z vyvýšených míst smazal. Tím dostal jeho kontrastní reliéf a mohl tak zjistit, že mozek pavlovienců byl plně zařaditelný do variační šíře moderního člověka. Dnes by bylo možné tuto práci provést pomocí počítače.

Tento obrázek výlitku mozku patří člověku z Araga a jeho stáří se pohybuje k půl milionu let. Ačkoli vidíme menší čelní část mozku, celková kapacita evropských erektů často přesahovala 1000 kubických centimetrů. (Různé podobnosti a tendence směrem k nám vycházejí z faktu, že s těmito lidmi jsme měli společné předky.)

Na rozdíl od dávných evropských erektů byly čelní laloky neandrtálců i gravettienců velké a to navzdory dojmu, jakým působí jejich lebky s výraznými nadočnicovými oblouky. Ty však nejsou ničím jiným, než specificky modifikovanou kostí, za níž se skrývá stále stejně velký mozek.

Výlitek mozku neandrtálce z Gánovců ze Slovenska (plná čára - obrázek nalevo) vypadá na levém obrázku velmi podobně jako jeden mozek gravettience (DV 13 - mírně přerušovaná čára). Nad těmito liniemi vidíme tečkovaný obrys jiného gravettienského muže (Pavlov 2). Ačkoli nás to svádí k tomu, abychom hned na základě bokorysů mozků začali dělat velké závěry (jak se to někdy, především dříve často dělalo), frontální pohled na výlitky mozku u neandrtálce a moderního člověka nám ukazují, že se evidentně řešil stejný problém dvěma cestami. Na prostředním obrázku je vidět, že mozek neandrtálců byl nápadně zvětšený horizontálně (Gánovce), u moderního člověka je zvětšený pro změnu vertikálně (Pavlov II).

To je tedy jedna stránka věci, ale někomu by identická skladba mozku v oblasti makrostruktury nemusela stačit, proto psychologové moudře požadují ukázky projevů hmatatelné kultury. Tady šlo o to vybrat z archeologického materiálu jasně symbolizující artefakty, evokující typicky známou lidskou produkci. A kupodivu to nejsou kamenné nástroje, protože ty u nás nespouštějí žádané asociace, protože se dnes kamenné nástroje nepoužívají. Výběr jsem směřoval k nám známým formám předmětů jako kola, jehlice, hřebíky, tubusy, figurky. Ve zdobení jsem taktéž vybíral ty vzory, které jsou známé i dnes. Mou snahou bylo najít mezi ohromným množstvím paleolitického materiálu ty kusy, které svými tvary a strukturou připomínají nám známé předměty. Tím dojde k podvědomé asociaci a tvůrce těchto nástrojů přijmeme jako nám pochopitelné a blízké. To není problém ani u magdalenienu ani u gravettienu, protože materiál těchto kultur obsahuje ve své šíři předměty silně připomínající naší kulturu. Avšak tam, kde je kulturní situace příliš ,,sobě vlastní“, tj. nemáme předměty připomínající naší kulturu, těžko budeme tak snadno a jen pocitově přijímat tvůrce takových kultur jako typicky se chovající lidi. Znamená to, že naše kulturní zastínění může být v tomto případě pro některé paleokultury překážkou, pro jiné způsobem, jak jim porozumět. Naštěstí pro nás, kteří řešíme tak velmi mladou kulturu jako je gravettien, který má ohromné množství archeologického materiálu, o kterém můžeme říci, že je pro nás transparentní (pochopitelný a kulturně přijatelný /slučitelný/), je taková cesta schůdná.

Asociační předměty. Gravettienské předměty z moravského pavlovienu vyřezané ze slonoviny mají tvar nám dobře známých předmětů a lehce navozují asociaci známého prostředí. Velký předmět s očkem připomíná závaží kukačkových hodin, menší předměty připomínají hroty kovových kopí a lžíce. (Více materiálu je v V. části publikace v kapitole o řemeslné úrovni.)

Psycholog si tak dovodí, že jestliže vyráběl člověk předměty, které on sám zná, musí být také za takovou produkcí chování, které také zná, tedy typické lidské chování a fungování psychiky. A zpětně lze očekávat, že psychologové se sami budou zajímat o mechanismus přijetí jiné kultury ,,za vlastní“ (tedy za pochopitelnou). A že budou psychologové později spolupracovat při vytvoření metodiky ke studiu netransparentních (šeptajících) kultur, které jsou tak specifické, že neprodukovaly v dochovatelné podobě předmětové formy, které v naší kultuře běžně známe i dnes.

Otevřít pro psychology i tuto oblast bylo zase nutné, protože psychologové neznají paleolitický inventář a mají jen školské znalosti, které jsou většinou tendenční a blíží se víře gradualistické kulturní evoluce (v tomto duchu jsou také vybírány určité materiály do obrazových příloh učebnic a encyklopedií, se kterými se laik nejčastěji setkává), kdežto skutečný archeologický materiál (nejzjevněji u mladého paleolitu) dokládá především kulturní pluralitu.

Takže je-li rekonstrukční paleoetnologie místem katarze pro prehistoriky, kteří se v rámci ní seznamují s psychologií, je opačně oblast rekonstrukční paleoetnologie také oblastí, kde probíhá katarze psychologů, seznamujících se s archeologickým materiálem. Pokud by k tomuto seznámení nedošlo, byla by to vždy pro tu kterou stranu jen další zajímavá myšlenková konstrukce, ale jen jedna z mnohých. Jak může být psychologie tak vzdálená archeologii? Vždyť má ve svém základě mimo jiné i evoluční psychologii?

Tento popsaný stav zase jen ilustruje fakt, že kupodivu i evoluční psychologie se vznáší nad archeologií tak daleko, že ji ani nezahrnuje do svého prvoplánového předmětu zájmu. Evoluční psychologie je spojení dvou oborů - evoluční biologie a kognitivní psychologie. Na nějaké přísné srovnání s archeologickým materiálem už není místo. Proto se dá pro rekonstrukční paleoetnologii úplně stejně používat srovnávací psychologie a etologie. Tam se alespoň nedivím, že chybí srovnání s archeologickým materiálem. Paradoxně u nás vyšlá kniha Dylana Evanse a Oscara Zarateho Evoluční psychologie, vytvořená na konci 90. let, je ilustrovaná ,,veselými postavičkami pračlověků s cárem kožešiny a kyjem v ruce“, které se tak stávají mementem mezioborového izolacionalismu. Nevědomě tak ilustrují zoufalou situaci neuvěřitelného vzájemného nezájmu jednotlivých, tak blízkých oborů o člověku.

Zajímavý je osud práce Thomase Wynna, který se pomocí psychologických metod snažil zanalyzovat chování člověka do jednoho milionu let na základě archeologického materiálu. Jiří Svoboda cituje výsledek Wynnovy práce: ,,...aniž bych zjistil zásadní změnu v duševních nebo poznávacích schopnostech." (Svoboda, 1999,Čas...). Není těžké si dovodit, jak dalece byl jeho hlas akceptován, srovnáme-li ho s novodobými výtvory představ o chování tzv. ,,archaického" člověka v mnohých verbálních a ještě více v neverbálních koncepcích, vyprodukovaných antropology a archeology.

Jaké oblasti psychologie se v personě zpracovávají?

Pro psychology je v této práci zajímavé praktické užití mnoha Jungových myšlenek. Tato publikace rozhodně nevyrůstala z pozice Jungovy psychologie jako z jediného a hlavního zdroje. Jungova práce je vázaná především na první polovinu dvacátého století a tím budí podezření, že v sobě může nést jak věci základní, tak ale i zastaralé a dnes přežité, proto jsem vždy hledal práce dalších psychologů, kteří zpracovávali dané téma. Je zde především užito a rozpracováno téma persony, stín persony je zde rozpracován jako jeden z mechanismů vytvářejících náplň kolektivního podvědomí. Kolektivní podvědomí je rovněž velmi důležitou součástí práce, protože zkreslující mechanismy hodnocení materiálu kolem paleolitu určitě patří k typickým, velmi silným a zcela evidentním projevům současného kolektivního podvědomí. Síla tohoto podvědomí vlastně zabránila zpracovat personu této dávné kultury už před desetiletími, i když je to v podstatě práce snadná. Můžeme říci, že se jedná o projev kolektivního podvědomí, který se promítl na všech úrovních společnosti a to i tam, kde se tyto dávné kultury měly zpracovávat a výsledky předávat veřejnosti. Pro ty, kteří rádi studují Junga, je to určitě velice dobrý materiál ke studiu, protože tato oblast patří k evidentním, velmi silným a hluboko zakořeněným chováním člověka v oblasti kolektivního podvědomí. Stejně tak se tato práce zabývá novodobou mytologií, která souvisí s kolektivním podvědomím a téměř stovkou zkreslujících mechanismů a je tak určitou ideální oblastí studia chování člověka z pozice hlubinné psychologie a to vše navíc při otevření materiálů, které zkoumají dané téma i z jiných oblastí psychologie.

Navíc práce přináší pohledy z pozice sociální psychologie, která je samozřejmě důležitá při hledání příčin současné krize zpracovávání a propagace materiálů paleolitu a řady obecně rozšířených omylů kolem paleolitu a jeho propagace. Práce se tedy nutně věnuje tématům jako je vznik omylu, mylné představy, mylného úsudku, přijetí nepravdy a podobně. Což zase může být materiál, který může zajímat psychology, kteří se zabývají těmito oblastmi. Zajímavé pro současné psychology je i upozornění na rozpor mezi určitými termíny a mechanismy v současné srovnávací psychologii a etologií na jedné straně a na druhé straně s termíny a mechanismy, které stále ještě používají tradiční paleolitikové. V oblasti zpracovávání archeologického materiálu směrem k rekonstrukcím a informacím k veřejnosti se zase práce dotýká oblasti psychologie organizace. Práce je také materiálem ke studiu psychologie rekonstrukce v oblasti geopsychologie. S geopsychologií má rekonstrukční paleoetnologie překvapivě mnoho společného, protože geopsychologie je docela otevřený obor, který se věnuje i jiným formám cestování. Tzv. pasivní turismus, virtuální turismus, fantazijní turismus, turismus snění apod. Geopsychologie tak provází různé pracovní úrovně rekonstrukční paleoetnologie od prvních předběžných představ po finální způsoby představení zpracovaného materiálu veřejnosti. V současnosti je ,,Úvod do geopsycholgie" Jiřího Šípka jedním ze základních pramenů pro rekonstrukční paleoetnologii přesto, že mnohdy píše lehkou rukou a práce má leckde osobitě emoční náboj. Práce je totiž otevřená psychologii cestování tak široce, že nám dovoluje odhalovat vznik mnohých předsudků a deformací pro samostnou rekonstrukční práci, ale dokonce si z publikace můžeme odnést řadu cenných poznatků jak naše výsledky předkládat veřejnosti tak aby pro ni byly atraktivní a zajímavé. Jiří Šípek je v rozporu s rekonstrukční paleoetnologií v okamžiku, kdy popisuje individuální podobu rekonstrukce a nemožnost dohody podoby nebo zhodnocení povahy rekonstrukcí - představ. Tady si zase musíme pomoct asertivním přístupem, který nám psychologie nabízí. Psychologie věnovaná asertivitě vysvětluje, že toto kritické uvažování je vlastní jen malému procentu lidí a na oplátku mu nabízí možnost dospět v objektivnějšímu poznání. Asertivní jednání a řešení problému je někdy připisováno vědcům, kteří postupují podle určitých kritických kritérií. Neasertivní člověk jen těžko mění své mylné názory, protože nerozpozná objektivitu a význam objektivity v předkládaných argumentech. Komunikací a způsoby uvažování jedinců jakožto kritickým uvažováním se tedy zabývá psychologie asertivity. Pro rekonstrukční paleoetnologii je zase základní kostrou práce. U nás je jako literatura vhodná publikace ,,Asertivita je stále živá" (Pospíšil, 2005).