Vyhodnocení z pozice výtvarníka
Vlastně rekonstrukční metamorfózy měly původně doložit civilizovanost zevnějšku mích mladopaleolitických lidí, ale byly diváky chápáni jen jako izolovaný materiál, který nemůže nic změnit. Přirovnám, svého času se žáci v hodinách náboženství učili, že byla země stvořena za sedm dní i s člověkem a v druhé hodině v přírodovědě se dověděli v geologii o milionech let evoluce a proměn planety, flóry a fauny. Obě dvě informace žáci dovedli ve své většině oddělit tak, že si zakázali srovnávat oba dva školní předměty a každý se učili naprosto zvlášť a také nad nimi přemýšleli zcela odděleně. Stejně tak si pozorovatel rekonstrukčních metamorfóz zakáže aplikovat a spojovat výsledné rekonstrukční metamorózy s obyčejnými výjevy z všedního života dávných lidí.
Divák musí prostě prvně přijmout metamorfózu v její samostatné oblasti a to právě je možné díky množství a pak teprve pomalu se může přidávat krůček po krůčku živost všedního obyčejného dne. Neznatelně a pomalu jen to, co divák zvládne akceptovat a pak najendou to bude možná on kdo řekne ,,…pane Balák, ti vaši gravetienci na starých obrázcích ale neodpovídají soškám a hrobům, nejsou takový jako ze škatulky, jsou moc divocí mají často dlouhé vlasy, málo zdobné oděvy… Jak to? Co pak jste si toho nevšimnul už dřív?“
A já budu spokojený a jestli to budou slyšet i gravettienci bude to po více jak sto letech zesměšňování pro ně příjemná satisfakce od jejich potomků.
Vlastně až při závěrečných korekturách mně teprve došlo, že rekonstrukční metamorfózy jsou takovým unikátním superesem, kartami, které nemůže představa paleolitických lidí jako hadrářů nikdy sama postavit ve vlastních barvách. Rekonstrukční transformace perfektních sošek s účesy a zdobnými pásy a hrobů s dochovanými nášivkami kdyby byly tyto převedeny taktéž v jediné názorné kompozici mířící však finálním zpracováním do podoby hadrářů by byly příliš evidentním rozporem a značná část veřejnosti by už asi sama začala uvažovat o záměrném podvodu, ze strany těch, které jí ony hadráře stále předvádí.
Proto, když někteří muzejníci mluví o rozdílných výsledcích na rekonstrukcích jen jako o nějakých dílčích projevech různých individuálních výkladů, kdy si samotná veřejnost má udělat vlastní obrázek, je velmi ustřelené. Je však možné na tuto hru přistoupit, ovšem se striktním požadavkem, aby protistrana předložila své rekonstrukční metamorfózy a obrazové doklady o stále špinavých rozcuchaných, ale zdravých a od komunit neodloučených jedinců.
Je více jak zřejmé, že je to neproveditelné tak, aby nebylo zřejmé, že jde o podvod. Proto si myslím, že druhá strana na nic takového nikdy nepřistoupí. Naopak nejspíš označí archeologické nálezy tedy sošky a hroby jako odtržené od někdejšího života, jako hypotetické ideály, které v praktickém životě zůstaly nenaplněny – bez zájmu o fakt, že v hrobech naplněny jsou.
Ale spíš to dopadne, jak jsem to sám pocítil že, na společné výstavě, kde jde porovnávat různé přístupy, dojde k tomu, že lidé rozhodující o výstavě na které by mohlo dojít k expozici rekonstrukčních metamorfóz raděj půjdou až tak daleko, že použijí nejrůznější intriky proto, aby zabránili rekonstrukční metamorfózy vůbec vystavovat.
Proto je i odvetou těmto několika málo zpátečnickým muzejníkům tato práce plná rekonstrukčních metamorfóz, kterou by šlo označit ,,Rekonstrukční metamorfózy kam se podíváš“. Rekonstrukční metamorfózy v onom nadkritickém množství, kdy už mají, vzájemně se podporujíc, sílu předsvědčivosti a rychle si už dál samy nacházejí svoje příznivce a to nejrychleji právě mezi specialisty na paleolit, ale překvapivě i napříč archeologickým i muzejnickým světem a je velice pravděpodobné, že zde vzniká možná zcela nový trend, který velmi výrazně ovlivní i archeologii a muzeologii zaměřenou na holocení kultury.
Nejrozšířenější mechanismus zkreslení představy o dávných etnikách.
Když slyšíme o rozvíjející se kulturní a morfologické evoluci a sledujeme jednotlivé stupně morfologických změn a stejně tak sledujeme kulturní stupně jako doba kamenná, bronzová, železná…zpracovává náš mozek zcela automaticky tyto informace tak, že hledá logické souvislosti a principy a aplikuje je na daný materiál. A skutečně to je normální práce mozku stále něco seřazovat a porovnávat. Vidíme-li změny v kultuře, v materiálech a dokladech, které se stávají složitějšími a složitějšími v časové ose, pak si snadno dovodíme, že tomu tak bylo i ve schopnostech člověka právě také vzhledem k časové ose. A vlastnosti a poznávací schopnosti museli být podle nás u dávných lidí tedy jiné než jsou dnes a právě schopnosti člověka a jejich evoluční rozvoj pak pokládáme logicky a za přímou příčinu těchto evolučních kulturních změn.
Takovému přisuzování na základě podobností u některých údajů se říká heuristické uvažování, známý psycholog z dnes již legendárního pokusu ze sedmdesátých let (vězeň – věznitel) Philip Zimbardo v televizním pořadu Poznáváme psychologii (Zimbardo, 2000) v díle o rozhodování a úsudku (Judgement and Decision Making) takové jednání ukazoval na nádherném ukázkovém příkladě. ,,Této ženě je 31 let je svobodná, vystudovala na universitě filozofii. V době studií se účastnila demonstrací proti rasové diskriminaci, atomové energii a sociálnímu útlaku. Co dnes o ní platí?
Za prvé buď ,,Dnes pracuje v bance jako pokladní.“ Nebo, dnes pracuje v bance jako pokladní a je aktivní ve feministickém hnutí?
A drtivá většina tázaných odpovídá, celých devadesát procent odpovídá, že je pokladní v bance a aktivistkou ve feministickém hnutí. Což je právě ono heuristické uvažování. Právě tento závěr se jeví jako očividný…
Usuzujeme tak na základě určitých podobností. Jedná se o pravděpodobný úsudek, ale úsudek nesprávný, proto, že popírá základní principy logického uvažování. Logika považuje logický všeobecný děj za pravděpodobnější než děj zvláštnější a méně častý.
Informace kolem aktivního života v době studií zde fungují, v nás vzbuzují pocit společenské protestní aktivity, které této dámě přisoudíme a rádi bychom ji takovou viděli i nyní. Její někdejší aktivita zde funguje jakonástřel pevného bodu, který nás pak vede určitým nelogickým často k nesprávným závěrům, které se nám však zdají přirozené.
Tento pokus komentovali psychologové Amos Tversky ze Standforské university a Daniel Kahneman z University of California v Berkleley, kteří se zabývají výzkumem příčin nelogického rozhodování u lidí. Tversky ukazuje dva přístupy, kterými psychologie zkoumá naše rozhodnutí a úsudky, první je normativní model, jak bychom se měli rozhodovat. Hledají se zde základy pro racionální rozhodování.
Druhý způsob výzkumu úsudku a rozhodování je deskriptivní, ten popisuje jak se ve skutečnosti rozhodujeme. Daniel Kahnemsan hned dodává… ,,Normativní model racionálního logického rozhodování neodráží způsob jak se lidé ve skutečnosti rozhodují a jak usuzují. Při výzkumu zjišťujeme, že ačkoli jsou jednotlivá poznání správná, dochází lidé nezřídka k velmi předvídatelným rozhodnutím a shodným způsobem k celkově mylnému úsudku“.
Když se vrátíme nazpátek k stupňům kulturní evoluce už můžeme tušit, že stejně tak, jako jsme si svoji představu udělali u paní pokladní z doby jejího studentského života, tak nyní si uděláme určitou představu z evolučních proměn o schopnostech lidí v průběhů času. Jako základní charakteristiku vyextrahujeme cestu od nedokonalého k dokonalému (od kamene přes bronz, železo směrem k nám) a tento podobný mechanismus kvalitativní postupné změny pak přisoudíme schopnostem dávných lidí (Přisouzení na základě některých náhodných podobností).
Přisoudit schopnosti (a možnosti) lidem na základě kultury (na základě označení doby) se sice jeví přirozené a bude s ním souhlasit naprostá většina lidí, ale bude mimo realitu. Přitom totiž statisticky vidíme kolem sebe, že lidé mají stejné nebo podobné schopnosti, ale mírně nebo zcela odlišné kultury (registrujeme kulturní pluralitu, nikoli však zcela zásadní odlišné schopnosti jedinců). Dnes vidíme, že se černoši mohou stát lékaři nebo kosmonauty, i když v určité historické a ne příliš vzdálené době to bylo zcela nemyslitelné (Statistická pravděpodobnost).
Další potíž vznikla velmi zjednodušeným porovnáním předmětů z mnoha časových úseků historie a prehistorie člověka a od nich vyvozených schémat. Jednak byly porovnávány předměty produkované samovýrobou obyčejnými lidmi s předměty vyráběné velmi speciálně profesionalizovanými a mnohdy výjimečně talentovanými řemeslníky. Jindy jsou porovnávány naprosto rozdílné ekonomické systémy, kdy jedny jsou dlouhodobě stabilní a nemusí tedy neustále hledat nové konstrukční a ekonomické řešení v měnící se okolní a vnitřní situaci a jiné jsou jejich opakem.
Někdy jsou v učebnicích nebo encyklopediích pak ukázány různě staré předměty zároveň srovnané a vybrané podle technické a řemeslné dokonalosti zároveň s časovou osou. Hodně to pak upomíná zacházení s fotografiemi mozků, které měly tři stupně, nejprimitivnější gorilí vedle napůl cesty mozek z černošky a největší a nejdokonalejší mozek z bělocha. Stephen Jay Gould, který toto tendenční porovnání v jakési stařičké práci kritizoval, správně připomněl, že se dá takové pořadí všelijak přetáčet, záleží jen na vás po jakém materiálu sáhnete.
Jak jsou tato konvenční schémata brána vážně si můžete snadno ověřit experimentálně. Když laikovi ukážeme na obrázku středověké rytíře na koních v přilbách s meči bude si je snadno zaměňovat s jezdci z mladšího bronzu, kteří budou mít svoji výzbroj jako hrudní krunýře, štíty, náholeníky, meče, dýky a přilby. Stejně tak, když vezmeme neznalého člověka do solných dolů doby železné a ukážeme mu oděvy, nářadí, krosny, výdřevu šachty, bude to pro něj určitě nejméně středověk. Stejně tak laik zařadí sungirské oděvy někam do středověku nebo je dokonce přičte do současnosti, ale umístí někam na sever. Ale překvapivě podobně dopadnete, když někomu, kdo se alespoň trochu vyzná ve zpracování dřeva, ukážete mu vytvarované a vyhlazené hrotité části schöningenských, téměř půl milionu let starých, dřevěných zbraní (rozhodně je nikdo nepřisoudí někdejším ,,Pithecantropům“).
Když jste na velkém mezinárodním semináři gravettienologů, naprostá většina přednášejících přisuzuje gravettiencům normální lidské schopnosti a jen vlastně jako odlišnost bere jejich velmi zajímavou a archeologicky velmi nápadnou kulturu. V momentě, kdy opustíte takový kongres a dostanete se do nejbližší školy, tak o kultuře gravettienců neví nikdo prakticky nic, ale lidé jsou ochotni popisovat zcela bezostyšně od nás odlišné schopnosti u dávných lidí.
Zjednodušené staré konvenční dějepisné schéma, které může mít především hodnotu jako mnemotechnická pomůcka k zapamatování, tak bude zdrojem pozdějších velmi vážných komplikací a pramenem naprosto zbytečně mylných výkladů. Jsem dokonce přesvědčen, že dokonce takové silně zažité schéma bude velmi vážnou překážkou přijímaní nových odborných informací, které neodpovídá danému starému vzoru. Proto pokud budeme tyto schémata z nějakého závažného důvodu používat, musíme se zabývat i jejich dopadem a zacházet s nimi kvalifikovaně.
Obrovská potíž ve velkém nastává, když archeologické kulturně evoluční schéma s dobou kamennou se učí ve škole už malé děti a jedním dechem se jim hned představují některá paleoetnika. Nástřel s heuristickým závěrem si pak mohou udělat a určitě dělají jak vyučující, tak i jejich žáci. Protože se vlivu nástřelu nedokážeme dost dobře nikdy zbavit, bude nutné je v dosavadní archeologické terminologii omezit a v rekonstrukční paleoetnologii plně nahradit jinými termíny, které nevyvolávají nežádoucí nástřely.
Narazili jsme tak náhodou na oblast logického myšlení, kdy logika považuje logický všeobecný děj za pravděpodobnější než děj zvláštnější a méně častý. Gradualistická evoluce je dnes v paleontologickém výkladu materiálu zastoupena minimálně a má především dílčí podobu. Dnes se ukazuje, že daleko víc platí teorie náhlého výskytu a pak dlouhé následné stagnace často v milionech let. Proto můžeme předpokládat, že organická podstata typického výčtu lidského chování společná ohromnému výčtu všech etnik moderního člověka bude pro moderního člověka charakteristická i v minulosti. Navíc řada vnějších i vnitřních základních podobností s ostatními dnes už neexistujícími formami lidí může být podobná nebo identická.
Tady je trochu rozdíl mezi některými badateli z oblasti evoluční psychologie, kteří přebírají starší koncepce vzniku některých nových modulů chování jako vývojovou adaptaci a nějaký požadavek své doby a prostředí. To jsou ony známé komentáře typu ,,Jedná se mechanismy z doby kamenné“. To je právě naprosto typická gradualistická koncepce. V reále by měli dnes i evoluční psychologové počítat také s náhlým výskytem a stází. Tedy s pevnými vlastnostmi druhu, které se mohou měnit podle určitých zase jinak specifických pravidel. Proto je třeba nahlížet na evoluční model člověka jako na okamžik, kdy na začátku měl člověk všechny vlastnosti druhu a to jak v oblasti morfologie, tak v oblasti psychologie (chování). Toto chování stejně jako morfologie mělo svoji určitou konkrétní variační šíři a podle genetické historie druhu (stěhování, zániku či nárůstu určitých populací) se šířily či ustupovaly některé znaky morfologické nebo znaky v chování.
Při vzniku druhu tak je danému druhu přidělena řada vlastností a modulů chování a některé daný druh využije, některé zůstanou latentní a nevyužité a jiné budou naprosto nevyhovující a druh se jim nějak přizpůsobí svým chováním, kdy možná z nové vlastnosti vytěží nějaká pozitiva nebo zkrátka vyhyne. Potíž je, že se na evoluci často díváme aniž chápeme co je to vlastně za mechanismus. Určitě se nejedná o starostlivého rodiče, který vymýšlí vždy jen to nejlepší a nejprospěšnější. Někdy vidíme něco co vypadá jako ohromné přizpůsobení a zareagování na okolí, ano někdy to tak vypadá a snad existuje i nějaká cílená evoluce, většinou však evoluční změny obstarává příslovečný slepý hodinář (Václav Petr, Kritický úvod do teorie přírodního výběru, 1996). Takže prohlášení, že to a to chování u člověka vzniklo adaptací na prostředí kultury dávných lovců je gradualistické, přežité a minimálně nepřesné a spíše naprosto zavádějící a mylné. Teorie stáze a náhlého výskytu by měla předvést model člověka s konstantním výčtem chování, kdy se podle okolností uplatňují různé moduly chování. (Situace v evoluční psychologii směrem k teorii stáze je zase o míjení se. Když vidím publikaci Evoluční psychologie od Dylana Evanse nevěřícně kroutím hlavou, Goulda jako největšího propagátora stáze a náhlého výskytu autor zná a uvádí jej jako (neoprávněného) kritika evoluční psychologie, nijak se však nezabývá jednotlivými evolučními teoriemi a jejich očekávaným a logickým dopadem právě do oboru evoluční psychologie.)
Takže už víme proč nás má zajímat tolik Murdockův seznam společného lidského chování a bude nás rozhodně zajímat, co se stane, když dáme do výčtu typicky lidského chování Murdockův seznam a podíváme se kolik položek dovede v současnosti archeologie zaplnit u moderního člověka a kolik u erektů a neandrtálců. Z více jak 60 položek z Murdokova seznamu má Homo sapiens sapiens v paleolitu archeologií doloženo jen neuvěřitelně malý počet pouhých 12 typů chování. A to tři má tak, tak. Tkaní je například doloženo jen z jediného území a z jediného časového období. Účesy jsou dokladovány z paleolitu jen z jediné evropsko-asaijské megakultury. Zůstává asi 50 položek, které svým nedochovatelným charakterem není možné pochopitelně archeologicky vůbec doložit. Překvapivě, ale realisticky také konečně nahlížíme na silně omezený charakter archeologie.
Zajímavý je výčet typicky lidského chování doloženého archeologií u neandrtálců a erektů. Těchto položek je deset s tím, že dvě položky jsou sporné. Překvapivě jsou položky téměř identické s položkami moderního člověka, hlavní rozdíl je v četnosti a míře dochování. Takže máme 10 položek a zbývá také přes 50 archeologicky nedoložených typů chování.
Závěrečný rozdíl třech typů chování je doložen jen díky zvláštnosti gravettienu a současné představě, že dobývání Austrálie bylo doménou jen Homo sapiens sapiens. Naopak někteří australští archeologové mají však podezření, že toto prvenství bude nutné připsat už Aschelenu. A víme, že erekti se námořnictvím zabývali a v tomto oboru měli prokazatelně prioritu.
V reále sice nevidíme umění například malby a rytiny na skalním podkladu jak u sředopaleolitického neandrtálce, ale nepřinesl je do Evropy ani moderní člověk. Datace severoafrického umění je datováno od epipaleolitu a níže, a ještě mladší jsou jihoafrické malby a rytiny. Taktéž moderní člověk, který prvně osídlil východní část Evropy zde nerozšířil jeskyní a skalní umění. To registrujeme jen v západní Evropě od datace uhlíkové kresby staré 32 000 let. Dokonce můžeme říct, že právě z východní Evropy, která byla prvně osídlená moderním člověkem neznáme první mladopaleolitické umění. Co je také opravdu nutné říci je fakt, že jen v západní Evropě žili oni klasičtí neandrtálci. Například u nás na Moravě zlomky čelistí ukazují na směsici sapientních i typicky neandrtáloidních rysů, a podobně je tomu na zbytku někdejšího nezápadoevropského území neandrtálců. Vznik skalního umění západoevropského aurignacienu mohl vzniknout jako výsledek střetu dvou kultur, nově příchozí kultuře moderního člověka a domácí původní kultuře klasických neandrtálců. Mohlo jít o příslovečnou válku kouzelníků. Badatelé si sice někdy dovedou představit, že dochází k fyzické nebo surovinové či územní konfrontaci mezi neandrtálci a sapienty ale zapomínají, že pro přírodní národy je svět duchovních sil stejně reálný jako ten který je hmotný. Jung popisuje mytologický úkol, který má kmen jeho indiánského přítele z puebla. Každé ráno totiž musí zajistit, aby Slunce skutečně vstalo, tím je život těchto indiánů naplněn a je mu dán smysl. A tady je jasné, že jeskyně, kde se rodí zvířata ze skal mluví o lidu, který zajišťuje, aby se země naplnila tou nejmajestátnější a nejkrásnější zvěří. Taková mytologie by mohla dát pocit ospravedlnění k zasídlování cizích území. Je to sice jen teoretická modelová koncepce, ale je rozhodně daleko zobecnitelnější než představa evolučního gradualistického vývoje kultur ještě u tak pozdní datace jako jsou události s datem kolem 40 000 let.
Proto vyznívají toto srovnání prakticky shodně pro oba dva typy lidí. Na základě logiky bychom pak měli předpokládat chování moderního sapienta i pro paleolit v celé šíři spektra lidského chování podle Murdockova seznamu, ale pak stejným metrem musíme měřit i u tzv. archaického člověka (neandrtálce a erekta).
Potíž je, že změna zoologického druhu je někdy spojena i s určitým odlišným a zcela specifickým chováním. Ale pozor to platí jen pro určitou malou specifickou část druhů, která se dá statisticky vyjádřit. Sám mohu porovnat chování jednotlivých druhů ocasatých obojživelníků druhu Triturus, které se liší především v zanedbatelných maličkostech, které souvisí především s velikostí těla. Asi vyjádřeno statisticky bude rod Triturus mít druhy lišící se v chování jen v několika málo maličkostech, které se budou částečně, někdy jen okrajově dotýkat typu krajiny a nadmořské výšky při jejich výskytu. Naopak například čolek waltův, který je ostatním druhům čolků evidentně morfologicky vzdálen má už například námluvní chování úplně odlišné. Podobně je tomu u velkých leguánů, jako leguánů kubánských, zelených, delikatesy a dalších ostrovních velkých leguánů z příbuzenstva kubánského leguána. Rozdíly jsou minimální a hlavně se týkají stromového nebo pozemního života, ale naopak nejběžnější leguán zelený vytváří i pozemní formy, které jsou morfologicky identické se stromovými. Tito pozemní leguáni si pak hrabou jako skrýše nory (i v prostředí se stromy), což běžně u ostatních stromových forem nevidíme (v reále nevíme ani zda pozemní zelení leguáni mají pro své odlišné chování speciální genetické sklony nebo zda jde o kulturní specifikaci - to je přijaté a naučené chování).
To uvádím proto, abych zpochybnil zjednodušený přístup, který vede některé prehistoriky automaticky a nekriticky přisuzovat řadu zásadních odlišností v rámci chování moderního a archaického člověka, aniž by si byly vlastně vědomi, jak statisticky velká odlišnost v chování různých druhů skutečně je. A myslím si, že u tak příbuzných a podobných forem jako jsou druhy typických lidí (sapiens, neandrtálec a erectus) budou obecné druhové rozdíly v chování nejpravděpodobněji naprosto minimální. A tyto některé charakteristické druhové odlišnosti by bylo možné najít také v rámci variační šíře chování u ostatních druhů. To je z mé strany určitá spekulace, protože nepracuji s přesnými statistikami, ale druhá strana nepracuje ani s obecnými jednotlivými příklady, ale jen se samotným velmi obecně pojatým principem a to je velmi velmi málo. Takové závěry jsou už mimo možné reálné představy a jsou už nejspíše ve světě fantazie. Evidentně bude velmi nutné se této oblasti daleko podrobněji a důsledněji věnovat.
Myslím si, že by nebylo dodnes vůbec možné se takto volně a svobodně otevřít kritickému uvažování směrem k paleolitu, kdybychom zůstávali nadále jen v archeologické konvenci. Překročení a vzdálení se archeologickým hranicím znovuvzkříšením paleoetnologie a přihlášení se k ní, jako k odkazu profesora Karla Absolona, je možné především zásluhou docenta Bohuslava Klímy a docenta Jiřího Svobody. Většinou si ani neuvědomuje jak nás konvence omezuje a uzemňuje, a nedokážeme hned plně docenit k čemu vlastně oficiálním označením paleoetnologického pracoviště na půdě Akademie věd ČR vlastně došlo. Ale dostatečný obrázek o síle negativního vlivu konvence v moderní době si můžeme udělat například v knize Duše moderního člověka od Junga. ,,Mechanismus konvence udržuje lidi nevědomé, neboť pak jako divoká zvěř mohou dojít k odedávna navyklým změnám bez nutnosti vědomého rozhodování. Toto bezděčné působení i té nejlepší konvence je nevyhnutelné, nicméně však strašné nebezpečí. Neboť u lidí, kteří jsou rutinou udržováni v nevědomosti, vznikne – stejně jako u zvířat – panika se všemi svými nedozírnými následky, když vyvstanou nové okolnosti, které nebyly starými konvencemi předvídány.“ (Jung, Duše moderního člověka) Vlastně díky této oficiální paleoetnologii vznikl legální prostor pro specifickou oblast paleoetnologie – rekonstrukční paleoetnologii, a její náplň zcela odlišná od archeologie by jinak byla těžko stravitelná pro konvenčně orientované.
Prognózy
Další nové nálezy gravettienských sošek nikdy neponesou prvky primitivnosti jako naznačené cáry hader, kůží a kožešin. Nikdy nebudou mít rozcuchané neupravené vlasy, vyryté chlupy ani opičí rysy ve smyslu novomytologického pračlověka, protože ten byl vytvořen uměle až v devatenáctém století. Gravettienské sošky nebudou v takové kompromitující pozici, která by degradovala jejich důstojnost (srovnej magdalenien). Nálezy vztahující se ke gravettienské personě se budou nadále rozšiřovat, jak v oblasti umění (sošek) tak i hrobů.
Dojde-li k unikátnímu archeologickému objevu jinak nedochovatelných organických materiálů např. při uložení v rašelině, specifickém bahně nebo při zamrznutí v ledovci či permafrostové puklině (nebo zasypáno sopečným popelem jako v Pompejích) bude materiál vypovídat o vysoké výtvarné, řemeslné (výrobně individuální) a konstruktérské úrovni a bude zahrnovat i předměty, pro které nemáme etnologické analogie. Hlavě bude věnována specifická pozornost především prvoplánově hlavě, podobně však i jakémukoli části oděvu a těla. Při výčtu užitých materiálů, bude spektrum nečekaně vysoké.
Hroby více lidí mohou být nalézány v různých názorných pozicích, které mají vyjadřovat ztotožnění se s některou starobylou mytologií o životě na druhé straně a i o ní můžeme v budoucnu nacházet další samostatné doklady. Například to bude i mytologie vyjadřující opačnost a protipólnost muže a ženy a zároveň zde bude vyjádřeno jejich nerozlučné spojení.
Pro ostatní archeologicky nedoložené oblasti osobní vizáže bude možné stanovit nepřímou personu v určitém konkrétním koridoru spektra evidentních možností a to jen na základě nepřímých dokladů a tato její rámcově principielní podoba v případě pozdějších unikátně dochovatelných archeologických nálezů bude potvrzena.
Persony se bude užívat při posuzování paleoetnik tím více, čím se v prehistorii bude nahrazovat konvenční archeologické zhodnocení materiálů směrem k chování člověka kompetentnějším a daleko racionálnějším hodnocením chování paleoetnik ze strany kvalifikované psychologie. Pozoruhodné pozitivní výsledky se objeví i v rámci současných oborů kolem paleolitu a to kdykoli se bude přísně dodržovat kritické hodnocení, které je formálně základem jakékoli vědecké práce.
Ve středověku všichni velmi dobře věděli jak vypadá ďábel, když jste se vyslovili jinak hned se všichni postavili proti vám, vidívali ďábla zobrazeného v kostelech na obrazech na fasádách a chrličích. To musí být správné ztvárnění, protože je to vše vysvěceno a požehnáno biskupi. Nikdo se nezajímal faktem, že biskup ani nikdo jiný nikdy nestanovil odbornou pracovní skupinu, která by se měla zabývat vizáží ďábla. Tak dodnes tedy i malé děti ví přesně jak vypadá čert a také docela přesně všichni velmi dobře vědí jak vypadal pračlověk, protože ho znají z obrazů, knih a televize, které nějak požehnal dotek vědy a to přesto, že věda nikdy vizáž dávných lidí systematicky a vědecky nezkoumala.
Poznámka závěrem:
STÍN JUNGOVI PERSONY
Rekonstrukční paleoetnologie svým zájmem o psychologii hodnotitelů paleolitických kultur otvírá naprosto specifický pohled na prehistorii a řada konvenčních představ, ale i tradičních postupů bude patřit jen historii. V závěru knihy jsem umísťoval mechanismy zkreslující představy o paleolitu a když jsem je časem spočítal doslova mně jejich počet šokoval, bylo jich přes 50. Ačkoli bychom si v první chvíli řekli, že takové prokopávání se negacemi lidské psychiky není nic pozitivního a bude tento aspekt naprosto společensky nepřijatelný, zmýlili bychom se. Vlastně už Jung popisuje, že i u takové práce kolem ,,kanalizace“ lidské mysli, kterou se zabýval kdysi Frëud, by se dalo předpokládat, že jeho práce zabývající se vlastně společensky negativní tématikou zůstane naprosto na okraji společnosti, ale veřejnost zajímá cokoli co odkrývá tajemství duše a psychiky a fascinuje jí to.
Otevřeme-li vážný zájem o studium řady konkrétních mechanizmů zkreslujících výklady charakteru a schopnosti paleoetnik určitě znovu v této souvislosti začneme vzpomínat jméno Carla Gustava Junga. Jung totiž v souvislosti s naší sociální adaptací před nás postavil jak to kladné, tak to záporné a stal se tak alfou i omegou rekonstrukční paleoetnologie. Jung totiž nejen stanovil personu jako naši výkladní skříň, kam dáváme to, co je krásné, pompézní a pomáhá nám to v sociálních vztazích, ale Jung stanovil i přesný opak persony, její negativ. To špatné, společensky nepřijatelné, ponižující a ostudné co odkládáme kamsi do freidovského nevědomí. Jung tento opak persony nazývá stínem. Stín se však z onoho nevědomí vynoří jako obluda, která se ztotožní s představou nepřítele, která se přisoudí tomu, kdo je nám cizí, nepochopitelný, neznámý a jiný.
Muž na této fotografii z roku 1913 nepředvádí oděv přisouzený neandrtálcům, ale jedná se o oděv wágnerovské postavy Siegfrieda. kterého zde představuje italský tenor Giuseppe Borgatti. Tento typ oděvu je spíš určitým archetypem či symbolem vycházející ze stínu persony a je nejspíš naše zrcadlení z hlubiny naší duše než pečlivým a podloženým či pečlivě odvozeným typem šatstva.
Opakem gravettienských učesaných upravených vlasů bude strašák s rozcuchanými a slepenými vlasy, se špinavým nemytým obličejem, s přioděním, které je bez nápadu nebo hrubé a nedokonalé, příkrašky budou smutně viset jako nějaká vzpomínka dávno zašlé slávy a určitě zde nezbude místo na zdlouhavé tkaní a tak tady najdeme jen kožešiny a kůže, nebude ani místo na pečlivé řezání kůže a tak zde najdeme jen jakési cáry. Když se samotným a žijícím gravettiencům promítal jejich jungovský stín na nějaké nepřátele, cizince nebo mytologické či historické konkrétní postavy byl i jejich obraz velmi podobný tomu jaký my dáváme v čase vzdáleným cizincům, vzdáleným pro nás kdesi v paleolitu.
Gravettienci a vůbec lidé paleolitu zobrazovaní jako náš opak žijící v pološeru podzemí jeskyní, místo v prosluněném světě oken a ulic, s polodivokým chováním inklinujícím k bezprostředním emocem, chlupatí oproti slušným depilovaným postavičkám, nejistí a zanedbaní nejsou rozhodně první a jedinou mytologickou obětí naších stínů person. Podíváme-li se na epos o Gilgamešovi najdeme zde i příběh o divokém a silném Enkudu, který je chlupatý a rozježený jako zvíře, žijící šťastně v lůně přírody. Ale nemusíme chodit pro jiný příklad vůbec daleko, příkladem je postava čerta, chlupatého, špinavého, zlého a žijícího také opačně než lidé, totiž kdesi hluboko v podzemí.
Jestliže se rozhořčeně ptáme proč bychom měli subjektivně promítat něco nám tak osobitého na někoho jiného, když naším záměrem mělo původně objektivně vyjádřit povahu a podstatu někoho jiného, tak tím zároveň vyjádříme určitou konkrétní neznalost díla Leonarda da Vinciho, protože už on si všímal, že portrétisté aniž si to uvědomují mají-li volně namalovat, obličej pak malují takový, který je jim sám podobný a proto nabádá malíře jak vybírat takové obličeje, které jsou obecně považovány za příjemné. Podobná situace je i u přenesení vlastního stínu persony do podoby dávného vzdáleného člověka.
Na kolika vyobrazeních pradávného člověka se naše nitro otevřelo, aby z něj vystoupil sám Jungův stín, vyplaval stejně tak jako na hodinách terapie, kdy se pacient Jungovi vymaloval ze svých traumat, můr a nutkavých myšlenek. Proč se dál malují dávným lidem rozcuchané vlasy, když se všichni příbuzní savci o svůj vzhled starají? Protože racionální svět pro mnoho lidí u ,,rekonstrukcí“ mizí, je to pro ně svět fantazie a hlubin vlastní duše, kde mohou uplatnit svoji fantazii a svoje pocity, ale pramen fantazie tryská i z míst nevědomí, které je plné našich předsudků a stínů.
Sledoval jsem se zájmem speciality na gravettien a magdalenien jak hospodaří se stínem persony, tyto cesty byly totiž zcela originální a zajímavé. Například jeden významný gravetolog akceptoval plně archeologické materiály jako krášlení, řemeslné zpracování a účesy, ale stín vysypal ještě do samých gravettienců a to jak svůj vlastní stín, tak i stín gravettienců samých. Povedlo se mu to tak, že si vytvořil iracionální prostor o hygieně a čistotě, kterou jim upřel. Nepomohly moje argumenty, že v etologii zvířat takové zanedbávání péče o srst nebo kůži neznáme a tím méně u primátů. Dotyčný mně uváděl, že našel informace o štvaných husitských uprchlících černých zažranou špínou ve tváři. Takové zanedbání známe zase z etologie při duševní nebo fyzické nemoci, jako projev apatie a rezignace, totéž můžeme pozorovat u člověka, můžeme mluvit i o úpadkových kulturách, které jsou spojeny s uprchlíky, pronásledováním, epidemii, zoufalstvím a beznadějí, výstižně řečeno s neštěstím a krizí. Samozřejmě jako archeolog nic nevěděl o Murdockovi a Wilsonovi ani o etologii zvířat a nebo věděl a došlo u něj k naprostému oddělení těchto skutečností.
Stejně dopadl jiný významný specialista na magdalenien, který je skutečným odborníkem i na rekonstrukce oděvu, stanů, způsobu života atd. Ale v momentě aplikování mytologie do života těchto lidí a jejího dopadu do vizuální stránky oděvů se stáhl najednou do sebe a odmítnul všechny argumenty k výzdobě pracovního oděvu. Přesto, že přírodní národy „dnes“ mají stále mytologii, která jim diktuje zdobení i pracovních oděvů, které odhání zlé a přitahuje dobré duchy. Najednou se mu zacházení s mytologií zdálo neoprávněné. Jenže u přírodních národů je spojení s mytologií nezakrývanou samozřejmostí. Naopak v naší kultuře je otevření se zjevné mytologii považováno jako slabost, jak poukázal na tuto skutečnost Jung. Proto můžeme mluvit o tlaku okolí, jako o mechanismu zkreslení racionálního hodnocení, ale rozhodně se zde na zkreslení podílel i stín samotného hodnotitele, tak i vznikající stín u rekonstruovaného života madlénců, oba prvky se spojily jako dostatečně velká síla paralyzující další práci na vizuální personě madlénců.
Stín se tedy nemusí projevit vždy přímo kompletním nebo částečným opakem persony, ale i jen jako další souběžný negativní paralelní tlak v rámci jiných zjevných zkreslujících mechanismů (klamu a sebeklamu a dalších).
Jiný specialista na gravettien si podržel docela slušnou představu pro vizáž a schopnosti gravettienců, ale zato promítnul jak vlastní stín, ale tak i stín gravettienců, ale dokonce do třetice jako další projekci tj. vrácený příděl stínu původně mířící k mladému paleolitu do středního a starého paleolitu do nesapientních paleoetnik. Tam takto trojmo promítnutý superstín působil jako velmi silný emoční tlak, který pak velmi snadno startuje jev Pigmalion a jakákoli objektivita k posouzení těchto prastarých paleoetnik je naprosto ztracena.
Samozřejmě pak se tito specialisté ,,téměř“ shodnou na připsání vlastností a charakteristik pro gravettience (a jiná mladopaleolitická etnika), ale jejich představy kolem starobylejších paleoetnik se už odlišují naprosto evidentně, ba v některých případech přímo zcela neslučitelně a propastně.
Zajímavý a asi nejrozšířenější je diferencovaný přístup k verbálně popisovanému a archeologicky dochovatelnému gravettienu a ,,vizuálně-rekonstrukčně“ zpracovanému gravettienu, ať ve formě obrazu nebo filmu. Zatímco archeologický materiál a slovní ohodnocení gravettienu je velmi vysoké a blíží se otevření se gravettienské personě, najednou však stejní gravetologové mají určitý sklon a otevřenost (nebo shovívavost) k promítnutí stínu do gravettienu právě v práci někoho druhého, především v oblasti obrazu nebo filmu. Jedná se nejspíš o převedení tlaku projektovat stín do přímo jimi nezpracovávaného materiálu. Ačkoli by měli tito gravetologové vehementně protestovat proti znevažování gravettienců, jak bychom očekávali z faktu vzniklé přímé sociální vazby z gravettienem, ježto takové výsledky jsou vlastně takovým ekvivalentem do světa vypraveného vlastního dítěte, neděje se tak.
Proč?
Domnívám se, že gravetologové hluboko v svém nevědomí (nebo podvědomí) stále řeší rozpor jestli přisoudit gravettiencům personu nebo stín (boj mezi bytostným Já a společností). Fakt, že když ve vlastních odborných verbálně zpracovaných materiálech gravettiencům přiřknou naši lidskost, vyvstane u nich silná potřeba zbavit se připraveného nákladu bomb stínu (a pod tlakem strachu z odmítnutí ve společnosti) a snaží se shodit svůj náklad při nejbližší příležitosti. Ve svém vlastním teritoriu pak gravetologové sice brblají na obrazy a filmy, ale nijak otevřeně a zásadně proti nim nevystupují ,,venku“. Paradoxně dokonce pod jejich vedením (nebo dohledem) mohou takové obrazové ,,připitomělé pseudorekonstrukce“ i vznikat. Jedná se i zde o souhru několika mechanismů, kdy stínu pomáhá na svět strach ze společnosti a konvence jako viníku tlaku okolí (mechanismus klamu a sebeklamu). Stín zobrazený na takových rekonstrukcích je pak obranným štítem ,,Já“ daného gravettologa před společností. Je to taková daň kolem novomytologického příběhu ,,A přece se točí“, kdy vědec už dopředu sám odvolává své závěry v lehce kontrolovatelné a zjevné (transparentní) formě – tj. v ilustracích doprovázejících jeho dílo, zatímco jeho do písmen pečlivě zašifrované myšlenky a závěry jsou skryty a tak chráněny při zběžné prohlídce ze strany společnosti.
Psycholog Pavel Chronc charakterizuje připsání prejekce několikanásobného stínu jako značně komplikované vysvětlení, sice je ,,hodné“ k vysvětlení jednání komplikovaných a vzdělaných celbrit, ale například jednoduchounký mechanismus Syndromu chlapáka udělá tutéž ,,službu“. Při zkoumání jednotlivých mechanismů a jejich životaschopnosti a míře uplatnění v zkreslení vyhodnocení paleolitu bude vždy obtížné sledovat jednotlivé mechanismy vzhledem k bohatému pozadí dalších četných zkreslujících mechanismů.
Připisování vlatností stínu naším dávným předchůdcům je tak přirozené a vtíravé, že se rychle stalo samozřejmou konvencí, která byla nejen přijata u Freuda, ale i paradoxně dokonce pro širší podstatu stínu u samotného Junga. Jung stín persony spojoval s vnitřním dávným ,,živočišným předchůdcem“ v nás. Myslím, že jsem situaci už dost dobře popsal výše u Freuda a tak jen už upozorním, že stín má velmi vtíravý, nutkavý a sugestivní invazní způsob zmocnění se našeho rozumu a představ.
Proto bez patřičné kvalifikace pro psychologii a propagaci není absolutně vůbec možné zpracovávat archeologický a antropologický materiál paleolitu do živoucích a vizuálních podob a předvádět ho veřejnosti.
Je oblast vědy a je oblast pseudovědy a bez určité kvalifikace a bez dodržení přesně daných pravidel je rekonstrukční práce sebeuznávanějšího prehistorika vždy určitým dílem projevem pavědy.
Není možné stavět podobu člověka z povzdálí a říkat oni, musíme ji budovat a stavět jako herci, vžít se do role a stavět jí zevnitř. Zevnitř zbudujete totiž personu, ale zvenku a z povzdálí jen stín. Juraj Gullár mi říkal, že Zdeněk Burian, když maloval Iguanodonta, tak se jim pro tu chvíli i stal. Stejně tak musíme stavět podobu paleolitického člověka, zevnitř, jinak zapomeneme, že i on má Jungovu duši. A právě výstavba i zkoumání persony gravettienského člověka musí probíhat jakoby zevnitř, kdy se naše ,,Já“ ztotožní s ,,Já“ gravettienského člověka. Jestliže se to někomu zdá emotivní a neobjektivní musím připomenout, že ani naše vlastní persona se nedá studovat z chladného nějakého objektivního vzdáleného koutu. A nakonec emoce existují u onoho ,,oni“ stejně jako u onoho ,,já“ a emoce u onoho ,,oni“ jsou často negativní a jak víme zkreslující a odklánějící se od empatie, naopak emoce u onoho ,,já“ startují přímou sociální vazbu, pomocné chování, a v tom dobrém smyslu i v nás probouzejí shovývavost a trpělivost jevu Pigmalion. Čili takový přístup nás činí otevřeným a všímavým pro zkoumání dávného etnika.
Jestliže je tato celá práce věnována sungirským dětem, není to určitě náhodou. Jestliže tedy budete hodnotit něco kolem gravettienu, jestli se budete o něčem, co se týká mladého paleolitu rozhodovat, dělejte to na tom nezjevnějším místě, kde toho gravettien sám o sobě řekl nejvíce – uprostřed obdélníkového obrysu obydlí v dlouhém otevřeném hrobě chlapce a holčičky, při pohledu na jejich těla, při pohledu na tisíce korálků, stoupajících po nohách a zdobících jejich hlavy, při pohledu na slonovinové dary, které je provázejí…
Jsme na úplném začátku ohromných možností vytvářet si kvalifikované představy o životě a podobě života dávných paleoetnik, máme takové možnosti jaké ještě nikdo před námi neměl, stojíme na úžasném prahu před dlouhou a naprosto úžasnou objevitelskou cestou plnou vzrušujícího poznání a nejednoho fascinujícího dobrodružství…
…Brána času se otevírá…