Velké prostorové objekty a situace jako nepřímá persona

Obydlí

Prezentovat se tak, abychom se nějak konkrétně vymezili, je možné i známým vystavením a umístěním předmětů do svého obydlí je to jednak i věc známá ze zoologie, kdy někteří obratlovci, především někteří ptáci mají takové manýry (papuánští a australští lemčíci, kteří ze speciálního prezentačního prostoru dělají pro samičky opravdovou malou, ale pestrou tržnici s vyskládanými nejrůznějšími předměty od konstrukčně tvořivého svatostánku ze stébel, přes pečlivě vyrovnané hromádky krovek křídel s pestrých brouků, hromádek lesních plodů a vše završují vplétáním květů orchidejí do okolního prostředí), ale stejně dobře je známe i z dnešních domácností lidí, počínaje sbírkou sošek na zahradě, obrazy na schodišti, sbírkou loveckých trofejí, sbírku starých zbraní, hrnečků talířků, skla, exotických suvenýrů a podobně. Není možné si jak u lemčíka tak u lidí nevzpomenout na Wilsona a jeho hypertrofii. Nabízí se možnost, že sběratelství, vystavování a nadšení (libost) pro krásné nebo zajímavé předměty je určitá forma naprogramovaného hypertrofického chování nemusí se jednat jen o mechanismus vyrovnání se z něčím.

Je normální, že někdy upoutají některé předměty i psy nebo činčily a ty si je odnesou k sobě a dokonce v určitém období se tato libost zvyšuje, ale nemůžeme ještě mluvit, na rozdíl od lemčíka a člověka, o hypertrofii.

Nakonec Martin Oliva míří ač vzdáleně, ale přeci jen stejným směrem, když si všímá iracionálního a neutilitárního výskytu některých přinesených materiálů na některých středopaleolitických lokalitách, které nejsou dál v archeologickém materiálu zpracovávány na nástroje a předměty jako například části mamutích klů. Ale ve stejném světle prezentuje i skládky mamutích kostí gravettienu a srovnává je například s severoamerickými indiány v rezervacích shromažďujících vraky aut (Oliva Martin, Moravský gravettien). Ale k prezentaci slouží jako prostorová informačně výtvarná kompozice i vlastní obydlí. Bývá většinou zhotoveno z nejdostupnějšího vhodného místního materiálu a je prezentační tím víc, čím je trvalejší. Naopak je-li obydlí lehce nahraditelné od prezentativnosti se upouští. Zase raději podotknu, že i kultura bydlení patří mezi typicky lidské vlastnosti z Murdockova seznamu.

Umístění lokality v krajině

Z ničeho nic se z okolité roviny zdvíhají kopce k nebi - Pálava, když už nic jiného, tak se jedná alespoň o falickou hrozbu nebo zoomorfní útvar. Zoomorfního útvaru si všímá i Jiří Svoboda (Svoboda, 1999). Je to o velkolepém dojmu, který na nás návštěvníky dané kopce udělají (směrem k našemu postavení malých postaviček pod kopcem) a k postavení domácích kopce obývající (součástí onoho majestátného kopce). Návštěvník sídliště, který přicházejíc krajinou vzhlíží nahoru a musí vystoupat nahoru k osadníkům. Tedy prvek opakující se v řadě holoceních kulturách jako prvek vzhlížení k posvátnosti výšin a nejsou-li k dispozici přírodní vytváří se umělé od pyramid, některých obětišť, přes kazatelnice až po stupínky přednášejících u tabule, postavce pro sochy celebrit, po tribuny politiků či nebetyčné mrakodrapy bohatých společností. Jung popisuje tyto velké objekty jako ,,monumentální svět“. ,,S vášnivým zaujetím, jakému není rovno, jsme kolem sebe sice vybudovali monumentální svět, ale právě proto, že je ten svět tak náramě velkolepý, je také všechno velkolepé venku, a to, co naopak nacházíme v základu duše, musí být nutně takové, jaké to je, totiž nuzné a nedostatečné.“(Jung, Duše moderního člověka). Evidentně takové projevy monumentality hodnotíme skrze naše kulturní zastínění, jako cosi kladného, co je známkou vysoké úrovně. Jung, který se zabýval i uměním, se na tyto projevy ale dívá skepticky a jednoznačně naznačuje přesunutí velkoleposti z nitra duše do vnějšího světa. Znovu nás taková situace nutí přemýšlet o častých zranění hlav mužů a o koexistenci gravettienců a postaurignacienců na Moravě, kdy některé typy chování registrované u pavlovienců v archeologii by mohly být právě projevy s vyrovnáváním se vnitřních ran a nedostatečností tehdejší konkerétní společenské a politické situace.

Přes vysokou praktickou hodnotu velkých pavlovienských lokalit, které mají stejné nemněné charakteristiky zasídlování a topografické orientace v krajině, zřejmě kvůli řadě dalších velmi praktických důvodů má i mimovolný efekt vzhlížení k sídlišti a zpětně pohlížení na svět shůry má rozhodně psychologický efekt pro postoj místních obyvatel sama k sobě a směrem k nim od jiných etnik tedy se jedná o oblast pocitů kolem jasné persony. Tyto faktory se nakonec mohou promítat i do postoje domácích v řeči těla a ve výzdobě oděvů.

Podobně kouzelně se chovají i některé krajiny, kde byly surovinové zdroje, například blízké Bílé Karpaty.

V německém magdleniénu to jistě byla krajina kolem Engenu se sopkou a tajemně vyhlížející kulisa jeskyně v Petersfelsu. Ale i u nás v Moravském krasu mohou jeskyně dodávat pocit tajemného kouzla mystičnosti a spojení s jiným světem, kdy mohlo být těch několik málo jeskyní jen dílčím způsobem využíváno. Nemusí se přímo zasídlovat jako Kůlna, která je svými rozměry výjimečná a její protějšky se po světě nacházejí jen pomálu, nicméně taková lokalita svoji neobyčejností a nadčasovou pompézností rozhodně je taktéž konkrétním výpovědním materiálem o persóně jejich uživatelů.

Závěr

Líbí se mi kritický emotivně pojatý výrok Martina Olivy o materialistickém pojetí kultury jako nadstavby ,,…zde ovšem nevystačíme s vulgárně materialistickým náhledem, že lidé tvořili kulturu jen když měli plné žaludky.“ (Oliva Martin 1997)“. ,,Pravěký“ člověk měl živořit a navíc vystaven době ledové má živořit dvojnásob a jeho kultura by měla být dvojnásob nižší. Realitou je, že persona ve všech svých podobách ať přímé osobní vizáži, tak v malých předmětech i ve velkých prostorových pojednáních nebo někdy i prezentovaná prostřednictvím možného vlastnění stád sobů utváří celý široký komplex výpovědi a povědomí o personě nebo personách, které jsou konkrétní a čitelné a pověřují samotné nositele této kultury k úkolu v životě v této oblasti a vlastně mu umožňují fungovat. Přes zdánlivou iracionalitu je to vzhledem k lidské psychice jediná možnost jak se vyhnout depresím a paralyzujícím úzkostem a u toho plně zajišťovat své potřeby a potřeby druhých.

Přežití člověka v extrémních podmínkách, kam severské podmínky tehdejšího světa spadaly, je především a to v první řadě věcí psychiky.

Přijatelná míra zkreslení představy o paleoetniku

Právě velikost míry zkreslení představy o paleolitu a její hodnověrnost je měřítkem úcty k jinému etniku i naší etické úrovně vztahu k vlastním předkům. Nakonec obráceně řečeno, podle stavu rekonstrukcí (tj. stavu komplexnějších představ o dávných etnikách) můžeme posuzovat samotnou naši společnost v etické oblasti a stavu vztahů a předsudků k jiným kulturám a našeho postoje k vlastním předkům.

V současnosti můžeme objektivně a zcela jednoduše posuzovat zda mají rekonstrukce více charakteristik vědy nebo pseudovědy.

Jestliže máme reálně pracovat s představami o pravěku musíme pro určitou oblast práce akceptovat i určitou míru rozdílnosti naší představy o dávném paleoetniku v teoretickém srovnání se skutečným daným paleoetnikem (v materiálové oblasti mimo rekonstrukční transformace). Naše představa ať je jakkoli objektivní je určitým schématem, nebo přesněji koridorem možného s určitým často větším množstvím proměnných forem jejíž počet se astronomicky zvyšuje směrem ke kombinacím jednotlivých možných podob jejich samotných možných částí (rekonstrukční napodobenina a ilustrace některých představ).

V reále však už samotný koridor a nebo schéma je dostatečně konkrétní a postačující výsledek, který v žádném případě není samozřejmostí a sám od sebe se neobjeví a vyžaduje množství specifického kvalifikovaného pracovního úsilí. Je to (rekonstrukční napodobenina) určitá rámcová představa, která se blíží v celku skutečnosti a v jádru odpovídá někdejší skutečnosti.

Je to stejné jako kriminalistická rekonstrukce události zločinu. Kriminalisté přece nepověsí svoji práci na hřebík s konstatováním, vždyť u toho nikdo celou dobu nebyl, není to nikde zaznamenáno a vždyť to je z naší strany jen spekulace a každá profesionální snaha bude marná. Kriminalisté ve své době, kdy chtěli odhalovat minulost neměli k práci nic jiného než zápisníček a lupu a stejně dělali svoji práci. Dnes mají k dispozici velkou technickou základnu a neuvěřitelné možnosti. Stejně je to s rekonstrukcemi paleolitu, no pokud jsme se jim systematicky nevěnovali v minulých více jak sto letech, tak jsme pochopitelně toho mnoho nevypátrali, flinta se prostě hodila příliš brzo do žita. Tak vlastně věda vyklidila dobrovolně celý jeden prostor pro pavědu a pseudovědu a tento stav společnost překvapivě toleruje.

Rekonstrukce a hlavně atraktivní rekonstrukce oslovující širokou veřejnost, jsou chápány správně jako výkladní skříň oborů kolem prehistorie člověka. Jakkoli se představa, že známé obrazy a filmy a jména rekonstruktérů odsunou archeology na okraj zájmu společnosti ať je jakkoli reálná a oprávněná, není prozíravá. Je totiž faktem, že pokud se nebudou produkovat žádné pro veřejnost pochopitelné a atraktivní rekonstrukce nebude ze strany veřejnosti o práci archeologů vůbec žádný zájem. Je možné se dívat na věc přesně obráceně, archeologie už i tak je na okraji společnosti a už to ani nemůže být horší. (Popularitu archeologie udržují především zahraniční filmy a pořady)

Absence systematické práce kolem rekonstrukcí povede nakonec i k finančním, prostorovým a personálním škrtům právě u samotné výkopové a muzejní archeologie a antropologie. A určitě tato situace stojí za řadou neuvěřitelně dlouhých prodlev a zpoždění některých projektů, či dokonce za jejich zrušení či neschválení.

Znaky společensky tvrdého přístupu k paleoetnikům

V současné rekonstrukci ať neverbální nebo verbální jsou někdy vidět znaky koloniálního přístupu. Z této pozice ani není vlastně třeba systematické rekonstrukce, protože podle této společenské filozofie se prostě schopnosti ,,jiného" etnika posuzují z patra a míří se hodně dolů a jsou otevřeně podhodnocována (co se týká jejich schopností). U živých lidí se pak očekává, že si svoji úroveň a práva musí taková etnika vybojovat. V 18. a 19. století sotva kdo černochy ,,přímo nevítal“ na lékařské fakulty a popravdě ještě před druhou světovou válkou sám tehdy světově známí filantrop Albert Schweizer sice sám černochy v Lambaréne léčil a po světě pro ně organizoval pomoc, ale nijak zvlášť nevěřil, že by bylo možné, aby i z černochů samých se stali lékaři.

Když se dnes díváme na americký televizní seriál, kde pracuje afroameričan jako mozkový neurochirurg připadne nám to normální, ale toto není samozřejmost, je to realita, která se musela vybojovat.

Skutečné schopnosti se časem v určitém typu společnosti nakonec prosadí, přes to, že nebyly z počátku očekávány, ale to jen za předpokladu, že jsou tato etnika velká a leccos vydrží.

Absolutně bezbranná jsou ale už vymizelá paleoetnika, sami magdalenci, solutrénci, gravettienci nebo aurignáčtí lidé opravdu nic neudělají proti tomu, že je někdo označí za rozcuchance a hadráře. Absolutně bezbranní jsou i lidé středního a starého paleolitu. Naše společnost nikomu nic nedává zadarmo, o všechno se člověk musí někam přihlásit a obrnit se trpělivostí a vyznačovat se ohromnou usilovností a postupovat podle pravidel naší společnosti. Opravdu pro prehistorická etnika stejný způsob zjištění ,,jejich kvality“ nefunguje. Nikdy taková etnika nebudou hrát podle našich pravidel a nadbíhat našim zvyklostem. To už není možné. Proto, bez toho, abychom opravdu a profesionálně začali hodnotit údaje o paleoetnikách, nikdy se o nich nic bližšího v širším rozsahu ani nedozvíme.

Rozdíly mezi koncepcemi paleolitu ve školství

Je zajímavá míra rozpoznávání rozdílu mezi představou knihy Lovci mamutů od Štorcha a mezi publikací V zemi lovců mamutů ode mne a Jaroslava Koláře. Nebo stejně je zajímavá míra rozpoznávání rozdílu mezi knihami ,,Cesta za Adamem“ od publicisty a rozhlasového redaktora Josefa Kleibla a ,,Čas lovců“ od archeologa a paleoetnologa Jiřího Svobody. Dal jsem ukázky na porovnání několika učitelkám, které tuto látku učí děti na základní škole a překvapili mne naprosto stejně velké tři skupiny odlišných reakcí.

Do první patří pozitivní rekce a nadšení, že mají něco nového v ruce, co se dá použít pro výuku, protože s tím, ,,…že všechno bylo jinak“ se setkávají už delší dobu a nové ukázky publikací jim připadnou jako vhodný zdroj aktuálních informací.

Druhá skupina nedovedla při nejlepší vůli rozlišit rozdíl mezi publikacemi a podle nich byly posudky a informace v Cestě za Adamem identické s Časem lovců. Nepovedlo se mě tehdy hned zjistit příčinu oné situace (protože podle mne je rozdíl očividný), až teprve po čase jsem mluvit s účastnicí onoho průzkumu a vyšlo najevo, že dotyčná rozlišuje člověka a primitivního pobudy. A to vlastně jen na základě toho, zda zkoumané etnikum nebo jedinec chodí do školy, studuje, jestli mají úřady, vládu, písmo, učebnice a podle toho, jak je berou vážně ostatní slušní a řádní lidé a politici. Pokud si gravettienci nevyzdobili žádné místo v srdci našich předních politiků, nepsali úřední zprávy o stavu jejich školství, neměli písmo, neplatili daně, neměli číslo sociálního a zdravotního pojištění ani placené přesčasy - zůstávají pro tuto skupinu zkoumaných pedagogů daná etnika stále na stejném místě- v kategorii primitivních pobudů. Je jim jedno jestli lovci mamutů dovedli šít a měli solidní skafandry proti chladu nebo jestli chodili v kožešině přes rameno s holým zadečkem. To je pro tyto posuzovatele zcela lhostejné a zaměnitelné. Takto hrubý rastr je určitě alarmující realitou v školství, které vlastně poprvé seznamuje s jinou kulturou a jiným typem člověka malé školáky v takové zkratce, která často rychle a povrchně učí děti jen z pár odlišností, vlastně jen odsoudit sledované kultury a lidi na primitivy a nám nerovné chudáky (což je právě onen jeden pytel). Tohle je základní vtisk klíče, který si odnášejí ze školy pro posuzování odlišně vypadajících kultur a lidí.

Ještě je však i možnost, že určitá část těchto pedagogů si rozdíl popřela v rámci mechanismu nalhávání si. To je také pravděpodobné, protože jsme se nezabývali vůbec stavem psychiky učitele, kterému prostě najednou sdělíme, že to, co učí, z čeho dává po léta známky je úplně jinak. Myslím, že směrem k učitelům bychom měli být daleko citlivější, protože vztahy mezi učivem, dětmi a pedagogem jsou často velmi osobní a jemné a změna musí být provedena tak profesionálně, aby pomohla překlenout nejeden problém, který určitě vyvstává.

Třetí skupina testovaných se ještě během čtení rozčílila a odmítla se dál seznamovat s materiálem, protože prý se pořád někde něco mění a ať už jim to někdo jedou dá tak, aby jim ta látka vydržela po celou dobu praxe. Evidentně registrují rozdílnost koncepcí výše uvedených puplikací ato tak zásadní, že považují za nutné naprosto nové nastudování látky a to se jim nelíbí. Bojí se jakékoli změny a chtějí, aby se to, co se naučili na fakultě mohli přednášet do důchodu. Všiml jsem si také, že především nejmladší učitelky patřily do první skupiny, starší učitelky do dvou posledních skupin. Svůj test považuji osobně jen za předběžný a v současnosti si myslým, že do určité míry není ani podstatný. když se změní obecné povedomí a bude k dispozici dostatečný prostor a dobré výukové materiály situace se snadno změní k dobrému.

Stejně tak je třeba provést změny v obsahu výuky o paleolitických etnikách v daleko větším měřítku a i na jiných typech škol. Rozhodně nové poznatky a změny v prehistorii musí být zahrnuty do nových koncepcí výuky kolem kultur paleolitu. A představení persony gravettienu rozhodně patří kprvním krokům, které snad povodou k nutným změnám.

Poznámka. Přes všechny dobré postřehy, které jsem před rokem či dvěma výše napsal, dnes vím, že v praxi to pro samotné žáky či studenty ve výuce nemusí znamenat větší rozdíly. Sice se žáci mohou učit současné poznatky, ale bude to jen suché a prázdné učivo. Jedná se totiž o fakt, že nám chybí k verbálním informacím solidní symboly, které jsou atraktivní, snadno zapamatovatelné a skutečně dobře charakterizují danou jednotlivou kulturu a navíc otvírají mytologickou asociaci. Bez těchto symbolů jenom chodíme kolem hrnce. Hrnec neudělané práce je dnes prostě tak veliký, že na pokličku nikdo nedosáhne. Pro výuku dějin umění na středních školách jsem nachystal písemný materiál, co by vypracovanou maturitní otázku. V praxi měli studenti i s výborně nachystaným materiálem problémy, když si daná data měli zapamatovat a měli k dispozici jen kresby nalezených předmětů. Studenti totiž nezvládají přemísťování v čase a v prostoru, nemají žádnou časoprostorovou zkušenost. Myslím, že časové představě (vhodné pro paleolit) se člověk dlouho učí. Na druhé straně z dějepisu si studenti přináší nadbytečně příliš přetížený a zmatečný model gradualistických stupňů evolučních typů ,,lidí" včetně naprosto sporného ,,člověka" ,,Homo" habilis a vlastně neví, co patří pod označení člověk, co člověka skutečně charakterizuje. Abych tak řekl, nevěděli jak zoologicky charakterizovat člověka a jeho typické fyziologické a duševní stráncei. Nevěděli tak, jak si vlastně vizuálně představovat život ve starém paleolitu, jak ve středním paleolitu a jak v mladém paleolitu. To samé se týkalo představy podoby těchto lidí. Bez základních představ není možné na čemkoli stavět a studenti se tak pouze začínají biflovat suché fakta.

Znalost starého Egypta, coby kontrolní oblasti, byla značná, a to přesto, že na rozdíl od lovců mamutů není toto téma domácí. Všem byly velmi dobře známy staroegyptské symboly někdejších říší a dynastií. Nejvýraznější naše domácí civilizace lovců mamutů, která je specificky jen naše, vlastně nenechala jiné informace než, že nějaká kultura lovců mamutů kdysi velmi dávno byla a snad asi všude, nejméně po celé Evropě. Studenti si na žádné srovnatelné symboly nemohli vzpomenout s výjimkou táboráku, pomýlené pasti na mamuta a věstonické venuše.

Zajímavé je i používání knihy Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Někteří gymnazijní studenti na vyšším gymnáziu považovali tuto literaturu za vědeckou nebo odbornou, popřípadě jako základní a orientační. To znamená, že některé představy o životě lovců mamutů by se nebáli podpořit citacemi a odvolávkami právě na tuto knihu. Upozornil jsem je proto, že v jiném oboru ZVS - základy společenských věd se učí skladbu odborné nebo vědecké práce a i kritéria kritického hodnocení a práci s literaturou. Podle těchto norem nelze práci pana Štorcha jistě považovat za vědeckou či odbornou, protože svá tvrzení nepodepírá ověřitelnými experimenty ani dovolávkami na nějakou odbornou literaturu, prameny a pod. Například výrobu věstonické venuše si představuje z hlíny, popela a kostní drtě. Nikde však necituje autora ani analytickou laboratoř, která by takovou analýzu kdy provedla. Přesto se i dnes setkáváme s názory, že právě z této směsy věstonická venuše byla vyrobena a to i u vysokoškolsky vzdělaných lidí. Zjišťuji, že málo kdo si takové základní údaje ověřuje. Podobně se přece nemůžeme stavět ani k literatuře o barbaru Conanovi, Pánu prstenů a další fantazijní literatury. Při mojí výuce si v této souvislosti, pod skupinovým tlakem třída jako celek uvědomuje tato fakta, někteří jedinci, především dívky jsou evidentně smutné a otevřeně přiznávají, že jim tím beru Kopčema a Veverčáka, které považovali za skutečné, kdysi žijící a doložené postavy. Tady platí vše, co jsem říkal jinde, předkládání takové fikce je pro děti velmi emotivní záležitost, s hrdiny se snadno stotožní a celý příběh přijmou z mnoha důvodů jako reálný. Je pak součástí jejich osobní mytologie a vědomostní skladby. A brání takovou mytologii velmi podobně jako víru.

Určitým naprosto nevhodným nástřelem je doporučování této literatury ze strany školství (např. v učebnicích dějepisu). Například docent Popelka z katedry prehistorie Karlovy university v Praze v jedné z učebnic vyšlé relativně nedávno, také doporučil ,,Lovce mamutů" jako zdroj informací o životě lidí v paleolitu. Například Jiří Svoboda, ani já, bychom takové doporučení nikdy nedali. Navíc jsem už před několika lety poslal dokonce žádost na ministerstvo školství, aby se statut knihy Eduarda Štorcha ,,Lovci mamutů" přešetřil, protože je příliš zastaralá a dnes je kontraproduktivní.

V reále je situace komplikovanější, protože doktor Popelka si je na jedné straně vědom zastaralosti Štorchovy publikace, na druhé straně, kdyby ji zcela odmítnul, nikdo by u nás nějakou epochu lovců mamutů už vůbec neznal, stařičkou publikaci je totiž dnes nesmírně složité čímkoli jiným nahradit. Nahrazení jiným literárním dílem je dnes neúčinné, protože knihy jsou vydávány v stokrát menším nákladu, než před patnácti roky, protože se dnes knihy zdaleka tolik nečtou. Bylo by třeba televize, filmu nebo počítačové hry. Sice muzea mají za úkol a povinnost předkládat lidem nové poznatky a to také dělají, ale svým institucionálním přístupem nikdy nedokázaly nabídnout veřejnosti stejně sugestivní, přijatelný a emotivní materiál jako Štorch s Burianem. Doktor Popelka by tak úplným odmítnutím ,,Lovců mamutů" mohl totiž dnes udělat více škody než užitku.

Vysokoškolské vzdělání neznamená automaticky vývoj k lepšímu. I seznamování s paleolitem zde není časově dostatečné a neděje se na nepopsaném papíře, ale v předpojatém prostředí reálné společenské situace. Takže student přijímá dané informace přes určitý informační filtr a řada vysokoškolsky vzdělaných archeologů bez dostatečného rozhledu sociálně-kulturní antropologie a psychologie velmi často podhodnocuje paleoetnika a snaží se jim nekriticky přisoudit jednoduchoučké, nekomplikované a přísně vymezené role ,,rohožky před opravdovým domem". Kritické hodnocení, jako například vymezení určité šíře možností zcela chybí. Překvapivě jsem sledoval u řady ,,absolventů archeologie" jakési šílenství a posedlost odvolávat se na soukromé představy domnělých autorit. O kritický pohled na takové představy se tito vysokoškoláci nestarali. Naopak vše, co takové představy nereprezentovalo považovali za zcela pomýlené (reakce se podobaly klasickému vyšinutí, od zvýšené pozornosti k zesměšňování).

Velice kladný přístup ke kritickému hodnocení paleolitických materiálů jsem zjistil u některých ,,absolventů antropologie a archeologie", kteří alespoň nějaký čas, (především během diplomové práce) zpracovávali paleolit. Obzvláště jsem registroval více otevřenosti i ke komplikovanému kritickému přístupu u absolventů antropologie, kteří, jak se mně jevilo, si byli schopni snadno uvědomit i závažný psychologický rozměr dané oblasti, přesto, že jej spíše jen tušili, protože jejich znalosti psychologie byly příliš kusé a povrchní.

Rekonstrukční paleoetnologie je právě vědou, která své výsledky míří k veřejnosti a práce na typických symbolech pro určitá období, nebo literární či obrazová práce patří k základním trvalým úkolům vyplývající z její podstaty.

Závěrečná vyhodnocení

V případě rozboru kultury gravettienu pomocí pohledu přes personu je především nutné vyloučit, že by bylo možné gravettien hodnotit jako nějakou úpadkovou a ubohou kulturu. Sošky žen nezobrazují vychrtlé strádající postavy. Sošky ani nejsou koncipované v ustrašených pózách, nemají rozcuchané nebo slepené vlasy a nebo jinak neupravené vlasy, nedokladují četné jizvy, kdy je přepadl tam medvěd, tu lev, tam zase vlk. Na povrchu sošek nevidíme žádné znázornění srsti ani chlupaté hrudi nohou nebo rukou. Na krku nemají žádné náhrdelníky ze zubů, ani nemají přes boky nebo přes jedno rameno naznačeny cáry kůže nebo kožešin a to ani v případě figurek z Malty a Buretě. Dokonce na sobě nemají ani jen jakési odbyté a všelijak škaredě sik sak rozvěšené kaničky a řemínky.

Negace znaků primitivismu. Proto nelze tyto sošky považovat v žádném případě za doklad nějaké evolicionalistické kulturní teorie popisujících ubohé strádající trpící a hadrářsky zanedbané předky a takové spekulace se musí na základě sošek rázně odmítnout jako archeologickým materiálem nepodložené.

Negace znaků kulturního úpadku. Stejně tak sošky nedokládají reálnou úpadkovou kulturu, kdy by byly lidé na útěku, a už by byly rezignovaní, stresovaní a otupělý tak, že by přestali dbát na svůj zevnějšek. Sem patří projevy jako špína, nemytí se v obličeji, nemytí rukou, ztráta zájmu o úpravu vlasů o stav oděvu, změní se i celkový postoj a držení těla, popisuje se změna výrazu tváře, mizí úsměvy, někdy se popisuje, že děti si hrají tiše a zdrženlivě, atd. Strach, úzkost a deprese se mění na úzkost paralyzující, která vyřazuje člověka z normálního života ( Chronc Pavel, Úzkost a strach)

Negace znaků z nemocí. Stejně tak vylučuji na základě materiálu zničení populace nemocemi do stavu rezignace a nezájmu o zevnějšek.

Náhled na materiál a evoluční teorie. Upřednostňuji sledování a vyhodnocení v oblasti výtvarné, řemeslné, konstrukční a způsobem znalosti a využívání zdrojů, s ohledem na mytologii, v souladu s přístupem C.G.Junga k definování člověka jako komplexu kultury, náboženství a mytologie.

Proto pomíjím tradiční sledování inteligence nebo nějakého organického nebo (tradičního) kulturního stupně evoluce, protože je zde příliš velká pravděpodobnost skupinového, konvenčního a subjektivního výkladu spojená s chybami informačního filtru už při nástřelu pevného bodu už samotnými evolučními termíny a v případě nesouladu s některými materiály může automaticky celé vyhodnocení zhatit mechanismus nalhávání si, zvláště se tak vyhýbám (efektu modrookého) tj.svévolné diskriminaci. (Celkový výčet zkreslujících psychologií sledovatelných jevů je v závěrečné příloze publikace)

Teprve pokud by nebylo možné jiné vysvětlení v rozdílu jednotlivých kultur než evoluční, pak by bylo možné o něm uvažovat. V reále je historicky evolucionalistický výklad změn kultur v čase (z 19.stol) koncepčně vytvořen na základě zcela nedostatečných materiálů především právě v oblasti paleolitu a navíc při naprosto specifických společensko-filozofických dobových kontextech. Při současném hodnocení je nutné zahrnout všechen typový archeologický materiál a využít jak například psychologie, etologie, ekologie etnografie, ekologie tak koncepcí z oblasti sociobiologie, ale i nové moderní náhledy na evoluci (náhlý výskyt a stáze, genetický drift, pulzující evoluci apod.). Zatím je však možné vyložit kulturní rozdíly právě prostým výčtem možných rovnocených různě specializovaných společností s rozvojem podle principů nahodilosti (jak bylo pojednáváno v předchozí kapitole). To patří do normálního racionálního postupu, protože je to statisticky a racionálně očekávané chování, že člověk (byť dávný, ale biologicky identický) se bude chovat zase jako člověk. Jiný postup by byl prostě heuristický.

Z hlediska psychologie je vlastně zajímavé, že dnes, kdy je v oblasti evoluce obecně uznávána teorie stáze a náhlého výskytu od amerického propagátora Stephena Jay Goulda, ale tato jeho představa, nebývá tak často aplikována i na kulturní řazení. To by pak mělo vypadat jako množství podob výčtu možností, které se jako kultury mohou navzájem ovlivňovat měnit, reagovat na vnější a vnitřní podněty. Gould má rád, když místo schodiště a žebříčku od primitivního k dokonalému je nikoli mnoho stupínků, ale jak píše keř plný vedle sebe paralelních různých nových druhů, které sice vesměs za čas zahynou ale dělají ve své době tu plnost života (Goul, Pandin palec). To v době, kdy se seznamuji s fascinující teorií pulzující evoluce, celkem tragikomické, protože jen se zvyšuje ohromný náskok specializovaných vědních oborů před vlastním uvedením těchto teorií do praxe.

(Teorie pulzující evoluce zahrnuje termíny jako druh, hybrid, superdruh. Spočívá v modelu reakce živočichů na vnější podmínky, kdy druh někdy rozmělní se v množství dalších druhů v druhé, které se dále mezi sebou kříží a vytvářejí nové a nové druhy, v opačné fázy se všechny druhy mezi sebou intenzivně kříží a dávají vzniknout jedinnému genetickému proudu, který zahrnuje geny těch předchozích druhů - vzniká takzvaný superdruh.) (Tento princip pulzace lze velmi snadno přenést na kultury už jenom tím, že si všimneme označení multikulturní a kulturní specifikace. Stejně tak sledujeme kulturní a technologické specifikace v paleolitických kulturách stejně jako ohromné společné kulturní zázemí trvající celé epochy a věky, které přesto zcela nestagnují.)

Myslím si, že stejně tak se dá tedy dívat i na kultury, tedy jako na velký výčet paralelních možností. A tyto paralelní možnosti v sobě zahrnují jak stabilní kulturní formy se stabilním ekologicko-společenským modelem, tak opačné velmi proměnlivé kultury z nestabilním ekologicko-společenským modelem. Do první formy patří kultury, kdy nevzniká příliš velké společenské napětí a i využívání zdrojů běžně příliš nepřekračuje ekologické možnosti určitých využívaných struktur. (Dokonce například severoamerický aligátor svým chováním, kdy čistí odklízením větví a klacků dno svého jezírka, je ekologicky klíčovým organismem, který mění prostředí tak, že je stabilnější a úživnější i pro další druhy živočichů, kterými se zase zpětně aligátor živí.) Takže tento model chování je dlouhodobě stabilní a více je ovlivňován až velkými vnějšími změnami méně vnitřními a historickými.

Naopak druhá kategorie složitěji hierarchizovaných kulturních forem společností je charakterizována mocenskou situací, kdy malá část lidí (mocenská elita) ovládá větší část, která je pro ni využívatelným zdrojem. V takových společnostech čerpání zdrojů (lidských i přírodních) se odehrává až do úplného, nebo takřka úplného vyčerpání dosavadního zdroje (pak se zajišťují nové další zdroje).

Takto je druhá forma už ve své podstatě vnitřně nestabilní a proto podléhá změnám. Lidské zdroje se vyčerpávají a nebo se pod vlastním vnitřním tlakem na obranu před elitou přeformovávají a přírodní zdroje se vyčerpávají a musí se na novou situaci reagovat změnou taktiky vlastního chování. Sledujeme tak vnější nestabilitu v oblasti proměn změn ekologických vztahů, využívání dalších následných přírodních zdrojů a technologií, změn stavu společnosti a subkultur obyčejných lidí a u elity sledujeme materiální proměny a změny taktiky reagující na změny ve zdrojích a vnější (i vnitřní) konkurenci se snahou udržení si zvláštního elitního postavení a jeho rozšíření. Rychlé základní změny jednoho typu kultury v druhý pod vnějším tlakem popisuje a rozebírá i Wilson (Wilson, 1978).

U elity vzniká specifická mytologie ospravedlňující jejich privilegia, a jiná mytologie může vznikat i ze strany ovládaných a to z mechanismu nalhávání si (vzniká mytologie vysvětlující si ,,důležitost“ a ,,potřebnost“ daného stavu věcí) .

Pozorovatel registrující rychlé změny takové kultury může mít opravdu dojem kulturní evoluce. Kulturní evoluce vysvětluje relativně rychlý sled změn však platí omezeně a v praxi v archeologii a v etnografii zde máme i takové kultury u nichž nedochází k žádným proměnám a prostě stagnujíc prosperují desetitisíce let. Z pohledu kulturní evoluce pak tyto stagnující kultury jsou ,,opožděné a vývojově zaostalé“. Z pohledu aplikovaného gouldovského výčtu jsou naopak tyto kultury vyhovující, jen jsou prostě v rámci celkové pestrosti jiné. Samozřejmě, že taková žravá a proměnlivá společnost, která potřebuje kvůli zdrojům zabrat území stagnující kultury ráda uvěří v kulturní evolucionalismus, ,,…protože vlastně jen pomáhá evolučnímu pokroku“.

Společensko-mytologická konvence je pak obsažena v prostředí a tak například v dějinách výtvarného umění student ví, že je výtvarník vždy determinován svoji dobou. Stejně je determinován každý aspekt života a to i věda a v takové kulturní pozici je i většina současných pozorovatelů a hodnotitelů paleolitu. Vymknout se znamená opustit konvenci, většinu, v Jungově slovníku – stádo. Opustit stádo je však složitý mechanismus a nese to jasná rizika. Zastávání konvence zase vede k evidentnímu ,,zasklívání“ některých faktů, a odklonu od reality světa. Může být ignorováno, odmítnuto (nebo i zakázáno) velké množství odborných materiálů i celých oborů a vědeckých disciplín.

Můžeme u toho vidět i vnější vizuální známky projevu vnějšího ukáznění se (přijetí společenské konvence), to je ve vystupování a oblékání užití prvků z arzenálu oficiální společenské uniformity, která je jako uniforma vojáka hájícího a bojujícího za danou společnost a za její tradiční hodnoty.

To znamená, že takový daný prehistorik je mimo kritické hodnocení, tj. už mimo vědecké hodnocení a používá jen ty oblasti a ty prvky, které mu pomáhají upevňovat a hájit a bránit hodnoty jeho společnosti spojené s danou živou mytologií (i novodobou mytologií) jež je identická z vírou. Lze tedy registrovat obranu hodnot v oblasti víry, společnosti a civilizace. Podle Junga je nutností při posuzování různých kultur dostat se mimo běžné vidění Evropana a Američana a ty vidět vlastní kulturu jako kulturu bílého muže. Posuzovat kultury z pozice evropské kultury znamená silné subjektivní zkreslení (kulturní zastínění). Takové tendenční nazírání vidíme především v anglofonních oblastech se specifickou silnou koloniální tradicí a hodnotami. Zde může být práce v celém spektru materiálů a oborů, která se snaží jen o náznak nestranného posuzování jiných paleoetnik označována jako projev společenské a individuální slabosti.

Dnes už je docela běžné, že řada vzdělaných Evropanů s rozhledem se dovede na svoji kulturu podívat zvenčí. Je samozřejmostí, že pak tito vidí naprosto nesprávné a kostnatě vyhodnocené materiály svých poněkud společensky upjatých kolegů. A tak cítí potřebu bránit paleoetnika. Právě jednoduché dělení na my a oni (kterého si v lidském chování všímá i Wilson) například u moderního člověka a archaického člověka, ale i u detailů vizáže, my učesaní, mladopaleolitičtí lidé rozcuchaní, stupňují iracionální hodnocení, které v případě posuzování neandrtálců vedlo do absurdních rozměrů, takže proti konvenčnímu loajálně společenskému proudu, se zvedla vlna odporu dokonce ve formě založení konkrétní společnosti na obranu neandrtálců.

Je absurditou dnes zastávat nebo účastnit se těchto sporů, protože jde především o pranici o pacienta, který už mezi tím zemřel. Z pozice kritického pohledu na kulturní evoluci jsme přece osvobozeni používat nepřesné a zavádějící evoluční termíny jako ,,primitivní a vyspělý“, když v samotné evoluční paleontologii se vzhledem k odklonu od gradualistické evoluční teorie od nich opouští (Václav Petr,). Asi poslední dožívající baštou nějaké postupné evoluce vůbec je právě výklad změn kultur a ten je také častěji a častěji kritizován a zpochybňován (například je zpochybňován rozvoj, pokrok a přínos v oblasti společenského postavení jednotlivce, žen, dětí, ale taktéž zpochybňován údajný nárůst volného času i kvality stravy u přechodu od lovce k zemědělci).

Pro laika je nepochopitelné, co se tady odehrává za spor, a chtěl by ho vidět názorně tak, aby mu rozuměl. Použiji názorný příklad.

Jedná se o diagnózu pacienta vyslovenou na dálku někým, kdo pacienta pořádně neviděl a ještě v té době ani nebyl lékařem. Ovšem je to tak dávno, že už je v tradici lékařství, které mezi tím vzniklo, že diagnóza zněla tak a tak a řada lékařů na ni trvá, protože ji berou jako součást existence lékařství.

A jiní lékaři říkají …,,dnes jsme kvalifikovaní lékaři s řadou diagnostických metodik, pojďme a toho dávného pacienta jimi zkoumejme, máme ho tu už tak blízko, jak nikdo před námi nikdy neměl“. A ti druzí říkají …„Ne ne! co to děláte? vy podrýváte základy toho na čem naše lékařství stojí, na původní diagnóze se musí trvat“. A aby vypadali jako moderní lékaři, dělají jen některé dílčí vyšetření dávného pacienta, které by mohly podpořit dávnou zastaralou diagnózu.

Sledováním gravettienského materiálu a sledováním unikátně vysoké úrovně někdejší společnosti (typu samovýroby) taková představa paralelního řazení alespoň u srovnatelných kultur je nejschůdnější. Gravettien rozhodně nepatří do toho spektra kultur, které běžně přesažnou a nezvratnou měrou hierarchizují společnost do obludných rozměrů, kdy většina ztrácí svobodu a možnost čerpat ze surovinových zdrojů. I když je některý ojedinělý archeologický materiál už za hranicí obyčejného individuálního řemesla (Sungir) je tak množstvím nikoli výtvarným zpracováním.

Po výtvarné stránce musíme registrovat, že všechny artefakty jsou řemeslem samovýroby pro sebe sama a pro sobě rovné. Neexistuje zde přes veškerou umělecky špičkovou úroveň takový výrobek, který by měl takový dizajn a ornamentální zdobení, které by nápaditostí a naprosto přesnou jakoby strojovou geometrickou pravidelností bylo jakoby zcela z chladného a neživého jiného světa od specializovaného řemeslníka. Chybí zde takové umění, které by vyráželo přímo dech z měřítka ze strany a úrovně řemeslných samovýrobců a vytyčovalo tak specifickou persónu hierarchicky vysoce postaveného jedince, který má moc nad ostatními a vlastní lidské i surovinové zdroje nebo přístup k nim. A navíc má taková hierarchická špička o sobě neracionální mínění důsledkem vyrovnání se z nepřirozeným postavením tak, že buduje vlastní mytologii (např. ono známé ,,z Boží vůle král“), kdy se přidružuje mechanismus svévolné diskriminace (efektu modrookého) (například v také ve stejné barvě ,,modrá krev“). To je charakteristické u mnohých holocenních kultur ať primárně u skutečných vysoce postavených osob, nebo sekundárně, kdy je jejich persóna nebo spíše jen její prvky jsou napodobovány ostatními, podle specifického pořadí společenského spektra. Gravettienský a vůbec paleolitický materiál i při geometrizaci zůstává stále umělecky obyčejně lidský a přirozený, nikdy neodvrhe určitou disproporčnost a asymetrii.

Archeologický materiál gravettienu, přes to, že je zoufale omezen na dochovatelný materiál je velmi transparentní, má štěstí, že zažil minimum geologických proměn, že nebyl vždy vystavován přímým vlivům v půdě chemicky a mechanicky aktivních místech, a že klimatické podmínky a kulturní podmínky některých stanic vytvořily pastí na řadu drobných předmětů, které se tak dostaly až k nám.

Na otázku proč je gravettien natolik odlišný od středního a starého paleolitu po stránce uměleckých předmětů se dá zase odpovědět gouldovským výčtem rozmanitosti. Nemůžeme přece hned křičet, že jsou lidé středního a starého paleolitu nějak omezení a retardovaní a na nižší, protože od nich neznáme sošky a kresby, vždyť kolik lidí se dnes považuje se za velmi inteligentní a velmi lidské, úspěšné a vůbec mající o sobě vysoké mínění a přitom ani nekreslí, ani nemalují a ani nevytvářejí skulptury či plastiky. Spíš bych se přikláněl k představě, která vychází principiálně ze základní práce od Zikmunda Freuda, kdy se jedinec ve společnosti vyrovnává uměním s negativními vlivy, které na něho omezení, které vyplývá z existence a působení ostatních lidí ve společnosti má. Výtvarná práce může být tedy jako jakási terapie, u některých jedinců mají-li prostorovou představivost může být (spolu s hypertrofickou tvořivostí a hypertrofickým shromažďováním) určitou posedlostí a tito jedinci mohou nastolit v kultuře určitou novou normu až určitý nový společný rituál. Ale to je jen jedna z mnoha možností. Společné snižování takového napětí se d ale snadněji vyjádřit, vyprávěním, povídáním si, fyzickým kontaktem, zpíváním a tancem (což stále může i tak být vysvětleno hypertrofiemi chování).

Přitom je spousta věcí ve výtvarné oblasti absolutně archeologicky nezachytitelných, ale na jiné se možná díváme a nevidíme v nich výtvarné umění, protože to v určitých případech bez určité umělé nebo předchozí skutečnosti prostě není ani možné (jev Pigmalion). Lidé se prostě vyrovnávají z napětí vzniklé společným soužitím v oblasti velkého možného kulturního výčtu i dnes se najdou lidé i u přírodních národů, které se jen zdobí a zdobí svoje artefakty, ale nevytvářejí dochovatelné sošky a obrazy a etnografové s nimi normálně mluví smějí se přátelí se a nenapadne je vykazovat je mezi nějaké pod nebo před nebo staro.

Máme štěstí, že gravettienská mytologie a kultura dovolovala a dokázala zpracovávat kosti a slonovinu kámen a hlínu, zobrazovat zvířecí a lidské figury a byla otevřena celému spektru materiálů. Není jiné archeologicky tak transparentní paleolitické kultury a tak gravettien se pro nás stává branou, předpokladem a podmínkou k pochopení a studování dalšího paleolitu a základním materiálem pro studium a zpracování rekonstrukční paleoetnologií.

Persona gravettienu se tedy drží tohoto koridoru.

Horní hranici jsou slavnostní oděvy a zdobení s důrazem na hlavu (čepice, klobouky, čelenky, složité a nápadité účesy), vlastně na každý užitý umělý artefakt, který má zdobit tělo od náramků, náloketníků hrudních pásků až po celý oděv i s botami. Řemeslně, výtvarně i konstrukčně vyhotoven vždy jen typem nejvýš po vrchní hranici samovýroby (jinými slovy jde vždy o individuálních umění). Může však ohromit nečekané množství výrobků.

Spodní hranicí je alespoň obyčejná upravenost, například provázená lokálně sestřihy vlasů, nebo jejich specifickými méně složitějšími účesy. U prezentačního výrobku v řemeslné a výtvarné podobě na úrovni prostě udělaného průměrného ručního výrobku (jinak je tomu u spotřebního materiálu, který je jen dočasný, ten nemá pak ani formu a je odbytý).

Obecné zásady. Zvláštní důraz se objevuje u prezentačních oděvů, ale i presentačních předmětů, uplatňují se geometrické a geometrizující tvary jako základní stavební prvky. Sledujeme v gravettienu v různých kulturních oblastech různou míru dekorativnosti, od jemného volnějšího popisného dekoru po silnou geometrizaci. U oděvu vidíme standartizaci bot, ale individualitu pokrývky hlavy (mající některé společné prvky). Pokrývka hlavy je v hrobech většinou dokladovaná jako jediný zdobný průkazný archeologický materiál.

Ústřední bod. Jak účesy, tak doklady zdobení pokrývek hlavy společně a zcela přesvědčivě dokazují, že v gravettienu byla ústředním bodem sebeidentifikace a sebeprezentace především hlava. Ta vypovídala o svém majiteli největší množství informací a byla hlavním předmětem části vizuální persony.

Pod vnější persónou. Co se týká intimních tělních ozdob máme o nich dost dobrou představu, právě díky soškám Venuší. Opakují se především členěné dekorativní řemínky nebo tkaničky na hrudi a méně v pase. Někdy se přidávají náramky kolem lokte a i na zápěstí. Výjimečně se objevují jiné rafinovaně složité zdobení. Zajímavé, že některé zdobné prvky přesahují místní kulturní oblasti a i jednotlivé časové úseky. Opakující se doklady z různých míst a časů tedy vypovídají nadevší pochybnost, že i samotné lidské tělo bylo věcí určité konkrétní pozorné prezentace.

Individuálnost. Přes jednotící základní gravettienský princip kánonu vidíme třebas u venuší proměny u jednotlivých kultur a i rozdílnost tu větší tu menší u jednotlivých výrobků. Někdy i na jediné lokalitě sledujeme více uměleckých pojetí. Také je mimo realitu standartizovaná jednolitá technická, konstruktérská, řemeslná a umělecká úroveň výrobků. Nešlo o sériovou výrobu ani o jeden pramen fantazie a umělecké či řemeslné invence.

Persona ve vizáži a persona v chování. Předpokládám jednání podle očekávání persony především ve společnosti. Jestliže jsou Venuše tak standartizovány v celém gravettienu a podle jednotlivých okruhů a pravidla jsou jasná a nepřekročitelná, stejně tak bude limitováno i chování jednotlivce. Podle rolí, které člověk na sebe během dne a roku bere i tady můžeme předpokládat změny a pravidla vždy v rámci daných úkolů. Lze předpokládat jiná pravidla v soukromí a jiná na veřejnosti, ale na rozdíl od současné západní kultury by v zásadě neměla být tak rozdílná, poněvadž, kroky daných lidí, jakožto klasické přírodní národy, by měla otevřeně řídit živá víra a živá mytologie. Tudíž o soukromí se těžko může mluvit, protože společnost lidí prostě jen vystřídá společnost duchů a duší, kteří obývají svět kolem nás.

V Duši moderního člověka Jung přemítá o možnosti vnějšího projevu fascinujícího vnějšího předvedení se jako určitému opaku krize v dané společnosti. Je to pro Junga charakteristický náhled, protože Jung vychází z koncepce rovnováhy. Je-li tedy něco přistavěno směrem nahoru existuje pak někde i úplný opak. To se však bude zřejmě týkat především zemědělských a průmyslových společností, jak dalece tento postřeh bude možné sledovat i u přírodních národů je otázka. Jak jsem již upozorňoval v severských podmínkách může jít především o reakci na negativní severské vlivy směrem k psychice jednotlivce, nikoli tedy jen k negaci něčeho v společnosti samé. Protože u gravettienu registrujeme časté poškození mužských čelních kostí je možné tušit, že zde nějaké společenské napětí existovalo a v případě pavlovienu příčinu lze nepříklad tušit v územním konfliktu s postaurignaceinci (jednu z mnoha a mnoha). Sleduje-li svět očima etologa, sledujeme svět konfliktů zájmu jedince se zájmy ostatních individualit. Tím, že je prostor sdílený jsou sdíleny i zdroje. Vzniká pavučina vztahů, emocí, citových i rozumových spojenectví. Falická hrozba se uplatňuje u paviánů stejně jako dvě věže nad New Yorkem. Ani gravettienci nemohli existovat ve vzduchoprázdnu konfliktů jedince a jiných jedinců, společnosti, konfliktu o pozornost o zdroje, teritoria. Kapitolou samou pro sebe jsou vztahy a konflikty můžů a žen a dětí... konfliktů z nenávisti i z lásky...

Persona a kultura v běhu času.

V knize Čas lovců nešetří Jiří Svoboda (Svoboda 1999) chválou směrem ke gravettienu a především pavlovienu, přímo popisuje tyto kultury jako jedinečné a velmi úspěšné. Při srovnání s ostatními paleolitickými kulturami je gravettien opravdu tak výrazný, že si musíme velmi silně uvědomit jeho jedinečnou kulturní individuálnost. Proto v hodnocení gravettienu ať technologického, uměleckého nebo kulturního i ostatní kvalifikovaní autoři hodnotí gravettien velmi podobně.

Především opakování se principů výstavby persony během určitého konkrétního období existence určité kultury nebo specifického technokomplexu (nebo lépe řečeno určitého konkrétního většího celku sdružení jednotlivých místních technokomlexů - například právě gravettienu) vytváří, svým negradujícím a neposloupným, ale zato ryze specifickým materiálem dostatečný důvod dívat se na kultury, jako na určitým způsobem uzavřené jedinečné celky, které jsou osobité a individuální mezi ostatními kulturami.

Kultury tak mohou být chápány jako ekvivalent jedinečnosti i individuality člověka mezi ostatními lidmi, stejně jako jedinečnost zoologického druhu. Jako zoologický druh nesený řadou jedinců i kultura se chová jako živá entita s mnoha zvláštnostmi mající individuální rysy, svoji psychologii, zvyky a ustálené charakteristiky. Stejně jako jedinec i ona vzniká formuje se a může se měnit, zanikat nebo transformovat. Jejím úkolem nebo vlastností je stabilizovat vztah jedince, jeho společnosti s vnějším i vnitřním světem nevyjímaje ekologické vztahy a to vše tak, aby byl vytvořen víceméně uzavřený systém jehož stabilita je u zoologického druhu nesena geny a u kultury je stabilita nesena mytologií. Nebo jak naznačuje materiál kolem hypertrofické tvořivosti - kultura je možná prostředkem k zajištění standartnímu umožnění tvořivosti, co by prostředkem k zajištění pocitu libosti uvolňovaných právě při tvořivosti. A naopak hypertrofická tvořivost možná produkuje kulturu jako vedlejší produkt při zajišťování pocitu libostí a vyhovění pocitu nutkání. Pocity libosti jsou vyžadovány organismem naplno a ihned, proto v kultuře chybí ono přešlapování a první nesmělé krůčky a polehoučké pokusy.

Je tedy možné, že takové utváření kultur je specifickým vnějším projevem člověka stejně jako u ostatních zoologických druhů (kteří kulturu také produkují) a archeologie to také tak zaznamenává. Nesledujeme první nesmělé venuše na začátku gravettienu, nesledujeme ani postupné přibývání ozdob ani postupné propracovávání materiálu po výtvarné a řemeslné stránce. Pektorály z Předmostí jsou obdobné nebo snad i technologicky úplně stejné jako o nějaký tisíc let mladší pektorály z hrobu Brno II.

Například Petr Škrdla v archeologickém materiálu nevidí konstrukční a řemeslné změny jako naprosto postupně a plynule proměnné, coby součást pozvolného procesu (viděno z pohledu naší perspektivy), proto upozorňuje…

,,Tento vývoj nebyl v žádném případě lineárně gradující - ale byl mnohem komplexnější…“(Škrdla,1999, 2000 Zhodnocení…).

Archeologie pro paleolit také někdy registruje procesy změn, ale na tyto projevy se není bezpodmínečně nutné se dívat jen jako na doklad evolučního celkového procesu, můžeme je naprosto klidně chápat jako projevy individuace určité kultury, vypůjčeno z Jungova slovníku pro označení procesu rozvoje individualizace jedince. Ale archeologie registruje ve svém materiálu především určité dlouhodobé specifické a charakteristické technologické projevy a zvyklosti. I psychologie jedinců dané kultury gravettienu vtisknutá do projevu hmatatelné a dochované persony gravettienu se může přiřadit do hotových dlouhodobých a relativně stabilních souvislostí.

Chování člověka, který vytváří takové živoucí individuální kultury z principu své podstaty vysvětluje také proč selhávají mnohá plošněji aplikovaná vysvětlení ze strany evolucionalismu, nebo teorií přejímání cizích kulturních vlivů (difuzionismu) a dalších nejrůznějších teorií. Za příklad si znovu vezmu materiál zpracovaný Petrem Škrdlou (Škrdla, Zhodnocení…), který vyhledal některý orientační materiál pro pochopení technologií výroby kamenných nástrojů. Škrdla nachází spíš takové materiály, které představují přírodní národy jako ty, které inovují jen v období, kdy je populace pod určitým stresem, navíc technologie nemá v lidském chování prioritu a přednost mohou mít jiné dovednosti: ,,křovák (Kung) bude raději hledat způsob, jak se dostat ke zvěři o 1 metr, než aby zkoušel zdokonalit šíp, aby doletěl o metr dále“ Škrdla zde citoval Leakeyho a Lewina. Člověk totiž může mít ve svém životě úplně jiné hodnoty a technologie nemusí být na prvním místě. Petr Škrdla v tomto duchu pokračuje… ,,Podobně shrnuje P. Lemonnier případy, kdy se lidé nechovají podle vědecké, technologické nebo ekonomické logiky, ale jejich chování je ovlivněno výrazem, vírou a ideemi – tedy potřebami, které nejsou technologicky podmíněny. Toto nelogické chování (například nepřebírání pokročilejších technologií nepřítele) pro ně může mít smrtelné následky.“

Technologie opracovávání kamene broušení a další pokročilé technologie gravettienu nepřebírá žádná následná kultura a ztrácí se. Jakoby si chtěly kultury ubránit svoji individuálnost i za cenu, že je může takové počínání ochudit, či ohrozit.

To by ale znamenalo, že i gravettien i náš pavlovien musely mít svůj specifický počátek i svoje velmi specifické dějiny, to znamená dějiny (příběh) určité kultury s určitých charakteristickým obsahem. Martin Oliva v publikaci Gravettien na Moravě shrnul počátek gravettienu u nás jako zrod kultury navazující na předchozí domácí aurignacien (první mladopaleolitická kultura s určitostí nesená moderním sapientem) a snad i szeletien (kultura s tradicí snad předchozího osídlení neandrtálské kultury) to vše samozřejmě v kontextu celoevropského procesu rozšíření kultury gravettienu. U nás byl náš moravský gravettien specifický navíc situací, kdy sice v jiné části (s jinou krajinou orientací), ale přeci stále jen v prostoru Moravy snad koexistovala další kultura a to dlouhodobě přežívající postaurignacienské společnosti. Právě možnost zesílení územních pozic této aurignacienské společnosti kolem 23 000let před námi byla možná příčinou, proč se gravettien na jižní Moravě otevřel východní cestě na sever ke krakovským zdrojům silicitů.

Výše uvedené skutečnosti by nás měly přimět uvažovat o gravettienské kuluře, jako o jedinečném sociokulturním útvaru majícímu vlastní historii. Tedy o gravettienu jako o autonomním kulturním a historicko-politickém komplexu.

To vše zcela samozřejmě na základě poznatků sociálně-kulturní antropologie, kde je možné hledat například postřeh popisující skutečnost, že se lidé především učí než aby sami něco inovovali. Učení je při tvorbě kultury tak někdy považováno jako prioritní mechanismus uplatněný v kultuře. Možná že takové chování má i evidentní sociobiologickou podstatu, minimálně podpořeno sociální psychologií, která je může vysvětlit skupinovým tlakem a hierarchickým tlakem. Přičemž u hierarchického tlaku se myslí především kulturní vzory chování z mytologie (archetypy).

Tím jsem se jistě velmi přiblížil pozici pluralistické koncepce dějin tak, jak ji chápal americký antropolog Franz Boas (pluralistická koncepce dějin). Právě Boas tvrdil, že jednotlivé kultury se mohou vyvíjet svými vlastními směry a je proto nemožné objektivně určit celosvětově platná stádia vývoje kultury lidstva. Ale je také třeba zdůraznit i důležitost vztahu společnosti a jedince v čase a v podmínkách, při otevření se sociální psychologii totiž nemusíte hledat ihned vysvětlení způsobu chování v změněných schopnostech na stupnici gradualistické evoluce, ani není třeba hned přemýšlet o změně genetického materiálu, protože víte, že například můžete vytvářet různé typy společností jen na základě toho jak rozvrstvíte společnost na děti, ženy muže a seniory, kolik a kam a s kým je přiřadíte. Pokaždé dojde ke změně chování, pokaždé půjde o jiné vztahy. V praxi míchá tyto karty už samotná morfologie prostředí, zdroje surovin, charakteristika lovišť, počasí nebo i povaha sousedů. Za něčím se musí chodit daleko a často a takže dochází k určité selekci v rozdělení komunit. Takovým uzavřeným prostorem samým pro sebe, ale s napojením na venkovní svět registrují archeologové například právě na Moravě, kde dochází k určité specifikaci kultur evidentně už od éry přechodných kultur.

Myslím, že taková syntetická neopluralistická koncepce je navíc slučitelná a plně propojitelná se stází a náhlým výskytem, sociobiologií a také s archeologickým materiálem. Vlivy evoluce, vlivy změny genetiky, vlivy jiných kultur jsou pak viděny jako přirozené, ale občasné děje, které se jako jedny z mnoha faktorů podílí na historii kultur. Do daného se pak promítá pohled ze strany sociobiologie, jako komplex podle určitého vzorce seřazených individualit, které jsou sami podmíněny konečným výčtem možného chování a to podle genetického materiálu, který determinuje koridor jejich možného chování. Kultura a její podoby a vlastnosti kultur jsou pak jen odrazem genetického materiálu. Do specifického výčtu genetického lidského materiálu by pak měli patřit geny vedoucí k hypertrofické tvořivosti a to buď také samostatně nebo prostřednictvím zvýšené senzitizace, dále pak ke genetickému podmínění geometrizujícímu rukopisu a přímo nebo nepřímo k výčtu Murdockova seznamu. Mimo toho zůstává velké množství genů přímo nebo oklikou ústící pro chování typické pro primáty a lidoopy v obecné rovině. V reále je možné, že některé geny na rozdíl od jiných primátů chybí nebo se neuplatňují. Začlenění Wilsonovi sociobiologického pohledu do Jungovy persony aplikované pro gravettience nedělalo žádné větší potíže, naopak vytváří propojitelný zobecnitelný jediný celek, který je dále propojitelný se srovnávací psychologií a etologií.

Závěr. S tímto pohledem si pak můžeme gravettience představit jako lidi, kteří dbají na vnější prezentaci, ale za tou nejsvrchnější vrstvou persony najdeme další stejně dekorativní a standartizovanou personu. To může poukazovat, že vizáž a starání se o vizáž i o samotné tělo bylo věcí živého zájmu propojeného nejpravděpodobněji i s mytologií, která byla tehdy velmi rozšířená a časově dlouho přetrvávala.

To mohlo mít zpětně kladný a povzbuzující vliv na psychiku i samotný organismus jedince a zařazovat ho ke společnosti a k úkolům, které se od takového zevnějšku vyžadovaly byť by nebyly jednoduché. V klimatických podmínkách gravettienu to bylo velmi rozumné a šťastné řešení.

Opakující se náměty, opakující se přístup a určitý individuálně vysvětlitelný soubor pravidel byl někdy svobodnější jindy uniformější, ale vždy v určitém koridoru jak u sošek tak u hrobů. Když se objeví zdobení, směřuje když už nikoli k celému tělu tak k hlavě. Velká část sošek je zdobena většinou dále segmentovanými hrudními a pasovými řemínky, ty jsou identické jak v čase, tak v prostoru gravettienu a můžeme z něj vyčíst umění použít střízlivou ozdobu i na jinak prázdném povrchu, nebo přesněji řečeno přirozeně tvarovaný povrch vkusně doplnit prvkem, který v sobě nese dostatečné informace o geometrizaci, o pravidelnosti, dekorativnosti a rytmu. Můžeme zde mluvit o opakujícím se kulturním vzorci a jeho promítání. Stejně se opakuje řada rytých zdobných prvků na slonovině a kosti, i zde můžeme také mluvit o opakujícím se kulturním vzorci do kterého je zahrnuté určité množství nejrůznějších jednotlivých konkrétních výtvarných prvků, jejich výčtu se u nás věnoval např. Jiří Svoboda, (Čas Lovců a Mistři kamenného dláta).

Přirozené a dizajnérsky propracované zacházení s rytmicky se opakujícím segmentovaným pásem (ať má už jakoukoli podobu), je přitom nenásilné a volné proto, že je vždy citlivě včleněno k okraji zpracovávaného materiálu, nebo do předělu jednotlivých dílů. Zřejmě ať na anatomickém rozhraní nebo na okraji matériálu oděvů, nebo v místech švů, ale gravettienci dovedou zcela precizně pojednat i volnou plochu (Sungir, Malta, Bereť). O co v praxi jde, pochopíme, když se podíváme do sungirsých hrobů na zdobení, které kdysi zdobilo boty a připadne nám známé a blízké a etnograf Tomáš Boukal je hned komentoval ..,,určitě bych takové boty našel v etnografickém materiálu“. A vlastně nic jiného neudělal ruský prehistorik Bader než, že našel kalhoto-boty ze severozápadu severní Ameriky (Bader, Lavpušin, 1998). Určitě pochopíte ony různé segmentované pásy sledujete-li to, co kdysi zdobilo čepice sungirských lidí, ačkoli jsou všechny jiné, princip zůstává stejný. I pro nás jsou sungirské zdobné čepice pochopitelné a výtvarně blízké neřknu-li rovnou identické. Volnější rekonstrukce čehokoli reprezentačního z gravettienu by měla být vyzdobena sice sice archeologicky podložitelnými vzory, ale vždy tak, aby byla pochopitelná a výtvarně a disajnérsky nám blízká ne-li přímo vlastní. Kulturní vzorec pro gravettien pak jako určitá konkrétní universální pomůcka by nám pomohla zpětně rekonstruovat celý živý tábor. (Zde se dostáváme do určitého paralelního postavení s kulturní antropologií, která také jeden čas sledovala kulturní vzorce).

Přes všechno nadšení a skutečnost, že my se určitě nedopustíme chyby, když budeme aplikovat gravettienský, nebo ještě lépe jednotlivé subkulturní gravettienské vzorce, musíme počítat, že v této oblasti se mohou najednou vynořit výjimky. A tyto výjimky měly svou konkrétní historii a bez její znalosti nejsme je schopni na správném místě předvídat. Kdybychom nakrásně v počítači zrekonstruovali nejrůznější možné sociální, ekonomické a kulturní varianty gravettienských táborů, přesto zůstane určité procento odlišné od reality, protože se odklonilo od vzorce kvůli konkrétní události, která k tomu zavdala příčinu. Bylo by naivní se domnívat, že rekonstrukce budou zcela identické s životem v gravettienu. Sto procentům se blíží rekonstrukční metamorfózy a směrem ke komplikovanému celkovému obrazu života chyby nepřesnosti narůstají tak, že nakonec se pohybujeme vždy v koridoru možného a prezentujeme jen omezený počet možných představ s tím, že některé prvky, které se kulturnímu vzorci vymknou nikdy nezachytíme. (Zůstaneme tím u vytvoření rekonstrukční napodobeniny)

Stejně tak nikde není psáno, že výkopová archeologie odkrývá jen dochovatelné předměty základní řady podle čistého kulturního vzorce. Archeologie může nalézt výjimečný předmět nebo sadu předmětů a začlenit ji do základního kulturního vzorce přesto že tam nepatří. Proto jsem se nezaměřil jen na sošky nebo jen na hroby, nebo jen na zdobné ornamenty, ale teprve více materiálu z různých oblastí může být skutečně porovnatelné a směrodatné. Proto vedle těchto materiálů byla také sledována umělecká, konstrukční i řemeslná úroveň. Pokud všechno směřovalo stejným směrem a vypovídalo o stejném kulturním vzorci, pak jsme se skutečně pohybovali v Evropě před 30 až 20 tisíci roky a naše závěry mají pro gravettien stále aktuální platnost.

Je velmi pravděpodobné, že jak struktury tak obrazce gravettienské produkce mají nějaký konkrétní symbolicko-mytologický význam, který nám uniká. Sice zde nenajdeme hláskové písmo, ale to je evropské kulturní zastínění, například Číňan z jeho písmem by v řadě obrazců zcela evidentně viděl písemné symboly a piktogramy. Proto můžeme logicky předpokládat, že vedle estetického významu sledovali gravettienci i význam symbolicko-mytologický na úrovni určitého specifického druhu záznamu.

Docela jsem se vyděsil, když jsem si uvědomil jak by jsme mohli studovat personu gravettienu nemít těch pár výjimečných hrobů a kdyby se žena zobrazovala jak v magdalenienu a nebo vůbec. Pak bychom nemohli vědět o vizáži v celém paleolitu vůbec nic a určitě bychom jej trvale degradovali. Uvědomil jsem si, že přes množství zdobných pásků na soškách jde jen o křehký záznam jinak naprosto nedochovalelného etnografického materiálu, kterému se věnuje dodnes pramalá propagační pozornost ve směru k informovanosti jak odborné, tak laické veřejnosti. A všechna ta intimní nádhera a nápaditost horizontálních i diagonálních ozdob po sobě v reále nezanechala jediný jiný archeologický doklad. Na zhotovení často stačily jen silicitové úštěpky a někdy výjimečně i kostěné nebo dřevěné šídlo. Žádný speciální nástroj, žádný jiný doklad. Když se takto mohli lidé zdobit pod teplým oděvem určitě se podobně zdobili i v teplých obdobích a stejné zdobné řemínky najdeme na mnoha případech v etnografii celého světa. Takto se mohli zdobit i neandrtálci a erekti se svými konstruktérskými, řemeslnými a dizajnérskými schopnostmi (Schöningen a Königsaue). Je to racionální předpoklad. Proč to tak v rekonstrukcích běžně nevídáme je zcela evidentně věcí euristického uvažování.

Zároveň doporučuji pro další studium pro oblast psychologie jako unikátní zdroj informací, je nutné sledovat představy některých prehistoriků a především laiků jako zdroj informací k jevu popsaným kolektivem vědců a známým pod označením vztahu vězeň –věznitel z pokusu v 70. letech (vězeňský experiment). Pokusy tohoto typu jsou dnes mimo zákon většiny zemí, ale tady se jedná o reálnou už existující a odehrávající se situaci, kdy můžeme říci, že ,,vězni“ už psychickou ujmu neutrpí, jen sami prehistorikové se po seznámení se všemi souvislostmi mohou podstatně kritičtěji přistupovat k vlastním závěrům. Což je ve vědě vždy pozitivní trend. Je neobyčejně poučné a zajímavé sledovat jak konkrétní archeologické doklady, které by měly logicky posílit pohled na konkrétní paleoetnikum jako na rozvinutou a vyspělou lidskou společnost, jsou vehementně odmítány a naopak vysvětlovány zcela v opačném smyslu a to i klidně dost povrchně a zjevně iracionálně. Je někdy těžko rozeznatelné jestli je to z důvodu aktivisty dobrovolného dozorce v rámci jevu nalhávání si, nebo jestli se spíš jedná o sběratelsky zaměřeného aktivního jedince, kterému dělá radost odhalení a nebo dokonce potlačení racionálního hodnocení v rámci mechanismu vězeň-věznitel. Takže pak každý racionální pozitivní krok si vlastně vysvětlí jako doklad negace. Do role vězňů jsou zde vsunuti naší dávní vlastní předkové a jiná dávná paleoetnika a roli věznitelů mají interpretující prehistorikové nebo i někteří laici (učitelé, publicisté, lidé z médií, muzejníci atd.).

Velmi často také registruji velmi špatnou informovanost u části absolventů vysokých škol, kde například dotyčný chodil na přednášky o paleolitu, ale evidentně do paměti se mu zapisovaly už jen údaje, na které byl připraven jako dítě ve škole. Všechny údaje, které byly mimo obecnou symbolickou představu, jak dokládají pokusy psychologů, se už těžko do paměti vůbec dostávají. Například při návštěvě kanceláře si zapamatujete jen to co v kanceláři očekáváte. Takže archeologové a antropologové, kteří se blíže nevěnovali jednotlivým konkrétním paleoetnikům jsou sice přesvědčeni, že jsou schopni dobře hodnotit paleoetnika a že jsou k tomu zcela kompetentní, přesto, že prakticky jejich vědomosti jsou jen silně vymezeny (omezeny) určitými danými psychologickými procesy. Teprve, když se studenti blíže seznámí s nějakým transparentním materiálem z paleolitu, vždy z nějaké konkrétní oblasti, začnou právě danou oblast paleolitu cítit a hodnotit objektivněji. To znamená, že teprve přímá sociální vazba je schopna obcházet nebo anulovat některé zkreslující psychické mechanismy (přehled těchto psychických mechanismů zkreslení je v závěrem publikace v příloze).

Stejně je tomu i u profesionálních prehistoriků, podle toho, které oblasti se věnuje, tak pro tu dovede odstranit negativní psychologické mechanismy, ale pro jiné oblasti, kde se nepohybuje, mohou být jeho názory stále úplně mimo racionální kritické hodnocení.

(Toto jsou určitě zajímavé postřehy, ale jen osobní postřehy. Proto by rozhodně měly být tyto podněty předmětem zájmu psychologických přesných studií. Jedná se totiž mimo jiné také o zjištění přesného stavu pozadí financování a obecné podpory na projektech kolem paleolitu ze strany do paleolitu přímo nezasvěcených osob. Mám osobně zkušenost, že význam paleolitu je obecně velmi silně podceňován a to i u archeologů věnujících se holocením kulturám a přesná studie by mohla nalít čistého vína a možná bít na poplach. Poněvadž pokud se nebude v tomto ohledu postupovat profesionálně, dojde k vzájemnému napětí mezi institucemi a jednotlivci při vzájemném boji o omezené prostředky.)

Můj závěrečný postřeh tkví v tom, že vyhodnocení archeologického materiálu musí být vždy věcí multidiciplinární a vyhodnocení duševních schopností dávných etnik není možné vůbec provádět z pozice prosté archeologie nebo antropologie, nebo nějaké teorie o evoluci, ale hodnocení psychologické stránky paleoetnika musí řešit jen pro psychologii kvalifikovaná osoba a profesionální psycholog nesmí nikdy chybět alespoň jako poradce. Když se podíváme do odborné literatury s hrůzou brzo zjistíme kolik lidí si samo ,,hraje na pana doktora“.

Za příklad ukázkového čistého archeologického hodnocení, které se programově nepouští do nekvalifikovaných ,,rekonstrukčních spekulací“, považuji hodnocení práce pana docenta Karla Valocha. Na druhé straně nemůže ujít, že první krůčky směrem k psychologii už byly vykonány, například Martin Oliva se kolem popisu některého chování paleolitických lidí vzhledem k archeologickému záznamu obracel s hledáním podstaty takového jednání právě do oblasti blízké psychologie. Ať to byl možný důvod výroby gravetek nebo vysvětlování jinak iracionální kumulace některých neřeznických kostí. Také pan profesor Jan Jelínek studenty nabádal pro studium psychologie a na brněnské Katedře antropologie vedené profesorem Jaroslavem Malinou jsem před několika roky potkal s psycholožkou Phdr. M. Turbovou, která zde občas přednášela.

Rekonstrukční paleoetnologie má psychologii programově hned v popředí zájmu jakož to obor korigující chování samotných hodnotitelů vyhodnocující chování paleoetnik. Ale jak některé oblasti antropologie, tak archeologie se někdy dostanou stejně k úkolu vyhodnotit chování paleoetnik, byť jen určitým dílčím způsobem. A právě kvůli tomu, že se to děje jen občas a s psychologií pak chybí praktické zkušenosti by měl být odborný poradce-psycholog při hodnocení úplnou a přirozenou samozřejmostí. Naše orientace v psychologii by měla mít především roly usnadňující komunikaci, než aby se profesní zájem takového poradce přesměroval od zpracovávaného materiálu směrem k nám.

Propagace

Specifikem rekonstrukční paleoetnologie je i propagace daných poznatků. Předně je důležité monitorování situace. Z oblasti psychologie uvedu nádherný příklad. Na jedné mé výstavě vedl úvodní řeč o vyspělosti gravettienců Doc. Jiří Svoboda nikdo nic nenamítal jeho autorita vše zastínila. Jakmile odešel, začali se na mě lidé obracet, jako na výtvarníka, že se jim to přeci jenom nezdá a že by ty pravěké lidi přece jenom raději viděli v cárech kožešin. Ale ani to mi zase nestačilo a tak jsem jel jakýsi všední den výstavu navštívit. Tam jsem si sednul na zem před elektrický panel a předstíral jsem, že jsem opravář. Tak jsem registroval celé třídy, kdy žáci asi šesté třídy nadšeně běhali po místnosti a zapisovali, aby jim nic neušlo. Naopak 16-17 letí gymnazisté, v čele se znuděnou paní profesorkou, si nečetli v zásadě jediný vysvětlující text, zato okamžitě spustili, jak je všechno špatně a jak nejsou daní ,,pralidé“ v cárech kožešin a nejsou špinavý a rozcuchaní.

Jako moje reakce na danou situaci vznikl nápad samostatné internetové výstavy, věnované jen rekonstrukčním metamorfózám, kdy se stále dokola a dokola opakují těla žen s účesy a z ozdobnými pásy. Možná vám to připadne až trapně zbytečné, kolikrát se to opakuje, ale právě takové opakování dokola a dokola a znovu a zase znovu a znovu je jediná možnost, aby i méně bystří jedinci s omezeným operačním prostorem pro vlastní úsudek přehodnotili svoje dosavadní představy. Navíc jak psychologové zjistili atraktivní ženě nebo slečně se dostává ze strany mužů okamžité pomoci, řekli bychom, že muži jsou otevřeni směrem k atraktivní ženě a jsou připraveni okamžitě vyjít(velmi slabé slovo lépe se hodí –vystřelit) vstříc jejím potřebám. Psychologové se vesele baví měřením časů pomoci takovým pokusným osobám na schodech s nákupem nebo dokonce s půjčením peněz na nádraží (Zimbardo, Lidská zoo). Proto i využití gravettienské tradice, která když už prezentuje portrét, tak krásně zpracovaný a krásné ženy, to nám nahrává k tomu, abychom účesy, zdobné pásky a oděvy ukazovali na atraktivních modelech. Ačkoli se to může někomu zdát podbízivé a laciné, je to v duchu gravettienu a rozhodně je to nejrychlejší cesta jak upoutat pozornost a sdělit informaci tak, aby byla co nejrychleji přijata. Jiná cesta je vyhazováním prostředků, které vlastně ani neexistují.

(poznámka po letech: Pokud aplykujeme teorii pulzující evoluce i na kultury pak se označení jako pavlovien, kostěnkijen můžeme dívat jako na subkultury, které jsou v určitém vztahu z celkovou kulturou gravettienu a periodicky se v ní společně promíchávají specifické znaky a ty se pak mohou stát společnými znaky dalšího následného období dané celé kultury. Pak bychom o gravettienu mohli mluvit jako o supekultuře - superdruhu. Superkulturami by pak byly v mladém paleolitu také aurignacien a magdalenien)