Atributy-předměty naznačující roly ve společnosti

Atributy jsou takové předměty, které symbolizují určitou postavu, roly, funkci, postavení. Například atributem dětského sungirského hrobu jsou hroty oštěpů a velké mamutovinové oštěpy, můžeme říci, že je to atribut lovce, nebo bojovníka. Ale protože je to dětský hrob a ani větší chlapec asi nebyl plným samostatným běžným lovcem a teprve už ne malá holčička jsme nuceni tyto předměty považovat jen za součást darů, nebo atributy k výbavě, v nábožensko-mytologické rovině, které děti ztotožní s nějakým hrdinou nebo hrdiny? Bader však uvádí, že sungirská holčička měla svoje kopí asi právě tak ve své velikosti, a malé kopí u chlapce možná bylo také jeho z doby, když byl ještě malý. Toto nebalistické kopí, které se dá užít možná jen jako kontaktní zbraň je možná spíš nějakým ceremoniálním atributem, vypovídající nejspíš něco o svém majiteli, kterého můžeme pak někam přiřadit (buď do celé společnosti, nebo do speciálního společenství či do úzkého okruhu hierarchické špičky)

Další docela jasný materiál se zdá být z Brna II, atributy jako kamenné kruhy (pektorály), část paličky k bubnu, velká mužská soška, lebky zvířat, ulity z ,,neznámých tvorů“( fosilních kelnatek) z podzemí na čepici pohřbeného mají analogie v šamanských předmětech a samo onemocnění muže již od dětství chronickým zánětem okostice (kostižerem) dělá z nalezeného vážného adepta na roly šamana (Martin Oliva, Brněnský hrob).

To je asi jedna z mála jasných rolí u určitého jedince. Ale situace může být i úplně jinak nejasná, jako například u chlapeckého hrobu ze severní Itálie. Ne, že by charakteristické předměty chyběly, ale nevíme, co by tyto ,,charakteristické předměty“ měly vlastně charakterizovat. Navíc nevíme přesně, ale vzhledem k věku chlapce se zdá pravděpodobné, že ,,tato“ role byla přidána ,,uměle“ v rámci mytologie spojené se smrtí. Nicméně i takto mladý chlapec může být považován za zcela zvláštního, trpí-li například schizofrenií nebo nějakou další poruchou.

A tím se atributy přímo uložené v hrobech vyčerpávají. V současnosti můžeme registrovat rozpor mezi atributy například pro šamana v hrobě (Oliva) a u šamana v jeho obydlí (Klíma), nutící nás k reviznímu kritickému pohledu. Brněnský šaman neměl jedinou figurku z pálené hlíny a v ,,kouzelnickém“ obydlí se nenalezl jediný kamenný kruh, jediná palička, jediná zvířecí lebka, navíc i Klímova obdélníková rekonstrukce samotného obydlí na kruhovém půdorysu je už zcela evidentně mimo přijatelný interpretační koridor.

Kamenný kruh se našel také ještě v rámci sekundárního úložiště lidských osteologických materiálů v Předmostí.

Věstonická skrčená žena měla údajně v ruce liščí zub, situace, které dnes nerozumíme. V trojhrobu měl osamocený krajní jedinec ležící na zádech vedle sebe hromadu ulit šnečků. Docent Klíma mně řekl, že jeho pracovní vysvětlení spočívá v myšlence, že se jednalo o šamana, který měl u sebe v tašce nějaké rostliny a šnečci za nimi vlezli a pak nenašli cestu ven. Musím se přiznat, že jsem nikde nenalez dostatečně identickou analogii a spíš si dovedu představit, že v tašce už byly tyto ulity, jako nasbíraný materiál.

Tyto velmi zajímavé a hodnotné spekulace nás upozorňují, abychom se vzpamatovali a nebrali archeologické materiály doslova a tak vážně. Nesmíme zapomínat, že i v těch hrobech a jiných nálezových situacích, které nám archeologie nabízí a které jakoby chtěli už už promluvit je jen materiál zredukovaný na extrémně dochovatelné minimum a teprve kdybychom měli i organické materiály ke zkoumání bylo by asi naše přemítání úplně o něčem jiném. Proto musíme rozlišit v rekonstrukční paleoetnologii unikátní transparentní materiál od toho, který vypadá sice nadějně, ale mohl by být velmi snadno zmatečně vysvětlován. Takže nám zůstane pro jasné atributy jen několik málo hrobů a to dětský sungirský dvojhrob a šamanský brněnský popřípadě pravděpodobně i hrob ,,Červené paní“ s jižního Wallesu. A ani kříže na našich hrobech neznamenají, že daní lidé byli ukřižováni, nebo, že je někdo přejel autem na křižovatce, ale je to obyčejné jungovské ztotožnění se s hrdinou a jeho formou smrti. Tedy je to zase jen mytologie. Oblíbenost takových symbolů spojených se smrtí také tkví v archetypální rovině kříže, který výtvarně symbolizuje setkávání dvou proudů, světů, sil, typů zákonitostí, podstat atd. Podobně mnohovrstevnatě filozoficky působí i propojenost opaků v pohřební mytologii gravettienu.

Živé objekty

Věcí prezentace, která má něco obecného říci vnějšímu pozorovateli ,,o někom“ jsou i ,,něčí“ živé bytosti, které má daný jedinec různou formou ve své moci, ať už to jsou ženy, děti, muži jako otroci a sloužící či zaměstnanci k ruce Ale také dobytek či zvláštní speciální zvířata jako jedineční koně, dravci a šelmy, nebo údiv vzbuzující exotická zvířata (pávy místo slepic), ale patří sem někdy i vlastnění manžela (manželů) či manželky (manželek).

Prvním náhledem na tyto živé tvory je jejich množství, jako počet žen, manželek, otrokyň, sloužících, sekretářek, nebo počet dětí, velikost dvora, počet zaměstnanců, četnost hlav v armádě, velikost jezdectva, velikost námořní flotily, velikost stád koní, koz, krav, ale i slonů a i sobů a výčet by určitě mohl pokračovat.

Druhým pohledem je kvalita a vlastnosti živých objektů. Výpovědí o rybáři je fotografie s co největší rybou, dále to jsou půvabně vypadající ženy, roztomile vypadající děti a dobře vypadající zvířata. Různou formou vlastnění muži by však měli vypadat v první řadě jako věrně sloužící, tedy ustaraně (starosti o svého pána) a zaneprázdněně (kvůli nepřetržité službě pánovi), pak slyšíme označení jako věrný sluha, oddaný služebník, vzorný voják, obětavý pracovník či nejlepší pracovník. Uniformita a ta může být reprezentativní tím více, čím se blížíme v hierarchii blíže k pánovi a naopak. K uniformitě však patří právě vnější znaky podřízenosti a stádnosti, případná drobná individuálnost je shůry daná (medaile řády, kříže) a je jí povoleno měnit především za odměnu, nebo jako gesto nesmírně dobré vůle shora a nebo je vydávána za dobrou vůli, ale ve skutečnosti se jedná především o umožnění důležité praktické identifikace (např. vojáci, jejich vozidla a letadla (popsání pomalování), atypické šátky, klobouky (např. vojáci USA ve Vietnamu ).

U gravettienských kultur se také mohou stát takovým předmětem majícím vypovídat a naznačit postavení a charakter jejich majitele vlastněná zvířata. Tak jak známe z etnografie příklady běžně známé především z Afriky, kdy jsou takto chovány krávy, nebo kozy. Podobně je to v některých případech chovu sobů na Sibiři. Nález pohřbené kostry soba v anatomickém pořádku u Moravan ze západního Slovenska z konce gravettienu naznačuje, že v gravettienu se vedle vlčků ze středního gravettienu (moravský pavlovien) chovali také soby. Chov zápřahových zvířat může vysvětlovat ledacos, co se týká váhového aspektu především těžkých slonovinových předmětů typu Sungir. Vzhledem k iracionálnímu heuristickému posuzování vzniklého nástřelem ,,doby kamenné“ a tradicí konvenčních představ, které se vzpírají představě takového úzkého soužití zvířat a lidí ještě před neolitem, je nutné vysvětlit, že pokud zde máme co jednat o normální duševně zdravé populaci Homo sapiens sapiens. Což opravdu tak děláme, statisticky musíme vědět, že tito lidé zkoušejí cokoli neustále překonat, obejít, přelézt a podlézt, jen aby dosáhli svého cíle. Myslím, že stačí připomenout situaci na našich silnicích.

V době změn vnějších podmínek jsou i vnitřní pravidla (i mytologie) společnosti oslabena a tak se může snadněji uplatnit i před tím nemyslitelná inovace. Není však jistě nutná generalizující tendence vybavit všechny gravettience, psy a tažnými soby, protože už samotný vegetačně topografický prostor Evropy a severu Asie byl bezpochyby rozdělen na různá vegetační a klimaticky přece jen odlišná pásma a určitý způsob soužití se psy a soby byl výhodný jen za určitých podmínek, jinde a to se týká především soba, byla taková možnost omezená. A to vše se pochopitelně ještě měnilo při samotných klimatických změnách průběhem samotného deset tisíc let dlouhého období gravettienu. Takže k personě si můžeme přidat prezentaci člověka vlastněnými zvířaty popřípadě jejich množstvím.

Určitě by stálo za to podívat se na mtDNA pavlovienských vlčků a předchozích mikokienských vlků (z Kůlny). Jednak obecně psí genetické zúžení u mateřské linie je odhadováno dnes na více jak 100 tisíc let a bylo by dobré vědět jak si v daném rodokmenu stojí naše osteologické nálezy.

Pochopitelně, že časově a prostorově mají k sobě blíže vlčí zbytky pavlovienu a micoqienu. Neměli bychom se dopředu vzdávat možnosti, že přeci neandrtálec psovitou šelmu nemohl domestikovat, protože je přeci příliš ,,primitivní“ a že je to výsada jen moderního člověka, stejně jako zpracovávání kostí, šití oděvů a umění. Tedy pokud přehlížíme, že součastně s neandrtálcem chybí kostěná šídla i ,,modernímu člověku“ a pokud si myslíme, že na Písečném vrchu u Bečova se připravovali barviva už před stopadesáti tisíci roky (Fridrich, Střecha nad hlavou) jen pro srandu králíků. Nakonec stejně jako u chatlperronienu je vždy i pro ty největší skeptiky možné připustit, že ti hloupý neandrtálci se jen opičili po sapientech a že nejspíš dostali ony domestikované vlky od sapientů. V reále ten, kdo se dovede starat o pomalu se vyvíjející děti, což u tak velkých lebečních kapacit jako měli neandrtálci je nutností, se dovede postarat už o cokoli. A například starost o daleko nevyspytatelnější oheň nikdy nikdo neandrtálcům nebral. Jistě v rámci hraní, zábavy, zaměstnání dětí a poznávání je dát dětem mládě uloveného zvířete je statisticky a logicky naprosto nevyhnutelným úkonem. Tady spíš nemusí nutně dojít k trvalé genetické kontinuitě držení zvířat, protože ta mohou být i živým rezervoárem zásob a čas od času se mohou prostě tyto zásoby úplně vyčerpat. Podle mtDNA bychom mohli sledovat jen trvalou linii z matčiny strany. Náš materiál mikokinských kostí zvířat už jednou posloužil pro zkoušku v pokusu s mtDNA neandrtálců, tudíž by technicky nešlo o neznámý a nejistý krok.¨¨¨¨