Malé objekty

V materiálu pro gravettien lze dobře posuzovat úroveň paleoetnografického záznamu oděvu nebo tělních ozdob a srovnávat je v oblasti dizainu s prezentačními archeologickými materiály sloužících k dlouhodobé potřebě. Už jsme si výše všimli stejných ozdob na soškách ženských těl a na kostěnkienských rukojetích lopatek (kapitola fetišismus), všimli jsme si také maltské destičky se spirálami a spirálovitého smotání copu v účesu jedné sošky z téže oblasti. Ale všude vidíme celkovou formu a její následné prostorové rozvržení následované buď plošným pokrytím geometrických opakujících se vzorů, ale registrujeme i další segmentaci v zdobících geometrických strukturách třeba náhlou změnou směru struktury, nebo objevem ojedinělého příčného pásku nesoucího zase daný známý vzor. Jindy není pokrytí vzorem tak plošné a zato jsou na něm patrné větší geometrizující obrazce, které jakoby byly na hranici symboliky konkrétnějších zobrazení, což ve své době vzniku jistě bylo právě i takto čitelné a mělo nejpravděpodobněji konkrétní další mytologický smysl. Samozřejmě velmi důležité je, že představa jak zpětně zdobíme nahé ženské tělo jen na základě nepřímé persony právě podle principu z pásků na rukojetích lopatek, kdy bychom ojedinělé zdobné příčné pásky umísťovali někam horizontálně na tělo (kde budou držet) vypadá rámcově velmi povzbudivě, protože by dopadla podobně jako v reále snad s výjimkou krku.

Rukojeti lopatek mají příčné ojedinělé pásky a přitom jsou jinak bez dalších výzdob. Odfiltrovat musíme zakončení okraje nástroje na obvodu, protože lidské tělo nic takového nemá. Ale shoda je i v úpravě vrcholu rukojeti, který je pečlivě geometricky upraven, kdybychom v něm chtěli viděl určité zlidštěné (antropomorfní) schéma, mohli by jsme stejnou úpravu promítnout do účesu vlasů a zase bychom neudělali zásadní chybu. Promítání antropomorfního schématu do některých příhodných artefaktů a následné vytěžení maxima informací o dizainu je možný postup, ovšem je nutné si všímat specifických principů a zkreslení, které se týkají specifikace daného artefaktu ve kterých je odlišný od opravdového modelu člověka. Stejně tak je nutné přičítat materiální a velikostní rozdíly. Je také možné sledovat výtvarné řešení při zakončení objektu, změn charakteru materie při určitých tvarech okrajů objektů atd. Tyto poznatky s jednotlivými prvky řešení dizajnu se dají pak snadno promítat do modelu řešení vizáže rekonstrukce přímé persóny. Jsou to jistě jen pomocné cesty, jejichž princip spočívá ve vymezení fantazie právě stále se opakujícím a známým dizajnem běžným většinou nedochovaleným etnografickým materiálem, kdy při hledání použitelných vzorů na výzdobu dochovatelné ne tak často realizované práce se použijí vzory dobře známé z okolí. Jan Jelínek mi uváděl evidentní příklad takového přenosu vzorů u (sezóně vyráběných) velikonočních kraslic, které čerpají vzory z (trvale vyráběných) paličkovaných krajek.

Převedení výtvarných prvků z oblasti nepřímé persony do oblasti přímé persony je vlastně a zcela pochopitelně klasická výtvarně návrhářská práce a potud je jistě vše v pořádku. Rozdíl mezi takto získanou věrohodnou rekonstrukční napodobeninou a skutečným zdobeným někdejším oděvem či zdobeným lidským tělem tkví v specifických zvyklostech. Na něco se dává důraz a něco se úplně vypouští. Přesné schéma má mytologický podklad, který slouží jako snadno zapamatovatelný návod a ten my neznáme. Takže při nejlepší vůli zde zůstane určitý menšinový, ale zjevný rozdíl, který musíme předpokládat (u horizontálních pruhů u ženských tělních ozdob by bylo nesprávně odhadnuto 33 procent materiálu, naopak 67 procent by bylo odhadnuto správně). Proto rekonstrukční napodobenina se nemůže zaměnit s rekonstrukční transformací, která je stejná nebo takřka stejná s někdejším originálem. Navíc právě například u horizontálních pruhů zdobící tolik venuší by nás bez tohoto pojítka vůbec nenapadlo připsat arktickému etniku takové ozdoby. Bylo by to jistě považováno za závažně nepřesvědčivou spekulaci, protože takové podobné zdobení známe v etnografii především z oblastí, kde lidé chodí takřka nazí.

To vše nějak tak souvisí s personou šířenou vizuální optickou cestou, ale existují nebo lépe řečeno existovaly i jiné oblasti persony a to v podobě verbálního vyprávění příběhů (mytologie), zpívání, ale i hraní na hudební nástroje. Samozřejmě tyto oblasti v případě gravettienu i našeho pavlovienu jsou zase v určitém souladu s vizuální personou těla a v archeologickém materiálu sledujeme jak mytologické sošky (Itálie) nebo hudební nástroje (Roman Bortel)