Poznámka vůbec ne na okraj Kritické hodnocení (myšlení) jako podmínečná psychologická kategorie V metodice práce rekonstrukční paleoetnologie

Přihlášení se k psychologii jako programové součástí metodiky práce je nutností posouzení každého aspektu pracovního postupu ze strany kritického myšlení tak, abychom zůstali v realitě vědeckého hodnocení a nedostali se mimo tuto oblast a neučinili výzkum vědecky chybný. Je překvapivé, že kritické myšlení psychologové nepřikládají nutností existence matematizace látky nebo nutností vytvoření tabulek či grafů, nebo limitací příspěvku na určité množství stránek nebo časovým limitem příspěvku, ale souhrnem limitujících faktorů, které vyvolávají specifické otázky na které musí daná práce odpovědět. Jinak vypadává nejen z oblasti kritického myšlení, ale i z oblasti vědeckého hodnocení a nezachrání ji ani tabulka, matematizace, nebo odvolání se na nějakou místní nebo světovou autoritu.

Jedním z důležitých momentů a podmínek kritického postupu (v oblasti psychologie) je neukvapenost v závěrech, dostatek reprezentačních i náhodných základních vstupních dat, dále sledování souvislostí z více než dvou oblastí, přísné oddělování domněnek od faktů, vyhýbání se jednoduchému prvoplánovému řešení jen už ze vzájemných souvislostí z dvou oblastí, takové zpracování, aby bylamožnost opakování závěrů, vyloučení náhody, prověření jiného vysvětlení, vyloučení podsouvání rolí, vyloučení našeho kulturního vlivu, opatrné zacházení s individuální zkušeností, sledování vlivu prostředí, prověření experimentálním výzkumem, a prověření reprezentativnosti výzkumu.

Kritický přístup a srovnávací psychologie a etologie

Fraňková a Bičík nabádají vysokoškolské studenty jak postupovat při vědecké práci v oblasti chování živočichů.

… ,,Vědecká práce znamená přibližovat se postupně krok za krokem k pochopení určitých pravidelností, zákonitostí, příčin chování. Formulujeme výzkumné otázky, navrhujeme metodický postup, ověřujeme adekvátnost metod, pozorujeme, měříme, zapisujeme. Výsledky je třeba posoudit, objektivně je vyhodnotit za použití vhodných statistických a matematických postupů, je třeba hledat zdroje možných nežádoucích či náhodných faktorů, které ovlivňují výsledky, potom opatrně formulovat další pracovní hypotézy. Až po delší době je možné interpretovat výsledky, formulovat závěry a na konci našeho snažení je vědecká publikace, návrhy na aplikaci výsledků a naznačení perspektiv dalšího výzkumu…“ (Fraňková Bičík 1999)

Poznámka ke kritickému přístupu ze strany výtvarné

Zajímavé je, že můžeme naprosto přesně aplikovat na rekonstrukce i zásady základního klasického přístupu kresby podle modelu. Postup s kritickým hodnocením je prakticky identický a navíc v případě společensko-emotivního tlaku na téma člověk emotivní deformace odpadají. To proto, že u klasické kresby je takový přístup záměrně a zcela potlačen. Ono bylo asi logické, že Leonadro da Vinci řadil mezi vědy i výtvarnou oblast umění. Nejnázorněji bych mohl popsat srovnání v případě mých studentů, kteří přišli na talentové zkoušky na uměleckou školu ve srovnání s ostatními. Do třídy přijde model posadí se, pan profesor nebo paní profesorka dají pokyn k zahájení práce a my si zavážeme oči a budeme posuzovat uchazeče sluchem. Drtivá většina lidí rychle vytáhne tužku a uslyšíme pilné ,,ŠŠŠŠŠŠ ŠŠŠŠ ŠŠŠ ŠŠŠŠ ŠŠŠŠŠŠŠŠ Š ŠŠ ŠŠŠŠ“ jak jim tužka pilně kreslí po papíře. Mé studenty poznáme podle toho že dobrých pět minut jsme neslyšeli vůbec nic, pak jen malinké ,,šš šš“ pak zase dvě minuty nic a pak jen malinké ,,šš“ a pak tak pořád dokola. No to dopadne pomyslíte si, všichni už budou dávno hotovi, jen moji studenti nikoliv. To jsem to dopracoval. Ale najednou se začne od lavic šššustících uchazečů ozývat nový zvuk, který zní jako ,,Gchchch, gchchch, gchchch, gchchch“ ano to je známé gumování a vy už jenom slyšíte jak tohoto zvuku přibývá a přibývá a pak registrujete, že se chodí dívat žákovský, ale i profesorský dozor na práce mojich žáků a jak se o nich mezi sebou pochvalně vyjadřují. A v tom zavrže židlička a moji žáci vstávají a jdou v předtermínu odevzdat práci, zatímco ostatní zuřivě gumují a nebo urputně kreslí.

Co se vlastně stalo?

Přišel model nebo modelka a posadil se a všichni zjistili, že modelem je člověk a člověka přeci všichni znají a dobře ví jak vypadá a tak jej jen nakreslí a je to. Oni dobře ví jak vypadá takový obličej, tady jsou oči a já dobře vím jak vypadají oči a nos, já dobře vím jak vypadá nos a také velmi dobře vím jak vypadají ústa a stejně uši a vlasy, copak by bylo těžkého na vlasech, přece vím moc dobře, že rostou na hlavě…Náhodný pohled na model a zpětný pohled prozradí i těmto velkým umělcům zásadní rozdíl v podobě. Je tedy třeba něco nebo všechno změnit a tak se gumuje a po vytvoření nové partie se zase porovná celková podoba a s gumováním se začne nanovo…

Naproti tomu moji studenti napřed dlouho studují model, musí vymezit jeho základní rozměry, které přenesou na papír. Nejdéle se věnují jen umístění dvou krátkých značek pro výšku a šířku vybrané výseče portrétovaného a pak vždy dlouho pozorují a zaměřují pevné body, přenášejí základní úhly a jen určují vzdálenosti a rozměry. A poté hned zpětná kontrola, moji studenti totiž teď nevnímají nějakého člověka a nebo obličej, je to pro ně jen změť čar. Takovou změť čar dovedou zvládat, už dávno začínali u mne tak, že překreslovali co nejpřesněji náhodné tvarované křivky, pak, když to zvládli, dovedli nakreslit i křivky ucha nic to pro ně nebylo, byly i v takové práci zběhlí, jen je třeba najít začátek, sledovat průběh a zakončení linií. Říkávám odkud, jak a kam. A pak zjistili, že stejně jde nakreslit i nos, později i ústa, ale i oči a i tvar hlavy. A pak jen na základě křivek dovedli nakreslit celou hlavu, jedna křivka je základní tvar hlavy, další křivka je výplň čar v ní a ty mohou rozdělit na detaily a zpracovat prostě jen jako další samostatné křivky. Za chvilinku je lineární portrét hotov. A tak když moji studenti prostým odměřováním a přenášením úhlů dojdou k nějakému lineárnímu dílčímu tvaru zkušeným okem prověřují jestli souhlasí tvar křivky.

Ale vše se dá kontrolovat zase novým vytýčením a přenesením úhlů při sledování tří vzájemných bodů, vše se dá ověřit i na jinak stanovených úhlopříčkách a jiných pomocných osách, kdy určujeme matematicky přesné vzájemné poměry.

Také můžeme sledovat nejen tvary uvnitř plochy, kterou nám vytyčuje obrysová linie, ale i identičnost tvarů ploch vně linie.

Rozdíl je očividný, moji studenti vytvořili portréty, které jsou si podobné a nemají žádné vážné proporční deformace ani při perspektivním zkreslení. Zato ostatní obrázky jsou vzdáleny lidské anatomii a o portrétech lze jen stěží hovořit. Jsou to schémata a symboly různou měrou akceptující individuální rysy modelu a mají jen některé prostorové perspektivní prvky. Tedy spíš deformece.

Proč jsem si dal práci, abych popsal tragikomický průběh výtvarných zkoušek na umělecké škole? Protože i zvýtvarnění života dávných etnik musí principiálně odpovídat popsanému postupu. Předně je třeba prostudovat celý daný model, znát dobře celou situaci o zjistit opravdu celou šíři materiálu. Nejdůležitější je dlouhé a pečlivé studium a při zvolených postupech je důležitá nutnost zpětných kontrol dalšími nezávislými postupy. Proto mě ,,rádobyrekonstrukce“ které se narychlo v několika málo měsících vytvářejí pro okamžité potřeby expozic, nebo televizních či publikačních akcí připadají principiálně velmi dobře známé a bez rozpaků je háži do jednoho pytle s nepovedenými ,,portréty“ povedených kreslířů. Kdyby nějaká umělecká škola takové nepovedené pseudoportréty vystavovala a honosila se jimi a právě takových žáků, kteří je produkují si považovala, byla by rychle ostatními školami označená za ostudnou. Prostě tohle by si nedovolila.

Ale muzea, televize a vydavatelé evidentně nemají s identickým přístupem nejmenší problém. Jakoby někdo říkal …věda nebo pseudověda? Ber kde ber, hlavně jak je to levně a rychle. Myslím si, že se v tomto případě rozhodně překračuje určitá konkrétní hranice kolosálního skandálu. Něco jiného je, že se někde udělá ojedinělá chyba nebo tam a tam se nepodaří zajistit úplné materiály, ale přístup, který je celkově založen na časově naprosto nedostatečně limitovaných termínech a silně omezených zdrojích pro objednávku je naprosto zvrácený. Když není možnost prostudovat celou šíři materiálů je to jakoby se kreslilo aniž by byl model řádně prohlédnut a prostudován. Bez základního celkového prostudování není možno vůbec začít cokoli vytvářet. Takto vzniklý postup je naprosto nepřijatelný, protože z něj vždy vyleze jen paskvil, který sice může různou měrou akceptovat některé individuální rysy modelu, ale zůstane provždy jen pouhým paskvilem.

Že výtvarníci, nebo filmaři do takového úkolu za takto nešťastných podmínek jdou je katastrofické pro objektivnost výsledku. Vzniká jen fikce, která je jen volnou uměleckou asociační fantazií na téma, které představuje původní archeologický nebo osteologický materiál. Lze tedy takto vytvořit sice hodnotné umělecké dílo, tak jak to chápe naše společenská kulturní konvence, ale vydávat je za něco víc než volnou uměleckou asociační fantazii na určité téma je nehorázný podvod. Existuje naprosto jasná hranice, která nesmí být v žádném případě překročena. Opuštění systematické práce a odmítnutí nebo opomenutí kritického multidisciplinárního přístupu v oblasti rekonstrukcí je jasným a identifikovatelným projevem pseudovědy. Navíc u oné intuitivní umělecké volné ,,rekonstrukce“ může její autory výtvarníky, filmaře či i prehistoriky a jejich schopnosti zkoumat psychologie například už v prostých asociačních testech. Jestliže se většině lidí u slova ,,pračlověk“ nebo neandrtálec vybaví okamžitě první slovo ,,primitiv“ pak o nestranné objektivnosti intuitivní narychlo vyhoněné práci lze s jistotou a zcela oprávněně pochybovat ještě před jejím započetím.

Takové prezentace rádobyrekonstrukce znamená vždy křivení obrazu skutečného života dávných etnik, ras a národů, které je v nekritickém podání evolucionalismů vždy jen degraduje, hanobí a zesměšňuje. Je potřeba si uvědomit jestli děláme cokoli za kus žvance, nebo zda nás opravdu něco zajímá a odpovědět si. Jak říkával prof. Jan Jelínek ,,Chceme-li být spravedliví?

Pokud někdo si na tuto otázku odpoví že ne, že pro něj je rekonstrukce jen oblastí fantazie a volných představ a odmítne studovat materiály a dobrovolně vleze do pole pseudovědy, je nutné, aby plně nesl následky a popřípadě i právní následky z hanobení kultur, kterého se ve své povrchnosti a hlouposti dopouští. A pokud nebudeme mít sílu plošně udržet tyto hranice, pak bude nejlepší, když zavedeme tytéž opatření jako v USA, kdy jsou ostatky dávných indiánů pietně znovu pohřbeny a tak pro vědu navždy ztraceny. Pokud ani nemíříme a nesnažíme se dělat objektivní rekonstrukce nemáme žádné morální právo vykopávat zbytky dávných kultur, když je pak jen zesměšňujeme a ponižujeme. Nedovedeme často ani řádně prezentovat veřejnosti důležité materiály a to ani po sto letech nejsme schopni zpracovat portréty gravettienců a aurignáceinců, zato dáváme prostor jakýmsi nepodloženým fantaziím, dokonce i v učebnicích. V takové situaci musíme myslet morálně a zvážit jestli úctu k předkům neprojevíme raději tak, že vrátíme již vykopané lebky a všechny ostatní artefakty znovu do země, když je nedokážeme řádně zpracovat a jak je naprosto jasně vidět z absence jakéhokoli pracoviště, které by se systematicky a trvale věnovalo rekonstrukcím a informování veřejnosti. To je aktuální zvláště dnes, kdy Moravské muzeum oddělení Anthropos vydává stařičké obrazy Zdeňka Buriana za dodnes bernou minci, nebo najdeme v učebnicích pro děti mamuta v pasti a kdy v reklamách vidíme nejrůznější ponižující vizáže postižených, nám předkládané za naše paleolitické předky.

Srovnávací materiály mimo přímou personu

-NEPŘÍMÁ PERSONA

Samozřejmě, že o člověku samém nemusí vypovídat ve smyslu persony jen to, co ho přímo utváří, jako vlastní vizáž a charakter jednání, tedy jen to jak se češe a jak se obléká, ale i vlastně vše co vlastní, ve smyslu, jak říká Jung: ,,Persona je onen adaptační systém nebo způsob chování, jímž se stýkáme se světem.“ Personu tedy rozlišuji na přímou personu a nepřímou personu, kdy vlastněné předměty a objekty jsou za určitých okolností pak nepřímou, ale evidentní součástí daného individua a jeho podstata, nálady a stav a postoj k životu, společnosti a duchovnímu světu se promítá do těchto držených (někdy i okolních) předmětů a objektů (do nepřímé persony).

Je až neuvěřitelně zajímavé, že i například jelenovití převádí svoji fyzickou způsobilost a kondici do jednoho lehce čitelného symbolu jakým je paroží. Je to vlastně určitý atribut, je to sebou stále nošená, přirozená persona posunutá mimo vlastní tělo majitele. Taková funkce paroží, odhlédneme-li od funkčnosti jako zbraně, informuje případné protějšky o kvalitách nositele, a šetří se čas a síly bezprostředním předváděním síly před dámami v zápasech, které jsou tak zbytečné. Zůstávají jen skutečné zápasy o harémy samotné. Šetří se tak čas a energii, omezuje se tak možnost zranění, vysílení atd.

Tady je rozhodně zajímavé jednak převedení informace o tělu do nějakého atributu nebo části těla (u člověka to je hlava a především vlasy, péřová čelenka, koruna nebo svatozář), a také to, že takové informace, které jsou nějak zjevné snižují napětí ve skupině a brání zbytečným soubojům. Krásně je to vidět v hierarchizované armádě, kde je každý stupínek zjevný a to jak samostatně na hlavě (nebo také přesněji nad hlavou) tak ve znacích samotných uniforem.

V tomto případě si personu nepořizuje jedinec, ale určitá společnost (např. armáda), proto někdy jedinec nemůže mluvit do vlastní podoby přímé persony, což znamená, že je podřízen ať již někomu nebo společnosti nebo určité části společnosti (nevybral si roly spojenou s určitou personou dobrovolně). Někdy je to statut postavení, jindy je tím stanoven úkol, jindy se oba póly mísí.

Například skafandry letců, rytířské plátové brnění, skafandr kosmonauta, skafandry potápěčů, požárníků, záchranářů, ale i oděv lékaře nebo sestry, nebo pošťáka pověřují jedince úkolem a dávají nositeli ochranný pocit profesionality, podobně je to s cyklistickým oblečením i když toto je dnes navíc určitou zárukou, že vás řidiči aut nějak vůbec vnímají a prostě vás jako obyčejného šedého cyklisty nebudou přehlížet a zřejmě vám takový oděv a výbava může i zachránit život.

Armádní uniformy, školní uniformy a dresy zaměstnanců mají především směrem dovnitř potlačovat jakoukoli individualitu jedince a pověřují ho jen k vykonávání příkazů z nadřízených míst. Rozdíl od předchozí skupiny je jasný, tady už není možné se individuálně prezentovat libovolným účesem, či jen tak jednoduše nějakým libovolným doplňkem. Samozřejmě i zde oděv a výbava pověřuje u nějakému úkolu, ale ten je definovatelný vždy jen v rámci hierarchie.

Vyjádření společenského postavení se někdy může stát diktátem ať už pro anglickou královnu, která si na obřad vůbec nemůže vzít to, co by sama chtěla, nebo to co by zdraví selský rozum velel vzhledem k počasí, ale společnost ji prostřednictvím ritualizovaných předpisů i v horkém létě nadiktuje hromadu velmi teplého oblečení i kdyby jí to mělo ohrozit na zdraví. Na opačném konci si zase vzpomeneme na vizáž černobíle pruhovaných oděvů stejnokroje vězňů.

To zbývalo dodat k charakteru přímé persony, ale ta může být ještě doplněna speciální výbavou a dalšími vlastněnými předměty a objekty. To se hlásí zcela přirozeně o slovo další pojem a to nepřímá persona. Nepřímá proto, že přímo není součástí jedince, kam patří oděv, účes popřípadě malování nebo tatuáž a příkrašky a stále nošené předměty. Jsou to předměty a objekty mimo své majitele.