Víra, náboženství, fanatismus, rituály a persona

Wilson rozebírá jak scestné je pro racionální kritické hodnocení pohled přes nekritickou víru a to víru ať je jakákoli, například i přes státní atheistické náboženství. Sám odmítá sice přijmout představu, že ritualizované chování u zvířat má přímo něco společného s lidskými rituály, ale pak pracně dokládá na příkladech, že vlastně člověk se nakonec vždy nějakou ritualizovanou formou předvádí a že je to tak neodbytné, že takové chování, zase jak jinak, bude mít nakonec nějakou tu genetickou podstatu (Wilson 1978). Nechci v tomto článku spekulovat nad tím, že je možná lidské chování jen geneticky jinak složitější v procesu utváření díky hypertrofické tvořivosti, která si může volně pohrávat s jednotlivými prvky takového chování. Stejně tak svou veledůležitou roli zde má obecná vlastnost měnit projev jedince ve skupině. To je změna chování jedince v indivuduální psychologii na chování jedince v sociální psychologii. Kdy jsou výsledky téhož tvora dvojaké.

Navíc právě v kontextu teorie hypertrofické tvořivosti začínají ožívat normální a živé faktory měnící model lidských pospolitostí do naprosto nečekaných rozměrů, které jsou nám naopak až příliš důvěrně známé. Modelová rekonstrukční paleoetnologie naprosto osvobozená od archeologických materiálů najednou v rámci hypertrofického chování modelové skupiny paleoetnika řeší reálný stav výskytu psychických a psychiatrických onemocnění a poruch jako schyzofrenie a obsedantní nutkavé psychózy, turetův syndrom, nutkavé hromadění a hyperaktivity. Tyto statisticky vyjádřitelné poruchy v tvořivé populaci znamenají její nutný posun směrem k vyrovnání se s výskytem takových jedinců a světem, který ostatním otvírají. Tedy svět neznámých hlasů, bytostí, svět opakujících se rituálů otevření se k umění. Neandrtálec, moderní člověk stejně jako pozdní erectus se nám najednou jeví úplně jinak když uvažujeme o vzniku výtvarného umění. Všichni dovedli rozdělávat oheň a udržovat ho e je tím jasné, že u nich byla doložena dostatečná míra hypertrofické tvořivosti navíc podtržená různě tvarovaných typech kamenných nástrojů a stačí už jen aby se díky statistice objevil například turetův syndrom a stačí jeho lehčí podoba, kdy může mít dotyčný nutkání k uměleckému výtvarnému projevu se všemi dalšími zvláštnostmi co k tomu patří a je adeptem na člověka mluvícího se světem neviditelných duchů. Výskyt takových jedinců je věcí statistiky a ani největší zastánci primitivnosti a totální neschopnosti neandrtálců mu nemohou zabránit. Další otázkou je jaký je model společnosti, zda bude takový jedinec jen vůbec trpěn, zda bude jen tolerovanou výjimkou, nebo zda se stane jeho chování obdivované a přejde do společnosti jako norma. A pochopitelně pokud maluje takový jedinec obrazy do písku, na kůže, na kůry stromů, na tělo, nebo vyřezává předměty ze dřeva nebo maluje nestálými barvami na skalní podklad nebo maluje na skály, které nejsou schopny podržet dlouhodobě obrazy je to vše mimo archeologii. V reále takové obsesivní nutkavé chování mohlo být vzorem pro tetování, především pro plastické tetování, kdy původní vzorový jedinec měl nutkání k sebepoškozování. To vše se odehrává na jevišti sociální psychologie a sociologie, vše jasné, vše ze života vše úplně normální, vlastně stojící jen na pár drobných genetických změnách a přitom tak vzdálené teoriím, tézím a spekulacím o bující inteligenci, symbolismu, lidské revoluci a evoluci jaké sledujeme v konvenční prehistorii.

Důležité, že podobné shromažďovací nutkání, které se projevuje u člověka a velmi snadno přechází do nekontrolovatelných nebo někdy i patologických rozměrů, v projevech jako sběratelství, vystavování a přerovnávání inventáře je naštěstí mimo člověka patrné i lemčíků a rozvíjí se u nich tím víc čím je jejich peří méně nápadně barevné. Zde je možné si slibovat velké věci od studií CT mozkové tomografie a genetického materiálu u obou pohlaví, u různých druhů i ve srovnání s vzdáleně příbuznými rajkami.

Nicméně základní výsledek a snad i konkrétní genetická sestava spouštějící takové projevy v organismech bude možná shodná nebo hodně podobná jak u zvířátek, tak u nahých opic.

Důležité však je, že si Wilson všímá určitého hladu po víře a při jejím horlivém aplikování dochází ke změně informačního filtru. Asi bych se opakoval připomínáním Junga, který míří stejným směrem. Zaujala mne možnost klasifikovat evolucionalismus jako státní náboženství u některých kultur, které svého času vehementně a nekriticky prosazovaly černobílou evoluci.

Jiří Svoboda (Svoboda 1999) komentuje vznik takového náboženství s novomytologickým příběhem uprostřed, stojících na základních archetipálních principech příběhu o hrdinovy jak je vysvětloval Jung ,,Když Charles Darwin zveřejnil svou teorii o vzniku člověka, byla veřejnost pobouřena svým ,,opičím“ původem, ale velmi rychle jsme svému postavení na vrcholu vývoje přivykli. Misia Landaueová ukázala, že některé naše přístupy k evoluci člověka dodržují strukturu pohádky, dobrodružného příběhu, v němž skromný a primitivní hrdina nakonec dosáhne lidství a civilizace.“

Probuzení tohoto náboženství však znamená i otevření se vnějším, ale i vnitřním rituálům, které nijak nepomohou skutečnému bádání. Jiří Svoboda v téže publikaci charakterizuje takové horlivě naivní představování si prehistorie člověka ironickým komentářem. ,,Vždyť jestliže jsme povstali ze zvířat, jak vyplývá z evolucionistické perspektivy, jestliže my víme všechno a zvířata nic, pak lidé žijící před desetitisíciletími musí stát někde napůl cesty.“

Svoboda velice správně připomíná, že lidská fantazie pracuje na systému kombinace známých podmětů, kdy tak vznikají objekty naprosto nové. ,,Kulturní ikona ,,pračlověka“ původně vznikla kombinací prvků lidských a zvířecích, vychází z fosilního kosterního materiálu, ale byla automaticky doplněna i atributy z oblasti chování (strach, stres, pohyb a pozice, osobní vzhled). V této formě zfosilizovala a po desetiletí plní svou roli jako součást kultury a vzdělání.“

Domnívám se, že právě tato oblast, která má rozhodně prvky státního náboženství má v celé společnosti mnoho horlivých a fanaticky nekritických příznivců, kteří to o sobě ani nevědí, ale jakmile dojde na konfrontaci s kritickým hodnocením a s naprosto odlišným výsledkem v podobě názorné rekonstrukce bijí na poplach, obviňují autory s neskromnosti a považují je za rouhačské rebely a kacíře. Prostředkovaný popis takové reakce na jednom úřadě měl v sobě řadu prvků upomínající skutečný hon na čarodějnice, tedy spíš konkrétně odmítnutí kacíře s kacířskými myšlenkami s evidentním silným emočním prožitkem posunutým dokonce směrem k hysterii. Určitě by stálo za to, aby se psychologie mohla tomuto fenoménu podrobněji věnovat, protože je to velmi zajímavý a jedinečný materiál, který má právě své protějšky v historických dobách a srovnání takového chování by určitě přispělo prohloubení poznání v oblasti sociální psychologie.

Představení persony gravettienu především její přísné dodržení v rekonstrukčních metamorfózách je pro tento typ inkvizice naprosto nepřijatelný. Proto je možné, že archeologové a antropologové, když publikují pro veřejnost, proto aby se tedy nedostali do sporu se společností si volí takovou adaptaci prezentace své práce a svých závěrů, které jsou dvojího typu. Jedna je verbální druhá neverbální a obsahem opačná, ale podobné obětování zlým duchům najdeme i jinde. V této publikaci je dostatek citací o kvalitách gravettienu, pokud se to čitatelovi nezdá, doporučuji publikaci Jiřího Svobody Čas lovců, kde je směrem ke gravettiencům superlativ takříkajíc celá kniha. Ale obrazový materiál tak jednoznačně pozitivně rozhodně nevypadá. Podobně je tomu i u dalších publikací, které jsou doprovázeny ilustracemi. Dokonce právě v knize Čas lovců hned v úvodu najdeme tento přístup i ve verbální podobě. Jiří Svoboda sice rázně odmítá pro gravettien naivňoučkou superevolucionalistickou vizi pavlovienců přisouzenou jim stařičkým románem Eduarda Štorcha, ale v zápětí však přidává… ,,A takové populace asi skutečně v paleolitu existovaly.“ K tomu zbývá už jen dodat… ,,Císaři co císařovo jest“

Nemohu si nevzpomenout na jeden druh pavoučků, kteří pro své drahé samičí protějšky si připraví pečlivě zabalený dárek, aby se s nimi mohli spářit. Zatímco samička s kanibalskými sklony rozbaluje a rozbaluje, sameček uskuteční všechny svoje plány, které si usmyslil a zmizí. Bohužel obrazové předávání informací je pro člověka důležitější než hory slov, nejdůležitější zůstane vždy jen ono ,,Na vlastní oči“. Dárek, který pak jako úlitbu předává takový propagátor paleolitu ,,oplodní“ pavoučí samičku nikoli prostřednictvím textu, ale především prostřednictvím barevného pečlivě a názorně nakresleného dárku.

Pro paleolitická etnika by nebylo prostě vůbec špatné, kdyby se na ně pohlíželo jen jako na podezřelé a necejchovali se do prokázání viny, nebo zde, do doby evidentního doložení shodné podoby společnosti, uměle vykonstruované Eduardem Štorchem pro pobavení čtenářů v první polovině dvacátého století.

Ve skutečnosti daleko více informací předává právě obrázek a nikoli text, pro propagaci a skutečné předávání informací musí dojít k harmonizaci mezi smyslem textu a obrazem. Jinak se taková dvojakost také stane mustrem, který zfosilizuje a po dlouhá desetiletí bude plnit svou roli jako součást kultury a vzdělání“.

Domnívám se, že propagace nových poznatků kolem paleolitu směrem k široké veřejnosti musela být pro určité generace prehistoriků velice deprimující, protože se spoléhaly na verbální stránku odborné informace a klasický konzervativní a rezervovaný muzejnicko-sdělovací přístup jenž byl z mnoha důvodů prakticky neúčinný. Nicméně jsem tyto prehistoriky obdivoval a obdivuji je dodnes. Energie s jakou se vrhali do nových a nových projektů byla záviděníhodná. Na druhé straně se vlastně vůbec nezajímali o účinnost svých prací, možná díky tomu, že se těšili ve svém oboru úctě a uznání od ostatních odborníků a byli od praktického světa a jeho všedních zákonů příliš vzdáleni.

Perona a teorie tvůrčí exploze a lidské revoluce.

Když se dnes ve světě někdy mluví o lidské revoluci či tvůrčí explozi (Svoboda, Čas lovců, 1999) v mladém paleolitu je nutné kriticky zapracovat do takové koncepce upřesňující příslušné statistiky, pak vše vypadá poněkud odlišně. Když si prohlížíme hromady mladopaleolitických výtvarných předmětů a srovnáváme je se středopaleolitickou ,,prázdnotou“ pak jistě musíme souhlasit s koncepcí kulturní revoluce (avšak zúžené především na oblast Evropy). Naprosto jiná situace nastane, pokud začneme členit časové epochy na jednotlivé civilizace a kultury a kulturní okruhy.

Označení pro mladopaleolitickou revoluci se týkají evropské a maltskobureťské oblasti a nástup onoho fenoménu se datuje asi od 37 000-(40 000?) let, především však teprve od dat 33 000-32 000 let. Spadá sem řemeslné zpracovávání kostí, objevují se šídlovité nástroje, a předměty, které mohly sloužit jako přišité nebo zavěšené ozdoby. Objevují se dekorace, posléze sošky zvířat a lidí a ještě daleko později (v následující epoše střední fáze mladého paleolitu) především sošky žen. Objevují se kresby zvířat. Vše je však přísně vázáno na určitá časová období a na určité kultury nebo subkultury. Když vidíme mladý paleolit jako celek může nám to opravdu připomínat přehršel úžasných uměleckých a užitkových předmětů, v reále je nejčastěji každá kultura na něco úzce zaměřená a většina z onoho bombastického celku na té které jednotlivé lokalitě chybí. A obecně vzato, kdybych se měl rozpovídat co všechno chybí i na té nejbohatší mladopaleolitické lokalitě pak by to bylo velké povídání. Ale to se týká i celých kultur. Například absolutně chybí umění jako záznam a dokument, který předvádí lov, popisuje život v táboře, na výpravách, ukazuje obřady, svatby a rituály. Jedná se tedy spíš o otevření určitých skulinek. Navíc tento materiál známe jen proto, protože byl proveden v dochovatelném materiálu jako je kost a slonovina. Tomu odpovídá i rozvoj rydlovitých nástrojů, které především slouží k opracování tvrdých materiálů. Počítá se, že se předtím zpracovávalo především dřevo a kůže. Sáhnutí po organickém materiálu jako je kost a slonovina mohla být věcí prolomení určité stávající mytologie a také v archeologickém materiálu vidíme zpracovávání kosti v normální hroty mladopaleolitického typu v jižní Africe s datací 60 000 let, a u nás v Evropě v Lebenstadtu (střední paleolit). Spíš bych viděl mladý paleolit jako daleko otevřenější kulturu k užívání kostěných materiálů za dočasných příznivých mytologicko-kulturních podmínek pro vznik určitých několika dočasných typů dochovatelných artefaktů. Fakt poměrně masové plavby lidí do Austrálie před 60 000 roky zase ukazuje, že život paleoetnik byl rozhodně plný solidní a spolehlivé techniky, která zde musela být již dlouhou dobu přítomná a která přitom měla zcela nedochovatelný charakter.

Potíž lidské revoluce nastává i u srovnání s Murdockovým seznamem. Barviva, oheň a několik dalších archeologicky podložených nálezů často stářím daleko převyšujících oněch zaokrouhlených 40 000 let a naprosto neodbytně nás upozorňuje na nutnost počítat s typicky lidskou tvořivostí u nesrovnatelně starších etnik. Je zde snaha držet všechny trumfy v rukách pro moderního evropského sapienta nebo alespoň pro moderního sapienta, ale to nejde. Jedná se o nepochopení charakteru a povahy archeologického materiálu. Spíš je tato oblast více materiálem pro psychologické studie, které by se zabývaly konfrontací různých lidí sledující různý mrtvý archeologický materiál a v různém stupni chybění (podvědomé trauma z neúplnosti archeologického materiálu). Nejsem si zdaleka jist, že v tomto bodě nám archeologií předložený materiál je opravdu svědkem základní přeměny tehdejších lidí, nebo a to se mi jeví jako daleko pravděpodobnější, že předložený materiál jen demonstruje jen fakt, že je jen archeologickým materiálem a nikoli kompletní etnografickou sbírkou.

Kdybychom postupovali přísně logicky a spravedlivě s tím, že našim úkolem je rozpoznat charaktery dávných paleoetnik, určitě bychom prvně použili etnografický materiál. Etnografický materiál ať sběrový nebo datový je ideálem, z kterého skutečně můžeme dané etnikum docela dobře pochopit. Je však nutné říci, že to u paleoetnik absolutně nejde. Musíme si přiznat, že takovou možnost nemáme, etnografický materiál k paleoetnikům dnes nikde neexistuje. My máme k dispozici jen a pouze archeologický materiál a jeho výpovědní hodnota je silně vymezena jeho archeologickou povahou, především procesem archeologizace, při kterém dochází k ukládání jen určitého materiálu do dané kulturní vrstvy a dále k jeho proměně vlivem fyzikálních, chemických a biologických procesů ve vrstvě. A to vše za předpokladu, že bude geologie příznivá a dá vůbec vzniknou kulturní vrstvě. Proto musíme k jednotlivým archeologickým lokalitám i paleoetnikám přistupovat vždy s určitou specifickou metodikou poznávání, která celou tuto danou situaci zohledňuje a zároveň vymezuje možnou míru našeho poznání.

U archeologického materiálu mladého paleolitu totiž nevidíme plošnou a časovou evoluční expanzi, ale spíš projevy propojení, člověka, mytologie a kultury. Tak například přeslavné jeskyní umění je lokálně omezené pouze na západní Evropu, napříč čtyřmi kulturami počínajíc aurignacienem a magdalenienem konče, ale nenajdeme je už ve stejné situaci například v Moravském krasu, kde byly na Moravě jak aurignaceini, gravettienci, tak madléni. A i obsahem a provedením nemůžeme potvrdit nějaký evoluční proces. Naopak nejstarší aurignaceinská jeskyň má precizní, nápadité a hotové kresby zvířat. A ačkoli madlénci pronikli až do střední Evropy tady do zdejších jeskyní složitě nelezli, aby je vyzdobili, přesto, jak dokládají malé předměty tzv. ,,mobilního umění“ byli stále schopnými umělci. Tady jakýkoliv jednoduchý evolucionalistický výklad padá stejně jako nějaká expanze kulturní revoluce, ale nabízí se jako průchozí zase výklad Jungovy spojitosti mytologie a kultury a Boasovi plurality.

Stejně tak zpracovávání kostí, broušení a vrtání se váže na mladý paleolit, ale také na přechodné kultury a tam na neandrtálci nesený chatelperonien (a na severskou populaci středního paleolitu - Lebenstedt). Nejsem jungista, ale když hledám v psychologii nějaké vysvětlení musím znovu všimnout Junga a jeho koncepce proměny mytologie a kultury, je to koncepce naopak daleko praktičtější. Z tohoto pohledu, pokud mytologie a víra jsou něčemu otevřeny, tak se to v kultuře objeví a když se poměry změní, může být jiný přístup tabu a v dané kultuře takové kulturní prvky přestávají plošně nebo úplně existovat. Tak počátek kulturní revoluce začínající provrtáváním kostí je podle aplikace Junga jen zaregistrováním změny mytologie a jako takové se mohou tyto změny objevovat i jindy a jinde a zase mohou zanikat. Najednou má vše logiku a můžeme hned volně mluvit, že v jižní Africe si neevropané dovolili také ještě ve středním paleolitu zpracovávat kost mladopaleolitickým způsobem. Asi se jim to prostě hodilo a změněná mytologie a víra to najednou umožňovaly. Stejně u severských populací středního paleolitu Evropy, kdy místní neandrtálci museli upřednostnit kost při nedosažitelnosti vhodného dřevěného materiálu, přestože jinde z Evropy takový přístup neregistrujeme. Stejně tak se dá vysvětlit omezení existence jeskyních maleb, ale i konec zvířecích figurek, ale i dočasnost stojících venuší i dočasnost prohnutých venuší na konci magdalenienu.

V historii prehistorie totiž vidíme snahu graduálně-evolucionalisticky vysvětlit například jeskyní umění, archeologický materiál je roztříděn podle řemeslné náročnosti, kdy měly být čmárance prsty nejstarší a postupně se kresba měla zdokonalovat. Přesnější datace naprosto zničily tento umělý systém a první aurignacienská jeskyň je rovnou profesionálním velkofilmem, který s nesmělými a neumělými začátky nemá pranic společného. A v teorii kulturní revoluce jde o tutéž situaci. Sošky obecně negradují, gravettienské sošky jsou vytvářeny podle určitých pravidel a mají i schopnost nést informace, pak však, tak jak přišly odcházejí. V následujícím magdalenienu už nenajdeme jedinou takovou sošku. Vidění, ženy se diametrálně změní a stane se z ní se mnoha případech jednoduchý piktogram. Žádný další rozvoj, žádné udržení skvělých tradic, žádná exploze prostě konec. Tedy ani žádná kulturní revoluce jen prosté přijímání kulturních změn na podkladě změny víry a mytologie.

Někteří prehistorikové odkázáni na dochovaný archeologický materiál by v něm rádi spatřovali doklad velkých událostí a měli by ho rádi pevně ve svých rukou, ale uvedené faktické nesrovnalosti spíš nahrávají Jungově představě propojení člověka, mytologie, kultury a také představě o Jungově individuaci, nikoli však u jedince, ale rovnou u řady kultur. Mluvil bych zde tedy o objevení některých společných individuačních prvků. Řada těchto ,,novot“ ale není u madlénu, solutrénu a gravettienu nic překvapivého a revolučního, protože prostě opakuje některé prvky už jejich prostým přijetím od předchozích kultur. A že je aurignacien nebo schatelperonien v mnohém novátorský? Musí být musí se odlišovat od jiných kultur tak jak se jedinec odlišuje od ostatních ve skupině. Odlišuje se procesem Jungem nazvaným individuací, je to určitý ekvivalent náhlého výskytu od Goulda…

U kritického myšlení je uváděno varování, před úsudkem, který vychází z omezení jedné nebo dvou oblastí, je to totiž přímo ,,řeknutí si" o mylný závěr (náhodné podobnosti). Kritické hodnocení nás učí, že je třeba sledovat daleko více souvislostí, abychom mohli najít skutečné příčiny dějů (podstatu).

V této práci se nevěnuji ani střednímu paleolitu ani neandrtálcům, ale bez určitého zájmu o tato etnika se neobejdeme, protože nám chybí porovnání a dokonce, někteří archeologové sledují typy a vlivy u kamenné industrie gravettienců jak u některých přechodných kultur možná nesenými neandrtálci, tak také jejich další vzory vedoucí přímo do ještě starších kultur nesených tradičně neandrtálci.

Mne osobně zaujalo střídání teplot, jeho dopad na ekologickou situaci, a dnes už víme, že tak jak je negativní a přímo katastrofické ochlazení na ekologii může mít úplně stejný devastující dopad i oteplení.

Myslím si že nelze vyloučit, že velký zlom, jakým je otevření se zpracovávání dochovatelných velmi tvrdých materiálů mohl mít souvislost s novým prvkem, který se skutečně možná poprvé objevuje asi před 40 000 roky. Jedná se o úplně nový fenomén ,,kultura severského typu – arktická kultura. Všichni žijeme v symbolizmu neandrtálců spojovaných s mrazivým podnebí Jiří Svoboda se rozepisuje: …,,Tradičně se předpokládá, že neandrtálci přežili podstatné změny evropského klimatu, včetně nejchladnějších a nejsušších extrémů….Antropologové se pokoušejí prokázat vliv teplotních stresů na tělesný systém…Diskusi vyvolával svým tvarem neandrtálský nos, zřetelně větší a výrazně vystupující. První vysvětlení bylo jednoduché – velký prostor nosu je adaptace na chladný vzduch, který je v blízkosti mozku nutno co nejvíce ohřát. Pak se objevili námitky: dnešní africké populace mají nosy nízké a široké, aby dobře udržely teplo a vlhkost, a neandrtálský nos by tedy spíše teplo vypouštěl do okolí. I tady se však našlo vysvětlení. Podle E. Trinkause představuje paradoxně větší nebezpečí přehřátí při práci než podchlazení: Když se přehřejete, potíte se. Když pot zmrzne, pak je opravdu zle.“ (Svoboda 1999, str 68) Ale Jiří Svoboda konfrontuje spekulace o fyziologii neandrtálců s archeologickou realitou: ,,Neandrtálci jsou respektive euroasijskou formou adaptovanou na podmínky mírného pásu až po 52 stupeň severní šířky. Nejhustší výskyt jejich stop tvoří skupina nalezišť v jihozápadní Francii, menší skupiny leží ve Španělsku, v belgicko-porýnském prostoru, ve středním Podunají (včetně Moravy), v Chorvatsku, ve střední Itálii, na Krymu a ve východním Středomoří. Ojedinělé lokality zasahují do severní Afriky, severního Iráku a do Uzbekistánu a snad až na Altaj(neandrtaloidní zuby a altajských jeskyních)…Archeolog se ovšem znovu vrací k mapě neandrtálských sídlišť a k tabulkám jejich chronologického rozšíření. A začne pochybovat, zda neandrtálci opravdu žili v extrémně studených podmínkách. Objevili se totiž v Euroasii za teplého intergaciálního klimatu a vyvíjeli se zejména na počátku glaciálu, ještě stále v době poměrně teplých oscilací. Když glaciál dospěl asi před 60 000 lety do svého prvého chladného maxima a kontinentální ledovec se posunul hluboko k jihu, mizí i stopy neandrtálců z ohrožených oblastí, zejména ze střední Evropy, zatímco Přední východ právě v této době zaznamenává příliv neandrtálské populace (Kebara, Amud). Rovněž poměrně příznivé území jihozápadní Francie mohlo v době glaciálního maxima představovat klimatické refugium.“ (Svoboda, 1999, 67-69)

Když jsem pro Luďka Seitela kdysi připravoval několik ,,rekonstrukcí“ neandrtálců z historie jeskyně Kůlny (velikostí je to však nikoli kůlna, ale ale obrovský hangár) v Moravském krasu, dověděl jsem se, že na konci středního paleolitu na konci micoquienu byly v kulturní neandrtálské vrstvě staré 40 000 let, nejčetnějí zbytky sobů. a dalším četným zvířetem byl vlk. Docent Valoch mi ústně sdělil, že toto období bylo velmi chladné a v půdě tehdejšího okolí jeskyně můžeme očekávat permafrost. Byla to první opravdová severská kultura? Co je to vlastně severská kultura? Moderní člověk v Asii stejně jako neandrtálec ji nedokázal vytvořit statisíce let a dokonce spíš se dokázal plavit přes otevřené moře do Austrálie, než aby osídloval sever. Zajímavé je i vysoké množství vlčích kostí v Kůlně, přemýšlím nad tím, proč se zde vyskytuje tolik vlčích kostí, zda jsou to všechno skutečně úlovky. Etnografie totiž je na severská etnika, která tvoří jen společenství lidí skutečně skoupá. Jsou to nepočetné příklady vzájemné vazby člověka a štědrého zdroje potravy – například moře s rybami, mořskými savci a ptáky, nebo určité partie tajgy se zvěří lesa provázané rybnými potoky.

Daleko nejrozšířenější jsou však severská etnika žijící jako společenství živočišných druhů a to člověk a pes, nebo člověk a sob. Vypadá, že právě to sledujeme v pavlovienu a v Mezinu s psovitými šelmami a provázanost člověka a soba v magdalenienu.

Ačkoli jako výtvarník bych řekl, že to jsou zatím jen neurčité skici, na druhé straně bych přidal – skici velice zajímavého modelu, kdy zároveň sleduje jak proměnu archeologiského materiálu před, během a po přechodných kulturách, tak jejich souvislost s klimatickými podmínkami i jejich případné propojení či nepropojení s dalšími tvory.

Soužití se zvířaty totiž mohlo radikálně změnit život lidí, jejich hodnoty a možnosti, mytologii, otevřít prostory novým projevům a také dostat lidi tak daleko na sever, kdy jediným materiálem pro vyřezávání z matérie jako projev kratochvíle bude možné opravdu sáhnout jen po parohu, kosti a slonovině a kam zapadá i další archeologická situace v německém středopaleolitickém Lebenstedtu (kde byly objevili kostěné broušené hroty /Svoboda 1999/) . To jsou všechno zatím jen spekulace, ale alespoň tato spekulace se nepohybuje na úrovni nápadů, které se tlučou s daty kulturní revoluce a dobytí Austrálie pomocí techniky, konstrukce a řemesla, které ještě nemá vlastně existovat, a ani nemusím zapírat mladopaleolitické předměty v chatelperronienu, ani je nemusím vysvětlovat kotrmelci, a nebo zatajovat, že přivandrovalí sapienti z Předního východu tam ani nikde po cestě za sebou nezanechávali hory umění, skalní malby, provrtané předměty či drobné sošky! Sapienti z redukcionalistického pohledu archeologického materiálu přišli do Evropy jako barbaři bez umění jen s technikou mladopaleolitickou technologií štípání kamene pro dnes rozšířenou symbolickou fikci uměnímilovného sapienta nemáme plošnější archeologické doklady. (U obou stran však existují archeologicky izolované výjimky u afrického člověka středního paleolitu je to snad korálek ze skořápky pštrosího vejce a kostěné hroty a u lidí ze středního paleolitu Evropy je to uměle vytvořené geometrické držadélko nástroje, také kostěné hroty a rotační vrhací tyče a balistické oštěpy.)

Naopak víme, že neandrtálci měli zájem o barviva. Myslím si, že takovou skutečně hodnotnou nápovědou je samotná archeologie, kdy mladopaleolitická (spientní) technologie štípání úštěpů z jádra je konfrontována z domácí (neandrtálskou) velice složitou levalloiskou technikou a vzniká něco úplně nového jako je bohunicienská technologie, jejího nositele však archeologie nikdy nenašla.

Počínání některých prehistoriků hned vše vysvětlit evolucí (například termínem ,,dovršení lidské evoluce“ ke gravettienu – Svoboda, 1999) je jako snaha použít zaklínadlo budící pocit vědeckosti. Je to možná dost podobné jako když mi vyprávěl Jan Jelínek jak si Australci každičký škrábanec zafašují hromadou fášku, jen aby vypadali civilizovaně.

Můj kritický pohled na mnohé předváděné evidentně přestřelené evolucionalistické snahy není věcí odmítání evoluce jako naprosto reálného, ale i velmi komplikovaného a složitého reálného biologického procesu, ale jsem velmi opatrný a krajně podezřívaví ke snaze některých prehistoriků najít prvoplánové jednoduchounké a lehce ,,pochopitelné“ a hlavně obecně známé řešení.

Snahy některých prehistoriků o vysvětlení jevů evolucí v oblasti dochovatelných archeologických materiálů, bych někdy spíš přirovnal k dokazování, že železo vzniklo tavbou tím, že okolním železným předmětům měří teplotu a chtějí tak najít přímou souvislost z jejich někdejší teplotou v kovářově výhni.

V rámci umění gavettienu je myslím dost problém mluvit o nějaké kulturní revoluci i přes relativně velké množství figurek, protože pro zpracování persony jsme z figur měli k dispozici vlastně jen několik málo druhů sošek. Vše je vyráběno v jediném statickém prezentačním proudu, neexistují figury ,,z jiného těsta“ jiné charakteristiky a polohy. Neznáme sošky pracujících lidí, bavících se lidí, lovících lidí, lidí zpracovávajících úlovek, modlících se lidí – nic takového, chybí úplně dětské figury, miminka a pořádně i muži a předměty. Pro personu gravettienu jsme měli k dispozici vlastně jen něco málo drobtů po velké tušené hostině, ty představovala právě oblast venuší a hrobů, kdyby nebyly venuše měli by jsme pořádné problémy, a pro stanovení přímé persony u ostatních kultur mladého paleolitu nám tyto pořádné problémy zůstaly dál. Vlastně jsme přímou vizuální personu pro gravettien realizovali jen tak tak. A dokonce ani pro ,,revoluční mladopaleolitický “ aurignacien ani pro magdalenien ani pro solutrén nikdy nezjistíme přímou personu. V této souvislosti proto slovo revoluce považuji za značně přestřelené a objektivně nekorektní, jen se prostě daná kultura v některé úzké oblasti něčemu vzácně trochu pootevřela a dovolila nám se tak k ní určitým reálným způsobem přiblížit (byla pro nás laskavě a vzácně transparentní!).

Persona a psychologie

,,Duše touží být se svým tělem, protože bez organických nástrojů takového těla nemůže jednati ani vnímati.“…,,Kdo chce vědět, jak duše obývá jeho tělo, nechť se podívá, jak tělo užívá svého každodenního obydlí, je-li totiž bez pořádku a zmatená, nepořádné a zmatené bude tělo ovládané duší.“ Leonardo da Vinci

K Jungově personě jsme přidali americké psychology Kurta Luina (oděvy, které pověřují a mění chování jednotlivce) i Even Lengerovou z Harwardské university (podstatné zvyšování výkonu zraku v pověřujícím oděvu), jejichž práce danou oblast rozvíjejí a ukazují nám další nové souvislosti.

Když otevřeme stařičkou knížku Františka Jiránka a Jana Součka ,,Úvod do obecné psychologie" z roku 1969 najdeme zde na straně 78 kapitolku o sebevědomí (Jiránek, Souček,1969), která jakoby citovala Junga a také se skutečně dovolává personalistického pojetí osobnosti. Cituji ...,,Kromě toho si však člověk vlivem svého sociálního prostředí vytváří i o b r a z o s o b ě. Ten není závislý jen na subjektu, nýbrž také na tom, jak ho vidí osoby z jeho prostředí a jak on si tento jejich obraz promítá do svého vnitřního světa.... Z obrazu o sobě vzniká s e b e h o d n o c e n í. Nevychází vždycky z hodnocení skupin aktuálních, s nimiž přijde jedinec do styku, nýbrž i z předpokládaného hodnocení skupin imaginárních... ...Sebehodnocení je vlastně subjektivní stránka sociálního místa. ,, Já" jako původce činnosti, jako východisko všech motivací se už tím vztahuje k budoucnosti. Tento vztah jedince k budoucnosti je vyjadřován je vyjadřován jako s e b e d ů v ě r a. Zatímco sebehodnocení je výraz sociálního místa jedince, jeho udržení a zachování, vyjadřuje sebedůvěra stav připravenosti na nový nebo nově strukturovaný úkol. Připravenost zvládnout úkol se nazývá a s p i r a c í a měří se a s p i r a č n í ú r o v n í...." Vytváření naší vlastní persony je pak z tohoto pohledu snahou jedince ovlivňovat skutečné i imaginární okolí v hodnocení nás, aby jsme ovlivnili i svoje vlastní sebehodnocení, své sociální místo, ale i svoji sebedůvěru, ale pravděpodobně ovlivňuje i aspirační úroveň.

V téže publikaci si autoři všímají jevu projekce, kdy se v kapitolce ,,Vnímání okolí" věnují analýze vzezření určitých lidí určitým jedincem. Toto posuzování při setkání nazývané prvním dojmem, jak dále autoři rozvíjejí, může být výrazně ovlivněno projekcí, to je tendencí vkládat do jednání lidí vlastní přání a vlastní motivy. Tyto podněty vedoucí k projekci mohou být vyvolány těmi prvky persony, které fungují jako spouštěče takových reakcí. Mohou to být jak určité hmotné atributy, tak i prvky ve vystupování.

V současnosti skutečně neznám zásadní práci, které by v zásadě kritizovala Jungovu personu ani vyvracela tak spojitost mezi chováním a vizáží. Spíše naopak, především sociální psychologie rozvíjí dál a podrobněji toto téma. Například Erving Goffman píše ,,Stejně jako běžná situace předepisuje oficiální převlek, za kterým se skrýváme, tak také určuje, kde a jak se v něm předvedeme. Kultura sama předepisuje, kterému druhu bytosti v nás samých musíme věřit, abychom měli prostřednictvím takového převleku co ukázat.“ V publikaci Edwarda O. Wilsona ,,O lidské přirozenosti“ dál Goffmana rozvádí: ,,Není divu, že krize identity je hlavním zdrojem moderních neuróz a že městská střední třída touží po návratu k prostší existenci.“ Wilson se zabývá množstvím rolí, skrytých za těmito převleky, jež musí jedinec za určitý úsek vyměnit (Wilson, O lidské přirozenosti, str.94). Když jsem si četl tuto kapitolku uvědomil jsem si, že asi právě šaman byl prvním takovým příkladem člověka s krizí identity, protože je otázkou nakolik v něm při roli šamana zůstalo vlastní já. Určitě by stálo za to porovnat současné šamany, jejich časové naplnění role šamana a sledování specifických důvodů k nárůstu nebo úbytku ,,šamanské práce“, či úplného stálého údělu nebo občasné role typu ,,je také příležitostně šamankou kmene“.

Je tedy jasné, že je určitý rozdíl mezi označením persony-masky a atributy role. Role může být či nemusí být skutečná. Role rodiče nebo vychovatele, či velitele je vždy skutečná a ji doprovázející vizuální atributy vyplývající z kulturních zvyklostí budou opravdové. Naopak u persony bychom mohli předpokládat, že je vždy určitým předstíráním. Jinak mezi rolí a personou je řada podobností a shod a mnohdy se oba termíny i významy překrývají.

Ale psychologie jde v dané oblasti i podstatně dál je možné registrovat i oblast interakce na danou personu. A rozhodně právě propracování gravettienských ozdob napovídá, že gravettienci sami dobře znali reakci vnější sociální komunity na svůj zevnějšek a právě proto věděli, že stojí za námahu věnovat se mu (Sungir). Jestliže se Pospíšil (2005) věnuje otázce manipulativního prostředí v oblasti verbální komunikace, můžeme také mluvit u oděvu a ozdobách jako o oblasti vizuální manipulace a doporučuji přečíst si Pospíšilovo členění manipulace (např. agresivní manipulace, pozitivní manipulace atd...) a aplykovat je na vizuální úroveň. Získáme tak mnoho inspirativního materiálu k dalšímu výzkumu.

Stejně se dá dále rozvíjet znalost prvního dojmu, ten totiž patří k nedůležitějšímu momentu poznávání a hodnocení určitého člověka. První dojem je kategorie, která stojí rozhodně za větší pozornost pro naše studium gravettienu i pro samotnou podstatu naší psychologie kolem paleolitu. První dojem se vytváří ve velmi krátkém časovém intervalu jen v několika málo vteřinách (asi 15) a jeho vliv zůstává statisticky velmi významný i pro další hodnocení. Zdobné čepice a oděvy gravettienců tedy vypovídaly o svých majitelích na podvědomé úrovni těm, kteří se s nimi setkávali, ještě dříve, než sami gravettienci promluvili. Tato složitá a výrazná gravettienská vizuální persona pro ně znamenala získání si respektu a obdivu hned na začátku každého setkání s cizinci.

Bohužel v archeologickém materiálu takové seznámení není možné a o paleoetnikách si děláme my první dojem podle hromad prokopané hlíny, pár rozpraskaných a rozpadávajících se artefaktů, podle zápachu konzervačních chemikálií, podle nehybných kostí hromad spisů nebo pověr, konvencí, spekulací, pseudorekonstrukcí či dokonce čirých výmyslů. Náš první dojem nás statisticky vlastně vykolejí tak, že bude pro nás velmi velmi nesnadné zůstat objektivní. Myslím, že je zde na místě mluvit o nástřelu pevného bodu prvním dojmem, které je zřejmě snad i možné ztotožnit s vtiskem.

Dokonce vojenští historikové nepřehlédli tuto oblast ,, předvádění se" a jak by mohli, každý si vybaví vojenské přehlídky i předváděcí akce pro veřejnost. Ale vojenští historikové si všímají, že lidské chování je právě v oblasti persony iracionální. Laicky, ale pěkně to vyjádřili větou …,,forma je povýšena nad funkci“… naprosto jasně a jednoduše řečeno, když vidíme slečnu v minisukni v mínus dvaceti sedmi utíkat z metra na pracoviště jen, aby si udržela svůj superatraktivní zevnějšek, nesoucí sociální výhodu. Ale historikové mají spíš na mysli nikoli nerozvážné mladé děvče, ale hromadu zkušených stavitelů lodí, lodní konstruktéry a inženýry, kteří staví loď ,,Bassa“, která je tak reprezentativní a dekorem tak zatěžkaná, že se po spuštění na vodu ihned potápí. (Název lodi je psán foneticky)

Také jsme si všímali významu určité vizáže ve smyslu výbavy uklidňujících známých předmětů do neznámého prostředí a na cesty (Šípek, 2001). Takovou výbavou jsou u sošek účesy, v Sungiru oděvy. Naši gravettienci byli bezpochyby lidé, kteří se museli určitou část roku pohybovat po rozlehlých oblastech svých teritorií, je proto na ně nutné nahlížet jako na cestovatele a posuzovat je z pohledu psychologie, věnující se cestování - geopsychologie.

Když jsem spíše ze zvědavosti začal číst stařičkou knihu akademika Josefa Charváta ,,Život, adaptace a stres" z roku 1969 upoutalo mne jeho tvrzení, že kultura je nedělitelnou součástí člověka a nikoli nadstavba. Takto smýšlející autoři mne vždy zaujmou. Uvědomil jsem si, že na vizuální personu, tak jak jí vidíme se můžeme dívat také jako na adaptaci - vyrovnání se se stresovou situací (i Jung viděl personu jako adaptaci). Naše soužití se sociálním okolím může znamenat a a mnohdy permanentně znamená určitou zátěž organismu. Připomeňme si jen, že na hierarchické špičce je jen vždy menšina a i ta se musí prezentovat většině aby své místo v hierarchii obhájila. Zdobné gravettienské čepice, nákladné sungirské oděvy zde zapadají jako odpověď specifického organismu na stresovou situaci (zátěž). Organismus je mobilizován aby reagoval na zátěž (stresor). U člověka taková odpověď bude vedena přes hypertrofickou tvořivost a to dopředu známým určitým kulturním koridorem (v ritualizované podobě) s důrazem na geometrizaci. Je možné, že snaha o geometrizaci o vnesení evidentního řádu je touto odpovědí. Myslím si, že dívat se na vnější personu jako na protistresovou adaptaci (či možná i jako prevenci) dává logiku, zvláště z pohledu evoluční psychologie. ,,Buď se vynaloží a obětuje energie, nebo materiál, nebo oboje, jen aby se přežila nouzová situace, aby se zachránila organizace živé hmoty." (Charvát 1969). Proměnlivost a tvrdost severského počasí spojené s hrozbou náhlé změny jinak pravidelného tahu migrující zvěře, chlad a sociální tlak i veliké očekávání od každého jedince v oblasti spolehlivosti a to vše ovlivněné podmínkami sluneční deprese přes zimu (stejně jako je tomu i dnes v naší zeměpisné šířce). Na to všechno lze nazírat jako na nouzovou situaci vyvolávající stres. Poplachová reakce by logicky vedla za předpokladu, že by přímo nešlo k paralyzující úzkosti k motivující úzkosti, která vede k řešení. Obsahoval-li gravettien ve svém kulturním podhoubí dostatečné a vhodné (konstruktivně plastické) kulturně adaptační vzorce a mechanismy mohl by tuto situaci teoreticky jako kulturní komplex jedinců (celá gravettienská společnost) zvládat. O výjimečnosti gravettienské epochy svědčí i délka jejího trvání a odpovědí jsou zpětně právě i zdobené oděvy. Ventilace stresu geometrizací zde má svoji logiku jako přirozená obrana jedince, kdy jeho rukopis a umělecké pojetí by se mohlo měnit podle daných stresových podmínek nikoli jako vyhraněný styl nebo proud předávaný nějakou zvláštní kulturní vlnou nebo oscilací. To by vysvětlovalo jak realistický dekorativní styl na jediném nalezišti, kde je někdy doprovázen geometrickým stylem (DV, Brasempoy) bez skutečného přímého propojení migrujícími lidmi.

Když se podíváme na současnou literaturu u nás, kde bychom očekávali nějaké informace o vnější personě, nemusíme zde vůbec najít nějakou zmínku o Jungovi, přesto popisy daného jevu jsou podobné a v zásadě shodné. Jung jde však do hloubky a na zevnějšek se nedívá jako na pouhé zrcadlení něčeho v nás, ale také jako na ochranný štít. Základní orientaci ostatního významu síly zevnějšku zase nikdo nezpochybňuje např. Milan Nakonečný ve své publikaci Sociální psychologie (Nakonečný 2004) vychází z Argylea a rozepisuje se o vnější personě (bez tohoto označení) v kapitolce vnější zjev. ...,,Upravený zevnějšek vzbuzuje větší důvěru než neupravený. Komponenty, které určují atraktivitu, jsou podle Argylea tyto: tělesná stavba, obličej, vlasy a ruce, přičemž ,,oblek má svůj význam jen v rámci určitých kulturních daností: může být více či méně moderní, může být asociován s určitou sociální skupinou - např. se studenty, venkovskou šlechtou, umělci, sedláky nebo bankéři... Oblek lze nosit korektně nebo laidácky, může působit vzrušivě nebo monotóně: tak reflektuje osobnost nositele." O svůj zevnějšek, jak je všeobecně známo, pečují více ženy než muži, protože je u nich silnějším zdrojem sebecítění, a muži také přisuzují zevnějšku žen větší hodnotu než ženy mužskému zevnějšku. Pokud se obličeje týče, v západní kultuře vyvolává pozornost především pleť, oči, brvy a rty (Argyle). Oceňována je úprava vlasů, u mužů také vousů. Lidé svým zjevem poukazují na příslušnost k určité sociální skupině a obecně řečeno, píše Argyle, ,,svým zevnějškem ukazují obraz sebe sama, včetně svého sociálního statusu a svého emotivního stavu, které prozrazuje monotónost nebo nápadnost jejich oblečení".

Vidíme tedy současnou psycholgii, že spíše navazuje, ať již přímo nebo paralelně, na Jungovu personu a v oblasti vizuální, které se nejvíce věnujeme ve spojitosti s archelogickým materiálem ji rozvíjejí a doplňují.

Proto není možné se dívat ani dnes na aplikaci Jungovi persony jako na nějaký extrémní dobový výstřelek. Ani Anthony Stevens ve své práci o Jungovi vydané v Oxfordu v roce 1996 vůbec neuvádí nějaké zásadní námitky jiných psychologů, které by mířily konkrétně k personě (Stevens 1996).

Persona gravettienu zahrnuje ve své podstatě výzkumy moderní psychologie a hlavního proudu moderní psychologie a použitý název Jungovi persony je využit také z důvodu, že i laické veřejnosti je jméno C. G. Junga známo a jeho dílo má stále mnoho příznivců. To, co můžeme dalšího od Junga ještě převzít je přístup brát vážně odlišná etnika. V našem případě paleoetnika a jimi zanechané materiály – hroby, sošky a další materiály. Jung, který pozorně sledoval neevropská etnika, které jiní prostě považovali za evolučně zaostalá a nehodná takové pozornosti. Jung je sice někdy označuje dobovým termínem ,,primitivové“, ale pro něho samého, jako člověka, jež si na svých cestách s nimi vytvořil přímou sociální vazbu, mělo toto označení poněkud jiný neprvoplánový význam. Dokonce ze vzájemného vztahu jeho a některých jeho cizokrajných protějšků vzešlo i přátelství . Jungovo označení primitivové nemá onen hanlivý a degradující význam. Jung pod termínem ,,primitiv“ evidentně nemínil to, co si jako první vybavíme při zaslechnutí onoho slova dnes my. (Samozřejmě toto slovo má v sobě silný negativní nástřel proto je nebudeme s dávnými etniky spojovat a užívat je.)

Jung studiem mytologie a chování lidí naopak zjistil, že ochuzená a tápající je právě naše moderní společnost, která zoufale hledá své archetypy hrdinů a je schopná je vidět v hercích, zpěvácích a jiných celebritách vytvářejíc si novou mytologii. Když se dosavadní tradiční mytologie a víry zřekneme ve prospěch vědy, chováme se k vědě jako k víře a vzniká nová mytologie a tak C. G. Jung mluví o novodobé mytologii (Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka). Rekonstrukční paleoetnologie je velmi propojená s psychologií a zkoumá a kriticky reviduje představy o vizáži a chování paleoetnik, tak jak si je představují různí antropologové, archeologové či obecně prehistorikové, ale i laikové. Proto, když se pohybujeme v oblasti psychologie, nutně musíme použít v určitých případech některých obecně uznávaných koncepcí a aplikovat je na prehistorický materiál. To byl i náš případ persony.

Ze starších (psychologických) prací by mohla být v rozporu s aplikací persony pro dávná etnika především hypotetická koncepce dávného předka chovajícího se zcela bez zábran, jehož nápady, pocity a touhy neomezuje ani on sám ani jeho společnost tak, jak ji formuloval Zigmund Frëud. Tato koncepce určitým způsobem připomíná teorii nultého předka, ale spíš se na ni dnes můžeme dívat jako na koncept změn psychiky a nárůst vnitřního napětí a psychických poruch u sociálně žijících tvorů oproti jejich individuálně žijících předků. (V této obecné rovině má pak i tato frëudovská psychologie a konkrétně tato koncepce jistou logiku.)

Aplikace bezprostředně indivudualistického asociálního chování do jakékoliv společnosti, nebo i malé komunity, by vedlo okamžitě k závažným konfliktům a jak dokládá rakouský etolog Konrád Lorenz budují se naopak mechanismy, které by konflikty potlačily, ztlumily, převedly přeskočením do jiného chování a nebo se zablokují. (Lorenz Konrád, Takzvané zlo).

Model, zcela bez zábran se chovajícího hypotetického dávného předka, je ryze jen abstraktní téze, jak dnes dokládají etologové. Ti zjišťují, že i zdánliví individualisté reagují svým chováním na jiné živočišné druhy a vlastní chování jim musí přizpůsobit. Samotný lov samotářských predátorů vyžaduje sebekontrolu a sebekázeň a určité specifické chování lovce a tomu se musí dotyčný jedinec učit. Stejně tak je ukázněná role potencionální kořisti, její specifické jednání míří k ostražitosti, obezřetnosti a předvídavosti. Ale patří sem i chování vyznačování teritorií, určitá pravidla při setkání s jinými tvory a i vlastně reakce na topografii okolí, protože to také diktuje určité chování. Ukáznění diktuje i existence jedovatých a trnitých bylin, stejně jako střídání ročních období, denního rytmu, poledního žáru atd. Tvor, který by si dělal jen to, co ho samotného napadne a na co má chuť je pouhou fikcí a nejspíš se mu vzdáleně blíží jen hravé období dětství, především savčích mláďat.

Nicméně Zikmund Frëud se dotknul velmi zajímavé oblasti a to napětí z rozporů mezi pocity a jednáním jedince ve společnosti. Jednak je možné toto vyrovnání si představit jako mechanismy probíhající individuálně, ale i jako mechanismy probíhající společně a mající ritualizační charakter. A takové ritualizované chování může mít i kulturní podstatu. Navíc je možné předpokládat, že podle daných životních charakteristik (evidovaných archeologií) bude možné stanovit některé oblasti s kterými se lidé museli takto vyrovnat, což zase může naznačit další možné konkrétní oblasti ritualizovaného chování. To je možnost určitého dalšího postupu na obecné rekonstrukci někdejšího lidského jednání v různých kulturách a komunitách.

Nevyrovnání se s napětím může vést podle Frëuda i k vážným psychickým onemocněním. Do mechanismů vedoucích k vyrovnávání se a mírnění pocitů jedince a konfliktního ovlivnění společností patří zcela rozhodně i popisovaná Jungova persona, nebo Goffmanova role. Toto vyrovnání vidíme však i u samotného Junga, který částečně připisuje stínu s jeho opakem persony i vnitřní nevědomý obraz asociálního primitiva a Jung ho přijímá jako jakéhosi ,,odpůrce“ patřícího ke kolektivnímu nevědomí ležícího v blízkosti světa instinktů. Právě onu blízkost ,,instinktů“ lze vysvětlit jako pasivní práci s konvencí, nepočítající s Lorenzovým výkladem chování a mechanismů chování (ani časově není možné, Jung byl podstatně starší než Lorenz). Musíme si uvědomit, že tak, jak je každý výtvarný umělec determinován svoji dobou, stejně je tomu i ve vědě a v psychologii nebo psychoanalýze.

Tak, jak se raduji, že stín persony vysvětluje proč všichni tak dobře ví, jak vypadali a chovali se pravěcí lidé, tedy jako mechanismus vzniku prvotřídního blábolu (díky vnitřním psychologickým kompenzačním mechanismům), tak jsem z Junga zklamaný, protože Jung ze stejného pramene sám vysvětluje i ono ,,divé zvíře“ v nás. …,,Stín je…ona zahalená, potlačená, většinou méněcenná a provinilá osobnost, která svými nejzazšími výběžky zabíhá až do říše živočišných předků a zahrnuje tak celý historický aspekt nevědomí…“ (Jung, Duše moderního člověka)

Tak jak nadšeně jsem v paskvilech, vydávaných za rekonstrukce, poznal projekci vlastního stínu autorů obrazů a představ o ,,pračlověku“, Jung opačně a nešťastně dál rozvijí, že ve stínu našel ,,živočišného předka“. Myslím, že moje vzdělání založené na studování Lorenze, Veselovského a Morise nemůže s Jungem souhlasit i když chápu, že ve své době to bylo pro Junga jediné možné vysvětlení. Asi proto, že Moris, Lorenz a u nás Zdeněk Veselovský studovali chování zvířat a lidí stejným metrem (a společností za to také byli mnohdy kritizováni). A tak mohu předpokládat, že stín persony, jako sekundární kompenzační mechanismus, je automaticky zapracováván a na úrovni podvědomí právě při promítání negativních vlastností (uchovávaných ve stínu), směrem k jiným etnikům nebo jedincům. Především se tak děje prostřednictvím stupnice vyšinutí (podvědomě daný přirozený psychologický mechanismus). Tento mechanismus vyšinutí pak násobí odlišnost, která mohla být sice původně konkrétní a objektivní, nyní se mění na fiktivní a daleko výraznější a je dále násobena do obludných rozměrů jevem Pygmalion.

Zkrátka, protože tehdejší konvence přičítala ,,pračlověku“ i živočišnému předchůdci člověka vlastnosti stínu, tak Jung, když našel ve stínu vlastnosti, o kterých se tehdy obecně věřilo, že patří ,,pračlověkovi“ a živočišnému předkovi člověka spojil obé dohromady. Jung tedy našel past, do které se však i on sám chytil.

Nebezpečnost stínu si však Carl Gustav Jung plně uvědomoval a proto jej řadí do blízkosti archetypálního ,,odpůrce“(protivníka, satana)“(Jung, Duše moderního člověka).

,,Nověji" se odívání také věnují například Davis Lewis v knize ,,Tajná řeč těla" (Lewis1989). Lewis se věnuje vnímání oděvu jako celku i s jeho detaily, speciálně si dává pozor na často zapomínané maličkosti, ale věnuje se i významu typu oděvu i momentálnímu stavu oděvu pro okolí i pro nositele samého. Oblékání mohou zanedbávat jen superbohatí či superchudí, kteří nemají co ztratit,... ,,Pro nás ostatní umět se oblékat znamená podmínku nutnou k tomu, aby nás lidé brali vážně." píše Lewis. Lidé paleolitu nebyli ani superbohatí ani superchudí a tedy stejně jako my byly nuceni dbát na svůj oděv, aby se společensky neznemožnili. I Lewis chápe oděv jako naši výkladní skříň, kterou dáváme okolí o sobě vědět, tedy o našem společenském a ekonomickém postavení. Lewis cituje sociálního psychologa Michaela Solomona, který komentuje čtení významu oděvu... ,,Očekává se od nás, že z těchto symbolů vyvodíme závěry a že budeme jednat v souladu s nimi."

Lewis si všímá i neochoty lidí následovat špatného vzoru nevhodně oblečených lidí a opačně, ochoty napodobovat určité špatné chování skvěle oblečených lidí. Pro nás bude velice zajímavé přisuzování schopností i událostí na základě oděvu... ,,Při jiném podobném pokusu byla na desce pod telefonním automatem úmyslně ponechána drobná mince. Muž nebo žena, oblečení dvěma rozdílnými způsoby, přicházeli k telefonujícím lidem a dotazovali se: ,,Myslím, že jsem v téhle telefonní budce před chvílí zapomněl(a) nějaké peníze. Našli jste je?" V polovině případů měl muž na sobě oblek a kravatu a žena elegantní šaty a kabát. Ve zbývajících případech měl muž pracovní oděv a žena obnošenou sukni a kabát. Nepřekvapí vás asi, že v případech, kdy vypadali na to, že si zrovna nemohou dovolit ztratit peníze, většinou nedostali zpět nic." Lewisem popsaný pokus nám velmi trefně objasňuje pro nás dvě velmi zajímavé oblasti. Zaprvé, schopnost lidí velmi pevně trvat na společenském stereotypu a očividných souvislostech a to až za hranici logiky, která nám říká, že zapomínání je typicky lidský projev, který se týká všech lidí. A vlastně i ukazuje inklinaci okrást nemajetné a sociálně níže postavené, a to i když vlastně máme evidentní doklady (jako byly ony mince pod telefonem), že situace je opravdu taková, jak to nemajetný tvrdí. Tento a podobné pokusy dávají tušit velmi omezenou schopnost vnímat archeologické reálie a další reálné souvislosti kolem paleolitických nemajetných pro naši společnost sociálně nezařaditelných lidí a to především u vysokoškolských hodnotitelů s vyšším sociálním postavením. Sledovali jsme například ve Válce sukna odmítání představy, aby u nás doma na Moravě existoval nejstarší textil světa a byla zde předkládána určitou osobou představa o zeměpisném prostoru, ve které by textil měl vzniknout, aby to bylo společensky přijatelné. Ve Stínu persony se zase dozvíme jaké mají archeologové problémy aplikovat své skvělé a trefné postřehy kolem paleolitu do vizuálněji přesvědčivých představ. Právě v oblasti oděvů paleolitu a jejich persony si uvědomujeme velmi naléhavou potřebu kvalifikovaného zpracovávání materiálů za naprosto nutné a velmi rozsáhlé pomoci psychologie.

Dodatečné poznámky k odívání Ty jsou tři, jedna spojená z druhou míří spíše k sociobiologii a k vývojové psychologii, a třetí míří k psychologii zabývající se terapií. Takže první otázka zní... jaký má podílnaše genetikou podmíněné chování na odívání? Ve výběhu zoologické zahrady běhají šimpanzi hrající si ze slámou. Vedle umístění orangutani si po chvíli slámu začnou dávat sami na sebe. Stejně tak si na sebe háže slon slámu i písek a krab špinavá mája si dává na sebe kusy rostlin, či určitý poustevníček shání nejen ulitu, ale i sasanky. Zatím jsme se nezabývali totiž tím, že kdyby nám nebylo (geneticky) dáno - neoblékali bychom se a nemohli bychom osídlit sever planety. Co když oblékání či dávání si na tělo cokoli je daleko složitější věc, podmíněná naši psychicko-genetickou výbavou? Víme, že některé pocity s potřísnění naší kůže nás vedou k silnému nutkání k očistě, jako něco mazlavého a lepkavého. Stejně tak to pociťuje řada savců. Otázkou přirozené očisty ptáků a savců jsme se už zabývali, a tak víme, že tohle (něco si přidávat na sebe místo odstraňování) je určitá výjimka, musí zde být určitý koridor k takovému chování, které odívání umožňuje.

Stále stejné téma, ale konkrétnější otázka, kdo měl doma malé děti, zjistil, že některé více, jiné méně v určité době nesnášejí oblečení, sundávají si je a berou je jako nějakou nepřátelskou překážku. To odpovídá i termoregulaci některých dětí, které se odmítají na noc přikrývat. Podobnou termoregulaci najdeme u Australců v dospělé populaci, ale i dospělí Evropané mají skrytý potenciál zázračné termoregulace například někteří lidé z koncentračních táborů si zvykli spávat jen pod lehkou dekou, peřinu pak dlouho odmítali. Podobný výsledek jsem zaznamenal z experimentu zimního obydlí lovců mamutů někdy z konce 80 let 20 století. A ten byl spojen jen s dvoudenním pobytem venku a jedné noci v extrémně chladném prostředí. Nutno však podotknout, že jsme řešily základní věci kolem přežití a náš stan rozhodně toho neměl mnoho společného se skutečnými obydlími našich gravettienců. Ti rozhodně takto mrznout v obydlí nemuseli. Po návratu domů, jsme (tři experimentátoři) nepřetržitě pociťovali nesnesitelné horko a stále jsme větrali. Otázka tedy zní, pes a řada dalších savců nesnese ani obvaz rány, malé děti nesnášejí na sobě oděv, co se pak stane, že přestanou oděv odmítat? Je to jen potlačení tohoto odmítání, nebo je v tom následná a daleko zásadnější vývojová psychická změna?

Třetí otázka zní takto. Existuje terapeutický vliv stažení (vypasování) oděvem těsně k tělu ? Oděv je věcí jak vizuální, tak ochranou, ale také dotekovou, ale i váhovou, ale také obklopující a někdy stahující. Všechny jeho aspekty se budou muset vyhodnocovat jednotlivě. Vizuální stránce oděvu jsme se věnovali v personě samé, víme, že existuje terapeutický vliv určitého čistého známého oděvu na jedince, je známa ochranná funkce oděvu ačkoli ta je až příliš často brána jako samozřejmost, ale je složitější. Někdy totiž se z ochrany stává nebezpečný skleník ničící vlastního majitele. V oděvu i na kůži mohou být a jsou jak makroskopičtí, tak mikroskopičtí organismy, a pokud není oděv i člověk správně ošetřován, oděv se obrátí proti svému majiteli. A to mnohdy velmi destruktivním způsobem. Záleží také na imunitě jedince, na jeho alergiích a podobně. Dotekem zjišťujeme kvalitu materiálu a posuzujeme podle nelibosti a libosti. Upřednostňujeme určité příjemné materiály, ale i jejich vlastnosti, jak sají pot, jak jsou vzdušné atd. Materiály mají svoji váhu a je třeba říci, že přílišná váha může být únavná, ale jak váha, tak střih materiálu, popřípadě různé pásky a řemínky nás přivádějí do světa stahování těla. Stahování těla nemusí mít vždy jen praktický rozměr nebo nemusí souviset vždy jen s vizuální stránkou. Jedná se totiž o to, že u lidí stejně jako u řady dalších tvorů stažení, zmáčknutí, stlačení určitou silou vyvolává uklidnění ne nepodobné uklidnění z objetí. Prvky těsných střihů, těžkých materiálů či řemínků v tomto terapeutickém světle snad nikdo přímo nestudoval, ale jejich význam je logický a je velmi pravděpodobné, že práce na dané téma by byla velmi vítána (jedinou výjimkou byl Alberto Vojtěch Frič, který uveřejnil několik fotografií terapeutického řemínku u jihoamerických indiánů, zde však byly řemínky používání zřejmě proti fyzickým nemocem). Řemínky totiž zaznamenáváme v tradici gravettienu, proto je logické, se tomuto tématu v budoucnu věnovat. A věnovat se mu v kontextu odívání v paleolitu obecně - například v souvislosti odloučení jedince na výpravě, na cestách, v sociální skupině, při sociálním napětí, při stresech, strachu, nebezpečí, práci odpočinku a podobně. Věnovat se váhovému aspektu materiálů jako je kůže či kožešina. Jenom připomínám, že například u eskymáků je přímá úměra, čím více se oblékám venku, tím více se svlékám doma. Jižněji je naopak tato situace často vyváženější. Nám by pro paleolit měly být nápovědou sošky venuší. Ty neolitické totiž mají někdy, pokud půdní podmínky dovolily, namalované krátké kalhoty, nebo rovnou celou sukni z keramiky (kultura s moravskou malovanou keramikou). Ale to jsou jen takové předběžné úvahy a črty.

Persona a evoluční psychologie

Vzhledem k okolnostem kolem evoluční psychologie, které se kolem ní v poslední době nakupily jsem byl nucen odpovídat na různé dotazy, reagovat na různé články a kritiky padající na hlavu tohoto oboru, tak že už déle napsaný článek o evoluční psychologii byl nakonec tak hustě glosován kritikami, že čtenář po seznámení se s následujícími dvěma kapitolami má pocit, že jsem asi největší odpůrce evoluční psychologie. Proto bych chtěl celou věc vysvětlit hned na začátku. Předně proti evoluční psychologii jako oboru nic nemám, je podle mne naopak oborem, který musí být v některých momentech identický ze sociobiologií, ale i s některými oblastmi modelové rekonstrukční paleoetnologie. Především je nutné aby zde stejně jako u modelové rekonstrukční paleoetnologie se vytvářely modely jedinců a společností a sledovalo se jejich generování na opravdu průchozích a ,,reálných" modelech, které upomínají přirozený běh skutečných událostí. Důležité také bude jaké zadáváme základní souřadnice, jestli už samotné australopitéky vybavujeme schopnostmi, které mají alespoň lidoopy, nebo si hrajeme tím, že vytváříme nějaké socio-politické novodobo-mytologické monstra, které nic nebo skoro nic neumí a všechno lidské dostávají zázrakem od lidské prozřetelné inteligence, která samospasitelně nafukuje mozek, postupně rozvíjí společnost a inteligenci, krok za krokem, rok za rokem, kde roste dílek IQ za dílkem, kubický centimetr za centimetrem atd... asi tak jak si kdysi gradualističtí představovali postupné narovnávání páteře?

Je opravdu nutné zkoušet nejrůznější evoluční modely a porovnávat výsledky, úplně jiný výsledek dostaneme u gradualistické evoluce, úplně o něčem jiném je vše v momentě kdy aplikuje stázi a náhlý výskyt. Opravdu jinak vše vypadá, když si řekneme, že zásadou je fakt, že psychologická zkušenost je geneticky nesdělitelná (nedědičná), jiný výsledek je, když tento zásadní princip nebudeme brát vážně aniž však vysvětlíme proč.. Především je dnes problém, že na rozdíl od modelové rekonstrukční paleoetnologie nehraje archeologický materiál žádnou roli, evoluční psychologové si dnes mnohdy vystačí s mytologickým panákem pračlověka, co by nultého předka. Dodržování archeologické reality je v současnosti jeden z hlavních problémů evoluční psychologie. Ale v teoriích vidíme také absenci sebekritického odhalování antropocentrismu, europocentrismu, anglocentrismu, atd... Psychologie zde neslouží k vyhledávání zkreslujících mechanismů jako v rek paleoetnologii přesto, že přímo v názvu evoluční psychologie psychologie je obsažena.

Evoluční psychologie není dnes provázaná ve světě s rekonstrukční paleoetnologií, která by výsledky propojovala, což je její práce a odhalovala ,,nepropojitelnosti", protože rekonstrukční paleoetnologie je dnes spíše náhodným dílčím jevem, těch prehistoriků, kteří se příliš vzdálili od současných konvenčních oborů a zůstali přitom kritičtí. V případě, že by se rekonstrukční paleoetnologie rychle šířila ve světě příštích pět let, je otázka, zda by se evoluční psychologie dokázala modernizovat nebo zda by se vyprofilovala do zkostnatělého oboru, topícího se ve vlastních samolibných tradicích, oslovujíc média v rámci společenské poptávky v roli novodobé církve jež dává požehnání a posvěcení tomu co někdo ze společnosti provozuje, v čem má zálibu, či co ve společnosti páchá. Je však jisté, že tak jako i v jiných oblastech lidé přijmou některé principy za vlastní a žijí jimi a stávají se jejich součástí a pak je teritoriálně hájí a brání a sami se stanou těmi myšlenkami a nemohou je opustit, protože bez nich by bytostně ztratili sama sebe. Člověk musí žít mýty a je jedno jestli mýty ze staré víry nebo novodobými mýty, a evoluční psychologie je tím, kdo příběhy nabízí. Je nejpravděpodobnější, že se evoluční psychologie rozdělí na řadu škol, jejichž výsledky budou naprosto odlišné a málokdy slučitelné. Osobně mě zajímá obor jen tehdy, když si zvolí nějakou techniku kontroly svých výsledků. Osobně mám pocit, že je právě se tak v E.P. neděje, především proto, že by bylo nejideálnější místo takové kontroly právě v rámci archeologie paleolitu. Skoro mám pocit, že E.P. nemá o kontrolu svých závěrů zájem.

V současné evoluční psychologii se však i dnes dá číst mezi řádky a tak získat nejednu inspiraci a nejeden nápad. A je důležité s ní počítat i když sporné teorie, kterých je dnes drtivá část, není rozhodně možné uplatňovat a vlastně díky ,,nekonkrétnímu propojení" s archeologií to ani není možné, protože dnes evoluční psychologie ,,se nad archeologií vznáší"...

Zajímavá je konfrontace persony ze strany evoluční psychologie, evoluční psychologie je totiž neodmyslitelným základem každé představy o chování paleoetnik a bez její pomoci musí stát jakákoli práce nutně na vodě. Skutečnost, že moderní evoluční psychologie existuje teprve patnáct let zcela automaticky deklasuje všechny starší rekonstrukce jako materiál, který je nutné zrevidovat. Z tohoto pohledu všechny ty nekonečné debaty o různých pohledech na věc jsou zcela bezpředmětné. Patnáct let moderní evoluční psychologie znamená, že v současnosti se budou oba obory, jak prehistorie, tak evoluční psychologie teprve synchronizovat. Znamená to, že jsme zcela oficiálně na začátku éry moderní rekonstrukce a práce o personě je logickým takovým prvním společným dílem, které má ukázat možnosti současné vědy.

Evoluční psychologie má však sama ve své historii určité odrazové můstky, ale i svá slabá a velmi sporná místa, s kterými je dobré se seznámit. Stín persony stejně jako další řada mechanismů zkreslující představu o lidech v paleolitu se nezakonzervovaly jen v konvenční prehistorii, ale někdy a různou měrou se objevují v oblasti psychologie, předvedli jsme si to jak u Freuda tak i u Junga. Někdy jde některé představy (o paleolitu ze strany psychologie a evoluční psychologie) přímo označit za naivní a zdravím rozumem se můžeme ptát, jak takové informace bychom vlastně měli získat, když jsme sami v pravěku nebyly a nebyla tam žádná výprava a chování samo nemůže zkamenět.

Jindy vidíme spíš jen určité rozpory vyplývající z neaplikování různých typů koncepcí kulturní a sociální antropologie do psychologie. Například představa, že my moderní lidé máme psychologickou výbavu lovců sběračů z doby kamenné a že se u nás teprve vyvíjí moderní psychologie, s kterou budeme žít lépe někdy v budoucnu. Je to především určitá víra a filozofický názor, divoké a nekritické aplikace ,,evoluční adaptace kam se podíváš“ (pan-adaptacionismus). Určitě se na takových rychlých závěrech podílí sociální tlak nutící rychle vše vysvětlit v duchu společensky přijatelné konvence a tím je dnes evoluční adaptace. Je to ve své podstatě taková silně naivní představa krásně fungujícího hodinového stroje, který je harmonicky vyladěn ze sebou samým a tak i s okolím. Je to spíš pohled vycházející z některých ustrašených náboženských filozofických proudů, které odmítají složitou a někdy protiřečící si a i vyloženě nepřehlednou, složitou a nepovedenou realitu a raději si zavedou umělou realitu, kde všechno se vším je v harmonické souhře, vše je dokonale synchronizováno a vše je ,,krásné“. Ve skutečnosti vesmír, jak ten mikroskopický, tak ani ten s planetami a galaxiemi není ideálním hodinovým strojkem, je to svět kolizí celých galaxií a kolapsů jednotlivých systémů. Že je vše nebo téměř vše nějakou adaptací je spíše víra a spekulace. Proč? Náš mozek automaticky cokoli dá do souvislosti a do určitého logicky vypadajícího celku, je to jeho práce.

Známé jsou například spekulace o altruismu rozebírané Robertem Wrighitem (Wright,1994), kdy pomoc druhým je viděna jako adaptační nástroj k vlastnímu přežití. Zjednodušeně řečeno budu-li pomáhat bude občas pomoženo i mne. Oproti tomuto počtářsko-obchodnickému přístupu se mně osobně více zdá nadějnější altruismus jako vytváření persony, která je prospěšná okolí ale i mne samotnému. Není to adaptace přežití, ale adaptace žití. V seriálu M.E.S.H.plukovník Poter říká větu o důležitosti vlastních osobních zásad a když je ztratíme ztratíme i smysl života. Altruismus takový smysl dává životu i když nedává smysl přežití. Opačně, ten kdo ztratil smysl života nastupuje cestu samolikvidace organismu psychickými procesy, které jsou úzce spojeny s fyzickými. Etologové zjistili, že očistě, hygieně a úpravě zevnějšku se obratlovci věnují hromadu času denně, je dobré si uvědomit, že podobně je tomu i u psychické očisty a její formy vykládat jako rafinovanou taktiku nějakého přežití může vyvolávat úsměv. Pan-adaptacionalistický pohled vidí člověka s jeho chováním a vůbec každého tvora jako množství jedinců, z niž jeden vedle druhého jsou zkoušeni nemilosrdnou rukou evolučního výběru aniž se evoluční psychologové ptají, zda a v jaké míře je tomu tak skutečně je a zda je každé jiné řešení opravdu odměněno úplnou likvidací jedince a jeho potomků. Tedy zda předpokládaný vliv přirozeného výběru nemá podobu spíš očividnou (heuristickou), než statisticky pravděpodobnější (logičtější). Stejně tak chybí konfrontace evoluční psychologie s teorií stáze a náhlého výskytu, evoluční psychologie alespoň jak já to cítím spíše reaguje v proudu gradualistické evoluční teorie, který je dnes už na suchu a stojí vlastně jen na reálném mechanismu selekce (který skutečně může do určité míry evokovat gradualistický vývoj). Proto osobně vidím u řady témat a vysvětlujících mechanismů, kterými se dnes pan-adaptacionistická evoluční psychologie zabývá, jen okrajový či dílčí přínos, spíše (v duchu Goulda) bude mít větší význam náhlá druhová změna genetického materiálu, či díky genetickému driftu a nebo naopak výměna genetických informací u geneticky si vzdálených jedinců v dané populaci druhu. Nebo zcela konkrétně měla spíše změna genetického materiálu vliv někde v daleké minulosti, kdy byl dávný předek statisticky velmi pravděpodobnou kořistí a byl rychle likvidován za jakýkoli prohřešek (a určitě sem už nepatří lidoopy, ani jim podobní naši předci.).

Otázkou je, zda taková pan-adaptacionistická vysvětlení jsou konstruována na kritickém základě a zda vůbec někdo řešil jiné alternativy nebo i stav, že by řada věcí byla úplně sekundární a řada oněch ideálních projevů by byla ve skutečnosti vlastně věcí - vyrovnávající se s následky náhodných a naprosto nevhodných reakcí vyplývajících sice z nějakých přirozených geneticko-organických pohnutek, které ve skutečnosti neřešící situaci, ale spíše ji nezúčastněně komplikují. (Zase mířím k slepému hodináři).

V knize Dylana Evanse vidíme taková izolovaná tvrzení u kapitolek ,,Bitva pohlaví, Mýtus o monogamní ženě, Ženské úlety, Muži vládnou zdroji, Přitažlivost a věk, Věrnost: sexuální a citová, Velikost skupiny a sociální inteligence…atd.“. Řada věcí by se dala vysvětlit daleko jednodušeji a to například z pohledu Konráda Lorenze, nebo ze strany Jungovi persony. Vztahy s partnerem se totiž odehrávají i na biochemické bázi neurotransmiterů a spouští je senzorické vybavení, takže když se předvádíme před partnerem, zpočátku se tak děje vnější personou (jak anatomickou tak umělou), která je původně sama o sobě skutečně přitažlivá, ale pak ji začneme (doma mezi svými) odkládat a je pak zřejmé, že dochází ke změnám vyvolaným změnou persony a může vše vést u druhé strany k rozčarování a k přehodnocení nebo otevření se jiné osobě, která předvádí dokonalejší personu (nedomácí). Tolik k sexuálnímu chování.

Ke vztahu inteligence a skupiny je dobré si dát pozor na velikosti mozku, někdy sem tam někdo, kdo se naplno ohání velikosti mozku a s tím i inteligence, se dovolává příkladů moderních lidí mezi lidoopy a paviánů mezi opicemi. Ti mají žít ve velkých skupinách a mít i největší mozky. Je důležité vědět, že paviáni musí mít největší mozky, protože paviánovití jsou mezi opicemi prostě největší. A u moderního sapienta paleolitičtí lidé měli větší mozky, než lidé, kteří dnes žijí ve velkoměstech. Sociálně žijící tvorové budou mít určitě jisté minimální moduly pro život ve skupinách, ale tyto moduly budou různé a proto charakter sociálních skupin bude různý a to může být ještě ovlivněno řadou dalších faktorů.

Evans sám upozorňuje, že… ,,Americký paleontolog Stephen Jay Gould například prohlašuje, že evoluční psychologové bývají často až příliš rychle připraveni se ztotožnit s nějakým evolučním vysvětlením určitého lidského chování…. Gould se domnívá, že mnohé duševní jevy jsou jen pouhými vedlejšími účinky, jimž Gould říká ,,spandrely“ (dekorativní prvek klenby). Tomuto sklonu věřit, že všechno je adaptace, byl dán název ,,pan-adaptacionismus“. (Evans 1999)

Evans popírá, že by se tomu tak v evoluční psychologii dělo a dovolává se …,,Než evoluční psychologové označí něco jako adaptaci, vždy najdou nezvratné důkazy o tom, že se o adaptaci skutečně jedná.“ Těžké to potvrdit nebo vyvrátit, když kýžené nezvratné důkazy ze strany Evanse předloženy nejsou. A fakta, která znám kolem jednotlivých případů, vykazují značné potíže se zobecňováním nebo jednoznačně ukazují, že jsou některá jednotlivá tvrzení postavena od počátku mimo reálný materiál.

Trochu symbolicky, ale moudře se v reále můžeme ptát, co bylo dříve? Život ve skupině nebo genetická schopnost žít ve skupině? A kdyby byla genetická schopnost žít ve skupině evoluční adaptací vznikla by jako geneticky zakódování toho, co se děje z adaptačně výhodných důvodů?

Ale mohlo by se něco, co není geneticky podložené opravdu vlastně dít? A dít by se mělo, protože je-li evoluční adaptace evoluční adaptací musí se tak dít ještě dříve, než dojde k trvalému genetickému zápisu takového chování. Na jakém základě však skupinový život funguje, když nemá sociogenetitký podklad? To je však otázka, tvorové k sobě nic necítí, leda teritoriální agresivitu a projevují se u nich všechny genetické předpoklady individuálního života a to se mají dát dohromady, protože to prý pro ně bude nějak výhodné.

Řešení se mi zdá možné spíše z opačného konce, a to změnou a určitým primárním posunem genetického materiálu a teprve sekundární změnou chování, nebo určitou větší šíří chování obsaženého v genetickém materiálu, kdy se rozvijí v individuálním vývoji jiné kulturní zvyklosti a ty ačkoli jsou stále v rámci stejného genetického materiálu nebudou bránit sociálnímu způsobu života. Pak ovšem nemůže dojít ke genetickému přizpůsobení neboť to již existovalo, může tak nejvýše dojít ke genetické redukci materiálu umožňující život jako individuality. Proto jsem spíš přítelem evoluční koncepce ,,Slepého hodináře“ a přítelem ,,genetických skrytých rezerv“, než evolučně adaptačních kotrmelců prosazovaných za každou cenu.

Připomíná mi toto téma mimikry, kdy se někteří tvorové mění ve své prostředí a to barvou a jiní strukturou či tvarem těla do podoby okolního prostředí samého. Je možné, že jde o genetickou náhodu a přirozený výběr dokope daného tvora do prostředí kam tak úžasně zapadne. Je však možné, že se to dílem děje přes cílený mechanismus vedoucí k cílené genetické změně. Určité náznaky tu opravdu jsou a jsou zcela fascinující. V podstatě slušné debatě na téma adaptační přizpůsobení chybí vesměs partneři k diskusi. Kdejaký přírodovědec se rozplývá nad barevným přizpůsobením těla okolí, jako by se jednalo právě o řízenou adaptační reakci, ale už méně se mluví o starém dobrém selekčním tlaku starého dobrého Darwina a pramálo se už mluví o tom, že kdyby komentář zoologa nahradil komentář výtvarníka, výtvarník by řekl, že maskovací zbarvení v pralese je mýtus, protože v pralese v jeho světlech a stínech je zamaskováno vlastně cokoli, bez ohledu na tvar a barvu. Někdy spíš zvířata slyšíte a cítíte, než aby jste je viděli. To samé platí na pláních, kde je ostré světlo a příliš vysoká tráva něž aby něco menšího bylo vidět, a pruhy zeber? Proč to neříct? Jsou vidět a velice dobře vidět, jejich pruhování je nápadné a pokud se neztratí ve vysoké trávě, nebo v šeru noci, tak budou stále dobře viděny. Ale ony sami také vidí a slyší a tyto senzory je ve dne dovedou ochránit a zavčas varovat a jsou daleko spolehlivější než nějaké fiktivní ochranné zbarvení, které je ve skutečnosti samotnými zebrami využíváno k individuální identifikaci. Proto ta válka senzorů, a řada predátorů jde raději lovit v noci, protože jejich senzory jsou výkonnější oproti senzorům býložravců teprve až za tmy. Zbarvení v noci pak už pochopitelně nehraje žádnou roli.

Potíž v představách toho, kdo se ohání evolučními proměnami, spočívá v tom, že si řada lidí myslí, že evoluce je nějaká objednávková konstruktérská kancelář a to zcela evidentně není. Je to spíš úřad, kde marně stojíte ve frontě a když už něco dostanete, tak to o co jste nežádali, ale chytrý je někdy přece jenom nějak využije a upraví a pak tento úřad pro televizi vždy najde nějaké ty ,,spokojené zákazníky“, kteří údajně dostali to, co zrovna tak potřebovali.

Evoluce nefunguje tak, že když bydlíte u rybníka tak vám narostou ploutve, nebo když potřebujete přejít poušť, tak že vám naroste hrb s vodou. Tedy, že by organismus vysílal cílené konkrétní žádosti o konkrétní adaptační genetické mutace a někdo mu vyhověl. Realita je spíš taková, že jestliže organismus něco zoufale potřebuje nejpravděpodobněji ke své adaptaci, tak nedostane vůbec nic, v nejlepším případě něco úplně jiného a ve zcela výjimečně výjimečných případech dostane skutečně něco vhodného. Protože evoluce není konstrukční kancelář, služba na zavolání, proto vymírá tolik rostlinných a živočišných druhů a jejich existence života je tak křehká! Většina změn, které se prosadí v genetickém materiálu znamenají využití jakékoli genetické mutace, která je jen trochu smysluplná. Místo plavání a ploutví dostanete lepší nohy a vy budete odsud moci utéci, nebo lepší čich, aby jste rychleji našli mrtvou rybu vyplavenou na břeh a podobně. Proto se také stává řada chování zvířat složitým, mají totiž řadu nadbytečných genetických příkazů a pokud se s nimi nějak nevyrovnají zatíží je tolik, že se stanou snadnou kořistí predátorů a rychle vymizí.

Potíž je, že řada lidí si zaměňuje evoluční adaptaci s individuálním rámcovým přizpůsobením a proměnou vizáže a vlastnosti u jediného druhu. Druh není na rozdíl od představ hromadou tvorů držícího se jediného správného vzoru, ale naopak je to souhrn možných variant v celé velké šíři variačních možností, mluvíme pak o variační šíři. V různých podmínkách se pak biologický materiál druhu proměňuje a to často neuvěřitelným způsobem a to jak u rostlin tak u živočichů a může tak lehce nastoupit představa, že by tyto proměny mohly pokračovat dál a dál z generace na generaci…, ale to je nesmysl, protože genetický program je pevně dán a pokud ten se z nějakého důvodu nezmění nic se měnit mimo variační šíři druhu ani nebude.

Sociobiologický pohled Wilsona je určitě důležitější a skutečnosti bližší, když se pohybuje v oblasti sociobiologie, jakmile se však dostává do oblasti evoluční psychologie také se příliš rychle a spekulativně otvírá evolučním adaptacím (ale jeho materiály jsou staršího data než Evansovi).

Tam, kde se však vychází ze sociobiologie a opírá se o základní dlouhodobější druhy chování dochází Wilson ke skutečně zajímavým koncepcím. Tak Wilson přes všechny své konceptuální jiné předpoklady (krátkodobé evoluční adaptace) spíš rozděluje podle živočišného typu, kdy lidem nedává vlastnosti lovců, ale vlastnosti vyplývající k našemu zoologickému zařazení mezi savci a trefně vynikajícím způsobem srovnává naše chování s hypotetickým chováním ,,inteligentních a civilizovaných“ mravenců. Je možné spíše se držet představy, že hypoteticky je adaptační šíře (nezaměňuj s evoluční adaptací) člověka značná, stejně jako variační šíře podob společenství, které může vytvářet. Stejně jako je velká i variačně – adaptační schopnost okolité přírody na takto vytvářené vztahy reagovat. Ale tyto jednotlivé šíře jsou různé a nepřekrývají se. Vypadá, že se sama příroda si vytvoří jako reakci (adaptaci) na agresivní dobývání zdrojů lidmi nějaký nový adaptační režim v podobě urychleného regenerativního biologického programu, ale není tomu tak. Ani adaptace člověka neprobíhá stoprocentně v pohodě, protože agresivní kultury mají příliš velký ,,odpad“ těch lidí, kteří se nemohou adaptovat a zdá se, že jediné co se zdá nevyčerpatelné, přesažné a v pravém smyslu nevypočitatelné je množství forem kultur, které člověk může vytvářet.

Od šedesátých let se věřilo, že biologicky stejný člověk bude žít v nedaleké budoucnosti ve velmi technické civilizaci, která bude od tehdejší diametrálně odlišná. Zajímavé, že se ihned vynořila myšlenka, že se bude měnit i vizáž a anatomie člověka (velká hlava, malé slabé tělo). V reále jsme zjistili, že žádná adaptace na úřednický způsob života u počítače neexistuje a že zahálením a nedostatkem pohybu nám tělo chátrá a velice rychle a citelně nás například postihují poruchy páteře. Jednoduše řečeno tělo je limitováno, adaptace různých etnik a skupin je limitována svými schopnostmi a genetickou výbavou, a příroda má také limitované adaptační a evoluční mechanismy. A jediným zvláštním fenoménem je kultura, jako neskutečně proměnná, nevypočitatelná a nelimitovatelná veličina (přesněji řečeno – limity jsou i nebiologické a mohou převážit nad biologickými). Představu o psychologické hranici jedince zase najdeme v literatuře sci-fi, kde je dostatek materiálu vyjadřující obavy z toho, že v další podobě civilizace může lidská inteligence či existence být už nedostačující a v evoluční soutěži podlehne umělým počítačovým inteligencím.

Proto je možné se dívat na představy těch psychologů, kteří dnes tvrdí, že dojde k ,,úplné psychologické evoluční adaptaci na civizaci“ úplně stejně, jako se dnes díváme na někdejší představy, které měli různí snílci v šedesátých letech minulého století o proměnách lidského těla, zakrňování rukou, nohou, trupu a rozvoji velké hlavy a mozku. Už v roce 1966 George Williams (Adaptation and Natural Selection) prosazoval v evoluční psychologii zásadu, že adaptace je speciální a obtížný pojem, který by měl být užíván jenom tam, kde je to opravdu nezbytné.

Současná psychologie, která v praxi řeší případy poruch chování je ohromným zdrojem informací a mohla by poskytnout řadu odpovědí na otázky kolem vzniku hypertrofické tvořivosti (hlavně je zde materiál na mapování hypertrofické tvořivosti) sledujeme v reále poruchy, kdy jedinec trpí iracionálním sběratelstvím, je iracionálně posedlý určitými předměty či určitou činností, kdy tyto poruchy nesouvisí s poruchami inteligence.

To vše napovídá, že je možné předpokládat, že sledujeme-li poruchy hypertrofického chování tvořivosti a shromažďování, měl by zde být i geneticko-organický podklad pro hypertrofickou tvořivost i hypertrofické sběratelství, který by měl být člověku vlastní. Potom však rozhodně není možné stále zjednodušovat, že za lidskou tvořivostí a shromažďováním stojí v oblasti evoluční psychologie inteligence.

Evans upozorňuje, že za lidským chování jsou moduly, ale zároveň hledá za lidským chováním i ,,inteligenci“ aniž by tyto dva světy spojil nebo jejich souvislost nějak vysvětlil nebo popřel.

V reále v současnosti, jak srovnávací psychologie, tak už ,,propojená“ evoluční psychologie nemává u člověka praporkem inteligence, ale stejně jako u ostatních zvířat mluví o učení, vědomí, schématech a modulech. Najdeme zde také práce o symbolech, symbolickém myšlení u zvířat a podobně (Fraňková, Bičík, 1999, Zimbardo 2001). Když porovnáme některé práce o prehistorii člověka, vytvářené v uzavřených od ostatních oborů izolovaných oblastech, zaměřené právě na symboly, učení, inteligenci atd. snadno zjistíme, že jsou s ostatními obory už nepropojitelné. Někteří prehistorikové jakoby si žili ve vlastním izolovaném naprosto uzavřeném světě, kde už ani nevěří, že jejich komůrku kdy vůbec někdo otevře, bude do ní svítit a nahlížet do ní a nedej Bože strhne její stěny a nechá na dosavadní výtvory svítit Slunce a foukat vítr.

Určitou omluvou se může zdát, že moderní evoluční psychologie vznikla teprve někdy před patnácti roky, nicméně práce, které stojí v základu evoluční psychologie jsou z šedesátých let dvacátého století (Konrád Lorenz, Desdemon Moris, Veselovský a další).

Nicméně u nás dosažitelná první kniha o evoluční psychologii ukazuje na to, že i strana psychologů je archeologickému materiálu neméně vzdálena a žije někde na odvrácené straně Měsíce.

U nás je v současnosti na trhu dosažitelná asi jediná civilnější publikace psychologa Dylana Evanse a výtvarníka Oskara Zarateho Evoluční psychologie, která poprvé vyšla v Británii v roce 1999. Evoluční psychologie je zde představena jako kombinace evoluční biologie a kognitivní psychologie, kdo čekal, že se zde bude hned v prvním plánu počítat s archeologií je jistě zklamán. Toto zklamání koresponduje s kresbičkami ,,pračlověků“, kteří v podobě zástupného symbolu s velkými nadočnicovými oblouky, cárem kožešiny přes rameno a s dřevěným kýjem nás doprovázejí knihou. V tomto nekritickém konzervativním duchu je prezentován i další materiál. Například některá tvrzení, která v reále stojí na vodě a člověk by se rád zeptal ,,Kde jste proboha vzali pánové tato čísla? To jste v pravěku snad skutečně byly?“ Především mám na mysli tvrzení o postupném (gradualistickém) zvětšování skupin lidí a člověku příbuzných, předcházejících forem. Autoři zde uvádí názvy typů lidí a příbuzných forem a dokonce data a čísla o jejich počtu ve skupinách…ale v zájmu ,,přesnosti“ je provází slůvky ,,asi…asi…pravděpodobně“ ale na protější straně už svoje údaje berou jako fakta a už z nich vyvozují jakoby se nechumelilo (stejně postupoval i nejlegendárnější pseudovědec a svérázný ufolog Erich von Döniken).

Stejně tak zachází autoři s grafem zachycujícím objem mozku v časové ose od čtyř milionů let po současnost. Faktem je, že autoři nerozlišují, že před sebou nemají jediný zoologický druh, ale míchají několik zoologických druhů dohromady. Určitě nebyl mozek větší a větší z generace na generaci u australopitéků, ale prostě jen se držel hodnotově v rámci variační šíře dané pro tento druh nebo druhy. Stejně tak funkční minimum pro Homo sapiens sapiens bylo dosaženo už u erektů a datace evropských erektů, předků neandrtálců starých kolem půl milionu let vykazují obsahy mozkoven na běžné mírně nižší hranici dnešního průměru. Nárůst obsahu mozkoven nad dnešní průměr u neandrtálců a starých moderních lidí oproti nám autoři úplně pomíjí. Graf tedy vůbec neodpovídá skutečným hodnotám osteologického materiálu, který zahrnuje archeologický materiál (hodně to upomíná nechvalně proslulý britský piltdownský přístup). Zase vývody jsou pak nepřesné a jen rámcové a někdy naprosto zcestné či rovnou bludné.

U představ o rodině se nepočítá s možnosti proměnných modelů u jednotlivých lidských forem či člověku příbuzných tvorů, přesto, že u lidoopů vidíme, že ačkoli je například vždy standartní stavba hnízda, rodinné a sociální modely jsou vždy pravidelně odlišné. Proto předpokládat konstantní rodinou a sociální situaci u nás a našich příbuzných se statisticky jeví jako nereálné a navíc například u afarenského australopitéka snadno najdete vývody, které naznačují možnost, že tento člověku podobný tvor žil možná v párech. Představa, že naše rodina vznikla modifikací z hašteřivého společenství šimpanzího typu je sice rozšířená, ale je daleko pravděpodobnější, že lidské společenství jsou až sekundárními spojeními před tím párově žijících tvorů. V anatomii australopitéků totiž chybí špičáky k vzájemnému zastrašování samců, jak se někdy uvádí jako argument pro párový život australopitéků. Tomuto argumentu však přesně nerozumím, protože špičáky jsou patrné i u párově žijících gibonů. Spíš jsou skutečným význačnějším dokladem rodinných a sociálních vztahů šlépěje v Laetoli.

Podobně nepřesvědčivé je zde prezenzovaná teorie sobeckých genů, je to stará teorie, která vidí člověka a jeho chování především jako prostého vykonavatele vůle genů, co je dobré pro geny je dobré pro jejich nositele. Tahle teorie je velice zajímavá a dovíte se, kdo by se za koho obětoval pokud by byl součet přeživších identických genů převážen. To všechno by bylo príma, kdyby se neukázalo, že tato teorie má ohromné problémy s budoucí generací, to znamená ,,že tato genová teorie není vůbec schopná vysvětlit proč upřednostňuje tak vysoké procento lidí ze západu sebe před svými dětmi, tím, že mají jen jedno dítě nebo žádné děti. A naopak tato teorie se chová tak, jako by v životě neslyšela o přímé sociální vazbě, která vysvětluje právě takové chování a navíc vysvětluje proč je někdo ochoten položit život za přátele, což je také, a Američané mají rádi takové prameny, tak to je také ústředním motivem Nového zákona. A netvařme se, že se lidé pokládají životy za příbuzné a nikdy za geneticky cizí lidi, netvařme se, že si příbuzní a i blízce příbuzní nerozbijí navzájem hlavy, netráví se, nenechávají se vzájemně likvidovat. Když už držíme v rukou knihu Evanse z Británie, tak se proboha podívejme jak se měli vzájemně rádi genetičtí nejbližší příbuzní lidé z mocenských špiček v historii této země a musíme přece vidět, že nám evoluční psychologie lepí žvýkačkou na podstavec něco, co tam rozhodně nemůže obstát.

Kniha se však věnuje některým kritickým hlasům sama, například Gouldovi, Lewontinovi či Rosemu.

Pozitivem publikace skutečnost, že u nás vůbec podobná publikace vyšla a pozitivem může být také její přehlednost a vtipná názornost, upomínající televizní demonstraci pro laiky. Pozitivem je také předložená koncepce názoru, že mozek je počítač a teorie masivní modularity nahrazující problematické termíny-pudy a instinkty. Seznamuje s evolučním modelem slepého hodináře atd. Je však dobré porovnat s Bičíkem a Fraňkovou (1999) a raději pokud to myslíte vážně i s Morisem, Lorenzem, Wilsonem a Gouldem .

Z daného je tedy jasné, že je možné nahlížet na peronu jako na evolučně adaptační systém sociální (ale i individuální) povahy a to v obecné rovině, tedy jen s okamžitým společným pohledem ze strany srovnávací psychologie a etologie, kdy nám bude okamžitě jasné, jak se živočišné druhy starají o svůj vnějšek ať už žijí sociálně či nikoli. Persona ve svém základu není rozhodně věcí patřící jen do výbavy Homo sapiens sapiensa není ji možné přidat do evoluce člověka, někam doprostřed nebo na samý konec nebo někam do dějin vzniku výhradního lidství. Promítnutí speciální fyzické úpravy (typické pro člověka) v rámci persony se zřejmě projevuje spolu s typickým lidským geometrizujícím rukopisem a rozvinutou trpělivostí a hypertrofickou tvořivostí. Při porovnání archeologického materiálu tak vypadá, že je typicky lidskou personu možné zařadit už od dob evropských erektů, kdy registrujeme hypertrofickou tvořivost, geometrizaci rukopisu a rozvinutou trpělivost. V tomto duchu je možné vysvětlovat zájem o barviva na některých evropských lokalitách (Písečný vrch v Čechách, a pod.) Protože je zájem o starání se o zevnějšek tak plošný je třeba předpokládat nějaké geneticko-organické základy takového jednání, je možné dokonce hledat poruchy tohoto mechanismu starání se o své tělo a vnějšek. A pokud pochopitelně někdo trvá na neupravených hadrnících bez persony musí nutně vysvětlit mechanismus ztráty tak plošného a rozšířeného projevu a započítat do svého modelu i následky takového chování a sledovat jeho vliv při generování.

Wright také upozorňuje, že se myšlenky se nemohou geneticky přenášet z generace na generaci. To je velice důležitý okamžik pravdy. Řada jednání vychází z rozvíjených pocitů libosti a nutkání pro určité druhy jednání, tedy na bázi interní komunikace CNS na úrovni neurotransmiterů. Psychologové také dost dobře zpracovali vztah pocitů s následným myšlenkovým zpracováním určité oblasti a je dnes známa velice dobře velmi prioritní úloha pocitů (podvědomé a nevědomé /automatické/ zpracování informací). Specifikace pro druh Homo sapiens sapiens nebo i pro další typy lidí v oblasti chování se však z tohoto pohledu mohou jevit jako následek mutační (nebo i selekční) genetické změny vnitřní biochemie a biofyziky mozku kolem nízkomolekulárních mediátorů. Zde by měly být nejdůležitější dvě otázky:

Za prvé, co nastartovalo tyto změny? Genetická mutace? Selekční tlak? Jiná předcházející změna organismu?

A za druhé, tyto změny, které dnes registrujeme u Homo sapiens jsou souhrnem jednotlivých změn u neurotransmiterů či dalších komponentů kolem jednostranného předávání impulsů? Nebo se jedná o jedinou změnu, s dalekosáhlými následky?

Přívaly kritiky na hlavu evoluční psychologie a kulturně sociální realita

,,Ženy podle něj (lékař a psycholog Leonard Sax) spatřují barvy, které muži nevidí, a slyší zvuky, které mužům unikají. Muži lépe vnímají pohyb. Již krátce po narození se chlapci více zajímají o pohybující se předměty. Když povyrostou, hrají si s autíčky a jinými pohyblivými hračkami, zatímco dívky dávají přednost barevným panenkám. Dívky lépe také slyší některé zvuky.... ....Vysvětlením je podle Saxe historický vývoj člověka. Ženy si lépe pamatovaly barvy a strukturu jedovatých rostlin a mohly varovat ostatní. Muži si všímali všeho co se hýbalo. Oba způsoby vnímání se doplňovaly, žádný nebyl nadřazený." (100 +1zahraničních zajímavostí, 8/2005, str6)

I k nám do tisku proniklo uvažování stylu ,,a je to", které nás učí spokojit se s jediným pohledem, jediným možným řešením, neklást si otázky a být s věcí rychle hotov. K tomu se náramně hodí ,,evoluční psychologie". Ve skutečnosti, pokud je skladba rozdílného vnímání muže a ženy opravdu reálná, musíme se za prvé zeptat, jestli obdobně tomu není tak náhodou i u ostatních tvorů. Rozdíly ve vývoji mozku totiž ovlivňují mužské a ženské hormony během vývoje jedince a zcela identické hormony mají i ostatní savci. Teprve po té, co bychom zjistili lidskou výlučnost, bychom mohli uvažovat tak jako Sax. A to by také nebylo dobře, protože nevíme zda byla dříve slepice nebo vejce. Sax nás tlačí vidět rozdíly, jako následek diferenčního tlaku v pozorování okolí, nebo už vlastně mluví o využití následků geneticko-organické predispozice? Evoluční psychologie se stala štítem za kterým se schovává nedotažený výzkum a sám štít je pomalován hloupými jednosměrnými hesly.

Přítele inženýra Víta Langa zaujal článek tvrdě a otevřeně kritizující sociobiologiii a evoluční psychologii antropologa Rogera N. Lancastera (Lancaster, 2004) profesora a ředitele kulturních studií z George Mason University v USA a tak jej celý přeložil. Ing. Vít Lang se domníval, že materiál je natolik závažný, že se sním musím seznámit a musím ho do knihy o personě určitě zapracovat.

Vybral jsem tedy určité citace, z nich některé velmi upomínají určité předchozí pasáže z ,,Persony“, například Lancasterovi postřehy o vědě… ,,…věda je utlačována ideologií, bere na sebe formu lidských legend…“ …(srovnej Junga a jeho koncepci o novodobé mytologii) a za této situace ve vědě…" ,,... pak vědecké studie v oblasti antropologie si většinou nevšimnou ,,slona v obýváku“.“

Lancaster se především svoji kritikou orientuje na ty oblasti zabývající se člověkem, které mají zájem o oblast lidského genomu. Píše… ,,v úzké návaznosti na to (na výzkum lidského genomu) jsou šířeny v denících a týdenících všudypřítomné historky evoluční psychologie uváděné bez odbornosti a bez upozornění na jejich omezenou platnost. Tento nový bioredukcionismus, který nyní převládá jak na akademické půdě, tak mezi veřejností…“

..Lancaster tedy rozšiřuje náš slovník o nové výrazy jako bioredukcionismus, biomytologie, genománie, evoluční show. Vytýká přílišnou a nerealistickou orientaci na genetiku u sociobiologie a evoluční psychologie, od které tyto obory zcela nerealisticky očekávají to, co nemohou ve skutečnosti dostat… ,,Na titulních stranách se hlásí nové objevy a tyto závěry jsou pak potichu odvolány na straně 19 – pokud byly odvolány vůbec, když se v následujících studiích nepodařilo zopakovat výsledky ze studií původních.“

Dále Lancaster vytýká evoluční psychologii, některé závěry o genetické předurčenosti sexuální orientace a to v souvislosti se způsobem označování, co je a není přirozené. Lancaster vidí bioredukcionalismus jako způsob podpory určitých politických požadavků v americké společnosti.

Osobně se nemohu ubránit pocitu, že společnost (rozuměj určitá zájmová část společnosti) určitým způsobem požaduje, aby ze strany vědy dostala klasického požehnání, přesně v duchu novomytologické koncepce Carla Gustava Junga o vědě, která dnes nahrazuje původní roli náboženství. A některé obory v určitých oblastech to tak opravdu dělají. Jungova práce vidí však společnost bílých z nadhledu, proto je analýza takových vztahů tak přesná, z textu je však vidět, že Lancaster zcela evidentně tuto Jungovu koncepci nezná.

Lancasterova kritika je velice otevřená a na naše poměry nezvyklá, z naší perspektivy, kdy jsme ještě pořádně nezareagovali na práce Loranze a Morise z šedesátých let a moderní evoluční psychologie je spíš nové naprosto neznámé a nerozbalené zboží v regále, může taková kritika způsobit nedůvěru k základním pracím na tomto poli a to naprosto zbytečně. Evoluční psychologie nemůže stát jen na výzkumu genomu a ani programově nestojí a ani nás nic nenutí abychom takovou extrémní pozici brali za svou. Stejně tak je to se sociobiologií, ani tady není všelékem genetika, ale je nepochybně u živého tvora jednou z velmi determinujících reálií, stejně jako následné organické příčiny chování, či jiné vnější či složité vnitřní individuální vlivy.

Vysvětlování příčin chování v biologii či psychologii a hledání příčin až do oblasti neurologie, biochemie, biofyziky či genetiky je zcela přirozené a žádané, jak však uvádí Fraňková a Bičík (1999), ale je zatím vzácné.

Držení se kritického hodnocení a propojování mezi jednotlivými obory je jistě důležitým kontrolním momentem, který dělá vědu vědou a drží ji v jejich mezích. V momentě, kdy se někteří výzkumníci přespříliš zaměří z ekonomických, sociálních, individuálních, náboženských důvodů či pod vlivem kulturního zastínění na jen na určitou oblast, jakou je v tomto případě genetika, stanou se tak spíše politicko-ekonomickými propagátory určitého záměru a jejich zveřejňované práce se stanou výkladní skříní mířící někam ke genovému inženýrství a v reále udržují zájem o určité oblasti, kam jsou dnes vkládány velké peníze a zpětně se také očekává odpovídající finanční zisk. Této komerční a zájmové atmosféře kolem genomu u nás zatím tak nerozumíme a je nám ve skutečnosti vzdálená. A vůbec přitom opravdu nemusí jít o skutečnou snahu ovládnout genom, stačí jen, že v duchu novodobé mytologie se před nás postaví daleká perspektiva ,,Nebe na zemi", kdy všechny problémy, nemoci i stáří odstraní genetika. Jde možná jen o samu ,,náboženskou naději", která společnost sjednotí ve víře společného očekávání šťastných zítřků. Společnost se tak uklidní a bude pracovat co nejklidněji, aby se přiblížil její vytoužený sen, dnes tušený kdesi na vzdáleném horizontu ,,šťastných zítřků lidstva". V Jungově slovníku to znamená, že by šlo takové chování kolem genetiky - určité moderní vědy označit jako novodobou mytologii (Duše moderního člověka).

Skoro jsem měl pocit, že Lancaster přisuzuje evoluční psychologii a sociobiologii ulétnutí některých vědců až tak daleko, že by nápravou mohlo být jen úplné zlikvidování sociobiologie a evoluční psychologie, ale to byl můj subjektivní pocit. Připadne mi to však podobně absurdní jako tentýž problém léčit tak, že odstraníme společnost. Možná můj pocit z Lancasterova článku je umocněný tím, že Lancaster nevěděl jak celou věc napravit a příčiny úletu neviděl v absenci kritického hodnocení, ba ani v systému financování, které nutí vědní obory odklonu od kritického hodnocení.

Odklon od složitého, mnohaúrovňového kritického myšlení, je vždy lákavý, protože to samo je příliš složité a pro většinu lidí nekontrolovatelné, zjednodušené myšlení nahrazující kritické myšlení však vždy jednoznačně vede k příklonu k myšlení heuristickému a dílčímu zpracování některých jednoduchých konstrukcí. Ty jsou pak vydávány za myšlenkové konstrukce rovnocenné kritickému hodnocení, nebo ještě hůře za dokonalejší a to s důrazem na použití drahých analytických měření a přístrojů. Tedy přeorientování složitého světa vědy na jednoduchý pro laiky uchopitelný model, navíc podpořený nevyslovenou úvahou že, když to bylo tak drahé tak to určitě musí být pravda.

Důležité zde u heuristického myšlení je, že je model jednoduchý a laik ho rychle pochopí a po té, co jej pochopí, může mu dát svoji podporu a své peníze, to je často stav současné politiky vedené mnohými vědeckými institucemi, protože takto jsou jejich záměry daleko snadněji financovány ze strany, těch, kteří by složitým vědeckým pracím neporozuměly pro svoji neodbornost.

Je to opravdu potíž, když toto postihuje i základní výzkum a negativní vlivy se promítají ve velkém do nově se formujících oborů.

Když přemítám nad Lancasterovou kritikou, uvažuji také o možnosti, že tady nebo v jiných podobných kritikách existuje určitý společný jmenovatel a tím je faktor evoluce. Jak evoluční psychologie, tak sociobiologie totiž někdy skutečně pracují s úplnou samozřejmostí s evolucí jako s faktem, proto ten, kdo dodnes neuznává evoluci může skutečně velice striktně tyto obory odmítat. Ale stejně důvod k zastávání tak radikálně negativního postoje může tkvět v rivalství mezi obory, mezi fakultami, ústavy a podobně.

Profesor Jan Jelínek v takových případech říkával, ptejte se vždy, co je za tím článkem? Kdo ho vydal? Kdo ho financoval? Kdo ho podporoval? Známe pozadí celého příběhu?

Klam a sebeklam

Poskytuje nám archeologie kvalitní představy o chování a vizáži paleoetnik? Je archeologie vědou o dávných etnikách a o tom jak se o nich dovědět co nejvíce? Přináší nám archeologové lepší a lepší rekonstrukce? Archeologie je opravdu samospásná a nepotřebuje k závěrům další obory? Budu-li studovat jen archeologii budu pak opravdu schopen nejlépe posuzovat chování dávných etnik? Zabývá se archeologie systematicky rekonstrukcemi? Dá se v současné archeologii profesionálně zabývat rekonstrukcemi? Byly už všechny rekonstrukce z života dávných etnik provedeny? Rekonstrukce se posuzují především z pozice archeologie?

Na to, aby jste na takové a podobné otázky kladně odpověděli zcela evidentně musíte být mimo reál a zcela určitě si budete muset být vědom, že si pěkně vymýšlíte. A nebo ne? Co když existuje situace, kdy si určitý úředník, vědec, publicista nebo politik vytvoří imaginární svět, kde taková archeologie skutečně existuje a v niž plně věří a zamění svoji představu s realitou. Ano tuto kapitolku budeme věnovat psychologickému mechanismu klamu a sebeklamu.

Když jsem narazil kdesi v literatuře na jméno Roberta Wrighta a na název jeho knihy ,,Morální zvíře", byla už jen otázka času než se k ní dostanu. To se také před několika dny stalo. Wright ji celou věnuje jak evoluční psychologii, tak sociobiologii, a mne zaujaly právě ty pasáže, které jsou na pomezí těchto dvou oborů a týkají se stařičkých v přírodě často vidívaných mechanismů, které registruje jak srovnávací psychologie tak ekologie. Podobně je tomu v kapitolkách ,,Klam a sebeklam" ,,Jak zanechat dobrý dojem" (Wright,1994).

Už název samotných kapitolek slibuje informace, které by mohly být zajímavé ve srovnání s jungovou personou a hromadou materiálu, které jsem získal od dalších odborníků. Zvláště, když se zde znovu objevilo jméno Ervinga Goffmana. Už Wilson si tohoto autora všímá coby autora koncepce množství našich rolí, které za den vystřídáme. Wright také doslova píše... ,,...organismy se mohou vydávat za cokoli, jen když je to v jejich genetickém zájmu. Lidé podle všeho nejsou žádnou výjimkou. Koncem padesátých a začátkem šedesátých let vyvolal (neodarwinovský) sociolog Erving Goffman rozruch knihou nazvanou Předvádění sebe sama v každodenním životě, která poukázala na to, kolik času všichni strávíme na jevišti, jak hrajeme pro nejrůznější obecenstvo, snažíme se ho ovlivnit...." To vše vypadá jako Jungova persona, která je obohacena o fakt, že naše persona se může měnit podle okolností (PLASTICITA PERSONY). Vright však dále rozvádí Goffmanův postřeh a údiv nad tím, že... ,,...lidé mají schopnost nechat se oklamat vlastním představením. Goffman se podivoval nad tím, že někdy může být člověk ,,upřímně přesvědčen, že dojem o skutečnosti, který ve svém představené nabízí, je opravdovou skutečností".(srovnej s výrokem Junga, kdy mluví o negativním jevu, kdy se člověk promění v to, co představuje ve své personě) ,,Moderní darwinismus Goffmanovo pozorování mimo jiné doplní teorie o úloze tohoto zmatku: klameme sami sebe, abychom mohli lépe oklamat druhé. S touto hypotézou přišli v polovině sedmdesátých letech Richard Alexander a Robert Trivers." Tito autoři si všimli jaký důležitý význam má v živočišné říši podvod a Wright cituje Treiverse... ,,je (-li) podvod základem dorozumívání zvířat, pak musí existovat silný selekční tlak podporující silný selekční tlak podporující schopnost podvod zaznamenat, a to by zase mělo podporovat určitý stupeň sebeklamu, který skryje pohnutky a skutečnosti v podvědomí, aby nebylo poznat - podle nenápadných známek v chování - že k podvodu dochází".

Wright hořekuje nad tím, že oblasti sebeklamu se od doby Triverse nikdo nevěnoval, pak sám hledá dál důvody takového chování a poukazuje, že se týkají nejen sexuálního chování, ale také společenského postavení. Stejně jako u sexuality také u společenského postavení může být upřímnost hrubou chybou. Wrighr pronáší památnou větu... ,,Nejsme zdaleka jediný neupřímný druh, určitě ale jsme ten nejméně upřímný, už jen proto, že toho tolik namluvíme."

Wright si všímá strachu společensky žijících tvorů být odsunut na okraj skupiny, tento strach může být motorem a motivací která nás žene ubezpečovat nás samé i naše okolí, že od toho máme daleko. Jak může být vysoké společenské postavení výhodou, nízké postavení je pohromou. Wright se dokonce dovolává Darwina, který líčí takový pocit odsunutí ...,,o palčivém pocitu hanby", který většina nás zažila, když jsme si třeba po letech vzpomněli, jak jsme se omylem provinili proti nějakému bezvýznamnému, byť obecně rozšířenému pravidlu chování."

Wright pak mluví o odsunutí jedince na okraj jako o genetické pohromě, protože je ohroženo rozmnožování. ,,Z tohoto důvodu přijde draho každý pokles společenského postavení."

Wright snad aniž to tuší nám snad může zodpovědět otázky, které nám vyvstávají právě kolem připsání chování a vizáže paleoetnik ze strany naší kultury, může nám vysvětlit, proč jednoznačné materiály jsou neviděny a proč se nezkoumají zjevné problémy a místo toho se vytváří společensky průchozí fikce a pseudověda. Wright si totiž všímá i skutečnosti, kdy pokusní jedinci si raději volí sebeklam, než aby se přiznali například k vlastnímu hlasu z reproduktoru. A to i přesto, že jej podvědomě zcela bezpečně poznávají. Mechanismus sebeklamu tak pracuje zřejmě proto, aby daný jedinec svým chováním nedráždil hierarchicky výše postavené jedince. Osobně nevím zda je příčinou takového sebeklamu a klamu mechanismus evoluční adaptace, jak Wright nabízí, spíš se domnívám, že se jedná o oblast hlubinné psychologie, či vývojové psychologie, kdy jedinec při svém vývoji rozvíjí svůj vztah k okolí na základě libostí a nelibostí a vše se rozvíjí na úrovni vyrovnání se z rozporem a procesem nalhávání si. Tak vlastně podle mne vzniká onen individuální koridor statečnosti, který je u nás všech vytýčen odlišně stanovenými hranicemi. Pokud by tyto hranice měl jedinec překročit raději zvolí sebeklam. Nicméně výsledek je jak u mne tak u Wrighta stejný a na existenci mechanismu klamu a sebeklamu to nic nezmění.

Přesně tento mechanismus, ať už má příčiny takové nebo onaké, by mohl velice dobře vysvětlit neudržitelnou obhajobu tradicionistického pohledu na textil v paleolitu, ale i náhlé nepochopitelné otočení názoru kolem moderního chování neandrtálců, benevolenci k ,,šíleným" ,,rekonstrukcím" a podobně, ale bude mít rozhodně i svůj zásadní podíl na strachu z výzkumu samotných paleoetnik.

Už dříve jsem si totiž všimnul, že dochází k úplně opačnému jevu u tradice a způsobu výzkumu paleoetnik v moravské prehistorii, než který by se dal očekávat. Karel Absolon se svými portréty pavlovienců dopracoval k docela solidní práci a svým směřováním k zájmu o samotná paleoetnika mířil k paleoetnologii. Jeho představa budoucího výzkumu mířila právě i tímto směrem. Proto očekáváme v další době ještě lepší rekonstrukce a zájem o paleoetnika a paleoetnologii právě ze strany Moravského muzea (Anthroposu), které bude v práci Absolona pokračovat. Ale musíme uznat, že předmostské portréty jsou i u Absolona výjimkou a srovnáme-li je s následnými Jelínkem zajištěných rekonstrukcí, zjišťujeme, že Jan Jelínek nejenže vůbec nepokročil, ale jeho představa pavlovience degradovala a vzdálila se od archeologického záznamu i od Absolonem zajištěných portrétů. Rozvijející se pracoviště v Moravském muzeu se zaměřují spíše na antropologické a archeologické témata, na expozice, expedice a publikace v zahraničí než na téma domácí paleoetnologie. Už není důležitý dávný člověk, ale antropologie a archeologie, tedy jasně dané vědní obory coby poslušné součásti naší společnosti.

Naproti tomu formální přihlášení se k paleoetnologii a k přímému zájmu o dávného člověka a přijetí směrování od Karla Absolona vidíme spíše ze strany malého specializovaného pracoviště Archeologického ústavu Akademie věd v Brně, který je početně proti Anhtroposu (Moravské muzeum) zanedbatelný. A moje práce zaměřené především k studiu paleoetnik, jsou už neseny dokonce jen jedinou osobou a to mimo placený koridor oficiálního zájmu státu.

Naskýtá se pak snadno jednoduché vysvětlení, že čím větší je výzkumná organizace a čím je tradičně prestižnější, tím existuje daleko větší strach z neúspěchu a z provokace ještě výše hierarchicky postavených osob a institucí, a tak si zde lidé rychle staví velice úzký koridor zájmů a zmenšují se i hranice statečnosti. Tak mizí zájem o dávná etnika (o nějaké divochy a primitivy, kteří stojí mimo naší společnost) a nastoluje se zájem o společensky uznávanou práci archeologů a antropologů (která je součástí naší společnosti). Takže vše je precizně antropologicky a archeologicky zpracováno, přestože nám vlastní paleoetnika unikají mezi prsty a laik se o nich dovídá jen sekundárně a minimálně (bez solidních názorných a atraktivních kriticky a systematicky vytvářených rekonstrukcí).

Z této psychologické perspektivy je pak jasné, že tradiční vědy zabývající se paleolitickým materiálem nemohou za určitých podmínek překročit své vlastní hranice a začít zkoumat paleoetnika skutečně (paleoetnologicky) multidisciplinárně a dokonce se je snažit zobrazovat a předkládat veřejnosti. Symbol-obraz ,,divocha, primitiva", ale možná i kohokoli, kdo není začleněn do naší společnosti a přitom navíc prosperuje je pro nás nepřijatelný, protože znamená pro naši společnost revoltu, paralelní cestu, která naši společnost a její hodnoty obchází a vůbec je nepotřebuje. Je možné, že pak tam, kde existuje nejsilnější sociální a hierarchický tlak jsou hranice velmi pevně sevřeny a něco jako paleoetnologie nebo dokonce jako rekonstrukční paleoetnologie jsou naprosto zapovězeny. Pak se místo zájmu o paleoetnika nabídne zájem o archeologii a antropologii, i když tyto obory otázky a zvědavost laika neuspokojí a ten velice jednoduše přestane mít o tyto oblasti zájem.

Asi proto si přirozeně vážím všech prací a autorů, které překročily hranice klasických tradičních oblastí archeologie a antropologie a věnuji jim ve své práci alespoň určitou část prostoru. Ke změně současné situace rekonstrukční paleoetnologie je skutečně potřeba i změny v osobní statečnosti. V duchu Wrightovi koncepce je také reakce kanceláře prezidenta republiky, kde jsem hledal svého času oporu, zde je už hierarchický tlak minimální, protože jsem zde vlastně na hierarchickém vrcholu institucí, tudíž se mi dostalo jak formální podpory, tak rady jak získat finance, a doporučení z Anthroposu, Archeologického ústavu Akademie věd ani z katedry antropologie Masarykovi university nikdo nezpochybňoval. Naproti tomu u jednoho ačkoli důležitého, ale už regionálního politika to už ale dopadlo naprosto špatně, přesto, že projekt neměl jen výzkumný a prezentační záměr ale měl se podílet na probuzení zájmu o archeoturistiku, a mohl přinést řadě obcí a měst finance z turistického ruchu, doporučení a vyjádření vážených institucí nebyla brána v potaz a naopak mně bylo odpovězeno, že vše už je zpracováno a hotovo a že dosavadní obory se plně osvědčily a že mi nezbývá než vyrazit po muzeích a tam naleznu všechny rekonstrukce, na které bych si jen vzpomněl (dokonce mezi nimi byla i expozice na které jsem se podílel a vím jak byla skromná a velmi povrchní). Protože já i další moji známí (z vydavatelských kruhů) jsme se domnívali, že dotyčného pana politika přece nějak osobně známe, četli jsme stále dokola a dokola jeho odpověď a nepoznávali jsme jej a nic jsme tehdy nechápali. Mechanismus klamu a sebeklamu může mít opravdu obrovský význam kolem institucionálního a profesního zájmu o paleoetnika, především po formální stránce a při oslovení velké části veřejnosti. Tak jak říkával můj někdejší soukromý učitel psychologie psycholog Petr Hanák, takové věci rozeštvávají lidi, instituce i celé obory proti sobě aniž si uvědomí, že skutečný nepřítel je úplně někde jinde.

Klam, sebeklam, nalhávání si, vyrovnání se z rozporem, hierarchický tlak, skupinový tlak i obecná znalost novodobé mytologie, symbolické myšlení míchají velmi silný koktejl, který zřejmě bude jedním z nejhorších psychických mechanismů paralyzující poznávání dávných etnik, protože otevírá dveře absurdnímu a pokroucenému jednání a staví mezi lidi i přátele silné emoční překážky.