Výtvarné výrazové prostředky typické pro gravettienskou kulturní tradici

Různé znázornění bodů

Linie a její proměny, jednoduché linie se generují v rovnoběžném smyslu. Jednoduché linie nahoře jsou změněny kolmými příčnými čárami.

Některé izolované ornamenty.

Některé velmi časté výtvarné pojednání okraje matérie (zdobení okraje).

Zdobení častými vzory ve vymezené ploše v pruhu (například na válcivitých předmětech).

Typické otevřené (nezakončené) vzory na volné ploše.

Je to určitý konkrétní příslib, například ve wilewndorf-kostěnkienu si při srozumitelnosti a jednoduché dekorativnosti lehce představíme ekvivalent Wilendorfské venuše pěkné nádherně vypracované solidně vyrobené a bohatě vytvarované sáně, držící se především realistického funkcionalismu a technicky i řemeslně skvěle vypracované do nejmenšího detailu. Proti tomu v pavlovienu bychom se mohli setkat se sáněmi hyperkonstrukce z velmi dlouhých a prodloužených nosných sanic a na druhé straně by nás udivily různé konstrukční zjednodušení některých dílů a odvážná technická řešené některých prvků. Srovnání by bylo zcela zjevné první sáně by byly pěkné, ale obyčejné, druhé by vypadaly jako ze startreku z kosmických cest. Nebo jinak řečeno, jako jako trabant vedle jaguáru. To jsou důležité věci, protože určitě nechceme aby v rekonstrukcích vše vypadalo jako uměle naklonované. Občas to můžeme na rekonstrukcích vidět, kdy prehistorik výtvarníkovi schválí nějakou podobu vizáže, oděvu nebo části oděvu a ta se pak znovu a znovu objevuje úplně stejná po celém obraze jako razítko.

Dodatečná poznámka: teprve při zpracovávání následného (po ,,Personě“ následujícího) tématu, vztahujícímu se především k rekonstrukční paleoetnologii evropských erektů, se zpětně, jak evropskému erektu, tak i modernímu člověku a tím i gravettiencům musí automaticky přičíst tři vlastnosti. Za prvé je to hypertrofická tvořivost, to je určitá trvalá snaha vytvářet předměty, rozvíjet představy, pohybové kreace, slovesnost. Dalším okruhem je dlouhodobá trpělivost a dlouhodobá orientace na jeden cíl (s cílenou habituací k ostatním činnostem a senzitizací k jediné činnosti). Třetím okruhem typicky lidského chování je geometrizace rukopisu, ta bude mít zřejmě organický původ, protože u současným primátů existuje jen chaotická linie, i když zde smysl pro kompozici existuje. Je možné, že člověk má v tomto ohledu blíže včele, která také vytváří geometrické tvary. První geometrické volné rukopisné tvary registrujeme už z Bilgzinslebenu, ale výmluvně působí i dřevěné hroty vrhacích zbraní a rozličné tvary kamenné a kostěné industrie. (Tato témata se v současnosti připravují do samostatné publikace také pro Antropark.)

Samozřejmě pak chápeme organickou linii u gravettienských figur, ale i dekorativně-geometrické pojetí některých sošek a ozdob. Člověku by taková prezentace měla být tedy vlastní a přirozená (nikoli jen kulturní). Tato dekoratizace v rukopise, čas věnovaný takové práci, by měl svědčit o dlouhodobé trpělivosti i tendenci být činorodý, vysvětluje stávající archeologický materiál gravettienu jako upravené účesy, zdobné řemínky, čelenky a pásky, ale také zdobené severské oděvy a složité a pracné ozdoby na nich aplikované. Nepřirozená by měla být chaotická, negeometrická, nedekorativní a nevýtvarná práce, která se bohužel na pseudorekonstrukcích vyskytuje jakož to ,,doklad probíhající organické a kulturní evoluce“.

Jedná se tedy o zásadní změnu přístupu, která ve své podstatě je v souladu s gravettienským materiálem v celé šíři od Sungiru, přes ukrajinské účesy a ozdoby sošek po moravský textil. Z daného schématu vypadávají jen projevy nereprezentativní, provizorní, dočasné tvorby, projevy doprovázející úpadek, stres, strádání či nemoc, nebo mohou být požadovány z mytologických důvodů. Tyto projevy by tedy měly být minimální a téměř se neprojevovat v prezentačním materiálu.

Konstrukční úroveň

Rekonstrukční transformace této přegeometrizované venuše sice neukáže nic o někdejším modelu, ale napoví ledacos o fantazii a zdrojích fantazie někdejšího autora. Na spodním vrcholu trojúhelníku, který představuje hlavu je vidět příčné rovnoběžné rýhy. Je snadno si představit, že se jedná o omotávku jež má spojit komponenty obou ramen. Omotávka je pak snadno dovoditelná na dalších příčných segmentech konstrukce hlavy. Podobně jde dovodit proplétání vnějšího okraje prsou-ramenou-paží. Samozřejmě nejlogičtější asociací je spojení na hrudi omotávkou. Umění se zde zřejmě dostalo do světa technických řešení konstrukční oblasti, možná náhodou, nějakou individuální asociací, ale možná oklikou přes mytologii... Venuše sama je spojením známého gravettienského kánonu a plošných známých gravettienských vzorů celek pak může působit zcela nově a nečekaně. Příčné vrypy na hrudi jsou tak možná i asociací ke spojení v obecnější výtvarné rovině (symbol spojování).

Dlouhá tenká slonovinová příčně prasklá čelenka je kvůli novému spoji provrtaná na samém myslitelném okraji spojů, to ukazuje využití znalosti vlastnosti materiálů až po jejich nejkrajnější krajní mez. A to bez rezervy, hlavní je vizáž a ta má přednost před jistotou. U sošky muže z Brna II zase najdeme speciálně vykrojené plochy pro vložení nohou do trupu těla a sledujeme montáž figury v ose těla pomocí ojediněle a patologicky dochovaného dutého nervového kanálu nebo umělého tunýlku (v době popisu nebylo zatím odlišeno), který prochází jak tělem tak hlavou. Možná, že šlo o řešení jak z malých kousků nějakého vzácného zbytku dutého klu udělat velkou postavu. Výroba po jednotlivých dílech přidala sošce na odolnosti a to v tom smyslu, že určité poškozené partie se daly později nahradit novými. Soška je vlastně pohyblivá jen kolem vlastní osy buď protažením řemínku a zavěšením nebo na tyčce a to se týká jen hlavy vůči trupu.

Tato názorná starší rekonstrukční schématická tabule ukazuje doplnění chybějících částí sošky z Brna II, a také souvislosti hybnosti. Osou sošky mohla procházet tyčka nebo řemínek a hlava na ni stejně jako samotné tělo mohlo být kolem této osy pohyblivé. Fixní zůstaly ruce a nohy. Čep se mohl uložit do důlku v místě pánve, ale také mohlo jít jen o nějaký kaz či pozůstatek po dřívějším zpracování z původním úplně jiným záměrem. Je tedy možné, že důlek v pánvi vůbec nemusel mít v rámci sošky konstrukční roli. Důležitým bylo slepení jednotlivých segmentů sošky. Nejednalo se tedy s určitostí o loutku ani o marionetu, ale o sošku s určitým zřejmě konkrétním užitím, která měla jen některé pohyblivé prvky. (Doplněné části jsou vyznačeny zeleně)

Lepení můžeme předpokládat u sošky z Brna II, ale dobře bychom je měli znát z jiného materiálu pavlovienu - je jím dvojitý, uměle spojený špičák. (Červenné obdelníčky znamenají totéž měřítko).

Ruce byly pevně přilepeny napevno, jeden osamocený boční otvor někdy interpretovaný jako osa pro ruku je však umístěn naprosto neanatomicky daleko pod ramenem. Spíš je otázka technologie proč je zde nadbytečný otvor a ani umístění čepu na vnitřním okraji složitěji tvarovaného místa pro uložení horní části nohy nedovolovalo nějaký pohyb a onen otvor pro čep je tak na okraji, že jsem na velkých pochybách jestli má opravdu jít o otvor určený pro čep. Sice se někdy dodnes traduje, že jde o marionetu, ale Martin Oliva ve své revizní práci (Oliva Martin, Šamanský hrob) zpochybnil některé pohybové funkce sošky.

Postupná rekonstrukce sošky z Brna. Na prvním obrázku vidíme dochovaný a už vlastně velmi pracně restaurovaný zbytek relativně velké mužské sošky. Uprostřed vidíme rekonstrukci napodobující někdejší stav kompletní slonovinové sošky a napravo vidíme tuto sošku oděnou po gravettienském způsobu. V této podobě mohla zastupovat šamana a sloužit mu k udržení persony zvláštního člověka.

Tak bychom měli už dva nadbytečné otvory s kterými si vůbec nevíme rady, pokud nechceme příliš fantazírovat. Je však možné, že původně byl kel navrtán za speciálním a zcela odlišným účelem a teprve později z něj byla udělaná soška muže a pozůstalé otvory zůstaly jako památka na dřívější užití nebo záměr. To nám zodpoví až bližší prozkoumání charakteru všech otvorů. Zatím jsme se trochu jen na CT tomografu vyděsili, protože tam, kde jsme čekali hlavní vývrt nebo kanál (v ose sošky) byla na obrazovce evidentní jeskyně se vším všudy – dómy, komory, vybočující prostory, úzké vstupní chodby. Pokud se nejedná o technologii změkčování nebo proleptávání slonoviny (nebo dodatečnou korozi materiálu) pak bude hlavní kanálek dílem patalogického procesu.

Tady si musíme udělat ještě malou odbočku k technologii vrtání a technologii slepování. Z Malty máme drobnou destičku s vyčnívajícím ouškem, které muselo být složitěji provrtáno a nedávno nalezená slonovinová flétna z rakouského aurignacienu ve svém jádru skrývá dost důležité tajemství a možná i klíč k pochopení osy sošky z Brna II. Naopak skládání pochopíme zkoumáním lepení, to dokladuje už velmi starý artefakt z Předmostí známý jako dvojitý špičák a samozřejmě v kontextu se středopaleolitickou lokalitou Königsaue.

Podle mne skládání celku z dílů není objeveno až při výrobě takové sošky, ale patřilo do normálního rejstříku způsobu realizace větších celků v gravettienu. Soška muže je vlastně jen určitou paralelou kožené vycpané hračky, které známe od severoamerických indiánů. Tady se jednoduché tvary vzájemně přišijí a hned tu máme panenku, panáčka nebo zvířátko. Stejně tak se dělají i figurky s mytologickým nádechem o kterých z jižní Ameriky referoval svého času Alberto Vojtěch Frič jako o figurkách předků, kterým je věnovaná pozornost jako živým. Takové kožené vycpané figurky jsem přičlenil i do rekonstrukční napodobeniny sungirského dětského hrobu.

Kdybychom chtěli nějakou logickou úvahu o charakteru středového kanálku šamanské sošky museli bychom se obrátit na statistiku. Pozitivní cestu logiky si nejlépe uvědomíme, když se podíváme na tvrzení Martina Olivy v článku ,,Šaman a jeho loutka 21 000 let před Kristem" v časopise Archeologie 2/2005. Ano to je ten časopis v kterém rekonstrukci šamanské sošky přisoudili Pavlu Zochovi, ve skutečnosti Pavel Zoch jen udělal model sošky podle mích rekonstrukcí, které vznikaly už od roku 1998 a jsou k dispozici k viděni pro veřejnost na internetových stranách Antroparku na Akademii věd. Tedy zde nebylo napsáno žádné ....,,...podle původní rekonstrukce Libora Baláka z roku toho a toho"... . Prostě to byla jen obyčejná zlodějina. Pro některé rádoby odpovědné lidi jsou rekonstrukce totiž jen jakési kresbičky, nechápou pojem paleoetnologie, stejně jako nechápou, co je to kritický a vědecký či dokonce korektní přístup..

Ale nazpět k tématu... už varovně vypadá informace od Martina Olivy o sběru kelnatek na čepici šamana, které se měly podle něj sbírat roky. Neodvolává se totiž na žádný informační pramen a sám není paleontolog ani na paleontologii nikdy nepracoval. Já se ze svým opačným stanoviskem odvolávám na paleontologa Pavla Hudce, který se schránkám měkkýšů v miocenních usazeninách Moravy skutečně věnoval. V daleko otevřenější krajině při sporé severské vegetaci a různých půdních procesech, typických pro severské oblasti, byla pravděpodobně celá řada mioceních povrchových lokalit daleko lépe zřetelná než dnes. Znalost lokalit s třetihorními fosíliemi mohla být proto velmi solidní a docela dobře je možné, že určití lidé z gravettienu měli daleko lepší znalosti o takových lokalitách než Oliva..

Martin Oliva o samotném klu ze sošky píše... ,,Vyšetření trupu plastiky muže na počítačovém tomografu rentgenu prokázalo, že podélný otvor, který jsme dříve považovali za provrtaný, je patrně důsledkem nějakého zánětu, protože se nepravidelně rozšiřuje na všechny strany a má zaoblené stěny. Pravěký tvůrce na klu ovšem zpozoroval pouze to, že má podélný otvor, který by bylo možno využít k nasazení dalšího dílu sošky, konkrétně hlavy. " Jednak zde můžeme sledovat zmatečnost názvosloví technologií, soška není rozhodně plastikou, tou je například Věstonická venuše, která vznikla přidáváním a tvarováním materiálu. Sošky vzniklé odebíráním materiálu jsou vždy jen a jen skulptury. Celkový popis sám je ukázkou heuristického a symbolického uvažování. Profesor Musil totiž kdysi ústně sdělil Martinu Olivovi, že je možné, že se středový kanálek mamutího klu nemusel díky nějakému patalogickému procesu uzavřít, tak jak je to u klů běžné. To však byla statisticky zanedbatelná a spíše teoretická možnost. Když se před námi objevil jeskyní prostor v hlavě a trupu sošky, hned jsme o zánětlivém procesu začali mluvit, načeš nám Petr Krupa, který u rentgenu pracuje oponoval. Sice neviděl mnoho klů, ale hodně změn po zánětech a ty podle něj tento charakter neměly. Tedy by bylo logické brát názor specialisty alespoň v potas. Proto jsem se začal ještě ten den zabývat vysvětlením určité umělé technologie. Důležité bylo, že všechny čtyři vstupní otvory byly vždy velice úzké a rozšíření bylo nejevidentnější někde uprostřed. To jsem vysvětloval jako místo setkání protichůdného umělého abrazního procesu. Považoval jsem tuto strukturu za odvrtanou a následně zkorodovanou při fosilizaci, ale proč by k tomu nemělo dojít i u samotných otvorů na povrchu skulptury? Vlastně jediným skutečným odborníkem na konstrukční práce, který se k dané věci vyjádřil byl můj taťka Josef Balák, dlouholetý strojní konstruktér. On v charakteru centrální ,,chodby" viděl bez jakéhokoli zaváhání zcela evidentní postup leptání. Po odvrtání základního vstupního otvoru se dovnitř nalévala látka, která rozpouští i kosti, například obsah hyeního žaludku. Pochopitelně ze začátku, tam kde bylo ještě dobře vidět bylo byl proces leptání dobře kontrolovatelný, později - hlouběji už nebyla optická kontrola možní a právě zde docházelo k rozsáhlejšími odleptávání do stran.

To se dělo určitou dobu a pak se stejná technologie užila z druhé strany. Samozřejmě se postupovalo pomalu po malých úsecích, aby se kyselina nerozlévala mnoho do stran, což se dělo i tak a to je to co sledujeme na záběrech CT . Následný článek (v stále tomtéž časopise) Krupy a Hložka také tuto teorii leptání cituje i když vůbec neuvádí autora myšlenky. Krupa a Hložek však alespoň pochopili, že je zde problém zúžení konců tunýlků, který se musí vyřešit a právě leptání vše vysvětluje. Naopak Olivova koncepce patalogického procesu musí zákonitě vyvolat otázku kolik bychom statisticky potřebovali patalogicky pozměněných klů, abychom se jejich náhodným přeříznutím vždy zrovna trefili právě do míst s nejužším tunýlkem. A nebo se profesor Rudolf Musil mýlí a patalogické tunýlky uprostřed klů byly velmi běžné? A nebo měli gravettienci k určení zúžených míst v klu k dispozici rentgen? Hledat dopředu v klu taková místa nějakou sondou je absurdní, protože by jste museli mít předem povědomí o stavu průběhu kanálku, což mít nebudete, když nemáte rentgen. Když neměli o stavu tunýlků šajnu vysokoškolsky vzdělaní archeologové, jak by to asi zvládli tak obyčejní lidé jako já, vy nebo gravettienci? Je to jen logika proti heuristice.

A ještě jedna statistika, Petr Škrdla, který se věnoval technologii otvorů v gravettienu, přímo vrtání jako takové v gravettienu nezaznamenal a to se zabýval i pracemi zahraničních kolegů. Proto hledat u gravettienské sošky stopy skutečného vrtání je nelogické, protože to neodpovídá statistice z pohledu paleoetnologie (z pohledu znalosti chování daného etnika). Ale postup, kdy je abradovana jedna a pak druhá strana a jsou pak proti sobě propojeny - proraženy je pro gravettien běžný. Že zde zde máme doklad takového ,,proražení" formou rozleptání je daleko přijatelnější a realističtější než očekávání hladkého dlouhého vývrtu. Možná jsme měli hned na počátku, brát Petra Škrdly, co by inženýra skutečně vážně a vůbec neočekávat vrtání a být zvědaví na užitou technologii. Navíc právě Petr Škrdla si dal velikou práci, která má plně paleoetnologický charakter a zabývá se konstrukcí a řemeslem gravettienu při vrtání a sleduje jeden jediný stále dokola se opakující kulturní vzorec a vysvětluje naprosto logicky proč tomu tak je. Pouští se do psychologie přírodních národů a lidí jiných kultur, je to velmi solidní práce. Je mně osobně hanba, že jsem hned od počátku nebral vážně Škrdlovu práci, kde jednak vysvětluje, že v gravetienu neexistuje vrtání durch vrtáčkem z jedné strany na druhou, ale jiná koncepce k provádění otvorů.... z obou stran s následnými úpravami. Vysvětluje dokonce i kulturní povahu důvod proč lpět na takové technologii, byť by se nabízela lepší. Takže osobně se zde Petru Škrdlovi velmi omlouvám a je mi jasné, že kdybych vycházel z jeho práce ihned odpočátku, mé očekávání by určitě bylo realističtější a ovlivnilo i ostatní zainteresované - Hložeka a Olivy. Což zpětně znamená, že za názorem Olivy, který je heuristický nesu zase určitou konkrétní vinu já, protože jsem Škrdlovu práci velmi dobře znal a najednou v dané době jsem na ni prostě zapomněl. Opačně řečeno, to co jsme uprostřed sošky nalezli plně potvrzuje Škrdlovu práci a Petr Škrdla na ní může být hrdý. Jeho závěr je možné brát i jako prognóza a ta mu určitě vyšla.

Zatímco časopis Archeologie vydává moji původní starou rekonstrukční napodobeninu kompletní sošky z roku 1998-9 za původní práci někoho jiného (šlo jen o počítačové převyprávění stejné práce), ve stejnou dobu připravuji celou plejádu možných variant týkající se původní podoby něketrých materiálů z hrobu Brna II. Po revizi, která následovala díky tomografického šetření. Tato z mnoha důvodů logičtější variace je v souladu s dynamičtější pózou ruk a celá soška připomíná bubnujícího šamana. Zakončení partie kolem nohou, třísel a zadečku vypadá stejně reálně jako stojící nohy, ale ty by šli spojit i jinými způsoby, jediný možný způsob jak obstojně spojit tělo se zdvihnutýma nohama máme před sebou. Zase této sedící kocepci tak bude nahrávat statistika. Realitou je, že v gravettienu jsou sedící figurky známé a známe je také z Moravy. Tato ukázka je určitou drobnou sondou do větší připravované a specializované práce. Tak, jako tak, ve své podstatě všechny varianty původní podoby počítají se solidně připravenými spojovacími plochami a počítají s lepidlem či lepícím tmelem. Což je určitě solidní informace, chceme-li sledovat řemeslnou a technologickou úroveň gravettienské kultury.

Do ukázek řemeslného a konstrukčního umění gravettienu jsem zařadil i tento drobný předmět. Sice nevíme k čemu sloužil, ale evidentně vidíme řešení, které známe i ze současnosti například z řady držadel a držadélek na kyblíky, kyblíčky a vědra. I dnes si můžeme vychutnat konstrukčního ducha někdejšího autora tohoto předmětu.

Zajímavé konstrukční řešení vnějšího očka pro průvlek (Malta na Sibiři) u drobného artefaktu. Je to princip bez kterého by například nešlo uvázat sněžnice ani lyže. V této souvislosti si musíme vzpomenout na zadní stranu izolovaných prsou z DV, ty jsou řešeny velmi obdobně...

Ale skládání celku z dílů patřilo do oblasti normální a běžné konstruktérské praxe gravettienu jak u konstrukce obydlí, tak při konstrukci zbraní, nejde tedy o něco unikátního a ani se tento přístup neobjevuje rozhodně poprvé. V Evropě registrujeme takové skládání o více jak 30 000 let dříve u neandrtálců u již zmíněného držadélka (celá oblast takového chování však nejpravděpodobněji patří do starobylé hypertrofické konstruktivní tvořivosti).

Nejen zpracování kostěné a slonovinové suroviny patřilo k chloubě gravettienu, ale vedle takto dochovatelných předmětů patří předměty ještě lépe archeologicky dochovatelné a to kamenné nástroje. Mezi špičku konstruktérství určitě patří nakládání ze surovinou tak, aby pracovala jen tam, kde její zapotřebí. Zbytek je z dostupnější kostěné nebo dřevěné suroviny. Silicity se k nám na Moravu dopravovaly jen z několika tehdy uznávaných míst těžby a tak se mnohdy kamennou surovinou šetřilo. K šetření patřila už samotná technologie těžby úštěpů z připraveného jádra. Z gravettienu známe drobné hroty, ale i drobné pilečky. Rekonstrukce ukazuje, že spolu by mohly vytvořit velice účinnou kopií skládaných hrotů z mikrolitů jaké například známe díky kostěným hrotům také z magdaleniénu. (Rekonstrukční napodobeniny vychází z koncepce Petra Škrdli)

Další konstruktérská řešení tušíme v případě užití pileček k složení hrotu chladné střelné zbraně. Tím dochází jak k šetrnému zacházení ze surovinou, tak jednotlivé části jsou při poškození snadno vyměnitelné, aniž by se hned zničil celek, podobné řešení například při obrábění kovů se objevilo až v druhé polovině 20.století (Škrdla tam a tam). Stejně tak tušíme mechanické konstrukce loveckých pastí, které nepřímo dokládají osteologické materiály tak malých mláďat lišek, které by byly jinak pro živého selektujícího lovce bezcenné (Musil Rudolf-ústní sdělení). Nepřímo, ale zcela přesvědčivé je doložena konstrukce takových komplexních nástrojů pomocí nichž je možné opracovávat slonovinu či měkčí kameny, jak hrubě, tak zabrušováním, ale i leštěním. Sem patří konstrukce držadel nástrojů, které znásobují v některých případech jejich možnosti a usnadňují práci (ale jsou i součástí kostěných a slonovinových nástrojů-např.Kostěnki, Dolní Věstonice). (První archeologicky doložená držadla v Evropě z organického materiálu pocházejí už z období 58 000 let) (Mania Ditrich tam a tam). V pavlovienu vidíme i výrobu tvrdých umělých retušérů pomocí broušení. Při výrobě otvorů vidíme jak rychlé a jednoduché prořezání (Škrdla tam a tam) nebo klasické provrtání při výrobě obrovského množství slonovinových korálků z oblasti východní Evropy a centrální Asie. Za zmínku rozhodně stojí možné konstrukce takového vybavení a zařízení umožňující výrobu stovek a tisíců těchto korálků ze Sungiru.

Mezi gravetienské technicky určitě stojí za pozornost konstrukční a řemeslné řešení zpracování kotoučku-kola (Sungir). Zůstala zamýšlená velikost kotoučků, přesto , že váha odpovídá daleko menším kolečkům. Bylo totiž odebráno tolik materiálu, aby se významně snížila jeho váha, ačkoli pevnost mnoho neutrpěla. Zůstaly tak jen paprsky spojující vnitřní a vnější kruh. Tato konstrukce je výhodná při zátěži kolmé na rovinu plochy kola, tento princip je využit v současnosti u všech kol s paprsčitým středem, ať již ze dřeva, kovů nebo umělé hmoty. Zde však mohlo jít o jiné výtvarné zpracování slunečního kotoučku. Ze Sungiru známe kotouček označovaný jako sluneční, který je plný ale má od středu se rozbíhající řady za sebou řazených teček. Samo označení sluneční kotouček je samozřejmě umělé, jedná se v archeologii o asociaci, kterou vyvolává sungirský nález vzhledem k určitým předmětům z mladší doby bronzové.

Zajímavé je zpracování kotoučků ze Sungiru, jednak upomínají Jungovu mandalu, ale hlavně středový otvor, vnitřní kruh a jednotlivé paprsky i obvodový kruh jasně naznačují, že tvar odlehčeného kola s ponecháním jen nejzákladnějších nosných konstrukčních prvků byl vyřešen už před více jak 20 000 roky se vším všudy. Sice kolečko určitě nesloužilo k jízdě na trakaři, protože v severské krajině jsou sáně a soby a psy stále nejlepšími dopravními prostředky, protože umožňují svobodný pohyb po sněhu i bahně všemi směry a to za úplné absence provozovatelů údržby a stavby silnic a cest.

Vzhledem k tomu, že jsme odkázáni především na dochovatelné materiály vidíme, že při technickém řešení nějakého konstrukčního úkolu solidní a invenčně a inovačně otevřený přístup. Patří sem také štípání destiček pomocí klínků a zpracovávání těchto destiček (lvice). Podrobněji ji popisuje Jan Jelínek (Jelínek, Atlas). Bohudíky za takovou surovinu, protože v gravettienu se často užívala kostěná a slonovinová surovina máme dnes dost dobrou představu o technologiích zpracování. A můžeme si tak udělat rozumnou představu o zpracování dřevěných a kožených výrobků, protože byla technicky určitě zvládnuta obdobně brilantně.

Malta na Sibiři. Zřejmě zlomená ,,čelenka" byla opravena osvědčeným technickým způsobem. Oba konce se na protilehlých místech navrtaly a pak se svázaly. Jak je vidět z odvážného vrtání otvorů těsně na okrajích gravettienci velmi dobře znaly mezní hodnoty kompaktnosti materiálů a pracovaly bez rezerv, jen aby výtvarný dojem byl rušen co nejméně. (Stejné řešení vidíme i u materiálů z Mezinu, je tedy možné tento přístup aplikovat i pro jiná námi rekonstruovaná řešení podoby gravettienských předmětů)

Stejně konstrukční řešení je různé jak v jednotlivých kulturách, tak uvnitř kultur. Přes uniformitu, kterou zajišťuje v kultuře mytologie vidíme určitý byť vymezený prostor pro individuální přístup k technickým a konstrukčním řešením. To se musí taktéž promítat do rekonstrukce, aby zde byla určitá pestrost, kdy každý tehdejší člověk je konstruktér, umělec a zároveň řemeslník. A v těchto činnostech se projevují individuality i individuální role jednotlivců. Nesmíme naklonovat větší části gravettienské komunity identické výrobky a postupy, nesmíme zde jen přenést naši kulturu i s velkovýrobou.

Evidentně zde sledujeme typicky lidskou hypertrofii tvořivosti a shromažďování spojenou s hypertrofickým přístupem ke konstrukční tvořivosti, která si pohrává s nejrůznějšími představami, a naprosto svobodně nakládá ze všemi geometrickými prvky. To znamená, že mezi gravettienci mohli být opravdoví talentovaní špičkoví konstruktéři. Vše bylo zase omezeno samovýrobou a mytologií i surovinami, ale naopak každý člověk byl zase jak umělec, řemeslník tak i konstruktér. Celý daný intelektuálně výrobní potenciál byl však pružný a rychle dovedl reagovat na změnu a určitě nebyl omezen patenty. Byl jen vymezen mytologií a od nich se odvíjejícími postupy a naopak akceptoval určitá Tabu, která se také odvíjela od mytologie. Nicméně v rámci zvyklostí kultury bylo možné všechno, proto jakékoli klimatické a jiné překážky mohly být velice rychle překonávány a to plošně celou populací. Nebrzdili jí žádné patenty a ekonomicko-sociální ukazatele. Zůstávaly jen klasické ,,brzdy“ patřící do oblasti normální lidské psychologie.

Znalost zdrojů

Měkčení mamutích klů dokládá dobrou znalost přírodních zdrojů, vlastnosti přírodních látek a dovednost dokázat aplikovat těchto zkušeností i na velkých předmětech. To by nebylo možné, kdyby se na určitá místa nevracely lidé znovu a znovu a nepočítali z vlivem času na materiál. U měkčení klu půjde o dobu relativně delší, ale i to bylo součástí jejich konstrukční a řemeslné strategie.

Právě v mladém paleolitu ne vždy sahá člověk po poměrně slušném nedalekém zdroji silicitů jako by nebyl schopen ho ve své domovině vůbec zaregistrovat a transportuje si jiný materiál i stovky kilometrů z jiných, naprosto neúměrně vzdálených ložisk. Je to naprosto iracionální chování na které archeologové často upozorňují (Klíma, Oliva, Svoboda, Škrdla,). Někdy se předpokládá, že za takovým iracionálním kulturním chováním stojí mytologie, která je již od počátku mladého paleolitu velmi dobře doložena v archeologickém materiálu (soška lva-člověka ze staršího aurignacienu, opačně orientované, ale spojené dvojfigury) a průběžně se pak dál objevují další doklady (šamanské atributy v hrobech). Jindy se uvažuje, že takové chování mělo sociální charakter, kdy se s materiálem obchodovalo, nebo sloužil jako dar mající zajistit dobré vztahy různých etnik nebo komunit vzhledem k pohybu lidí během roku, kdy se měnily teritoriální vztahy (Oliva Martin, Moravský gravettien).

Bylo dokumentováno i užití černého uhlí k otopu (Petřkovice). A v našem pavlovienu jsou velmi dobře doloženy fosilní miocení zkameněliny jako schránky kelnatek (např.Brno II), ale i lastury mořských škeblí a žraločí zub. Na jižní Moravě se místy objevují povrchové výchozy mořských usazenin bohaté na fosílie, v takovém stavu a množství, že je po deštích možné pravidelně sbírat (např. Kinberk u Mikulova). Pavel Hudec, který zpracovával paleontologii mioceního moře v okolí Lomnice u Tišnova mi sdělil (ústní sdělení), že je možné na Moravě najít i lokality velmi bohaté na kelnatky a i v krátkém čase sesbírat kelnatky v počtu 600 kusů (hrubý počet kelnatek z hrobu Brno II).

I využití určitého spektra přírodních barviv patří do inventáře zdrojů pavlovienu, spektrem těchto barviv se zabýval archeolog Ondrej Šedo (Svoboda, Čas lovců,). V gravettienu některé kultury schraňují kosterní materiál ulovených zvířat, z nichž je nejznámější materiál mamutích osteologických zbytků. Jindy se tyto kumulace kostí vykládají jako přirozené mamutí hřbitovy (Olga Sofferová-Oliva, Moravský gravettien). Jestliže se ve slovníku rekonstrukční paleoetnologie v Antroparku mluví o transparentnosti některých kultur a o tom, že je pro nás obtížné naslouchat ,,šeptajícímu“ archeologickému materiálu, můžeme docela dobře vidět stejnou situaci právě kolem pověstných mamutích skládek.

V materiálu pavlovienu nacházíme jak ploché kameny, tak drtiče. Zpracovávalo se jak barvivo (např. Petřkovice), tak rostlinný materiál (expertíza britských kolegů). Zajímavé je, že se pavlovienská sídliště vyskytují vždy u takové vody, kde bychom očekávali rákos nebo orobinec. Kořeny těchto rostlin se drtí a peče se z nich chléb. Sledujeme tak mapování zdrojů (minerálních zdrojů barviv a užitkových rostlin) a schopnost je prakticky využívat. Z této pozice je užití obilovin k zpracování na potravinu na území dnešní Palestýny normálním chováním, nikoli naprosto nečekaným a naprosto izolovaným objevem. V reále je takové chování limitované dalšími faktory, například klimatickými, ale i například parazitologickými. Například v současné tropické Africe znamená mýcení lesa pro zemědělské účely připravování podmínek pro komáry přenášející malárii. V podmínkách přímé sociální vazby by se takové jednání nejpravděpodobněji zapovězelo mytologií, protože by vedlo především k vysoké dětské mortalitě.

Materiál mamutích kostí je pro nás objemově a symbolicky tak výrazný, že pak opomíjíme zároveň vyhodnotit i ostatní osteologické materiály patřící do těchto skládek kostí a nějak je logicky začlenit do dané teorie. Jsou zde totiž vedle kostí mamutů i další ostatky zvířeny, naprosto nejrozmanitějšího charakteru (vlk, liška, nosorožec, kůň, sob atd.) a někdy i jednotlivé kosti lidí. Protože zcela evidentně evropský mladopaleolitický člověk kosti, zuby a parohovinu užíval jako materiál k výrobě předmětů a zcela průkazně topil někdy mamutími kostmi (Klíma DV, Jarošová 1999), lze považovat tyto kosterní skládky za všehochuť kostí a nejen mamutů. Prostě za jakousi umělou surovinovou základnu příležitostně využitelnou jako zdroj k těžbě materiálu. Uložení kostí ve vodním a vlhkém prostředí není pravidlem (Milovice) a i o známé lokality, kde měli být kosti ve vodě se vedou zpětně spory, protože ne vše je zcela zřejmé (revize Jana Jelínka k materiálům v Dolních Věstonicích). Petr Škrdla by si například dovedl představit kosti jako určité dláždění kolem vodních zdrojů, pro tuto představu mluví jeden rozhodující argument. Přinesení lehkých a uvnitř porézních kostí na lokalitu by bylo daleko snadnější než dovoz daleko těžšího kamení stejného objemu a pak jejich zašlapávání užíváním a sjížděním v terénu by nutil uživatele nosit postupně další a další mamutí kosti až by mohla vzniknout námi zachycená komplikovaná prostorová situace.

Dláždění kameny je opravdu z mladého paleolitu známé a i samotné uložení základů obydlí na permafrostu, který na povrchu v létě taje počítá mnohdy s použitím kamenů nebo kostí (Milovice, DV).

Situování pavlovienských, ale i některých wilendorf-kostěnkienských sídlišť se tvrdošíjně opakuje podle šablony nároků na krajinu a její reliéf, nadmořskou výšku a přítomnost vodního toku situovaném v krajině určitým konkrétním způsobem (Škrdla Petr). Prvotním impulsem k osídlení tedy dozajista nebyly domnělé mamutí hřbitovy, ale určitá ideální konfigurace terénu, nadmořské výšky, přítomnost toku atd, dokonce matematicky vyjádřitelná a počítačově zpracovatelná.

Na lokalitách vidíme, že je z pavlovienských táborů především skvělý rozhled pro pozorování velmi značné části okolité i vzdálené krajiny. To se zdá souviset se sledováním zvěře jako zdroje potravin (podobně posuzují někteří francouzští prehistorikové i jejich některé mladopaleolitické lokality umístěné na vyvýšených místech) a dalšího užitkového materiálu. Ale může to navíc souviset i ze zdrojem určitých rostlin (rákos, orobinec – kořeny jsou jedlé, dají se přímo péci nebo lze z nich připravit drcením mouku pro chleba, takové drcení a mletí rostliné kaše popisuje u našich pavlovienců na základě výzkumu třecích kamenů Jiří Svoboda v publikaci Čas lovců), nebo celého společenstva rostlin, využívaného přímo člověkem, nebo primárně lovnými zvířaty, nebo kombinací všech možností (což bude nejpravděpodobnější). Zároveň některé lokality svoji terénní výjimečností jsou ideální pro vizuální (kouř, v noci oheň) dálkovou komunikaci a samozřejmě snadnou orientaci.

Zobecňování společných rysů gravettienských sídlišť na Moravě při dílčím výsledku způsobu lovu vylučuje jako obecnou charakteristiku lov mamutů ve svahu. Představa byla původně zkonstruována pro Dolní Věstonice B.Klímou (Klíma, 1983, 53), ale takový významný rozsáhlý terénní útvar byl pouze na pálavských svazích, nikoli už v samotném Předmostí. Při tvorbě představ o průběhu lovu nebyla sledována účinnost zbraní pavlovienců což je fatální nedostatek. Mamutovinové dlouhé hroty na průřezu kulaté jsou principiálně shodné s shöningenskými celodřevěnými oštěpy (Což není nijak objevné tvrzení, protože na tuto paralelu upozorňuje Klíma (Klíma, 1983, 53). Po vbodnutí totiž samotnou ránu v kůži hrot nerozřezává, toto místo slouží spíše jako opěrný bod, kdy váha ratiště fyzikální silou prosté páky začne pohybovat hrotem nahoru a rozšiřovat původní bodné poranění, k tomu je nutné přičíst změnu statiky zasáhnutého zvířete a další pohyby do stran. Pak je výsledkem sice stále malý otvor v kůži, za ním je však rozsáhlé traumatické poškození vnitřních orgánů spojené nejpravděpodobněji s masivním krvácením. Vše způsobené hrotem, který vypáčí ve vnitřnostech svoji cestu. Předpokládám, že celkový výsledek poranění bude podobný jako u poranění způsobené rázovou vlnou projektilu z kulovnice letícího tělem. Zaujali mne především některé srovnatelné parametry zbraní, tak i kosti velkých zvířat v táborech jak u gravettienských lovců mamutů severního, tak i u staropaleolitických lovců slonů, koní, zubrů a nosorožců. Zajímavé je, že podobné ale i výraznější hroty jsou v Sungiru, ale na jiných územích (východní Čechy, severní Amerika) jsou dokladovány kamenné hroty zalomené v žebrech a kostech. U některých amerických nálezů to vypadá jakoby jediný mamut byl zasažen více jak desítkou hrotů (tyto kamenné hroty mohli sice způsobovat určité a dokonce i vážné poranění, ale nemuseli mít ,,zastavovací schopnost“, proto se zásahy museli opakovat). To by naznačovalo, že by bylo velice dobré přezkoumat možné následky a účinnost různých typů hrotů a zbraní, protože by to zpětně mohlo ovlivnit naše mínění o nutnosti nebo naopak možnosti opomnění vlivu terénu při lovu mamutů.

Známé je použití kvalitního kamenného černého uhlí v Petřkovicích (Jarošová, 1999,59) jako topiva.

Vyhodnocení – pro pavlovience je charakteristické i chování, kterého si všímá například Martin Oliva kolem zdrojů kamenné suroviny. Orientace na vzdálené zdroje s přezíráním bližších zdrojů. Dlouhé transporty na jedné straně, pečlivé a šetrné vyčerpávání materiálu a z toho někdy najednou plýtvání vzácným materiálem. Martin Oliva srovnává toto chování se severozápadními indiány především s takzvaným ,,potlačem“ kdy se lidé předvádí, plýtvají s potravinami a s výrobky, které někdy ničí, v jiné literatuře se uvádí, že je rozdávají a to především svým ,,soupeřům v titulech“, upevní si tak titul, který je pro pořadatele potlače prioritní. Vztah ke zdrojům se tak zdá být určitou další solidní cestou, která by mohla vést k odhalení persony související nejenom s vlastní vizáží.

Martin Oliva přičítá zase určitý konkrétní rys pro personu prezentací pavlovienců, kdy uvažuje o skládkách mamutích kostí jako o trofejním materiálu, který sloužil jejich prezentaci a měl symbolizovat jejich loveckou dovednost (a náklonnost mytologických postav umožňující takové bohaté lovy). Ještě raději upozorním, že to nijak nevylučuje zároveň to, aby se trofeje staly surovinou k čemukoli.

Orientace na některé ,,vzácné netradiční“ zdroje jako fosilní schránky měkkýšů naznačují, že pro zdobení oděvů se sahalo i k zdánlivě iracionálnímu způsobu sběru schránek vodních živočichů na suchu. Možná, že tato paradoxní těžba fosílií měla své kouzlo a výskyt vodních schránek byl spojen s nějakou mytologií, která svým způsobem mohla pak těmito schránkami vyzdobený předmět o to více ozvláštňovat a ozvláštňovat tak i svého nositele a majitele (pohřeb muže BrnoII).

Srovnání

V této kapitolce budeme srovnávat cestu po které jsme se dali při odhalování persony gravettienu (a to čistě psychologickou /hlubinná psychologie/) s jinými oblastmi vědy a porovnávat jejich výsledky s našimi. To abychom si udělali kontrolu, protože vyhodnocení paleolitického materiálu jen z jedné strany, není v rekonstrukční paleoetnologii závěrečné, ale jen dílčí. Pokud nebude nikde sebemenší rozpor a ostatní obory výsledky potvrdí je možné práci o persóně považovat plně za průkaznou.

Persona – srovnávací psychologie a etologie

,,Ze strany humanitních psychologů se stále ještě setkáváme s nekvalifikovanými představami o absolutní odlišnosti psychiky člověka od ostatních živočichů. Obvykle je příčinou faktická neznalost současných poznatků o chování, někdy i nepochopení toho, jak se liší současná srovnávací psychologie od zoopsychologie konce 19.století." (Fraňková, Bičík 1999)

Srovnávací psychologie a etologie jako nauka o chování zvířat odhaluje, že o svůj zevnějšek pečují velmi výrazně snad všichni známý obratlovci. Potápěči s akvalungy už dávno odhalili existenci specializovaných rybích čistících stanic. Mořští velcí živočichové plují do brakických či sladkých vod, jindy vyskakují z vody, aby sebou plácli o hladinu dali o sobě zvukový signál a zbavili se tak i parazitů v kůži. Žabka trpasličí nebo řada čolků si ve vodě pečlivě stáhne starou kůži a pozře jí stejně jako ještěři gekoni. Hadi si dávají velkou práci se svlekem a ještěři se drbou zadníma nohama klidně i na hlavě a přes zavřené oči, aby se zbavily cárů staré pokožky, která se jim svléká po kusech. Ale i savci dbají o svou vizáž a věnují jí pravidelně svůj čas. Mytí se nasliněnýma tlapkami vidíme od myšek, křečků po ty největší kočky. Vzpomeneme si i na sloní koupele ve vodě, písku či bahně a rozpomeneme se také na drbání, které odnáší nejeden strom svoji existencí. U ptáků péče o peří zabere denně asi dvě hodiny a u savců zabere péče o srst, nebo kůži, kolem celé jedné hodiny. Zvláště u sociálně žijících tvorů může znamenat péče o srst i něco navíc, prováděná vzájemně například u netopýrů, pískomilů, koní, ale také i mnohých opic a primátů rozehrává úplný koncert individuální a vzájemné péče o srst. Rozehrává se symfonie pocitů libostí která, stává se komunikačním projevem upevňující sociální vazby.

Péče o vizáž je totiž u některých druhů součástí ba přímo podmínkou vnitrodruhové a mezidruhové komunikace. Proč záleží tolik na vizáži – personě (fasádě) každého tvora? Je to jen věcí libosti, nutkání a vnitřního tlaku k takové činnosti nebo má starost o vizáž i jiný význam?

V řeči těla svou vizáží dotyčný jedinec vypovídá o svém zdraví, kondici, věku, hierarchickém zařazení, náladě někdy i o pocitu tepla nebo zimy atd. Jistě si vzpomeneme na některé druhy ještěrů rychle měnící odstíny a barvy jako jsou společenští leguáni zelení nebo známí chameleóni. Změny barev neznamenají vždy maskování, ale slouží nejčastěji k vnitrodruhové a mezidruhové komunikaci, snad největšími mistry jsou podmořské chobotnice. Srst, ale i lysá kůže je předmětem starosti - vzpomeňme si na slony, kteří se pudrují prachem, koupou se a drbou o stromy. Zevnějšek slouží ke komunikaci k vyjádření svého já a personifikuje svého majitele, ale starost a péče o zevnějšek je podpořena i libostí (dobrým pocitem z této činnosti - na úrovni nízkomolekulárních mediátorů).

Zanedbaný rozcuchaný bezdomovec je rychle vyhodnocen jako společenský odpad a psychologické pokusy doložili, že jako takovému rozhodně není věnována žádná okamžitá pozornost (paralyzace pomocného chování). A to i když například zkolabuje na hlavním náměstí velkoměsta. Naopak nejrychlejší pomoci se dostane upravenému člověku ve společenském obleku.

Rozcuchaný, hadrnický a špinavý pračlověk představený, co by věrná pseudovědecká podoba našeho předka, je tedy námi automaticky a podvědomě hodnocena jako podoba člověka, který je nějak vážně postižený, ne zcela normální jedinec (či skupina), který je evidentně na okraji nebo už mimo naší společnost (která se jim raději ani nebude zabývat).

Obráceně tvůrci takové představy onoho ,,pračlověka“ pomoci takového zevnějšku jej umístili podvědomě mimo naši normální společnost, protože z hlediska jejich představ o evoluci, k naší společnosti teprve časem musel dojít. ,,Pračlověk“ v podvědomé řeči těla je od samého začátku vyhnán z naší společnosti.

Pokud člověka ve srovnávací psychologii zahrnujeme mezi tvory dorozumívající se automaticky řečí těla a komunikující přes vizuální personu, tak jak řada nám nejbližších šimpanzů, bonobů a goril měl by zcela pochopitelně do této party být zahrnut i náš předek v jakékoli formě. Navíc hodinová péče o srst, vlastní každému savci, musí být přece někde vidět. Proto, kdybychom měli přihlédnout k etologii, naši předci by měli být upravení pokud by nebyli postižení depresí či nemocí, měli by vytvářet obraz – personu zdravého, silného, inteligentního a sociálně přizpůsobivého tvora.

V tomto duchu je námi prezentovaná persona pro gravettien plně v souladu s touto etologickou představou. Etologie i Jungova persona jsou v tomto případě úplně za jedno. Evidentně u savců rozlišujeme například zvětšenou srst, speciální hřebeny a tělní zvláštní přídavky a i sebejisté vzpřímené postoje, jako projevy vůdčích jedinců, ale registrujeme totéž chování i u lidí. Zde se takový zevnějšek vytváří uměle, pláštěm, oděvem, nátěrem a různými čepicemi, čelenkami, diadémy, korunami a přilbami. Na rekonstrukcích bychom měli tedy vidět i tuto sociální komunikaci.

Rozumíme teď i tomu, proč měli být ,,pralidé“ předklonění a přihrblí, jak to často vídáme na pseudorekonstrukcích. To aby nám byli, vyjádřeno v řeči těla - podřízení. Šimpanzi a bonobové, především jejich mláďata se ve skutečnost mohou narovnat, ale ,,pračlověk“ nesmí. Pozornost věnovaná na soškách a hrobech gravettienským lidem je evidentní a zvláště vyniká pozornost u hlavy a italské vysoké čepice jsou pro nás velice informativní. Je třeba závěrem tohoto porovnání Jungovi persony s etologií vyslovit, že nejen nedochází k rozporu, ale oba pohledy se vzájemně překrývají nebo doplňují.

Všímáme si také, že někteří živočichové jako jeleni převádí pozornost z těla na parohy, které vypovídají o fyzické kondici informace určené především laním. Podobně jako lidé mají i ptáci hlavní smysly zrak a sluch a u některých, jako například rajek, je svatební šat samečků pro samičky velkým lákadlem i měřítkem. Stejně tak náročné jsou i samičky lemčíků a tak fádní samečci budují samostatné stavby určené jen pro okouzlení samičky tzv. besídky. U některých druhů vypadá dokonce takové počínání stejně šikovně a výtvarně jako by je vytvořil člověk.

Určitý značný zmatek kolem představy o chování dávných lidí nese velmi mělká a naivňoučká představa o jednoduchém evolučním mechanismu. Lidé se pak k evolučnímu mechanismu hlásí, uplatňují ho v ,,rekonstrukcích“ přesto, že ve skutečnosti o evolučních mechanismech a o lidském chování mají minimální znalosti. Tito výtečníci jsou pak hned hotovi, jakmile do lidského chování přimíchávají to, co považují za typické opičí jednání. Ať je to ono ,,hu, hu“ chování s pokrčenými koleny, předkloněnou hlavou, ale i netrpělivostí, výbuchy vzteku, prosazování zájmů silou a podobně.

V reále nemůžeme s chováním jednoho živočicha zacházet tímto způsobem, protože on není nikdy prostým mixem chování dalších živočišných druhů, ale pro jeho chování existuje zcela specifická samostatná cesta. Když se podíváme na ono opičí chování, vidíme, že je to jen umělý symbol, který jsme přejali jen od jedné skupiny primátů a to jen proto, že byl nějak transparentní. Přitom ostatní primáti se ve své většině mohou chovat naprosto odlišně. Je to například utváření sociálních vztahů, které ústí u všech současných lidoopů do individuálních cest a je tudíž statisticky nejpravděpodobnější, že řada našich předků a příbuzných měla vlastní individuální sociální řešení. Určitě to nebyl geometrický průsečík mezi námi a ,,opicemi“.

Stejné je to s trpělivostí a senzitizací, vlastně krásný příklad nekonečné trpělivosti a rozvinuté senzitizace nám podávají tisíce perliček ze Sungiru.

Potíž je, že archeologové mají vzdělání v oblasti společenských věd nikoli v oblasti biologie (Jelínek 1990). Sociobiologie a srovnávací psychologie, především etologie patří do oblasti přírodovědné a tudíž archeologové nemají běžně o evolučních procesech ani potuchy. Jinak by museli vědět, že takový jednoduchý přístup k představě o chování našich předků, jako místa průsečíků chování mezi námi a ,,opicemi“, je zcela neopodstatněné. Jindy jsou viděni ,,primitivové“ jako ušmudlané neučesané a nesamostatné děti, naivní, hloupé, žvatlající, kolébajíc se z nohy na nohu, netrpělivé a vůbec dětské. S takovou představou o chování živočichů přišel kdysi E. Hackel, podle kterého je ontogeneze rekapitulací fylogeneze. Jeho teorie byla podpořena tehdejšími poznatky o morfologických znacích v průběhu embrionálního vývoje dítěte. Všechna stádia z fylogenetického vývoje se pak rekapitulují během vývoje v ontogenezi. …,,Z toho pak vyplývá hypotéza“ různé vlastnosti chování (instinkty, aktivity, schopnosti) se objevují ve stejném pořadí v ontogenezi, jak se formovaly ve fylogenezi. Kromě jiných nedostatků této teorie se ukazuje že Hackel neměl příliš velké znalosti o vývoji chování u zvířat, které by ho z jeho omylu vyledly….(Fraňková Bičík 1999)

Persona a teritoriální agresivita. Ještě z jednoho pohledu je v rámci etologie možné se dívat na personu, a to z pohledu Konráda Lorenze a jeho teorie přirozené a stálé agresivity. Persona a její různé podoby pak mohou být pro člověka-příjemce také zcela evidentním blokem, který zastavuje onu teritoriální agresivitu. Persona nebo společensky-kulturně známé a přijatelné persony jsou určitým ekvivalentem ritualizovaného chování, které jsou dalším blokem teritoriální agresivitě. Navíc tento pohled vysvětluje i určitou míru uniformity u sungirských a maltskobureťských materiálů a vlastně společné znaky řady projevů ve vizáži gravettienců vůbec. Registrujeme individulalizaci výtvarných řešení zevnějšku spíš jen jako individuální cestu, jak dojít k stejnému jednotnému cíli, nebo několika málo obecně přijatelným cílům – personám, které zřejmě byly navíc spojeny s mytologickým pozadím. To vše konec konců také úplně vypouští velmi spekulativní výklad utváření vizáže jen jako projevu sebeuvědomění ,,v rámci procitnutí opravdového lidství“ jak ho někdy registrujeme ze strany archeologů. To znamená, že se na individuální řešení dá dívat spíš jako na projev individuace jedince v rámci jednotných schémat tehdy obecně rozšířených a určitého množství tehdy uznávaných person. A tato individuace i její projevy jsou tolerovány a patří ke kulturnímu projevu jedince i celé společnosti.

Persona, kterou například velice jasně registrujeme u slavnostních reprezentačních oděvů ze Sungiru propojuje řadou shodných prvků jak dětský, tak dospělý oděv a je zde stejně propojen a sjednocen oděv dívčí i chlapecký. Dokonce malstko-bureťské oděné sošky ačkoli jsou zdobeny různými výtvarnými horizontálními prvky a mají jednotný identický výtvarný základ daného zdobení, který je sjednocuje. A stejně jednotící jsou poměrně krátké vlasy na ženských soškách kostěnkienu. Tito lidé, co by komunity, se tedy prezentují stejným způsobem. To může také velmi úzce souviset s teritoriálním chováním Homo sapiens sapiens. Tak jako některé kolonie hmyzu nebo netopýrů si předávají vzájemně identickou pachovou jednotnou identifikační rozpoznávací značku, charakteristickou jen pro jejich kolonii, je možné, že i u člověka existuje takové jednotné vizuálně-kulturní značení pro jednotlivé komunity, kmeny nebo skupiny.

Vybral jsem charakteristiku teritoriálního chování z obecného pohledu učebnice srovnávací psychologie a etologie: ,,Hranice teritoria se vyznačují různým způsobem, hlavně pachovými stopami, akusticky (zpěv ptáků) i vizuálně. Obrana se děje různě. K zastrašení soka často postačí varování nebo hrozba. Při hrozbě se prezentuje síla protivníka a jeho zbraně. Zvíře vystavuje skutečné výrazné znaky (barva, velikost, pohyb) nebo předstírané (zvětšování objemu těla ježením srsti, čepýřením).“…,,Teritorium může být hájeno jedincem, párem i celou skupinou. Kromě teritoria, které je důsledně hájeno, existuje ještě domovský okrsek, tzv. lovecký revír (home range). Tyto okrsky se mohou částečně překrývat s okrsky sousedních skupin, nemusí být označeny a hájeny. Mimo dobu rozmnožování slábne u mnohých živočichů teritoriální chování nebo se mění. Určitým činitelem u tzv. zimních teritorií bývá ochrana nashromážděných zásob nebo potravního zdroje (sýkorky, sojky aj.).“ (Fraňková,Bičík,1999)

Už při prvním popisu sungirského mužského oděvu jsem si všimnul, že horizontální bílé pruhy perel na hrudníku, mohou evokovat žebra lidské kostry a mohou působit v emoční oblasti docela strašidelně a hrůzně. Stejně, jako svého času podobné uniformy jezdectva v historické střední Evropě. Co se týká obrany zdrojů a zásob, tak na severu si zásoby na zimu dělají některé šelmy (např. liška polární), kdy využívá v létě nadbytku ulovené potravy a možnosti zahrabat tento úlovek na permafrost (specificky se této oblasti věnuje Fraňková a Bičík u teritoriálního chování a migracích). Gravetologové znají v archeologickém záznamu východního gravettienu tzv. zásobní jámy, které využívaly stejného principu.

Protože se občas objeví někdo, kdo popírá teritoriální chování a teritoriální agresivitu u primátů a člověka je nutné upozornit na četné filmové doklady v přírodopisných snímcích, které jsou často oblíbeným tématem specializovaných televizních kanálů. Stačí dokumenty o promněnách chování u šimpanzů v Gombe, kdy se při větší koncentraci samců začne projevovat agresivita vedoucí k válečným výpravám a agresivnímu teritoriálnímu chování. Za určitých podmínek není přirozeně po takovém chování ani vidu a to může vést některé povrchní hodnotitele k heuristickému přesvědčení, že u primátů teritoriální agresivita neexistuje. Specifickým mechanismem zamaskování (hlubokým uložením- zablokováním) teritoriální agresivity se zabýval rakouský zoolog Konrád Lorenz. Doporučuji také knihu jeho knihu ,,Takzvané zlo“. A pro jistotu uvedu znovu citaci z vysokoškolské učebnice Fraňkové a Bičíka: ,,Teritorialita se vyskytuje i u člověka a z humální etologie i psychopatologie lze čerpat poznatky, důležité pro pochopení základu jeho sociability.“

Zdobené oděvy a účesy jako prostředek a blok proti teritoriální agresivitě v etologii. Mechanismus teritoriální agrese spočívá na principu takového schématu plošné agrese, která se zvětšuje směrem ke středu teritoria a snižuje směrem ven. Že je tato agrese plošná dokazoval už i Konrád Lorenz, který byl přesvědčen o určitých dalších dodatečných mechanismech, které tuto agresi zablokují. Tyto bloky jsou takovými silnými betonovými stěnami atomového reaktoru, které spolu s dalšími mechanismy teritoriální agresivitu přetvářejí a směřují tak, aby danému jedinci a jeho blízkým agresivita sloužila. Tyto bloky agrese mohou být optické, akustické, pohybové atd.

Konrád Lorenz pozoroval mláďata krůty, které se ozývají stále určitým hlasovým signálem, napadlo ho, že by právě tento signál mohl být oním blokem agrese. Krůta uprostřed svého teritoria – v hnízdu je totiž nejagresivnější a měla by zde usmrtit každého vetřelce. Lorenz proto ohlušil pokusnou krůtu tak, aby nemohla slyšet svá mláďata a ta je skutečně okamžitě usmrtila.

Lorenz si samozřejmě okamžitě získal řadu kritiků, protože si mnozí lidé zapamatovali jen to, že jsme jako tvorové teritoriální též přirozeně agresivní. Lorenz tím nechtěl omlouvat agresivní činy naší civilizace nebo jejich jedinců. Dodnes se cítí řada lidí dotčena představou, že by člověk neměl být už ze své podstaty dobrý. Zlo se v naší kultuře chápe jako něco dodatečného a druhotného, v duchu starobiblického kontextu, proto se řada lidí velmi vehementně brání takové koncepci. U nás to byl profesor Zdeněk Veselovský, dlouholetý ředitel Pražské botanické zahrady v Tróji, který obhajoval přístup a závěry Konráda Lorenze na veřejnosti.

Především si je třeba uvědomit, že teritoriální agresivita neexistuje nikdy sama o sobě, že kolem ní existují bloky, které ji z několika stran bezpečně uzavírají. Jestliže pracujeme s nebezpečnými teritoriálními zvířaty musíme tato fakta znát a respektovat, pokud nechceme, aby se nám naše zvířata navzájem poranila, nebo poranila nás samotné. Ale stejně tak nám ohromě může pomoci znalost teritoriálního chování u člověka a znalost oněch bloků. Už na základní škole nám učitel z matematiky Josef Hořejš názorně předváděl uměleckou dramatizaci etídy na téma oděvu a úpravy zevnějšku, kdy vysvětloval jaký je rozdíl mezi dvěma domácnostmi, kdy v prvé partneři o sebe dbají chodí v riflích a dělají na sebe navzájem stále dojem. Druhý pár vypadá ale odlišně – on má na sobě trenky a tričko, ona tepláky, on je neoholený ona nenamalovaná. Kdo se začne první hádat?

Právě v domácnostech dochází k největšímu počtu násilí, lidé ve své nevědomosti odblokovávají svůj vizuální blok, rozcuchanými vlasy, neoholením, nenamalováním, odbytým oblečením, ale také vysokým uječeným hlasem, který je opak hlubokého uklidňujícího zvuku, a také porušením ritualizovaného chování, které vhání toho druhého do úzkých a činí ho nejistým, protože neví, co se děje a co může čekat. Důležitá je také absence přímé i prostředkované pozornosti, různých dárků, komplimentů, kontaktů, prací a podobně. Ale patří sem i ritualizované dopředu všem účastníkům známé chování.

Je tedy dost toho, co se dá zanedbat, nebo opomenout, proto je soužití lidí tak složité. Z tohoto pohledu je nutné se dívat na personu gravettienu, jako na něco, co je také součástí ritualizovaného přístupu k vizáži jako jednomu bloku, k optické stránce vizáže jako dalšímu bloku. Takže jak účesy, tak úprava hlavy doložená na soškách, není z tohoto pohledu taktéž žádným překvapením. Stejně je to s ozdobnými pásky a řemínky, a ze zdobnými prvky na oděvech (Sungir, Malta a Buteť) a čepicích, jak je známe řady evropských lokalit.

Předpokládáme-li zcela logicky těsné soužití lidí v menších obydlích například v době zimních měsíců, při nečasu apod. muselo se zde uplatňovat ihned mnoho způsobů jak účinně zabránit ventilování té nejsilnější teritoriální agresivity. Umění a rituály jsou hned první po ruce v podobě ozdoby, výroby ozdob, v podobě her, písní, vyprávění. Znovu se tak jen dostáváme do zajímavého úhlu pohledu, který nám zase potvrzuje identičnost našeho chování a chování gravettienců.

Opačně je možné přemítat, že téměř úplná absence severského osídlení u neandrtálců středního paleolitu by mohla znamenat, že neandrtálci nedovedli tak dobře zablokovat svoji teritoriální agresivitu a dlouhodobější soužití ve středu teritoria jim činilo nepřekonatelné rozepře a potíže. Nemuselo by jít o nějaký propastný rozdíl, stačí jen určitá drobnost. Zatím je to jen určitá velmi spekulace, která však rozhodně stojí za bližší studii.(Neandrtálská severská sídliště existovala a dokonce je provází předpokládatelná kostěná broušená industrie, ale jsou výjimečná. Musíme se také ale zabývat možností, že neandrtálská severská osídlení byla prostě vždy v místech nepříznivých pro archeologizaci.)

Teritoriální agrese hraje svoji roli i při šíření daných živočichů do nových míst, určuje teritoriální hustotu a tím zabraňuje snadnému šíření epidemií, zajišťuje přizpůsobivost jednotlivých populací a snižuje riziko kolapsu populace při změně jednoho jediného území (jako v případě endemických druhů) a má i další podobné výhody. Bližší informace Fraňková, Bičík 1999, Lorenz 1963XXXXXXXX.

Teorie hypertrofické tvořivosti je také vzhledem k personě osvobozující a vysvětlující teorii. Hypertrofická tvořivost orientovaná na rozdíl od lemčíků i na snění, konstruktérství, mapování zdrojů, sběratelství a rukodělnou tvořivost, provokovaná velmi rozvinutou senzitizací, předvádí člověka jako tvora vedeného potřebami libosti, díky určitým neurotransmiterům, ke konkrétním geneticky podmíněným a vymezeným oblastem chování. Oblastem, které například popsal Murdock. Ale hypertrofická tvořivost se promítá do všech oblastí lidského života. Není možné, aby člověk hypertroficky tvořivě vytvořil konstrukčně, řemeslně a umělecky solidní archeologický dokladovatelný materiál a přitom nezvládal nedochovatelný materiál. Psychický, genetický či neurobiologický tlak působí stále stejnou silou a archeologii zachycuje jen určité střípky, které popisují a dokládají jeho intenzitu.

Když už jsem zjistil, že na dané téma nejsou archeologové ti praví odborníci, protože nemají zkušenosti ze zoologického směru s chováním jiných živočichů, navštívil jsem v Brněnské zoologické zahradě zooložku magistru Janu Kantorovou a šel jsem s ní prokonzultovat nejpalčivější otázky dané oblasti. Například míru trpělivosti u šimpanzů ve srovnání s lidmi. V některých pramenech se udává, že časově omezený zájem o právě zpracovávanou oblast je hlavním rozdílem mezi člověkem a jím, protože člověk udrží pozornost jedním směrem nesrovnatelně déle. Především Jana Kantorová mne upozornila na individuální rozdíly v chování jednotlivých osobností u šimpanzů, ale potvrdila že šimpanz neudrží pozornost po dlouhou dobu na jednu oblast činnosti. Evidentně mechanismus senzitizace je zcela odlišný, především co se týká jeho míry. Prubířským kamenem jsou dřevěné nástroje ze Schöningenu a doklady užití ohniště ze Stránské skály u nás a Přezletic v Čechách (starobylé lokality z datecemi půl milionu let a výš. Bez velmi rozvinuté senzitizace a extrémní trpělivosti se nebudete moci daný tvor starat oheň, ani nevymyslíte a nezrealizujete nápady kolem létajících zbraních. A to se nyní bavíme o dávných předcích neandrtálského obyvatelstva Evropy a ne o nedávných moderních lidech jimž gravettienci byli.

V rekonstrukcích proto musí být tato nevšední trpělivost, rozvinutá senzitizace i hypertrofická tvořivost znát, jinak nesplňuje daná práce základní podmínku napodobení typicky lidského chování.

Proto naše výprava za personou gravettienu, která odkryla fascinující svět účesů, pokrývek hlavy, ozdob a složitě vyzdobených oděvů zároveň potvrdila typicky lidské chování u našich, ne tak časově vzdálených předků. To nás nutí nahlížet na další nedochovatelný a nedochovaný někdejší etnografický materiál v určitém konkrétním duchu a nutí si vypracovat určité konkrétní metodiky, jak vytvářet napodobeniny těchto, ale i jiných dávných etnografických předmětů. Ale vše musí stát zase na lidské trpělivosti, senzitizaci a hypertrofické tvořivosti na jedné straně a na lidské psychice na straně druhé. (Tedy s úhlu umělého kulturním zastínění samotné gravettienské kultury a někdejšími tradicemi, které jsme vyčetli z archeologického materiálu, ekologickým začleněním daných populací a sociální strukturou vyplývající z taktiky čerpání zdrojů).

Odmítnutí evolucionalismu v rekonstrukcích je namístě stejně, jako rázné odmítnutí disharmonických pseudorekonstrukcí, které někdy akceptují archeology nalezený artefakt a to někdy i v jeho kráse a dokonalosti konstrukčního a řemeslného i výtvarného zpracování a na straně druhé dokreslují nedochovatelné prvky, jako evolucionalistickou kulisu surových, hrubých, nedokonalých, špinavých a poloroztrhaných předmětů. Nehledě na snahu tyto evolucionalistické vlastnosti připsat někdy i samotným dokladovaným předmětům alespoň velikostí a zbarvením. (Pro Antropark se připravuje samostatná práce věnovaná speciálně teorii hypertrofické tvořivosti)

Poznámka ke gravettienu: ,,Migrace jako výsledek působení fyzikálních i biologických faktorů." To je nadpis jedné kapitolky publikace Fraňkové a Bičíka (1999). Tato drobná kapitolka ze srovnávací psychologie, zaměřená na pohyb živočichů po svém teritoriu, zapadá do představy o schopnostech gravettienského etnika, i když se na gravettience budeme dívat jako Desdemon Moris - co by na běžného živočicha, obyčejné zvíře. Potom možná zjistíme, že u gravettienců můžeme naopak najít určité nutné vlastnosti, které nám zase budou korespondovat s odhalenou personou gravettienu i s technickým a řemeslným pozadím. V gravettienu, především od Alp severněji, bylo typicky severské klima, které se různě proměňovalo, ale v podstatě, například na Moravě, se nikdy neproměnilo v dlouhodobě mírné počasí. Proto je velmi logické předpokládat, že v těchto podmínkách nebylo možné zůstat trvale na jednom místě a člověk se musel v krajině pohybovat s více nebo méně dlouhým uzavřeným cyklem, s návratem do výchozího hlavního sídliště. Tato trvale využívaná sídliště byla nejpravděpodobněji využívána sezónně (například Pavlov byl využíván v zimně, což koresponduje s výraznějším teritoriálním chováním kolem zásob /nebo zdrojů/ v zimních měsících - jak popisují ve srovnávací psychologii Fraňková a Bičík). Pohyb po teritoriu je však samozřejmý u všech primátů a zřejmě tomu tak bylo i u dalších paleoetnik, určitě například u madlenců, kde je také dostatek archeologických materiálů opakovaného sezónního osídlování určitých lokalit. Fraňková a Bičík migrující živočichy obecně hodnotí takto: ,,Mezi předpoklady schopnosti migrace patří pohyblivost, dobrý zrak, paměť a přesný smysl pro čas." příčiny migrace vidí autoři v... ,,...hlavně změna způsobu výživy - nabídka potravních zdrojů a změna klimatu v domovské oblasti." Stejně tak specificky bude severskými podmínkami vymezené chování gravettienců v rámci selekce, která zamezí další existenci všem, kteří by se chovali nevhodným způsobem (nespolehlivý oděv, nespolehlivá obydlí apod.). Sledujeme-li takovou selekci například u chování polárních lišek a jejich úzkostlivém hospodaření s nadbytečnou potravou je pak jasné, že lidé s pomalu se vyvíjejícími mláďaty a úplnou neschopnosti bez prostředků čelit arktickému klimatu, jsou typickou ukázkou takového přírodního výběru. Oděv a jeho nápadná úprava, jakož i celková nákladná vizáž, jsou pak jen logickou vizitkou tvora schopného dlouhodobé migrace. Na oděvu se může dokazovat dobrý zrak, smysl pro čas - intervaly a pravidelnost v dizajnu (podobně jako v hudbě). Sem do oblasti prezentační persony bude patřit také názorné předvádění řemeslné a konstrukční spolehlivosti jakož i bohaté výtvarnosti, která má zahánět deprese, vyplývající z typu klimatu. Je až zarážející, když si uvědomíme rychlost působení takové selekce v daném okamžiku. Každé selhání v severských podmínkách se totiž trestá už jen v minutách, v hodinách, nejdéle ve dnech. Uvážíme-li tisíce let existence severských kultur jako je gravettien, postgravettien či magdalenien musíme uvažovat o jakémsi dlouhodobém šlechtění velmi specifických psychických schopností, vhodných právě pro takové extrémní podmínky. Pro rekonstrukce by to mělo znamenat, že právě období střední a nejmladší fáze mladého paleolitu by mělo být automaticky spojeno s velmi nápadnou kulturní uměleckou, řemeslnou a konstrukční precizací, která se promítá i do vizáže. Pozdější holocenní kultury už nebyly vystaveny tak přísné selekci, zvláště na jihu Evropy a mohli být ,,uvolněnější". Otázkou zůstává do jaké míry ovlivnila tato dlouhodobá selekce někdejšího ,,severu" Evropy a Asie vlastnosti (temperament) člověka jako druhu Homo sapiens sapiens jako živočišného druhu v jeho genetických materiálech a jak se tyto specifikace mohly promítnout do procesů během událostí posledních deseti milénií.

Persona a sociobiologie

Z oblasti sociolobiologie je věnována celou dobu v této práci pozornost Wilsonově koncepci člověka jako tvora jehož specifické chování je odvozeno od jeho specifické lidské genetické výbavy. Ať přímo nebo nepřímo je výsledkem určitý společný soubor základního lidského chování, Wilson upozorňuje, že takový soubor našel v etnografickém materiálu antropolog Murdock (Wilson, 1978). Z onoho Murdockova souboru se do vizuální persony promítají především tyto typy chování – dekorativní umění, etika, etiketa, folklór, gesta, hygiena, kouzla, tkaní, účesy, výchova k čistotě, zdobení těla. Dohromady s Gouldovým náhlým výskytem a stází co by zatím nejsolidnější evoluční teorií můžeme bez obav zařadit gravettience do etnika na které se Murdockův seznam také vztahuje a to vše je navíc podpořeno i archeologickým materiálem.

Zvykem (etiketou) gravettienců jsou účesy, ale také zde najdeme dekorativní umění užité při zdobení těla a to jak na soškách, tak i v hrobech.

Opakování dekorativních zdobných pásků na velké rozloze a Evropy naznačuje takřka stejné folklórní prvky, stejně je to s mytologií opačně orientovaného muže vůči ženě za jejich pevného vzájemného spojení. Textilu jsme se zeširoka věnovali ve velké samostatné kapitole.

Řeč těl sošek-jejich gesta jsou vymezená folklórem, ale i tak registrujeme skloněné hlavy zjemňující nahost sošek, jindy vidíme štíhlý dlouhý krk a hrdě narovnanou hlavou a samotné gesto gravettienského důstojného postoje přijdeme vždy, když tyto sošky srovnáme se soškami následujícího období kultury magdalenienu. Navíc řazení sošek muže a ženy s jejich proplétáním je evidentním gestem, které je jako gesto chápáno bez odporu všemi prehistoriky právě v trojhrobu z Dolních Věstonic.

Starost o čistotu a hygienu sem můžeme přičíst z oblasti etologie savců, navíc lze určitě udělat umělý model starosti o lysou kůži sociálního tvora, která ještě navíc vylučuje spousty škodlivin, protože funguje se svými potními žlázy jako další část ledvin. Tady se občas vyskytnou poznámky o přirozené libosti a nelibosti kolem starosti o lidskou kůži a je možné pátrat po těchto údajích dál, mohou se také příměji opírat na nějaké genetické programy.

I kdybychom měli pochybnosti o sociobiologii nebo o Gouldově stázi (relativní stabilizaci morfologie a etologie živočišného druhu) pro člověka v gravettienu a stavěli se k nim kriticky, samotný rozbor archeologického materiálu kolem vizuální persony se vůbec nedostal do sporu z oběma teoriemi. Naopak se domnívám, že rozbor genetického materiálu člověka, ale i lidoopů povede k nalezení určitých genů, které ať přímo nebo nepřímo budou mít na svědomí právě uváděné společné způsoby chování. Nemusí je přímo a přesně vytvářet, ale spíš je budou limitovat. A domnívám se, že například starost o kůži (na základě libosti a nelibosti) a další shodné typy chování lidí a příbuzných tvorů bude mít identický genový základ. Pak ovšem nezbude absolutně žádný prostor pro špinavé a rozcuchané ,,pračlověky“. Navíc je možné že budeme moci v genetice porovnávat podmínky pro vznik hypertorfických chování některých druhů lemčíků a lidí. Domnívám se tedy, že sociobiologie bude vstupovat do pohledu rekonstrukce s důkazy v rukou, tam kde je vlastně dnes ještě nečekáme, a že opravdu chování a vlastnosti, které dnes můžeme řadit do oblasti teorie nultého předka budou velice pádně odsunuty rozvíjející se genetikou.

Hlavním materiálem práce o personě gravettienu ze strany sociobiologie byl použit materiál Eduarda Wilsona, stejně jako mnozí američtí autoři citují spíš americké autory než evropské, také Wilson vychází spíš z koncepce rolí v podání Ervinga Goffmana (Junga vůbec neuvádí), což je zase podobné vidění persony, jen z jiného úhlu. A Wilson takovou představu persony v Goffmanově podání nekritizuje, ale naopak sám dál rozvijí.

V publikaci ,,O lidské přirozenosti“ najdeme u Wilsona řadu materiálů, kdy počítá s evolučním procesem v kultuře a souběžným evolučním procesem v biologické podstatě člověka a tím se určitě dostává Wilson do určitého tradičního ,,vnitroamerického“ sporu mezi behavioristy a eugeniky, kdy Wilson se zdá být na straně eugeniků a naopak Jung na straně behavioristů se svým zřetelem nejen na člověka a kulturu, ale i na mytologii jako na třetí faktor, který se může měnit spolu s kulturou aniž by se musela nutně měnit podstata člověka.

Když však čtete Wilsona pozorně zjistíte, že jej rozhodně nelze označit za zastánce tvrdé linie dokonce si právě on všímá kulturní proměny chování a postavení ženy a dětí u Sánů-Kungů, při změně hospodářství, která se vlastně odehrává před našima očima v minimálním čase. Wilson si tak sám odporuje, když přičítá moderním současným lidem zmněněnou biologickou podstatu oproti paleoetnikům (i když podle něj to nebude rozdíl velký) myslím si, že tyto názory jsou u Wilsona determinovány dobou, v roce 1978 rozhodně neprobíhal tak intenzivní výzkum gravettienu jako o pouhých deset let později. Stejně je to i z materiály kolem Gouldovy stáze, ty by také rozhodně pozměnili Wilsonovu pohotovost přiřknout tak snadno větší genetické rozdíly v rámci jednoho druhu. A je docela normální, že ten, kdo přímo nezná archeologický materiál má s představou prehistorie člověka své problémy a o automatickému přičítání jungovského stínu paleoetnikům ani nemluvě. Jak Zikmund Freud tak Carl Gustav Jung připisovali dávným předkům vlastnosti uvězněné v našem stínu a vůbec si toho nebyli vědomi, protože tak činili pod tlakem okolí. A když se vrátíme v širším kontextu k Jungovi vidíme u něho témata jako společné archetypální chování, společná archetypální mytologie, vše vlastní lidem napříč různými kulturami, bez možností vzájemného předávání informací. Oba významní myslitelé se podle středoevropských měřítek řadí do svobodomysnému volnomyšlenkářskému proudu renesančního leonardovského typu.

Moje práce vlastně jen vzala základní myšlenky a postřehy těchto vědců a aktualizovala je do podoby, kterou je možno podpořit právě i archeologickými materiály. Jednoduše řečeno stačí velmi málo, aby šlo s danými materiály velice dobře pracovat.

V poslední době se objevuje na internetě kritika podílu genetiky na chování člověka a provází ji snaha úplně zpochybnit sociobiologii a evoluční psychologii jako vědní disciplíny. Když se však podíváme na popis chování některého hmyzu například genetické pokusy s křížením hmyzu, který podle genetického klíče odstraňuje nebo neodstraňuje mrtvé larvy z komůrek, či čteme-li Wilsonův výčet chování ,,inteligentních“ mravenců snadno musíme souhlasit s názorem na geneticky podmíněné chování, tak jak je popisuje Wilson, když mluví o kutálejících se kamenech v předem daných koridorech, které však někdy časem mají na výběr do kterého koryta přejít, protože některé koryta jsou sice hluboká, jiná zato mělká. Kdyby se spíš daní kritikové věnovali širokospektrálnímu mezioborovému propojování s ohledem na genetiku určitě by udělali lépe, protože by měli spíš jen určité rámcové výhrady, které by aktualizovali dané obory. Současná kritika je spíše zajímavá z pohledu psychologie, kdy v ní vidíme dílo subjektivního obrazu světa, kulturního zastínění z pohledu typicky amerického bipolárního a tradičního sporu mezi vrozeným a naučeným. Čili se jedná o předvídatelné reakce emotivního a společensky konvenčního materiálu jen okrajově ležící u zobecnitelné kritiky.

Velice důležitá je i poznámka o dekorativnosti gravettienského umění, jednak se dostáváme jednou nohou do oblasti kunsthistorie a druhou do sociobiologie, což slibuje zajímavé výsledky. Vlastně tato oblast je zpracovávána v současnosti v rámci dopilovávání a aplikace teorie hypertrofické tvořivosti do oblasti lidského chování (připravovaná publikace pro Antropark). Primátologové si všímají, že současní lidoopy reagují na rozmístění určitých předem daných výtvarných prvků na připravené pracovní ploše a to s určitým průkazným smyslem pro kompozici. Samotná čára nebo změť čar je však vždy chaotická a motoricky nekoordinovaná. Srovnáme-li jej z vějířkem ze Stránské skály(?), rovnoběžnými vrypy z Bilzingslebenu jakož i z obdélníčku z téže lokality musíme u mladého evropského erekta konstatovat, že se zde objevuje naprosto odlišný výtvarný projev a tím je geometrizace.

Pokud se budeme držet sociobiologického pohledu, musíme konstatovat, že tvořivost u řady tvorů má pro určitý rukopis konkrétní genetický základ a že geometrické objekty vytváří už například i hmyz, například to jsou ony známé šestiúhelníkové komůrky včel. Jestli je tento předpoklad správný je vedle hypertrofické tvořivosti mezi lidoopy a lidmi další podstatný genetický rozdíl.

Jednoduše řečeno bylo by marné očekávat u lidoopa geometrizaci a tedy to, co považujeme za dekoratizaci, protože jejich rukopis postrádá smysl pro velmi pravidelné čáry a prvky, protože nemají pro takovou činnost organický podklad CNS, která jej nemá, protože bez určitého konkrétního genu nebo genové skladby nemůže tento organický podklad ani vzniknout.

Opačně, pokud erekti vytvářeli geometrické výtvarné prvky, pak toto chování mělo takový organický i genetický základ, který to umožňoval a zároveň vymezoval (determinoval). Tudíž vedle něj nemohlo existovat už jiné chování a dané chování se navíc muselo se promítat do další tvořivé a hypertroficky tvořivé činnosti. A jestli se takto bavíme o erektech a máme přitom v rukou jen několik takových artefaktů o to jasněji a názorněji bychom měli chápat tutéž situaci u gravettienských sapientů. Například geometrizaci venuší, geometrizaci ozdob na venuších, geometrickou podstatu ozdob oděvů ze Sungiru, Moravy, Itálie atd. Tato geometrizace se uplatňuje jako základní klíč typicky lidského vzorce chování a platí plošně. Proto odbyté a hrubé výrobky patří do výjimečné oblasti spotřebního zboží nebo produkce poznamenané paralyzující úzkostí, individuální nešikovností, prudké emoce, depresí či nemocí. Když tedy někdo provede takzvanou ,,rekonstrukci“ kde jsou odbyté hrubé výrobky jako obydlí, plavidla, oděvy a prostředky k přepravě je jeho představa už nesmlouvavě mimo koridor možného, protože taková produkce nebude zřejmě zapadat do genetického programu pro tvary vytvářených předmětů u Homo sapiens sapiens či už i Homo erectus. Pochopitelně, že geometrizace této nadměrné tvořivosti automaticky produkuje výtvory, které se mezi jiným stávají i symboly.

Když jsme u genetického programu moderního člověka, je zajímavá poznámka Roseline Davido (Davido1998) o tom, že i nevidomé děti sahají po kreslení a malování, avšak bez zrakové interakce ztrácí o tuto oblast vyjádření se zájem. Davido naznačuje, že je snaha kreslit a kreslením se vyjadřovat u dětí přirozená. Dnes, když jsem se svým šestiletým synem prolézal různá zapovězená zákoutí přírody v našem městě našli jsme i několik ,,bunkrů", které děti samy zcela spontálně vytvářejí bez vedení dospělých. Tyto bunkry jsou jak pozemní tak nadzemní, některé mají jen jednoduché obložení s klacků, jiné i střechu. Téhož si všímal i Martin Oliva, který také považuje takové chování jako předprogramované a pro člověka v určitém věku charakteristické. Je možné, že výbava geneticky daných programů jedince pro chování a zájem v určitých oblastech nemusí vést jen k cíly nějaké dovednosti rozvinuté v dospělosti, ale už může být mistrně rozvinutá podstatně dříve, jako například řeč. Ale také některá dovednost může sloužit jen dítěti jako psychická kompenzace a v dospělém věku může mizet nebo metamorfovat. To by mohl být případ kresby a malby, které jsou vlastní dětem a postupem času o tuto činnost ztrácí jedinci zájem. Zůstává však dovednost a schopnost výtvarně tvořit, která se promítá do zkrášlování sama sebe a určitých předmětů. To by mohl být případ persony, kdy u dětí spíš vidíme zájem o kresbu a malbu, nikoli o svůj zjev a proti tomu postupně jak mizí zájem o kresbu a malbu narůstá zájem o svůj zevnějšek. Je tedy možné zkoumat, že výtvarně a řemeslně zpracovaná vizuální persona jedince má možná nějakou pevnější a konkrétnější biologickou základnu.

Poznámka k sociobiologii: Specifickým pohledem autora je pohled na jednotlivé obory skrze další obory a sledování procesu zobecňování. Chápe práci E.O.Wilsona a jeho snahu jako vysvětlování lidského chování (především kolem sociálního chování) jeho biologickým (genetickým) základem. Autor nevidí nebetyčnou propast mezi chováním a schopnostmi zvířat a přiklání se také k Janu Jelínkovi, který kulturu chápe jako předávání informací negenetickou cestou -nápodobou a učením. Stejně jako Jan Jelínek označuje takové chování za kulturní a na kulturu pohlíží, stejně jako Jan Jelínek jako na něco, co není vlastní jen člověku (a rozdíl vidí především v objemu nikoli v principu). Proto propojuje velmi snadno Goulda a jeho náhlý výskyt druhů se srovnávací psychologií a rozdíl, který zůstává mezi lidským a ,,zvířecím" chováním vysvětluje pomocí teorie hypertrofické tvořivosti. Hypertrofickou tvořivost, která velmi snadno vysvětluje právě zmnožení a zvrstvení tvořivosti a jednání a chování člověka už z obecného pohledu je snadno vysvětlitelná drobným jevem na základě změn kolem neurotransmiterů. Jednou z možností je sentitizace, kdy má organismus na určité neurochemické reakce a látky jakousi alergii - přecitlivělost. Pak reakce kolem potřeby určité hladiny neurotransmiterů a zacházení s nimi může vést k potřebě je vyrábět. Taková výroba neurotransmiterů je vázána buď umělým přísunem těchto látek, nebo naopak přirozenou produkcí organismu v případě činností (tvořivosti). Výsledkem této teorie je možnost akceptovat výsledky srovnávací psychologie a etologie, které ukazují v chování člověka a mnoha jiných tvorů řadu identických znaků a nikoli zásadních rozdílů. Samo sociální chování je tedy podle teorie hypertrofické tvořivosti vygenerované procesy tvořivosti do složitých podob ale v podstatě se stále jedná o totéž chování jako u řady ostatních sociálních tvorů. Autor akceptuje výsledky a pozorování z oblasti srovnávací psychologie a etologie a identické projevy chování jako u lidí nepovažuje za nemožné. Schopnosti mnohých zvířat jsou identické nebo podobné a čteme-li publikaci Fraňkové a Bičíka pozorně musíme si uvědomit, že rozdílnost mezi zvířaty a lidmi je nesporná především v kvantitě-objemu určitých druhů chování (symboly, výměna informací, řeč, vědomí, sebeuvědomění a podobně). Musíme také registrovat, že mnohé kategorie rozdílů mezi zvířaty a lidmi jako vědomí a vyšší vědomí byly utvořeny uměle a nevyplývají z pozorování a odrážejí spíše mytologie a společensko-kulturní normy nikoli však reálnou kriticky zpracovanou reálnou situaci. Dokonce zjišťujeme, že některé oblasti nejsou dost dobře zmapované dodnes a jiné přináší zmapované daleko dříve televize nebo ústní sdělení, těch kteří se osobně setkali s určitými zvířaty, které se chovali tak jak neměli ,,hříčky přírody" (např. žako šedý, který užíval slova tak, že bylo jasné že si je velmi dobře vědom jejich významu v první polovině 80 let u nás.) Je nutné se možná dívat na svět zvířat úplně opačně přes arovávací psychologii a to možná jenom díky tomu, že otočíme hodnotový žebříček a senzitizaci a habituaci dáme do popředí jako jedny z nejdůležitějších, ne-oli hlavní kritéria chování. Určité druhy chování se nemohou prostě u většiny živočichů uplatnit, nebo uplatnit v takové míře, protože je takové chování překryto habituací. Senzitizace a habituace jsou dva protichůdné veledůležité aktivační systémy v chování jedinců různé podle druhu i individualit. Bavíme se ztotiž o tom, že jevšemu chování nadřízený systém, zda vůbec dojde k nějaké reakci a jak silná tato reakce bude. Opačně pokud tyto systémy pomineme vyjde nám, že je někdo hloupý, ale ve skutečnosti jsme jej ani nedonutili přemýšlet. Prostě jej nedonutíme k dané aktivitě. Oba systémy mají však adaptační charakter a oba jsou rovnocené, jeden znamená aktivitu s rizikem mrhání zásob energie a možnosti být nápadný pro predátory nebo negativně ovlivnit životní prostředí a druhý vsází na jistotu nenápadnosti, šetření zásob a nepoškozování okolního prostředí. Zkušenosti a opravdové mistrovství může rozvíjet jen senzitizace a naopak habituace znamená utlumení aktivity organismu. Inteligence tak zůstává mimo hřiště, pokud se například u šimpanze řeší úkol nau určitý časově krátký limit. Po velmi krátké době nastupuje u lidoopů habituace a jedinec o úkol ztrácí zájem. Habituace je adaptační důležité opatření snad jedno z nejdůležitějších. Jedná se o samotné přežití. Řeší se zde úspora a hospodaření s energií. Přespřílišná aktivita-aktivita bez omezení je neekonomická. Neúspěch při hledání potravy na určitém místě u ptáků vede k nezájmu o toto místo a popoletí aby zkoumaly jinou lokalitu. Tím se zamezí takové aktivitě, která by nedokázala vyvážit energetické ztráty. Sledujeme i souvislost aktivity a zažívání. Sledujeme plazi šetřící energii, Sledujeme býložravce, kteří musí konzumovat déle než masožravci a dlouho trávit. Tady dává logiku změna potravy u lidí a lidoopů. Aktivita a délka pozornosti jsou přímo úměrné systémům trávení. Máme zde také vliv hormonů na aktivitu a sledujeme ji například při srovnání samečků a samic leguánů. Samci jsou daleko aktivnější než samičky. Habituace znamená být nenápadný a díky tomu ujít pozornosti predátorů. Aktivita je riskantní.

Tento pohled vysvětluje, proč je třeba zcela odmítnout časté konvenční porovnání, že je nějaké zvíře inteligenčně či rozumově nebo schopnostně na úrovni dvou, tří, nebo čtyřletého dítěte. Díky systémům využití především habituace a šetření se senzitizací mohou zvířata v přírodě přežívat. Snižují pravděpodobnost konfliktů a teprve při jejich řešení používají inteligenci. Proto mohou nejen sami přežít, ale i odchovávat mladé. Jiná je situace u schopnostmi stejného dítěte. To nemůže v přírodě přežít, je velmi otevřené senzitizaci a dostává se tak do řady problémů, které brzy nestíhá řešit. Čili celková koncepce takového porovnání je už sama kvantitativně i principiálně neporovnatelná.

Pořád se tak nějak dostáváme k tomu, že pokud chceme pochopit dávné lidi musíme předně pochopit sami sebe a pracovat s nepředpojatými informacemi, podklady a poznáními. To je v rekonstrukční paleoetnologii jeden ze základních problémů. kdy musíme odlišovat fakta od konvencí či sugestivně nebo autoritativně předložených, obecně přijímaných spekulací. Na druhé straně vždy, když narazíme na nějaký takový problém může si být člověk jist, že tou dobou už někde jinde někdo jiný řeší stejný problém a dojde ke stejným výsledkům. Při dalším vydání se prostě může napsat porovnej a připsat citace.

Z tohoto pohledu j možné se na personu tak jak ji sledujeme v gravettienu se dívat jako na obecnou základní adaptaci stejnou jako všude u ostatních zvířat, která je zde jen hypertrofována tvořivostí. Nejde o samostatné povídání, odtržené nebo jen naznačené u zvířat. Vizuální persona je tedy především velmi konkrétním a základním vizuálním komunikačním prostředkem, odrážejícím lidské specifikace.

Společným znakem pohledů zcela jinak koncipovaných, co se týče odstupu člověka od ostatních živočichů, jsou určité společné mytologické rysy. Je to víra ve výjimečnost člověka, podstatný nesouměřitelný rozdíl duševní nebo i fyzický a víra ve výjimečnost a jedinečnost mechanismu nabytí takových výjimečných schopností. Podíváme-li se historicky na tento princip vidíme jeho nástup v době zemědělských kultur a jeho pokračování trvá dodnes. Ať je to víra v duši, kterou má člověk nikoli zvíře, ať je to antický předkřesťanský svět nebo pozdější křesťanský svět. Nebo víra v svatou práci, která polidštila opici. Víra v práci, která je prací jen tehdy, je-li navýsost uvědomělá, podpořená myšlením, které je však kupodivu jen a jen, jak jinak - žádné jiné než lidské. Oč je jiná víra v zázrak kultury jež vyprodukovala ,,symbol" - ve vesmíru ojedinělý nástroj lidství. A nebo víra v neustále rostoucí mozek, jehož zvětšování sebou přináší nevýslovnou a zcela nesrovnatelnou inteligenci, jež míří ke hvězdám. Snadno rozlišíme, že společným znakem těchto nápadů je výjimečnost člověka a výjimečnost a jedinečnost mechanismu jeho výběru. Je to až archetypální příběh plnohodnotné mytologie, mytologie společensky tak vyhovující, že snadno jedna mytologie může nahradit druhou, protože společensky-hodnotově jsou v podstatě identické a nepůsobí sami o sobě žádný větší převrat.

V oblastech našeho zkoumání narazíme často na kritéria, která jsou z pohledu těchto mytologií předem daná a v rámci nich je očekáváno, že budeme hodnotit a popisovat sledované skutečnosti předem očekávaným způsobem. Takovou ukázkou rozpoznání takového společenského tlaku a očekávání a zároveň revolty a přímé a odvážné odpovědi je článek v knize Fraňkové a Bičíka v kapitole ,,Vědomí jako proces sebeuvědomování a koncepce vědomí", kde autoři citují OAKLEYE ,, Zvířata si jsou vědoma svých aktivit i jejich důsledků, učení. Jednoduché vědomí je u všech živočichů od protozoí výše, a je přítomno v nervové soustavě těch zvířat, která ji mají. Rozdíly v bazálním učení jsou více kvantitativní než kvalitativní povahy. Vyšší forma vědomí - ,,consciousness" se vytvořila ve fylogenezi u vyšších plazů, ptáků a savců..." Autoři závěrem dodávají: ,,...Badatelé, kteří se chtějí přiblížit pochopení vědomí u zvířat ukazují, že vědomí není nic mystického, a priori nepoznatelného a vůbec podezřelého....Mnoho z kritik a neporozumění by bylo možné odstranit, kdyby bylo možné podat vyčerpávající definici vědomí. Přijímání nebo odmítání existence vědomí u zvířat záleží na jeho definici. Ta může již předem vyloučit existenci u zvířat. Griffin (1986) v souvislosti s úvahami o komunikaci zvířat říká: Výjdeme-li z předpokladu, že zvířata jsou nemyslící, geneticky naprogramovaní roboti, potom jejich komunikace nemůže dát důkaz vědomého myšlení. Proto je důležitější, než předem definovat vědomí, zkoumat, jakými mechanismy realizuje živočich své vztahy k prostředí, jak je efektivní jeho výměna informací s prostředím, jaké je uchování integrity jeho psychické (nervové) činnosti..." Dále autoři dodávají... ,,Podobně je tomu s problémem vztahu vědomí a prožívání. I zde je možné srovnání člověka s jinými živočišnými druhy. Jedním z argumentů proti vědomí u zvířat je, že pouze člověk může vypovídat o svých vnitřních stavech. Avšak i zvíře o nich dovede vypovídat. Je schopno referovat mnohými prostředky neverbální komunikace o svém strachu, bolesti, očekávání, úmyslu. Také jeho akustické projevy odrážejí vnitřní stav a jsou důkazem toho, že tyto stavy skutečně existují. Zvíře je schopno o nich komunikovat s dalšími živočišnými druhy." (Fr.Bičík, 1999, 181). Evidentně se spíš dostáváme do oblasti, která nám připomene vězeňský experiment ve Filadelfii, či popření v případě rozporu vědomí, nebo známé poslouchání příkazů. Společensky vyhovující novodobé mytologie jsou v současnosti jistě překážkou objektivního výzkumu, na druhé straně se sama taková mytologie může stát předmětem zájmu výzkumu a být tak rozebrána a přenesena do říše pohádek jaksi zevnitř.

Vyloženě opačný přístup sledujeme u zastánců symbolického myšlení

Svoboda Čas lovců, Milan Nakonečný Sociální psychologie

Psycholog Milan Nakonečný (Nakonečný 2004) uvádí v příkladech směrů v sociální psychologii odstaveček o sociobiologii. Je to starší koncepce sociobiologie a mechanismu vzniku lidského chování. Základní myšlenky, které Nakonečný popisuje, stojí na velmi úzkostné a samojediné orientaci na gradualistickou koncepci evoluce s dopředu naplánovanou podmínku, že toto všechno platí jen tehdy, je li lidské chování výsledkem života s vytvářením skupin a společenství. Kritická poznámka: Obecně lze tomuto postupu lze vytknout nepropojitelnost se stází a náhlým výskytem a přespřílišné očekávání u naprosto jedinečného evolučního mechanismu, který jinde nemá období. Tj. je nestatistický - mimo jakékoli statistiky. Ten kdo se přiklání k takové heuristické formě ojedinělého mechanismu, který vede k ojedinělému způsobu chování je samozřejmě mimo logické myšlení. Obranou proti případné kritice je víra (odvozená od mytologie) že se jedná o výjimku proto, že před sebou máme zvláštní případ - vrchol evoluce. A celkově se hledá důvod proč by měla být člověku udělena milost-výsada, která by jej dala na vrchol evoluce. Například je to zvětšování inteligence na žebříčku evoluční stupnice (schodišti). Postupné zvětšování mozku a podobně. Ale už se neříká, že evoluci si lze lépe představit jako spíše keříky které tu a tam náhodou nějak pokračují v jiném druhu a vlastní existence jednoho druhu je jen jedním z prutů bez možnosti řady větších změn a přizpůsobení. U většiny druhů je jejich genetický a faktický život spíše příběhem než evolucí. A není ani jasné, zda ke vzniku nového druhu napomohou ty síly a specifikace, které na bázi přírodního výběru daná forma daného druhu získala. Nakonečný popisuje tento myšlenkový proud takto: ,,...evoluce lidského chování, která se uskutečňovala v souvislosti s vytvářením skupin a společenství, jež lze pozorovat již u některých druhů zvířat, a vedla k takovým důležitým způsobům chování, jako např. altruismus. V určité fázi vyústila evoluce lidského sociálního chování, které vedlo ke vzniku myšlení a řeči, k utváření kultury, jejíž fungování znamenalo významný obrat v evoluci člověka vůbec: vliv biologické dědičnosti byl doplněn ,,dědičností kulturní", tj. předávání historicky získaných znalostí, vlastností a způsobů chování z generace na generaci prostřednictvím socializace a institucoinalizovaného vzdělávání. Spolu s tím probíhal vývoj lidské společnosti, jejich institucí a organizací (etika, právo, věda, technika, náboženství, ale i obchod a ekonomika, výchova, manželství a rodina atd.). Sociální život uskutečňující se v určitých sociálních svazcích je ostatně produktem evoluce a u člověka zprostředkoval přechod od přírodního bytí ke kulturnímu bytí: ,,člověk je od přírody sociální bytostí a vytváří biosociální jednotu"(Wuketits, 1997, s. 139).... ...Sociálně žijící druhy zvířat však nevytvářejí společnost, nýbrž jen určité formy společenství, společnost je fenomén specificky lidský, což plyne již z jeho jedinečných lidsky socioálních historických atributů, jako výroba, obchod, města, školy a další produkty lidské civilizace.

(evolucionalismus)

Gradualistický evolucionalismus,

Podíl práce na polidštění opice

Podíl inteligence na vznik člověka

příběh nebo evoluce

Vliv Mytologie na společenském akceptování teorií

Není rozhodující zda je společensky přijatelná ale jde o to co se s ní děje při zobecňování a zda se sní dá prakticky pracovat, zda se dá využít k prognostice.

Persona je sice provázena složitými rituály a pracně upravenou vizáží ale ve své podstatě je to zase jen vygenerované chování kolem obyčejné persony. Autorova teorie stojí naplno na Gouldově koncepci náhlého výskytu a předvádí tu situaci, kdy se v genetickém materiálu objevuje jediná drobná genetická změna a to ,,alergie" na určitý neurotransmiter nebo kombinaci neurotransmiterů. Výsledkem je nutnost senzitizovat - tvořit, jak duševně tak hmotně. To vede okamžitě k hmotné produkci, stejně jako k progenerování dalšího chování. Tak vzniká kultura, sociální složité chování, mytologie ritualizace a podobně.

(Mozky, Jelínek,kultura symboly)

(subjektivní poznámka) Když jsem jako kluk ve škole poslouchal výklad vzniku umění, cítil jsem velký rozpor mezi tím, co je zde prezentováno a mezi tím proč jsem kreslil sám. Příčiny vzniku umění hledali teoretikové v nějaké racionální oblasti a vycházeli jak by řekl z obchodní filozofie. Občas tuto filozofii vidíme například u různých výkladů lidského chování u evoluční psychologie. ,,Když něco dělám musím z toho materiálně něco mít". Já jsem však musel kreslit a musel malovat a nic hmotného jsem s toho neměl, protože ve mně bylo prostě takové nutkání, které muselo být naplňováno, a to dokonce i tehdy, když se mi vůbec malování nedařilo. Stejně tak to cítili i jiní mladí výtvarníci - popisujíc nutnost se výtvarně vyjádřit, jako reakci na vnitřní tlak (nutkání) k této činnosti. Dnes určitě dávám přednost příčině vzniku umění na úrovni genetických změn kolem neurotransmiterů vedoucí k nutkání výtvarničení a naopak i k uspokojování výtvarnou činností a plně odmítám primární příčinu vzniku umění jako obchodu s duchy a lovem zvířat, či duchy a sexualitou či cosi se neurčitého a rádoby unikátního se symboly. Je to určitě konflikt přístupů dětí a dospělých, který řešil už Antoine de Saint-Exupéry. Dospělý podle mne prostě jen příliš počítají a obchodují a vlastně žijí v úplně jiném světě než děti.

Persona a kulturní (sociální) antropologie.

Je vlastně paradoxem v současnosti vidět dávné lidi jako hadrníky a rozcuchance a určovat jim určitou prosťounkou evoluční gradualistickou roli ve formě určitého stupně, a dokonce to bylo tak naivní a paradoxní i na konci 19.století. Svoji nejtvrdší a největší prohru utržili někdejší prvotní evolucionalisté objevem mladopaleolitického umění, ale ve skutečnosti byli kritizováni za jednostrané vysvětlení podobnosti kulturních prvků. Pro ilustraci první evolucionalisté neuvažovali o Egyptském písmu jako o jednom z řady možných typů, ale zařazovali je ,,vývojově“ někam mezi opravdovým písmem civilizovaných a primitivními obrázky rovným dětským kresbám. Pro paleolitického člověka nebylo pro umění rozhodně žádné místo a najednou se objevila Altamira se způsobem výtvarného vyjádření, které se zrovna objevilo jako nejnovější umělecký výstřelek a objevitelský výdobytek zcela jedinečné evropské civilizace (v té době právě čerpající z umění původních ,,primitivních“ obyvatel exotických kolonií). Tehdejší učenci se s Altamirou vyrovnali tak, že ji prostě ignorovali, nebo ji označili za evidentní podvrh.

Představitelé evolucionalisté školy Brit Edward Burmett Tylor /1832-1917/ a Američan L. H. Morgan vlastně svými pracemi teprve vymezovali pojem antropologie a některé jejich zjištění a přístupy jsou stále aktuální a platné ba dokonce podnětné. Ani samotné mechanismy nejsou sami o sobě naprosto špatné a určitě ne jednoduché, například Tylor předpokládá u lidí stejné nebo podobné psychické schopnosti, své doklady získává srovnáváním různých kultur. Například plastické tetování nalézá v etnografickém materiálu Austrálie a Afriky. Jeho závěr je, že příčinou výskytu plastického tetování u těchto etnik je shoda v psychice tvůrců těchto ozdob. Je zajímavé, že tady se vlastně nepočítá s nějakým kulturně potetovaným společným předkem, jak bychom na první pohled od evolucionalistické teorie očekávali. Jedná se totiž o značně složitý mechanismus teoretických předpokladů pro chování etnik v čase i v prostoru, kde o uplatnění teorie nultého předka není nouze a kde naopak je dlouho dávný předek vnitřně prázdný proto, že stačí když daleko mladší kultury nezávisle na sobě a paralelně vedle sebe objevují totéž. To má umožňovat stále se evolučně zdokonalující rozumově psychologická stránka člověka (evoluce). Jedná se spíše o nedostatek zohlednění jiných alternativ, ale to je možná až věcí pozdějšího pohledu. Také Tylor byl přesvědčen o shodě myšlení lidí (i mezi civilizovanými a primitivními národy) a příčinu rozdílu hledal v kultuře, zejména v míře poznání. Jednoduché nástroje a technologie považuje za nižší úroveň znalostí. Technická evoluce tak podle Tylora představuje jednoduchou lineární akumulaci objevů a vynálezů, která sice v různých společnostech probíhá různou rychlostí, ale analogickým způsobem. Tylor byl pevně přesvědčen, že ke kulturní evoluci dochází proto, že v dlouhodobé perspektivě převažuje rozum a lidské poznání nad omylem a nevědomostí. (Což je vlastně jen oblast filozofie, v reále bychom měli spíš prvně zkoumat proměny změny a typy kultur a civilizací a teprve pak jako výsledek je můžem porovnávat a vynášet soudy. Vlastně C.G.Jung nevidí tak pěkně a sluně vše co si vydobil moderní člověk-bílý muž, protože právě onomu porovnání se věnoval). Evolucionalismus v Tylorově pojetí přisuzuje dokonalejší poznání lidem v nám bližším čase a naopak, když se budeme pohybovat proti času, budeme podle Tylora registrovat více omylů a nevědomostí. Právě Tylor říká ,,nikdo srovnávající luk a kuš nepochybuje, že kuše vznikla vývojem z jednoduššího nástroje“ ( na jiném místě se věnuji právě tomuto příkladu). Podobně Tylor hodnotí i duchovní oblasti kultury, ale také již zmiňované hyeroglify Egypťanů.

Takové terortické evoluční mechanismy spolu s vyhledávíním některých dokladů ze strany etnografie rozpracovával i americký antropolog Lewis Henry Morgan (1818-1881). Například evoluce rodiny, formy sociální organizace i koncepci dějin kultury (divošství, barbarství, civilizace). Kdy například stádium divošství se dělilo na tři stupně. První stupeň bylo ,,dětství lidstva“, střední stupeň začíná používáním primitivních loveckých a rybářských nástrojů a dovedností používání ohně. Nejvyšší stupeň ,,započal (jak cituje Václav Soukup, Soukup, 2000) vynalezením luku a šípu a skončil vynálezem hrnčířství.“

V USA Franz Boass (1858-1942) a jeho žáci (např. R. H. Lowie, který označil rovnou Morganovo dílo za beznadějně zastaralé) kritizovali určitou nekritickou jednoduchost některých koncepcí evolucionalistů. Už v roce 1896 Boas vážně zaútočil na principy evolucionalismu a to poukázáním na fakt, že podobnost některých kulturních prvků není důkazem jejich společných vztahů a společným počátkem.

Pro posuzování a zkoumání kultury a jejich stavebních principů ze strany antropologie se pak uplatňovaly nejrůznější další odlišné koncepce jako: difuzionismus, pluralistická koncepce dějin, konfiguracionismus, hledání kulturních vzorců, koncepce kulturních vzorců, psychická antropologie zkoumající osobnost a kulturu, genetický determinismus, funkcionalismus, strukturální funkcionalismus, ekologická antropologie, symbolická antropologie až se znovu objevil evolucionalismus tentokrát v novější podobě coby neoevolucionalismus. Jeden z představitelů novodobých evolucionalistů byl britský antropolog Julian Sorel Huxley (1887-1975). Ten také chápal evoluci jako jednosměrný proces, směřující k vytvážení stále nových, vyšších a rozmanitějších stupňů organizace. Podle Huxleyho spíš u člověka probíhá kulturní evoluce než proces biologický. Kulturní evoluce se jako typický lidský způsob adaptace liší od biologické evoluce. Stejně jako u evolucionalistů 19. století i on viděl hlavní body neoevolucionalismu v procesu difuze a konvergenci kulturních elementů a v neustálém akumulování a organizování znalostí. I další neoevolucionalista V.G.Childe (1892-1957) vychází z klasického evolucionalistického jednoduché principu stupňů gradualistické evoluce, jako historicky nejjednodužší ekonomiku předpokládá lovectví a sběračství, dalším stupněm je pro něj pastevectví a zemědělství a třetí stupeň znamená vznik civilizace, písma, obchodu, soukromého vlastnictví…

Dalším typickým představitelem neoevolucionalismu je Leslie Alvin White (1900-1975), který jako si všímá v kultuře role technologického pokroku, který považuje za základní hybnou sílu kulturního vývoje. To vše definuje v pojmech termodynamiky.

Období předzemědělské (energie je omezená na fyzickou sílu člověka),

Období zemědělské (energetické zdroje jsou rozšířeny o domestikovaná zvířata a

kultivované rostliny)

Období průmyslu (objevy nových zdrojů energie)

Jsou to obdobné stupně jako divošství, barbarství a civilizace. Ale ve skutečnosti člověk nejspíš už v paleolitu využíval větru k pohonu lodí, při dobývání Austrálie, a ohně k velkoplošnému vypalování podrostu v Austrálii aby byla krajina pro člověka vůbec průchozí. A bylo mu vlastní využívání, vzdušných a vodních proudů při zajišťování zdrojů potravy nebo za účelem mobility. Navíc předzemědělské kultury mohou také využívat zvířecí zápřah, jako severské kultury, které pro studený charakter svých teritorií ani nemohly o zemědělství uvažovat. V podstatě jsou stupňovité evoluční kulturní teorie většinou dopředu optimistické a pozitivistické. Věří v lepší budoucnost a jsou obdobou některých náboženských mytologických principů, příslibů šťastnách zítřků někdy v dokonalé budoucnosti (příslib ráje). Tím se stávají odtržené od reality všedního dne a jsou idealistické přes svoji zdánlivou materialističnost. V tomto duchu i White po dlouhá léta propracovával koncepci kultury.

Jak popisuje Václav Soukup sám White na počátku 70. let se stal fatalistou. Soukup cituje Whitea ,,Kulturní systémy podporují výrobu špatných potravin a dokonce i smrtelných drog. Kultura vystavila děti práci v textilních továrnách patnáct hodin denně a ženy životu ve kterém mají alternativu buď hladovění, nebo prostituce. Kulturní systémy vyhubily celé druhy ptáků, zvířat, znemožnily zemědělské využívání obrovských prostor, znečišťují oceány a atmosféru planety. Krátce řečeno – kulturní systémy směřují k tomu, aby učinily zemi neobyvatelnou. Dvěma hlavními nástroji kulturních systémů jsou v tomto směru nukleární bomby a národní suverenita.“

Václav Soukup dokresluje. „Odhalení dehumanizační role kultury v industriální společnost dovedlo Whitea v jeho poslední knize ,,Pojem kulturních systémů“ k radikální změně pojetí funkce kultury. White po dlouhá léta propracovával koncepci kultury jako adaptačního mechanismu, jehož základní funkcí je,,zajišťovat lidskému druhu bezpečný a trvalý život“. Na sklonku svého života však dospěl k názoru, že kulturní systémy jsou ,,stejně jako hvězdy či planety zcela indiferentní lidskému blahobytu nebo jen samotné existenci člověka“. Kulturní systémy, které se rozvýjejí podle svých vlastních zákonů, v podmínkách třídní společnosti vystupují proti zájmům a potřebám člověka. Zdroje klamné víry, že člověk může svoji kulturu ovládat, White vidí v ignoraci podstaty struktury a chování kulturních systémů.“

Aplikace sociálně-kulturní antropologie pro prehistorii

V publikaci často upomínám amerického antropologa Murdocka a jeho seznam společného lidského chování z konce první poloviny 20. století, který je ojedinělý, protože s ním může pracovat jak socioboiolog tak specialista na evoluci. Ale Murdockova práce byla dost výjimečná, spíš se všichni snažili najít rozdíly mezi kulturami a hledat onen motor, který tyto rozdíly pohání. Murdock naopak hledal to, co všechny kultury spojuje. Když mluvíme o antropologii a hledáme v ní porovnání pro personu, musíme na práci amerického antropologa Murdocka upozornit.

V reálném světě prehistorie, kam patří výklad paleolitických kultur, se však mnoho věcí překvapivě zakonzervovalo na úrovni 19. století s evolučním gradualismem v čele a s pohledem kulturního eolucionalismu Morgana a Tylora. Výzkum byl přeměněn na boj karikaturně zjednodušené evoluce, která hledala jednoduchý vztah mezi člověkem a opicí a odpůrci evolucionalismu jako takového. Tento boj je zaměňován s bojem o evoluci v obecné rovině. Celý problém byl příliš černobílý než, aby dovoloval skutečné hledání dalších evolučních principů, které by lépe vysvětlovaly stav prehistorického materiálu. Například v polovině 20. století vadil německému paleontologovi Ottovi Schindewolfovi rozpor mezi zoologickým stanovením živočišného druhu, který měl být stabilní a relativně fixní jednotkou a výkladem gradualistické evoluce v níž se druh měl neustále proměňovat a přizpůsobovat. Jako praktik dost dobře věděl, že praktická paleontologie, pracuje s řadou určujících vůdčích mikrofosílií, které se však během času nevyvýjeli a byly jako zoologický druh dlouhodobě stabilní. Proto vytvořil teorii náhlého výskytu a stagnace druhů. Jeho postřehy však zůstaly bez většího zájmu jeho kolegů. Teprve o půl století později geniální americký spisovatel a paleontolog Stephen Jay Gould ji znovu oprášil a obrátil se jak na odbornou, ale ve svých knihách i na laickou veřejnost a povedlo se mu teorii prosadit. Tedy alespoň v paleontologii změnil nazírání na evoluční mechanismus na svoji stranu.

Ale vraťme se na konec 19. a počátek 20. století, kdy gradualističtí evolucionalisté u neandrtálců přepilně hledali opičí znaky a oponenti evoluce vše vysvětlovali pathologickými procesy (lebka z Neandrtálova údolí, část dětské čelisti z jeskyně Šipka).

Antropologie byla určitě zčásti i politická věda, která měla své konkrétní úkoly jako přilákat pracovní síly do kolonií z vlastní země (tj. podpořit kolonizaci) a druhý úkol tkvěl v zdůvodnění oprávněnosti kolonizace. V oblasti prehistorie člověka to byl princip oprávněnosti nadvlády a nadřazení na základě antropologických znaků u recentního materiálu, ale i během evoluce (těmto podvodům se věnoval v několika knihách již zmíněný Stephen Jay Gould (Pandin palec, Jak neměřit člověka). A v této době vzniká nejvíce rozporů mezi představou, jak by se na základě těchto principů měla chovat dávná etnika v pravěku a mezi reáliemi antropologického a archeologického matriálu.

V éře, která byla pro některé země socialistická a kde byl marxismus oficiální státní ideologií se přímo zakotvil gradualistický evolucionalismus 19. století i Morganův kulturní evolucionalismus.

V reálném životě byl výzkum však daleko svobodnější a představy o evoluci člověka od samotných protagonistů komunismu někdy přítomných v knihovnách vyznívali spíš velice komicky a od jednoduchého gradualismu odrazovali pro svoji zjevnou naivitu (Bedřich Engels), ve skutečnosti je však bohužel málokdo četl.

A v socialistických zemích, kde měla člověka vytvářet práce, je situace velice podobná jako u některých velkých západních zemí. U obou stran je vidět snahu najít velice jednoduché heslovité principy, na kterých stojí rozdíly mezi etnikami tak, aby mohly být lehce předávány obyvatelstvu jako základní ideologie hodnot. V socialistických zemích měla člověka vytvořit práce, v západních koloniálních zemích měla vytvořit člověka inteligence. V tomto bodě vzniká největší rozmach vlivu postupné gradualistické teorie, která má prvky stávajících starobylých mytologií a hlásí proměnu ,,zběsilého“ a zuřivého zvířete, které nemá nad sebou vůbec žádnou kontrolu v postupném velmi pomalém procesu evolučních proměn, kdy je cílem sebekontrolující se, disiplinovaný, přepilný a seběobětující a ve společnosti začleněný poslušný člověk. Pro zajímavost, stejně tak působí jedno z velkých staroegyptských náboženství Boha Hóra, které popisuje reinkarnace úplně stejným evolučním procesem (od nespoutaně zuřivého, k ušlechtile poslušnému) a není samo.

Princip přeměny od divokého a nevyspytatelného po klidného a začleněného poslušného člověka je tedy spíše o mytologii společnou některým velkým státům. A pohled na dávná etnika přes tento princip, ačkoli nesouhlasil s archeologickým materiálem, byl vlastně pro dané společnosti plně vyhovující, protože šířil státní ideologii a správný názor. Pro nějakou skutečnou vědeckou rekonstrukci paleoetnik nebyl prostor, protože mohla ohrozit samu podstatu danných ideologií.

Zásadní změna se udála během druhé světové války, kdy politika USA znamenala tlak na Velkou Británii, aby ta pustila svoje kolonie. Za celým aktem musela zase stát nějaká nová ideologie, která změnila britské kolonie s nižšími rasami a etnikami (které ze své primitivnější a méně inteligentnější podstaty musela být řízena evolučně pokročilejší rasou) na rovnocené, inteligentní a ve své podstatě stejné lidi, kteří tak budou mít politicko-ekonomické vazby směrem spíše už ke Spojeným státům.

Na druhé frontě dostává prehistorie stojící na velkomozkově-inteligenční evoluci ránu ze strany samotné prehistorie, když její svatý Grál – lebka z Piltdownu, která do té doby představovala dávného britského předka s větším mozkem a inteligencí než lebky ostatních dávných lidí – se ukázala jako nehorázný podvod.

Podobně dopadne největší triumf neoevolucionalismu, objev Tasadajů na Filipinách. Ten přišel opravdu pro gradualistické evolucionalisty jak na zavolonou, přesně v pravý čas, aby podpořil jejich teorii. Nejstarší a nejprimitivnější etnikum světa, jež se zcela vymyká i Murdockovu seznamu. Ale stejně jako lebka člověka z červánků lidstva, tak i Tasadajové se ukázali jako kolosální podvod a jeden z nejostudnějších skandálů dvacátého století.

Evolucionalismus ať už v jakékoli podobě v sobě nese vždy několik nebezpečí z nichž jsou nejhorší čtyři oblasti.

1.Tendenční dávání rolí (předka či mezičlánku) některé kultuře.

2.Divoké a násilné aplikaci některé z teorií pro tu kterou paleolitickou kulturu.

Zacházení s materiálem podle individuálního informačního filtru a vytváření

nekritického subjektivního obrazu světa.

3. Dávání určité umělé role archeologickému materiálu.

Velké očekávání od archeologického materiálu, který je však neposlušný a vymyká se

očekávaným předpokladům, protože má vlastní kulturní naprosto konkrétní historii,

která se odvíjela od historických konkrétních událostí své doby, jež vůbec neznáme.

4. Nerealistické hodnocení dochovatelného archeologického materiálu, jako by to byl

jediný materiál, který paleolitické kultury produkovaly, kdy se s nedochovatelným

materiálem prakticky vůbec nepočítá (hyperarcheologismus).

(Společným jmenovatelem je odklon od kritického myšlení, které je nutným předpokladem vědecké práce, informační filtry nepřipouštějí některá fakta. Těchto opomíjených fakt si všímají jiní odborníci a vzniká rozkol ve vědeckém světě, provázen řadou myšlenkových protichůdných proudů a škol, což jsou projevy krize v daném oboru).

V současnosti sledujeme obrovský rozmach nejrůznějších nových teorií a zájem o starší teorie, stejně jako můžeme registrovat snahu zareagovat na změny v jiných oborech. Co se týká samé oblasti evoluce je dněšní teorie číslo jedna Gouldova stáze a náhlý výstyt, a jak prehistorikové, tak antropologové se snaží tuto teorii začlenit do svých koncepcí. U toho se dnes zohledňuje i genetika, takže se otevírají možnosti pro podstatné a zásadní změny. Je zajímavé, že je dnes už naprosto zřejmé, že evoluční mechanismy tvoří složitý komplex reakcí na vnitřní a vnější podmínky, který zodpovědně modelovat je věcí nesmírně obtížnou, a upomíná spíš oblast jaderné fyziky. Přesto někdy vidíme snahu dál pracovat s evolučními mechanismi jako s jednoduchounkými všelidovými rovnicemi se všemi nepřesnostmi, které z toho musí nakonec vyplynout (nejčastěji registrujeme zmatečnost typu – pro sapienty stázi, pro neandrtálce a erekty gradualismus). Dá se mluvit i o divoké aplykaci teorie náhlého výskytu a stáze.

To jsou v současnosti ponejvíce akademické spory, pro největší část laiků zůstává dál důvod rozdílnosti etnografického a archeologického materiálu v oblasti víry v gradualistický evolucionalismus.

Z hlediska těchto teorii při praktické aplikaci do představ o podobě dávných paleolitik mají rekonstrukce často jen roly být pouhou ilustrací dané teorie a podporovat danou teorii a pochopitelně se vyhýbat všemu, co tuto teorii nepodporuje a můžeme je tedy směle označit za silně tendenční a dokonce za manipulační.

Především technické, konstrukční a inovační mechanismy jsou pro autory takových evolučních teorií už od dob Morgana trochu záhadou z jiného světa. Představa poslušné posloupnosti zvětšujícího se výčtu technických řešení a její úrovně je naivňoučká, protože nepochází z technického prostředí, kdy jsou inovace na denním pořádku a zvládá je i malé dítě. Tak například luk nemusí kulturně předcházet kuši. Známá technicky posloupná téze, kdy se má prvně používat k bodání kopí, pak k hodu oštěp a pak v magdalenienu se objeví vrhač oštěpů a v mezolitu luk a ve středověku kuš. Luk však může jen sloužit jako hypotetický princip, který je od vynálezu kuše vzdálen jen tři a půl vteřiny. Proč? Protože jeho vynálezce nemusí mít vůbec zájem o luk, může skupinově lovit stádní zvířata a k tomu je nejlepší atlatl s razantnějšími prořezávacími oštěpy. Samostříl potřebuje jen k rozšíření arzenálu pasivního lovu - pastí. S okamžitou konstruktérskou invencí se vlastně v mnoha teoriích nepočítá, ale výroba saní severských etnik je tak složitá, že konstruktérské myšlení musí být automatizováno, musí se počítat s vlastnostmi materiálu, jeho hranicemi možností. Cílem konstruktéra však není udělat co nejsložitější technicko řemeslné řešení (před, kterým laik spadne na zadek pro nesmírnou složitost, které ani zbla nerozumí), ale naopak nalézt co nejjednodužší a nejefektivněktivnější řešení!

Proto posuzování výkresů současného konstrukréra by mělo být hodnotově identické jako posouzení paleolitického konstruktéra.

Náš odiv si lehce získá skládaná soška z Brna II. Ta je konstrukčně předimenzovaná, a bylo by jí možné vyřezat rovnou v jednom kuse z většího kusu mamutoviny, ale jejímu autorovi stačilo i několik menších kousků, protože na spojení trupu a nohou použil lepidlo a středový otvor v ose klu. Podobně celý komplex technických inovací znamenala konstrukce plavidel jaká dobývala ve středním paleolitu Austrálii.

Přehled antropologických teorií kultury stejně jako životní dráhy jejich amerických, britských a francouzských autorů hodně často předkládají model, kdy nadšený člověk napíše poutavou a čtivou knížku o nějakém etniku a jeho obecná popularita ho dostane až na výsluní nějaké význačné university. Spíš to připomíná společensko-politickou podporu zájmu o kolonie a práci v koloniích nebo vzdálených základnách, kde žijí ,,zajímavá a exotická“ etnika. Zůstává pak především určitý typ teorie i vědce, kdy autorům nelze vyčíst nedostatek literární zdatnosti, talentu probouzet zájem o některá etnika a exotická místa. Navíc tito autoři mají vždy nějaký zajímavý originální postřeh o dané kultuře, který se snaží aplikovat na kultury celého ostatního světa. Proto možná chybí nějaká schopná syntéza a nadhled, protože a to bývá často upozorňováno, mnohé práce patří spíše do oblasti umění, literatury a filosofie než do oblasti ověřitelné vědy.

Proto jsem sáhnul po Jungovi, který nebyl jako Švýcar zatížen tímto výběrovým schematem autorit a také se při studiu materiálů neopíral o jednu nebo jen několik málo kultur, ale jeho terénní pozorování byly bohaté a nesměřovaly jen k tzv. přírodním národům, ale sledovali další kultury i civilizace, nevyjímaje ty západní. Jung zcela opustitl představu, že by princip proměn kultury ležel jen v oblasti kultury a v psychologických možnostech člověka samotného. Přidal k oblasti kultury a oblasti lidské psychicky i mytologii spojenou svírou. To je právě oblast, které se Jung věnuje především, sleduje jak psychologii člověka, tak jeho kulturu a mytologii a vidí je jako spojený nedělitelný celek.

Zpětně studium samotné kultury a hledání nejrůznějších mechanismů bez zájmu o mytologii a člověka je z pozice Junga odsouzeno k neúspěchu, snad jen k nějakému dílčímu objevu některého jevu. A právě takové více či méně dílčí principy jsou nejčastějším výsledkem teorií kultur v Atropologii.

Aplykovat Jungovy teorie do procesu rekonstrukční paleoetnologie rozhodně neznamená odmítnout evoluci jako takovou, jen s tím rozdílem, že mechanismus evoluce a jeho podíl se musí ze zpracovaných materiálů nabídnout sám. Uplatňovat dopředu uměle vykonstruované teorie a dávat jim nádech definitivnosti je rozhodně mimo kritické hodnocení. Realitou je, že se po zpracování materiálu nabízí nejlépe teorie stáze, ale tato teorie není teorií od zeleného stolu nebo teorií z doby z počátku evolučních úvah, ale je velmi opožděně vzniklou teorií, která vysvětluje stále se opakující situaci v paleontologii a je tedy teorií pírající se o praxy. I Jungovi teorie kolem lidských kultur a jejich mechanismů jsou propojeny s jeho psychoanalitickou praxí.

Archeologické výzkumy, které kolem gravettienu (a především kolem pavlovienu) vyvstaly za posledních 15. let byly často multidisciplinární a velmi podrobné. Tyto výzkumy představily výsledky, které rozhodně nezapadají do evolucionalistických nebo neoevolucionalistických schémat. Ale spíš podporují jiné koncepce z oblasti kulturní antropologie. Dostatečně transparentní je práce kolem užití silicitů v konstrukci zbraní a nástrojů, mající svoji principiální inovační paralelu až ve století dvacátém (Škrdla tam a tam).

Stejně tak převratná je práce kolem osídlení Austrálie, která počítá s velmi složitými technologiemi, znalostmi a dovednostmi u lidí dokonce už v období středního paleolitu a navíc zcela jasně naznačuje, že evolucionalistické teorie opírající se jen o dochovatelný archeologický materiál (nebo o starší nebo neúplný archeologický materiál).

Zcela jinam se však dostaneme pokud začneme počítat v rekonstrukční paleoetnologii s reálnými a nutnými předměty a objekty, které nemá sice archeologie v seznamu, ale které nám mají racionálně objasnit vztahy kulturního osídlování přes moře. Sem patří i osídlení Španělska z Afriky před více jak milionem let. Jde o nápovědu kulturní úrovně, která musí mít v rekonstrukční paleoetnologoii své pevné místo. Tyto materiály nám mají napovědět, že doložený klasický archeologický materiál má své silné omezení výpovědi a také má napovědět, že naše představa evoluce, proměn kultur a výčtu kultur může být kolosální supervelkofilm na který jsme se přišli dívat jen v posledních dvou minutách.

Když mám v závěru této kapitolky hodnotit a porovnat Jungovu personu s antropologií je to obtížné, před námi většinou defiluje řada nejrůznějších kulturních teorií z nichž každá hlásí zaručený objev principu na nichž stojí a podle niž se rozvíjejí kultury. Ve výčtu těchto teorií však najdeme oblasti, kde má své pevné místo i Karl Gustav Jung. Ale určitě to neznamená zahození nejrůznějších dobrých postřehů a závěrů jiných antropologů, ale spíš bych přirovnal nejrůznější taková antropology objevená pravidla a principy se složitými herními pravidly fotbalu nebo hokeje. Každý z hráčů se řídí pravidly a potřebami podle toho na které části hřiště se nachází a v jaké je konstelaci vůči ostatním hráčům a i v jakém postavení se nachází on sám. Kdybychom měli popsat pravidla fotbalu jen podle sledování brankaře nebo levého obránce byla by takto vysledovaná pravidla značně kusá a neúplná a kdybychom je chtěli přenést na celé hřiště byl by pak hokej nebo fotbal úplně o něčem jiném, vlastně už by to nebyl ani hokej ani fotbal.

Ale i tak například pravidla stavby kultur podle nějakého klíčového schématu, kdy extrahujeme některý stavební princip (srovnej kulturní vzorece antropologa Alfreda Louise Kroebera, Soukup, 2000) z gravettienu a zpětně ho používáme k znovuvýstavbě jiných oblastí této kultury je přesně to, co koresponduje z Jungovou personou (například stejný mytologický princip, stejný způsob prezentace atd.). Ale jen za předpokladu, že daná pravidla aplykujeme pro konkrétní oblasti života, kde skutečně mohla platit. To, co platí pro hroby můžeme předpokládat i u sošek a ono to tam opravdu je a totéž, co je u sošek můžeme předpokládat u hrobů a ono to tam bude, ale i rozšíření těchto principů pro jiné oblasti kultury jak řemeslné, konstrukční tak i umělecké se dá promítnout do ostatních reprezentačních předmětů a ono je v archeologické podobě přesně takové jak očekáváme. To je velký příslib toho, že tyto principy můžeme najít i u jiných daleko méně archeologicky bohatých kultur a stanovením principu výstavby kultury můžeme zpětně zpracovávat a rekonstruovat ostatní části které nejsou archeologicky dochované a k nim může patřit i sama persóna (nepřímá persóna).

Ale náš pohled na úpravu vlasů a starání se o vizáž a čistotu sledovanou v rekonstrukčních metamorfózách přesně zapadá do výčtu lidského chování moderního člověka extrahovaného antropologem Murdockem před více jak padesáti roky (tam a tam). I gravettienci patří bezesporu k modernímu člověku a toto chování se plně vztahuje i na ně. Čili i v antropologii také najdeme dostatek přesvědčivého podpůrného materiálu pro obraz vizáže – persony gravettienců (celkový výčet kompletní výčet základního společného chování kulturám moderního člověka tak jak je zpracoval Murdock je zahrnuto v závěrečném přehledu na konci práce.)

Docela mně připadne velice vhodné obrátit pozornost ke kulturním vzorcům antropologa Kroebera, určité organizační principy v kultuře plní v této koncepci inntegrální a selektivní funkce. Ačkoli nejsem rozhodně příznivcem odtrhování primární kultury (praktická) od sekundární (umění) a připravováná práce ,,Teorie hypertrofické tvořivosti“ vysvětluje proč, tak Kroeberova koncepce je přínosná v tom, že organizační principy kultury nebo určité podobnosti v kulturách nám je pomáhají třebaže uměle nějat třídit, zpřehledňovat a navzájem porovnávat.

Proto mě zaujala práce Ruth Fulton Benediktové o apolonském, dionýském a paranoidním typu kultury. Gravettien se dá totiž docela dobře hodnotit právě na základě takovýchto kritérií lze ho snadno začlenit. Tak například práce Martina Olivy, kdy na základě zacházení s kamennou surovinou přirovnává pavlovience k severozápadním indiánům, předvádějících se plýtváním by bylo jednoznačné přiřknou pavloviencům dionýzovský typ kultury, Myslím, že i předvádění se v neuvěřitelně nákladném a pracném oděvu sungirského typu míří přesně tím směrem. Ale skulptury dokládající ony vertikálně vznešené a klidné tváře (Brasempoy a Dolní Věstonice), kdy vlastně žádná soška není rozverná poživačná a provokativní naznačují i určitou míru apolonského typu kultury. V umění gravettienu nevidíme žádnou zlomyslnost, žádné degradující křivení. Venuše svým dodržováním kánonu a určitě nebudou materiálem pro byť jen nápad, že bychom zde měli co dočinění s paranoidním typem kultury.

Osobně si myslím, že je to jak s umělými typy v psychologii třebas od Junga. Každý najde kousek z toho nebo z toho, ale i z toho. Benediktová měla k dispozici kompletní kultury a především sledovala chování těchto lidí, já sleduji naopak jen hmotný materiál. Proto by si takové porovnávání zasloužilo určitě více sledovat etnografický materiál u názorných kultur uváděných Benediktovou, především u Paranoidního typu.

Mně se líbí, že z daného materiálu už lze nasměrovávat gravettien do pomezí dionýzovského a apolónského typu, kam směřuje řada kultur, stejně jako naše (předvádění se nápadnými stavebnímy /často falickými/ symboly).

Na Ruth Fulton Benediktové je sympatické i to, že rozpracovala metodiku studia kultury na dálku, což je vlastně případ celé rekonstrukční paleoetnoelogie.

Určitě vzhledem k dlouhodobě stabilnímu archeologickému materiálu pro jednotlivé kultury paleolitu není možné podpořit nějaký jednooduchý technicko-kulturně-společenský evolucionalistický vzestup, ani šíření nových technologií není v žádném případě difuzionalisticky horečné, jak si všímá také Petr Škrdla. Spíš jak jsme viděli i my v archeologickém materiálu gravettienu, kultura je vymezena řadou materiálně ideových prvků, které ji dlouhodobě provázejí a činí ji čitelnou a charakteristickou. Tady bych sáhnul v první řadě po Franzovi Boasovi a jeho pluralistické koncepci dějin. Podle ní se mohou jednotlivé kultury volně vyvíjet vlastními prostředky libovolným směrem, a je nemožné objektivně určit celosvětově platná stádia vývoje kultury lidstva. Boas považuje každou kulturu za jedinečný souciokulturní útvar mající vlastní historii. Právě Boas je autorem kulturního relativismu, podle kterého hodnoty, normy a ideje mají smysl pouze v kontextu té kultury, která je vytvořila. Boas se snažil vidět jiné kultury stejně jako Jung i z perspektivy zkoumané společnosti, to stejně jako u Junga muselo nutně vést ke kritice evropocentrismu. Franz Boas vyžadoval objektivní studium každé kultury jako unikátního, jedinečného a neopakovatelného fenomenu, který nelze hodnotit prostřednictvím kulturních standartů společnosti reprezentované antropologem. Koncepce kulturního relativismu byla přijata Boasovými žáky a stala se jedním ze základních metodologických postulátů kulturní antropologie

Jestli bych měl označit vlastní postoje v termínech kulturní antropologie určitě by vyjadřovaly v základu právě Boasův pluralismus, proto uvádím označení syntetický neopluralismus, které vyjadřuje jak určité otevření dalším antropologickým školám a směrům, tak i časové zařazení koncepce.

Václav Soukup (Soukup, 2000) sice řadí Boase mezi difuzionity, ale koncepcí kulturního pluralismu se rozhodně naprosto zásadně rozchází Boas s typickým zástupcem difuzionalistické antropologické šloly australským anatomem a antropologem Graftonem Eliotem Smithem. Václav Soukup, ale už například A. L. Kroebera neřadí mezi difuzionalisty ale ke konfiguracionistům.

Jiří Svoboda (Svoboda 1999) uvádí na straně 32 v Čase lovců, že…,,Pojetí difúze vychází z prací Franze Boase a Alfreda Kroebera.“ A vytýká jim určité konkrétní potíže , které má difuzionistická teorie při zobecňování, … ,,…přijímání cizích kulturních prvků (akulturace) je podmíněno pouze kontaktem. Tedy prostě tím, zda se o nich další populace dozví. Etnografie však popisuje četné kultury, a to právě lovecké, které technologické inovace v sousedství znají, aniž by projevily zájem přijmout je za své.“

Potíže s šířením nových inovací z kultury do kultury je skutečně komplikované, je možné a stejně tak je někdy nemožné. Jde o to, že nelze zavést jednotný vzorec do lidského sociálního chování, které je samo vlastně výslednicí řady jiných projevů a daleko základnějších zákonitostí. Důvodem nepřijetí cizí inovace v kontaktu může být Jungova individuace jak u jednotlivce, tak u celé společnosti, která by mohla určitým převzetí cizího prvku ztratit vlastní identitu. Nebo prostě jej nepříme proto, že je nezačlenitelný do stávající mytologie. Takže difuze někdy funguje a jindy prostě nefunguje.

Musím uvést, jak uvádí Soukup, že právě Boas je považován za zakladatele současné americké antropologie a v oblasti kulturní antropologie a právě Boas rozlišuje dva možné přístupy ke studiu přírodních a kulturních jevů. Na jedné straně se Boas snaží odhalit všeobecně platné všeobecné zákony a porozumět kulturám, na straně druhé pochybuje o explanaci na základě společenských zákonů. Soukup cituje Boase…,,pokusy redukovat všechny společenské jevy na uzavřený systém zákonů aplikovatelných na každou společnost a vysvětlující její strukturu i dějiny nevypadá jako slibný podnik.“

Boas předestírá dál koncepce determinismu a relativismu. Myslím si, že je to úplně opačná strana mince než přístup difuzionismu zastoupeného K. Ritterem, Friedrichem Ratzem, Leo Frobeniusem nebo Graftonem Eliotem Smithem. Smithova koncepce kultury na principu kontinuity a geografické souvislosti světové kultury (difuze kultury v čase a prostoru) je jím chápána jako základní činitel při utváření lidského myšlení. Smith se zabýval otázkami typicky difuzionistickými a to náhlým zrodem podoby kultury, podobnostmi pyramid na celém světě a podobnostmi náboženských systémů, obřadů a řemesel ve Starém a Novém světě samozřejmě doprovázeným difuzionalistickou odpovědí.

Myslím, že právě Boasovo pojetí kultury je dostatečně odlišné a kritické, oproti Smithovi. A jak Boas tak Kroeber se mezi typické představitele teorie difuze dostali u Svobody více méně jako určitá nepřesnost, nebo spíš zjednodušení, které nezohledňuje Boasovo určité varování z přílišného nerealistického lpění na určitém principu. Role, kterou Boasovi dal Svoboda by pak mohla moji představu neopluralitní kulturní koncepce opírající se z velké části právě o Boase, stejně jako současnou americkou antropoloigii dostat do nepříznivého světla jakési extremistické a nekritické orientace. Což nechci, i když musím připustit, že Svoboda má zřejmě velice dobré důvody, vyplývající z určitých Boasových citací. Asi tak, u Boase je možné najít materiály zastávající oba pohledy, jak nadšený pro difuzionistickou koncepci, tak obecné varování pro nerealistická očekávání.

Svoboda v publikaci Čas lovců se zabývá i koncepcí migrace při rozvoji inovací, …,,Koncepce migrací trpí podobnými problémy jako difúze, i když v tomto případě počítáme s přímým přesunem lidských skupin.“ Vedle ,,statické" difuze předávání objevů soused sousedu v rámci neměnných hranic teorie migrace v Smithově pojetí, počítá dokonce z ,,haerdalovskými“ zámořskými plavbami a přesuny dynamicky, právě mimo a skrze hranice jednotlivých kulturně-politických společností.

Jiří Svododa uvádí, že zakladatelé moravského paleolitického výzkumu většinou považovali lovecké migrace za hlavní sílu vývoje (podle mne se jednalo o typický smithovský difuzionalismus) a rozvijí, že od poloviny našeho století se naopak začaly prosazovat představy o průběžném vývoji na místě, které někdy dodnes přetrvávají. Obě stanoviska označuje Svoboda za extrémní.

Domnívám se, že v publikaci Čas lovců se Jiří Svoboda sám rozhodně velmi přiblížil Boasově koncepci pluralismu i relativismu (vlastně se s Boasovými koncepcemi plně stotožnil asi aniž by si to vlastně, podle toho co píše o Franzi Boasovi, uvědomil). Jiřího Svobodu znám dlouhá léta a vždy se mi na něm líbilo to, že je pluralista a relativista a jeho tak tvrdé propojení Boase s difuzinisty se mi jeví jen jako velmi nešťastné. Ale možná je to můj subjektivní pocit, který vyplývá z obdivu k osobnosti Boase a emocím, které ve mne vyvolávají jeho mnohé postoje a praktiky jako k člověku, a asi bych na něm chtěl vidět jen to nejlepší.

Na jedné straně zde máme specifický archeologický materiál zachycující dlouhodobou existenci a stabilitu daných kultur, které si právě u gravettienu Svoboda nepřehlédnutelně všímá, stejně zde někdy registrujeme i evidentní vývoj, na který je možné pohlížet jako na proces jungovské indivuiduace aplykované z jedince na celou kulturu a stejně tak se neubráníme typickému boasovskému relativismu i boasovskému pluralismu, který u Jiřího Svobody tak naléhavě vyznívá u hodnocení etnik neandrtálců…. ,,Část archeologů totiž věří, že jejich snaha postihnout u archaických populací vlastnosti co nejbližší nám samým je projevem humanismu. Jakoby tu neexistovala nekonečně pestrá variabilita možností, jak se lidské populace mohou úspěšně adaptovat, žít a myslet. A ta může daleko přesáhnout meze naší současné představivosti. Domnívám se, že skutečný humanismus tkví někde jinde, ve schopnosti pochopit a respektovat cesty těch druhých.“ (Svoboda 1999)

Ani Franz Boas by to nedokázal vystihnout lépe…

PERSONA A ANTROPOLOGIE

Toto je zase jedna z dodatečných kapitolek, která vzniká na základě žádosti, konzultace, či připomínky. Tady jsem byl požádán konzultanty, abych nepřehlédnul přímí rozpor mezi antropologií a personou a věnoval se podrobněji paradoxní situaci, kdy na jedné straně se několikrát výrazně dovolávám některých skvělých myšlenek a postřehů Jana Jelínka, a na druhé straně je faktem, že tento náš významný antropolog vůbec nikdy nepřistoupil na myšlenku sledovat v archeologickém materiálu gravettienu Jungovu personu. Vypadá to na první pohled, jakoby antropolog viděl ze svého pohledu něco neslučitelného mezi personou a mezi svým oborem.

Myslím si, že se jedná spíše o typickou ukázku osobních hranic, které si jako lidé vytyčujeme a které jsou pro nás osobně nepřekročitelné. Takovou hranicí je otázka víry. Jan Jelínek byl vždy velmi plamenný atheista i když našemu společnému soukromému poradci a učiteli psychologie a filozofie psychologovi Petru Hanákovi byl blízký zejména judaismus. Jako přísný atheista vystupoval Jan Jelínek ještě i kolem roku 2000 na veřejných přednáškách, kdy velmi striktně kritizoval z tohoto postu šamanismus. Dokonce jej označoval přímo jako podvodný. Na osobní filozofii Jana Jelínka by tak šlo nahlížet jako velmi vzdálenou Jungovi, který naopak sledoval léčebné praktiky u přírodních národů z úplně jiné strany. Pro Junga byla představa spojení fyzického zdraví s psychikou přijatelná, naproti tomu tímto směrem Jan Jelínek nedovedl uvažovat. Proto Jungova persona, jakož samotný Jung, byl pro Jelínka oblastí, která pro něj ležela velmi paradoxně na odvrácené straně světa. Paradoxně proto, že jeho spolucestovatel po severní Austrálii z jedné z jeho etnografických výprav byl i skvělý propagátor psychologie zvířat a etologie, žák legendárního Konráda Lorenze, Prof. Zdeněk Veselovský. Ten Zdeněk Veselovský, který dobře věděl, jak o Alfa zvířatech, která jsou ve skupině největší a nejmocnější i o těch označovaných Omega, která jsou těmi posledními, na kterých si všichni vybíjejí napětí a která bez zjevných fyzických důvodů také velmi často brzo zahynou.

Vlastně právě takové poznatky by měly logicky vést k zájmu o neuroimunologii. Neuroimunologie sledující vztahy mezi psychikou a stavem imunity se v posledních letech rychle rozvíjí a určitě do ní zapadá i pozorování C. G. Junga. Individuální přístup k oborům je přirozený a každý na velkém daném oboru sleduje jen svoji malou úzkou cestičku. A na Jana Jelínka, co by antropologa, je nutno pohlížet jako na člověka opravdu zapáleného především terénními výzkumy etnografického charakteru. Jeho zájem o paleolit či umění paleolitu bylo zájmem o paleolit z pohledu antropologie, či archeologie. Nejednalo se však přímo o zájem o paleoetnika a jeho schopnosti. Přesto prakticky ve všech jeho pracích vždy najdeme alespoň naznačení určitých možností, které by bylo možné dále studovat. Za takové naznačení cesty lze považovat jeho památné texty pod obrázky zdobených a česaných venuší ,,...všimni si účesu" z katalogu k výstavě ,,Umění v zrcadle věků". Nebo si stačí vzpomenou jeho výzvy k studentům o nutnosti studia psychologie, či jeho přesvědčení, že k skutečnému pochopení kultury je třeba mít i biologické vzdělání.

Persona a evoluční teorie

(hyperevolucionalismus, evolucionalismus a neoevolucionalismus).

Vlastě jsem se setkal jen s jedinou jinou koncepcí, která se snažila vysvětloval účesy venuší nějak striktně evolucionalisticky, kdy gravettien je považován za dobu, kdy ještě úprava hlavy nebyla normální (a lidé chodili rozcuchaní a neupravení) a účesy normálně plošně neexistovaly, ale vznikaly jen výjimečně při nějaké zvláštní příležitosti (například při vizi). A právě tento výjimečný stav mají podle této teorie zachycovat všechny sošky gravettienských venuší. Jindy je účes akceptován, ale je zmírněn alespoň zdůrazněnou špínou nebo fádností oděvu. Jinak lidé o sebe vůbec neměli ještě dbát v takovém smyslu slova jak jej dokládá etnografie.

Taková pseudovědecká teorie vlastně jen akceptuje klasickou (nevyslovenou a zase pseudovědeckou) novomytlologickou teorií nultého předka, který ještě nic neuměl a naprosto šíleným způsobem ignoruje etologii, která dokládá plošné starání se o vizáž mezi obratlovci a o srst mezi primáty (podpořeného libostí) a někdy povýšeného i na oblast sociálního utváření vztahů.

Je to vlastně pseudolegenda o ,,pračlověkovi“, který stejně jako dnešní člověk už nepatří do říše zvířat a tak se u něho nevyskytují vlastnosti a schopnosti zvířat, ale ještě nemá v sobě to pravé ,,lidství“ z dnešního člověka. Je tedy vnitřně prázdný a proto jednoduchý, hrubý, syrový a primitivní. To jsou zaříkávadla za kterými se schovávají ,,vykladači“ prehistorie ,,pračlověka“.

Když se začteme do prací klasických gravettologů najdeme zde nejeden příklad odmítnutí jednoduchého gradualismu. Například Petr Škrdla hned v úvodu své práce Zhodnocení technologií výroby kamenných nástrojů uvádí … ,,Tento vývoj (technologický vývoj) nebyl v žádném případě lineárně gradující – tedy od nejprimitivnějších forem k lepším a lepším, ale byl mnohem komplexnějším procesem spojeným se změnami přírodního prostředí, změnami potřeb samotného člověka, společnosti apod.“ V stejné práci Petr Škrdla uvádí… ,,..lidé se nechovají podle vědecké, technologické nebo ekonomické logiky, ale jejich chování je ovlivněno výrazem, vírou (mytologií) a ideemi – tedy potřebami, které nejsou technologicky podmíněny. Toto technologicky nelogické chování (například nepřebírání pokročilejších technologií nepřítele) pro ně může mít smrtelné následky.“

V tomto případě u přírodních národů i zbraně musí být podloženy nějakou vlastní mytologií jinak jsou prvkem ohrožující jejich vlastní kulturu. Je to určitý strach z kulturního vykořenění, strach z ohrožení vlastního specifického pohledu na svět. Je to pohled né jedince, ale pohled jedince v kultuře, je to pohled nikoli na psychologii jedince, ale na sociální psychologii a ta má odlišné zákonitosti od individuální psychologie. Převzaté zbrani od bílých dávali indiáni alespoň svoji výzdobu, aby ji začlenily do logiky vlastního světa.

Podobně je to z pohledem na kulturu co by nadhodnotu, která se vytváří jen jako doklad přemíry spokojeného života. U nás už v osmdesátých létech prosazoval Jan Jelínek takový pohled na kulturu, kdy je ona nedílnou součástí lidského bytí. Z této koncepce vychází i Martin Oliva a kritizuje tzv. ,,vulgární materialismus“ píše… ,,…Není pravděpodobně náhodné, že kulturní rozvoj gravettienu dosahuje svého vrcholu právě na sídlištích s nejpočetnějšími pozůstatky mamutů. Zde ovšem nevystačíme s vulgárně materialistickým náhledem, že lidé tvořili kulturu jen když měli plné žaludky. Ve vysoce kompetitivních společnostech hrály rozhodující roli spíše psychické motivace, úzce spojené s reprezentací jedince či celé skupiny… (Oliva,1997)

Je jasné, že archeologie registruje společnosti, které se podobně jako u gouldovy stáze a náhlého výskytu v biologii živočichů rychle objevují a pak je archeologie dlouhodobě sleduje jako stabilizované celky u nichž sleduje už jen drobnější dílčí proměny a místní diferenciační rozdíly. O typickém evolucionalismu se v poslední době mezi odborníky vlastně ani nedá hovořit, protože jeden způsob života, který se opouští je téměř vždy spojen i ze ztrátou některých jeho rozhodných kvalit a předností a proto mluvíme-li o evoluci musíme zároveň jedním dechem mluvit i o involuci, jako o procesu degradace a ztrát. Tento aspekt se nejčastěji dnes komentuje na příkladu loveckosběračské ekonomie ve srovnání s ekonomikou zemědělskou, kdy novější ekonomika zemědělská může sice uživit více lidí, ale za cenu nadměrné pracnosti, totální změny stavu vnitřních sociálních vazeb, kdy nejvíce ztrácí na své svobodě jedinec zvláště ženy a děti. A právě zánik gravetienského vyjádření ženy a její posun v následném magdalenienu jen na sexuální piktogram je takovým příkladem jasné involuce zapadající právě do koncepce pluralismu.

Nekritická aplikace gradualistického evolucionalismu, evolucionalismu a neoevolucionalismu právě svojí nekritičností přechází od vědeckého přístupu na stranu pseudovědy. A v reálném světě, kdy prezentujeme vědecké poznatky kolem prehistorie a především kolem rekonstrukční paleoetnologie je nutné se zabývat pseudorekonstrukcemi, a pavědou, protože nás obklopuje, je obecně rozšířená, je v naprosté většině a má svojí dlouhou tradici, je zde doma a nikdo se ji nedivý, patří prostě do folklóru naší kultury. A dokonce můžeme registrovat, že je tato pseudověda velmi silně bráněna, jako každá regulérní součást kultury (existuje strach z kulturního vykořenění a neplatí ani zde individuální psychologie, ale sociální psychologie).

Každá věda má vždy svoji pavědu, ale v oblasti rekonstrukcí je třeba realisticky konstatovat, že tady chybí jakýkoli vědecký přístup. Nikdy se nepodkládaly rekonstrukce zprávami, popisem a zdůvodněním a o nějakém kritickém hodnocení si můžeme jen nechat zdát, nikde je nešlo studovat jako předmět, ani jako obor. Nejčastěji se použilo zaklínadlo vědci se domnívají, vědci zjistili…

Věnovat se rekonstrukcím systematicky a vědecky nepovažují za vhodné ani velká muzea ani jiné akademické instituce. Proto dnes v jednadvacátém století můžeme vidět takové materiály, které mají problémy dokonce i s tím, že nedokáží odlišit fakta od spekulace.

U rekonstrukčních napodobenin někdejšího života se ocitáme v určitém koridoru možného, který vymezuje hranice podoby a chování dávných etnik. Stačí se tedy pohybovat při našich představách v rámci tohoto koridoru a rekonstrukce jsou určitě velmi vyhovující představou. To je sice skvělé, ale jde o to, že ony samy koridory jsou vymezeny vědními obory, nebo přesněji některými poznatky z určitých oborů. A právě skladba těchto oborů a výběr určitých poznatků je klíčový. Pokud zde dáme už do samého počátku ohraničení nějakou evoluční teorií, navíc takovou, která má problémy se zobecňováním, je v takto vymezeném koridoru možné vidět úplně něco jiného, než když evoluční teorie odsuneme jen do pozice běžného srovnávacího materiálu.

Není nutné snad ani upozorňovat, že právě gradualistický evolucionalismus ignoruje i Murdockovo obecné typicky lidské chování etnik moderního člověka odvozené antropologem z etnografie. A ignoruje i předpoklad sociobiologa Wilsona, že takové typicky lidské chování má organický a genetický (biologický) základ a že je tedy velmi úzce spojeno s moderním člověkem. Jak krátce alespoň nastínit takový mechanismus? Stejně jako Wilson si vyberu ingsces, který je v naprosté většině kultur tabu a to i u přírodních národů. Kultury ho tabuizují i bez znalosti moderní genetiky, jak trefně napsal Wilson ,,…kmenové rady nepočítají genové frekvence a hodnoty mutační zátěže…“

Jedná se o určitou geneticko-organickou (biologickou) otevřenost k určitému chování nebo vybudování takového jednání učením (někdy předpřipraveným učením) v určité době vývoje jednotlivce. Pokud se mu v daném čase nedostane vzoru a motivace zůstane tato příležitost nenaplněna. To je příklad řeči. Ale organické základy chování budou mít možná více různých odlišných příčin, oblastí a mechanismů. Wilson ukazuje, že ty děti, které spolu vyrůstaly v určitém věku v kibucech mezi sebou neuzavíraly v dospělosti mezi sebou sňatek. Je možné, že u člověka dochází společným soužitím sourozenců výrazné zablokování pozdějšího sexuálního zájmu o tyto jedince. A to vše na pocitové úrovni, kdy mají další podobně blízcí vždy roly sourozence, která zablokuje pozdější sexuální zájem o tyto blízké.

S tímto mechanismem se poprvé setkali zoologické zahrady, které se snažily rozmnožit gepardy, ale vůbec se jim to nedařilo. Teprve až když chovaly od mala obě pohlaví na úplně nejodlehlejší straně zoologických zahrad, tak aby se gepardi ani neucítili, zaznamenaly zahrady konečně úspěch.

Jestliže genetika registruje moderního člověka a jeho původ (ve smyslu genetického rodokmenu) mezi 100 000 až 200 000 tisíci roky pak by ony tahanice s evolucionalismem a vírou v nultého ještě nic neumějícího předka patřily při nejlepší vůli nanejvýš někam k těmto časovým údajům sledujícím první moderní lidi (ve skutečnosti však genetika registruje jen genetické zúžení linií nikoli vznik nového druhu). Určitě však samozřejmě pokud zastáváme Gouldovu stázi a náhlý výskyt nebudeme určitě honit čarodějnice u tak ranných obdobích jako jsou civilizace mladého paleolitu.

Tedy shrňme si, i kdybychom byli zastánci otevřeně pseudovědecké téze nultého předka, časově gravettien je už mimo diskusi o syrovosti, primitivnosti a tak dál, vzhledem k jeho pozdní dataci (nejméně o sto tisíc let). Je to spíš jen trapný hon na čarodějnice podle středověkých pravidel.

Navíc je zcela neudržitelná představa, vzniku základních ,,moderních“ kulturních technických zvyklostí teprve v posledních několika tisících nebo snad deseti tisících letech, nakonec i kladení nejdůležitějších technicko-kulturních aspektů nemůžeme limitovat jen mladým paleolitem. Osídlování nových prostor jako například Austrálie vypovídají u moderního člověka o námořnictví, tedy dostatečné organizaci, konstrukčních schopnostech, vysoké řemeslné úrovni, navigaci, znalosti zdrojů a to vše už ve středním paleolitu (i když se určitě nejednalo o námořnictví na povel).

Důvodem proč ani taková jinak seriozní televize se najednou promění v alchymistickou kuchyni udělají z mladopaleolitců ještě né slušné lidi (špíny, vlasy, hadry, cáry kůží a nebo nezdobené fádní oděvy) je tradice, v které dostal mladopaleolitický člověk svého času evoluční roly. Měl hrát roly evolučního následníka neandrtálců, který fyzicky se mění postupně v nás a tato přeměna je i kulturní, od středního paleolitu přes přechodné kultury k mladému paleolitu. Zní to krásně gradualisticky a jistě to svého času dávalo logiku a celá evoluční akce byla velmi oblíbená. Ukazovala moderního člověka jako teprve čerstvě vzniklou formu z člověka neandrtálského před 40 000 roky a věřilo se, že oněmi evolučními stádii se rovnocenně ubíraly všechny současné rasy. Tedy stádií opočlověka, neandrtálce a kromaňonce. Historicky měla tato teorie smysl snad jen v tom, že byla ve své době chápaná jako protirasistická (všichni prošli stejnými společnými vývojovými stádii, význačným propagátorem této teorie byl význačný americký antropolog Aleš Hrdlička), ale označení onoho opočlověka rychle měnilo své nositele, protože morfologové nenarazili na takovou ideálně vývojově přechodovou vyhovující formu, jak teroretikové gradualistické evoluční teorie v biologii předpokládali.

A také onen nález moderního člověka z Cró magnonu měl více a více daleko starších bratříčků a tatínků a dědečků (lokalita Kafsa), takže bylo jasné, že jeho vztah s neandrtálcem, nebo alespoň s částí neandrtálců není úplně v pořádku. Nakonec další nálezy několikrát časově převyšovaly evropské nálezy (lokalita Clasis) a mýtus kromagňonce jako vzoru určitého typu dávného člověka padl, ale to už v paleontologii Stephen Jay Gould ,,převracel gradualistickou teorii evoluce v prach“. Je jasné, že právě v době, kdy byla v módě gradualistická teorie měl moderní člověk být na začátku mladého paleolitu teprve ještě čerstvý a začínající a tak se zobrazovali mladopaleolitci podle těchto požadavků tak, aby vyhovovali jak gradualistické evoluční teorii, tak předpokládaným evolučním stádiím upomínajícím v leččems spíš vývojová stádia hmyzu a bezocasatých obojživelníků. Zde měli mladopaleolitičtí lidé své označení (,,kromaňonci“) a měli i svoji přesně předepsanou roly a přesně vymezený scénář. Tady můžeme vidět snahu za dobrým cílem (proti rasizmu) jdoucími prehistoriky, jak se u nich projevují prvky skupinového myšlení, a skupinového tlaku. Některé otázky prostě neexistovaly stejně jako některé archeologické nálezy a když ano, tak na celkové prezentaci a výsledku neměly žádný jiný podíl než jako kuriozity a hříčky přírody. Uměle vytvářená gradualistická teorie si v lidské fantazii vytvořila novomytologický příběh, našla si v archeologii některé vhodné materiály a jim dala roly a rozvíjela další novomytologický nános pseudovědy. Hrdinové těchto novomytologických eposů, dostávají svoje přesně vymezené a hlídané role, scénáře a atributy podle kterých je máme poznat stejně tak, jak se přisouvají kulisy i nápověda, která nás má směrovat ,,správným směrem“.

Teprve neposlušní magdalenci a především gravettienci zlomily tento krunýř zevnitř, množstvím a povahou nálezů. Dodnes však se leckdo snaží spojit jedno s druhým, stařičkou popravdě mrtvou gradualistickou hru tradičních pavědeckých pověr a konvencí s novými archeologickými prvky, které však mají vypravovat úplně jiný příběh. Je to jako na divadle, kde hrají herci zároveň v jediném představení Zkrocení zlé ženy od Shakespeara, ale zároveň také i Loupežníka od Durenmatta. Promiňte, nebudu tleskat.