4/Přímé doklady textilií a provaznictví

Martin Oliva mi sdělil, že se v starých dobových materiálech o naší aurignacienské lokalitě Mladeč dočetl, že v době původních odkryvů vnitřní prostory jeskyně byl mimo kosterních pozůstatků člověka a kostěných artefaktů nalezen i zuhelnatělý zbytek provazu. Protože však při tehdejším kulturním zastínění ,,všichni dobře věděli, že v době paleolitických primitivů se nedá nic takového ani v nejdivočejším snu očekávat“z výčtu nalezených artefaktů byl provaz z Mladče brzy vypuštěn. (Samozřejmě nebyl před sto lety odebrán sterilní vzorek pro posouzení fyzikální metodou, kdy by se odhalilo jeho stáří, takže je dnes de fakto tento materiál zajímavý, ale naprosto dokonale sporný a především definitivně zničený, takže dnes nemůžeme nijak doložit, že byl vůbec aurignaceinskéhoi stáří /starší než gravettien/, nebo zda byl recentního data).Celá epizoda je dnes už jen zajímavost s kterou se nedá odborně pracovat. Na takový nález se nedá dovolávat a byl si toho vědom i martin Oliva, když mě na případ upozorňoval a ani tato výše uvedená informace není žádný oficiální nálezový protokol o nálezu z Mladče. Nicméně je dobré dnes zodpovědět alespoň několik hypotetických otázek.

Ptáme-li se jak by bylo vůbec možné, aby se takový materiál dochoval? V reále archeologického materiálu se totiž překvapivě setkáváme s koženými řemínky a provázky častěji než bychom mohli očekávat. Nedávno jsem Martinovi Hložkovi kreslil tenké kožené řemínky a lýkové provázky z halštatu (doba železná) ze slovenské lokality v Levoči, které byly původně kostrou nějakého zdobení, na kterou byly navlečeny bronzové spirály. Právě korozní zplodiny z bronzu perfektně zakonzervovaly dané materiály. Ale jsou známi i daleko starší takové archeologické materiály například magdalenienský provázek ze světoznámé francozské jeskyní obrazárny Lascauix, ale známe také i zuhelnatělý provázek, tedy stejný artefakt jako z mladečské aurignacienské jeskyně a to z Velvar v Čechách, kdy tento materiál momentálně zpracovává doktor Fridrich a předmět spadá snad někam do mezolitu nebo eneolitu. A Adovaiso a kolektiv uvádějí ,,drobný, jednoduchý předený pramen se zákrutem S, který může být odvozen z délky dloupramenné, S předené a Z skané vláknité šňůry (Adovasio a kol, 1992,7).“ ( Adovasio, 1999,82) z mladopaleolitické lkality s poslední fáze mladého paleolitu v Meziřiči na Ukrajině, kde popisují také karbonizovaný fragment šňůry.

Musím zakončit tuto kapitolku určitým povzdechem, totiž kovy obecně a to i obyčejné železo jsou schopny při svém rozpadu zakonzervovat organický materiál, jako jsou právě rostlinná vlákna textilií. Proto archeologický materiál předkovových epoch bude mít šanci k dokladování textilu velmi minimální nebo zcela zanedbatelnou a dohledání mladečské karbonizované šňůry by vyžadovalo už jen filmového štěstí Indiana Jonese.

5 Textil, parazité a genetika

ODĚVY PALEOLITU A NAČRTNUTÍ NOVÉHO PRACOVNÍHO MULTIDISCIPLINÁRNÍHO POSTUPU (pro tuto kapitolu jsem použil můj starší už připravený, ale doposud nepublikovaný starší článek)

Současná situace. Zatím jsem odvozoval časové určení nejstaršího šití oděvu jen od archeologického materiálu (šídla, jehly, sošky, sungirské hroby) a etnografických paralel (šídla) některých ověřovaných v rámci experimentu (šití šídlem, korálkování, šití jehlou).

Nová další cesta. Na doporučení MVDr. Břetislava Koudeli z veterinární fakulty v Brně jsem se seznámil s některými drobnými základními informacemi z oboru parazitologie člověka alespoň v obecné poloze populárně vědecké literatury,,Tajné stezky smrtonošů“. Autor seznamuje čtenáře s materiálem řadícím lidského parazita veš šatní příbuzensky velmi těsně k vši dětské (vlasové). Autor upozorňuje na druhovou blízkost a nedlouhou samostatnou druhovou existenci vši šatní.

V této souvislosti mě napadlo, že patřičné genetické testy u vši šatní by nám daly časovou informaci o trvání tohoto druhu, což by bylo vodítko pro stanovení minimální časové hranice vzniku oděvů (v kterých veš žije).

Doporučení pro další postup. Předně mně není známo zda veš šatní se orientuje jen na textilie nebo i na kůže a kožešiny nebo dokonce jí stačí rostlinná síťka jaké známe z Nové Quinee. Nevím ani jestli veš šatní musí být opravdu vázaná jen na oděv nosící se na těle, či může být v hromadě kožešin na lůžku na spaní. A nebo v rostlinném materiálu trvalého pozemního obydlí.

To je oblast etnografie, antropologie, etologie a určité specifické parazitologie.

Teprve když budeme vědět v jaké etnologické ekologické souvislosti se může veš šatní vyskytnout a kdy nikoli, teprve pak bude mít samotné genetické určení času existence vši šatní pro rekonstrukční paleoetnologii praktický smysl. Určí nejkratší (spodní) hranici existence materiálů, které člověk začal produkovat, co by klíčový živočich (na němž jsou závislý další živočichové) a které se mohly tak stát novou nikou k zabydlení.

Literatura: Milan Daniel, Tajné stezky smrtonošů, Praha, Mladá fronta, Edice Kolumbus 1985