Vztahová a komunikační psychologie a Válka sukna
Samozřejmě jsem hledal v literatuře nějaké další informace, které by mě vedli k podstatě sporů, které popisuji v předchozích kapitolách. Určitě za ten rok, co jsem naposled upravoval předchozí řádky, jsem něco nového zjistil. Především jsem se stal pedagogem na gymnáziu a měl jsem tu čest vyučovat mimo jiné studenty v rámci dějin umění i umění paleolitu. V reále se nedalo na nic navázat, studentům dělalo potíže i nejzákladnější dělení paleolitu na mladý, střední a starý. Byli upřímně schopní při zkoušení cokoli poplést, zařadit jeskyní umění k datu 80 tisíc a Francii a Španělsko viděli někde ve střední Evropě. Celkové vzdělanosti nepomohlo ani zjednodušené promíchání neolitu a paleolitem v kapitolce ,,O pravěkém umění" v jedné učebnici a další učebnice byla zase ,,Dvacetkrát starší než Altamira" a předváděla pseudoartefakty převzaté ze stejnojmenné fantazijní, spekulativní a také nevědecké publikace, jako doklady evolucionalistické koncepce ,,protoumění". Kdybych tyto učebnice použil, jen bych míchal v hlavách dětí guláš z přísad faktů, pověr a čiré fantazie. A to jsme na střední škole. Takže tento guláš, vařený na množství způsobů, máme obecně v hlavách všichni a díky speciálním filtrům pro přijímání informací přežívají mnohé ,,zaručené" informace, více méně v netknuté podobě snadno i těch pár přednášek o paleolitu na vysoké škole. Musíme podotknou, že u nás neexistuje žádná vysoká škola specializovaná jen na paleolit a výuka je zaměřená vždy především na holocení kultury.
To je o našem prostředí důležitá informace. Další informace o prostředí je ze strany psychologa Pospíšila (Pospíšil 2005). Pospíšil si všímá manipulativního prostředí v kterém žijeme. Je to logické, ve společnostech s omezeným počtem lidí, s obnovitelnou surovinovou základnou, jako je u lovců a sběračů, existuje jak značná míra vzájemné potřebnosti, tak značná míra přímé sociální vazby. Taky se snad ani nijak mnohačetně nedá manipulace uskutečnit a ani pro ni nejsou důvody. Zdroje jsou totiž přístupné všem v dané komunitě. Naopak u holocenních přelidněných kultur existuje evidentní boj o zdroje. Ke zdrojům se dostanou pochopitelně jen někteří. Jak jsem zde už jednou psal, na několik nejlepších míst v kině se dostanou jen někteří, na pěti místech nemůže pohodlně sedět pět set lidí. To je nesmysl. Tady platí jak teorie chaosu, tak nutnost jednotlivých společností manipulovat druhými a i jednotliví lidé manipulují ostatními. Buď budu sám čerpat zdroje nebo zůstanu s prázdnou. Pospíšil vidí toto prostředí ve verbální manipulaci kolem nás. Ale vedle verbálně manipulačního prostředí bych viděl i vizuální manipulaci a zvukovou manipulaci. A samozřejmě i jejich kombinace. Pochopitelně pyramidy jsou prvním, co mě napadne, když přemýšlím o vizuální manipulaci, ale i oděv je vizuální manipulace a při významu oděvu jsem uváděl mnoho příkladů, jak vizuální stránka oděvu ovlivňuje okolí. Stejně tak je nutné registrovat stav současné společnosti, stav o boj o zdroje a pohled na dění se nám může zúžit na množství jedinců, kteří vyrůstají v manipulaci. A ti cokoli považují za manipulaci, brání se manipulaci a manipulují sami. Tak obrazové rekonstrukce Buriana mohou někteří lidé brát a odmítat je ,,jako manipulace", mohou odmítat cokoli sugestivního, jako je sugestivní malba, protože ji považují za manipulaci. Protože mají prostě strach z manipulace. A to vše, i přesto, že se o manipulaci jako takovou původně nejednalo. Manipulační vlny se šíří mnohdy dodatečně jako obranná reakce. Stejně i manipulace kolem informací o paleolitických kulturách mohou být jen reakcemi coby sebeobrana na domnělé manipulace ze strany paleoetnik. Že mají neandrtálci ohniště může být bráno jako manipulace a manipulativními reakcemi je informace o ohništích a významu ohnišť jako zdroje informací o psychice daného etnika úplně vytěsněna. Podobně jsou vytěsňovány další informace, které jsou nezbytné pro spravedlivé posouzení středopaleolitických a staropaleolitických populací. Nadevší pochybnost týž vzorec našeho chování manipulací, který používáme k boji o zdroje i my použijeme i ve vědě mezi sebou a neváháme je použít paradoxně i proti tomu, co je samotným zájmem naší práce. Navíc pokud je nějaké etnikum nedejbože odlišné náš, zápas o zdroje s ním se mnohonásobně zintenzivní. Bylo by velmi dobré zkoumat nekompetentnost ,,vědců" vzhledem k míře manipulativnosti prostředí v kterém žijí.
Kdy se rozčilovat a jít tvrdě proti nějaké myšlence a kdy postupovat podle zásad vzájemného jednání?
Pevné a nesmlouvavě striktní může být jen vystoupení proti pseudovědeckým názorům, metodikám a postupům. Věda nemůže být k takovým produktům myšlení shovívavá nebo laksní, protože je to taková nakažlivá nemoc a dnes, když mohou takové pseudovědecké myšlenky vzhlédnou miliony lidí v televizi a vzít je za fakt je situace obzvláště napjatá. Zde je na místě názornost, rozhodnost a ráznost. Při názornosti je možné poukázat na problémy se zobecňováním a uvedení příkladů ze zmatečností kolem konkrétních příkladů aplikace těchto divokých pseudoteorií do praxe a zároveň je tak uvedete v obecné zesměšnění pro které jsou sami tak krásně vytvořeny. Pospíšil však zesměšnění zavrhuje jako prostředek komunikace vedoucí k roztržce. Nicméně určitá míra skandalizace je mnohdy jedinou možností jak upoutat zájem médií a příležitost oslovit veřejnost. A roztržka s někým, kdo pohrdá kritickým a logickým úvahám není nic fatálního, protože s těmito lidmi stějně nebudeme v budoucnu spolupracovat.
Podle zásad vzájemného jednání je nutné postupovat tehdy, když má druhá strana zájem o kritické uvažování, když se chce dobrat pomoci kritického hodnocení určitých objektivních a logických závěrů a poznání.
DODATKY K VÁLCE SUKNA - postřehy k výuce
Přednášky o rekonstrukční paleoetnologii narazili na tvrdý odpor v momentě, kdy jsem mluvil o možnosti výroby textilu ve větších plochách a větší míře v gravettienu. To jsem definoval jako možné v rámci variační šíře uplatnění textilu. Taková moje představa byla kritizována jako neevoluční, a popírající vše, co se učí prý studenti o neolitu i na vysoké škole. A skutečně jsem jsem byl velmi těžko schopen na mnohé věci přesně odpovídat. Řada materiálů a oblastí kolem textilu, pracovních výkonech a schopnostech gravettienců je vlastně paleoetnologicky nezpracovaná a tak jsem musel reagovat a improvizovat a některé věcí jsem nemohl vůbec vědět, protože je nikdo nikdy neřešil. Tak to prostě je. Pracoviště zabývající se profesionálně a systematicky rekonstrukční paleoetnologií u nás kupodivu dodnes není stejně jako ve světě a řada oblastí není tedy řádně odexperimentovaná nebo není ani řádně popsaná. I když logicky tu takové pracoviště mělo být nejméně od šedesátých let minulého století.
Zajímavé, že zase vystoupila v roli oponenta dívka...to jsem si uvědomil, že statisticky dráždí představa textilu v paleolitu více ženy a dívky než muže. Její námitky se budou objevovat asi často, proto je vypíši a odpovím na ně.
1. Tkalo-li se vůbec?...nemáme přeci hliněné setrvačníky z vřetének
2.Spotřeba rostlin při výrobě textilu je obrovská, muselo by se sklízet z velké plochy, to připomíná zemědělství a neolit. Neolit je však unikátní a jedinečný a až tam teprve takové věci mohou začít. Tvrzení, že se tkalo v paleolitu staví na hlavu všechno, co se učíme o neolitu a neolitické revoluci na vysoké škole.
3.Kde namáčeli pavlovienci rostliny určené k produkci textilu a kde je pak dlouhodobě sušili, museli to být ohromné haldy rostlin.
4.Pavlovienci nemohli tkát velké kusy textilu, protože je nepotřebovali a vlastně nepotřebovali žádný textil, jim stačila kůže a kožešina...a hotovo.
5. Pavlovienci nemohli tkát moc textilu, zatím co by tkali, umřeli by hlady.
Takže první otázka, hledat hliněné setrvačníky je naše kulturní zastínění. V době neolitu bylo ,,všechno" z hlíny, hrnce, hrnečky, zásobnice, mísy, štěrchátka, stěny obydlí měli hliněnou mazanici, země byla z udusané hlíny, i na zarovnání a krytí slaměné střechy se dala hlína také použít. Z hlíny se také dělaly venuše i figurky zvířat, ale i další podivné, či zdobné předměty (korálky, krychle). Lidé v neolitu měli určitý vzorec kulturního chování, byli vázáni na jedno místo a váha hlíny jim nevadila. Zřejmě si i lokalitu k osídlení vybrali, aby měli poblíž zdroj hlíny a vlastnosti hlíny dobře znali, proto pak užívali hlínu, kde to jen bylo možné, tedy i jako materiál setrvačníku vřetánek.
Vidím-li nádobu, mísu, venuši a hned si představujeme jako materiál hlínu, jedná se pak evidentně o mechanismus kulturního zastínění neolitem a jinými mladšími kulturami úzce sepjatých s keramikou. Pokud se však na kultury díváte z nadhledu, nemůžete dávat rovnítko nádoba - jedině keramický hrnec. Vždyď to může být i proutěný koš, nebo kožený vak. Není nutné dávat vodítko k venuši - jedině keramická venuše, vždyď ta Věstonická je výjimečná, ostatní paleolitické venuše jsou z kamene, kosti a slonoviny. Ano pro neolitické lidi, které celý den obklopují výrobky z hlíny, je prvním nejjednodušším a nejdostupnějším řešením materiálu pro venuše keramická hlína. Je to myšlení podle určitého kulturního vzorce. U pavlovienců zase použijí jim blízké materiály, jinde v gravettienské Evropě to vyřeší zase po svém a v magdalenienu zase po svém. Nejjednoduším způsobem jak vyrobit setrvačník pro pavlovience je stočit jej z pruhu syrové kůže a zatmelit. Je to přirozené a bude to blízké jejich surovinovým a technologickým možnostem, je to podle jejich kulturního vzorce. A ten je od lidí neolitu odlišný. Ale takové řešení vede ke skutečnosti, že paleolitický materiál se rozpadne a už mimo archeologicky dokladovatelný materiál. Pavlovienci tento vzorec chování neporuší a proto jej archeologové nikdy nenajdou. Ale to se týká i těch košíků a to se týká i těch měchů...Neolit je díky keramice tak relativně dobře čitelný. Archeologie, co by pramen informací, má svá logická a velmi zásadní omezení při popisu některých dávných kultur vyplývající právě z odlišnosti kulturních vzorců dávných etnik.
Druhá otázka. To není problém paleolitických lidí, není to problém kulturní antropologie. Už Boas nabídnul koncepci pluralistického řazení kultur, protože evolucionalistické řazení kultur má určité zásadní problémy v praxi. To je i tento případ a pan Boas a jeho koncepce je tady už přes sto let. A pan Boas není někdo přehlédnutelný, je to zakladatel moderní americké kulturní antropologie. Co se tak zkusit trochu vzdělávat a reagovat na podněty staré sto let?
Třetí otázka je nezodpověditelná, alespoň v současnosti. Je to proto, že se prováděli jen jakési symbolické exporimenty nikoli skutečné modelové situace hodné profesionální rekonstrukční paleoetnologie. Jedná se spíše o informace o konfrontaci modelu funkčního gravettienského tábořiště s archeologicky zachycenou celkovou nálezovou situací. Ale i tak, právě pavlovienská sídliště splňují určitá opakující se kritéria určitě jednak voda byla vždy poblíž. Co se týká prostor pro sušení rostlin například v DV byl jeden ohromný základ obydlí, který B.Klíma se bál zastřešit na své kresebné rekonstrukci....byl by velmi nepaleoliticky ohromný. A pak se mohl rostliný materiál dát sušit ke stropu všech zimních trvalých obydlí, kde navíc mohl sloužit i jako izolace. Ale to už je věcí experimentů, které zatím nikdo nedělal. Hned mě totiž napadá...nezhoří tam pod stropem rostliny, nebude z nich padat nějaký sajrajt, nepřeschnou, nepřeudí se....apod. Hned mě napadá popsaný požár úlomků mazanice z DV, jak jej popisuje Olga Sofferová, v naší předtavě v takovém obydlí nemá co hořet, kůže ani kožešiny nehoří, spíš se seškvaří, ale nechytnou, představa velokých zásob mamutího loje ke svícení a ohřevu ve velkých vacích dole a u stropu velkého možství sušících se rostlin nám už snadno může vysvětlit, co mohlo takový pořár vlastně živit. Až tedy budeme mít oficiální a profesionální pracoviště rekonstrukční paleoetnologie, tak máme skutečně zrovna co řešit.
Čtvrtá odpověď je jasná, gravettienci zacházeli s textilem podle vlastních kulturních vzorců. Produkce textilu sama se zhoduje se sociobiologickou podstatou moderního člověka Homo sapiens sapiens. Jestliže Murdock zjistil, že tkají všechny současné kultury, tak tkají a je logické předpokládat, že je-li to tak v současnosti (i v případešlích kultur přírodních národů), bylo tomu statisticky stejně i v minulosti.. Jsou-li hodnoceni pavlovienci jako Homo sapiens sapiens platí tato statistika i pro ně. Taková je podstata logického uvažování.
Představa, že u člověka - příslušníka přírodního národa je prvořadou prioritou se uživit či zásobit se topivem a kožešinami, aby nezmrznul časově tou nejdůležitější věcí, je zastaralá mylná a je v rozporu s etnografickým pozorováním. Naopak - zbývá značný či většinový časový prostor pro jiné činnosti. Představa úzkostného zaměření aktivit směrem k přežití s minimalizováním ostatního chování je umělá a nespadá ani do oblasti srovnávací psychologie a etologie u zvířat. Jednak jen očista má i u zvířat své časové pevné místo, spoustu času se věnuje sociálním aktivitám, někdy i sexuálním aktivitám, hrám, pozorováním okolí a předmětů a značný čas věnuje řada živočišných druhů odpočinku. Navíc některá zvířata také dělájí něco, co nemá zjevný význam k přežití, ale mají k tomu nutkání a tak to dělají. Například mýval umývá kde co, i když jej to někdy zcela zbytečně zdržuje a dostává se mnohdy i do absurdních situací. Jestli, že něco nemá význam k přežití směrem k potravě a k přežití zimi neznamená, že to nebude existovat, protože to má smysl uvnitř kultury a společnosti směrem k mytologii, sdílení, směrem k vztahům mezi jedinci, směrem k estetice, sebeuspokojení apod. Ale může to mít i vliv, uklidňující, terapeutický apod. A to jak samotné tkaní, a procedůry kolem a také samotné nošení a užívání textilních výrobků. Nachystal jsem níže obrázky, kde ukazuji, že si gravetienci někdy situaci udělali složitější, jen aby měli hezčí a výtvarně efektní výsledky. Množství a forma textilií jakož i její alikace jsou je totiž věcí kulturní zvyklosti. Není možné, aby lidé chodili povenku v mínus dvaceti v plátěné košilce a doma měli na stěně pověšený pěkný kožíšek. Ale je možné, že na pěkném kožíšku jsou jak lokální aplikace, tak se přes celý kožíšek navleče kompletní textilní návlek. Neznamená, že je to skutečnou nutností, ale tato představa patří do variační škály možností, jak byla textílie vyrobena a jak užita, vylučovat svévolně takové chování proto, že je daná kultura dávná nebo severská a nám se to nějak subjektivně nezdá je velmi povrchní, nelogické a nepluralistické..... a nadřazené a diktátorské.
Tady je nutné, aby se dotyčný seznámil s literaturou o lidech - lovcích sběračích. Aby jsme nedleli někde v nějakých pověrách na úrovni druhé třídy obecné školy padesátých let minulého století.
Obrazová část:
Kresebné schéma ukazuje výrobu kotoučků ze zuboviny mamutí stoličky. Nahoře vidíme koutouček vyrobený z vertikální štěpiny (V). A skutečně členit mamutí zub na takové vertikální destičky je relativně snadné, protože sleduje vnitřní strukturu zubu. Jedna taková zpracovaná slavná lamela z naleziště Tata v Maďarsku se našla v neandrtálském táboře, zpracovaná do obdélníku a nabarvená na červeno (mylně označovaná za ,,čuringu"). Kotouček ze zuboviny gravettienského hrobu z Brna II je však vybroušen z horizontální štěpiny (H). Je to rozhodně daleko obtížnější, protože jedete napříč proti přirozené struktuře zubu, ale výsledkem je velice efektní kresba klikatice na povrchu kotoučku. Je to struktura vnitřní stavby zubu. Tento výrobní proces dokládá, že člověk v tomto případě klidně raději volil složitější a časově náročnější cestu výroby a věci rychle neodbýval ,,aby se ještě stihl uživit". Nevšedního technologického charakteru kotoučku si všilm a poprvé jej u nás popsal Martin Oliva.
Argumentace, že je textil neskonale pracný a časově náročný a že by se paleolitický člověk určitě nepouštěl do větší plochy je zde přímo konfrontován s třemi zdobenými sungirskými oděvy. Na obrázku máme pěkne pohromadě tři a půl tisíce korálků, které zdobilo mužský oděv. Dětské oděvy zdobilo každý o 500 korálků navíc. Korálky jsou seřazeny vedle sebe v horizontální hustotě, tak jak byly našívány. Zaplnily více jak jeden list formátu A3. A časovou pracnost si jistě dovedeme spočítat, když uvážíme sběr materiálu na paleontologické lokalitě a čištení roster belemnitů, pak se musí každé rostrum rozřezat na kroužky a to zřejmě hlubokým rýhováním s následným odlomením. Segmentace odlomením by se musela dělat kleštičkama, nebo odbitím majzlíkem a paličkou. Pak se musí každá strana kotoučku zabrousit a poté se odvrtává materiál ze středu belemnitových kotoučků z jedné a pak z druhé strany. Nakonec se střed začistí. Kroužky se dál navlékají na nit a přišívají na oděv. Rozestupy mezi nimi ukazují, že byly navíc přišívány snad každý sám, nebo byly prokládány navíc dalším jiným materiálem, například korálky z kůže. Čímž pracnost velmi rychle stoupala. A nyní přistoupí matematika. Pokud by jen samotné členění korálků a jejich vrtání mělo trvat jen pouhých 6 minut na jeden kus (což je velmi optimistický odhad na základě zpracování nepáleného hliněného modelu rostra), máme 10 korálků za hodinu a za pět hodin práce denně to je 50 korálků. 3 500 korálků by jste tímto tempem vyráběli přesně 70 dní. A to nepočítám hledání belemnitích roster a nepočítám jejich našívání a nevím, zda práce sama na odřezání skutečných kotoučků a jejich provrtání nebyla náhodou daleko pomalejší. A to jsme počítali pět hodin práce bez přestávek a zaváhání. Pokud by jeden člověk tedy zpracovával perličky se všemi operacemi a pracoval denně 6 hodin (s přestávečkami) pak celá práce by mu trvala minimálně čtvrt roku. Pochybuji, že čtvrt roku by trvalo na ručním stavu utkat kus látky celkové velikosti formátu A3. Tvrdit, že je tkaní pro paleolitického člověka tak náročné, že by mezi tím, co by si něco utkal zemřel hlady je tedy totální nesmysl.
Tkaní se tak jeví o proti perličkování daleko jednodušší a rychlejší, nálezy sungirských hrobů dokládají jen to, co dávno ví i etnologové, že přírodní národy si potravu získávají jen za několik málo hodin denně, volného času je dost. Naše 8 hodinové zaměstnání, které nám často nestačí pokrýt všechny naše potřeby, jakož i potřeby našich dětí, je pochopitelně nesrovnatelně zaostávající, to je fakt, který se někomu, kdo je zarytý (věřící) kulturní evolucionalista nemusí vůbec líbit, ale má prostě smůlu. Prostě je to tak.
Zase je dobré připomenout, že by bylo velmi záhodno přesněji odexperimentovat hledání, výrobu a našívání perliček. Je to zase jeden z budoucích základních úkolů pro profesionální paleoetnologii.
Na obrázku jsou asi dvakrát vyzvětšované sungirské perličky, vidíme různé tvary a malé otvory.
Poznámka: v ruském materiálu o Sungiru, který je uveden v literatuře této publikace, nebyla nikde žádná makrofotografie (natož řezy-rentgeny) korálků, tak není vůbec možné kontrolně zhodnotit technologické postupy. Proto myšlenkový experiment je v této fázi jediný přijatelný a zbytečně nezávádějící postup. Petr Škrdla uváděl jednoho specialistu, který zkoumal technologii výroby dírek v sungirských korálcích. Druhá část poznámky se týká suroviny: Pracoval jsem pět let v paleontologickém oddělení moravského zemského muzea a mám představu v jakém stavu se v současnosti nacházejí belemnitová rostra a jak pevný je tento materiál. Proto jsem se pokusil udělat určitý pracovní orientační odhad. Šest minut na jeden korálek je evidentně velmi nízké číslo, ale počítám, že sungirci, měli v dané činnosti velikou praxi, byli nesmírně zruční, měli praxi se štípáním a zpracováváním kamene, měkčením a zpracováváním slonoviny a tady oba přístupy možná zkombinovali ještě technologii korálků urychlili, aby nebyla o mnoho pomalejší než tkaní. Důležitou otázkou je samotný zdroj belemnitů, protože belemniti například v Olomučanech na Moravě jsou ve zpevněných horninách, což je velmi časté. Usazeniny s belemnity nejsou tak mladé, aby se běžně vyskytovaly ještě v sypkém materiálu. Je totiž možné, že jedotlivá rostra se musela z tvrdší horniny prvně preparovat, což by znamenalo další podstatně drastický časový nárust práce na belemnitové výzdobě. Ovšem pak by jen rostra rostla na ceně už i pro samotné sungirce. Ale to se musí ověřit.
,,Rekonstrukce“ v praxi.
Zase je to otázka promítání evolučních schémat a vývojových koster evoluce kultury z 19. století do materiálu, který je pak takto jaksi nevyhovující. Jak vidět v zahraničních a i našich některých televizních pořadech, tak se s tím někteří zarytí hyperevolucionalisté vypořádali po svém. Když pravěk, tak tam bylo všechno nedokonalé a hrubé a tak si tak oblékli do hrubých pytlů nějaké ty kamarády a ,,rekonstrukce“ byla na světě.
S takovým přístupem jsem ani já ani Dan Sosna nesouhlasili. Prosté odívání se do nedokonalých pytlů, kdy je zde v severských podmínkách k dispozici daleko lepší a krásnější materiál jako je kožešina a kůže, to nedávalo smysl. Proto jsme hnali naše představy směrem k personě, kdy látka je jako zdobící element dokreslující důležitou vizuální tvář daného paleoletnoika. Takové využití látky (kombinace kůže, kožešiny a textilu) známe i z etnografie severu jak ze Sibiře, tak z Laponska, ale také z chladných oblastí centrální Asie. Ani zde se lidé nechtějí připravit o supermateriál jakým je kůže. Úplné chybění textilu souvisí především z úplného odříznutí od surovinové základny (naprosto extrémní zeměpisnou polohou a nebo velmi pohyblivým způsobem života-což jsou z celkového nadhledu nad množinu etnik v určitém velkém prostoru faktory velmi proměnlivé a statisticky omezené).
Látka se tak většinou používá v zdobných pruzích našitých na kůži nebo kožešinu. Samotná látka se však někdy používá například na čepice v Laponsku, nebo na Sibiři k ozdobné haleně oblékané přes kožešinový oděv.
Také počítám, že se vždy vyráběly plošně velké kusy látek na nějakém extra velkém stavu, ale alespoň na severu by to byly menší pruhy látky se vzory. Tyto pruhy se dají k sobě přidávat a vznikají tím nové vzory (Mezin) nebo se už v tomto stavu našívají na kožený oděv. Ovšem tyto modelové a umělé představy neodpovídají přesněji nálezům otisků, které jsou nevzorované (Adovasio,1999), ale to je možná předčasné a neúplné, protože zároveň jak upozorňuji výše, tak se na některých kouscích hlíny střídají různé typy textilu. A zase schodněnská lebka by naznačovala, že jednotlivé pruhy látky by mohly být i značně široké, nebo dokonce, že se produkovalo i daleko celistvější a větší plátno v jednom kuse. Speciálně k této oblasti ze vzory je možné se věnovat právě podrobnější studii daných otisků textilií.
Realitou je, že nevíme čeho se vlastně týkají otisky textilu. Důležité spíš je, že je zde registrováno několik typů textilu a lze snadno dovodit, že tento širší a poněkud komplexnější výčet způsobů zpracování i charakter provedení textilu by mohl naznačovat, že různé bylo i využití textilu, jeho různé dotvoření, barvení i nakonec zapracování vzorů. Obrazový materiál je tedy spíš určitou napodobeninou na bázi teoretické modelové rekonstrukční paleoetnologie.
Způsob výroby textilu. Plošné vyrábění látky na velkém stavu nebylo nikdy potvrzeno archeologickým artefaktem těžítka. Pravda, dr. Sofferová přemýšlela o pavlovienských figurkách z mamutí kosti jako o takovém závaží, ale to by bylo vždy vyosené a ve světě mytologie a živých věcí by byly chudáci ženušky oběšené rovnou pod krkem. Takže by se chudáci pavlovienci den co den dívali na řadu oběšených buclatých děvčat, což by jím životního optimismu rozhodně nepřidalo.
A zátěž jako taková se pro mobilní způsob života rozhodně nehodí. Přesto sledujeme ojedinělé kusy příčně členěných mamutích klů s výstupkem pro očko, které mohly být uvázány jako těžítka v síťce nebo rovnou v očku. Tyto artefakty upomínající závaží kyvadlových hodin se však nenacházejí tak kvantitativně ve velkém, opačně proč by mněly? Je však možné, že závaží bylo dočasné např. kameny v síťkách.Teoretizovat lze i o dřevěných závažích. A to se zřejmě týká i vřeten a jejich setrvačníků. V neolitu byly setrvačníky často z keramiky a tak jsou dobře archeologicky dokladovatelné. Protože v gravettienu nejsou jednoznačné předměty, které takové setrvačníky jednoznačně upomínají, dá se předpokládat, že by museli být celodřevěné a ti, co si zkoušeli stáčet přízi mně ujišťovali, že s dřevěným vřetánkem by to rozhodně také šlo a neviděli v tom žádný problém. V archeologickém materiálu mladého paleolitu existují všelijaké provrtané kotouče z kosti a z kamene a slonoviny, možná by nebylo špatné tak nějak prověřit i je zda nebyly setrvačníky právě ony.
Ještě jsem měl pochybnosti zda musí vřeteno běhat na rovné zemi nebo jestli se dá příst i ve stanu a bylo mi sděleno, že nikoli a pak už jsem sám našel i fotografie vřeten točících se ve vzduchu (Malina, Malinová 1982).
Rozhodně počítám se zdobením gravettienských oděvů a to především u slavnostních a prezentačních. Často i obyčejné všední šatstvo prezentuje člověka před Duchy, ostatními lidmi, před zvířaty a ptáky atd. Těžko se hledá rozdíl mezi prezentačním a praktickým u národů s živou mytologií (tématu živé a otevřené mytologie u přírodních národů se věnoval také C. G. Jung, naopak naši kulturu hodnotil jako mytologii skrývající. Proto argumenty typu – ,,není třeba, aby bylo nějaké prezentace navenek, protože tehdy bylo lidí tak málo, že nebylo před kým se zdobit a před kým se honosit oděvem“, jsou naprosto evidentně zastíněny naší kulturou. (pozn.etnografické materiály dokládají i nezdobené eskymácké oděvy, u sibiřských etnik předpokládal Jan Jelínek, že severní etnika se méně zdobí než ta z jižních teplejších oblastí /ústní sdělení/). Tato oblast by potřebovala prošetřit a daleko podrobněji specifikovat a to v širších souvislostech pro modelovou rekonstrukční paleoetnologii.
Nízká váha textilu s reálnou možností dosahovat pomocí různě obarvených přízí vzorů a výrobní technologii různě širokých pruhů a proužků předurčuje tuto technologii jako významnou součást kultury zdobení oděvů.
Samozřejmě pokud se bráníte představě zdobit oděv mladopaleolitců nášivkami, výšivkami a malbami, tak taková představa kompletního zdobení oděvu vám zamotá hlavu. Můžete jak chcete kroutit hlavou, usmívat se a říkat ne, ne, ne, ale sungirské hroby naprosto jasně dokládají zdobení a né nějaké trochupřizdobení. Sungirské hroby dokládají naprosto komplexní a kompletní zdobení čehokoli ,,co je doma“ (co je prezentačně /slavnostně/ zdobeno), a nezastaví se ani před tvrdými a obtížně zpracovatelnými materiály! A nezastaví se ani před pracností ani před časem, který bude nutný k jejich zpracování. A stejně celoplošně zdobené jsou i oděné sošky z Malty a Buretě. V mytologii může jak zdobení, tak látkový zdobný přehoz přes vlastní kožený oděv znamenat komunikaci s duchy, místo, kde se dobří duchové ochránci mohou usídlit a naopak kam zlý duchové nemohou. S takovou mytologií pak není možné mluvit o prázdných pracovních šatech. Tomáš Boukal upozorňuje, že textilní oděv, který se dává u východoevropských Sibiroidů na kožešinový oděv má alespoň pestrou barvu (děti jsou pak dobře vidět a neztratí se) a také zdobí (ústní sdělení).
To, že opravdu na rozdíl od etnografického materiálu najdeme na tolika rekonstrukcích prázdné ,,pracovní“ oděvy je také věcí paralizace racionálního hodnocení zaviněné předčasným vylitím vlastního a připsanému stínu ještě do samotného zkoumaného mladopaleolitického etnika. Více je tomuto mechanismu věnováno na závěr knihy v kapitolce o stínu persony.