Oblasti kolem otisků textilu doporučené k dalšímu zpracování
1/To je věrohodnost a stav samotného archeologického materiálu se sledováním možného vzniku otisků jinou dodatečnou cestou (tj. míra archeologického zkreslení musí být prvně zvážena, je to základní předpoklad dalšího seriozního výzkumu na kterou moje práce mnohokrát upozorňuje jako na základní úkol a nejzákladnější předpoklad jakékoli práce s archeologickým materiálem).
2/ Je to přístup nás neznalých laiků do nějakého zaučení v tématu, abychom byly schopni vlastním rozumem přijmout daný materiál a jeho vyhodnocení. To znamená aby nic neříkající struktura, která může být vším a můžeme v ní vidět objekty od sněhuláka po přistání UFO na Měsíci po mapu několika konkrétních Kanárských ostrovů, se pro nás proměnila v snadno pochopitelnou a nezaměnitelnou strukturu reálného prostorového otisku dvojmo skané, násobné šňůry předené ze zákrutem Z nebo S. Zatím to však vypadá, že mně klidně můžete tvrdit, že je to zákrut X a já ho tam najdu, protože je tam všechno co mi daná struktura připomene.
3/ Chybí reprezentativní množství fotografického materiálu jak celků tak detailů.
4/ Chybí zabývání se vznikem otisku v časové ose vysychání hlíny, tj. chybí posouzení stavu materiálu v době vzniků otisků.
5/ Chybí zabývání se prodlevou mezi případným vznikem mezi otisky různých materiálu vzhledem k času, který trval než došlo k výpalu nebo uložení.
6/ Není zřejmá reálnost absence vzorů, jak na vzorcích tak na původní kompletní textuře textilií vzhledem k vícenásobné struktuře na jediném kousku. Není sledována a popsána vzájemná konfigurace různých typově odlišných otisků na identické hrudce.
Reakce na článek
Myslím si, že je důležitý a docela zákonitý vývoj událostí, které následovaly po článcích Adovasia, Sosny a Buňatové. Článek ,,Několik poznámek k článku ,,Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy“ “od Mileny Bravermanové ze správy Pražského hradu a Heleny Březinové z Archeologického ústavu v Praze byl snadno očekávatelný jako reakce na oznámení objevu otisků textilu. Reakce se vydává zcela evidentně dvěma směry jeden skutečně postihuje normální kritické zpracování materiálů a je zcela objektivní, bohužel druhým směrem byly poznámky jako vystřižené s pomyslné Bible idealistických představ gradualistického evolucionalismu 19. století.
Jednotlivé citace jsou dokumentem ,,informovanosti“ mnohých současných lidí o paleolitu, ale také materiálem pro zkoumání komunikace z pohledu psychologie zabývající se asertivitou a manipulací" ,,…Na tomto místě je tedy nutné si položit otázku, zda byla společnost v tomto období schopna zhotovovat předměty textilního charakteru.“ ,,( Tehdejší lidé by museli mít kvalitativní schopnost vedoucí k) pochopení vegetačního období, sklizeň v optimální dobu, složité zpracování rostliny za účelem získání neporušených vláken (máčení, rosení, sušení, lámání, česání) a nakonec různé textilní techniky používané ke zhotovení finálního výrobku (spřádání, skaní, proplétání, tkaní a splétání).“ ,,Dalšími problémy, které souvisejí se schopnostmi a možnostmi mladopaleolitického člověka, jsou textilní nástroje a rozměry dochovaných textilních výrobků.“ ,,V mladém paleolitu jistě nemůžeme předpokládat použití tak velkého počtu specializovaných nástrojů, řadu z nich mohly nahradit primitivnější pomůcky nebo pouhé ruce.“ ,,K textilní výrobě je kromě řady již výše uvedených okruhů potřeba i dostatek času, tepla, světla a rovněž zručných prstů.“ ,,Dále, proč se nejranější doklady textilní výroby našly ve střední Evropě a ne na Předním východě či v Malé Asii, jak by se dalo předpokládat?“ ,, V příspěvku, který prezentuje unikátní objev nejstaršího textilu na světě, není bohužel těmto otázkám – tedy jak mohla samotná výroba textilií vypadat a přírodním a sociálním podmínkám vývoje pravěké společnosti – věnována téměř žádná pozornost.“
(Bravermanová a Březinová, 1999)
Tyto představy nebo spíš pověry naprosto jasně dokladují, že obě autorky neví o mladém paleolitu natož o pavlovienu v postatě nic a zkoušejí ve vysoce odborném prostředí použít znalosti ze čtvrté a šesté třídy (kde Duch evoluční stáze, pluralismu i Boasova kritika kulturního evolucionalismu z roku 1896 ještě nedorazily), což v Archeologických rozhledech vyznělo nejen naivně, tragikomicky, ale i vzpurně. Je totiž slušností, že když se člověk dostane mezi specialisty musí se přece jenom nějak informovat o povaze dané oblasti, musí prostudovat dané materiály a stejně tak inteligentní člověk bude vědět, že i tak jeho informace budou jen kusé, popletené a mnohdy jen přibližné a vůbec nemusející postihovat medit věcí.
Z pozice psychologie komunikace je možné sledovat na straně kritiček řadu úkazů, které lze studovat a porovnávat v Pospíšilově publikaci (Pospíšil 2005) v kapitolách - Názor- postoj - předsudek - soud - pravda, pasivní manipulace také dokáže vykolejit, Příklady agresivních manipulací:, Příklady pasivních komunikací:, Nežádoucí manipulační techniky.
Poznámka z pohledu asertivní a komunikační psychologie: Z pozice asertivní psychologie je chybná i moje reakce na manipulaci kritiček, protože se dá hodnotit do značné míry jako neasertivní. U vědeckého článku očekáváme, že bude logicky bod po bodu klást argumenty a uvádět opačné příklady. Ovšem psychologie nevidí takové jednání tak černobíle a Pospíšil upozorňuje v kapitole ,,Neasertivní odpovědi na manipulativní kritiku", že .. .Člověk necvičený v asertivní komunikaci má tendenci se bránit, napadat druhé, soupeřit s nimi, obhajovat svou důstojnost před sebou i před druhými. Má potřebu nad druhým vyhrát, porazit ho, zesměšnit. To spolehlivě vede ke zbytečnému konfliktu...." (pospíšil 2005) V reále je jasné, že moje reakce a reakce jiných mají tendenci se bránit, ale obrana není zaměřená jen osobně, ale je také bráněno etnikum, které je kritičkami zesměšňováno a uráženo. A samozřejmě přece jenom kritizující dámy v článku namnoze omlouvám, protože dokládám, že jsou zároveň objetí společnosti, která takové předsudky, které dámy prezentovali produkuje a jsou její součástí. A situace je vážná, když vysokoškolsky vzdělaný člověk lpí na pověrách a není si vědom podivnosti svého pokrouceného pohledu. To alespoň dává určitý prostor pro čestný ústup kritiček, což je v komunikaci také nezanedbatelný fakt.
Původní ,,neasertivní" reakce: Přístup, kdy se ani neseznámím se základními informacemi o projednávaných kulturách - vlastně jen jedné jediné kultuře a budu o ní přesto mluvit a to ještě v souvislosti se světovým objevem a kritizovat špičkové vědce – je rozhodně nevýslovně necitlivý navíc znevažovat schopnosti gravettienců musí být ze strany paleolitiků provázeno odmítavými emocemi. Proto ony i prudké emoce na konferencích. Jinak to ani dopadnout nemůže.
Dovolím si však povstat na obranu obou dam, já se totiž Bravermanové ani Březinové na druhé straně vůbec nedivím, narazily totiž na dvě tváře prehistorie paleolitu, jedna je vysoce odborná a vědecká, kde se pilně zkoumá porovnává, hodnotí, reviduje, konzultuje a popisuje. Tedy pokud se jedná o nudnou faktografickou racionální verbální vědu. A na druhé straně je absolutní nezájem o kvalitu informací, které jdou směrem k veřejnosti a jsou ji skutečně schopny oslovit, jako obrazové, expoziční a filmové informace. Jen se podívejte na expozici paleolitu v Národním muzeu v Praze … ,,kdyby ta beznadějně zastaralá hrůza, co tam je, byla opravdu špatná a tak zastaralá, tak by se přece už dávno odborníci na paleolit ozvali a tohle by si nenechali líbit a spustili by na poplach!“. ,,Nebo co se děti učí ve škole, co mají v některých učebnicích, to by psali přece vědci petice, dávali by věci do televize, do médií, jednali na ministerstvu…prostě by z toho byl všeobecný poprask…“
Ne, nic takového se opravdu neděje, naopak profesor Jan Jelínek přijde sám s rekonstrukcí strašáka do zelí místo pavlovience, docent Jiří Svoda přijde s magdalénkou, která šije místo jehly se šroubovákem a Ivana Sýkorová z Archeologického ústavu v Praze v knize o Svatém Václavovi a Mamutíkově tlupě se mírně řečeno striktně nepostavila k zastaralým a nepřesným informacím ze stařičké knihy Eduarda Štorcha.
Tohoto rozporu si zvláště všímám, protože se opakuje v posledních desetiletích s tvrdošínou pravidelností a neubrání se mu ani sebeinteligentnější vážení pánové. Podrobněji se věnuji tomuto závažnému psychologickému fenoménu v závěrečné kapitole o stínu persony na konci knihy.
Faktem je, že následoval další článek o textilu v pavlovienu ,,Kritika kritiky aneb o tkaní v paleolitu“ od Jana Fridricha a Ivany Sýkorové z Archeologického ústavu v Praze (Fridrych, Sýkorová 1999).Nejprve zjistíme, že se paleolitikové neozývají sami, ale na objednávku ze strany vedoucího redaktora Archeologických rozhledů V. Matouška. Kritika je však orientovaná na dokladování vyspělosti pavlovienců, ale myslím si, že i to není zcela trefné a spíš to prozrazuje, že autoři nemají žádné zkušenosti z takových debat a dopouštějí se rychle řady nepřesností, které jim v budoucnu může protistrana vrátit, pokud se začne tématu někdy skutečně věnovat.
Dokladování vyspělosti pavlovienců neprobíhá ani tak na téma konstrukční a řemeslné úrovně, které je snadno udržitelné, pochopitelné a především aplikovatelné, tedy pokud bychom se drželi v kulturní rovině, kde dokladujeme zpracovávání výrobků. Například v tvrdé surovině a se skvělým řemeslným a uměleckým provedením, bez vyosení, s opakující se dekoratizací (např. wilendorfská venuše, jehlice z Malty, ,,lopatky“ z Kostěnek atd.).
Naopak deklarování zoologické příslušnosti pavlovienců k modernímu člověku na základě morfologicko-anatomického znaku založený na tepně (arteria meningea media) zní sice jako krásné zaříkávadlo, kterému beztak skoro nikdo nerozumí, ale stačí, aby nebyl přítomen genetický materiál pro vznik libosti nebo nutkání v tvořivosti a arteria jde k ostatním artériím. Naopak velice složité a úžasné jsou už mozky neandrtálců a erektů a přesto o ně vedou prehistorikové dlouhé spory ale je také možné tvrdit, že opravdu mozky jako funkční a úchvatná díla začínají spíš až někde u slonů a opravdové fantastické mašiny mají teprve velcí kytovci, kdy lidský mozek vypadá se svou skladbou a cévním systémem i velikostí jako nepovedený malý a velmi skromný prototyp. Kdo viděl mozek kosatky dobře ví o čem hovořím. V reále jde o geneticko-organickou funkční stránku celé věci, která může umožňovat tkaní a proplétání především některým savcům a ptákům (a to dokonce bez přítomnosti identicky lidského cévního vzoru). Bylo by skvělé, kdyby arteria meningea media vždy znamenala automaticky i výrobu textilu a košíkaření, ale znám několik skvělých a chytrých pánů, kteří danou cévu bezesporu mají nicméně v životě neutkali ani kus látky a nezkošíkovali ani jeden propletenec. Bylo by skvělé, kdybychom měli pro košíkování a výrobu textilu v mozku nějaká centra jako například centra pro řeč, ale zde je materiál (u primátů a u lidí) poněkud komplikovanější a má co dělat z vnitřní prostorou mapou, vnímáním optického obrazu, jeho segmentaci, představivosti obrazové a prostorové a to vše se musí ještě nějakým způsobem dostat prostřednictvím tvořivých rukou z mozku ven. A aby se tak dálo působí na to vnitřní (genetické, organické a psychické) i vnější podmínky (sociální, kulturní a materiální). (V posledních letech bylo díky rozvoji vyšetřovací neurologické techniky získáno množství dat, které před nás staví naprosto nové informace, které dávají smysl chování, jaké registruje současná etnologie a psychologie u řady živočichů včetně člověka) – více daný materiál rozebírá kapitolka o textilu a sociobiologii.
Tento způsob morfologicko-antropologické argumentace neprošel bez povšimnutí u Zdeňky Nerudové (,,prakticky přítomné při ,,Big“ objevu“), která na něj reagovala v článku ,,Tkaní v paleolitu?..aneb..,,Big objev“ “… ,,Netvrdila bych ale také, že tkaní, eventuálně jiné duševně-tvůrčí aktivity, jsou výdobytkem pavlovienu jen proto, že jeho nositelem byl Homo sapiens sapiens (Fridrich-Sýkrová, ibid.,120)“ (Nerudová, 2000, 47-48)
(I když právě toto je možné dovozovat právě u Wilsona a Murdocka, ovšem popravdě řekněme, že jen v určité orientační, nic méně přesvědčivé podobě).
Dalším takovým velmi sporným tvrzením Fridricha a Sýkorové je dokladování kostěných jehel v pavlovienu. To vypadá už jen v textové části článku velmi pochybně a já musím říct, že jsem viděl jehly s ouškem od nás z madlénu a viděl jsem stejné materiály také z madlénu západní Evropy, ale neviděl jsem evidentní jehly s evidentním celým ouškem z gravettienu ani z našeho pavlovienu ani odjinud. Také Klíma v publikaci Dolní Věstonice nevzpomíná nikde nález jehel, ale mluví i zlomcích jehlic. Zato šídlovité nástroje patří v pavlovienu a hlavně v DV k nejhojnějším kostěným nástrojům vůbec. Abych byl konkrétní sáhnu po Klímově ,,Dolních Věstonicích“… ,, Druhou řadu pak tvoří drobná a jemná, pravá šídla, která se zachovala zpravidla přelomená nebo jinak poškozená. Ty nejjemnější z nich předcházely funkčně jehlám s ouškem, které se uplatnily v plném rozvoji kostěné industrie teprve v následující epoše magdalenienu…“ …,,Zvláště dlouhé, válcovité a jemné zlomky těchto předmětů by bylo možno někdy pokládat také za části vlasových jehlic, zhotovovaných však s oblibou z mamutoviny.“ (Klíma, 1983, 104)
Kostěné jehly jsem neviděl nikde v materiálech v publikacích ke gravettienu. Také Fridrichem a Sýkorovou uváděné ,,jehly z Pavlova na obrázku“ (Fridrich, Sýkorová 1999) není možné stoprocentně vyhodnotit jako jehly, ale nejlépe jako jehlovité či jehlicovité či hrotité kostěné (nebo slonovinové) zlomky nástrojů, teda přesně jako fragmenty jehlicovitých či jehlových kostěných artefaktů. Nikoli však jako jehly.
Nedávání do uvozovek znamená hned, že toto jsou opravdu lžíce, toto jsou opravdu dýky, toto jsou opravdu náhrdelníky a tohle jehly? Je to šíření zmatků kolem paleolitu a článek Fridricha a Sýkorové chtěl přece udělat pořádek. Nejen to, dokazuje nekritičnost interpretů a někdy i jejich dovednost tahat obecenstvo na vařené nudli a stádnost obecenstva, které sedí a nechá si bulíky věšet na nos. Kdyby měla dvojice autorů kritiky fotografii gravettienské jehly myslím, že by je určitě publikovali, nebo si ji tajně schovali sami pro sebe z důvodů nějaké tajné konspirace?
Je zajímavé, že sáhli tito autoři rámcově správně po mozku a artefaktech stejně jako já, když seznamuji psychology s materiály o mladém paleolitu, ale jejich výběr konkrétních informací byl velmi velmi chudý, sporný a nepřesvědčivý.
Nesmírně překvapivý je však fakt, že se vlastně ani Fridrich ani Sýkorová nedostali k tématům, která skutečně trefila na hřebíček a kdy skutečně a namístě vyslovili Bravermanová a Březinová své oprávněné,,Císař je nahý“. Asi reagovat právě na tuto oblast si nikdo neobjednal.
Je to škoda, protože právě vstup těchto laiků do oblasti paleolitu je možné brát právě z hlediska psychologie jako hlas (opožděný, ale jsoucí) zabraňující negativním zkreslujícím efektům skupinového myšlení a je třeba jej zapracovat do původní koncepce.
Co mě zaujalo je skutečnost, že článek Bravermanové a Březinové prošel v takové skandálně nezorientované podobě v Archeologických rozhledech. Pamatuji se jak jsem kdysi poslal článek do Živy, kde jeho rozsáhlé prořezání do nic neříkající bonsajovité podoby probíhalo pod taktovkou pana profesora Zdeňka Špinara, tehdy velké autority v oblasti paleontologie. Skutečně v Živě se nebáli spolupracovat ani s takovými vyhlášenými a váženými experty. Myslím, že kdyby se ihned na začátku (redakčně) odfiltrovaly naivní představy a hojné pověry o paleolitu od B.B., zbylo by opravdu to, co by mohlo být kritickým, podnětným a přínosným materiálem povzbuzující naší zvědavost a další zájem o tématiku.
Na straně 235 Archeologických rozhledů (na kterých se odehrávají přestřelky o textil) se dočítám, že ,,Každý příspěvek adresovaný redakci prochází recenzním řízením.“ Tak přemýšlím co to vlastně znamená.
Poněkud vstřícnější reakci vyvolal článek Bravermanové a Březinové vyvolal u Zdeňky Nerudové. Samozřejmě ani ta si neodpustila projev údivu nad představou dvou absolventek prehistorie FF UK o schopnostech lidí v pavlovienu, jako např: ,,Ke článku M. Bravermanové a H. Březinové mám jen několik výtek: o dostatku času, tepla a zručných prstů se, dle mého názoru, v období paleolitu vůbec pochybovat nemusí, stejně jako o tom, že by paleolitičtí lovci neznali vegetační cykly. Jak by jinak přežili? A poslední výtka tomuto článku je ta, že autorky vylučují zpracování živočišných vláken, nebo že se pozastavují nad schopností výroby textilních nástrojů (ibid.,114). (Nerudová, 2000, 47-8)
Zdeňka Nerudová uvádí určitou nepřesnost nebo opak mích poznatků a to tvrzením, že paleolitikové ,,byli nadšeni idejí, že paleolitičtí lovci uměli tkát textilie a předkládaná fakta bezvýhradně přijímají.“ Právě u Olivy, Sosny, Svobody a Valocha jsem se osobním šetřením dozvěděl o jejich mnohých pochybnostech a námitkách a stejně tak tomu bylo i u zahraničních paleolitiků. Nevím zda tady nejde o obyčejné přiřknutí předpokládaného názoru bez skutečné konzultace. A kdyby konzultace proběhly, samozřejmě by muselo jít o kvalifikované konzultace, kdy necháte daným lidem prostor pro jejich vyjádření toho co mají ve skrytu své duše, tedy předpokládá to jistou zkušenost jak tyto jednotlivé badatele motivovat a otevřít. Lidé totiž k takovému ,,otevření se“ většinou nepotřebují hromadu argumentů a lavinu kritiky, ale naopak jen pocit klidu, jistoty a opravdového zájmu ze strany dotazující ho se.
Zdeňku Nerudovou by také ,,…zajímalo, zda paleolitičtí lidé měli vůbec potřebu vyrábět textilie. O jejich schopnostech to dokázat snad pochybovat nemusíme“ . Samozřejmě pokud známe dobře paleolitický archeologický materiál a známe detailní fotografie na miniaturní sungirské ,,perličky“ a vidíme jejich množství – můžeme si položit stejnou otázku… ,,zda paleolitičtí lidé měli vůbec potřebu vyrábět…“(tak šíleně pracný a segmentovaný dekor)? A odpověď najdete právě v personě této kultury, je už konečně nutné si uvědomit, že gravettienci byli lidé a také jako na lidi na ně musíme nahlížet. Pokud na ně budeme nahlížet jako na ,,pračlověky“ budeme se pořád jen divit a pochybovat.
Proto je nutné přivést personu i do archeologie a kulturně sociální antropologie jinak pro řadu věcí vůbec nenajdeme odpovědi.
Pisatelka příspěvku pokračuje… ,,Experiment je důležitou součástí archeologického bádání, ale po několika málo provedených pokusech můžeme jen stěží přijmout jakékoliv výsledky. Pouze dlouhodobým zkoušením můžeme (respektive dotyční experimentátoři) nabýt dostatek zkušeností (jak správně podotýká v závěru svého příspěvku D. Sosna (ibid.,102)) a moci tak dojít k věrohodným závěrům.“ Pod tento odstavec se Vám také rád podepíšu. To je zajímavé, že mně post výtvarníka umožňuje takové zajímavé srovnání, při studiu na umělecké průmyslovce jsem se dověděl, že vyjádření reality se dá vést dvěma cestami, jedna z nich je SKICA a druhá STUDIE. Přičemž ta prvá popisuje jen některé obecné charakteristiky či momentální stav modelu jen jaké si směry jednotlivých črtů, zato studie pečlivě hledá vztah celku a jednotlivostí, vypráví o celkovém tvaru, jeho proporcích a umístění jednotlivostí, přičemž sleduje jak vznikají, jak prostorově probíhají a jak jsou zakončeny. Rozdíl mezi skicou a studií je v tom, že podle skici sochař nevysochá, to co bylo modelem, ale podle studie ano. Jako žáci prvního ročníku jsme byly vedeni, abychom opouštěli častý laický mix prvků studie a skici a naučili se ukáznit, být trpělivý a pomocí řady metod a zkoušek postupovali tak, abychom byli schopni vytvářet studie.
Právě v prehistorii mě překvapuje kolik je zde skic pokládaných za studie a kolik je zde polostudií-poloskyc. Řekl bych, že práce Dana Sosny byla takovou skycí, náčrtem určité situace a bylo by omylem od ní očekávat tolik jako od studie. Potíž pro mne osobně a pro rekonstrukční paleoetnologii však je, že na základě skic není možné stavět rekonstrukce a proto se dožaduji studií.
Vraťme se k práci Zdeňky Nerudové.. ,,Je pravdou, že většina ,,vzorků“ je velmi malých rozměrů, prostým okem nerozlišitelná. Jak výstižná je poznámka ,,…jak se asi pracovalo mladopaleolitické tkadleně či tkalci na výrobku, jehož otisk my dnes rozeznáváme pouze při několikanásobném zvětšení na stereomikroskopu s transfokátorem…? (Bravermanová-Březinová, ibid.115)! Tady bych vyslovil dvě připomínky, za prvé když vidíme textilní stavy v ,,rekonstruovaných“ objektech z neolitu či od keltů z experimentální archeologie snad ani nevnímáme, že zde jsou vlastně pro výrobu textilu velmi mizerné podmínky, šero, v zimě zima (Tichý-Zkušenosti z vytápění dřevěného holoceního obydlí), kolem kupa dětí, které něco chtějí, a řada dalších rušivých elementů. Neolitičtí a středověcí a vlastně u nás na tišnovsku vlastně donedávna (18. století) fungující tkalci neměli na práci ty nejideálnější podmínky, ale tady se u toho nikdo nepozastavuje a neříká ..,,jak by za takových podmínek bylo vůbec myslitelné aby…“. Ale jakmile se jedná o paleolit tak to ano, to se najednou pozastavujeme a přemýšlíme, a divíme se.
Neměříme jedním metrem, nesledujeme sami sebe a nejsme sebeironičtí. Sebeironie je však předpokladem toho, že s úspěchy, léty a posty nezblbnem a nebudeme despotové, kteří budou přikazovat paleolitickým lidem to a těm druhým holocením lidem ono a lidem kolem sebe, aby nad tím vším neuvažovali. Ztráta sebeironie vytváří despotu jak můžeme sledovat u diktátorů, mezi kterými vyniká snad nejlépe zpracovaná a prostudovaná postava Adolfa Hitlera. Ztráta sebeironie je spojena samozřejmě s vytvářením tak soutěživého a agresivního prostředí, které pro sebeironii není vhodné a bere ji jako nepřipustitelnou slabost.
Druhá připomínka o mikroskopu je alespoň podle mne scestná a možná pro stejný jednostranný pohled jako předchozí téma. Když jsem si zkoušel doma alespoň základní princip tkaní s pěkně hrubým materiálem, aby mi to rychle odsýpalo, a vyplnil jsem plochu ,,jakousi pletenicí“ jako model pro fotostudie, který na malbě samozřejmě zjemním, zjistil jsem (a možná se mýlím), že principem tkaní je prostorové uspořádání pracovního materiálu tak, aby byl nejprve zpracován jakoby v prostorově zvětšené, roztažené a proveditelné podobě a posléze tento zpracovaný polotovar, aby byl posunutím ,,utáhnut“ a zmenšen do nesrovnatelně menší drobně dekorované a strukturované podoby. Nabyl jsem dojmu, že je to v podstatě stejný konstrukční princip jako když si zavazujeme tkaničky, kdy neprovlékáme tkaničku už drobným staženým uzlíkem, ale nejprve ji snadno provlékáme do velkých předchystaných ok a zatáhnutím docílíme výsledného zmenšení některých konstrukčních prvků tkaničky.
Ale možná se mýlím a někdo opravdu vyrábí na historických ručních stavech textil rovnou hned ve finální velikosti. Pak bude ovšem nutné se zamyslet nad hedvábím v Číně a egyptským jemným lněným plátnem, protože ani tady nemůžeme přece předpokládat, že by tehdejší výrobci sešívali textil v skutečné finální podobě nit po niti, uzlík po uzlíku, smyčku po smyčce, mezeru po mezeře a zákrut po zákrutu. Tedy pokud neměli stereoskopický mikroskop.
Ale asi se v Egyptě a Číně takto pod mikroskopem skutečně doopravdy rovnou tkalo, když toto samé ,,očekávají“ Bramverová a Březinová od pavlovienců, asi to jinak prostě nejde. Co my vlastně víme, my jsme jen obyčejní laikové, ale ony jsou specialistky na textil a kvůli tomu si je na Hradě a v ústavu drží a platí.
Ano jistě, když čte psycholog větu ,,jak se asi pracovalo mladopaleolitické tkadleně či tkalci na výrobku, jehož otisk my dnes rozeznáváme pouze při několikanásobném zvětšení na stereomikroskopu s transfokátorem Leica-Wild M10 a apochromaticky korigovaným optickým systémem?“ (Bravermanová a Březinová, 1999, 115) snadno ji identifikuje jako účelovou manipulaci. A to pochopitelně z důvodu, že přece textil se nevyrábí jak říkají malíři ,,ala prima“, ale právě onou technologií upomínající šměrování a utahování kaniček u bot, protože jsem se informoval na tyto výrobní postupy u majitele textilní tišnovské firmy pana Jiřího Mouky. Pan Mouka není v oboru žádným nováčkem a má u nich v rodině vedení takového podniku dlouhou tradici. V jeho výrobně se připravují také textilní výrobky tkané speciálními stroji s jehlami 1:1, ale ujistil mne, že k tomu je třeba velmi složitých speciálních strojů. Pro běžné tkaní je postup odlišný a je nutné při výrobě od sebe odsunout určité právě zpracovávané plochy nití, tento okamžik se nazývá prošlup a není to rozhodně žádná mikroskopická záležitost. Na internetě jsem pod tímto heslem našel tato povídání... ,,tkadlec odděluje od sebe sudé a liché nitě a vytváří tak prošlup, kterým může protáhnout člunek s útkem..." ...nebo...,,Prošlup-prostor, kterým se protahuje člunek-to je ta věc, na které je omotaný útek a lítá s tím tam a zpátky..." či toto...,,běžně je seřízen na paralelní prošlup 91mm. Prošlupem se protahuje osnovní nit"...nebo...,,čímž vznikne prošlup, kudy se provléká barevná příze útku..."
Proto se domnívám, že by jiní specialisté na textil viděli celou situaci úplně jinak než výše uváděné dámy a malým uzlíkům nebo překřížením by se nedivili, protože by věděli, že je to jen výsledek předem připraveného procesu (s prošlupem), který obchází jinak těžko proveditelnou situaci, do které nás právě pisatelky nutily (tedy nutily takovou představu výroby pod mikroskopem pavloviencům). Je možné a snad i velmi pravděpodobné, že kdyby pisatelky nepsaly svůj článek archeologům, ale například do specializovaného časopisu pro tkalce a textiláře, že by jim ho redakce vrátila k přepracování, pro zásadní věcnou chybu.
A stejně tak by psycholog hodnotil i můj naivní, ale hraný údiv nad tím, že to dvě specialistky na textil nevědí, tedy jako následnou protichůdnou účelovou manipulaci, která má vyvést čtenáře z manipulačního vlivu triku z autorské dílny Bravermanvé a Březinové (a vlastně už i Nerudové).
(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako stín persony a nástřel)
Archeologové se svléknou, brigádníci zůstanou oblečení
Petr Škrdla našel loni na hromadě vyhozené hlíny z předloňského výzkumu kousky pálené hlíny, i zaradoval se a zároveň se zarmoutil, že by něco takového mohlo ujít jeho výzkumu a skončit na skládce? Materiál byl evidentně starobylý a tvářil se velmi velmi gravettiensky. Načeš si vzpomněl, že loni tady s kamarády vypalovali hliněné faječky a že se zřejmě jedná o zbytky po této činnosti. Uvědomil si také jak je snadné pro určitý materiál získat onu starodávnou patinu. Alespoň u pálené hlíny je důležité a je možné provést určitou analýzu stáří artefaktu (od doby výpalu). Když jsme se tak vesele bavili nad tím, jak zajistit aby se v hlíně při letoších výkopech neobjevily otisky textilu brigádníků, byl zamítnut i můj velmi odvážný návrh, aby brigádníci pracovali a odpočívali v zásadě ve své vlastní holé kůži aby nevznikaly falešné recentní otisky pavlovienského textilu. Petr namítal, že by tak zase vznikaly otisky kůže a papilárních linií, které by zase musel velmi vědecky zkoumat Mirek Králík a pletli by mu hlavu.
V článku Zdeňky Nerudové o textilu je také přítomna určitá záhada, které nerozumím, cituji:
,,Protože jsem byla prakticky při ,,Big“ objevu, jak jej nazvala O. Sofferová, nedá mi, abych i já k němu nevyslovila několik poznámek“….,,…a nejsou to (nakonec) otisky oblečení brigádníků, když odpočívali při preparování kulturní vrstvy (vždyť to jsou často nevypálené hrudky hlíny)? (Nerudová, 2000, 47-48)
Předpokládal bych totiž, že pokud jsem u takového objevu, tedy někde na začátku tohoto procesu, že to bude práce právě s přímým archeologickým materiálem a budu ve stavu registrovat, že otisky typu ,,…nezřídka patrné stejnoměrné, možná až příliš pravidelné otisky ,,něčeho“ (Nerudová, tamtéž) jsou na vypálených hrudkách, které nemohly být sekundárně pozměněny, to by měla být totiž má první starost (ověření autenticity materiálu, zjištění stáří vypálených hrudek s otisky textilu). Pokud si nevšímám takových souvislostí, pak jsem totiž nebyl prakticky přítomen u objevu, ale stál jsem poblíže jen fyzicky nikoli odborně. Není také jasné zda kritické hodnocení vzájemného vztahu otisků textilu a vypáleného a nevypáleného materiálu vůbec proběhlo, snad za zavřenými dveřmi, ale jeho průběh není pisatelce znám i když ,,byla u objevu“ stejně jako se to z publikovaných materiálů nedovíme i my ostatní.
Nerozumím také poznámce … ,,otisky oblečení brigádníků“. Nerudová neuvádí pramen tohoto specifického údaje, zřejmě proběhlo nějaké zpětné šetření někdejších výzkumů, a ví se, že právě v místech, kde byly nalezeny tyto otisky v hlíně byli jen brigádníci, nebo podle nějaké dokumentace víme, nebo bychom měli vědět, že brigádníci byli oblečení, zatímco řádní pracovníci výzkumu byli v inkriminovanou dobu zcela nazí? A nebo nám ušlo, že se pracovníci vznáší nad kulturní vrstvou a brigádnici nikoli,........ a už vůbec je perličkově přímo fascinující i fyzikální specifikace, že brigádníci mohou zanechat otisky jen když odpočívají… Proboha proč?
Myslím, že když jsme ve škole ve fyzice brali levitaci archeologů, tak jsem tam zrovna chyběl. Pokud tedy má pisatelka daného příspěvku takové specifické zpřesňující informace ,,o neukázněných, oblečených, odpočívajících a otisky dělajících brigádnících“ neměla by si je nechávat pro sebe a měla by podat informaci o pramenech tohoto tvrzení, jak je dobrým zvykem a přímo podmínkou odborných příspěvků. Zvláště jedná-li se o světové prvenství ,,Big" objevu, protože jinak se takový příspěvek mění v ,,Big" frašku.
Spíš mohlo jít o slovní asociaci, která možná automaticky vyplynula z nějaké negativní zkušenosti s brigádníky, typu jestli za něco někdo může – tak to byly brigádníci – brigádníci jsou obětní beránci – za všechno můžou brigádníci.
Naposledy Nerudová …,,Osobně bych očekávala, že se tyto otisky tzv. textilu budou do značné míry podobat například hrubé ,,pytlovině“.“
Badatelé na konci devatenáctého století očekávali hrubé projevy primitivů a přišla Altamira, badatelé ve dvacátém století očekávali hrubé a nesmělé počátky mladopaleolitického umění a přišla Chauvet, badatelé očekávali, že erekti štvali divou zvěř s kýji nebo jedli jen mršiny a našli Schöningen, myslím, že očekávání badatelů textilu podoby pytloviny jakož jakékoli svévolné evolucionalistické očekávání badatelů bylo, je a vždy bude v hrubém pytli!
(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako stín persony a nástřel)
Další díl telenovely Války sukna
Dobu, náladu i stav, prostě takové zrcadlo postavené výzkumu a obecné znalosti o paleolitu dokladují právě články o textilu, které jako telenovela proběhy v seriálu článků v Archeologických rozhledech a periodiku REA 4/2003 ,,Nejstarší doklady textilní výroby a jejich experimentální ověření“ tentokrát už jen od Heleny Březinové. Protože někdejší kritika jejich kritiky od Fridricha a Sýkorové se zaměřila jen na doložení vyspělosti kultur v mladém paleolitu a opomněla se zcela věnovat kritice konkrétních potíží kolem prezentace a interpretace pavlovienských otisků, je docela přirozené, že se k němu Březinová nebo Bravermanová vrátí. Tohoto úkolu se zhostila Helena Březinová sama, znovu upozorňuje na různé nesrovnalosti a nepřesvědčivou kvalitu prezentace vstupního materiálu, navíc kritiku rozšiřuje na články na články Sosny a Bunatiové.
Ačkoli sama napíše, že je třeba... cituji …,,hlavně je potřeba o nich bez emocí diskutovat“ (REA, 2003). Pokud však nenastudovala kontext paleolitického materiálu a troufla si v Rozhledech vstoupit do diskuse nepřipravená, prostě musí zcela zákonitě počítat, že emoce vyvolá a dokonce se domnívám, že by i mohla tušit jaké emoce vyvolává.
Nebál bych se a skutečně tvrdě bych napsal pln oprávněných emocí povzdech, že jsem čekal u Dana Sosny i Marie Bunatiové porovnání fotografií otisků jejich prací s originály i možná fotografii jejich výsledného textilu s jiným textilem, který má patřičné fyzikální parametry, a možná i pořízení i jeho otisku. Klidně ať to vyvolá emoce, a proč ne? Pokud nás to někam posune tím správným směrem.
(Glosa: Zcela evidentně unikl Heleně Březinové článek v Archaeologia iuvenis od Zdeňky Nerudové (Ročník VI-2000-číslo1), který celou věc přeci jenom posouvá pozitivnějším směrem a je více ochoten poslouchat druhou stranu.)
V poznámce pod čarou připsala Helena Březinová odstaveček, který je bezesporu jasnou účelovou manipulací: ,,Odpovědí na (naši) kritiku byl příspěvek dvou odborníků na paleolit, kteří však neakceptovali, že cílem naší kritiky nebylo odmítnutí možnosti existence textilní výroby v mladém paleolotu, ale zpochybnění, že ony otisky v hliněných hrudkách jsou jejím dokladem (Fridrich – Sýkorová).“(Březinová,REA 2003)
Proč?
V reále si stačí jen připomenout jednu z mnoha vět onoho ,,inkriminovaného článku“...
,,Na tomto místě je tedy nutné si položit otázku, zda byla společnost v tomto období schopna zhotovovat předměty textilního charakteru.“(Bravermanová – Březinová 1999)
A tuto a další podobné věty psaly ve svém článku Březinová a Bravermanová tedy proč? Zcela evidentně Březinová opouští pole objektivnosti, což je snadno zjistitelné a odhalitelné, a dá se snadno dohledat a ověřit.
Snažil jsem se mírnit některé aspekty kritiky Bravermanové a Březinové, ale byl jsem upozorněn (lidmi, kterými jsem poslal práci o Personě k posouzení), že jsem příliš shovívavý a obhajuji je zcela neprávem jako laické oběti konvence a že mám uvést tyto údaje na pravou míru. Obě specialistky na textil nejsou opravdu tak úplní laikové, ve své společné kritice tímto směrem poznamenávají. ,, Abychom nejenom my (obě jsme studovaly prehistorii na FF UK /Filozofická fakulta Univerzity Karlovi/ a nyní se věnujeme historickým textiliím) ale i celá odborná veřejnost získala stoprocentní přesvědčení…“ (Bravermanová – Březinová1999,116)
Snažil jsem se v této práci zjistit mechanismy zkreslující hodnocení lidí v paleolitu a došel jsem k závěru, že musíme diferencovat a porovnávat míru zkreslení nejen samotnými mechanismy, ale i celkovým společenským zařazením různých hodnotitelů. Podle mne existuje i velmi specifická vysokoškolská konvence a zkreslující mechanismy kolem paleolitických etnik jsou tak početné (viz závěr publikace) a tak houževnaté, že i mnohý dobrý student takových es jako docentů Jiřího Svobody i Martina Olivy, který přímo a systematicky nestuduje paleolit má velmi podivně formované představy o paleolitu. Právě vzdělání umocňuje rozdíl mezi ,,nevzdělanými“ domnělými primitivy a vzdělanými hodnotiteli, přes efekt modrookého, kdy modrooký (žák v experimentu) věří, že je lepší než hnědooký (viz výčet mechanismů zkreslení výkladu paleolitu závěrem publikace-efekt modrookého-svévolná diskriminace). Vysokoškolák může podvědomě vyžadovat hraniční a zjevný rozdíl mezi ním a ostatními lidmi (posuzování na základě vzdělání) a takové posuzování může být přivedeno až do obludného iracionálního absurdna právě při hodnocení paleolitických populací. Uvěříte-li alespoň na chvíli, že jste skutečně lepší než ti ostatní, stává se pak pro vás tato informace nástřelem, už vás navždy bude nějakým způsobem provázet, byť budete vědět, že je nesmyslná nikdy se úplně nezbavíte jejího vlivu.
Proto předávání informací určitým lidem vyžaduje specifický přístup, jinak totiž informace o paleolitu, vymykající se konvenci, zůstanou pro někoho nepřijatelné a jejich vzdělání zůstává na úrovni laiků a někdy dokonce navíc na úrovni laiků horlivě zastávající zastaralé a přežité konvence.
Tedy se jedná o přijetí určité filozofie a určitého životního stylu a hodnot, a jiný názor je pro takové laiky nepřijatelný, protože z něj mají navíc i pocit ohrožení své vlastní podstaty sama sebe (svoji role ve společnosti) a pak snadno považují účelovou manipulaci i různé podvody za přijatelné a naprosto nutné. Specialisté na klam a sebeklam dokládají, že právě různé podvody a manipulace bývají podpořeny sebeklamem, který předkládaným tvrzením dodávají punc věrohodnosti a zvyšují možnost vlivu účelové manipulace a to vše na podvědomé úrovni. (více kapitola ,,Klam a sebeklam")
Role redakcí odborných periodik
...,,Dobrý den pozdravil malý princ. ,,Vyhasla vám cigareta." ,,Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet šest a pět třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna." ,,Pět set miliónů čeho?" ,,Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů... už nevím čeho... Mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm..." .... Antoine de Saint-Exupéry
Hledání mechanismů zkreslujících hodnocení paleolitu nás pochopitelně zavede i do redakcí odborných časopisů. Předně je důležité, aby jsme si uvědomili, že psychologie může sledovat tuto oblast z různých úhlů, například z pozice psychologie organizace, což bývá v tomto případě organizace - redakce, dále můžeme sledovat vlastní práci redakce, která má mimo faktografické oblasti zajišťovat i kritickou hodnotu každého příspěvku. To je právě v oblasti hodnocení paleolitu prakticky nemožné bez specializovaného psychologa. Ve skutečnosti jsme totiž všichni (v celé populaci) pod trvalým vlivem nástřelů směrem k hodnocení paleolitických lidí. Pro příklad jsem si vybral redakci REA.
Ani redakce REA nehledá vysvětlení pro skutečně podnětné připomínky ohledně otisků textilií, a to je v redakční radě i Jiří Svoboda. Vlastně je možné uvažovat i o samotném smyslu a funkci odborné periodické publikace, jestli je to určitým způsobem i prostředek, který sám může také projevovat určitou iniciativu a přezkoumávat sporné či podnětné impulsy? A můžeme si položit otázku, jestli může redakce hlídat zda jsou uváděné údaje informované, nebo a to především jestli je dodrženo kritérium kritického hodnocení?
Jak má vlastně vypadat hlídání kritického hodnocení? Sledujeme, že některé příspěvky jsou řazeny mezi studie když jsou jejich data matematizována a geometrizována. Samo kritické myšlení zde ( u těchto ,,studií") není vždy dotaženo do všech reálných alternativ v představení celkového výčtu možností řešení. Opačně do polemik se někdy zařazují příspěvky držících se sice kritického hodnocení, které však nemají tabulky a hromadu číselných dat.
Tento jev je však obecnější. Tato tendence může být výsledkem zbožštění matematiky na školách, kdy je matematika a geometrie přítomna horem a spodem od první třídy a a je přítomna i na některých uměleckých školách jako nějaká pohádková všudypřítomná mystická říše. Je však možné, že je tato inklinace ke kouzlu matematizace jen absurdně umocněna přítomností generace, která měla ve výuce zvláštně významný důraz na matematiku. Kritika známá z dobových i o oficiálních pramenů z doby socialismu, kdy se někteří zoufalí psychologové marně dovolávali našeho vzoru - Sovětském svazu, který ve školství rozvíjel osobnost člověka rovnoměrně, a bez přestřeleného zvýraznění matematiky.
Na redakce je nutné nahlížet také z hlediska sociální psychologie, jak na místo, kde může docházet k skupinovému myšlení. Narazili jsme tady několikrát na mechanismus skupinového myšlení, např. u mezinárodního výzkumného kolektivu - stejná situace platí pro redakce. Tohoto jednání si tedy všimneme blíže. V USA se tímto jednáním zabývali psychologové, když zkoumali proč v určitém případě tak výrazně selhali jinak skvělí, zkušení a vzdělaní lidé v Kenedyho vládě na začátku 60. let. Irving Janis z University of California, Berkeley v roce 1989 ve svém interviu začleněném v pořadu ,,Poznáváme Psychologii“ Zimbardo 2000, Judgment and Decision Making), uvádí:
,,Hlavní úlohou při tomto rozhodování hrál přístup nazývaný ZACHOVEJTE JEDNOTU SKUPINY, nedělejte vlny, neptejte se na žádné nepříjemné otázky, nemluvte nahlas o svých pochybnostech. Tím se dostaneme k jednomu z hlavních příznaků skupinového myšlení a tím je SAMOHODNOCENÍ POCHYBNOSTÍ.
Jiným takovým dalším příznakem je jednomyslné přijímání závěrů založené na špatném předpokladu, že ticho znamená souhlas. Jestliže tedy nikdo nevyjádřil žádné pochybnosti předpokládá se, že všichni souhlasí.
Existuje celá řada dalších důležitých příznaků například iluze nezranitelnosti, neporazitelnosti. Znamená to, že členové takové skupiny si říkají ,,máme před sebou těžký úkol, ale máme dostatek síly a prostředků ho vyřešit, budeme úspěšní tam, kde jiní nemusí uspět.“
A konečně ve skupinách se vyskytuje ještě jeden důležitý příznak, kterému říkáme ,,OCHRANA MYŠLENEK“ ,kdy různí členové skupiny na sebe berou roli ochránce presidenta (v obecné rovině hierarchicky nejvyššího člena skupiny) a ostatních členů skupiny před informacemi, které by mohli vést ke změně jejich názorů nebo alespoň vyvolat otázky k tomu co se chystají udělat.“
Taková zkreslení nejsou nutností, můžeme se jim vyhnou souborem protiopatření, kdy odborně navrhnuté protiopatření vedou k racionálnějším závěrům. Irvin Janis pokračuje…
,,Jedním z možných postupů jak se vyhnout skupinovému myšlení je navrhnout jako vedoucího diskuse odpůrce projednávané myšlenky.
Další z možností, která jasně vyplývá z nebezpečí izolované skupiny, je záměrné pozvání člena z jiné organizace. Ten přispěje informacemi z jiných setkání a je důležité požádat ho aby při jednání vystoupil s jakýmikoli námitkami či nápady.“
Důležitým aspektem je průběh vzájemného jednání, který vlastně probíhá i na stránkách odborného tisku a na seminářích. Kupodivu zjišťujeme, že poslední dobou si psychologie všímá i této oblasti, zpracovává ji a zjišťuje o ní fantastické věci. Max Bazerman z Northwesternské university zjistil 5 nejzávažnějších vědomých chyb, kterých se dopouštějí účastníci jednání.
1. Nevezmou v úvahu mínění druhé strany.
2. Mají sklony k neracionálnímu stupňování vazeb na předchozí jednání a tím vyostřují spor.
3. Mají velmi omezený úhel pohledu na problém
4. Ukazují přehnanou sebedůvěru v tom, že ve sporu zvítězí.
5. Často se stavějí k jednáním ,,buď vše nebo nic“, ,,co vyhraji já, ty ztratíš a naopak“ a to i v případech, kdy to objektivně není pravda.
(Zimbardo, 2000, Judgenent and Decision Making)
Vlastně nám těchto pět bodů může pomoci velmi snadno rozlišit, zda strany nebo určitá strana uvádí protiargumenty proti jiné straně v takové podobě, že v dané vědecké oblasti přináší nový pohled či nové informace a jejich argumentace bude rychle přijata a obor se obohatí, nebo zda nejde o případ, kdy způsob argumentace povede naopak k vyvolávání konfrontací a napětí a stane se pro oblast naopak brzdou. Toto rozpoznávání je velice důležité například pro vedoucí diskusí na konferencích a seminářích, nebo pro redakce odborných časopisů.
(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako stín persony a nástřel)
Jiné další šetření otisku textilu
V podčarníkovém příspěvku v REA Březinová také upozorňuje:
,,Zajímavým však byl příspěvek textilních technologů (Kováč – Moravec – Svoboda 2000), kteří podrobili zkoumání 10 hliněných hrudek a provedli fotografickou i kresebnou dokumentaci otisků. Jednalo se jen o předběžnou zprávu, její závěry však naznačují rozpor mezi výsledky původního a nového pozorování.“
Což je jen naznačení zcela zákonité reakce na absenci školícího materiálu metodik rozpoznávání otisků textilu v hlíně i ze strany dalších doposud ,,nestranných“ zájemců o oblast. Bohužel jsem daný článek doposud nikde nezískal.
Způsoby řešení krize ve válce sukna
Představa Březinové a Bravermanové o nápravě je však poněkud nešťastná i když jí nelze upřít konvenčního ducha, doporučují totiž ustanovení jakési velké poroty… ,,…bude nezbytné, aby se do celého problému zapojil široký okruh mnoha odborníků – paleolitiků, textilních historiků, paleobotaniků, antropologů a dalších.“ (stále tentýž společný původní článek obou autorek).
Domnívám se, že největším skutečným problémem je zde jen nedostupnost materiálu k prostudování ,,Úvod do základů interpretace otisků textilií v hliněných artefaktech“ a to je celé. A na sepsání takové příručky stačí jediný člověk, ideální by byl Dan Sosna, který tímto školením v USA u Adovasia už prošel. Zbytek jsou jen maličkosti, které jdou už snadno dohledat a prošetřit. Původní koncepce Sosnova doktorátu v USA dokonce měla být snad právě v tomto duchu zpracována.
Kolosální šetření by znamenalo především řadu negativních projevů v rámci sociální psychologie, kde by znovu zapracoval hierarchický a skupinový tlak (čili by zase došlo k mnohým ,,přehlédnutím“ a ,,zmatečnostem“). A předně se musí počítat, že by bylo nutné nejprve všechny nepaleolitiky vzdělat v oblasti paleolitu, aby jejich závěry a přístupy nebyly předpojaté, a to by bylo časově velmi velmi náročné. A i tak by bylo nutné zřídit další komisy specialistů například psychologů, kteří by kvalifikovaně sledovali danou velkou komisy, zda se i nyní u ní neprojevuje předpojatost. Myslím si, že taková realizace tohoto návrhu Březinové a Bravermanové by byla nejenom velice finančně a časově drahá, ale i efektně neúčinná a přinejlepším by doporučila, aby se sepsala příručka ,,Úvod do základů interpretace otisků textilií v hlíně“, a otázka by byla, zda by na nějakou takovou realizaci vůbec zbyly peníze a pokud ano tak, jestli by pak jednotliví členové neprosazovali svoje favority na její sepsání, spojené možná i s vyhlídkou na lákavý pobyt v USA. Mně se pořád zdá naprosto nejlevnější a nejjednodušší, kdyby tuto příručku napsal rovnou sám Daniel Sosna.
Představa velké poroty, komise nebo velké skupiny specialistů z mnoha oborů odpovídá právě podvědomé snaze obrátit se na společnost, v níž je hledána záruka konvence, jistoty a pomoci. Navíc takové dohledávání se pravdy, tímto způsobem, spíš připomíná dovolávání se mechanismu inkvizice a úplně se tak dostává mimo vlastní funkční mechanismy vědy, které stojí vlastně jen na prostinkém dodržování kritického hodnocení, mnohdy zastávané a dodržované skromnými a pilnými a někdy i osamělými lidmi (Mendel, daVinci, Mendělejev, Paster atd).
Do sociální psychologie spadá i podobně vypadající poznámka, která dopředu připisuje emoce a postoje paleolitikům a jiné emoce a postoje textilním odborníkům. ,,Ke schopnostem a možnostem mladopaleolitické společnosti patří ještě dvě poznámky, které patrně vyvolávají úsměv na tvářích odborníků na paleolit, ale zcela jistě budou s pochopením přijaty textilními historiky a experimentátory. K textilní výrobě je kromě řady již výše uvedených okruhů potřeba i dostatku času, tepla, světla a rovněž zručných prstů…“ (Bravermanová, Březinová 1999)
Autorky se snaží s rozporem mezi nimi a paleolitiky vyrovnat přimknutím se k nějaké skupině, je to velmi podobné chování, které je vyvoláno pocitem ohrožení, vzniklé již předchozí kritikou v roce 1998 na semináři v Brně. Proto rozdělují společnost na paleolitiky (oni) a na na odborníky na textil (my). Mechanismu takového dělení si všímá a docela dobře jej popisuje Wilson (Wilson 1978). A těmto skupinám připisují autorky ukázky i role, které je mají charakterizovat (v jejich očích). Usmívající se se paleolitikové ( patrně vyvolají úsměv na tvářích odborníků na paleolit ) (v řeči těla ,,úsměv“ může zakrývat strach, nejistotu nebo může být ,,úsměv“ vyložen jako výsměch, který je projev útoku, nebo hrozby) a chápající textilní historikové (ale zcela jistě budou s pochopením přijaty textilními historiky) (slova jako ,,jistě a pochopení“ signalizují hledání opory v nějaké oblasti v tomto případě mezi textilními odborníky).
Rozdělení na my a oni patří k nejzákladnějším dělením, kdy my jsme ti dobří s dobrými vlastnostmi a ti druzí mají především negativní vlastnosti a vůbec nepatří do kategorie my. Wilson chápe toto dělení jako spíš projev některých přírodních národů, ale ve skutečnosti je zcela vlastní celému druhu Homo sapiens. Philip Zimbardo pro nás nachystal stejný experiment, kdy uměle rozdělil do té doby jedinou skupinu dobrovolných účastníků psychologického experimentu na dva týmy (Lidská zoo). Rozdělení, ať už na jakémkoli základě a byť by bylo jen dočasné, ovlivňuje totiž dál jednání jedinců i mimo vlastní samotné soutěživé střety. Vnímání reality je totiž najednou změněno pozměněným informačním filtrem, který se naučil rozlišovat na my a oni v době soutěže, ale zůstává v činnosti i dlouho po ní (mechanismy vznik přímé sociální vazby pro my, ,,odhalení" protivníka).
Určitým vnitřním projevem znalosti člověka v oblasti paleolitu je pro mne taková jednoduchá pomůcka, která je vlastně takovým ekvivalentem psychotestu, jedná se o prosté vyjádření datace. Paleolitik, kterému jsou jím zpracovávané materiály blízké a stejně tak je mu blízké paleoetnikum s nímž si takto ,,prostředkovaně" vybudoval vztah na základě určité formy přímé sociální vazby (alespoň s archeologickým materiálem), udává dataci rovnou v absolutních číslech. Nerozlišuje totiž mezi my a oni, ale všechno jsme my, jen jsou ti jiní blízcí my o něco starší. Naopak nepaleolitik se stále snaží do datace nějak vložit ono ,,my a oni“ uvedením dovětku ,,před naším letopočtem“. Deklaruje tak svou vlažnost k paleolitickému materiálu i dávným etnikům, které nepřijal za svoje. Pokud vás to zaujalo doporučuji najít odborné texty opravdových paleolitiků a srovnat je například s texty novinářů, kteří prostě musí ono ,,př.n.l.“ všude přilepit ať to vypadá sebekomičtěji, protože to jsou někdy ochotni klidně přilepit i k hrubým odhadům staří 300 000 let.
Ve vědě se takové dělítko spíš vede a musí vést mezi pseudovědou a vědou, mezi racionálním a iracionálním, mezi kritickým a nekritickým a také mezi mravním a nemravným, to je realita. Tento tlak myslím používám i určitě já, když upozorňuji, že ,,ti“ nebo ,,ti“ specialisté by se nám vysmály, ale proto, že se zdráháme něco pro prehistorii z jiného oboru akceptovat. Například jak rád upozorňuji… ,,schopnosti, které připisuje etologie a psychologie některým současným živočichům jsou někdy daleko před schopnostmi, které připisují někteří prehistorikové neandrtálcům a erektům.“ Je to rozhodně podobný nátlak a hrozba jinou skupinou a zesměšněním, ale mající za úkol rozmetat konvenci a strnulost a otevírat se poznání a především má donutit a nadchnout čitatele k otevření se kritického vnímání světa pobídkou k osvobozením od negativní strany konvence. A to má proběhnout nikoli ze strany kritického negujícího brblání, ale nadšením pestrostí a velikostí a fantastičností světa a otevření se mu v celé jeho šíři.
U autorek ukázky je to přesně opačné, dovolávají se konvence a dovolávají se pomoci specialistů na textil, protože od konvence zcela zjevně utekli právě paleolitikové a je třeba změnit jejich postoj, nebo se od jejich postoje distancovat (prostě udělat to, co cítíme a emotivně asociujeme u vyšinuté skupiny v rámci sociálního chování a pociťujeme pod slovy - přesvědčit, usměrnit, umravnit, navrátit, napravit, přehlasovat, převálcovat, převychovat, přeprat, pokárat, potrestat, vystrašit, vyobcovat, vyloučit, utišit, uspat, upálit, utratit a zatratit). Pokusy v rámci sebeklamu vyvolané hierarchickým a sociálním tlakem jak uvádí Wright mění úsudky v iracionální a sebeklamná tvrzení, přesto, že pokusy dokazují, že na určité vnitřní úrovni si je jedinec velmi dobře vědom skutečného stavu věcí. Dokonce Wright popisuje takové jednání právě u některých žen, které se samy degradují, vlastně tak takovým jednáním utvrzují muže v tom, že ony sami nejsou tak skvělé, ale že právě muži jsou nejlepší a nejskvělejší a že si svoji práci zvládnou. To, že do role odpůrců a kritiků vstoupily ženy nemusí být žádná náhoda, stačí jen aby určitý vzorec, který už uplatňují jinde aplikovaly do dalšího jednání. To však rozhodně neznamená, že stejně tak nemohou jednat i muži, spíš mě zaujala určitá shoda jednání u Bramverové a Březinové. Je možné, že vyhodnocení materiálů proběhlo na dvou úrovních, na jedné racionálně a podvědomě a na druhé úrovni se přidaly bloky znemožňující prostudování patřičného materiálu, a tlak zastávat co nejkonvenčnější a nejnajivnější či přímo smyšlená závěrečná tvrzení a to nikoli z důvodu manipulace druhých a ve snaze perfektního klamání druhých, ale také za účelem udělat ze sebe obětního beránka (udělat ze sebe toho, kdo nechá někomu jinému vyniknout.). Tedy vystupovat tak, aby jejich závěry byly ihned označitelné za zjevně chybné. Jestliže má zastánce evoluční psychologie Wright skutečně pravdu, mrazí mě po zádech a nemám s toho vůbec příjemný pocit. A napadá mě, jestli takové jednání není spíš určitým modelem možného obecného chování pro určité jedince v rámci sociální struktury v hierarchizované komunitě i společnosti. Hned mě napadá, jestli by právě v redakcích periodik neměli být opravdu lidé, jejímž úkolem je takové situace řešit. Vím, že společnost nás učí, že věřit, že určití lidé nejsou lidé ale především vědci a odborníci a že vědecká práce je vědecká práce, ale nějak stále si nemohu pomoct vidět na prvním místě člověka, který má personu vědce, ale ve skutečnosti je to stále jen člověk a nic jiného, stejně jako, že vědecká či odborná práce je především produktem tvořivosti a myšlení člověka.
(Na chybných úsudcích se zřejmě podílel mechanismus klamu a sebeklamu - více kapitola ,,Klam a sebeklam" a také další mechanismy jako především stín persony a nástřel)