Další obecné nesrovnalosti kolem náhrdelníků

Někdy se interpretují africké náhrdelníky (s datacemi kolem 30 tisíc let) pracně vyráběné z úlomků skořápek pštrosích vajec jako prostředky výměny a udržování vzájemných vztahů mezi komunitami. Předně je třeba upozornit, že naše kulturní zastínění kolem dávání a přijímání darů u přírodních národů nám nedovoluje plně pochopit podstatu tohoto děje a v minulosti vedlo nejednou k mnoha potížím a i tragédiím končící smrtí bělošských cestovatelů a prospektorů. Proto je nutné toto téma dlouho studovat, u nás se jim zabýval Alberto Vojtěch Frič, ale najdeme je i v literatuře kolem severoamerických indiánů, kdy zase vidíme kulturní zastínění u indiánů, kteří přijímaly dary od bílých. Obecně lze říci, že bílý muž inklinuje chápat dar jako prostředek vedoucí k závazku a je to pro něj součást určitého obchodu. Dokonce bílý člověk považuje mnohdy i motlitbu jako součást obchodu. Já dám svůj čas a ty mi táž oč žádám. V reále rozdávání může mít daleko složitější podstatu, a bude mít řadu nejrůznějších příčin i podob. Je více jak pravděpodobné, že i děti ze sungirského dvojhrobu dostali ony provrtané korálky darem, že je sami nevyráběly i když se na jejich výrobě také mohli podílet.

Zaopatřování vlastní rodiny a nejbližších patří do věci přímé sociální vazby, kdy si člověk personu nebuduje jen kolem sebe, ale i kolem těch, které považuje za své. To je také důležitá stránka persony, která je stejně reálná jako individuální persona. Jestliže dostanete korálky od někoho jehož chování a poslání znáte, a sám je on nosí, nebo je nosil také, je velmi pravděpodobné, že se z jeho chováním ztotožníte. Darovaný artefakt vás pověří nějakým úkolem, tak ,jak jsme si už jednou právě v souvislosti oblečení a uniforem všimli. Proto mluvit o daru jen jako o obchodu nebo závazku je nepřesné a zjednodušené.

Zároveň je třeba upozornit na skutečnost, že se často objevuje u materiálů, který je vzdálen od svého zdroje desítky či stovky kilometrů vysvětlení jeho přesunu podle určitého přisuzovacího diskriminačního klíče. Jestliže je takový materiál nalezen u sapienta sledujeme jako hlavní vysvětlení obchod, dary a zajišťování vztahů, jestliže je stejná situace u neandrtálců je jim tak tak přisouzeno, že tento materiál si přinesli sami. I když i to může působit komediálně v kontextu naší předpojatosti k neandrtálcům. Na jedné přednášce, se publikum podivovalo, protože si vůbec nedovedlo představit, jak by onen neandrtálec při svém nízkém intelektu po nálezu určité suroviny pak dokázal najít svoji jeskyni a trefit vůbec do ní.

V reále právě v mladém paleolitu u severských kultur předpokládáme pohyb skupin lidí po značném prostoru a na velké vzdálenosti a těžko kdy budeme schopni posoudit, bez modelové rekonstrukční paleoetnologie, kolik toho může být dílem vlastního sběru, darování, politické výměny, daní, výkupného či skutečného obchodu, nebo mohlo také klidně o náhodný nález ze vzdálené lokality, nebo mohlo jít o skutečnou těžbu surovin či hotových z určité už opuštěné dávné lokality. Je velice pravděpodobné, že právě známé dlouhodobě užívané pavlovienské lokality mohli být takto těženy a to při následném osídlení, ale i procházejícími komunitami. Navíc takové suroviny, které nalézáme daleko od zdrojů mohou pocházet také z krádeží, loupeží a válek, které se mohli provozovat jak nahodile a ojediněle tak i docela pravidelně a velkoplošně.

Směrem k materiálu u neandrtálců není omezení možností příčin vzdálenosti materiálů od zdroje ze strany neandrtálců, ale jen ze strany hodnotitelů. Nicméně do modelové rekonstrukční paleoetnologie musí být registrován i mytologický vztah ke kamenné surovině, který byl evidentně odlišný.

Sungirské hroby a mechanismy zkreslení kritického úsudku.

Sungirské naleziště jako celek je velice zajímavé z hlediska rekonstrukční paleoetnologie, je nalezištěm plným symbolů, které jsou naší kultuře jasně srozumitelné. Symbol pro oděv (vytvořený kresbou perliček) jako spouštěcí schéma oděvu je již dostatečné, aby každý kdo vidí samotný mužský hrob poznal, že tito lidé měli velmi zdobený oděv. Podobně působí i výbava u dětí, kterou podvědomě čteme jako projev lásky a náklonnosti sungirců směrem k mrtvým dětem. Pro narovnání mamutího klu nemáme žádný adekvátní pohotový ekvivalent pro porovnání, proto představa manipulace ze zubovinou nás udiví při představě, kdyby nám někdo ohýbal naše zuby a to nám připadne často naprosto nemožné. A tak narovnávání mamutího klu nám připadá velmi tajemné a obdivuhodné.

Ale zato jako zcela jasné symboly pro domov chápeme tři obdelníkové půdorysy obydlí na nalezišti. Ty jsou pro naši kulturu daleko čitelnější a pochopitelnější než nějaké kruhy nebo ovály.

Pro laika je proto Sungir jako součet archeologických materiálů unikátní, protože tyto materiály jsou zároveň symboly-znaky, které dovede laik lehce a správně přečíst a interpretovat. Proto unikátnímu mladopaleolitickému památníku Sungir musí být věnována prvořadá péče a pozornost ze strany rekonstrukční paleoetnologie.

Ale to také naopak znamená, že jsou pro nás nečitelné jiné pozůstatky kultur a to těch, které se pohybují v pro nás odlišné symbolice (nebo mají vysokou absenci nedochovatelného materiálu) a pro nás už nezbyly žádné nám jasné a srozumytelné symboly.

Mám podezření, že navíc u takových materiálů dochází k velkému šoku pro naši psychiku. Setkání s archeologickým materiálem je vždy šokem pro psychiku jednotlivce. Je to jako, když jdete na návštěvu za známým a mezi tím jejich dům rozprášilo tornádo, nebo zničily záplavy. Chodíte po troskách a vidíte jen náznaky některých věcí, které jsou již definitivně k nepoužití. Například moje maminka nemůže obdivovat romantické rozvaliny či trosky hradu, protože ji příliš připomínají trosky po bombovém náletu, který jako malá holčička zažila. Lidé mají z takových událostí velké a dlouhotrvající traumata. Snad každý viděl někde a někdy nějaké zbořeniště, zbytky vypálených budov. Podobně působí i stopy po někdejším osídlení, je to vlastně jako když vás chirurg pozve k operaci břišní dutiny, prostě to každý nezvládne. A naprosto stejně na vás působí takový archeologický materiál (který je vlastně etnografickým materiálem zredukovaným díky času na minimum) a vy chcete těm lidem (které tohle postihlo) podvědomě pomoci. Tato podvědomá touha pomoci vytváří napětí, kterého se dá zbavit několika způsoby, například, že za těmi pozůstatky začneme vidět někdejší život i s někdejší živou kulturou. V tradičním přístupu však lidé spíš nedovedou pomoci (těm dávným lidem) a vlastně si racionálně podvědomě vysvětlí, že to ani nejde, dávní lidé už přece nežijí. A tak jako po bitvě si z ležících odnáší někdo nějakou tu cenou trofej, vyhrabávají se a očistí ty nejlepší kusy jako starožitnosti. Zbytek jako inventář. Vše zůstane na úrovni položek a artefaktů.

Když vidíme kulturní spoušť snažíme se (podvědomě) pomoct, je to symbol pro pomocné chování jako ruka tonoucího nad hladinou. Ale tady nikdo (sociální skupina, společnost) najednou nechce nic oživovat a znovu vybudovávat (pod vlivem níže popsaného mechanismu vyrovnání se smrtí ,,pralidí“), a tak se používá pro vyrovnání s šokem myšlenka, že ti lidé vlastně toho tehdy ani tak moc nepotřebovali a že to co zbylo už je opravdu téměř vše, co k životu potřebovali. Prostě se chceme vyrovnat s tím proč se nepomáhá (proč se nerekonstruuje).

Asi máme tady opravdu velký problém, tomuto šoku jsou vystaveni už malý školáčci a oni si najednou musí vyrovnat i s tím, kde ti dávní lidé jsou, a to jsou prosím tak malé děti, že o smrti naše kultura jim toho ještě moc oficiálně ani neřekla. Můžeme říct, že toto bude možná jedno z prvních oficiálních seznámením se se smrtí. Můžeme u takových dětí počítat ze vzpourou proti smrti, s odmítnutím smrti a z neztotožněním se se svojí smrtí. Umřít nemůže nikdo jako já. A přijatelná je jen taková představa, že oni předkové tedy nebyly jako já a byly daleko hloupější a odlišnější než já ( Já -malého školáka ve čtvrté třídě). Sem patří představa přihlouplého špinavého a komicky nešikovného pračlověka, který nemůže vymyslet ani botu, protože by si ji nedovedl zavázat na mašličku. Zemře, protože je hloupí, to trdlo neumí ani pořádně lovit, na ulovení jednoho mamuta zahyne v boji jeden nebo hned několik mužů. V tomhle věku se důvod smrti přičte jednoznačně, pračlověk umírá, protože je hloupý, nepřátelé umírají, protože jsou zlý a dobří lidé umírají, protože jsou hrdinové. Hloupý pračlověk se tak stává součástí naší mytologie, našeho vnitřního nevědomí a tak i součástí naší psyché. Pračlověk se stane v našem nevědomí místem, kam můžeme projektovat i svůj stín naší persony a pračlověk v nás ožije a bude s námi žít náš moderní život, jako ďábel nebo čert s lidmi ve středověku.

Poznámka: Popsaný aspekt byla v této publikaci původně jen moje konstrukční myšlenka, nicméně po čase jsem narazil na stejný problém řešený v rámci srovnávací psychologie, kde autoři takový jev nazvali velice trefně traumatický vtisk. Toto označení se mi jeví jako velice názorné a šťastné a také se k němu přikláním. Specifické pohledy na traumatický vtisk z jiného pohledu si tedy můžete prostudovat v doporučené publikaci (Fraňková, Bičík, 1999)

Z tohoto pohledu je tedy vlastně vážně míněná snaha produkovat systematicky a vědecky rekonstrukce naprosto zabetonovaným územím, protože brání jednoduchému mechanismu s vyrovnáním z šoku (traumatického vtisku) z velmi špatného stavu paleolitického archeologického materiálu.

Zakázáním si, pomáhat paleolitickým lidem při symbolické obnově jejich silně (časem) poškozené kultury, přechází pak celý problém do nevědomí odkud zpětně řada nutkání, projekcí, či některých celých mechanismů zase někdy příležitostně vychází ven a podílejí se v dalších oblastech procesu vyhodnocování paleoetnik. To je samozřejmě logické vysvětlené dovolávající se podobných mechanismů, ale je jej třeba podrobněji zpracovat a kriticky zhodnotit. Každopádně to už není práce z podvědomím, kterému rozumí i leckterý laik, to není evidentní pocit z řeči těla, kterou všichni chápeme. Tady se jedná o oblast, kde jsou emoce a pocity skryty někde uvnitř nás a odsud řídí, některé naše počínání aniž bychom to mohli jen trochu tušit. To samozřejmě vysvětluje více jak sto let absence vědecké rekonstrukce, nebo jak to, že tak blízko vědy, řekli bychom pod oběma střechami, jak antropologie tak archeologie se produkují obrázky dávného života a vizáže paleolitických lidí bez pořizování naprosto obyčejného popisu a záznamu. Tady uprostřed vědy tak samozřejmého, ale tady tvrdošíjně absentujícího. Poněvadž zde máme u tohoto mechanismu evidentně co dělat s nevědomím rozhodně není možné očekávat, že by se mohly zabývat rekonstrukcemi jiné obory než je rekonstrukční paleoetnologie, která sleduje psychologické mechanismy a je silně propojena s psychologií.

Pro překonání řady negativních mechanismů znesnadňujících racionální vyhodnocení je nutné dodržovat některé speciální postupy. Je však několik mechanismů jako například nástřel pevného bodu, ale právě i šok (traumatický vtisk) ze špatně dochovatelného archeologického materiálu, který totálně znemožní kriticky zpracovávat daný materiál. Proto je nutné dokonce úplně obcházet některé oblasti a naprosto speciálním postupem zabezpečovat průchodnost možnosti kritického hodnocení materiálů.

Poznámka k oděvům z pohledu kulturní antropologie

Určitě je zajímavá práce antropologa Alfreda Louse Kroebera a Jane Richardsonové ,,Řád ve změnách módy“ z roku 1940, v které si dali oba autoři tu detailní práci a porovnali dámské společenské šaty za několik set let (Soukup,2000). Zjistili, že určitým standartním typem je anatomii respektující oděv do pasu, kdy může být odhalena značná část těla (dekoltu, ramen a zad) a dolů od pasu bude neanatomicý ,,válec“. Jako výtvarník bych řekl o onen ,,válec" označil za vertikálu, která odněkud odspodu vynáší tělo ženy nahoru do našeho světa. Toto schéma je pak narušováno v určitých časových periodách zkracováním sukně, posunování pasu do neanatomické polohy a oživováním a neuspořádanosti šatů spojené se stylovou proměnlivostí. Za nějaký čas se vše zase vrací zpátky k základnímu vzoru. Tento kyvadlový cyklus má asi stoletý interval.

To je i určitá odpověď na otázku, jak během dlouhých tisíců let gravettienu a magdalenienu se měnila móda odívání v klimaticky vesměs stále stejných arktických podmínkách. Ve stejných a neměnících se podmínkách sleduje kultura svoje vnitřní síly, mytologické změny, cizí vlivy, opaky a alternativy, které mají zahánět nudnost, ale mohou řešit i generační a jiné další společenské napětí. Čtenář promine, že si neodpustím upozornit, že práce Kroebera a Richardsonové nezachycuje nějakou evoluční proměnu k stále výtvarnějším a návrhově dokonalejším a dokonalejším šatům.

Ani u gravettienců ani u madlénců by jste nepoznali rozdíly v oděvech a větší rozdíly by nejpravděpodobněji byly mezi jednotlivými původní národy a etnografickými oblasti, které by měly svoje národní, krajové či kmenové osobité přístupy styly a charakteristiky. Myslím si, že toto tvrdit není rozhodně žádná spekulace, ale naprosto jednoduchá kalkulace odvozená od jednoduchého úkolu porovnat zdobení oděvu u arktických národů ,,současnosti“ se sungirskými ozdobami. Myslím, že žádný výtvarník ani návrhář nebude mluvit o evoluci zdobení, ale jen o výčtu možností, řešení a nápadů.

Poznámka k oděvům ze Sungiru ze strany psychologie řeči těla

Rekonstrukční transformace a napodobenina zcela unikátního dětského dvojhrobu ze Sungiru.

Když prohlížíte odborné publikace o mladém paleolitu a umění, napsané na přelomu dvacátého a jednadvacátého století, můžete snadno zjistit jak je smysl umění často nepřehlédnutelně jednodušen a zúžen na okruh ,,sebeprezentace" spojený se ,,symbolickým myšlením". Psychologie nám nabízí poněkud širší a konkrétnější výklad umění, které se vztahuje například už jen k samotným oděvům ze Sungiru. Důvody k vytvoření tak zdobných oděvů nám tak mohou dopomoci uskutečnit hlubinou sondu do tehdejší společnosti a její společensko-hierarchické skladby jakožto i kulturních tradic.

Lidé jako jedinci i skupina mají svoje určité osobní nebo skupinové cíle a k prostředkům vedoucím k těmto cílům patří i dojmem, který o sobě vytváří. Oděvy naznačené v maltsko-bureťském kulturním okruhu nebo oděvy ze Sungiru (které lze trfně označit jako hypertrofickou tvořivostí řádně propracované) zcela evidentně naznačují kam mířila tehdejší oficiální prezentace.

Ale je možné si také všímat, že v rámci tehdejších konkrétních společností, jak v Sungiru, tak i v centrální Sibiři, se hrála zcela evidentní vnitřní přesilová hra. Jednalo se o snahu najít si nejlepší a nejpůsobivější vzory ve společnosti (,,archetypy") a vyrovnat se jim. A nebo prostě chtěli jen trumfnout sousedy či příbuzné. Pracnost sungirských oděvů samozřejmě odpovídá tomuto směru a trumfne snadno i naši nejednu současnou individuální oděvní produkci.

Domnívám se, že pro oděv v gravettienu byly velice důležité i dva další aspekty, rozšíření osobního prostoru a zvětšení majitele oděvu. Jakékoli nadbytečné a nepraktické zvětšování oděvu do prostoru vlastně rozšiřuje náš osobní prostor a zcela evidentně naznačuje hranici pro společenský, osobní či důvěrnější styk s ostatními. Pošití oděvu nebo jeho jiné nazdobení rázně demonstruje hranice na samotném přiléhavém oděvu, ale například už takové klobouky, které jsou součástí našich pavlovienců už zcela evidentně rozšiřují prostor jedince o nějaké centimetry navíc a podobně vidíme situaci na jediné takové sošce z Francie a především na řadě sošek z Itálie, kde jsou sošky rozšířeny směrem nahoru.

Právě italské sošky, které vyhnaly své vlasy či čepice nahoru, změnily dojem, který z nich máme, připadnou nám totiž větší. Je velmi důležité aby nás lidé považovali za větší, víme, že i dnes se vyšším lidem nabízejí podstatně vyšší příjmy než lidem malého vzrůstu. Ale výška se dá zvětšit i jinak, například studenti odhadují výšku vyučujících asi o 12 centimetrů vyšší než je realita. A za vyšší jsou také považováni i bohatí lidé. O jednom z miliardářů, kdosi řekl, že byl vysoký člověk jen jakmile si stoupnul na svoji peněženku. Takovou peněženkou vyjadřující bohatství bylo bezesporu právě zdobení sungirských oděvů. Dnes, když víme jakou má toto odění cenu v eurech nebo v dolarech, by nám určitě i ty děti připadaly podstatně vyšší a dospělejší. Opakování pracného korálkování v dalších a dalších řadách tak jen říká jak jsem bohatý, jak jsem velký, jak jsem důležitý. A skutečně někteří paleolitikové tuto řeč dovedli podvědomě číst a uvažovali o nějakém výjimečném postavení těchto sungirských lidí. Ale i skutečnost, že takových řad je množství, budí určitý dojem, že daný člověk je vlastně vysoký, přesto, že by vertikální pruhy sungirce opticky vytáhly do výšky. Proč nebyly použity častěji vertikální pruhy? Asi aby sungirce nezmenšily objemově. Aby je neučinily malými do prostoru v horizontálních směrech. Prodlužovaly se jen nohy, trup zůstal neztenšen, jistě tato situace připomene předchozí kapitolku o společenských šatech žen. Horizontální pásky a ozdoby pak nutně musíme nalézat i na hlavách, ale sledujeme je i u sošek jinak nahých žen. Zde mohly tyto symboly, mající zdůrazňovat důležitost majitele, být omezeny jen na několik málo míst nahého těla. Z tohoto pohledu má také smysl, že jsou segmentované, protože vyjadřují bohatství majitele a dožadují se abychom dané ženy považovaly za důležité.

Vlastně zvětšením partií prsou a horní pánevní oblasti pod pasem u sošek může také znamenat určité specifické zabírání většího prostoru, kdy je jinou asexuální cestou zvýrazněno ženství (na které se odvolávají ti co kdysi považovali venuše za bohyně plodnosti, nebo ti kteří mylně mluví o domnělém běžném zobrazování ženských primárních znaků). Toto ,,předvádění se v prostoru" pak působí pro nás jako nástřel, kterého se pak nemůžeme nikdy zbavit.

V této drobné kapitolce jsme se tedy věnovali alespoň určitým nástinem oblastem, které můžeme vyvodit z gravettienských oděvů a zdobení a zavádí nás do oblastí:

Důležitosti

Přesilové hry

Dojmu