Podivné Venuše

Rekonstrukční transformace venuše z Lespugue ukazuje rozložení tuků. Vlasy jsou na sošce znázorněny vrypy a jsou polodlouhé a rovné. Tady vznikl nápad věnovat se někdy v budoucnu antropologicko-anatomickým informacím, které některé sošky nesou. To je oblast, která si kdysi už v době Karla Absolona jednou zpracovávala.

Jiné postavy vidíme tam, kde se tak úplně neuplatňuje středoevropský a východoevropský až sibiřský kánon venuší například v Itálii a v západní Evropě. Například v gravettienu značně výjimečná venuše z Lespugue. Žádná taková kánonická skladba proporcí, která by zmenšila zadek a zploštila celou hýžďovou svalovou a tukovou partii tady není, i když ostatní partie těla mají velmi podobné velikostní poměry jako některé východoevropské venuše. Zadeček je skutečně velký a kulatý (stejná situace je i u některých dalších západogravettienských venuší například italských). Zajímavé jsou některé komentáře k jejímu oděvu, který má představovat jakousi bederní roušku. Popisy jsou někdy zmatečné jakoby nad venuší visela nějaká kletba, nebo pro její nezvyklé a svérázné vnady až za ušima zčervenalý badatelé klopí studem oči a nemohou se jí ani podívat ,,do očí“, natož na ona necudná místa? Asi už ve starší populární literatuře najdeme první zmatečné popisy umístění tohoto oděvu na těle ženy, ale i v solidní literatuře najdeme takové zmatečné a nepřesné popisy. Například známý Atlas pravěkého člověka popisuje ústy Jana Jelínka tuto Venuši a její oděv: ,,Ženy jsou zobrazeny většinou nahé, jen venuše z Lespugue má vzadu jakousi úzkou zástěrku sahající od pasu dolů, která však zdaleka nekryje přehnané hýždě.“ Snad mi pan profesor odpustí, ale vím, že má smysl pro humor, nemůžu se jako výtvarník s bohatou fantazií totiž ubránit představě, která neustále probíhá před mým vnitřním zrakem, kdy autor citace je účasten jako pohledný mladík v tanečních….pánové na sobě mají černé obleky, dámy nádherné dlouhé bílé šaty, ladně krouží sálem a taneční mistr je zastaví a vyzve mladé páry, aby pánové uchopily své dámy v pase a mladý pán s kouzelnýma modrýma očima dá svoje ruce před sebe a blíží se jimi k svému dívčímu protějšku…

Transformace venuše z Lespugue. tady je možné si všimnout zástěrky, která jakoby pro nás pozbývala smysl. Jen registrujeme reál. Sehnal jsem další podrobnější fotografie, vypadá, že zástěrka na sobě měla velmi jemný reliéf horizontálních vrypů, jakoby šlo o naznačení dalšího členění. Skoro by se dalo říci, že se bavíme o struktuře podobné nápadně strukturovaného textilu. Znovu vidíme detail úpravy vlasů, typický pro západní Evropu, velmi výrazné tukové polštáře na hýždích ukazují na rekonstrukci, že reál byl ještě výraznější a měl svá další specifika. Trojúhelníkový útvar mazi hýžděmi mohl být horní částí roušky, upínal by se na jaká si řemínková tanga. Protože ke studiu byly k dispozici jen nekvalitní fotografie nebyla tato rekonstrukce provedena, ale dávala by smysl a vysvětlovala by středové prohnutí zástěrky smerem nahoru směrem ke kostrči. Tato rekonstrukce evidentně trojúhelník neřeší.

Jako výtvarník si všímám pochopitelně lidí kolem sebe a obyčejná cesta po Brně nebo po Praze je pro mne jako procházka fascinující zoologickou zahradou plnou primátů nejroztodivnějších tvarů. Jednou jsem uviděl velmi krásnou mladou ženu, která měla postavu jako Venuše z Lespugue, krásný obličej ale i celé tělo mělo vlastní zvláštní kouzlo určité pravidelnosti a vlastní symetrie prostřídání štíhlých a naopak naprosto plných tvarů, byl to naprosto neopakovatelný zážitek. Byla jako její dvojče vybavil jsem si častý komentář k obrazům gogénových krajin z Tahity: ,,nepřeháněl umělec přeháněla samotná příroda.“ Uvědomil jsem si tehdy, že mohou ty malé sošky nést řadu velmi popisných informací nejen v jednotlivých detailech, ale dokonce i v celku. Proč by měli mít vlastně Venuše jiné proporce než opravdoví lidé, přece, když šili tehdejší lidé oděv také určitě postupovali tak, že oděv padl na míru aniž by používali skutečný krejčovský metr. A nemusí zde platit, že musí vždy jít o reálné proporce letitějších žen, řada výrazných proporčních křivek se mnohdy prosazuje relativně brzo v dospělosti.

Práce s Venušemi mě určitě některým směrem poznamenala, sebeironicky musím konstatovat, že zásadně změnila můj pohled na ženy a dívky, protože ženskou postavu začnu registrovat jako živočicha až od nějakého kila navíc a mezi ultraštíhlými modelkami v časopisech a kosterním odkryvem kolegů archeologů nevidím žádný podstatný rozdíl a příznivce superhubených dívčin považuji za jakousi určitou formu osteofilie.

Možná právě do tohoto místa se hodí začlenit malá poznámka. Na konci 70. let jsem zaregistroval v tisku poznámku, že tvary venuší odpovídají proporcím, které mají ženy postižené onemocněním nadledvinek. Tak bych na tento aspekt chtěl upozornit, protože ukazuje i způsob jakým přijímáme určitý typ informací. Jedná se o projevy Guschingova syndromu (hyperadrenokorticismu), hormonální poruchy způsobené hyperfunkcí nadledvinek. Příznakem je obezita těla, kulatý obličej, tělo na němž se tuky ukládají i mezi lopatkami a naopak končetiny jsou tenké. Plus mizí sexuální aktivita a může růst vousů. Skutečně když mají venuše tenké nohy a tlustá těla, ohnutá záda a je tedy nutné se vážně zabývat touto diagnózou? Potíž lidského uvažování se nepromítá jen v symbolickém uvažování, kdy ztrácíme smysl pro variabilnost, ale také jednotlivé zmíněné informace působí jako startéry pro naši paměť, která si zmiňované informace vyvolá, takže sami hned máme několik vlastních důvodů, proč předkládaným teoriím věřit. Je to stejné jako u horoskopů, vidíme jen ty informace, které nám potvrdí naše zkušenost, ty které nezapadají vůbec neregistrujeme. Proto je třeba rozdělit takové informace na dvě hromádky a jednu, která zapadá, druhou která nezapadá. Jednak registrujeme řadu sošek s tlustýma nohama nebo alespoň s netenkýma nohama, dále registrujeme i netlusté ženské trupy a dále neregistrujeme řadu sošek s neohnutými zády. V reále, když studujete anatomii pro výtvarníky, vidíte, že tlustá dáma rozhodně neznamená ,,všude tlustou dámu", ale nejspíš ,,někde tlustou dámu", a tyto ,,někde" jsou proměnné a vytváří určité typy ukládání tuků. Venuše většinou zachycují jeden ze standartních typů, kdy se tuk ukládá do prsou, břicha a boků. Tedy nic světoborného nebo šokujícího, a bez podrobnější statistiky jak se mají příznaky poruchy nadledvinek statisticky k reálné populaci tohoto typu žen, a tyto znaky k archeologickému materiálu, nemůžeme nic přesnějšího říct, protože obě statistiky nemůžeme vzájemně porovnat. Ale alespoň reálně vidíme, že rozhodujícím znakem by mohl být například stav zadečku, který velká část sošek má velmi nevýrazný, tohoto aspektu si práce bohužel nevšímá. Dál můžeme říci, že postavy sošek zapadají do rámce tvaru postav normální zdravé populace a že je zde zachycena i variabilita antropologického materiálu. Osobně když jsem viděl onu dvojnici francouzské sošky, měla štíhlý obličej. A to je také velmi časté, řada silnějších dívek a žen má normální obličej a normální nohy. Už se mně několikrát stalo, že mi to lidé na výstavách vytýkali. Kdyby se však rozhlédli jen kolem sebe tak i na samotné vernisáži našli by jistě i tady vedle celkově buclatých dam i pestřeji promodelované figury. Dělat hned z této věci hotovou věc, nebo téměř hotovou věc …,,Jedinci postiženi touto chorobou mohli zřejmě plnit důležitou funkci v tehdejších kultovních praktikách…Koper a Grisshmanová rovněž nevylučují, že adepti šamanismu sami mohli tyto příznaky vyvolat uměle, a to konzumací přírodních steroidů“ (Prokeš, 2000, 53-54) je hodně hodně mimo kritické hodnocení. Nicméně je to jen zase takový případ nedotažení určitého zajímavého nápadu. Lubomír Prokeš, který a chvála mu za to, vytáhnul tento starý příspěvek z propadliště zapomnění se také zmiňuje… ,,Rozhodně si nezaslouží, aby se na ně zcela zapomnělo (už proto, že se mi přes veškerou snahu dosud nepodařilo nalézt v literatuře žádný ohlas či reakci na názory v nich vyslovené)“

Ale zpátky k zástěrce

Co je ta zástěrka vlastně zač?

Zástěrky u venuše si také všímá dr.Soferová, která zde hledá určitou možnost, že by zástěrka byla z textilu. Mě spíš v první řadě udivuje naprosto pro nás nesmyslné umístění zástěrky, protože je až pod zadečkem. Možná se původně jednalo o klasickou bederní roušku, ale ta je stažena jako u striptérky o dobrých 30 centimetrů níž než původně byla. Ale než se pustím do této spekulace je třeba se podívat, jestli náhodou nemáme jinde podobnou situaci. A hned dvakrát, jednou u dolnověstonické venuše, kdy máme pod hýžděmi horizontální čáru běžící vpředu pod pupík a na sibiřské Maltě, kde má tutéž čáru jedna nahulatá venuše a tato čára je dekorativně rozbita na množství jednotlivých vrypů, které informují o dekorativní povaze předmětu. Z tohoto pohledu můžeme konstatovat, že je také klidně možné, že zástěrka Venuše z Lespugue je možná tam, kde má být. Způsob uchycení v tomto místě je jednoduché, nejprve se řemínky připevní kolem stehen těsně pod trupem těla, stehna se dál rozšiřují a tak řemínky nespadnou. Už i tyto řemínky mohou být ozdobné. Na tyto řemínky se dá uvázat další řemínek, který nese zástěrku. Samozřejmě jak maltská, tak věstonická venuše má ve předu pokračování řemínku, které je pod pupíkem. Vedení linie pod hýžděmi a v předu pod pupíkem je možné jen díky gravettienskému kánonu ženských proporcí. Jedna z mnohých věstonických venuší (zlomek) spodní části těla vypadá shodně se svoji slavnou kolegyní, ale má navíc šikmé vrypy na přední straně ,,nohou“, což jasně naznačuje klín, tento klín si můžeme přimyslet i pod horizontálu pod pupíkem věstonické venuše a hned bude mít spodek zadečku podstatně výše než dolní část klínu, což je charakteristický znak gravettienského kánonu. Proto například nejde u geometrizované věstonické venuše říci, zda vidíme v horizontále řemínek nebo, zda jde o anatomii nahého těla, stejně jako u dalšího drobného zlomku z Věstonic, který je trojúhelníkový, rozdělený ve dví horizontálním vrypem a nahoře dekorován dojitou řadou krátkých vrypů. Krátké vrypy mohou být jak ozdobná šňůra nad dvěma nohama tak vše může být jen samotné znázornění ženského klínu. Proto u takto geometrizovaných venuší se nemá vůbec cenu pouštět do rekonstrukčních metamorfóz (nebo ne alespoň na začátku zpracovávání materiálu).

Porovnání kánonů (nalevo u dvou dam - kánon gravettienských umělců z Francie a Kostěnek, napravo kánon současných realistických umělců). Můžeme sledovat poměr výšky dolní části klínu pod bříškem a spodku zadečku od země a jeho rozdíl mezi gravettienským pojetím a realistickým anatomickým pojetím.

Mluvím jako by nic o gravettienském kánonu a zapomněl jsem, že většina čtenářů neměla na škole figuru, tak abych to honem napravil tohle všechno vyplývá z rozporu kánonů, kdy u těchto sošek je spodek hýždí na horizontále někde nad stydkou oblastí ale v reálu je spodek hýždí vždy o dobré poznání níže než je ve předu těla stydká oblast. Proto interpretovat tyto výtvarné prvky a jejich průběh vůči skutečné anatomii je značně složité a proto zde uvádím takovou řadu možností.

Skutečná venuše z Laspugue však vepředu nemá patrny žádné řemínky, protože pod záhyby polštářů tuků by ani nebyly vidět příčné horizontální pruhy. Má však svoje vlastní problémy, teoreticky je také možné, že zástěrka je držena na příčně horizontální dřevěné tyčce, která je přichycena jak na krajích dál kolem stehen tak uprostřed, kde by mohla být držena shora vertikálním tenkým řemínkem, který by se nahoře spouštěl od řemínku v pase (asi by se jí špatně sedělo). Řekli bychom, že to by na figurce přeci musely být vrypy jako po oněch řemíncích, ale velké porce hmoty hýždí ostře vycházejí z okolní hmoty trupu a tak nějaké naznačení tenkých pomocných řemínků zde ani nemůže být patrno. Navíc tenký řemínek uprostřed mezi hýžděmi by mohl nést podivný trojúhelníkový předmět, který sledujeme na spodku zadečku na některých fotografiích (a který jindy ze zoufalství tak trestuhodně opomíjím).

Trojúhelníkový předmět na zadečku u venuše z Lespuque má své obdoby na sochách dam na stěnách Dévidžagadambůva chrámu v Khadžuráhu v Indii (10-11 stol.) Protože ani u sošek z hlubokého reliéfu nejsem moudrý, neřešil jsem tuto informaci na rekonstrukční metamorfóze Lespuguelského materiálu. Ale je to určitě jakési vodítko a rozhodně je dobré se zabývat touto soškou a etnografickými paralelami podrobněji.

Osobně bych byl příznivcem jednoduchých řemínků kolem stehen a následného připevnění hlavního spojovacího řemínku z něhož visí hromada dolů se zužujících kožených (možná stáčených) třásní, které celkově vytvářejí písmeno V, ale je zde zase jeden rozdíl, na většině fotografií není vidět příčné horizontální krátké proužky na jednotlivých třásních. To je ta celková struktura, která doktorce Soferové připomněla textil. I zde tedy platí to o další segmentaci dlouhých pruhů. Je však možné, že jsou to jen barvou pomalované kožené pruhy. Jenže Venuše z Laspugue má provedenou zástěrku zase velmi dekorativně a geometricky přesně podle toho na co jsme si zvykly a navíc má míru popisnosti i ve strukturách, ať už to jsou delší rovné vlasy nebo oddělení horizontálního řemínku a vertikálních třásní. Takže, když by byla zástěrka z jednoho kusu, byla by stejně nějak dekorativně segmentovaná a tak, co vypadá jako třásně mohou být vertikální (a i horizontální) ozdoby.

Když jsem našel další podobnou zástěrku a tentokrát v anatomickém místě pasu zajásal jsem, bylo to však zcela předčasné, protože se jednalo o ženskou figuru až z holocénu, odpovídající analogicky do kulturnímu období blízkému alpskému ledovcovému muži z konce neolitu, který měl také klasickou bederní roušku.

Fetišismus ve smyslu sexuologickém

Samotný fakt, že u sošek nahých venuší nejde vždy jen o prosté zobrazení úplně holého ženského těla, vypovídá o možnosti identického sexuálního chování jaké známe ze současnosti, kdy hodně mužů dává přednost zdobenému nějak ,,přioděnému“ ženskému tělu před úplně nahým ženským tělem. Jedná se o fakt, že nějak vhodně zdobené nahé ženské tělo je prostě považováno za atraktivnější.

Plně vystihující charakteristiku takového fetiše shrnul Radar v dnes již klasickém televizním americkém seriálu M.E.S.H: ,,…zrovna, když jí objednal prádlo do kterého ani nepotřebujete ženskou…“ Myslím, že nošení tělních ozdob a jejich podoba má jak podvědomé prameny, tak svoje dodatečné verbální individuální vysvětlení v oblasti sebeprezentace a mytologie, ale i individuální estetiky, kam patří do velkého výčtu i pohled na zkrášlenou ženu ozdobami a označený alespoň nálepkou lehký fetiš plně tolerovaný i naší společností (která jej také ani v nejmenším nepovažuje za úchylku).

Zdobené rukojeti kostěnkovských lopatek. Druhá a čtvrtá rukojeť na sobě mají příčné proužky silně upomínající ozdobné řemínky ze sošek venuší.

Ozdobné řemínky, které se objevují na tělech východoevropských venuší někdy najdeme jako ozdobné pásky na rukojetích lopatek (Kostěnky na Donu). Z daného kontextu je možné, že se nemusí jednat jen o stejné výtvarné řešení, ale že i zdobení jiných předmětů může mít složitý důvod, který může obsahovat jak stejnou mytologii k nošení řemínkových omotávek, tak může být také zároveň přenesením těchto symbolů do denního života a přidělení nové role a rozšíření symbolického pozadí i pro funkční předmět (nebo přesně opačně).

Pro mluví především územní a časový rozptyl těchto zdobících řemínků, a také jejich precizní provedení a hlavně jejich pečlivé a precizní provedení na skulpturách. Zde se jim věnuje tolik pozornosti jako málo čemu, struktura je pojatá velmi dekorativně a někdy jí mohou konkurovat už jen vlasy. Právě ono pouhé nenaznačení, neodbytí ukazuje, že stejně tak jako ženskému tělu byla naprosto stejná pozornost věnovaná jeho ozdobám. Proto, když někdo tvrdí, že vidí jen sošky žen tak je špatný pozorovatel, stejně tak jsou totiž důležité i tělní ozdoby.

Ještě jednou raději zdůrazním, že určitě souhlasím s představou, že tyto ozdoby mohly mít i význam (nesexuologického) fetiše, tedy prostoru obývaném nějakým dobrým strážním duchem, nebo mohly být pastí na zlé duchy v podobě obávaných nemocí. Vzpomenu-li si na Alberto Vojtěcha Friče, který pozoroval jak se při bolestech hrudníku u jihoamerických indiánů dané místo sešměruje kolem obvodu řemínky. Tyto ozdoby mohly mít i určitý umravňující symbol, podobně jako pánský pás cudnosti na Nové Quinei, to všechno je možné, ale dekorativní, pečlivé a někdy i nápadité provedení ukazuje, že člověk si tyto pásy přivlastnil, vzal je jako svoji součást, jako svoji prezentační součást a vlastně ji přičlenil k vlastnímu tělu. Ozdobné pásy se tak staly věcí osobní prezentace, kdy už měly nevyhnutelně sexuální význam, protože výtvarně člení tělo, rozdělují je na jednotlivé partie, které lze pro určitou chvíli samostatně a proto i intenzivněji vnímat. Řemínky a pásky tak mají zdobící a zkrášlující funkci tak, jak kolem podobných předmětů rozjímal ve svých filozofických úvahách o kráse a umění Platón. Proto si myslím, že jim výtvarníci věnovali tolik pozornosti a byly pro ně tolik důležité.

Naopak, protože u některých sošek prostě řemínky chybí a dané venuše jsou úplně, ale úplně nahé je možné alespoň s archeologické perspektivy tvrdit, že nebyly ozdobné pásy nutnou součástí funkce venuší. Je to krásné tvrzení, ale z hlediska rekonstrukční paleoetnologie musíme uvažovat i o nedochovatelné stránce námi zkoumaného materiálu a my nikde mimo reliéfy nemáme jistotu, že dnes úplně nahé venuše neměly svého času dané ozdobné pásky z upletených opravdových řemínků.

Nakonec kdybychom chtěli být až fanatičtí mohli by jsme si například představit, že i horizontální hluboká rýha pod boky naší klasické dolnověstonické venuše není ničím jiným, než žlábkem do kterého měl být přilepen právě jeden takový pletený ozdobný kožený řemínek a navíc bychom se mohli dovolávat podivných důlků na temeni hlavy této venuše, o nichž si také někteří prehistorikové myslí, že také mohly sloužit pro upevnění dalšího ozdobného prvku. Ale to považuji spíš už za oblast spekulací, kdy najednou všude a to už nekriticky promítáme právě zpracovávanou tématiku.

Proč?

Právě u reliéfů typicky gravettienského provedení (Laussel ve Francii) je vidět docela nahé ženské těla, dokonce nemůžeme uvažovat ani o dodatečném přilepení částí takového řemínku, protože přes pas má jedna taková velmi čitelná soška položenou ruku. Tato ruka je provedena jen v mělkém reliéfu a kdyby se zde nalepil propletený řemínek ruka by byla velmi rušená. Jednoduše řečeno, kdyby reliéf byl vytvářen s tímto záměrem, ruka dámy by vystupovala výš nad okolní úroveň. Navíc mužská postava (v tříčtvrtečním pohledu mající zřejmě rozepjaté ruce v nějaké akci, jak naznačují torza paží) z téhož pramene, která nerespektuje statiku někdejších gravettienských dam má normálně dobře patrný jednolitý pás přes pas.

Falza za milión

Nalevo je kresba falza venuše ,,nalezené" v roce 1927 v Dolních Věstonicích. Nálezce ji chtěl prodat za více jak milion tehdejších korun do zahraničí. Celá transakce byla však odhalena. Padělek byl odhalen na základě technologické chyby falzifikátora stejně jako venuše na obrázku napravo. Ta byla ,,nalezena" v Čechách v pískovně v Modřanech u Prahy. Trasologicky bylo zjištěno, že byla opracována zubotechnickou vrtačkou. Po umělecké stránce by se dala první venuše zahrnout do kubických venuší, druhá venuše by měla mít výše zadeček pokud by chtěla být gravettienská, pokud by chtěla být madlénská měla by mít zadeček větší (na obrázku je zadeček ulomený) nebo by měla být prohnutá s vystrčeným zadečkem.

Tato hlavička pochází ze ,,sběrů" venuší v Dolních Věstonicích konce dvacátých let dvacátého století. ,,Nálezce" mohl být šťastný, nebyl totiž při své zahraniční transakci dopaden. Teprve po promlčecí době se znovuobjevila tato hlavička v Austrálii. Gravettolog okamžitě pozná, že se styl vymyká gravettienskému pojetí, není ji totiž možné zařadit určitě do kubických venuší natož do geometrických a určitě se nejedná o dekorativní přístup s příměsí stylizovaného realismu. Určitě nelze mluvit o tom, že bychom zde měli tušit nějaké geometrické útvary pod povrchem reálného zobrazení. Jako výtvarník zde vidím pro gravettien nezvyklé linie, které se uplatňují v současnopsti především u zpracování jiného materiálu-především dřeva. Venuše je zpracována jakoby ji opracovával někdo, kdo je zkušený řezbář ve dřevě, který však rozhodně nemá nic společného z gravettienskou kulturou. Červenou barvou jsem karikoval a zvýraznil místa na profilu sošky, která tvůrce modeloval tak, aby bylo jasné, že jde o ,,pračlověka". Malý mozek, nízké čelo, hluboko posazené oči za mohutnými nadočnicovými oblouky, velmi široké chřípí nosu, dopředu vyčuhující ústa se silnými rty a tomuto ,,pračlověku" nesmí samozřejmě chybět ani dozadu ubíhající brada a nechybí ani struktura rozcuchaných neupravených vlasů. Tedy vše je opakem gravettienu a vše má charakter stínu persony. Vše je nachystáno tak, že by gravetolog spráskl ruce, ale laik zajásal. Získal by přece svého očekávaného ,,pračlověka"kterého si takto vždy představoval.

Některé sošky z celkového výčtu nebyly zahrnuty do zpracovávaného materiálu, protože nějakým způsobem působily nevěrohodně. Je třeba totiž nutně počítat i s falzy, které nemají nálezovou dokumentaci, chybí nálezový protokol, jsou provedeny v příliš tvrdém materiálu, nebo znázorňují tendenční jednoduchou evolucionalistickou představu primitivního pračlověka vyrobené primitivním a ještě nešikovným nedokonalým ,,pračlověkem“. Takže, když půjdete hledat i do mnou uváděných pramenů a najdete tam i sošky, které jsem v práci vyloženě ignoroval je to právě jejich případ. Především se jedná o českou venuši z křemene, dolnověstonickou bábu a zase dolnověstonickou australskou primitivní evoluční rozcuchanou pravenuši. Jak vidět čeští a moravští falzifikátoři byli velmi pilní, jejich falza to dotáhla i do zahraničních puplikací. Australská gradualisticko-evolucionalistická hlavička ,,typického pračlověka dle konvenčních představ 19. a 20. století“ to dotáhla asi nejdál a to až na titulní stranu magazínu National Geographic (ale nebyla tam jediným skřípajícím vědeckým elementem, podobně to bylo i s Tasadaji).

Avšak na rozdíl od Tasadajů, byly silné pochybnosti o pravosti australské venuše ihned po zveřejnění zprávy, že někdo kdysi tajně koupil za velké peníze jakousi hlavičku v Dolních Věstonicích. Hlavička absolutně nezapadala do žádného gravettienského stylu. Musela by to být unikátní výjimka, jak mi situaci komentoval tehdy Jiří Svoboda. Dnes můžeme na celou věc nahlížet daleko přísněji, pavlovienci by určitě nedělali něco tak odtrženého od reálu, kubizmu, dekorativismu, či geometrismu jen proto, aby vytvořili ideální školometskou ilustraci představy evolučního pračlověka, když sami byli moderními lidmi a žádné pračlověky sami ani neznali, stejně jako gradualistickou evoluční teorii. Hlavička jen prostě odpovídá lidové představě o veselém pračlověku a tak měla v lidovém byznysu a zábavě zelenou a s gravettienem neměla určitě nic společného. Spekulace, že nejde vytvářet ze starých mamutích klů soška, které se kdysi objevily jsou mimi reál. Z některých kousků mamutoviny, lze skutečně udělat co potřebujete, možná se vám nějaký kus rozsype, ale nikdo netvrdí, že to musíte udělat hned napoprvé. Když jeden pracovník kdysi spadl na veřejných schodech v areálu Moravského zemského muzea rozbil jeden dolnověstonický mamutí kel a pak ještě dlouho tam po něm ležely střepy. Tak jsem získal materiál k experimentálnímu zpracovávání. Byl velmi solidní a daleko měkčí oproti čerstvé slonovině a navíc daleko kompaktnější než křídovitá mamutovina z Milovic. I laik by byl schopen v něm snadno řezat. Vlastně vše závisí na tom, zda výrobek zpracujete závěrem kamenem nebo dále pokračujete kovem. Kov totiž lze odhalit ve světle křemíkové lampy. Proto svoje repliky jsem vždy řezal jen nožem, pokud by však někdo zpracoval povrch pazourkovým úštěpem a pak by vše zahladil a zpětně zamazal hlínou z nálezu, myslím, že by takový předmět byl velmi těžko odhalitelný, tedy pokud by jej dělal někdo, kdo se v umění gravettienu skutečně vyzná.

Co se k falzům ani nedostalo

Svého času jsem přemýšlel zda nezdvihnout hladinu adrenalinu jednomu z pracovníků milovického výzkumu, onen pracovník byl nejen hodný a mírný člověk milující svojí práci, ale také jedním z upřímných členů tehdelší velké strany a lákala mne šílená představa zakoupit malou bustu Vladimíra Iljiče nabarvit jí na bílo, přidat pukliny letokruhů slonoviny a šoupnout ji do vrstvy, kterou onen pracovník zpracovával. Zcela upřímně bych byl zvědavý na moment, kdy by jeho špachtle narazila na bílý jemně popraskaný ,,slonovinový“ předmět, který by začal začisťovat a najednou by si uvědomil, že našel malý portrét lidské tváře, zažíval by ohromné nadšení životního objevu, roztočil by se s ním celičký svět a najednou by v něm něco zatrnulo…,,Počkat tu tvář odněkud znám, je mi tak povědomá, tak známá… ale vždyť to je sám - všudypřítomný velký učitel lidu….“

Rozpor by provázel proud překotných myšlenek snažících se najít orientaci spolu s horečnou snahou lapat po vzduchu.

,,Tak už i tehdy?" Záblesk v zasněných očích zahleděných někam do dálav nesmírné minulosti… A nebo…,,Ti parchanti! Kdo mně to udělal?!“

Od nebezpečně bláznivě báječného plánu najednou rychle sešlo. Ve skutečnosti radost a veselí nad sluncem prozářenými vykopávkami bylo značně pošramoceno řáděním vandalů na lokalitě. Najednou jsem si uvědomil, že vykopávky jsou nejenom stavební prací, ale i otevřenou galerií i muzeem zároveň a v rozpočtu by měla být vždycky vymezená navíc taková částka, aby bylo možné některé lokality, kde se očekávají vzácné exponáty ji zajistit stejně jako v expozici velkého muzea. A na druhé straně jsem si uvědomil, jak je snadné někomu podstrčit nějakou tu drobnost do výkopu. Určitě ne velkou věc, ale drobnost velikosti lidské lebky určitě ano.

Neuvěřitelné

Tato venuše zcela evidentně upomíná gravettienské venuše. Zmiňuji se o ní pro úplnost materiálů. Do zpracování persony nebyla tato venuše také zahrnuta, protože rozhodně nepatří do gravettienského kulturního okruhu. Jedná se o 6 centimetrů vysokou sošku nalezenou v roce 1999 v Tantanu v Africe. Udává se, že na jejím přírodou opracovaném těle jsou evidentní zásahy lidskou rukou. Venuše byla nalezena spolu s nástroji. Její datace je kolem 400 000 let. Nejedná se tedy o výtvor moderního člověka Homo sapiens sapiens, ale o příbuzné starší formy patřící do široké rodiny Homo erektus či archaických sapientů. Osobně nejsem schopen objektivně posuzovat takové upravované přírodní výtvary. To proto, že jsem negativně emočně poznamenán někdejším naprosto nekritickým přisuzováním podob zvířat a lidí u přírodních útvarů, které byly připsány jako předumění dávným lidem téže doby jedním českým výtvarníkem. Osobně jsem velmi rezervován. Pozitivně na mě působí jména nálezců i podstatně příznivější hodnocení Martina Olivy, který jako velké plus vidí spojitost s kamennými nástroji, které venuši doprovázely. Osobně je pro mne přijatelná spíše rytina (,,vtlačenina") ze Stránské skály u Brna i když v reále oba artefakty jsou ,,dotvořením" přírodního symbolu.

Pramenem k dalším informacím by hohl být odstaveček u Jana Fridricha v jeho publikaci Ecce Homo. Dovolává se pramene (Bednarik2001, 2003a, b) - Bednarik, R. G. 2001: An Acheulian fugurine from Marocco, Rock Art Research 18, 115-116) a Bednarik, R. G. 2003 A figurine from the African Acheulian, Current Antropology 44

Fridrich sám uvádí ve své publikaci i nález pravidelně geometrizovaného a zřejmě opracovaného artrefaktu, který mohl být čímkoli. Byť jen hmatkou, brouskem, odpadem nebo nějakým závažím či částí nebo samotným předmětem sloužícímu k věcem dení potřeby ze středního paleolitu lokality Bečov I. Fridrich předmět komentuje takto... (lokalita Bečov I),,....ze kterého pochází plastické vyobrazení interpretované jako lidská hlava." Více najdeme pod kódem (Fridrich 1976b) (Fridrich 2005)

ODĚVY

Arktický prezentační oděv

Sungir a maltskobureťský kulturní okruh

Rekonstrukční metamorfózy a rekonstrukční metamorfózy na pomezí rekonstrukčních napodobenin

...,,Jen jednou ji (planetku B 612) uviděl v roce 1909 nějaký turecký hvězdář. Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami na Mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevěřil, protože měl na sobě zvláštní kroj. Dospělí jsou takový. Naštěstí pro dobrou reputaci planetky B 612 přinutil jeden turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby se oblékali po evropsku. Hvězdář předvedl svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním fraku. A tentokrát mu dali všichni za pravdu"... Antoine de Saint-Exupéry

Pro představu persony, především její vizuální podoby tak, jak byla uplatněna u celého těla nám dopomohou především unikátní gravettienské sungrské hroby z východní Evropy a sošky z maltskobureťské kultury ze Sibiře. Obé, jak sošky, tak hroby zaznamenávají pečlivé neodbyté především příčné-horizontální zdobení těla. U sošek to jsou příčné čáry kolem těla, nebo jen kratší vodorovné vrypy. Jejich hodnocení je možné především po předchozí zkušenosti srovnáním jiných matskobureťských sošek a to totiž opravdu nahých ženských figurek. Ony pokryté vrypy mají neatraktivní odsmyslnělá válcovitá (tyčinkovitá) nebo soudkovitá těla. Tyčinkovitá těla sošek jsou limitována materiálem, některá jsou totiž vyřezána z parohoviny.

Některé struktury pokrytí těla u maltsko-bureťského materiálu dokonce najdeme použité i u nahých sošek pro vyjádření vlasů. Uvážíme-li jak byl výtvarně vyjádřen účes je jasné, že rytmický dekor oděných sošek může vyjadřovat jak prostou srst, tak horizontální různobarevné pruhy kožešin, ale také množství vodorovných nášivek. Důležité je, že pro prezentaci miniatury byly takto pravidelně rytmicky a dekorativně vyzdobeny. Jednoznačně zde není žádné nějaké chaotické porýpání povrchu mající vyjadřovat jen prostě srst. Pravidelný rytmus a dekor byl velmi podstatný pro vyjádření povrchu oděvu, doslova se jedná o struktury posouvající povrch k nové kvalitě. (Rozboru těchto sošek se věnuje i předcházející kapitolka - účesy, maltskobureťský kulturní okruh a kapitolka –detaily místní ozdoby).

Podle stejného pravidla byly vyzdobeny i pohřbení lidé v unikátních hrobech nalezených v Rusku nedaleko Moskvy u potoka Sungir – pravidelný rytmus, dekor a horizontální pruhy. Je zde však nutné připomenout, Sungir a Malta a Bureť jsou si vzdáleny a to jak v čase, tak v prostoru. Časově patří Sungir do typicky gravetienského kulturního okruhu a spadá časově do střední fáze mladého paleolitu, kdežto maltsko-bureťský materiál je velmi specifickou kulturní oblastí s prvky gravettienu či spíše postgravetienu a patří do poloviny nejmladší fáze mladého paleolitu. Prostorově je Malta a Bureť až v oblasti centrální Sibiře přesně uprostřed asijského kontinentu tedy vzdálena 5 tisíc kilometrů od někdejších východoevropských gravettienských lokalit. Kánon proporcí sošek například vztah spodku zadečku se spodní částí klínu je například typický pro gravetien, ale jsou zde určité specifikace jako je vyjádření krku. Proto porovnání Sungiru a sibiřských lokalit je na hranici možného a je jen orientační. Důvodem proč vůbec porovnáváme tyto kultury a jejich některé artefakty je fakt, že nedošlo v časové spojnici mezi nimi nedošlo k takovému výraznému oteplení, kdyby bylo přizpůsobení maltsko-bureťské kultury severskému podnebí sekundární. Počítáme tak s jakousi určitou kulturní severskou kontinuitou. V literatuře se mnohdy vyskytují artefakty seřazeny právě tak, že dávají takový pocit a ten působí jako nástřel a skutečně tomu tak mohlo být i v reále. Dovedu si ale představit, že dané spojení bude v budoucnu podrobeno přesnější a pečlivější revizi. U spojitosti čelenek s pavlovienským materiálem bych byl rozhodně velice opatrný, v případě podobností kánonu u sošek jsem daleko optimističtější. Spíš bych se jako výtvarník zabýval obecněji možnostmi standartizace chyb v kánonu proporcí abych si byl jist, že spojitost není náhodná a nedošlo jen k paralelnímu jevu. Podobná situace je i s postgravetienskými kulturami kostěnkienu a materiály s Itálie, tam však počítáme zcela automaticky z vlivem gravettienu už jen proto, že to jsou teritoria, kde měl gravettien tradičně svůj vliv. Gravettien je určitý fenomén, který není možné namnoze přesně ukončit a nahradit. Jako kultura panevropského rozměru byl gravettien určitou superkulturou a toto slovo nám teprve předává pocit, že taková kultura zcela přirozeně nemohla naráz zmizet, naráz se přetransformovat. Proto je přirozené, když paleolitikové počítají i ze silnými dozvuky gravetienu jak v čase tak i v prostoru. Proto je tak důležité , že časově i prostorově sledujeme existenci kostěnkienu v nejmladší fázi mladého paleolitu a to právě na východě Evropy tedy v místech, odkud vliv gravettieské kulturní tradice mohl skutečně expandovat v nějaké podobě dál na východ. Potíže bychom měli, kdyby tomu bylo naopak, kdyby taková přežívající kulturní oblast gravettienu byla například jen v západní Evropě. Proto nám připadá taková konstrukce přirozená ovšem revizním pohledům se nesmí uzavírat.

Od maltsko-bureťského materiálu se přenesmě o nějakých deset tisíc let dál proti toku času a podívejme se na světově zcela unikátní gravettienský paleolitický památník Sungir. Sungirské hroby poskytující informace o oděvu jsou dva, jeden číslo I. obsahuje jednoho asi 55 až 65 letého muže bez další výbavy. A druhý číslo 2. je unikátní přebohatou výbavou. V tomto hrobě byly pohřbeny dvě děti, chlapec ve věku kolem 13 let, holčička kolem 9 roků.

Takto probíhaly výzkumné práce na nalezišti mladopaleolitických lidí u Potoka Sungir nedaleko Moskvy. Výzkumníci začišťují unikátní hrob muže, M.M.Gerasimov (bělovlasý muž naproti) se chystá uložit lebku muže do krabice a převést ji k antropologickým měřením.

Dostatečně podrobné informace o některých archeologických datech a především antropologické informace o sungirských nálezech získáme z publikace Akademie nauk SSSR, Sungir antropologičeskoe isledovanie, izgatelstvo,,Nauka“,Moskva 1984 . V kolektivu specialistů jsou tato jména O. N. Bader, M. M. Gerasimov, E. N. Chrisankov, A. A. Zubov, B. A. Nikitov, B. M. Charitomov a A. I. Buchman. Archeologický výzkum sungirského sídliště (nedaleko Vladimíru na Ruské rovině) probíhal od roku 1956 do roku 1977. Byly získány dvě data z fyzikálních metod zajištěných v Holandsku, první datace ukazuje na stáří 24 230 let +-400let, a druhá datace byla o něco starší 25 500 let +-200 let.

Faunu určenou z kostí nalezených na sídlišti tvořili především soby, dále mamuti, už méně početnější zbytky patřily divokým koňům, zubrům, sajgám, hnědému medvědu, rosomákovi, vlkům, jeskyním lvům, zajícům bělákům, lišce polární, lumíkům, tetřevu a čajce severní. Vegetaci tvořily jedle, břízy, sosny a olše. To naznačuje charakter krajiny podobný tajze, kde jsou velké teplotní rozdíly mezi létem a zimou. Stanice byla zcela evidentně dlouhodobě osídlována, pravděpodobně sezóně a potom opuštěna. Kamenná industrie s obojstrannou retuší u plochých artefaktů má jasné črty kostěnkovské kulturní skupiny středního Donu. Sungir tak může být označen za specifickou kostěnkovsko-streleckou, nebo strelecko-sungirskou kulturu. Další podobné typy nástrojů se objevují směrem na severovýchod až k řece Pečoře.

Pro úplnost zde raději přidám i Svobodův výklad, který si všímá stratigrafických souvislostí. ...,,Sungir odpovídá spodním vrstvám v poloze Streleckaja v Kostěnkách, spadá tedy na počátek východoevropského mladého paleolitu. Sovětští autoři mluví i strelecké kultuře, která je charakterizována pečlivě opracovanými hroty trojúhelníkového tvaru." (Svoboda 1986)

Naleziště samo bylo zasaženo v některých místech soliflukcí a projevily se na něm různé mrazové jevy. Obě mohyly se nalézají v jihozápadní části stanice tři metry od sebe a jsou orientovány spolu v jedné podélné ose. Z toho se dětský hrob nachází přímo uprostřed někdejšího obdélníkového zřejmě sídelního objektu. A pohřbem v objektu byla také ukončena první fáze osídlení sungirského sídliště (tady bych připomenul, že etnografka dr.Holazsová upozorňovala ve své práci o obydlí severských národů, že po smrti více lidí např.epidemii opustí lidé své trvalé příbytky /Holazsová tam a tam/). Bader uvádí jako možnost, že při dalším pozdějším osídlení byl objekt posunut o třicet metrů níže. A asi i v této druhé fázi osídlení byl pohřben v hrobě č.1 muž. Jeho hrob totiž svoji jednou částí protíná okraj dalšího půdorysu velkého obdélníkového obydlí. Přičemž půdorysy nových obydlí jsou také obdélníkové. (Celkově je zde zaznamenáno 9 půdorysů (oválná místa s kostmi a obdélníkové struktury obydlí) z nichž se dva překrývají a nejméně celkem tři jsou obdélníkové).

Dna hrobů byly zahloubeny 65cm (mohyla 1) a 74cm (mohyla 2). Před uložením těl byly dna hrobů vysypány úhlem a červenooranžovou hlinkou. Po ukončení obřadů byly obě mohyly zasypány zemí s vrstvičkami barevné hlinky. Nad dětmi v mohyle 2 na jejím povrchu byly uloženy ostatky dalšího člověka (bez hlavy), tyto kosti se však nepodařilo zachránit. Kosti byly ve vrstvě slabě vápenných poloh. A je možné, že osoba jejíž ostatky zde byly nalezeny měla k dětem nějaký vztah. Bader uvažuje o tom jestli to mohl být někdo blízký jako matka nebo bratr.

Mohyla I měla rozměry 2,05 x 0,70 m a ležel v ní muž na zádech s hlavou orientovanou na severoseverovýchod. Co se týká dochovatelnosti kostí, stav kostry muže byl dobrý. Na dně hrobu byl kamenů nůž, úštěp a zlomek kosti na které byl ornament s motivem spirály (motiv spirály známe i z maltskobutěškého materiálu). V hrobě muže tvořilo kolem 3 500 belemitových perel obrysy arktického oděvu. Anatomický stav muže popsal antropolog Debec už v roce 1967 jak je připomněno v ruské publikaci z roku 1984. Muž byl asi 180 cm vysoký měl soudě podle tvaru a délky klíčních kostí velmi široká ramena jak je dobře vidět i na Gerasimově sochařském portrétu muže.

Rekonstrukční transformace hrobu muže ze Sungiru. Na levé části obrazu můžeme sledovat velmi dobře dochované rozmístění jednotlivých perliček, které mají uprostřed otvor, byly navlečeny do dlouhých řetízků a ty byly našity k oděvu. K výzdobě vizáže patřily i slonovinové náramky, snad přímo začleněné do výzdoby oděvu nad loktem lokti a zápěstí. Perličky kolem článků prstů mohly patřit do výzdoby rukavic ale také prostě mohly být začleněny do zdobení haleny. Zdobení hlavy nás už v gravettienu nepřekvapí stejně jako zdobení horizontálnímu pruhy, které sledujeme na někdejší haleně v oblasti hrudníku. Prvky horizontálních segmentovaných ozdob známe od nahých venuší, ale také je v různé délce zaznamenáváme u oděných sošek ze Sibiře. Velmi dobře je rozlišitelné členění perliček na nohou, které se velmi dobře dochová i u dětí z dvojhrobu. Dno hrobu nenese jak vidíme žádnou další výbavu, co se alespoň archeologicky dochovatelných materiálů týče.

Jestliže se kolegové archeologové divý proč někdy ponechávám původní ruské označení hrobů – mohyly, je to proto, že tak jak Bader logicky popsal časovou následnost hrobů, je jasné, že násyp dětského hrobu musel být nějakou dobu ve své době dobře zřetelný, když umístění hrobu muže na něj reaguje svým umístěním (téměř v jedné přímce).

Ruská publikace hodnotí také vysokou hlavu muže vzhledem k rasovému zařazení. Upomíná se zde, že ačkoli je lebka širší v některých partiích obličeje a jsou plošší některé partie nosu, nemůžeme rozhodně lebku označit za lebku mongolského typu. ,,Takové lebky můžeme najít v kterékoli libovolné evropské populaci." uvádí Gerasimov.

Portrét muže ze Sungiru podle lebky. Jedná se o barevnou precizaci původní Gerasimovy jednobarevné sochařské práce. Pro potřeby Antroparku byly před pěti roky vytvářeny modely lebek paleolitických lidí. Tudíž Gerasimova práce zde byla revidována. Původně měla být předvedena i rekonstrukce portrétu tohoto muže v oděvu, pro časovou náročnost úkolu a nedostatku prostředku byl však tento projekt zrušen.

Autoři zde našli i některé morfologické znaky připomínající Australce, proto tehdy napsali, že lebka muže ze Sungiru spadá pod typ ,,kromagnonce v širokém smyslu toho slova“ Samozřejmě tehdejší publikace předváděla přesně podle tehdejšího duchu morfologický koncert srovnávání s nejrůznějšími archeologií nalezenými paleolitickými ostatky a hledala evolučně-morfologické souvislosti. Dnes, kdy díky genetice víme, že moderní člověk neměl přímou souvislost s některými určitými typy lidí je možné nahlížet na některá srovnání s úsměvem, ale dokládá nám ducha doby. Ale samotné hodnocení rasového zařazení je stejné jako v mojí kapitole věnované modelům pro předvádění persony. Cítíme tedy ve vizáži těchto lidí, jak danou předchozí historii, tak i stav genetického driftu tehdejšího lidského morfologicko-genetického materiálu, jehož jsme i my sami součástí.

V tomto typově-rasovém kontextu stojí za zmínku i práce A. A. Zubova, který se zabýval srovnáváním rozměrů zubů a i charakteristickou kresbou na korunkách stoliček, která je určitou obdobou papilárních linií a také určitou analogií ke kombinaci konkrétní specifické DNA. Na základě tohoto šetření Zubov porovnává vztahy sungirského osteologického materiálu zubů se současným materiálem.

Dvojhrob dětí je koncipován v jedné linii, kdy jsou děti uloženy proti sobě temeny hlav. Tento dvojitý hrob je unikátní i doprovodnou výbavou, která umocňuje samotnou přímou personu patrnou už jen ze samotného zdobení někdejších oděvů. Jsou to totiž často předměty dlouhodobého užívání, často jsou věcí prezentace a už jejich samotné zpracování je věcí vysoké prestiže a patří do oblasti evidentní nepřímé persóny. Nabízí se nám zde tak bohatý materiál k pochopení vztahu mezi přímou a nepřímou personou. Což se nám bude hodit, když budeme zpracovávat materiál jen na základě nepřímé persony, což je bohužel pro paleolit vlastně až na výjimku gravettienu jediný možný způsob studia persony. Proto práce o personě gravettienu je tím naprosto nejzákladnějším materiálem rekonstrukční paleoetnologie, bez něj by byly nějaké představy o charakteru ostatních paleokultur jen jakýmsi hádáním a hrubým odhadováním podložených tu a tam vzácným, ale nepřenosným citem pro respektování nepřímé persony.

Rekonstrukční transformace-napodobenina dětského dvojhrobu ze Sungiru. Zcela jasně můžeme registrovat ticíce belemitových perliček, které zdobyly oděvy dětí a také je dobře patrná výbava slonovinových předmětů doprovázející obě děti. Asi třináctiletý chlapec je nalevo, menší asi osmi či devítiletá holčička je na pravé straně obrazu. K výbavě archeologicky dochovaného materiálu je přidán i materiál nedochovatelný, aby se zvýšila autenticita rekonstrukční napodobeniny skutečné pohřební situace. Dobře jsou vidět transformace řetízků perliček zdobících hlavy a paže a nohy. Perličky halen jsou zmatečně rozsypané, proto se bez nápovědy, kterou skrývá hrob muže neobejdeme. Pro děti však byly charakteristické pláště jejichž spony-jehlice byly pod bradami dětí a ty zakrývají většinu hrudních perliček. Většina předmětů kolem dětí je pro nás záhadou, a když už něco interpretujeme jako kopí můžeme jen žasnout, že kopí někdejší gravettienci nejen vyřezaly z tvrdé mamutoviny, ale tu změkčily a původně zakřivenou surovinu z mamutího klu narovnaly a znovu vytvrdily. Vyžadovalo to dobrou znalost surovinových zdrojů, které příroda nabízela. K dětem jsem přidal vaky na předměty a zásoby, naběračky, hračky. Dochovatelné figurky zvířat i tak dvojhrob obsahoval (koník, zubr).

V hrobě číslo 2. bylo nalezené dlouhé kopí z mamutoviny, které je už samo o sobě technologický zázrak, tento výrobek je zhotoven z materiálu, který byl původně zatočen podle růstu mamutího klu. Vlastně jsou zde i další menší kopí, jak u chlapce, tak u holčičky, přesně tak v její velikosti, jak poznamenává O.N.Bader (Bader 1984,str 11). (Délka nejdelšího kopí u chlapce je 2,42 metry a u holčičky 1,66 metry). Vedle mechanického řemesla a tepelného zpracování se tak pro paleolit objevuje zcela průkazně i znalost praktické chemie. Řemeslné zpracování tvrdého materiálu sledujeme i na oděvech, které jsou pošity tisíci perliček. Perličky nebo korálky jsou malé do centimetru drobné provrtané tenké disky a obdélníčky. Předně bylo nutné nalézt v krajině výchoz paleontologického materiálu s vápenitými fosilními rostry jurských belemnitů, tyto bylo nutné vydolovat v značném počtu a tyto tyčinkovitě-vřetenovité útvary nařezat na jemné kroužky a pak je jednotlivě opatřit otvory. Technologií samotného vrtání belemnitových kroužků se zabýval R.White a popsal ji spíše jako proděravění než rotační vrtání, což odpovídá technologické normě v gravettienu (Škrdla, Zhodnocení technologií výroby kamenných nástrojů). Výroba těchto perel či korálků znamenala v nejlepším případě stovky a stovky hodin. A dokonce dětské oděvy daleko převyšují počtem korálků oděv dospělého muže. Takto odvedená práce deklaruje ohromující význam a prestiž těchto lidí a i způsob myšlení, který právě do zevnějšku a vizuální prezentaci investuje neuvěřitelné úsilí (srovnej kapitolu o textilu).

Portréty sungirských dětí podle lebek. Jedná se o barevné precizování starých dvoubarevných plastik protrétů Gerasimovy školy. Už i žáci Gerasimova akceptovali zdobný reprezentační oděv dětí. Chlapec (nalevo) má trochu jinou úpravu ozdob na čepici než děvčátko (napravo). Portréty byly pro personu taktéž revidovány. Lebky dětí skutečně nesou velmi charakteristické rysy, které vidíme na obličejích dětí. Pro zajímavost uvádím, že na čele chlapce se už začínaly vytvářet výraznější nadočnicové partie spodního okraje čelních kostí, tak jak se to bylo charakteristické pro některé muže v tehdejších populacích gravettienu.

Všichni tři mrtví mají velmi dobře rozeznatelné diferencování jednotlivých skupin pruhů korálků v prostoru štíhlých a vysokých bot skládajících se ze horizontálních a jednoho svislého předního pruhu. Vzor se přesně opakuje u všech tří jedinců a ukazuje na značně jednotně typizované obutí. Přes nohavice běží jen tenké svislé nečetné řady korálků a to jen po jediném svazku na každé nohavici.

Paralely, kterých si už všimnuli ruští specialisté (Bader). Kalhoty - vlastně botokalhoty severozápadních indiánů svým korálkováním velmi nápadně upomínají korálkování kalhot u sungirského muže.

Muž a chlapec mají velmi zřetelné zdobení čepice koncentrované na spodním okraji čepice. U chlapce je zbývající prostor pošit provrtanými zuby již však volněji rozmístěnými. Bader uvádí, že na temeni hlavy chlapce byla snad nějaká zděř na uchycení chlapcových vlasů nebo žíní k vytvoření ohonu na čapce. U děvčete se pokrývka hlavy dochovala fragmentálně, část sjela po lebce dolů na zem (ale tři řady na okraji čepice jsou evidentní). V práci Badera mladšího je proto také ukázáno několik možných variant rozmístění korálků (v zásadě vždy však sledují horizontální perličky nad čelem a malý kotouček na temeni), jinou odlišnou variantu ukazuje rekonstrukce G.V.Lebedinské (Paleolit SSSR). Z materiálů vyplývá, že řazení pruhů korálků mohlo být ve skutečnosti i daleko složitější.

Výroba sungirských dlouhých narovnaných kopí z mamutoviny. Nalevo vidíme původní surovinu zahnuté mamutí kly (a její skutečné variace zakřivení). Kopí se získalo z celku jako při běžném těžení dlouhých štěpin. Měkčení se provádělo dlouhodobým uložením suroviny v močálech s určitou chemickou reakcí. I menší hroty se narovnávaly podobně a to i v moravském gravettienu.

Kolekce koleček ze Sungiru. Slonovinová kolečka ze Sungiru sama o sobě jen těžko interpetujeme. Jedno kolečko (největší) bylo původně uloženo na hraně vedle chlapce, nejmenší kolečko měla dívenka na temeni. Kolečka upomínají mandaly tak i skutečná kolečka od vozu, alespoň konstrukčně je vše řešeno stejně - vnitřní kruh, vnější kruh a vše je spojeno dostřednými paprsky. Evidentně se jedná o maximální váhové odlehčení s tím, aby zůstala zachována velikost a pevnost oředmětu.

Sošky zvířátek v dětském hrobě - koník, dole bizon a napravo zase koník. Zvířátka v dětském hrobě mohou mít i nějakou návaznost na hračky. Perforace na zadní noze nemusela nutně znamenat amulet. Řada věcí se v obydlí dá poklízet tak, že se někam pověsí. V reále bychom však očekávali pro hračky dětí houževnatější a měkčí materiál než je mamutovina. Takže tento materiál nám spíš představuje určitou stylizaci, která se velmi pravděpodobně promítla dále i do nedochovatelných hraček.

Na horním obrázku vidíme pravěkého v době sungirců už dávno vymřelého hlavonožc, belemnita. Černě je vyznačené jeho vápenaté rostrum. Dole vidíme tvar rostra a červeně jsou značeny silicitové nástroje, které rostrum narýhují, to se pak zlomí a z každé strany se odstrouhá část materiálu z jednotlivých koleček. Pak se prostor prorazí a zabrousí kroužením. A máme korálky, které můžeme jeden po druhém navlékat na nit nebo šlachy a přišívat je k oděvům, čepicím a botám.

Samotný oděv – tedy jeho pošití je nejlépe zachováno u dospělého muže (L.Balák P.Chronc oděvy z mladšího paleolitu). Vzájemným porovnáním, či alespoň aplikací rozmístění perliček z hrobu muže si lze udělat představu přesnějšího rozmístění perliček na oděvech dětí. Hlavní skrumáže perliček u dětí sledujeme na hrudníku kolem loktů a kotníků rukou, něco v krajině břicha a pánve. Jednotlivé řady se prostě rozpadly a korálky se rozptýlily kolem. Proto je rozmístění jednotlivých řad korálků na hrudi a břichu na rekonstrukci rámcové, avšak protože je akceptován význam jehlicovitých spon, kterého si všimla ruská škola M.M.Gerasimova a to totiž jako spon pláště je značná část právě ne zcela jasných partií těla (ve smyslu zcela přesného pošití korálky) zahalena do plášťů. (Bader však sám také uvažuje o šikmých jehlicích jako o sponách svrchního pláště.) Nejasnost rozmístění se však týká jen malé možné nepřesnosti odhadu počtu jednotlivých pruhů korálků a jen některých jejich umístění o několik centimetrů. To znamená, že barevná obrazová rekonstrukce je vlastně neuvěřitelně přesná, co se týče efektu a dojmu přesto že, některé korálky v oblasti hrudníku, loktů, břicha a pánve pravděpodobně neodpovídají s milimetrovou přesností původní situaci.

Neznámý předmět ze Sungiru. Jeho identifikaci nám zřejmě neulehčí ani fakt, že podobné předměty známe z hrobu chlapce z Arene Candide z Itálie. Tady můžeme sledovat způsob zdobení a celkové výtvarné zpracování. Tečkování vnitřní linie je obdobou vnitřní tečkované linie sungirského koníka, ale odpovídá i charakteristice vnitřní segmentace korálkování, které jsou tvarovány v liniích a křivkách korálkových řetízků na větších celcích. Vyhodnocení vzájemného srovnání těchto výtvarných prvků zatím chybí, ale je jasné, že tak vznikne alespoň částečný klíč, který nám prozradí jak mohly být zdobeny další předměty. A to jak ty kožené, které se mohly pošívat korálky, tak zároveň získáme informace jak mohly vypadat vzory na dalších pevných předmětech.

Jednou v nějaké populárnější literatuře jsem se setkal se snahou evolucionalisticky popsat oděvy ze Sungiru, kdy byly popsány oděvy jen jako zdobené vestičky, kdy ruky měly zůstat holé, ale vyzdobené korálky a náramky. Určitě šlo o velmi rámcové a velmi nepřesné překlady z původních ruských materiálů, které si někdo domýšlel podle své fantazie. V článku, který jsem psal s Pavlem Chroncem (Balák, Chronc, REA, 2000) a zcela samostatně a nezávisle v něm bylo na základě fotografického materiálu velmi podrobně popsáno a rozebráno rozložení perliček a byla tak vytvořena rekonstrukce arktického oděvu i s rukávy a kalhotami. Pro evolucionalisty, co se týká možností kultur jsou problémem kalhoty a rukávy, protože kalhoty patří podle nich až teprve do arzenálu Keltů. Proto, když nyní čtu, že i v této publikaci z roku 1984 O. N. Bader na straně 11 doslova píše, při popisu oděvu chlapce ,,..řady perel, našity na rukávy…“ . Myslím, že se nedá nijak zvlášť odlišně vyložit smysl umístění korálků a když si nyní pročítám Baderův popis, kdy srovnává jednotlivé oděvy všech třech pohřbených je vše nápadně podobné mému nezávislému popisu.

Uvážíme-li však jaké stáří nás dělí od někdejších nositelů těchto oděvů musíme naopak chápat, že rozmístění horizontálních pruhů korálků na tělech je pro nás zcela unikátní a neobyčejně přesnou informací. V oblasti stanovení míry image či vizuální složky persony je jistě daný materiál zcela dostačující a naprosto jednoznačný.

Důležité je, že zde registrujeme pozornost, kterou dávní gravettienci věnovali dětem a to i holčičce. Děti nejsou chápány jako někdo, kdo se možná ani nedožije dospělosti a koho ani nemá cenu velmi pracně a neobyčejně nákladně vyzdobovat jako nějakou celebritu. Ba právě naopak, perliček je víc než u dospělého muže a také na rozdíl od dospělého muže děti vyprovází neobyčejná pozornost v podobě množství předmětů, z nichž ty v slonovině se dochovaly dodnes. Je to doklad persony společnosti do niž patřily i děti i ženy, jež vlastně zastupuje právě malá holčička. Její boty jsou identické s mužskými, pošití oděvu i kalhot je principiálně shodné. Podobné jsou i spony na hrudi pod krkem. Zajímavé je, že pošití čepic je individuální i když má některé společné znaky. Materiál tak jasně podává výpověď o vnějším podobném postavení žen a mužů, alespoň v tomto společenském postavení, které mohlo být však ojedinělé. Možností nějaké specifické šlechty se zabývá příspěvek Martina Oliva (Oliva, Okresní nálezy Brno –venkov), který hledá takové paralely v etnografickém materiálu severských přírodních národů.

Vytvoření jednoho konce společenského spektra logicky znamená druhou stranu společenského spektra, těžce pracující lidi - nízko postavené domácí, nebo otroky. Není potřeba hledat něco nového, třetí století starý nález předmostských koster rozebíral profesor Matiegka. Registroval u jedince IV (20-23let) silné opotřebení chrupu (zřejmě při činění kůží, stejně jako u eskymáků). Napsal jsem si kdysi z Matiegkovi publikace výpisky - normální krk (většina ostatních krk kratší), levák (ostatní praváci), podle klíčních kostí nekonali předmostští pavlovienci žádnou těžkou práci - jen znovu žena - dívka - jedinec Předmostí IV - pracovala těžce. Další konkrétní informace, další konkrétní osud.

K rekonstrukci hrobu dětí bylo přistoupeno z důvodu vpravdě zoufalého a to zvrátit způsob nahlížení na paleoetnika mladého paleolitu plošně v celé veřejnosti. Pokud nepřijímá veřejnost dostatečně rychle a zcela rekonstrukce dospělých, jako muže ze Sungiru a žen z maltskobureťského kulturního okruhu, musí se předložit těsně před oči široké veřejnosti otevřený hrob chlapce a malé holčičky s jejich neobyčejně vyzdobenými arktickými oděvy a horou i dnes velmi drahých a extrémně finančně cenných slonovinových předmětů. Takový význam a vážnost ty děti měly pro jejich rodiče a jejich komunitu a společnost. Jestli se bude někdo dívat na tyto mrtvé děti a na jejich nádherné šaty a výbavu i dnes cennou jako luxusní automobil a mluvit o nich jako o primitivech v cárech kožešin, měli by takový lidé zkusit pořídit svým vlastním dětem takové oděvy jako měly děti v Sungiru a stejně tak nákladnou výbavu. Nejspíš by jim došel dech už u prvního utraceného statisíce o času na zpracování slonoviny a belemitů ani nemluvě.

Potřeba této vpravdě emotivní a vlastně velmi smutné rekonstrukce vznikla ze zoufalé potřeby alarmovat v lidech emoce, aby na základě emočního prožitku vzali personu a image i duši gravettienu za svoji, přijali ji jako součást své vlastní kultury a bránili sungirské děti jako vlastní, proti školometskému bezcitnému a zmanipulovanému a prostě ignorantsky přihlouplému způsobu nahlížení na naši vlastní minulost. Dětský hrob ze Sungiru má tu moc, a už neexistuje nic emotivnějšího a nic přesvědčivějšího pro pochopení duše minulosti a nitra naší mysli, do které jsme si ze strachu před prázdnotou nasadili pohádkové strašáky hadrářského pračlověka a uzavřeli se před evidentní realitou.

Rekonstrukční transformace provedená ve výtvarné nadsázce asociační regrese nás nutí stát se dítětem vnímat jako dítě, vrátit se zpět do našeho dětství a otevírá v nás všechno co je v nás dobré a citlivé abychom snáze přijaly tyto děti a jejich poselství za své. Gert Albrecht když viděl danou tématiku Sungirských hrobů v kontextu našich rekonstrukcí chtěl, aby se takové rekonstrukce skládaly ze tří částí, na první by byl archeologický nález (kostry), na druhé ležící mrtví a na třetí stojící živí lidé. Na tak velkoryse pojaté rekonstrukce jsme však nikdy neměli prostředky. Samostatné rekonstrukci oděných stojících živých sungirských dětí se však v blízkém budoucnu budeme opravdu zabývat. Zřejmě v kontextu prací na rekonstrukcích mladopaleolitických obydlích.

Zpracování tohoto materiálu sungirských dětí v provedení sugestivního realistického výtvarného provedení, stejně tak jako roztomilé a kouzelné zobrazení vyvolávající velmi silnou asociační regresy v provedení ilustrátorky Zuzany Balákové, jsou snad dost emotivními materiály, které tím už vyčerpaly všechny možnosti upozornit na naše do nebe volající ignorantství k nezjevnějším materiálům. Tento rekonstrukčně paleoetnologicky zpracovaný dětský hrob je oním platonovským magnetem jenž nás upoutá k sobě svojí božskou silou, aniž bychom byly odborníky a znaly hromady materiálu kolem, ale je také myšlen i jako odborný podklad k možné a reálné ochraně mladopaleolitických etnik, jakož především gravettienských kultur proti neutuchajícímu a skandálnímu zesměšňování a hanobení a pomlouvání dávných přírodních národů a ras. Hanobení ras a národů stejně jako šíření pomluv je protizákonné a je možné postupovat proti němu velmi razantně právní cestou. Týká se to zesměšňování šíření zcela nepodložených spekulací a výmyslů o podobě a chování šířených o paleolitických lidech v televizních reklamách, televizních pořadech, encyklopediích, učebnicích nevyjímaje dokonce ani ministerstvo školství takové učebnice schvalující.

Hrob dětí ze Sungiru je určitou logickou paralelou k hrobu staroegyptského vládce faraóna Tutanchamona, jeden chlapec leží ve zlatě druhý v slonovině. V obou případech je pozornost věnovaná jejich zevnějškům přímo neuvěřitelná. Víme, že za bohatstvím mladičkého faraóna musíme vidět bídu a ,,holé zadky“ otroků. Když vidíme děti ze Sungiru rádi bychom věřili, že takto bohatá byla celá společnost, že alespoň jednou za celou svoji historii mělo někdy lidstvo svůj zlatý věk. Ale právě díky tomuto hrobu a jeho výbavě se dá přemýšlet o evidentní diferenciaci tehdejších společností.

To by také korespondovalo s teorií hierarchizované společnosti vnějším invazním způsobem, kdy se počítá, že takové ovládání jedněch lidí druhými je možné jen díky možné dlouhodobé úschově potravin jaké poskytuje například zemědělství. V oblasti severu by to bylo klima, které konzervuje potraviny a dělá z nich dlouhodoběji cennou surovinu.

Avšak způsob získávání potravin lovem znamená, že případná výbojná komunita nebo národ narazí na rozdíl od zemědělců na ozbrojené a nebezpečné protivníky. Ale jak etnografové ví, to od agrese nemůže útočníky od takové války odradit. Známe to především u dnešních Jakutů, postupně vyhlazujících ostatní sibiřská sousední etnika. Možná proto, že z nich nemohou udělat ustrašené a bezbranné zemědělce, tak koho nemohou zotročit, tak ho prostě zabijí. Samozřejmě tady má hlavní slovo až závěr z experimentů, jak nejrychleji a nejsnadněji vyrobit co největší množství belemitových perliček srovnatelné kvality ze Sungirem.

Výroba perliček je možná také jen věcí týdnů k všednímu pobavení za zimních dnů, kdy by ven člověk nevylezl a mohla plnit úlohu proti nudě a být záminkou pro vyprávění si skutečných i mytologických příběhů. Pokud však nebyl takový experiment proveden je toto pole věcí zatím značně spekulativní.

A když budeme přemýšlet, který ze dvou hrobů je pro archeologii důležitější nálezem z Údolí králů nedošlo k naprosté revoluci ohledně našich představ o staroegyptském oděvu a vizáži, kdežto pohřby od potoka Sungir naprosto změnily naše chápání oděvu v mladém paleolitu. Kdyby zde nebyl oděv takto doložen a navíc v takové bohatosti, nikdy bychom tak bohaté zdobení oděvu ani v největší fantazii pro paleolitické lidi nikdy nepřipustili. Proto jsou pohřby ze Sungiru rozhodně největším archeologickým nálezem 20. století.

Emoce

Rekonstrukční transformace-napodobenina zcela unikátního archeologického nálezu sungirského dětského dvojhrobu ve velkoformátové digitální projekci dovede nejlépe nastolit přímou sociální vazbu mezi divákem a těmito dětmi. Sami můžeme interaktivním způsobem porovnávat archeologickou situaci s rekonstrukcí, sami můžeme nad obrazem přemýšlet, meditovat a nechat ho na nás působit. Obraz vznikal od konce roku 2002 a byl dokončen v roce 2003.

Tento příspěvek o personě jsem chystal téměř tři roky a celý tento projekt kolem persony byl zahajován právě rekonstrukční metamorfózou dětského sungirského dvojhrobu. Pravidelně jsem se vracel k dalším a dalším materiálům ze Sungiru, nechyběly například historické rekonstrukce sungirských dětí a italský hrob mladého chlapce byl vlastně ze stejného soudku. Všechny takové práce jsou nesmírně osobní a emotivní. Ptal jsem se, jestli do vědy emoce patří. O tom, že rozhodně ano, mi udělala přednášku moje kolegyně. Emoce jsou velmi důležité, ženou nás směrem k poznávání, nutí nás být všímavými a citlivými. Jestliže někdo chce raději poznatky bez emocí, jen nějakou čistou vědu, tak si neuvědomuje, že vlastně chce jen jiný typ emocí. Ustrašenost a paralizace, potlačení empatie a arogance s necitelností - prostě práce bez nadšení je jen prací s jinými, opačnými emocemi. Práce bez nadšení je práce nezáživná, zoufalá, vnitřně prázdná a znuděná sama sebou. Stává se tak nezajímavou, že leží na hromadě, které si pro její šedou nenápaditost nikdo nevšímá.

Za dobu práce na personě jsem zaregistroval další nejrůznější mechanismy zkreslení představy o mladopaleolitických lidech. A to i od odborných pracovníků, kteří se oblastí mladého paleolitu alespoň dočasně zabývají. V televizi proběhl pořad, kde gravettience nazývali „pračlověkem“, ale to by tak mohli nazývat staré Egypťany i staré Řeky. Označení pračlověk se vztahuje k ,,předku“ člověka a toto označení je již samo spouštěcím schématem a symbolem pro zcela odlišného, evolučně nedokonalého primitiva a navíc i výrazným nástřelem pro další zkreslené hodnocení. Také v jedné encyklopedii jsem našel přímo heslo "pračlověk" přesně ve smyslu novomytologického tvora, jenž se v čase postupně proměňuje od nultého předka k surovému primitivovi a to jak organicky, tak duševně a kulturně. To vše stojí jako v pohádce na zaklínadlech – primitivní, hrubý, jednoduchý a surový. Kdo tato zaklínadla zná a spustí jejich přeříkávání, vždy, když se bavíme o pravěku, věří, že se z něj stal skutečný odborník na paleolit. Tento článeček v popisované encyklopedii byl napsán tak naivně a s takovou plnou vírou, jako by malé děti popisovaly vodníka, rusalku, čerta nebo bubáka.

Původní jednobarevné a dvojbarevné rekonstrukce Sungirců od Gerasimova a jeho následovníků z Ústavu pro rekonstrukci podoby podle lebky v Moskvě (ústav byl založen už v roce 1950). Rekonstrukce jsou sice akademicky a umělecky přijatelné, avšak ve své sádrové nebo pokovené, tmavé podobě byly zcela nečitelné a pro laiky nepochopitelné. Při dalším přefocování se rychle ztrácela prostorová hloubka, proto tyto rekonstrukce byly jen stěží přijatelné pro ruská média, natož pro zahraničí.

Sungirské hroby jsou tak fantastické, že pro mnoho lidí je třeba skutečně předvést ukázky archeologických publikací, které již svého času informovaly, když už ne širokou veřejnost, tak alespoň malou skupinku odborníků - specialistů. Tato barevná ukázka pochází z publikace Paleolit SSSR od Abramové (Abramova, 1972).

A tato ukázka hrobů je z původní, velmi podrobné, staré publikace od kolektivu vědců (Bader, Gerasimov, Zubov atd.) (Bader, 1984).

A toto je zase obálka práce věnované antropologickým závěrům a portrétům lidí ze Sungiru. Nahoře v levém rohu vidíme nápis v azbuce - Akademija nauk SSSR - tedy Akademie věd Sovětského svazu. Nověji vydal velmi podrobnou práci syn vědce, specialisty na paleolit, archeologa O. N. Badera (Bader, 1998).

U nás v našich publikacích se objevil sungirský hrob muže poprvé v knize Jana Jelínka "Velký obrazový atlas pravěkého člověka" zhruba před 30ti roky. Nádhernou fotografii polopostavy muže s tisíci perličkami a náramky však nedoprovázely orientační informace. Chyběla dokonce přesnější datace nálezu, chybělo i přesnější kulturní zařazení a nákres celkové hrobové situace. Protože se v publikaci objevovaly pro srovnání jak mezolitické, tak dokonce někdy i neolitické, ba i recentní artefakty, pokládal jsem tento hrob velmi dlouho za nejpravděpodobněji mezolitický. Uvažoval jsem tak, že kdyby byl opravdu nález muže ze Sungiru paleolitický, nedej Bože gravettienský, Jan Jelínek by rozhodně o tomto úžasném objevu přinesl nadšeně řadu velmi podrobných informací a fotografií. Stejně nebo velmi podobně uvažovalo mnoho tehdejších čtenářů. Originální text pod obrázkem zněl: ,,Pohřeb ze Sungiru (SSSR), na hlavě i na hrudi byl oděv zdoben četnými ,,perlami" (podle Gerasimova)." Evidentně chyběly informace, že je muž zdoben i na dalších částech těla. Informace o kulturně časovém zařazení Sungiru přinášela jediná krátká věta ze strany 287 o mobilním umění: ,,...jsou nálezy drobných uměleckých předmětů paleolitického stáří... Ojedinělé nálezy se vyskytují i dále na sever, např. drobná plastika koně ze Sungiru, východně od Moskvy." Z uvedeného není jasná spojitost koně s hrobem, často totiž na jednom nalezišti probíhalo osídlení v různých kulturních vrstvách a to mohl být tento případ, zvláště označil-li Jan Jelínek nález koníka za ojedinělý. V reále k němu patřily další zvířátka a řada kotoučků, ale i celé hroby s další, velmi bohatou výbavou.

Konečně kniha Jiřího Svobody "Mistři kamenného dláta" z roku1986 přinesla dataci sungirských hrobů a alespoň náčrt dětského dvojhrobu s písemným popisem. Svoboda, jak je vidět, si dokonce povšiml podobnosti se sousoším z Gagarina a jeho skicu také umístil hned pod dvojhrob. V reále nás ani tato publikace nemohla oslovit, protože verbální popis velkoleposti sungirského paleolitického památníku, jakkoli barvitý, je bez skutečného obrazového materiálu pro čtenáře jen hromadou šedě černých písmen na papíře. Nicméně už bylo možné dát si Jelínka a Svobodu dohromady a pochopit, kolik uhodilo, zajít do knihovny Anthroposu a tam najít originály ruských publikací.

Kolegyně se dozvěděla od jednoho děvčete, že jede na tématický letní tábor. Loni šili oděvy indiánů, letos mají přijít v cárech přes jedno rameno jako ,,pralidi“, z čehož děti, tedy vlastně dospívající mládež, zas tak velkou radost neměla. Kolegyně ji ubezpečovala, že si může ušít cokoli pěkného na způsob indiánské haleny s rukávy a snažila se jí říct něco o sungirských dětech, ale to by prý v táboře vedoucí nedovolili. Myslím, že kdyby do takového letního tábora ,,pračlověků" přišly sungirské děti a to třebas i ve svém civilnějším šatstvu, tak by byly rázně odmítnuty (a musely by se chudáci nejprve převléci za ,,opravdové, pravověrné pračlověky“).

Proč do vědy míchám emoce? Emoce jsou základem vědy, bez emocí je věda na nic. Věda stojí na emocích, copak není ve vědě prvotní emotivní otázka ,,PROČ ?“ Často přidělování peněz na ty nebo ony výzkumy je jen otázka emocí, co je sympatické, co by mohlo být, kdo je jaký, kdo je sympatický, kdo působí věrohodně… Kolik přísné a vysoce spravedlivé míry v samotném rozhodování kolem podpory nejrůznějších oblastí vědy vlastně je?

Jeden z nejstarších obrazů pro Antropark z roku 1998-9 představuje napodobeninu výroby sungirských korálků uvnitř obydlí. Děvčata navlékají a přišívají korálky na oděv, muž zpracovává surovinu na korálky. Tento obraz byl už jedou upravován tak, aby profil muže více odpovídal profilu muže ze Sungiru, přesto že nechce být jen další, otrockou, anatomickou replikou téhož. V současnosti by bylo dobré realizovat další úpravy obrazu, co se týče výroby perliček. Mimo zpracovávání mamutoviny se především zpracovávala rostra belemnitů a to na obraze chybí, taktéž se chystá revize samotných objektů obydlí, které byly velmi pravidelné a obdélníkové (půdorys). Je možné, že tato revize podstatněji ovlivní vnímání prostředí, v němž sungirští lidé žili a které si vytvářeli.

Kdyby naši archeologové nebyli nadšení svojí prací, asi by určitě nedělali ve svém volném čase a možná ani ne v pracovní době. Bez nadšení odumře i zájem o vědu, nadšení vědců zanikne, práce je přestane bavit a dostaví se uvědomění si tísnivé finanční reality, která lehce může sousedit s nápadem rozkrást a rozprodat svěřené sbírky, které pro takového člověka najednou nedávají žádný smysl. Vzpomeňme na sebedestruktivní nadšení amatérského paleontologa, lékaře Mentella, objevitele dinosaurů nebo na rizika, jež podstupovali nadšení lékaři, kteří si sami sebe infikovali příšernými nemocemi. Za tím vším stál jejich vztah a emoce k vědě a poznání. Jak je to kontrastní oproti posměváčkům a ohrnutým nosům tupců oficiálního, hierarchického, akademickoidního panteonu celebrit, chladných vůči nadšení z vědy, dělajících dlouhý nos na pana Pasteura ve snaze ho a jeho práci co nejvíce shodit a zesměšnit. Věda bez emocí mající armádní hodnosti je jen bezduchou, hierarchickou, navíc ještě vousatou a nebezpečnou příšerou, ze které si vesele a velmi trefně utahuje Farley Mowat v tragikomické knížce o vlcích a úřednících vědy a úřednících vůbec ,,Nehaňte vlka“ (Mowat, 1981).

Vůbec první obraz, který pro Antropark vznikl. Tato rekonstrukční napodobenina v sobě spojuje nálezy z hrobu muže i z hrobu dětí. Čepice spíš připomíná jednu rekonstrukci čepice děvčátka, jehlice a pláště byly taktéž jen u dětí, stejně jako koník, který je zde namalován na malé kabelce. Velké kopí je zase vypůjčeno od chlapce. Kompozice je založena na spirálovitém, stoupavém pohybu postavy, stejně jako například Michelangelův Mojžíš. Spolu s podhledem na mužovu tvář a vertikálou kopí tak získává postava muže rozměr velkoleposti. Je to asi vůbec médii nejužívanější obraz z celého Antroparku. Dokonce jeden čas přemýšleli pracovníci Oddělení pro paleolit archeologického ústavu Akademie věd v Brně, že by obraz odkoupili. Stan v pozadí sice už nemá v Sungiru archeologický podklad, ale mimo tento stabilní, dlouhodobě využívaný prostor jistě Sungirci užívali i jiné typy obydlí nebo se s nimi setkávali u svých sousedů.

Tato rekonstrukční napodobenina je podobnou mixáží jako o pět let starší předchozí obraz. Obličej vycházel spíše z materiálu moravského, konkrétně předmostského gravettienu. Práce sledovala snahu přesněji a opatrněji interpretovat korálky v prostoru hrudní kosti muže, které před tím vycházely z cizí interpretace. Kriticky lze hodnotit umístění předmětu ,,velkého klíče". U dětí byly tyto umístěny ve výšce pasu (nikoli však v Itálii). Sestřih vlasů ukazuje, že sungirskou čepici studie neřešila. Vznikla tak další rekonstrukční napodobenina, opakující základní gravettienské schéma, mající vytvořit pozitivní vztah diváka k sungirskému archeologickému materiálu a jeho zapsání se do povědomí. Byla to určitá náhradní pracovní varianta řešící situaci, kdy nebyly prostředky na samostatné zpracování portrétu lidí z předmostského hromadného hrobu a podrobného návazného zpracování materiálu sungirců.

Dětský sungirský dvojhrob – rekonstrukční metamorfóza

Na obraze je mnoho míst, které jsou přímým převedením autentického archeologického materiálu a také je zde hodně prostoru zpracovatelného jako rekonstrukční transformace.

Práce na takovém obraze je rozhodně pro umělce výsadou, už jen proto, že se mohu jako první na světě podívat na velmi solidní představu vizáže zevnějšku tak dávného člověka. Je to srovnatelné s objevnou cestou na Měsíc nebo s cestou na Mars. Stejně tak je to výsledek velmi dlouhých a pečlivých příprav. Takové pohledy do minulosti patří k objevným cestám, jako je dobytí pólů nebo dosažení pramenů Nilu. Myslím, že úplně to samé si uvědomovali sami objevitelé sungirských hrobů a proto ani oni nemohli prostě skončit práce prostým suchým archeologickým zaevidováním materiálů a zakončit je fádním, úředním, písemným popisem s několika spornými fotografiemi, nedostatečnými náčrty a nepotřebnými a samoúčelnými tabulkami a grafy. Publikace všech ruských autorů píšících o Sungiru jednoznačně dokládají potřebu sdělit víc, než bývá ve výkopové archeologie zvykem.

Kdybychom hledali vedle Sungiru a Malty další kulturní okruh, který by nás tolik informoval o oděvech, našli bychom další podobný nález už jen o 12 000 let mladší a to mezolitické kresby ve Španělsku, kdy tamní lidé kreslili svoji vizáž na stěny skal.

Práce na rekonstrukční metamorfóze sungirských hrobů je jedinečná. Už jen práce kolem výroby replik archeologických artefaktů a prvních fotostudií sebou přinášela zvláštní pocit znovuožívání velmi, velmi starodávného a velkolepého.

Vlastně se práce na rekonstrukční metamorfóze sungirských dětí stala mezníkem v mém pohledu a přístupu k rekonstrukcím. Uvědomil jsem si, že v první řadě je nutné se věnovat takto zjevným archeologickým materiálům, protože nám prostředkují pro nás docela dobrou základní pozici pro nezkreslené poznání jiné kultury. Rekonstrukce je vlastně vždy setkání dvou kultur. To sebou přináší řadu psychických mechanismů. Vzpomeňme na sociálně-kulturní antropologii, na poznávání etnika na dálku a na rozčarování, které přinášejí nové a nové revize, které ty předchozí výzkumy odhalovaly jako idealizující.

Děti, stejně jako sungirský muž, jsou vyzdobeny nejlepším a nejreprezentativnějším oděvem, který je měl vybavit na cestu, na které měly udělat dojem. Tak se naše setkání stává oficiálním, protože druhá strana na setkání onoho vyslance tak vybavila. Vše je oficiální a vše je kryto formální personou.

Tato rekonstrukce je pak tak zvláštní právě pro připravenost obou stran. A abychom nezabředli do přílišné povrchnosti a neidealizovali si tuto společnost ať na tu nebo onu stranu, záleží jen na našich vědomostech a množství ,,předchozích zkušeností“ jak si co vysvětlovat a jak co nechat otevřené ve výčtu možností či šíře koridoru možného.

Sungirské hroby jako reprezentační materiál gravettienu

Budeme-li chtít hodnotit cokoli reprezentačního z gravettienu, nebude už nikdy možné, abychom takovou práci neuskutečnili z pohledu tohoto hrobu dětí.

Je dobře, že existuje takový oficiální a působivý materiál z druhé strany, protože naše strana je předpojatá, ráda vytváří novodobé mytologie, protože si v nich řeší své vlastní postavení, problémy a komplexy. Uplatňuje se zde sociální psychologie - na mysli mám pokusy s modro a hnědookými žáky v rámci svévolné diskriminace, kdy naše civilizace a zvláště hodnotitelé jsou pochopitelně ti lepší - modroocí.

Mám podezření, že se zde uplatňuje i postavení a vzdělání hodnotitelů už v naší společnosti, kteří se rekrutují ze střední vrstvy a z oblasti vzdělaných, ekonomicky alespoň určitým způsobem rozumně zajištěných lidí. Hodnocení z jiné společenské třídy nebo z jiné části spektra vzdělání bude asi podstatně odlišné. Jedná se o to, že každá společenská třída i ekonomická úroveň má svoji vlastní mytologii a pohled na svět, který jí pomáhá vnímat realitu tak, aby ji mohla psychicky zvládnout. Tyto různé specifické přístupy vytváří různé specifické informační filtry a na to nesmíme zapomenout při propagaci informací o paleolitu. Co se nám tedy bude zdát jako očividně úspěšná strategie pro středně vzdělané obyvatelstvo, může totálně selhat u méně vzdělaných lidí, stejně jako u příliš vzdělaných lidí. Musíme počítat s tím, že spolu se vzděláním, ekonomickou situací a společenským postavením se mění ego, které je pak otevřené jen určitému specifickému způsobu podávání informací.

Přesvědčení a prostá radost z víry, že jsme lepší než "ti druzí" může vést k řadě zcela iracionálních úsudků. Proto sem nutně patří i orientace v kulturním zastínění a nutný je i zájem o individuální a sociální psychologii. Sungirské hroby jsou symbolem a měřítkem našeho naslouchání. Sungirské hroby jsou vytvořeny jako reprezentativní materiál a chceme-li si udělat představu o výtvarné, umělecké a řemeslné úrovni jiných gravettienských reprezentačních, nedochovaných artefaktech, můžeme tuto rovnici otočit a rekonstrukční metamorfózy jsou zde jako měřítko!

Povaha a hodnota sungirských hrobů

Skutečně je třeba spravedlivě se zeptat, kolik ostatních neolitických a daleko mladších hrobů by vydalo po 25 000 letech tolik informací a zda by mohly po takové ohromné době poskytnout podobnou, jedinečně bohatou výpověď. Sungirské hroby totiž tak, jako ostatní drtivá většina paleolitických materiálů, nejsou extrémně dochované, neexistuje zde žádný, těžko dochovatelný organický materiál. Kdyby se někdy nalezl takový materiál jako u ledovcového muže nebo jako v případě mnoha jiných materiálů z holocénu, pak by se mohlo jednat o zcela senzační sondu do minulosti. Pak totiž i obyčejný tuctový hrob poskytuje jedinečnou výpověď. Ale to se zde nestalo.

Pokud bychom chtěli prognostikovat takové hroby jako v Sungiru, asi bychom nebyli velkými optimisty. Šance, že by se vůbec něco takového mohlo přihodit je prakticky mizivá. Vysvětlím proč.

První předpoklad bude, že v severském paleolitickém prostředí budou početně slabé především lovecky orientované přírodní národy. Protože je na severu málo ekologicky produktivní prostředí, je základem všeho značná mobilita. Za mobilitu se platí odmítnutím všeho těžkého a nadbytečného materiálu. Proto nesou-li reprezentativní oděvy lidí zdobení, je zdobení malované, vyšívané, nebo přišité z lehkých materiálů a nebo jen omezeno na několik málo kousků těžšího materiálu. Přesně takové hroby v gravettienu totiž jsou. Aby se dochovaly informace o oděvech, musely by se tyto oděvy nezvykle početně zdobit odolnějším materiálem, který je však těžký.

Hledáme tedy výjimku. Takovou společnost, které nevadí nějaké to kilo navíc, protože ona to zvládne. To znamená, museli bychom předpokládat, že bude existovat lokalita se stálými zdroji surovin a potravy a nebo, což je pravděpodobnější, etnikum se zařídí tak, aby pro ně nějaká ta zátěž navíc nebyla věcí ohrožující jejich dostatečnou mobilitu, tedy sáhne k dalším způsobům mobility - zvířecímu zápřahu. I tak bychom asi konvenčně uvažovali, že taková etnika byla spíše výjimkou. A nyní přichází na řadu důležitý okamžik a totiž výjimečnost podzemních hrobů v gravettienu. Dostat někoho pod zem bylo nejspíše ekvivalentem pohřbu za hřbitovní zdí. Neznáme totiž žádné opravdové plošné pohřebiště z paleolitu. Takže se očekávání takového hrobu rovná očekávání zázraku a prvního místa v největší loterii světa.

Proto nerespektování těch několika unikátních a zároveň osamocených hrobů a jejich výpovědní hodnoty o presentačním materiálu je neuvěřitelným vyhazováním peněz a plýtváním času a energie.

Rozbor a popis dvojhrobu vzhledem k praktickému a prezentačnímu charakteru oděvu

Vše vypadá jasně a jednoduše, do té doby, než se začneme ptát, zda jsou zdobení korálky také na druhé, zadní straně hlav a na zádech pod žebry...

Oba případy, jak sošky, tak hroby, společně ukazují v dochovatelné podobě vnější prezentaci zevnějšku. V sungirských hrobech je péče věnována kompletně celému tělu a to i například nohám. Zachycený materiál se opakuje především v horizontální rytmické dekoraci. U maltsko-bureťských sošek je pokryto kompletně celé tělo s výjimkou obličeje, u hrobů jsou jednotlivé horizontální pruhy rozmístěny volněji a sledují obvyklá pravidla nášivek (zakončení materiálu, sešívání materiálu) nebo se objeví na příliš prázdném prostoru, který je na očích u výrazné anatomické partie (např. přes hrudník). Pruhy se opakují podle podobných pravidel jak na rukách, tak na botách. U bot je velmi dobře patrné rozmístění korálků a to u všech tří lidí. Vidíme zde určitou uniformitu, ale ta zřejmě byla diktována právě praktickou nutností řešit takovou úlohu, na kterou byly kladeny specifické, přísné a totožné nároky. Bader si všímá možnosti, že by byly boty přišity k nohavicím a tvořily s nimi jeden celek. V severských podmínkách se skutečně takové věci dějí, sama parka je tomu známým příkladem. Už se méně ví, že se přišívaly k rukávům i rukavice. Ztratit totiž na severu botu, čepici nebo rukavici znamená v lepším případě přijít o ruku nebo o chodidlo a jak potom takový mrzák v tamních podmínkách obstojí? Přestože mluvíme o slavnostním oděvu, byl tento, logicky vzato, ušit podle běžné a zaběhané kulturní normy a poskytuje nám i tak dostatek informací o všedních oděvech.

Na rozdíl od dospělého muže, děti mají korálky i přes břicho. Nejprve jsem myslel, že to mohou být korálky z rukavic, ale u holčičky je dobře vidět, že její ruce jsou spíš situovány podél těla. Rozdíly jsou pak evidentní také na výzdobě pokrývek hlav. Dělení oděvu alespoň v půli, tedy na kalhoty a halenu, vidí etnograf Tomáš Boukal, jak stále opakuji, jako nutnost. Je to praktické kvůli chození na záchod, které je na severu velmi choulostivou záležitostí. V případě, že byste si zkomplikovali život nějakou kombinézou, jak už jednou bylo v souvislosti s venušemi z Malty a Buretě vzpomínáno, musela by být nejspíš specificky upravená, aby se nemusela pokaždé z velké části sundávat.

Konkrétní závěrečné práce na rekonstrukční metamorfóze dětského dvojhrobu

Pro mě osobně je velmi obtížné vidět v šídlovitých nástrojích pod krkem dětí něco jiného než jehlice na zapnutí pláště, neboť se u mě projevuje silný vtisk, protože když jsem tento materiál poprvé uviděl, byl doprovázen právě takovouto interpretací. Skutečnost, že se jehlice opakují u obou hrobů a že obě mají identický sklon, nám ale v podstatě ani jiné možnosti vysvětlení nenabízí. Také to koresponduje s tím, že muž, který takovou jehlici neměl, toho neměl v hrobě podstatně víc. Dá se říct, že jeho hrob byl jinak prázdný.

Když jsem chtěl na obraze zachovat všechny artefakty, bylo nutné respektovat i jehlice a k nim patřil plášť. Proto přesnější výpověď o rozmístění korálků u dětí chybí. Jak jsem už výše uváděl, na rozdíl od muže je rozmístění korálků u dětí chaotičtější. Pořídil jsem si barevný xerox z publikace, kde jsou hroby vyfoceny a tím, že je xerox kontrastnější než originál, zjasnily se a konkretizovaly jednotlivé korálky. Proto vlastně ještě po roce probíhá dál práce na rekonstrukci a je porovnávána s daným materiálem. V pracích ruských autorů nějaké přesnější rozmístění korálků (a jejich orientace) dál na těle chybí, i když si některých speciálních partií všímají velmi podrobně a pouští se do jejich výkladu a rekonstrukcí.

Jak vyplnit jámu? Potíž okamžitě nastává, když si srovnáte jámu muže a jámu dětí. Prostor kolem muže je malý, kolem dětí značný, to koresponduje s dary kolem dětí, ale někde je takový prostor a nic tam není.

Moje úvahy byly velmi jednoduché. Pokud byl dětský hrob vybaven tak, byl vybaven i nedochovatelným organickým materiálem. Odmítl jsem naivní představu, že by tam tehdejší lidé dávali jen ty materiály, které na druhé straně mohou vyzvednout archeologové. Proto ty kožené vaky, tašky, pouzdra a hračky z kůže a březové kůry. Moje prvotní úvaha byla věnovat se jen rekonstrukci samotných dětí a jejich oděvu. Věci kolem mohly informace o oděvu rušit. Pak jsem se rozhodl akceptovat nálezovou situaci dvojhrobu plošně a úplně. Nepůjde tedy jen o personu vizáže dětí, ale o celkové vyjádření vztahu pohřbívajících k dětem a to je rozměr vztahu, který je důležitější, než nějaká moje práce o oděvech paleolitu. Proto také okolí, tedy výbava, není jen naznačená nebo jen omezená na dochovatelnou slonovinu, ale má ukázat tutéž pestrost a množství jak v dochovatelné, tak i v nedochovatelné podobě.

Jak vybarvovat? Při práci vznikal nejprve jednotónový podklad, který už sám o sobě bohatou členitostí poskytl dostatečně zajímavou výpověď o dětském hrobě. Vždyť rekonstrukce portrétu dětí gerasimovovy školy (G. V. Lebedinské a T. S. Syrniny) také byly realizovány v omezené barevnosti. Avšak gerasimovova škola měla tóny barev předimenzované a odlidštěné, protože napodobovala kov - zašlý bronz nebo nechávala portréty sádrově bílé. Takto jim však zmizel náboj sugesce a vše zůstalo jen při akademické, pro veřejnost nesrozumitelné a nezajímavé situaci.

Moje vybarvení se omezovalo na minimum, také materiál oděvu nebyla dlouhá srst, která by zakryla korálky, ale kůže sama, stejně tak, jak to ukazuje ruské (Baderovo) srovnání s kalhotami severozápadních indiánů. Stačilo tuto kůži dát do tónu hnědé, uzené kůže, impregnované kouřem nebo nabarvené červenou hlinkou. Přestože zřejmě věci kolem dětí byly bohatě zdobené a pestře barvené, musel jsem dodatečně tyto předměty na obraze barevně zneutralizovat, protože nepřiměřeně odváděly pozornost od dětí a poutaly ji na sebe, i když byly jen hromadou vycpávek, které byly jen nekonkrétním materiálem v koridoru možného, navíc tvarově nespolehlivě proměnlivého materiálu napodobenin. Pozornost se tak nyní orientuje na materiál, který je povahově tvarem jednoznačnější a o který jde především. Ale jsem si vědom, že to znamená určitý odklon od celkového efektu. Přílišné vzdálení se od vzoru archeologického nálezu jsem však nemohl akceptovat. Zvláště u první takové celkové rekonstrukce dvojhrobu na světě.

Proč jsou pozice trochu jiné než u koster? Především je možné a snadné si představit, že děti byly položeny například na kožešiny a na rovnou zem a hlavy měly přesně jako na rekonstrukci. Po rozpadu měkké tkáně pak už krk nedržel lebku, která se převážila a přetočila směrem bradou dolů. Je však nutné říct, že bychom také mohli otevřít diskusi nebo ještě lépe nadchnout někoho, kdo by sledoval, jaký je vlastně rozdíl mezi pohřbem v rakvi, kde se bez problému může změnit poloha lebky, od pohřbu, kdy je tělo zahrnuto hlínou a takto zafixováno. A aby to nebylo tak jednoduché, musíme přiznat, že nevíme, zda nebyly těla přikryty rohožemi a kůžemi či surovou tvrdou kůží a ta pak teprve překryta. Tedy by těla byla pohřbena tak, že zde mohly vzniknout podmínky ne nepodobné podmínkám v rakvi.

Ale pokud byli tito lidé pohřbeni pod zem do úrovně permafrostu a hrob byl přikryt materiálem tak, že vytvořil mohylu, pak těla zespodu na dlouhá staletí zakonzervoval mráz a led. Můžeme takto mluvit o určité možnosti konkrétní mumifikace na rozdíl od normálního nadzemního nebo pozemního pohřbu, jehož účelem byla likvidace těla (nebo alespoň jeho měkkých částí). Každopádně těla dětí na rekonstrukci nemusíme nutně chápat jako těla v naprosto definitivní poloze a můžeme si představit, že se s nimi ještě dál manipulovalo. K takové manipulaci bychom mohli počítat položení hlavy a upřesnění pozice nohou.

Pokud však děti zemřely doma v obydlí, je naopak možné si docela dobře představit, že sklon hlavy způsobil polštář a protože po ztuhnutí těla tato pozice dětem zůstala, je možné, že po přenesení do hrobu byly hlavy podloženy například kožešinami, aby samy netrčely do prostoru. To je všechno patří do oblasti, kterou moje rekonstrukce teprve otvírá.

Rozšoupli jsme se nebo jsme příliš opatrní? Další možné variace a doporučení.

Výš už byly obě tyto otázky několikrát nepřímo řešeny, odpovědí je, že rekonstrukční metamorfózu dětského dvojhrobu je možné označit za velmi opatrnou. Je možné si představit pestrost dalších materiálů, řadu nedochovatelných nášivek, kombinace třásní, chrastítek z plátků rohoviny mamutích kopýtek, různé kožešiny barevně nápaditě sešité na plášti, barvení pláště, přizdobení pestrou textilií. Chybí zde rohože, košíky, a barevná pestrost nedochovatelného zboží.

Obličeje jsem se snažil udělat tak, aby respektovaly tváře dětí z ruské rekonstrukce, ale i na upravených barevných portrétech jsem dělal malou holčičku ve tváři baculatější. Protože v studených podmínkách tomu u dětí zpravidla tak bývá. Obličeje obou dětí jsou si sami sobě rozhodně velmi podobné. Jednak máme rekonstrukce podob podle lebek, ale v materiálech je přece i možné získat několik málo pohledů na lebky dětí a to zepředu i z boku. U chlapce je nepřehlédnutelné dopředu vystrčení předních zubů a dopředné protažení obou čelistí. Patrný je nevelký nízký nos a už počínající výrazné formování vnitřních partií nadočnicových oblouků. Lebka holčičky prozrazuje naopak normální běžné ústa a oproti chlapci má vyšší kořen nosu, tedy její nos byl také evropsky průměrný. Když si dám k sobě portréty všech tří osob ze Sungiru tak musím jako portrétista říct, že jak v lebkách, tak v portrétech zde máme tři individuální naprosto jedinečné a vzájemně vzdálení podoby a to už v základních proporcích i v detailech. To svědčí o velké variační šíři antropologické skupiny kostěnkovsko-sungirského kulturního okruhu.

Jsou možné i další varianty oděvů v koridoru možného například parky, hlavně u holčičky, varianty s našitými rukavicemi, je možné, jak už jsem psal (u rekonstrukční metamorfózy u muže ze Sungiru)(Balák, Chronc 2000), že není nám nic známo o opotřebení korálků otěrem ani neznáme její zvětšeniny, které by napověděly víc o materiálech a technice našívání a navlékání, stejně tak nevíme nic o zadní části oděvů, nevíme zda to, co je zde uloženo je materiál zepředu oděvu nebo i z jeho zadní strany. Jakousi odpověď vidíme na detailech paží, a nohou. Na fotografiích hrudníků jsou patrné skrumáže perliček kolem žeber bez toho, aby člověk věděl zda nějaké části řádků byla zachycena i pod žebry. V materiálech chybí i orientace perliček podle osy, která by mohla umožnit další zpřesňující vyhodnocení.

Proč?

Pro naši kulturu je zarážející a nepochopitelné, jsou-li lidé spolu pohřbeni tímto způsobem. Zcela nezvyklá poloha těl, která neleží vedle sebe. Je taková pozice v gravettienu jinde zcela nezvyklá nebo máme i jiné podobné materiály?

Několik málo set kilometrů od Sungiru na jiné světoznámé lokalitě garavettienu - Gagarino našli archeologové tuto dvojsošku. Vše nám připadne nějak až nějak podezřele známé, ačkoli je sousoší velmi kubické a velmi málo popisné v reálných dimenzích, přesto zcela evidentně menší postavu můžeme identifikovat jako ženu (prsa, břicho). Z výtvarného hlediska je zajímavý kontrast mezi kubicky blokovitým trupem a najednou proporčně realističtějšíma nohama. Druhá větší soška nenese takové znaky (tvar břicha, prsa, realistické, ale malinké nohy) a určitě se jedná o mužskou sošku. Evidentní podobnost se sungirským materiálem by mohla znamenat odhalení určitého principu za kterým stála taková mytologie, která se promítala i do pohřebních zvyklostí. Prověřit takovou možnost znamená podívat se na ostatní gravettienské pohřby.

Gagarinská dvojsoška muže a ženy a její rekonstrukční transformace. Prvně byly upraveny rozdíly ve velikostech muže a ženy, teprve na základě reálných poměrů velikostí těl byla provedena malba ležících těl. Vlastně ani jinak je nelze zobrazit, aby jeden druhému nestál na hlavě a rovná záda muže k spočinutí právě na zádech sama vybízejí. Tak zde máme před sebou symbolické spojení muže a ženy jako spojení dvou protikladů a také jako ilustraci příběhu, který neznáme a ilustraci mytologie, která je pro nás neznámá.

Proč byly děti pohřbeny s hlavami proti sobě? Po té, co jsem se seznámil se suverením tvrzením ,,onoho PROČ?“ kolem věstonického trojhrobu, jsem značně znechucen velkým amatérským fantazírováním konkrétním sexisticky orientovaným zcela moderním západním příběhem. Tady je situace přeci jenom jednodušší, od samého počátku své publikační činnosti Jiří Svoboda upozorňuje na podobnost Sungirského dvouhrobu a dvousošky z Gagarina (Svoboda, Mistři Kamenného dláta). Lokality jsou v téže oblasti jen 150 kilometrů daleko. Neznamená to nutně přímou souvislost mezi nálezy (,,fotografie z pohřbu“ obdoba jihoamerických loutek zesnulých), ale statisticky daleko pravděpodobnější je, že se setkáváme se standartizovanou etiketou vyjadřující vzájemný rodinný nebo sociální vztah a nebo mytologický vztah či přímo mytologické vyjádření vztahu a příběhu, či přesněji řečeno vyjádření vztahu příběhem. Stejně jako když blízce příbuzní původní mladí lidé v Austrálii opačného pohlaví si chtějí povídat, probíhá rozhovor zády k sobě, aniž by si hleděli do očí. Gravettienské podzemní hroby jsou výjimečné a často originálně seskupenými jedinci. Možná právě v kontextu mytologických příběhů, které jsou nám naprosto neznámé a toto je jen letmý dotek, kterému nerozumíme a jenž je blízkou branou, kterou však nedokážeme projít. (Jung popisuje užití mytologie u severoamerických indiánů Navaho i k léčbě, promítnutí mytologie a víry v rituálu pohřbu není snad ani nutné zvlášť představovat, protože k tomu stačí obyčejný běžný katolický pohřeb). Právě u tohoto hrobu tím, že máme identickou podobu na soškách je tohle nejlépe pochopitelný gravettienský hrob. Někteří vykladači gravettienských hrobů je hodnotí veskrze z pozice naší kultury a holoceních kultur, kde je normou klást i do společného hrobu lidi jako individuality, výjimky jako matka s malým dítětem, nebo sedící pohřbený jsou výjimky, které si vynutily skutečné reálné konkrétní okolnosti. Ale v gravettienu tomu tak v zásadě vůbec není, jakmile máte v jednom hrobě více pohřbených naráz, neleží zde každý sám za sebe, ale vždy vyjadřují určitý vzájemný vztah. Vyjádření vztahu je normou a standartem a jako takový by měl být podpořen předně mytologií, která je právě o vztazích. Pokud budeme chtít gravettienské hroby příběhově interpretovat, musíme začít právě zde a nikoli u složitého věstonického trojhrobu u kterého chybí tak evidentní nápověda.

Nedostaneme se jen k ničemu jinému než k letmému dotyku s minulostí, která jakoby chtěla už už promluvit a zůstane jen mlčenlivým nehybným obrazem zastaveným v čase.

Zajímavý pohled na dolnověstonický trojhrob je až právě přes pohled z gagarinské dvojsošky a sungirského dvojhrobu. Právě v této souvislosti, když se pečlivě podíváme na mladou ,,ženskoidní" postavu uprostřed, která je pažemi propojena s postavou mladého muže těsně vedle ní vidíme, uvidíme, že i tyto postavy jsou orientovány každá jiným směrem, přesto jsou spojeny. Jedna leží na břiše a druhá na zádech a jsou spojeny rukama.

Vedle sebe pohřbené postavy nemají ze Sungiren ani z Gagarinem nic společného, alespoň se to na první pohled tak jeví. Spíš nás upoutají gesta, kterým jak máme pocit určitě snadno porozumíme. Ale najednou zjistíme, že i tyto postavy se k sobě mají podle klíče opačné orientace, odtažení a setkání v jednom bodě. Postavy se od sebe odvracejí, odsunují, přetáčí... Podíváme-li se na postavy dívky uprostřed a mužské postavy napravo vidíme, že jsou opačně orientovány (jedna leží na břichu, druhá na zádech) ale vidíme také, že jsou tyto opaky symbolicky spojeny rukama, které se jim překrývají. Další třetí postava je už odtažitá.

Další třetí mladá postava je pohřbena až opodál a s oběma postavami je spojena gestem levé ruky, která je hřbetem dolů a dlaní nahoru položená v klíně prostřední ,,ženskoidní" postavy. Tedy nikoli tak jak se někdy prezentuje dlaní dolů, jako by na ní sahala.

Vypadá pak, že za Gagarinem, Sungirem a Věstonicemi stála tatáž mytologie, tentýž mytologický příběh, který je existencí třetí mrtvé osoby rozvinut buď do formy vyjádření například příbuzenských, totemových či spolkových vztahů nebo do dalšího mytologického vyprávění, které nám samozřejmě uniká.

Italský dvojhrob starší ženy a mladšího muže (napravo) neukazuje jen doklady někdejší výzdobu pokrývky hlavy, ale obě kostry vyjadřují především vzájemný vztah. Jedna kostra reaguje na druhou jedna se svěřuje schoulená pod ochranu druhé, zatímco druhá tu první jakoby chrání.

Nejstarší pohřební mytologie světa

Severoitalská dvojsoška muže a jakého si plazovitého tvora a její rekonstrukční transformace-napodobenina. I v soškách gravettienu najdeme další podobně zpracované téma. Máme zde opačně orientované figury ženy a dalšího neženského tvora, tedy další zobrazení spojených opaků.

Podle Junga se každý důležitý sen se točí kolem hada. Jung právě u hada mluví o kolektivním podvědomí a kolektivní fantazii. Všude ve všech kulturách je had nějak zakotven a v současnosti je nejvíce rozpracován vztah k hadovi v Indii v nábožensko-filozofickém směru tantismu. Jedná se o takzvanou KUNDALINI - hadí sílu. Had, se podle Junga, objevuje ve všech kulturách a to s podobným významem, proto mluví o kolektivním podvědomí a vysvětluje to faktem, že jsme podobní lidé.

Had a jeho význam nejsou věcí individuální fantazie, ale kolektivní fantazie. Had je tak zvláštní, protože se zdá být tak vzdálený od lidského vědomí a pocitů. Má autonomní život nezávislý od nás. Had nikdy nespí, má stále otevřené oči. U nás vyvolává zvědavost a pocit krásy, který se vztahuje k možnosti jeho moudrosti. Jung uvádí, že je symbol hada přičítán u člověka k nižšímu nervovému systému a k jeho páteři.

U Junga můžeme zůstat, pokud budeme chtít vysvětlit proč lidé z různých částí země, času a kultur sahají po podobných věcech a dávají jim i podobný význam. Za takovým chováním jsou tytéž lidské vlastnosti, především hra fantazie. Jung mluví přímo o INFANTILNÍ FANTAZII. Je to hra tvořivosti, hra představivosti a směrem k umění a vyjádření se je to zhmotněná fantazie. Například zvířatům, jako symbolům, dáváme vlastnosti a tyto symboly mohou být i léčivé. Představivost je jazykem podvědomí. Archetypy jsou shodné fantazijní principy, prototypy příběhů, symbolů a vlastností. Každý sám věcem dáváme smysl.

Jungovi následovníci rozvijí dál. Například u mytologických příběhů, které jsou tak oblíbené dokonce i dnes vidíme, například u sci-fi sledujeme zájem o bytosti z jiných světů. Je to téma mimozemské inteligence, to je z psychologického pohledu hledání druhého centra psychického ega, které chceme objevit a navíc z nadhledu charakterizovat naši současnou kulturu. Toto hledání pramenů změn fyzických a psychických stavů a jakého si druhého hlasu - stínu u člověka, tak toto hledání je orientováno mimo svět lidí. Ale domnívám se, že není nutné chodit jen pro současnou sci-fi, ale stačí si pro vzory takového jiného chování zajít právě do světa kolem nás, do říše zvířat. (Moudrost snění)

Hadoidní postava z Itálie není v mladém paleolitu osamocená. Destička z Malty na Sibiři s náměty hadů. Na jedné straně plaketky vidíme rytiny, které velmi upomínají tři lezoucí hady a jsou tak také nejčastěji interpretovány. Druhá strana plaketky má na sobě spirálovité útvary, pro názornost jsem spirály propojil červenou linií. Co by měly mít společného hadi, z první strany plaketky, ze spirálou z druhé strany? Výraznou proměnou chování hada je právě stočení do spirály. Dokonce stále jde o více objektů - hadů. Jeden je velký ústřední, ostatní jsou menší a vedlejší. Zajímavé je, že obě rozdílné pózy hada jsou propojené centrálním otvorem, který obě scény spojuje a který je zároveň jedním koncem spirály -hada, která z ní vychází - nebo do něj vlézá. Pokud je interpretace správná, znovu sledujeme propojené opaky.

Italský gravettien nám přináší dvojfigurku, které, když by ji někdo zadával výtvarníkovi, tak by asi začal …,,On a ona, jsou opaky, které každý míří jiným směrem na opačnou stranu. Přesto jsou spolu pevně a trvale spojeni a tvoří jeden celek.“ Asi to je zase stejné, jako bychom citovali nějakého filozofa, terapeuta nebo psychologa a určitě si vzpomenou ti, co četli Junga, na jeho opaky, jež se přitahují a na jeho stín. Takže italský gravettienský ,,on“ stojí oproti ženě, opačně zády k ní. Každý hledí na jinou stranu a jsou od sebe v pase vzdáleni, ale hlavami a nohami se navzájem pevně dotýkají a prolínají. Nepřipomíná vám to něco? Ano dvojsošku z Gagarina, která jakoby vyprávěla stejný příběh, stejný popis vlastností a charakteristik aktérů ženy a muže. Opakování situace v dětském hrobě, kdy jde jenom o děti určitě nevyjadřuje vztah z události jejich života jako dospělých lidí, je to jen zástupná symbolická projekce do mytologické podstaty přijatá v pohřebním ritu. Tady je vše stejné až na jediný, ale podstatný detail. ,,Ona" je evidentní žena, osově souměrná s evidentní postavou a neevidentní kulatou hlavou, zato ,,on“ nebo ,,On“ je osově nesouměrný, jeho nohy nejsou vidět, zato hlava má evidentní šikmé velké oči a dlouhou úzkou otevřenou ještěří či hadí hlavu. Není proto divu, že se o něm někdy mluví jako o hadovitém mytologickém tvoru. Takové pitoreskní zjevy známe především až ze západoevropského magdaleniénu. Figurky, které zde byly nalezeny však nebyly řádně zaprotokolovány, ani nebyly popsány nálezové okolnosti. Nález je velmi starý snad z konce 19. století a figurky se znovunalezly v jednom americkém muzeu. I kamenná maska ze stejného souboru vypadá velmi mytologicky, nadčasový rozměr získává nejen symetrií, přísností výrazů šikmých očí, ale i hinduistickým třetím okem na čele, které ji řadí do úplně jiného mytologického světa.

Není možné si nevzpomenout zase na Junga, na přitahující se opaky povah, na jeho odvrácené stíny vlastního já, jak z povahy, tak z duše, ba není možné si nevzpomenout na archetypální symbol hada. Konkrétně mně přišla na mysl situace ženy, která přišla k Jungovi s tím, že má hada v břiše, když se na ni Jung udiveně podíval. ,, Né skutečného hada, myslím hada jako symbol“ odpověděla mu. Jung vzpomíná, která náboženství měla v takové mytologii hady a znovu míří kamsi na Východ. Ale i mytologie Australců vzpomíná příběhy o ženě a hadovi a nakonec i křesťanská (katolická) mytologie užívá symboliky o ženě a drakovi. A starojudaistická mytologie světu dala známou postavu Evy a hada.

Myslím, že tady máme dva prvky mytologie, které míří někam k Indii, ale i k řadě dalších historických mytologií, proto bych byl opatrný, co se týká pravosti materiálu i když na druhé straně právě před sto lety by nikdo podvody takového typu určitě nedělal, protože by byly nepřijatelné a neovolucionalistické. Já vím, že jsem u mytologie začal velmi přesvědčivým nálezem lvačlověka z aurignaceienu, který je starší než gravettien. Prostě za ním stojí evidentní lidská mytologie, řekl bych tak přirozená a nutná pro člověka jak ji chápe Jung. Člověk bez mytologie je nemyslitelný, stejně jako člověk bez kultury.

Ale najdeme evolucionalistické názory v literatuře o gravettienu, které popírají mytologii dokonce u kultur gravettienu a nejsou z devatenáctého století. Tak ještě v roce 1983 Bohuslav Klíma při popisu klasických gravettienských sošek sice naprosto iracionálně, ale za to pravověrně evolucionalisticky přemítá:

,,Nelze se však ani ubránit dojmu, že ony sošky zobrazují snad dokonce již konkrétní mytické bytosti vysněného nadpřirozeného světa, který se sice formoval v pevné mýty až později v mladší době kamenné, ale jehož prvopočátky se utvářely nepochybně ve vyspělém prostředí hospodářských a společenských vztahů v závěru paleolitu.“ (Klíma 1983)

Proto bych se moc divil, kdyby někdo v devatenáctém století vyráběl taková falza. Spíš, jak je cítit při rozhovorech s gravettology, jim vadí absence přesné časové datace. U použitého materiálu jako je kámen se na rozdíl od kosti nedá zjistit datum výroby (smrt zvížete) fyzikální cestou. Při mích pokusech o rekonstrukční metamorfozy na pomezí napodobenin, jsem si uvědomil, že ženská soška je typická kubistická ženská venuše vytvořená podle gravettienského kánonu. Jedná se o předvedení postavičky jen na úrovni symbolu, aby bylo patrné, že jde o ženu. Malé holení a lýtkové kosti na noze ukazují typické zkrácení této části končetiny, které bylo běžné v mladém paleolitu. Nerozdělení prsou od sebe uprostřed upomíná některé kubiské gravettienské venuše a mezi nimi v první řadě i gagarinskou dvojsošku. Ruce, jako by úplně chyběly, hlava se stává pitoreskní koulí. Zatímco gagarinský muž má špičatý obličej, který by mohl symbolizovat vousy má jeho italský protějšem takové výčnělky dva pod sebou. Z boku vypadá ještě pořád tato soška jako figurka muže, ale zepředu právě po srovnání s evidentní skvěle a naprosto jednoznačně vyjádřenou ženou, zepředu je vše najednou o něčem jiném. Vidíme jakési tenké kličkovité dvojité tělo upomínající úhoře, chobotnici nebo hada, vše navíc umocněno příčnými rýhami na jedné části břicha, která je členěna, tak jak to známe z anatomie hadů. Navíc zepředu, to co se jevilo jako podivné spodní vousy, vypadá jako otevřená ústa s ostrými zuby. Kdyby tato italská soška ,,byla nalezena“ v nedávné minulosti, ale pokud byla nalezena před sto roky, myslím si, že je opravdu pravá a patří do gravettienského kulturního okruhu. Stejně výrazně je propracována i zoomorfní maska, proto i ona vypadá velice důvěryhodně.

Kresebné nákresy štětcem nám představují - zleva -reliéf z Laussel s opačně orientovanými postavami - hlavami od sebe, kdy alespoň jednu postavu můžeme prohlásit za ženskou. Druhým protipólně orientovaným dílem je Gagarinská dvojsoška tentokrát s hlavami od sebe a nakonec je to severoitalská dvojsoška z Balzi Rossi, která má od sebe zase bříška a i zde je plně čitelná jen ženská soška.

Další dvojpostava je až ze západní Evropy ze skalního reliéfu z Laussel. Není to žádné neznámé dílo a najdeme je jak ve Velkém atlase pravěkého člověka od Jelínka, tak nejnověji v Journey through the Ice Age (Bahn, 1997). Dvojpostava je vysoká asi 20 centimetrů a je propojena a konfigurována naprosto originálním způsobem a to hlavami od sebe. Provedení je tak schématické a tak zvýtvarněné, že můžeme jen bezpečně identifikovat jednu ženskou postavu, druhou postavu tak snadno identifikovat, co se týče pohlaví, asi ani nelze a také se nelze přesně dopátrat, komu patří ty které anatomické partie ve společném prostoru. Proto se nelze divit, že ,,někteří odborníci ji vysvětlují jako koitus, jiní jako porod" jak uvádí Jelínek (Jelínek, 1972). Tento reliéf je pro nás tak těžko čitelný, že je zde obtížné cokoli s jistotou tvrdit. Možná mohl reliéf znamenat řadu věcí a mytologie opaků, které jsou propojeny je zde možným a velmi pravděpodobným, nicméně ne jediným vysvětlením.

Zpátky k pohřební mytologii

Určitě spíš než konkrétní událost symbolizují pozice mrtvých nějakou mytologii, která se zabývá vzájemnými základními vztahy mezi lidmi a samou přirozenou podstatou člověka.

Kdyby například archeolog Luděk Galuška (specialista na starou Moravu) slyšel, že některý jeho kolega vykládá nálezy křížů přítomné v Mikulčicích, Pohansku a ve Starém Městě jako doklady vypovídající o ukřižování, tedy způsobu usmrcení lidí, kteří jsou zde odkrýváni na pohřebištích, určitě by s ním vehementně nesouhlasil. To pro to, že křesťanská mytologie je stále živá a rozumíme ji. Když vyhodnocujeme dávné paleolitické archeologické situace musíme k věci přistupovat už s tím, že tam, kde se promítnula dnes už neexistující a nám neznámá nějaká konkrétní mytologie, nebudeme mít žádnou evidentní nápovědu a lehce se zmýlíme.

Proto dvojsošky a hromadné hroby gravettienské tradice mají pro nás neobyčejně neocenitelný význam rozpoznání přítomnosti a charakteru (náznaku) někdejší konkrétní mytologie.

Poznámka k náhrdelníkům.

Tři lidé pohřbení v Sungiru a ani jeden náhrdelník ze špičáků šelem? V konvenční tradici se řada nálezů provrtaných zubů donedávna bez rozpaků vykládala jako součást náhrdelníku, ovšem se jednalo o autoritativní tradici, která něco někomu prostě jen přisoudila a stvořila mýtus vizáže. Postrádáme u tohoto výkladu jakékoli základy kritického hodnocení (Jelínek, Velký obrazový atlas, Klíma, Dolní Věstonice, Svoboda 1999) vůbec se nehledá jiné vysvětlení, jiná alternativa, už je rozhodnuto. Připomíná mi to jeden pokus z oblasti psychologie, kdy dobrovolníci se v psychiatrické nemocnici nechali označit za schizofreniky, pak už byly úplně normální a dál už nic nehráli, avšak označení schizofrenik jim už zůstalo.

V archeologickém materiálu je však situace na rozdíl od světa fantazie odlišná, dodnes se nenašel žádný hrob v kterém by byl onen známý náhrdelník ze zvířecích zubů šelmy. Jediný náhrdelník nalezený v hrobě je velmi dlouhý a zcela atypicky umístěný slonovinový a snad také belemitový ,,růženec“ v hrobě malého chlapce z Malty. Dál registrujeme jen nákrčník (zase se nejedná o zuby šelem) z italské gravettienské produkce a jeden nákrčník na sošce z Avdějeva (ojedinělá mezi ostatními více jak 90 soškami, které jsem pro gravettienskou tradici zaregistroval).

Rekonstrukční napodobenina jedné z variant možného uplatnění náhrdelníku je provedena v tradičním výkladu náhrdelníku. Je však také možné, že korálky byly našity na límci spolu s menšími přívěšky. Středový přívěšek mohl sloužit jako spona haleny nebo pláště.

Slonovinový náhrdelník z hrobu chlapce z Malty na Sibiři

Ačkoli se ve starší literatuře jako nic popisují nálezy náhrdelníků je to poněkud smělé a předčasné. Ve skutečnosti byly jen nalezeny provrtané (správné technologické označení je prořezané) zuby (ale i schránky měkkýšů) na jednom místě. Interpretací pro provrtané zuby je možná celá řada, jak ukazují hroby nejpravděpodobněji vždy šlo o ozdoby čepic, popřípadě zbytků oděvů (Sungir-chlapcova hlava, Dolní Věstonice-hlavy všech osob v trojhrobu), nebo jiných zdobených předmětů a nebo šlo o depoty výrobků.

Snaha zcela nekriticky a pseudovědecky vidět ve všem náhrdelníky na krk byla svého času značně silná. Pramenila z nekritického se otevření etnografickým paralelám a tak asi jako určitý vrchol arogance vůči archeologické realitě je tradiční výklad dolnověstonických přívěšků symbolizujících prsa jako součást náhrdelníku (kdysi velmi známý obraz od Zdeňka Buriana). Když mi asi před dvaceti roky ukazoval Luděk Seitl tyto materiály z trezoru MZM zvlášť mě upozorňoval na to, že očka na zadní straně jsou orientována vertikálně. Nikdy nemohla být jakoby nic nastrkána na nějakou šňůru vedle sebe. M. Králík mi ústně sdělil, že dokonce uvažoval o možnosti jestli by nešly vzájemně seskládat tyto útvary pomocí trnů a oček do jednoho kompaktního útvaru, což se mu nepotvrdilo, ale ukazuje to už daleko kritičtějšího ducha nastupující generace vědců, hledajícího nové možné alternativy jež pak skutečně pokusně ověřuje. Což není nic jiného než, že se dostává zájem o interpretaci příkrašků pod vědečtější pohled.

V zásadě se nesmí brát žádné ohledy na sebearogantnější a sebesugestivnější tvrzení autorit, musíme si vždy položit otázku, tohle se opravdu našlo pohromadě? Mělo to opravdu tuto skladbu a orientaci? O co se pánové vůbec opírá vaše interpretace? Co všechno to může ještě být dalšího? A našlo se něco takového ještě například jinde, třeba v hrobě? A kde se to v rámci sídliště našlo, nemělo to spíš zcela jinou souvislost a to s místem nálezu, které by mohlo být nápovědou?

Provrtané a prořezané artefakty z DV jsou v některých publikacích představovány jako náhrdelníky a také jsou i tak seskládány. Kde tito interpreti brali takovou jistotu se však už jen těžko dozvíme. I kdybychom nalezli dané artefakty pohromadě může to jen znamenat jejich společné deponování, nebo společné našití či uvázání na cokoli od oděvu po jiné předměty. Nekritická interpretace náhrdelníků šla dokonce tak daleko, že byla připsána i stylizovaným prsům (uprostřed nalevo), přesto, že očka byla orientovaná otvory vertikálně a nikoli horizontálně.

Liščí zuby z pavlovienu dříve v literatuře interpretované s úplnou samozřejmostí jako náhrdelníky se ale v hrobech objevují jen jako součást zdobení hlavy, (nebo v ruce mrtvéDVIII). (DV, Předmostí)

Ukažte mně nákresy a fotografie z odkrývání, kdy je jeden zoubek vedle druhého v pořadí na náhrdelníku a doložte ještě souvislost se zavěšováním na krk. Hlavní důvod, proč se vůbec tolik rozšířilo ono lidové připisování náhrdelníků u krku spočívalo v tom, že se připsalo mladopaleolitickému člověku (ač je to k neuvěření) teplé klima. Do bronzova opálený polonahý člověk s vestičkou plnou naprosto nedoložených spon (známe z jednoho sporného artefaktu o němž nevíme na co sloužil, který navíc druhý otvor získal až během fosilizace) hadrářských bot a cárů kožešin kolem pasu a pánve s haldou rozcuchaných nebo někdy dokonce i upravených vlasů měl jako jeden muž také náhrdelník kolem krku pobíhal ve Štorchově románu s doporučením úřadu školství, stejně tak prožívali svá romantická dobrodružství hrdinové s produkce Josefa Augusty zrození ,,pod odborným dohledem“. U Sibiroidů, nebo u eskymáků však takové jednoznačné uplatnění náhrdelník nemá, protože je člověk v oděvu odshora dolů. Proto snad onen nákrčník až dole na jihu Evropy v Itálii a ve východní Evropě jen tenký nákrčník z kůže nebo textilu, který, kdyby byl nošen pod oděvem stal by se jen jakousi šálou nebo rolákem. V současnosti připisovat beze všeho náhrdelníky gravettiencům je nepodložené a lehkomyslné, tyto naprosto jednostranné výklady u tak problematických materiálů je nutné rozhodně označit jako nekritické a pseudovědecké a tudíž jako výklady ležící již zcela mimo vědu.

Výjimečný byl středomořský gravettien, zde byly podmínky daleko teplejší než v tehdejší severské Evropě, kam tehdy patřila i Morava. Zdobení krku náhrdelníky zde dávalo smysl, protože zde nemuselo být oblečení až ke krku a náhrdelník byl vidět. Přesto vidíme v kosterním materiálu Itálie především ozdoby hlav (přesně v duchu gravettienské tradice), náhrdelníky či nákrčníky zde byly vzácné ale možné. První zleva je nálezová situace v Gr.dei Faucuulli, Gr.des Enfants, druhý člvěk byl chlapec z Arene Candide (díky materiálům od Jiřího Svobody bylo možné realizovat rekonstrukční metamorfózu. Tři lidé nalevo představují materiál z trojhrobu v Barma Grand právě až z této lokality máme ozdoby krku.. Nebyly to však žádné prosté řetízky z provrtaných zvířecích zubů, ale složité více řadové šperky. Je však stále možné, že šlo o zdobení límce haleny. Důležité jsou nálezové fotografie, které však nikde italští archeologové nepublikovali, nebo se k nám nedostaly a nebo možná taková dokumentace ani nikdy nevznikla. Opakující se předmět uprostřed hrudi z italského trojhrobu jsem považoval za nějakou sponu, údajně tomu tak není, ale nesehnal jsem nikde detailnější pohled na tento artefakt (a vlastně na nic dalšího). Vlastně velmi špatné archeologické publikační materiály kolem tohoto hrobu jsou důvodem proč nevznikla pro Antropark alespoň orientační rekonstrukční napodobenina do doby uzávěrky této práce.

V literatuře severského gravettienu, kam patřil například i náš gravettien (tehdy byly u nás velmi chladné klimatické podmínky) můžeme dokonce narazit na velmi problematické doklady pozůstatků lidí jejichž pozůstatky byly vystaveny žáru (ať úmyslně nebo neúmyslně) ale jak uvádí Martin Oliva (Oliva, Mýtus masového hrobu, Archeol. Rozhledy LIII-2001,str24) ,,i v případě nálezu DV 4 šlo (dle pracovního deníku) jen o kalcifikované zlomky dětské lebky bez jakýchkoli zbytků postkraniálního skeletu, zato však s čelenkou ze vzájemně vzkřížených liščích špičáků.“ Zase jsou špičáky šelmy na lebce, ale nás už také zaujme naprosto nekritické přisouzení zubů čelence, vždyˇse klidně mohlo jednat o nášivku na čepici, kapuci nebo klobouku. A v archeologickém materiálu v matskobureťské oblasti i v našem pavlovienu figurují předměty archeology označované za čelenky, ale i jejich začlenění k čelu nebylo nikdy v žádném hrobě prokázáno.