,,Nejprve pánové ukažte, jak jste zpracovali daleko jednodušší materiál!“

Těžko je možné brát vážně samotná tvrzení o proražení lidí kůlem, o noži, jakož o poprášení barevným práškem, když už Klíma jasně upozorňuje na naprosto evidentní fakt, že zde máme nález části barevné, hliněné kompaktní krusty, tedy někdejší hutné hliněné masky, která je také i v samotném pořadu vidět. Tvůrcům filmové pseudorekonstrukce vůbec nevadilo, že zde ukazují jak skutečnou krustu, tak konvenční představu, že mrtví byli posypáváni barevným práškem (jak to vidíme i na stařičkém obraze Zdeňka Buriana - pohřeb muže Brno II).

Jak vážně brali tvůrci tohoto pořadu archeologické materiály, je také možné sledovat i u náhrdelníku u prostřední osoby. ,,Pračlověk" měl na sobě náhrdelník, protože se to všude maluje a traduje a tak je dáme i těmto ,,pralidem". Co na tom, že tito lidé žádné náhrdelníky v hrobě neměli? Jejich chyba, ale my to napravíme! Podívejte a už vypadají jako správní ,,pračlověci“. A tak při detailních záběrech skutečně uvidíte na gravettienském severu nikdy nedoložený náhrdelník.

A samotné zabíjení lidí v pavlovienu nebo dokonce v souvislosti z trojhrobem? Jeden z aktérů pořadu, Jiří Svoboda, ve výše zmíněné práci si je plně vědom onoho zkreslujícího pohledu a uvádí: ,,U žádného ze známých hrobů (v našem pavlovienu) ovšem nelze prokázat, že by mrtvý podlehl nějakému násilí. (Svoboda, 2000)

Taková informace se tvůrcům filmové představy evidentně nehodila, stejně jako Svobodovo upozornění v samotném televizním pořadu, že nám uniká smysl trojhrobu. Tvůrci pořadu si smysl našli. Přesně v duchu 20. století, kdy bylo hledání smyslu cítěno jako povinnost vůči společnosti. Ale se zkratkovitým, zbrklým uvažováním se setkáváme v poslední době i jinde.

Například ve snímku Země ledu (Discovery Chanel) se dozvíme, jak je inteligence důležitá a jak lidé mají největší mozky mezi lidoopy a paviáni mezi opicemi a je to proto, že obé žijí sociálně ve skupinách. Toto tvrzení je přespříliš závažné, než aby se mělo rychle v divákově hlavě vstřebat jako prostá realita. Prvně přece musíte pánové doložit, že nejméně inteligentní mezi lidoopy jsou samotářští orangutani, že mají nejmenší mozky a pak, že opravdu paviáni mají skutečně nejsložitější sociální strukturu organizace mezi opicemi a že jak v Africe, tak i v Indii nemají obdobu.

Jinak si totiž pořád myslím, že právě člověk a pavián žijí především mimo prales a mimo stálé zdroje vody v potravě. Jedná se podle mě spíš o systém hospodaření s vodou a tepelnou regulaci. Ale možná, že velikost mozku u paviánovitých je mezi opicemi největší prostě už proto, že paviánovití jsou největší mezi ostatními opicemi (na což nás však tvůrci filmu neupozornili!). Především bych nenápadně upozornil ty, kteří měří každý kubický centimetr inteligence pravítkem, aby se podívali do skutečného klinického života, kdy někteří pacienti musí mít odstraněnu celou jednu hemisféru mozku a to, co jim zůstane, je na centimetry srovnatelné se šimpanzem a jaksi to neznamená, že tito lidé nejsou lidmi, dokonce se nepromění v úplné hlupáky, ,,pračlověky“ ani v lidoopy. Myslím, že je na čase přijmout pohled na individuálnost chování druhů z pohledu moderní sociobiologie a genetického předprogramování mozku daného organismu a že dnes rozhodně nevystačíme s vědomostmi na úrovni prosté fyziky objemu hmoty mozku počátku 19. století.

Je dobré konfrontovat předkládané teorie či tvrzení i v rádoby vědeckých pořadech s reálným životem a podívat se, zda patřičné teorie nemají tak náhodou závažné potíže se zobecňováním.

Někteří vědci nebo propagátoři témat o pravěku se v zápalu hry najednou ocitnou mimo hřiště, kdesi na zadním dvorku pseudovědy a pavědy a dokonce i hrou fascinovaní kameramani tam s nimi vběhnou také a točí a točí, dodávajíc září reflektorů celé situaci důstojnou přesvědčivost. Vladimír Podborský užil pro popis takové podobné situace trefný termín ,,vznášení se“ nad a mimo realitu archeologického pramene.

Rekonstrukční paleoetnologie je vlastně na té tiché a klidné odvrácené straně Měsíce, kde se věnuje především těm nejednodušším věcem ve výkladu obsahu materiálu, jako například co materiál vlastně zobrazuje? Jaký je materiál v celku? Jaký je v detailech? Máme na stole celý materiál, nebo je to jen jeho zlomek?

Řazení jednotlivých paleolitických materiálů a jejich zpracování v rekonstrukčních metamorfózách je také zcela odlišné od velké části dosavadních zvyklostí, kdy se posuzovatelé především věnovali hlavně jen té oblasti, kterou právě nebo nedávno vykopávali a prostě hledali jen nějaké srovnávací materiály pro snadnější pochopení jejich archeologického materiálu. Nebo se věnovali výběrově jen materiálům, které měly podpořit jejich specifické teorie vzhledem k materiálu, který vykopali nebo ho výběrově zpracovávají (steatopygie, těhotenství, sexualita, skryté mužské nebo ženské sexuální symboly, symbol přejídání a bohatství, přání bohatství a přání obezity a tak dále). Vlastně i práce doktorky Sofferové byla přes svůj široký záběr výběrová. Její práce v materiálu střední a nejmladší fáze mladého paleolitu se týkala především jen těch materiálů, které někde připomínaly tkaniny nebo užití technologie pletení a košíkování (Sofferová, 2002).

Nespokojenost s tímto ,,volným“ přístupem, silně umocněným v poslední době se rozvíjejícím, nekriticky pojatým přístupem izolovaného vyhodnocování archeologického materiálu (v obecné poloze), trefně vyjádřil Vladimír Podborský v publikaci zaměřené studentům: ,,Chápu, že mnohým příslušníkům mladé generace se zamlouvá únik od ,,rigidní“ materiálové archeologie k líbivým tématům nadstavbového charakteru, psaných navíc lehčím slohem, formou eseje či polovědecké beletrie, kde se autor nemusí namáhat se vstupním vědeckým materiálem, obtěžovat se s citačním aparátem, kde je v podstatě nekontrolovatelný.“ Podborský dále rozvíjí:,,Postmoderní (v archeologii postprocesuální) doba takovému stylu nahrává: publikace tohoto druhu jsou i komerčně výhodné. Ale budeme-li se takto trvale ,,vznášet“ nad vlastními archeologickými prameny, budeme ještě vědci?" (Podborský, 2000, 49-53)

Proto se rekonstrukční paleoetnologie vrací k nejpůvodnějšímu materiálu do úplného základu a stejně i tato práce postupuje podle metodiky rekonstrukční paleoetnologie systematicky od nejjednodušších úkolů ke složitějším a to pokud prameny dovolují v co nejkomplexnějším plošném výčtu nálezů pomocí kritického uvažování. Jedině tak bylo možné pochopit některá základní pravidla a s těmito relativně snadno získanými výsledky co nejméně zkresleně řešit další, složitější druhoplánové úkoly. Pokud však došlo k nejednoznačnému výkladu, je představena celá kompletní škála možností v koridoru možného, což je právě v rekonstrukční paleoetnologii základní princip práce, a tato otevřenost k dalším možným alternativám také plně odpovídá zásadám kritického hodnocení vědecké práce.

Práce byla zhotovována při součastném hodnocení ze strany psychologie a to konkrétně podle oblasti psychologie zabývající se vizáží, zjevným vnějškem a zjevným světem psychiky etnik a člověka. Takže zcela absurdně pro laika, kterým může být i studovaný archeolog, bude znít moje tvrzení, že odhalováním původní podoby tělních ozdob nebo oděvů gravettienců vlastně neodhaluji a nepostihuji samotný soukromý svět gravettienců a samou interní podstatu jejich kultury a určitě už ne jejich osobní intimní psyché a podstatu.

Proč? Protože to, co nalézáme jako archeologický materiál, je většinou v určitých oblastech spojeno s personou, tedy s jakousi společenskou maskou, za kterou se teprve člověk sám někde hluboko uvnitř schovává. Určitě nález malého ohniště, u kterého se člověk hřál a pracoval zde, odhaluje jeho samého v jeho nitru, ale už velké ohniště nebo série ohnišť na volném prostranství může znamenat nějaké někdejší velkolepé ohnivé divadlo, za kterým se člověk schovává. Ozdoby, nápadité tělní řemínky, výpravné oděvy i nádherné čepice gravettienců, stejně jako jejich ohromné mamutí kostnice i krajina, ve které žijí, jsou součástí divadla persony. Jak hluboko je tam uvnitř samotný člověk a jaký je? Proč si zvolil tuto personu? Co mu tato persona přináší, co mu nabízí, jak mu pomáhá a jak ho naopak deformuje? Kdy tuto personu odhazuje? Jaký k ní má vztah a jak silně je s ní provázán?

Takovým způsobem uvažování je určitě šokován prehistorik, pro kterého je tělní příkrašek často jen a pouze znakem duševní vyspělosti nebo jak se dnes namnoze komentuje - dokladem symbolického myšlení.

Nejde mi o klasickou prehistorii, nejde mi o běžnou archeologii, jde mi především o ty dávné lidi, o skutečnou expedici do těch dávných časů, jde mi o vědu s duší, která se zajímá i o duši dávného člověka. Nejde mi o antropologii nebo archeologii, ale o paleoetnika, tedy o komplexní, živé entity (v podstatě to je definice paleoetnologie /Svoboda, 1999/).

Když v roce 1999 publikoval Martin Oliva svoji práci o pavlovienských skládkách kostí, předložil svoji představu o mamutích kostech jako o prezentačních objektech. Bezpochyby tím i doložil, že pochopil význam persony pro interpretaci archeologických artefaktů, i když termín "persona" přímo neužil (v našem specifickém dělení ji řadíme konkrétně pod nepřímou personu). ,,U největší a nejnebezpečnější lovné zvěře nelze vyloučit ani spolupůsobení prestižních aspektů, kdy kvantita nahromaděných pozůstatků mohla reprezentovat loveckou zdatnost komunity.“ (Oliva, 1999)

Rekonstrukční paleoetnologie se věnuje práci s různými obory, mezi kterými vyniká psychologie a rekonstrukční paleoetnologie. Zkoumá a zabývá se vším, co se týká výkladu prezentace, užitím a propagací, ale také i sledováním vytváření představ o někdejších paleoetnikách.

Na tomto poli je teprve všechna ta ohromná a fascinující práce před námi a já se jen snažím pootevřít dveře, abychom mohli alespoň trochu nahlédnout.

V oblasti rekonstrukční paleoetnologie se jedná o ten nejzákladnější výzkum, který má dále vést k získání poznatků využitelných k práci s nepřímou personou, která je v oblasti paleolitu tou nejrozšířenější ukázkou vztahu zpracovávaných materiálů a člověka a bude možné odůvodnitelně si dělat určitou představu o vizáži a schopnostech ostatních, negravettienských paleoetnik (ať již starších nebo mladších).