Transformace hlavičky

Při kresbě řada lidí posazuje oči na hlavě podstatně výše než jsou (ve skutečnosti jsou asi v polovině hlavy), pak vypadá čelo neskutečně nízké. To je i případ brasempoyské hlavičky. Přesto je ve tváři zachycen půvab a krása stejně mistrně jako na daleko detailnější hlavičce z DV. Když už tedy zobrazili gravettienci tvář, tak tedy půvabnou a krásnou a rekonstrukce tento gravettienský přístup plně respektují. Proto najdete půvabné a příjemné tváře na dalších a dalších rekonstrukčních transformací. Je to výběr, ale podle gravettienských měřítek a tím spíše pak pochopíme skutečného ducha a personu gravettienu.

Nikdy jsem nenarazil na skutečnou interpretaci (rekonstrukci) síťky z Brasempoy jinak než ve verbální rovině. Myslím, že taková rekonstrukce přece ani nemohla vzniknout a být šířena v prostředí, kde se věřilo postupné evoluci a sama pravidelnost obsažená už jen v samotné hlavičce je výsměchem rozcuchaným vlasům pseudorekonstrukcím někdejších vykladačů pravěku. Představa, že by hyperevolucionalisté zhotovili a pak především hojně publikovali takovou rekonstrukci je nejspíš naivní, protože by si bourali do vlastní hyperevolucionalistické branky. Leda, že by s materiálem manipulovali a tak raděj tento významný archeologický nález ukazovali jen jako fotografii. Zajímavé, že tato fotografie je několikrát v knihách, kde se o společný prostor dělí s rozchloupanci na obrazových rekonstrukcích a nikomu to nevadilo (ABC člověka, Cesta za Adamem, Kleibel atd.). Evidentně jde o mechanismus nalhávání si, kdy posuzujeme dva stejné jevy na základě různých principů aniž bychom si je zkonfrontovali vzájemně a to jak předměty tak i principy.

Konfrontaci si prostě zakážeme jako absolutně nemyslitelnou, abychom se nedostali sami do konfrontace se společenskou mytologií stáda (označení stáda je termín C.G.Junga-Jung, Duše moderního člověka), řečeno jinou psychologickou terminologií, abychom se nemuseli utkat se skupinovým nebo hierarchickým tlakem.

Je to vždy zajímavé, když narazíme na oblast s jednoduchoučkým úkolem a zjistíme, že ho před námi nikdo ještě pořádně nezvládnul jen proto, že si to sám zakázal zvládnout. A je přímo neuvěřitelné, že George Murdock dal do základního výčtu typicky lidského chování vedle hygieny i česání vlasů už v roce 1945(Wilson 1978). Proč dodnes ani ,,modernímu zázračnému a osvícenému sapientovi“ tak často někdo rozchloupává vlasy a špiní obličej jako u prasete je opravdu s podivem. Svědčí to o dosavadní malé vzájemné propojenosti oborů zabývajících se člověkem, která potřebuje určitou míru odvahy postavit se konvencím, ale především je to výsledek absurdní situace, kdy rekonstrukce neexistují jako věda a tak pseudovědecké představy a nápady nemají seriózní protiváhu. Na straně druhé právě hlavička z Brasempoy na té nekonvenčně druhé straně stála velmi pevně a transparentně od samého počátku od jejího objevu.

Laussel

Venuše a Apolón s artefakty, ozdobami a předměty.

Rekonstrukční transformace původně červeně zbarveného reliéfu v Laussel ukazuje prosté dlouhé rovné vlasy a v tomto případě dobře identifikovatelný předmět, což se v jiných případech říci nedá. Venuše nese v tomto případě popisnou informaci o rohu jako poháru. Docela jasně chápeme dané pohyby a polohu ruky, hlavy a orientaci rohu jako gesto pro naznačení pití. Ačkoli se tento motiv opakuje u dalšího reliéfu už nejsme předmět schopni interpretovat a sice registrujeme, že je držení předmětů v ruce nějak důležité a není náhodné, ale tím bohužel naše specifikovatelnější závěry končí.

(Rekonstrukční transformace). Účes se dá upravit i užitím čelenky, ta je vidět na reliéfu ve Francii. Rovné snad dlouhé vlasy fixuje jak jinak než gravettiensky segmentovaná čelenka. V západní Evropě je více materiálů, které by naznačovaly místní tradici nošení dlouhých vlasů u žen. Typické krátké sestřihy známé z wilendorf-kostěnkienu zde chybí.

Tyto předměty byly svého času interpretovány jako zápony nebo čelenky, některé jsou prohnuté, jiné rovné. Objevují se v pavlovienu a v centrální Sibiři. Mohly také patřit k výzdobě hlavy, ale možností, čím vším mohly tyto předměty být je celá řada (ozdoby dětských nosítek, na taškách, na saních, část postroje, součást šamanské čepice, nákrčník a podobně). V hrobech nemáme žádnou nápovědu, zato předchozí rekonstrukční transformace čelenky původně zaznamenané v reliéfu ukazuje, že škála úpravy vlasů byla velmi široká a nic není možné dopředu zcela zavrhnout.

Umělecké vyjádření figur z této lokality je v naší řadě atypické, protože se nejedná o artefakty ležící v nějaké kulturní vrstvě, ale o skalní reliéfy, které ve své době byly nabarveny. Protože však byly mimo kulturní vrstvu je jejich přesná datace ne tak docela přesně jasná. Našel jsem i časové a kulturní zařazení k aurignacienu, ale provedení a užití klasického gravettienského kánonu mi spíš připadá jako velmi rozumná kulturní orientace.

Zvláštní je i docela vysoký počet figur z nichž je jedna dokonce mužská a ta stojí v postoji lukostřelce, nebo chcete-li stojícího člověka v umění staroegyptském. Dokonce linie těla jsou evidentně kánonické a jednoduché linie rychle charakterizují člověka-muže. Bohužel hlava a ruce jsou nezřetelné a dál chybí úplně. Zato přes pás se táhne zase nějaký pruh matérie.

Nejznámější je Venuše držící roh, která má dobře znázorněny delší na ramena splývající prosté vlasy. Také je dobře známá Venuše držící neznámý předmět, který pro nás vypadá jako velký obzvlášť povedený rohlík. Pak zde máme jeden podivný figurální propletenec (řeší se u pohřební mytologie níže). A na posledním místě jsem si schoval Venuši s čelenkou, která má účes rozčleněn horizontálně na tři části, které jsou členěny ještě vertikálními rýhami, které nejspíš znamenají proudění vlasů. Je to v západní Evropě asi nejkomplikovanější vyjádření účesu a blíží se složitosti Maltě a Bureti.

Wilendorf

Právě díky O.Sofferové vznikají takové rekonstrukční transformace, které ukazují celou variační šíři možných interpretací. Vše je přitom známo z jiných lokalit, vše jen doplňuje vizuální personu gravettienu. Wilendorf - lokalita na břehu Dunaje, severní Rakousko, wilendorf-kostěnkien. Délka účesu je typická pro tuto subkulturu.

Zde se znovu traduje možnost jakési síťky i když samotná představa sítě byla paradoxně v mladém paleolitu dlouho nepřijatelná. Teprve od interpretací otisků pravidelných struktur jako otisků textilu (Adovaiso, Soffer) je možno se bez odporu tímto směrem opravdu zabývat. V koridoru interpretací začínáme původní moji představou, že se jedná o výtvarné podání obyčejných kudrnatých vlasů, které jsou pravidelnější a dekorativnější než v reále stejně tak jak to známe z vlasů a vousů na starověkých soškách a reliéfech, kde nikdo nepochybuje, že to jsou kudrnaté vlasy a vousy a nikdo jim na hlavu a bradu nestrká ani košíky ani sítě. Dále vidíme interpretaci speciálního účesu vytvořeného dvěma copy. Jeden z temena hlavy druhý z týla. Copy postupně obtáčí hlavu od hora dolů, od jednoho místa a tak jak v nich ubývá hmoty vlasů, tak ta je postupně doplňována buď koženými řemínky nebo dlouhými prameny mamutí srsti. Výsledkem je kompaktní stále stejně silný bohatý účes copu měnící postupně odstín barvy, podobný účes je na soše jednoho Cařihradského Císaře, kdy vypadá jako upletený jen z vlasů. Třetí interpretací je pokrývka hlavy na kterou je našit dlouhý umělý cop z kožených řemínků. Tato představa míří k typu pokrývky z Grande v Itálii, která je ovšem už z dochovatelného materiálu a strukturu tam tvoří jednotlivé našité ulity měkkýšů.

Maltsko-burěťská kultura

Sošky ukazují snad jen opravdu vlasy, nejnázornější jsou naznačeny vlnité vlasy, těm věnujeme jednu transformaci a vidíme také dva vzory jeden na hlavičce, kde je vidět celkový průběh a směr vlasů. Na celkové sošce vidíme, že se jedná evidentně o vlasy na holém jasně anatomickém ženském těle. Neracionálně je zde zkrácen hrudník a zcela chybí krk. Ačkoli je soška větší chybí ji zcela obličej. Vlasy končí na horní části zad a tak poněkud připomínají trochu vlasatější wilendorfkostěnkien.

Další transformace se věnuje stočenému copu do spirály a to na zadní straně hlavy - prvek spirály známe mimo to ze slonovinové destičky, kde je prvek spirály výtvarně zpracován tak, že pokrývá v různých variacích celou plochu. Takový plošně stočený cop by měl být reálný od délky samotného copu.

Malta, rekonstrukční transformace sošky se spirálovitým dekorem na zadní části hlavy. Snadno interpretovatelné jako do spirály stočený dlouhý cop. Reálem je, že v této sibiřské kultuře už byly na soškách vlasy podstatně delší než u wilendorf-kostěmkienu. Interpretace důlků jako spirály není převratná, ze stejného naleziště známe totiž spirálu jako výtvarně velmi dobře známý objekt.

Tato destička z Malty má na jedné straně rytinu třech hadů, na druhé straně 8 spirál a spirálek. Ty jsou provedeny technikou bodového odstranění materiálu a proto jsou na spodním obrázku linie spirál překresleny červenou jednolitou čarou. Odhlédneme-li od možného mytologického významu hadů a stáčení se do spirály a spirály a filozofie vůbec, můžeme sledovat ze středu destičky vycházející velkou spirálu, která pak odchází na jedné straně z kompozice a v osové souměrnosti vidíme na druhé straně zvláštní malý symbol. jiný zvláštní rozvinutý symbol je těsně u konce spirály. Další malé spirály jakoby jen po stranách rámovali hlavní velký děj uprostřed. Ale je vidět, že spirála zde byla aktivně zpracována výtvarníkem do dalších forem, které registrujeme jako tvar písmena S a zrcadlově obráceného S. Jinými slovy výtvarník si s námětem spirály hrál a tento prvek mu rozhodně nebyl neznámí.

Další evidentní cop má jedna soška mající pravidelnou vertikální strukturu na středu temene a týlu hlavy, ta pak dole vybočuje na pravou stranu, kde pokračuje na zádech a pravém rameni a visí pak vpředu naprosto stejně tak, jak bychom to očekávalo od copu. Cop můžeme tak snadno interpretovat jako normální cop s vysokou základnou na temeni hlavy, nebo ještě přesněji jako klasický francouzský cop, který je fixován v zadní části hlavy k vlasům. Zajímavé je, že při interpretaci copů je dekor na pravé části hrudi lehce identifikovatelný, naopak při snaze ho vysvětlit jako část struktury náhrdelníku je taková interpretace obtížná, protože je jen na jedné polovině těla a nebylo by jasné proč je tato identická struktura i na vlasech hlavy.

Jeden z nejevidentnějších účesů paleolitu, cop začíná už vysoko na temeni hlavy a protože je spleten z poměrně dlouhých vlasů běží z hlavy dál. Jeho směr je asymetrický a tak jej můžeme sledovat velice dobře na zadní straně pravého ramene a pak velice dobře zepředu. Když jsem jako velmi mladý přemýšlel na touto souškou evidentně jsem byl v zajetí kulturního zastínění, kdy naše tradice v dané struktuře vidí na pravé straně část náhrdelníku. To, že náhrdelník nepokračoval na levé straně těla bylo záhadou. Vůbec jsem si ani tehdy neuvědomil,že i při pohledu zezadu vlastně vertikální středová struktura míří svým spodním koncem k pravé straně, tak kde je cop. Aby tehdejší člověk udělal dojem jak sám na sebe tak na druhé, aby si prostě udělal radost z pěkných ozdob, jak ukazují náramky, proč by nezačal obyčejným daleko rychleji a jednodušeji pěkným účesem? Skutečně neskutečné, že jsem tehdy vůbec nevzal v úvahu tak jednoduché a logické vysvětlení jako je obyčejný pletený cop.

Teprve při zpracovávání persony jsem se snažil rozluštit, co je vlastně zakódováno v účesech Malty a Buretě a tato hlavička spolu s jinými ukazovala kolmé vrypy na struktury, které by mohly být copy. Přesně takové vlasové struktury vytvářejí francouzské zaplétané copy. Tak jsem se pustil do tohoto obrázku, protože jsem se do té doby snažil zachovat staroasijský typ člověka v rámci variační šíře jsem sáhnul po evropsky vyhlížejícímu modelu. Copánek jsem namaloval zpaměti, ale moje prostřední dcera Eva poté co jej vzhlédla si jej udělala na hlavě sama. Vypadal úplně stejně až na malý detail nad čelem kde byl malý specifický pramínek vlasů (z čela do účesu) ve tvaru obráceného písmene V. Už jsem se k opravě ani nedostal, ale měl jsem i tak radost, že jsou i takové věci skutečně proveditelné. A kdyby měl někdo širokou fixou nakreslit Evin účes byl by určitě stejně vyjádřen jako ten na hlavičce ze Sibiře.

Tady ukazuji účes tak jako u sošky a to na nahém těle, je totiž důležité všímat si souvislostí s tělem, protože později narazíme na struktury nejen na hlavách, ale i na tělech. Tady si můžeme všimnout jak vypadá zobrazení nahého těla na sošce. Vidíme opět známý gravettienský kánon proporcí, který zobrazuje spodek ženského klínu daleko níže než spodek zadečku, což je jak víme anatomicky přesně opačně, než je tomu ve skutečnosti. Důležité je že tato rekonstrukční transformace ukazuje vlnité vlasy končící z boku naproti bradě, což neodpovídá pohledu zezadu tady končí u sošky vlasy na zádech ve výši lopatek zezadu. Proč ten rozpor? Specifikace zdejšího kulturního kánonu vypouští totiž krk. Neexistence krku tak znamená velký nesoulad mezi popisností zadní a přední strany těla. Určitě chybí varianta respektující zase zadní stranu. Popisnost těchto hlaviček sice ukazuje vlnité vlasy ale vlnitost může být sekundární, Malta a Bureť jsou místem zaplétaných copánků a po jejich rozpletení zůstávají vlasy určitou dobu vlnité.

Na těchto rekonstrukčních transformacích vidíme variace na účes nahé sošky. Jak prosté učesání vlasů daným směrem, přes naolejované či jinak nagelované vlasy až po pletené jemné copánky naznačeným směrem. Malta a Bureť jsou místem kreativního přístupu k účesům, kde jsou všechny varianty možné, žádná uniformita, žádné úzce vymezené společné schéma.

Další dvě transformace si všímají nápadných příčných horizontálních pod sebou se opakujících rýh. Takové známe v reálných účesech v případě, že jsou na bocích hlavy upleteny dva francouzské copy. Obě transformace ukazují tuto nejednoduší variantu a to ve dvou verzích. U jedné vede cop odspodu nahoru (možná dolů a na druhé straně hlavy pak zase nahoru) a nahoře se oba copy spojí a jejich hmota zde vytvoří vzájemným propletením stejný drdolek jaký vidíme na hlavičce skulptury. Další transformace ukazuje stejný účes bez drdolu nad čelem, zde cop běží dolů otáčí se aby udělal smyčku a vracel se zase nahoru. To jen proto, abychom dodrželi vizáž sošky u které od hlavy nevidíme vést žádné copy. Samozřejmě se jedná jen o naznačení principu a vysvětlení struktury na soškách jen pomocí toho nejjednoduššího jako jsou vlasy. Pokud máme v Maltě k dispozici už dvě sošky z velmi přesvědčivými copy, které v jednom případě už vytváří samotnou strukturu povrchu hlavy je zde taková interpretace jen logickým pokračováním.

Tato rekonstrukční transformace reaguje na vertikální i horizontální informace na účesu hlavičky. Francouzské copánky na boku hlavy se stáčí znovu nahoru, tak aby neopustili prostor hlavy. Stejně tak mohly poněkud kratší vlasy končit v oblasti krku sami.

Další varianta francouzských copánků jako interpretace vertikálních a horizontálních výtvarných prvků na účesu hlavičky. Copánky možná původně směřovaly dolů zadem hlavy, dole se otočily a směřují nahoru nad čelo, kde se propletou a vytvoří charakteristický suk. Je také možné že francouzský copánek se pletl hned odspodu nahoru a jeho protilehlé konce nad čelem vytvořily společný uzel. Tento typ hmoty nad čelem registrujeme i u oděných sošek. Tam může jít jak o vlasy, tak podobný výtvarný nápad v materiálu oděvu.

Je nutno doplnit, že soška bez drdůlku ukazuje téměř celé tělo. To je tyčinkovité (některé sošky z této oblasti jsou z parohoviny a tudíž jsou dlouhé a štíhlé z omezení daného materiálu) v daném stavu asexuální, né nepodobné těm na kterých se objevuje taková struktura, která vedla jindy k interpretaci oděvu. Zde taková struktura chybí, a chybí i jasné doklady, že se jedná o oděv či nahou postavu, to je částečně také proto, že soška je neúplná. Je potřeba být spravedlivý a upozornit na fakt, že tzv. oděné Venuše mají stejné a podobné horizontální struktury na těle, ale i na hlavě a je možno je také vysvětlit v takovém případě jako kapuce od kombinéz, ovšem faktem je, že takové stejné struktury na hlavě mají i jinak nahé Venuše. Zde je vidět jak je důležitá předchozí zkušenost, protože nám sama o sobě ukazuje více reálných logických možností, které leží v koridoru možného. Je zřejmé, že výtvarná dekorativnost se ve výtvarné symbolizující zkratce zde opakuje v určitém omezeném výčtu výtvarných prvků, které mohou znamenat i různé věci. Vidíme to nejen na stejné struktuře účesu a dekoru oděvů, ale i na klikatících se vlnitých vlasech a destičce se spirály a hady, kdy klikatící se hadi jsou vlastně zaměnitelní s vlnitými vlasy, nebo, kdy vidíme zdobný prvek spirály na samostatné destičce a pak spirálu vlasů jako účes.

Uplatnění určitých opakujících se dekorů, však znamená i nalezení určité zcela konkrétní škály kulturního výčtu kulturně uznávaného spektra dekorů, které je možno podle pravidel zaznamenaných na soškách převést i do rekonstrukční metamorfózy oděvů, kde by příčné opakující se horizontální čáry znamenaly pravidelně se opakující dekor. Například pošití řemínky, textilem, sešití různobarevných kožešin. Tady jsem takové interpretace konzultoval s etnografem Tomášem Boukalem a je nutné akceptovat jeho poznámku, že přesto, že oděv může sice vypadat jako jednolitá kombinéza měla by být oddělitelná a to prostě tak, aby bez problémů šly sundat kalhoty a jít na záchod. Doslovnou interpretaci sošek a tradičního vysvětlení jako kombinézy považuje Boukal za projev neznalosti severských podmínek a za velmi ožehavou a nepravděpodobnou praktickou komplikaci.

Malta a Bureť ukazují značné množství naprosto nejrůznějších účesů. Sestřihy nejsou nikdy tak krátké jako Wilendorfkostěnkien či kostěnkovsko-avdějevská kultura, ale jsou velmi proměnlivé od volných vlasů po jedinečné účesy. Vzpomeneme-li si na nějaká nedávná indiánská etnika, kdy mají všichni jeden účes, nebo jen několik typů účesů deklarujících zda jsou ženy svobodné nebo již zadané. Musíme konstatovat, že toto zde neregistrujeme. Je však možné, že záznam není dokonalý a mezi soškami jsou velké časové a etnické rozdíly dnes už více méně setřené neúprosným časem. Pokud tomu tak není je možné, že byla tamní paleoetnika tolerantní k individuálnímu projevu jedince a jeho sebepromítnutí do vlastní vizáže. Důležité je konstatovat a reflektovat, že do účesu byla dávána jak výtvarná invence tak mu byl věnován pravidelně určitý čas. Zvláště cop znamenal starost a opakované úpravy. Vzhledem k délce některých uváděných copů víme, že taková generálka účesu nebyla překvapivě žádnou velkou domácí akcí a armádním manévrem, ale překvapivě i metrový cop vznikne už po několika málo minutách.

Když píši tyto řádky a přemýšlím nad tím, jak vysvětlit proč si tehdejší lidé myli i obličej a chodili čistě oblečení a upravení. Jedná se o harmonii persóny vizáže. Vzhledu je v gravettienu věnována obrovská pozornost a obětována spousta času a to se musí dít harmonicky, musí to platit komplexně pro celý vzhled. Sem nepatří představa, že měli krásný účes a doslova potentovaný obličej. Jednak se olížou a upraví i zvířata, aby vypadala navenek pěkně a to i když je nikdo jiný pak neuvidí aby to ocenil. Stejně tak se chová zdravý a prosperující člověk. Kdyby neprosperoval nepletl by si copánky, ale asi by sotva pletl nohama a zanedbával by se. Myslím, že stejnou nebo podobnou starost o vnější persónu mi popsal etnograf Tomáš Boukal, kdy starost o vizáž u dnešních sibiroidů vidí v tom smyslu, že ačkoli se v studeném klimatu se zanedbává mytí celého těla, to co je vidět to se myje. A jsem rád, že podporu pro své tvrzení najdu v práci E.O.Wilsna, který uvádí Murdockovo základní společné lidské chování a vidí u takového chování jako prvotní biologickou příčinu). A zase mohu tuto oblast propojit se sociobiologií, kdy právě hygienické návyky patří do oblasti do základního výčtu typicky lidského chování jak je určil Murdock (Wilson, 1978).

Znovu pod personu trochu jinak

Druhá strana schovaná za persónou by byla otázka jak často se myli gravettienci pod oblečením, a zda neměli v oděvech a ve vlasech parazity. To ale také nesledujeme, když si na zámku nebo v knize prohlížíme křehkou krásu barokních dam s načančanými účesy namalovaných tváří, kteří používali drbátka a zápach nemytých těl přebíjeli voňavkou. Přesto se jejich image stává uznávaným idolem a řada tehdejších vnějších prvků přežívá dodnes na svatebních a plesových šatech stejně jako v pohádkách pro děti i dospělé, kdy se někdejší doba omezuje právě jen na vizuální povrchnost persony či na vzorec chování, ale vůbec neřeší vši blechy a smrad. Neřeší to ani Hrabě Monte Christo ani Vinetou ani drtivá většina filmů. Proto bychom měli přistupovat v této oblasti podle stejného kulturního metru i pro prezentaci paleolitu. Údajně severoameričtí indiáni v tom určitém kmeni poukazovali na to jak jsou čistotní a špínu a parazity přisuzovali svým neoblíbeným sousedům. Mezi kmeny byly různé stupně tolerance k této realitě stejně jako mezi jednotlivci. Mezi severoamerickými indiány byli i tací jedinci, co chodili stále jen v čistě bíle vyčiněných kůžích a jiní hnědých, uzených, pracovní patinou nasáklých oděvech. Bude reálné přisoudíme-li gravettiencům podobnou kulturní a individuální variabilitu podtrženou realitou specifických severštějších podmínek vyjma jižních gravettienců například z daleko teplejší Itálie.

Pokrývky hlavy

Brno, Brasempoy a Dolní Věstonice

Rekonstrukční napodobenina jedné z mnohých možných variant uplatnění více jak 600 kelnatek na pokrývce hlavy muže kdysi pohřbeného na jihu centrální Moravy.

Asi nejstarším dokladem pokrývky hlavy byl bohatý doprovod osteologického materiálu muže Brno II. Nález pochází již z prvního století archeologie paleolitu, konkrétně z roku 1891. Kolem hlavy asi 23 000 let starého šamana se nalezlo asi na 600 dentálií-schránek kelnatek. Na Moravě jsou místa , která podle ústního sdělení paleontologa a geologa Pavla Hudce specialisty na miocení moře Parathetis (které bylo zdrojem schránek kelnatek), kde lze velmi rychle dodnes najít i takový velký soubor fosilních schránek těchto měkkýšů. To je poněkud protichůdná informace oproti informacím, které od jiných paleontologů obdržel Martin Oliva (Oliva Martin, Šamanský hrob). Jak přesně byly dentálie rozmístěny můžeme jen spekulovat. V době svého objevu byly ihned bez náčrtů, zakreslení nebo fotografie dávány do krabice. Pokud můžeme spekulovat a zkoušet jak asi bylo oněch 600 dentálií umístěno díky Bohu alespoň za tyto spekulace. Snad těch možností ani nebude tolik. (Jedna z takových volných interpretací jak rozmístit dentálie na hlavě je promítnuta na metamorfóze hlavičky z Brasempoy.) Vlastní interpretací brněnské situace je volná napodobenina šamana z Brna (Balák 1999). Původní představy vycházely z informací od Olivy, že získání materiálu na pošití pokrývky hlavy trvalo dlouho i počítáno na roky. Proto se objevuje někdy šaman ještě ne ze zcela pošitou čepicí (Balák 1998). Rozmístění dentálií na čepici je vždy odvozováno od pravidelných řad ostatních podobných gravettienských nálezů –Grimaldi, Barma Grande, Sungir, DV a podle faktu, že se nacházely dentálie u hlavy kouzelníka někdy po třech za sebou, což svědčí o evidentní pravidelnosti. Způsobu našití na čepici se věnovala Olga Soferová, která si se svolením Martina Olivy vedoucího ústavu Anthropos při Moravském zemském muzeu v Brně odvezla jednu dentálii, doposud uloženou v původním sedimentu a nechala ji ve spojených státech podrobit speciálnímu šetření, aby vypátrala stopy po nějakém materiálu šití. Což se jí také podařilo. Na jedné z fotogragií je vidět malá podélná dutika probíhající částí středu těla dentálie jinak vyplněné sedimentem. První evolučně gradualistická pseudorekonstrukce hrobu vytvořená Burianem a jeho poradci se zmanipulovaným počtem dentálií na pouhý zlomek celkového počtu je neumístila ani kolem hlavy, ale kolem krku jako náhrdelník. Nakonec podobně zacházela s ostatními artefakty z nichž ty příliš ,,vyspělé a málo primitivní“ raději úplně vypouštěla, tak zde chybí lebka mláděte nosorožce a především mužská figurka (jejímu popisu se velmi podrobně věnuje Martin Oliva v práci Nejstarší šamanský hrob).

Romantická Burianova volná pseudorekonstrukce hrobu byla především jen inspirována některými nemnohými fakty, ne příliš dobře nastudovanými, které se týkaly onoho brněnského hrobu a na základě nich vznikla vlastně jen velmi volná spíš fantazijní ilustrace. Vidět gravettience příliš vyspělé prostě nebylo v módě a jistě by to bylo hodnoceno jako neevoluční a tedy odporující vědeckému světonázoru z oblasti oficiální politiky a mohlo to přinést problémy. Ačkoli se nám to může zdát dnes přinejmenším podivné vzpomeňme si, že svého času v jiném oboru v paleontologii Louis Dollo lámal ocas na zkamenělinách iguanodontů, aby jejich kostry splnily požadavky očekávané od jeho představy. A nebo zalistujte v starších publikacích, kde vidíte montované kostry sauropodních dinosaurů, jak mají rozčaplé přední nohy a nelícující klouby vytvářejí nepřehlédnutelné fuky. Ty však nevadily naprosté většině horem spodem studovaných pánů paleontologů, doktorů, docentů, profesorů i akademiků a nevadil jim ani fakt, že již od 30 let dvacátého století byly známi i zkamenělé stopy takových dinosaurů a po chůzi s roztaženýma nohama na nich nebylo ani stopy. Prostě takové orientace patří do konvenčního myšlení a konvenčního vzdělání, a pro paleontologii budiž čest, že se dnes takových nápadů zbavila a pokročila v mnohých ohledech neuvěřitelně dopředu.

Pokud by se chtěl někdo více dovědět konkrétně o těchto mechanismech zkreslení zhodnocení archeologických materiálů doporučuji sledovat vymezení evoluční role podle mechanismu vězeň – věznitel(vězeňský experiment v oblasti sociální psychologie), kdy je vězniteli jasné, že vězeň patří do vězení a každá jeho snaha projevit svoji nevinu je považovaná jako čin utvrzující jeho proradnost. Tady jde o přesvědčení, že ,,…gravettienec patří jednou mezi primitivy do doby kamenné a na nějaké ty chytračinky, které na nás zkouší nebudeme brát vůbec zřetel, protože my dobře víme jak to sním doopravdy je.“

Dále bych doporučil blíže se seznámit s mechanismem – svévolné diskriminace - efektem modrookého (spojeného s následným jevem Pigmalion), který domněle opravňuje modrooké, aby se cítili důležitější, lepší inteligentnější a povolanější než hnědoocí. Tento tragikomický pokus prováděný kdysi v jedné škole s malými dětmi bude nejspíše odpovídat přesvědčení vysokoškolsky vzdělaných lidí a nebo jen ,,civilizovaných“ lidí, že mohou jenom oni kvalifikovaně rozhodovat o vizáži gravettienců, kdežto výpověď samých gravettienců ve formě hrobů a sošek coby informace od jakýchsi méněcenných hnědookých nevzdělaných divochů nehraje žádnou roli.

Dentálie na lebkách trojhrobu DV se opakují, provrtané zvířecí zuby nízko na čele a v oblasti skalní kosti slonovinový drobný přívěšek. Nejlépe je situace se zuby patrná na krajním levém jedinci, kdy pod barevnou červenou hliněnou krustou měli být uchovány a snad k lebce fixovány drobné liščí provrtané zuby ve dvou nad sebou jdoucích řadách. K danému mám dvě poznámky, první je určitá zmatečnost kolem původní orientace této krusty. A dál mám pochybnost o kompletnosti zdobících materiálů.

Především neznám fotografie ani náčrty z odkryvu trojhrobu v DV jako v Sungiru, kdy například slonovinová ,,mandala“ je nafocena v pozici, v které se našla, protože dalším prokopáváním musela zákonitě spadnout. Neznám opravdu takovou práci, kde je červená krusta ještě na čele jedince a vidíme její původní umístění a orientaci. Když mě docent Klíma krustu ukazoval popisoval mne její orientaci a a její výklad jako zlomkový zbytek celkové hutné červené masky, která kryla celou tvář zesnulého neřkneme-li rovnou hlavu. Zdobení hlavové pokrývky jejíž součástí byly dochované liščí zuby se tak zafixovalo mezi čelní kost a hliněnou krustu. Proto byl tvar dochován a vše mělo logiku. Je však například psychologům jasné, že vedle ukázání krusty mně ze strany docenta Klímy podaný výklad na podkladě jeho autority mohl nejprve zabránit porovnat hned oba materiály a později vytvořit tzv. falešnou vzpomínku na tvar krusty.

Na druhé straně vidíme i jinou interpretaci a to výklad Jiřího Svobody, kdy pod jeho vedením vzniká ilustrace jeho představy orientace zubů a to až na vnějším povrchu krusty (Svoboda, Archeologové na loveckých stezkách,1994, str 74-75 velká dvoustranná reprodukce od výtvarníka Pavla Dvorského) a Jiří Svoboda také mluví (ústní sdělení) o možnosti zdobení právě až této masky a nabízí možné etnografické paralely.

Realitou je, že vznikly dva konfrontační pohledy, i když jeden z nich mohl být jen dočasnou pracovní verzí. Přesto mám neodbytný pocit, že zcela evidentní zobrazení v knize Archeologové na loveckých cestách je Jiří Svoboda a Pavel Dvorský velmi konkrétní a skutečně představují částečně obarvenou hlavu s později posazenými zuby (na šňůrce) na čele. Měl jsem však takový pocit, že je krusta prohnutá právě ve tvaru čela, které bylo naštěstí značně tvarované a že bude možnost si ověřit, která strana je vnitřní a která lícová. Protože považuji krustu i zdobení za důležité unikum, absence přesné obrazové dokumentace prostorové situace u takového nálezu v archeologické literatuře bych koeficientem společenským zkreslení oznámkoval za plných deset. To znamená, že je pro rekonstrukci v této fázi ztraceno. Můžeme sice vést dodatečné šetření, ale neubráníme se pochybovačných poznámek typu ,,…že se tvar krusty mohl změnit dodatečně, že byla možná ještě tvárná a hnulo se s ní a nebo změnila tvar při nerovnoměrném vysychání…“ a podobně.

Všichni pohřbení z trojhrobu ve Věstonicích mají v různé míře v oblasti čela nebo alespoň hlavy provrtané liščí zuby. Rekonstrukční napodobenina ukazuje jedno z několika málo vysvětlení. Pokrývka hlavy bude posazena buď před nanesením hliněné červené posmrtné masky nebo až po jejím nanesení. Důležitým okamžikem je registrování stejného prvku u všech třech lidí a prozrazuje určitou uniformitu. Dokonce se shodují i malé slonovinové košíčkovité ozdoby z oblasti skalní kosti.

Další neznámou je rekonstrukce někdejšího zdobení, co se týká početnosti artefaktů. Kompletnost zdobení musíme navzájem porovnat u jednotlivých pohřbených a zjistíme, že se při výskytu provrtaných zubů a slonovinových košíčků, jedná o tytéž anatomické partie u lidí a tytéž typy zdobících artefaktů, ale jejich početnost je různá. Budeme-li za logickou nápovědu kompletnosti brát celé kostry musíme registrovat absenci řady drobných především prtstních kůstek. Ve slovníku pojmů rekonstrukční paleoetnologie v Antroparku jsem vyslovil své podezření, že některé mladopaleolitické hroby vlastně nebyly hroby, ale hrobkami, které šlo příležitostně i otevírat, protože nesmíme zapomínat, že těla pohřbená na permafrostu a zasypaná shůry trvale zmrzla a dehydrovala. Staly se z nich prostě můmie. Právě při následných exhumacích mohlo dojít ke ztrátě drobných kostí končetin i zdobných artefaktů, zvláště po desetiletích a staletích mohly být připisovány těmto drobnostem určité mytologické vlastnosti tak jak je známe i z holoceního prostředí (kousky tkáně a kostí u svatých). Známe také přímo z pavlovienu a právě z DV provrtaný lidský zub (Klíma, DV).

Je pak možné, že takovému rozkrádání byly uchráněny zuby schované pod krustou (pokud pod krustou skutečně byly) a že původní stav byl podobný jako u ostatních gravettienských materiálů, a že byly pokrývky hlav bohatě a početně zdobeny. Ale to je jen možnost, také by ztráty malých kostí mohly mít na svědomí malý hlodavci, běžný rozklad drobných kostí atd.

V této souvislosti, abych byl úplný, mě ještě kdysi napadlo, že právě jsou červenou krustou překryty ty partie, které nezakrýval oděv. Docela bych si dovedl v rámci výčtu možností představit, že časem zdeformované a vyschlé obličeje a důležitou ruku pohřbených mumií, které byly překryty tvárnou hlínou, která vytvořila sekundární podoby a sekundární nové obličeje a symbolickou tkáň.

Barma Grande a Sungir

Rekonstrukční transformace chlapce z Barma Grande v severní Itálii ukazuje nejen velmi zdobnou čepici, ale i zdobení horní části oděvu (které je nejasné a může jít i o pozůstatky nákrčníku, ale i v gravettienu vzácného náhrdelníku). Rukávy jelenicového oděvu jsou spojené uzlíky, nejsou sešité (podobně jako u prérijních indiánů). Šídla se vyskytují i zde, ale celkové klíma bylo teplejší na rozdíl od severnějšího zbytku Evropy a výroba oděvů se nemusela vždy spoléhat jen na kvalitní a velmi pracné sešívání. V pravé ruce je velmi nápadná dlouhá silicitová čepel, u ramenou jsou neznámé předměty, které jsou pro gravettien charakteristické. Například je známe i ze Sungiru, Kostěnek i z Moravy.

Dalším takovým významným hrobem, který má naštěstí téměř všechny skořápky měkkýšů na svých původních místech je hrob chlapce z Barma Grande Itálie (archeologicky starý hrob, starší nálezové okolnosti, koeficient civilizačního zkreslení může být na stupnici od 0 do 10 na stupních 1-3, není pochyb, že hlava byla pokryta osteologickým dekorem, ale naprosto dokonalý stav, který známe mohl být vytvořen ,,rekonstrukcí“ původního umístění ve snaze mít dokonalý exemplář pro expozici, protože ve své době se takto v archeologii nejednou postupovalo. Nálezové okolnosti však u nás neznáme a tudíž jen uvažujeme o této možnosti zkreslení. Nicméně v zásadě tuto rekonstrukci (korekci) bychom museli provést sami, abychom mohli provést následnou - rekonstrukční metamorfózu.

Vidíme zase pravidelnost a dekorativnost připomínající sošku z Wilendorfu. Podobně je tomu i u hrobů ze Sungiru, zde však na rozdíl od italského nálezu se pošití diferencuje. Není celoplošné a všelijak se mění, nejčastěji korálky lemují okraj a samostatné řady perliček nebo jednotlivé dentálie (další materiál) vyplňují část zbývajícího prostoru. V prostoru temene hlavy u holčičky je našit malý slonovinový kotouček. Podobný, ale velký kotouček byl vedle chlapce a to původně ve vertikální poloze, je možné si představit, že to je vše, co zbylo z jiné čepice, která byla přidána do výbavy pohřbu a její ostatní ozdoby byly organického nedochovatelného materiálu.

Savignana, Pariba, Grimaldi, Pavlov a Brasempoy

A konečně se vymaňujeme ze smutku hrobů a dostáváme se k vesele vypadajícím kyprým tvarům dodnes živě vyhlížející dámě z italského Savignana, její protáhlá špičatá hlava ze všeho nejspíše připomíná středověký gotický dámský čepec. Hned nás napadne zda se nejedná o nějakou výtvarnou zkratku, fantazii či kombinaci, ale tělo je se svými tvary velmi individuální a jeho zadeček je přesným a hrdým opakem plochozadnictví z provenience velkotovárny venuší kostěnkienu. Je možné přemýšlet, zda zde není znázorněn účes, ale to jsem zavrhnul z důvodu, že soška vlastně nemá patrný krk (na rozdíl od jiných italských sošek), zde jsem musel změnit mou původní metamorfózu, protože další jiné fotografie z jiných stran s jiným nasvícením jakoby ukazovaly spíš jakýsi háf – špičatou dlouhou čepici, která je však dole dost jemná a směřuje po stranách evidentně k ramenům v ušitých hranách oblého průřezu a stejné hraně nebo nařasení, které běží přes obličej a nos uprostřed těla Venuše až k hrudi. Pokud by jsme zobrazené měli racionálně vysvětlit asi by jsme je popsali jako jakousi kutnu upomínající členy kukluxklanu nebo kutnu kata, či kutnu katolických věřících z určitých procesích historického Španělska, to vše však bez otvorů pro oči.

Tato soška je zcela evidentně nejvíce blízká tomu abychom její horní část hlavy označily za specifický účes nebo za čepici. Naše rekonstrukční transformace ukazuje tuto partii jako čepici. Pokrývky hlavy se i v Itálii tehdy často nosili, jak dokládají hroby, takže tato rekonstrukce má svoji logiku. Je však možné interpretovat situaci i jako účes.

Podobně podivně vypadá venuše z Paribita, která má také jakousi špičatou čepici, ale její horizontální členění obličeje je pro nás nepochopitelné (ale je zde určitá analogie s africkými řetízkovitými zdoby vedenými přes obličej, nebo sněhovými brýlemi proti sněhové slepotě, ty však u nahé sošky nedávají příliš smysl). Do třetice máme z Itálie další špičatou čepičku a to z lokality Grimaldi. Zase má tato Venuše roztomile velký zadeček – protiváhu proti středo a východně evropské tradici a obličej na fotografiích, které mám nevypadá podezřele podivně. Dokonce registruji bradu a krk. Čepec na hlavě je malý, ale evidentní, asi bych měl uvažovat i o účesu. Ale po předchozích hyperpokrývkách , které snad utíkají do nějakého mytologického světa podivuhodných symbolů, zde máme čepičku jako jakousi symbolickou redukci toho, co má zástupně představovat (něco na způsob jak zaznamenává C.G.Jung ztotožnění se s mytologickým vzorem pro účely například léčby, ale tady to může být pro jiný účel). Proto tato interpretace v podobě rekonstrukční metamorfózy je pro nás nejsrozumitelnější.

Tento obrázek spíš dnes už jenom dokument zachycuje interpretaci výrazného vrcholu hlavy dané sošky. Později jsem získal daleko lepší fotografie a to i zepředu při různých nasvětleních, kdy nic nenaznačovalo tomu, že by nějak šlo zachytit a rozlišit samotný krk, či dokonce obličej. Vše vypadá spíš jako jednolitá čepice posazená hned na klíční kosti. Najednou vše spíše připomíná onu záhadnou sošku z Brasempoy s válcovitým tvarováním hlavy. Možná kdyby jsme si představili, že z čepce vychází množství řemínků po celém obvodě, které jsou dlouhé a splývají jak na ramena, tak přes celý obličej jako nějaká obřadní maska pak by jsme mohly mluvit o určité konkrétní variaci rekonstrukční transformace. Bez dalších podrobnějších informací brasempoyského torza nám zde zřejmě něco uniká. Nicméně jestli je vše spojeno s nějakou mytologií, či rituálem menší čepice, nebo nápadné účesy ji mohou naznačovat i u věcí denního charakteru a pak je představovaná čepička jistě v pořádku jako napodobenina.

V Grimaldi byla také nalezena hlavička, která byla vykládána ve starší literatuře jako negroidní, v novější literatuře se ani neuvádí. Je to pitoreskně vypadající objekt, připomínající spíš hlavu želvičky i s krunýřem, né nepodobnou pozdějším magdalenským karikaturám a fantazijním strašidlům. Na druhé straně příčně znetvořený obličej Venuše z Paribita je možná z jednoho rance. Za zmínku také stojí, že hlavička z Grimaldi nese podobnou rytou mřížku na vlasech jako Venuše v Brasempoy. Ale ta je zde zlomkovitá a jinak rozmístěná.

Podobně je tomu u interpretace pavlovienských kloboukovitých hlaviček. Tady je na předním místě otázka zda zde nepracuje nějaká mytologie, fantazie či extáze po nebo při požití halucinogeních hub. Takové podezření je na místě, nejedná se totiž o velmi popisnou subkulturu gravettienu jako například Wilendorf-kostěnkien nebo avdějevskou-kostěnkovský kulturní okruh, ale o značně hyperfantazijní pavlovien. Vše jsem založil na jednoduché myšlence, pokud by opravdu chtěli pavlovienci udělat onu fantazijní spletici ženského těla a mykózní hlavy soustředili by se především na tyto dva prvky v jejich symbolech. Naše pavlovienská hlavička však má v místě krku to co můžeme považovat za nákrčník, a jako všechny ozdoby (popsáno níže) je i nákrčník podle všech pravidel zdoben (a ,,nákrčník“ je znám v gravettienu z Itálie). Pokud zde máme tak popisný zdobný prvek můžeme přepokládat, že stejně tak tomu tak bude i u ostatních částech zobrazených na artefaktu. Proto interpretuji klobouk tak, jako by se také jednalo o popisné ztvárnění, které paradoxně bylo tolerováno i v samotném pavlovienu pro zvířecí hliněné figurky zvířat a vlastně i skulpturu dolnověstonické hlavičky ,,Venuše da Vinci“ jako o dovolené paralelní vidění světa. Tato cesta se mně jeví jako nejednodušší a nejméně komplikovaná a zároveň výtvarně nejharmoničtější.

Rekonstrukční transformace jedné z nejunikátnějších hlaviček moravského gravettienu. Jedná se o keramický zlomek sošky z Pavlova. Důležitou nápovědou charakteru popisnosti uměleckého díla je segmentovaný nákrčník. Jedná se však zase o variaci, výraznost nákrčníku jsem vyjádřil jeho zdvojením, které na originále není. A nakonec nevím zda je celková orientace správná obličej mohl být i na druhé straně sošky. Vlastně celá rekonstrukce se opírala o velmi nedostatečně zdokumentovaný materiál. Zřejmě je možné uvést více interpretací, ale základní schéma se už nezmění nákrčník a nápadný klobouk.

Představa širokého nápadného klobouku to není krok od výtvarné fantazijní bizardnosti pavlovienu, ale naopak je to přijetí představy, že hypertvarová různorodost pavlovinu se neomezovala jen na archeologicky dochovatelné umění, ale že žilo i v užitém umění běžné kultury kam patřila forma různých reálných řemesel, kam patří i šití oblečení, bot a třebas i nápadných pokrývek hlavy. Ale v podstatě a v dalších souvislostech gravettienského materiálu nejde o nic bombastického. Evidentně průkazné je, že čepice gravettienců mohou být zdobeny horizontálním pruhem (pruhy) ozdob obzvláště na úrovni čela. Proč by taková ozdoba nemohla být vytvořena jednoduchým našitím horizontálně posazeným liščím ocasem (ocasy)?

Tato rekonstrukční transformace je alespoň shovívavá na orientaci. Na kožené čepici je kožešinový pás, možná dosažený prostým otočením rubové strany, nebo naopak přišitím jiné kožešiny (ocasu polární lišky). Krátký sestřih jsem si vypůjčil od časově mladší wilendorfské venuše.

K možným pokrývkám hlavy můžeme přičíst znovu hlavičku (zlomek sošky) z Brasepoy, technicky podloženou archeologickými nálezy otisků uzlíků sítí jako interpretaci síťky na hlasech.

Detaily-tělní ozdoby-sošky

Kostěnky, Avdějevo, Dolní Věstonice, Brasempoy

Tato rekonstrukční transformace jedné z kostěnkovských venuší jednak předvádí jednu z variant jednoduchého sestřihu vlasů, kdy jsou ty vyčesány dozadu. Linie je tak interpretována jako rozhraní vlasů a čela. Hrudní ozdobný pás přesně kopíruje kostěnkovský vzor, jednak se může jednat o stáčený provaz, nebo stáčený řemínek, jak ukazuje právě tato interpretace. Je to jedna z posledních rekonstrukčních metamoróz pro tuto publikaci, přesto je jasné, že je možné jít daleko podrobněji dál. Řemínky se mění v momentě, když se podíváme na sošku zezadu, je jasné, že zde před sebou nemáme jen tak nějaký řemínek, ale daleko složitější a pracnější ozdobu. Podíváme-li se na ruce venuše vidíme náramky, ty by bylo do rekonstrukční metamorfózy taktéž začlenit stejně jako pasový ozdobný pás, který byl vidět jen zezadu a mizel pod velkými prsy a také díky disproporčnosti gravettienského kánonu.

Rekonstrukční transformace téže kostěnkovské sošky. Tato rekonstrukce předcházela výše zobrazenou práci, vlastně jen sledovala účes a dvě řady segmentovaných ozdobných řemínků na hrudi a volně je interpretovala jako jakékoli proplétání. Ani tato rekonstrukce neřešila pasovou ozdobu ani náramky.

Původní rekonstrukční transformace z přelomu století této kostěnkovské sošky byla velmi zajímavá. Jednak přinášela informaci o účesu - krátkém sestřihu, a dále řešila celé tělo gravettienské ženy s hrudním ozdobným páskem a s bederním ozdobným páskem. Umístění horního pásku bylo vlastně bezproblémové, ale bederní řemínek neodpovídá předloze. Zcela evidentně jak vidíme zezadu měl být o takových patnáct dvacet centimetrů výš, přesně v pase. Tato moje nepřesnost ukázala, že je možné porovnávat anatomi gravettienských sošek s reálnou anatomií a že řemínky nebyly jen tak nějak fantazijně umístěny na sošky, ale tak, aby měly anatomickou a funkčně fyzikální smysl. Můj řemínek už evidentně při pohledu zepředu padá dolů, u gravettienky by byl bezpečně v pase a dokonce je možné přemýšlet, že kdyby měla daná žena ještě daleko větší prsa skutečně by mohl být pohled na ozdobný bederní pás pro pozorovatele skryt. To by mohla být běžnější situace u zralejších a (místy) kypřejších žen. Ještě je možné uvažovat jestli prohnutí bederního řemínku v oblasti bederní páteře není věcí záměrného natvarování řemínku při jeho výrobě. Náramek je interpretován jako podobný mezinskému slonovinovému náramku (ty však jsou mladší a segmentované, nebo celoplošně bohatě zdobené).

Zajímavé, že drtivá většina dekorativních pásků a dekorativních řemínků, které znázorňují na soškách různé výtvarné zkratky a provedení se omezuje i přes vzdálenost, subkultury a čas jen na některé partie těla. Zpravidla vede jeden pruh přes horní část hrudníku a pak se někdy objevuje i další horizontální pruh matérie v pase a objevují se i náramky. Výjimečně, ale zase se objevuje další horizontální pruh, který vede kolem těla nad klínem a v zadu se spojuje s horizontálním záhybem kůže na spodku zadečku. Taková anatomická situace je však nerealistická, je možná díky gravettienskému kánonu, který zadek posunuje oproti klínu podstatně výše a klín zase podstatně níže oproti zadečku. Snad a možná ani neměla být ničím jiným než fantazijním a volným pokračováním linií záhybů samého spodního okraje hýždí. Interpretaci znesnadňuje specifický gravettienský kánon ženských proporcí, který je odlišný v mnoha směrech od skutečné anatomie. Nač by vlastně měl vést nějaký pásek tak nízko, ale níže v kapitole o podivných venuších se k problematice znovu vrátíme, protože dostane nové rozměry, z kterých, ale ani pak nebudeme chytřejší jen si uvědomíme míru konvence jasného kulturního vzorce.

Jedna z posledních rekokonstrukčních transformací pro personu si začala všímat i alespoň symbolického začlenění náramků. Důležitý pro charakteristický image je tradiční kostěnkovský krátký sestřih. Samotné pásky jsou už také podruhé řešeny. Zde jsou zase bližší svému vzoru. Ten by dokonce mohl nejen z barvené kůže, ale dokonce i z textilu, vše v duchu gravettienské tradice je zase dekorativní a tudíž segmentované. Je možné si představit například sešívání různobarevných proužků látky. Je také možné, že z oblasti křížení pásků vycházeli tenké pomocné řemínky, které šly pod prsy a pak znovu nahoru směrem k podpaží, kde se uvazovaly. Původně jsem neviděl jestli náhodou řemínky se jen nekříží na hrudní kosti a jestli nejdou celé křížem přes sebe pod prsy až dolů, protože jsem neznal zadní stranu této venuše. Dokonce jsem dlouho neznal ani její hlavu. Později jsem našel fotku nejen těla zepředu s hlavou - a účes byl takový jako jsem předpokládal, ale nakonec jsem našel i tuto venuši nafocenou i zezadu v článku o textilu od O. Sofferové.

Především nejběžnější dekorativní ozdobou je hrudní horizontální pás. Ten je na soškách vždy velmi dobře patrný ze všech stran (zepředu i boku). Dále se objevuje další horizontální pás, který je znázorňován v pasu. Ten bývá dobře patrný zezadu nikoli však ze předu, protože často mizí pod velkými prsy znázorňovaných žen, a to hlavně vzhledem k specifickému gravettienskému kánonu proporcí, kdy záda po pás jsou kratší než dlouhá hruď, která je však ve spodní části silně zkrácena a pod vysoko položeným pasem pokračuje vysokou pánví, kdy klín je umístěn níže než spodní okraj hýždí, což u skutečné anatomie je naprosto vyloučené a v reále je to vždy naopak. Pásky nebo řemínky jsou většinou širší s další dekorativní strukturou uvnitř nebo i na okrajích ne nepodobnou segmentovaným ozdobám na hlavách někdejších živých Maorů a je možná nejsnadněji interpretovat jako umě spletené kožené řemínky, nebo jako navzájem spojené jednotlivé kožené části. Jindy je možné o nich uvažovat i jako o provázcích, to v případě doslovné interpretace některých struktur, ale zcela stejnou strukturu lze snadněji dosáhnout stáčením širšího řemínku kolem jiného řemínku, který zůstává uvnitř v ose. Na této sošce se mění různá struktura výzdoby řemínků podle toho jestli se díváte na přední nebo zadní stranu sošky.

Poté, co jsem konečně získal fotku kostěnkovské venuše s diagonálními ozdobnými pásky i ze zadní strany jsem okamžitě realizoval rekonstrukční metamorfózu. Je zde pochopitelně zase předvedeno trochu jiné řešení - další variace. Nicméně konstrukce celého zdobného ,,ošacení" je tím pádem jasná. Venuše sama zachycuje evidentně silnější postavu, které se dělají kolem pasu typické faldy. Také je vidět typické umístění tuků u horních hran pánve a zúžení směrem dolů u kýčlí. To je běžné u mnohých venuší gravettienské kulturní tradice a to například i ve francouzském Laussel.

Neuvažuji naopak vůbec o tetování, protože tyto ozdoby najednou nepřestávají, ale obíhají tělo dokola a jsou v zásadě jen tam odkud by nespadly, což je pas a prostor v horní části prsou a hrudi nebo jako náramky, které už však z archeologického inventáře známe. Výjimečně široké zdobné pásy jsou diagonální známé z Avdějeva a Kostěnek. Soška z Avdějeva má i vysoký nákrčník a pod vysokým zdobeným pasem další pravidelné rýhy, snad třásně. Diagonální pruhy jsou zdobeny a jsou znázorněny jen krátkými vrypy po okrajích. Na fotografii jsou skoro nezřetelné a ukazuje je především až kresba tuží. Ta však v případě zádových dlouhých čar (asi přirozené pukliny v materiálu) přesně neodpovídá situaci kolem pasu na fotografii, což ukazuje určitou zmatečnost při překreslování výtvarníkem (podobně jako u jedné sošky z Buretě, kdy dokonce zapomněl výtvarník nakreslit zadní ,,klín“, který je však naštěstí velmi dobře patrný na fotografii) (Abramova Izkustvo). Takže jsem se pustil po několika málo letech do nové rekonstrukční metamorfózy, kdy jsem po předchozích zkušenostech našel na zadní straně horní části zad sošky zbytky okrajových vrypů, které logicky navazují na přední stranu a i na zádech by tedy původně měly vytvářet křížící se diagonály. Tyto ozdoby mohly být dobře z tenké kůže propíchnuté tisovým nebo kostěným šídlem a olemovány tenkými kulatými řemínky protiběžně v obou směrech.

Tato rekonstrukční transformace avdějevské venuše s diagonálními ozdobnými pásy je úplně poslední rekonstrukcí pro personu. Posunula nejen samotnou rekonstrukci této konkrétní sošky dopředu ale celá rekonstrukční a interpretační práce na ní dovolila poprvé vznik samostatného artefaktu - tělní ozdoby. Představuje se tak samostatně to co bychom asi hned označili jako etnografický materiál. Ačkoli má soška uraženou hlavičku nese tím i zároveň informaci o účesu - určitě zde nebyly dlouhé splývající vlasy. Žena byla přizdobena třemi díly zdobných pásů. první byl nákrčník, druhý hrudní diagonální sešité pásy a bederní pás. Hrudní pásy jsou zdobeny jen na krajích jak vidíme na sošce, kdežto bederní pás je segmentovaný zcela. Zase si můžeme všimnout gravettienského kánonu proporcí. Obraz sám byl malován několikrát a hledal jsem nejpříhodnější kompozici, rozmístění artefaktů, poměry jednotlivých předmětů a částí těl a sošky.

Moje původní stará rekonstrukční metamorfóza byla zmatečná (1999). Pukliny ve slonovině na hrudi kvůli tomu, aby zde vynikly vrypy výtvarník zcela vypustil, ale neudělal to stejné na perokresbě zad. Myslel jsem, že už měří stejným metrem, ale evidentně to tak nebylo, stačí se podívat, kde pukliny končí směrem dolů a vidíme zase rozdíly mezi fotografií a kresbou. (Abramova Izkustvo SSSR). Proto nová rekonstrukce má už odfiltrované pukliny na zádech a drží se těch vrypů, které lemovaly pásky zad a čas je ještě úplně nesetřel. Zadní strana Venuší je tedy nesmírně důležitá.

Na přelomu století vznikla první rekonstrukční transformace sošky z Avdějeva s diagonálními ozdobnými pásy. Ale tehdy pod vlivem silného kulturního zastínění jsem si přesně nedal tu mravenčí práci, abych se snažil rozlišit ryté čáry od prasklin na fotografiích a přimíchal jsem do vyobrazení jako řešení dva náhrdelníky. Je vidět, že jsem nechtěl akceptovat ani gravettienský kánon a tak má mnou vytvořená žena nahoře menší pánev a dole je širší v kýčlích. Nákrčník a bederní pás jsem však už i tehdy interpretoval poměrně dobře a i sestřih na hlavě je ve východoevropské gravettienské tradici sestřižen.

Tento obrázek ukazuje jednu z podob rekonstrukční metamorfózy ženy z Avdějeva z doby, kdy jsem nalézal nové formy jak představit pro personu co nejlépe metamorfózu této venuše. Celková kompozice této varianty odváděla pozornost od diagonálních pásů, Ty byly na definitivním obraze pak zvýrazněny barvou a také zmizela pánevní oblast ženy, tím se můžeme detailněji seznámit s ozdobnými pásy. Nicméně tak zůstal jeden z dokumentů delší cesty nalézání nových a lepších způsobů výtvarné prezentace.

Někdy se upozorňuje na podobné horizontální řazení těchto ozdob a pásy korálků ze Sungiru. Ale četností se jedná o něco jiného a nikdy nebyla vykopána žena, která by měla jen dva nebo jeden řemínek z mamutovinových korálků na partiích těla jak je známe ze sošek. Myslím, že se zde míchá persona v té nejoficiálnější podobě a roly (Sungirské hroby) s personou pro domácí soukromou a nejintimnější roly (sošky nahých žen). Přesto jedno nevylučuje druhé, pod oděvem mohou být tyto ozdobné řemínky. V archeologickém záznamu bychom pak našli jen korálky v pásech přes prsa či boky, ale to se nikdy nestalo, proto je pravděpodobnější, že byly z jemnějších materiálů, než jsou tvrdé slonovinové nebo belemitové korálky a perličky.

Je možné uvažovat především o kůži, rostlinném materiálu nebo je i možná představa textilního materiálu jak upozorňuje dr. Sofferová (Soferová tam a tam). Nástroje k vyhotovení rostlinných nebo kožených ozdob nejsou složité stačí jen ostrý silicitový úštěp a tisové nebo kostěné šídlo. Šídlo z dobře proschlého tisu je vysoce výkonné a prodirkuje středně silnou jelenici v několika málo vteřinách i kdyby mělo tupý hrot. Na co je však nutné upozornit, že nebýt sošek nikdy bychom o popisovaných tělních ozdobách ani netušili a pokud se vyskytly i u daleko starších kulturách, nástroje na jejich zhotovení nejsou nikterak specifické (stačí odbytý neretušovaný úštěp) a nadto mohou být organické (šídlo) a také nedochovatelné a tudíž nám v archeologickém záznamu přímo unikají nebo nám pochopitelně uniká souvislost mezi nimi a řemínky.

Ozdobné diagonální hrudní pásy a nákrčník z Andějeva posunují rekonstrukční metamorfózy do další nové roviny. Počítačem jsem odgumoval ostatní části původního obrazu a máme zde najednou to, co má nejblíže skutečnému etnografickému materiálu. Najednou zde máme něco, co se může považovat za ,,sbírkové předměty". Kožené pásy (v tomto případě barvené načerveno) jsou šídly propíchány nebo nožíky prořezány a po krajích a do otvorů je propleten tenší řemínek.

Rekonstrukční transformace ozdobného horizontálního bederního pásu. Zapínání je odvozeno z náramku z Mezinu a opravované čelenky z Malty.

Mezi zvláštně orientované pásy patří i neúplná soška – torzo těla z Brasempoy, která alespoň na kresbě zepředu vypadá, že má trojúhelníkový zbytek hmoty na spodním okraji hrudní kosti s horizontální základnou. Jinak řečeno jakoby dvě hrany, které by měly původně nést hmotu prsou byly vylomeny. Tím pruh nezdobené na průřezu oblé matérie snad běžel původně horizontálně pod prsy venuše ( pruh běží mírně zešikma a směrem k levé straně dolů a nad jeho levou částí, jakoby na kresbě, bylo patrno nějaké další vypoulení hmoty, možná se také jen jedná o pod prsy překřížené ruce, ale kdo to má podle jediného obrázku jen z jedné strany sošky poznat?) (Delporte, 1979). Jinak v západní Evropě stejně jako na Sibiři takové ,,pásy“ jak je známe ze střední a východní Evropy chybí.

Některé východoevropské vyzdobené sošky mají navíc náramky nad rukama a kolem lokte. Čtenáře už asi nepřekvapí, že i ony jsou v některých případech dekorativně segmentovány, či jsou segmenty někdy alespoň naznačeny.

K horizontálním pruhům hrudníku musíme přičíst i vzácné diagonální pásy a v jednom případě i nákrčník.

NÁRAMKY

Sošky, hroby - Sungir, Mezin

Vlastně až po uzavření práce na této publikaci jsem vypracoval alespoň jednu komplexnější rekonstrukční transformaci. Náramky se objevují jak na soškách, tak v hrobech, ale volné artefakty, které by mohly být artefakty jsou známy jak z Pavlovienu ale talé z lokality Mezin z východní Evropy. Ty jsou však s datacemi kolem 14 -16 000 let. MePřitom mezinské náramky jsou precizními řemeslnými a uměleckými díly, kdy zdobící prvky pokrývají celičký povrch náramku. Zajímavé je, že náramky jsou na soškách pod lokty a v místech kotníků zápěstí, tedy níže než bychom čekali. Protože v Sungiru jsou umístěny náramky výš posunul jsem je původně i na tomto spodním obrázku. Pak si jedna studentka ve škole z dlouhé chvíle vyrobila náramek z měkkého materiálu a nosila jej také pod loktem a nijak jí nepadal ani nepřekážel. Proto jsem práci znovu otevřel a rekonstrukční metamorfóza už akceptuje přesně sošky. Na originálech vidíme i segmentaci náramků, kterou známe z hrudních pruhů. Barevně jsem zapracoval tyto náramky jako okrovou kůži. Náramky z hrobů jsou pak v rekonstrukčních pracech sungirských lidí, především muže ze Sungiru. Náramky jako oblast byly i v této publikaci takříkajíc odsunuty na druhou kolej a určitě by si zasloužili samostatnou podrobnější práci.

Tento obraz je jeden z posledních rekonstrukčních transformací jedné z dalších sošek z Avdějeva a staré známé z Kostěnek (nakonec jsem měl tuto venuši na kreslených obrázcích jak zepředu, z boku tak i zezadu a fotky zepředu a zezadu). Jedná se o názorné předvedení vedení hrudních zdobících řemínků a pásů a proto je červeně vyznačen na soškách tento etnografický materiál. Bíle na jsou tyto pruhy na ženách, aby byly dobře patrné. Naopak přirozenou barvu vydělané kůže mají náramky. Tyto sošky poskytly informace jak o účesech, o zdobících pásech a ještě o dvou specifických párech náramků. Na náramky se také můžeme dívat i jako na součást celého imtimího zdobení.