Tuky a žebra

Postava venuše z Itálie (La Marmotta) nalevo je patrně nejlepší gravettienskou studií tuků a záhybů kůže u obézní ženské postavy. Naopak napravo kostěnkovská venuše má na některých kresbách (reprodukce v publikacích) naznačená žebra, jakoby byla na originále skutečně vyryta (na fotografii tyto vrypy není možné identifikovat). Tato soška předvádí typ postavy s místním ukládáním tuků (prsa, horní část pánve a břicho).

Nadměrné prostorově čnějící hromadění tuků na zadečku lze sledovat na sošce xxxxxx z Itálie. Vzhledem k předpokládanému africkému původu moderního člověka je asi možné, že se tu a tam objeví taková ojedinělá proporcionalita tvarů. A někde i opakovaně, zvláště v menší populaci bude tento jev nepřehlédnutelný. Na straně druhé známe gravettienský kánon a je možné, že určitá v Evropě nezvyklá disproporčnost může patřit právě na jeho vrub a na vrub specifického místního kánonu nebo jeho pojetí. Opačně z východní Evropy z lokality Kostěnki 1 známe jednu sošku znázorňující žebra. Ty jsou naznačeny na zadní straně trupu a pod nimi je zadeček, který je v horní oblasti pánve plný a tedy nejde celkově o chudého jedince. Stejně nohy nevypadají nijak zvlášť chudě, to koresponduje i s velkým břichem a výraznými horními partiemi bočních okrajů pánve. Vše vypadá na klasickou ukázku místního hromadění podkožního tuku v dolní polovině těla, především na ramenech pánve a na bříšku. Asi opravdu jen umělec opustil zaběhané zvyklosti kánonu a uvědomil si, že žebra jsou pod kůží patrná a měl by o nich nějakým způsobem podat výtvarný záznam.

Tato Venuše je charakteristická i odtažení nohou od sebe v místě kotníku, tak vzniklo očko za které bylo možné případně tuto sošku uvázat podobně jako maltské a bureťské sošky.

Tato Venuše také ukazuje příčný zdobící jakoby krajkový řemínek v pase, myslím si, že je to jedna z mála sošek ukazující umístění této ozdoby jen v pase. Tlustá gagarinská Venuše má velká prsa položená mezi objemné břicho, proto oboje vybočují do stran, stejně jako u wilendorfské Venuše. Podobnost mezi wilendorfskou a gagarinskou Venuší je dlouho známa a dá se snadno vysvětlit identickým společným gravettienským kánonem proporcí a podobným typem samotného modelu. Provedení samo je však značně odlišné, zatímco nejznámější wilendorfská Venuše je provedena velmi popisně, dekorativně za plného respektování kánonu, rozhodně o tvůrci této Venuše můžeme říci, že byl pečlivý, trpělivý, velmi dobrý pozorovatel reality, velmi dobrý žák dobře se učící konvenční hodnoty a postupy, byl výjimečně velmi skvělý a velmi trpělivý dekoratér a zároveň člověk, který si dovede uhlídat celou tu složitou kompozici a spojit nespojitelné, neanatomický kánon s anatomickou realitou tak, aby vše vypadalo přesvědčivě a navíc dekorativně upraveně. Osobně tvůrce wilendorfské Venuše přijímám jako jednoho z největších světových sochařů, protože čím více si jeho dílo prohlížím uvědomuji si, že si ve složitosti úkolu počínal z mistrovskou samozřejmostí a lehkostí a jednotlivé linie vypadají spíš jakoby si v práci liboval. Vedle ní je její gagarinský protějšek pojednán daleko kubističtěj a blokovitěj, chtěl bych říci jednodušeji, ale spíš tak napůl jednodušej a napůl ledabylej. Rozhodně dílo netrvalo gagarinskému umělci tak dlouho, ale všechny důležité orientační znaky jsou provedeny nebo alespoň naznačeny a to stále velice dobře v hluboce probírané hmotě skulptury v kontextu výrazných obrysových linií.

Je zajímavé jak se vedle perfektních prací-Venuší objeví učinění bubáci jako je například druhá wilendorfská venuše. Zato zase další gagarinská venuše je nápaditá a složitěji prostorově pojatá, její tvůrce se rozhodně nespokojil jen s tradiční škatulkou konvenčního kánonu a zdvihnul do prostoru jednu její malou ohnutou ručku (Abramova,Izkustvo).

Tím jsme si téměř splnili první předběžný úkol a to totiž stanovení povahy modelů na kterých se budou rekonstruované artefakty demonstrovat. Modely i modelky proto budou dodržovat zaběhlý přístup prezentace, jsou vybírány jak z hlediska přesvědčivosti a podobnosti s modelem tak i jen z hlediska atraktivnosti, samozřejmě při dodržení dlouholebosti a dalších typových charakteristik. To se týká především mužských lebek. Dětské lebky ze Sungiru již byly rekonstruovány do někdejších živých podob a tyto byly jako takové (v mé práci o personě) akceptovány. Lidé ze širším typem nosu nebyli použiti z důvodu neatraktivnosti a také proto, že jejich tváře patří do balíku problému (který se vleče už přes jedno celé století) vzniklém absencí rekonstrukcí portrétů podle lebek všech moravských nálezů jako jedinečného a variačně širšího celku. V této souvislosti je dobré na tento fakt upozornit a odpovídat na dotazy zda byli všichni lidé tak atraktivní jako v zde ukazovaném souboru. Že se zde jedná o výběr a že samotná Morava poskytla za více jak sto let již tak dostatečný soubor kosterního materiálu k tomu, aby byli všichni tito lidé portrétováni a představeni veřejnosti. Podle mne absence tohoto souboru portrétu přesáhla rámec opomnění, ostudy i skandálu a deklaruje nejspíš náš naprosto ignorantsky barbarský způsob života a vztahu k vědění a přirozené lidské zvídavosti a ukazuje přeubohé historické postavení rekonstrukce, která je největší měrou od smrti Karla Absolona v soukromé iniciativě nezávislých publicistů mimo okruh profesního zájmu oficiálních institucí. Dostatečně se tím deklaroval trvalý nezájem naší klasické prehistorie (archeologie, antropologie i muzeologie) o systematicky vytvářené rekonstrukce. (Osobně jsem nenapravitelný optimista a domnívám se, že je jen otázkou času, kdy se někdo do projektu portrétů všech moravských mladopaleolitických lebek pustí, totiž nedávno u nás znovu probudil zájem o tuto oblast rekonstrukce Doc. Novotný z Katedry antropologie Masarykovy university v Brně).

Nakonec výběr reprezentativního obličeje je v duchu gravettienského vkusu a tradice, kdy i nám známé gravettienské obličeje (Dolní Věstonice a Brasempoy) také připadají reprezentativní. A také z psychologie víme, že pokud bude celá věc spojena s artraktivními typy (žen a dívek) alespoň mužská část čitatelů bude k celé tématice daleko daleko a ještě jednou daleko otevřenější. Je to jako reklama, nemusíte s tím souhlasit, hlavně jak to opravdu a velmi účinně funguje.

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

NEJVĚTŠÍ VÁLKA O PRSA

Psychika je mocná čarodějka a závojem mlhy nám zastře mysl vždy v určitý čas a na určitý podnět. Cokoli nezapadá do představy primitiva je už na úrovni samotného archeologického materiálu zpravidla ihned a důkladně přehlíženo. Ať se gravettienci před 30 -20 tisíci roky snažili sebevíc a významná část sošek-venuší má na sobě ozdobné pásy a řemínky, sestřihy a účesy nebylo to povětšinou nic platné. Do obecného povědomí se tyto informace nikdy nedostaly ani specialisté se s nimi nenaučili pracovat. A to všechny hlavičky těch dávných sošek, pokud jsou čitelné nesou vždy nějaký typ konkrétního účesu (a účesy jsou pro všechny lidské etnografické kultury Homo sapiens zjištěny už od roku 1945 /Wilson 1978/). Ale toto informační snažení vyslané směrem k nám, (k jejich přímých potomků) ze směru samotných tvůrců z doby lovců mamutů, se ne a ne dostat. Přesto, že specialisté ví, že moderní člověk vznikl před desetkrát starší dobou než byla epocha našich lovců mamutů, přesto by společné podvědomí v nás chtělo tyto moderní lidi vidět jako živoucí doklady školních, jednoduchounkých, přímočarých, stařičkých a najivních představ evoluce.

Z rekonstrukcí, z obrázků i z televizní obrazovky nás straší rozcuchané děvy, které rozhodně nemají pranic společného s nějakou ozdobou typu gravettienského ozdobného tělního řemínku. A naopak laikové se na mých výstavách často dožadují, aby všichni gravettienci byly chlupatější a chlupatější, aby byla vidět evoluce a náš původ z chlupaté opice (asi na to dostali ve škole jednušku a paní učitelka je pochválila).

A tak bychom očekávali, že i prsa gravettienských žen budou daleko plošší a podobná jako u šimpanzů a běžných opic (avšak u bonobů vidíme někdy vidíme velká prsa, ale kdo zná bonoby?). Sice já vidím na soškách účesy a ozdobné řemínky, ale jiní lidé tam vidí jenom prsa a jsou jimi naprosto uchváceni. Sice to byla výpověď primitiva a divocha, který nebyl vzdělán a nic nevěděl o evoluci, ale tady se najednou udělala unikátní výjimka. Už vidím ony chlapy s ,,vytřešťěnýma očima“ jak zcela očarovaní polykají naprázdno, na veřejnosti se červenajíc, jakoby dostaly ránu kladivem a u rekonstrukce nejsou schopni nic jiného než zopakovat to, co viděli u venuše na hrudi.

To, že velká ženská prsa jsou u mladopaleolitců všeobecně a bez jakéhokoli protestu a výjimky naši kulturou akceptována to je něco, co si gravettienci jen a jen samy osobně vybojovali a v našem mravními konvencemi upnutém prostředí bezkonkurenčně prosadili.

A nedělám si legraci ,,o chlapech s vytřeštěnýma očima“, když nám přivedl pan profesor do hodiny figury seslečený model s mladými muži majícími do té doby silácké řeči to pěkně zalomcovalo. Pamatuji si na jednoho spolužáka z malby, kterému dokonce vypadnul úhel z ruky na zem a jak stále přešlapával a zíral, vůbec nevěděl, že si jej rozšlapává. ,,Egone, Egone!“ vytrhl jsem ho z fascinace..,,rozšlapáváš si úhel“ ,,Jé, no jo“. Samozřejmě za dvě hodiny měly nakreslené figury obrysové linie, ale u spolužáků bez patřičných partií. Pan profesor musel přijít, aby dodal odvahy… Zpracovávat totiž takový materiál celkově a nezaujatě není rozhodně samozřejmost.

Byla to jediná válka gravettienců s námi, kterou na plné čáře rychle a s naprostou převahou vyhráli. Jejich přesvědčivé a naprosto razantní argumenty udeřily na nejslabší a naprosto nechráněné místo strážců hyperevolucionalismu s grandiozní přesností, aby zde prosadily něco skutečně typicky lidského.

Je to podivné a příjemné, že nemusím v této práci dokazovat a ukazovat jednotlivé sošky a statisticky dokládat, že na jednu plochou sošku či sošku s malými prsy připadá několik sošek s velkými, a že se jedná o typicky lidská prsa a že si je dávní lidé takto nemohli vymyslet jako vysněný idol, protože zde vidíme i příslušné a typické a skutečné deformace kůže na partiích hrudníku směrem k pažím a na hrudní kosti. Je zvláštní, že ony potrhlé argumenty, které vždy provázejí očividný archeologický materiál, který je hodnocen akrobatistickými přemety a převracením na hlavu ve jménu gradualistického evolucionalismu a harpagonství v rozdávání typického inteligentního lidství zde úplně chybí. V literatuře jsem nikdy nenarazil na nějakého alespoň ze zásady vždy odporujícího šťourala, který by popíral u mladopaleolitických žen velká prsa. Dokonce neuvěřitelně a přesně naopak, například i zarytý gradualista Vratislav Mazák byl ochoten i svému domnělému lidskému praprapředkovi – Ramapitekovi (forma lidoopa blízká orangutanům) dát také velká prsa (Mazák, Sága rodu Homo). Myslím, že se jedná o evidentní vykolejení nějakým psychickým mechanismem, jako je například nějaké spouštěcí schéma, kdy se najednou vypne veškeré negativní hodnocení a předvádění se jeden před druhým a při představě, na takto posvátné věci se všichni otočí jedním směrem, aby řekli své ANO. Ale nekonkretizuji, protože si myslím, že si na tomto neuvěřitelně atraktivním tématu rádi zgustnou sami psychologové.

Mám zvláštní vítězný pocit svobody a klidu po vítězné válce, kterou za mě už vybojoval někdo jiný a vlastně už hodně a hodně dávno, ale přes ty tisíce let mě to s dávnými umělci úzce a živě spojuje.

Je to k nevíře, že názory a záznam ,,primitivních anafabetů" vyjádřený v hrudním prostoru sošek zobrazující ženy byl akceptován a přijat váženými vysokoškolsky vzdělanými akademiky,profesory a docenty, kteří dokonce uměli snad i latinsky a znali řeckou historii a četli svá učená pojednání stejně učeným kolegům na stejně učených a vážených sympóziích, přednáškách a kongresech? To jakoby ti ,,dávní primitivové" vlastně seděli na těch kongresech s nimi! Ale jen na chviličku, v okamžiku triumfu jsou vyloučeni z dalšího sezení, jakmile se projednává účes, nebo příkrašky jsou už ,,primitivové" zase vykázáni ven, gesto dobré vůle bylo již odbyto. Kouzlo pomynulo. Účesů na soškách si málo kdo všimne, a ozdobné páskytaké nějak tak unikají pozornosti. Teď už je tady prostor jen pro opravdovou vědu a skutečně učené velmi, velmi, velmi učené pány. Jakoby proces s gravettienci řídila sama srdcová královna a křičela ...,,Rozcuchejte jí vlasy!" ,,Rozcuchejte jí vlasy" nebo ,,Zašpiňte jí celou!" ,,Zašpiňte jí sebou!" ,,Rozcuchejte jí vlasy!" Absurdně reálně snová situace jak z pera Luise Carolla.

Poznámky:

V rámci řeči těla je mezi gesty naznačující a symbolizující jen několik výrazů snadno pochopitelných napříč různými kulturami. Takovým výrazem je i naznačení velkých prsou a to rukama v oblasti hrudníku. Jedná se o nezaměnitelné všude snadno pochopitelné gesto, to jistě stojí na prvním místě jako důvod, proč byly vždy laiky i profesionálními paleolitiky velká prsa u sošek akceptovány. Jednalo se totiž o velice snadný a jednoduše a nekomplikovaně čitelný symbol. U vlasů, obličejů, ozdobných pásů a podobně už neexistuje tak jasná symbolika ani pro čtení v řeči těla, kterou jsme schopni často podvědomě registrovat a dekódovat. Proto je nutné se těmito detaily zabývat zvlášť a specifickou posloupnou cestou od snadno pochopitelného k složitějšímu a to s ohledem na specifikaci místních subkultur gravettienu.)

A v publikaci ,,Kresba jako nástroj poznání dítěte" (Roseline 2001) je připsáno zvýtvarnění prsou u dětí určitému nápadnému vztahu autora kresby k matce. Je možné, že takové výtvarné práce by mohly být i takto podvědomě vyhodnocovány současnými pozorovateli a někde tady se vynořil ničím logickým nepodložený pocit ústící v přesvědčení, že gravettienské sošky jsou nějaké symboly mateřství a plodnosti. To přesto, že neznáme žádnou stojící sošku se skutečně velkým břichem ženy v devátém měsíci těhotenství, ani neznáme žádnou sošku ženy s dítětem nebo Madonu laktans - tedy neznáme ani kojící venuši - tolik logika.

© Antropark 2006, Ilustrations © Libor Balák, Persona - odhalená tvář pravěku

Jednotlivé aplikace pro rekonstrukční metamorfózy

,,Získání jakékoli vědomosti je pro rozum vždy užitečné, protože bude moci ze sebe vypudit věci neužitečné a uchovati ty dobré. Protože žádnou věc, nemůžeme milovat ani nenávidět, aniž jsme ji napřed poznali.“ Leonardo da Vinci

Účesy