Pod personou další persona

Persona-image zevnějšku a oděvu gravettienců platí pro vizáž a oděv, která má reprezentovat gravettienského člověka venku před vnějším světem. Proto bychom mohli předpokládat, že v soukromí, při práci existovala odvrácená tvář gravettienské vizáže?

Ze samotné persony, tak jak jí stanovil pro lidské chování C.G.Jung vyplývá nutnost držet se v některých případech persony právě pro člověka samého i v osamění. Persona je tak jakýmsi záchranným kruhem před malomyslností, úzkostí, strachem,

monotóností, všedním klišé, nudou a depresí. Zase si vzpomeňme na podmínky severu a častého uzavření v obydlí v době nečasu, v době osamocení vyplývající ze strategie některých situacích, kdy právě persóna zřejmě hrála pro gravettience přední roli v tom, aby svoje přečetné úlohy v životě vůbec zvládali a zvládali je jako lidé kulturní, kteří svoji personu dále produkují.

Ačkoli to tak laikovi připadá, že sošky žen by mohly ukazovat jak tehdy gravettienské ženy chodily na veřejnosti, je opak pravdou, klimatické podmínky nic takového reálně nedovolovaly, proto vlastně ono řemínkování, páskování některých sošek spíše vypovídá o intimním dekoru oné odvrácené soukromé strany. A to v podstatě možná jen nepřímo, sošky se totiž nemusely zhotovovat přímo jako dokumenty typu postavy, účesu a zdobení někoho reálného, ale mohly původně představovat i abstraktnější symboly, ale fantazie tvůrců se prostě opřela o známé reálie a známé detaily, tudíž výpovědní autenticita by pak byla sekundární ale byla by. A to pro nás zcela evidentně stačí.

Proto si lze představit, že pro personu gravettienu platí zásada mít vždy upravenou hlavu mít vždy upravený oděv na němž jsou možné ozdoby, ale směrem k reprezentaci – pro slavnostnější a společenské chvíle se sahá k velmi zdobenému oděvu, který je zdoben i v detailech a jehož výroba stála značnou práci, vzácné suroviny a čas (např. korálkování slonovinou, řemínkování, pošití stébly (známo u severoamerických indiánů), různobarevnou srstí, peřím či dekorativními textiliemi).

Autenticita antropologického materiálu

,,A Ty, člověče, který v tomto mém úsilí odhaluješ obdivuhodná díla přírody, usoudíš-li, že je ničemností ničit ji, pomysli, že je věcí nad jiné ničemnou vzít život člověku, pomysli, jestliže toto jeho složení se Ti zdá podivuhodně dovedné, že to je ničím vzhledem k duši, jež přebývá v takové architektuře, a skutečně, ať je jakákoli, je věcí božskou, nech ji tedy bydlet v jejím díle podle libosti a nedopusť, aby Tvůj hněv nebo zlomyslnost zničily takový život, kterého si ten, kdo jej nectí, opravdu nezasluhuje“

Leonardo da Vinci

Prvním okruhem zájmu je výpověď materiálu k antropologickému typu člověka. Například Gerassimov a jeho škola se vždy u rekonstrukcí podob podle lebky gravettienců pohybuje u podoby typických Evropanů (nebo takových typů, které lze i v současné Evropě poměrně snadno najít). Jindy například u volných ilustrací Beneše a Dvorského vidíme u ženy jakési australoidní rysy činící její obličej pro nás naprosto nevábným (i když srovnání Dvorského a Gerasimova je pro přístup k studiu, medodiky a zpracování materiálu podoby absolutně nesrovnatelné). Lebky z moravského reálného a sádrového gravettienského osteologického souboru (originály předmostského hromadného hrobu byly zničeny v polovině minulého století) ukazují, značnou variabilní škálu provázenou především kulatými očnicemi, nevýrazným kořenem nosu, nejčastěji širší bradou. U mužských lebek vidíme nejčastěji relativně nižší temeno, zato v týle je hlava prodloužená dozadu. Nadočnicové oblouky jsou různou měrou rozvinuté, většinou u dospělých mužů jsou dobře patrné. Čelo je v některých případech šikmější, ale asi né tolik jako u některých současných Australců (lebka současného Australce s velmi nízkým a dozadu ubíhajícím čelem je ve sbírkách ústavu Anthropos v Brně). Vrátíme-li se k tvaru obličeje, nevykazují moravské (ani sungirské) lebky žádné extrémní rozšíření lícních kostí, na druhé straně jsou prosty velmi úzkých nosních štěrbin.

Některé lebky můžeme označit za lebky typických Evropanů, u jiných jsme na rozpacích. Zvláště když uvážíme, že mitochondriová DNA určuje už u 35 000 let některé společné předky pro některé Evropany a některé indiány (s následnou diferenciací genetického driftu a navíc se počítá v rámci mladého paleolitu několik zasídlovacích vln pro Evropu a je možné, že další pozdější typičtí Evropané mohli přijít ještě později).

Samozřejmě, že rozčilující se laikové na mojí výstavě hanící ,,přílišnou modernost“ vlastně jen reagují na fakt, že v kožešinovém kabátě, koženém oděvu, nebo nahé a přizdobené vidí Evropany. Takto jsou přece zvyklí vidět jen jiné typy a rasy ostatních lidí, ale ne Evropany (a tak se je snaží odtamtud ,,vysvobodit“). Předvádění tělních ozdob a účesů je vlastně parketou na které byli zvyklí vídat Afričany, Védy, indiány a eskymáky nebo nějaké jiné pro nás exotické lidi. Určitě by nikoho nenapadlo, abychom známé africké účesy zaměnili za rozcuchané vlasy a ani by nikoho nenapadlo, že by měli být indiáni, indiánky, Malajci, Malajky nebo Kungové špinaví. Ale tady, když vidíme před sebou Evropany v takto jiných souvislostech, nedokážeme to většinou jen tak přejít a něco s tím chceme udělat. Pokud zjistíme, že je odtud nevysvobodíme, chceme ulehčit našemu podvědomí s nalhávkou (vyrovnáním se s rozporem), že to tedy nebudou možná zase úplně stejní lidé jako jsme my. Většinou je pak chceme označit za ony, tedy né za my. A jako oni by měli být jinačí a neměli by se chovat jako my a vypadat jako my. Jsou to naši předci, ale v naší kultuře na ně už několik generací nahlížíme jako na primitivy, kteří jsou daleko horší než my a proto jsou to oni, tedy jedná se o staré známé vyšinutí se všemi jeho stupni. Snažíme se je jen zaškatulkovat a blížeji označit. Vlastně je to stejně praštěné jako nápad, že někdo, kdo není my, ale oni, bude nosit také viditelné vnější označení jako například žlutou Davidovu hvězdu. Stejně jako kreslit žlutou hvězdu na některé lidi odmítám se vší razantností také nebudu kreslit rozcuchané vlasy a špínu na gravettience.