Individuální psychologie

Naučené chování

Naučit ostatní několika málo způsobům, jak si mohou sami dovodit vizáž dávných lidí

Posilování - trvání na nové představě vyzdvižením každé dílčí pozitivní odezvy z akademické strany

Pseudovědecké práce kritizovat v médiích, nejlépe navést média (naučit redaktory určitému postupu), aby si sama (média) zpracovala daný materiál

Schémata (moduly - programy) chování

Asociace - využít některé pozitivní asociace (především materiály kolem dávných dětí, atraktivních objektů a subjektů)

Použít stálého opakování symbolu - příběhu (archetypu), až se stane známým (stane se součástí mytologie)

Používat takovou terminologii, která má nástřel mířící správným směrem

Uplatňovat logické myšlení, nejlépe na modulu odhalování podvodů

Naplnění archetypu

Vědomé konstruování novodobé mytologie

Probouzení empatie k paleoetnikům (dětem, ženám)

Podtržení některých rysů podoby obličeje u paleoetnik tak, aby se využilo podvědomého, automatického připsání (,,souvisejících“) schopností a vlastností chování

V portrétech, postavách a v gestech využít spouštěcí schémata (symboly)

Využití hledání vzorů, silných a úspěšných společností, kultur a civilizací, mužů, chlapců apod.

Použít takové symboliky, která otevírá kritické uvažování

Povzbuzení využitím otevření empatie

Využít symbolu „chlapáka“ ke ztotožnění se mezi dnešními muži a dávnými lovci

Stín (persony) převést do jiné, uměle vytvořené oblasti (nazpátek k čertovi)

Vyrovnání se s představou smrti programově a to mimo paleolit

Seznamování veřejnosti s mechanismem vyšinutí zapříčiněného odlišností

Zařazování nových informací do nových schémat

Učit veřejnost kritickému hodnocení

Mechanismy vyvolané funkčními změnami vědomí

Využití různých forem pasivní nebo aktivní autosugesce

Obcházení nevhodných informací a impulsů pomocí jiných kritických informací na základě sugesce (sugestivní rekonstrukce) nebo emoce (emotivní rekonstrukce)

Tlak podvědomí při opakovaném prohlížení určitých nových rekonstrukčních metamorfóz

Vyrovnávání se s traumatickým vtiskem ze špatně dochovaného archeologického materiálu terapeutickými cvičeními

Vytváření nového vtisku, předběhnutí vlivu první pseudorekonstrukce

Využití mechanismu vzniku pozitivních falešných vzpomínek sugestivní a emotivní cestou

Vytváření rekonstrukcí na principu spouštěcích schémat (symbolů)

Osobnostní charakteristiky

Využití stávajícího individuálního informačního filtru

Odlišné vnímání obejít řadou cest k šíření nových informací

Subjektivní obraz světa - vlastní realita, vytvořit ke stávajícím informacím nový, ucelený, ,,tajný“ blok informací, které ,,si“ zpracovávají jen ti nejšpičkovější vědci ,, jen sami pro sebe“

Snaha o změnu negativního informačního filtru

Stav okamžitého individuálního projevu

Vedení k trpělivosti u dodržování zásad kritického hodnocení

Uvědomování si omezeného významu dílčích výsledku v bádání

Uplatňování terapie proti rezignaci

Kontrolované uvolnění asociací

Snaha o uvolnění přílišného napětí v tvůrčím prostředí vědy

Motivování k novým a novým kritickým a odborným přístupům

Hledání nových archetypů

Eliminace úzkostného prostředí

Podpora rozvoje schopnosti navzájem porovnávat určité související oblasti

Kapitola dvanáctá: LITERATURA

Davido Roseline: Kresba jako nástroj poznání dítěte, Dětská kresba z pohledu psychologie. Portál 2001, La découverte de votre enfant par le dessin, L´Archipel, 1998.

Evans Dylan, Zarate Oscar: Evoluční psychologie, (přeložil Jiří Foltýn). Portál, Praha 2002 (Introdukcing Evolutionary Psychology, Icon Books UK, 1999.

Fraňková Slávka, Bičík Vítězslav: Srovnávací psychologie a základy ekologie. Universita Karlova v Praze - nakladatelství Karolinum, Praha 1999.

Gould Sthepen Jay: Jak neměřit člověka. Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence. Nakladatelství lidové noviny Praha 1998.

Gould Sthepen Jay: Dějiny planety země. Columbus, Praha 1998, The Book of Life, Ebury Hutchinson, London 1993.

Petr Václav: Kritický úvod do teorie přírodního výběru. Perez, Praha 1996.

Pospíšil Miroslav: Asertivita je stále živá. Vydavatel: PhDr. Pospíšil Miroslav, Plzeň 2005.

Soukup Václav: Přehled antropologických teorií kultury. Portál, Praha 2000.

Stevens Antony: Jung (přeložil Štěpán Kovařík). Argo, 1996 /Oxford University Press unter the title Jung, Oxford 1994/.

Šípek Jiří: Úvod do geopsychologie. ISV nakladetelství, Praha 2001.

Veselovský Zdeněk: Šimpanzí kultury, Osobnosti, které se samy poznávají na fotografiích. Vesmír 79, únor 2000.

Wilson O. Edward: O lidské přirozenosti (přeložil E. Bakalář). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1994 (On Human Nature, Harward University Press, Harward 1978).

Zimbardo Filip: Poznáváme psychologii (Discivering Psychology). Stanford University, WGBH Education Foundation ALL Rights Reserved, 2001 (televizní pořad).

PERSONA GRAVETTIENU

LIBOR BALÁK

,,Císař je nahý!“

V posledních letech v souvislosti s našimi pradávnými předky často slýcháme ,,všechno je jinak, než jsme si doposud mysleli“. Přitom v televizi a na obrázcích vidíme pořád ty samé ušpiněné rozcuchance, ve škole se učí stále totéž, v učebnicích najdeme naprosto nesmyslné zobrazení mamuta v pasti nebo dokonce půl století stařičké obrázky od Zdeňka Buriana. I v nejnovějších expozicích narazíme na mrazivé dozvuky popleteného devatenáctého a dvacátého století. Na hrubé oděvy, polonahé lidi v severské krajině, nesmyslně a zcela bezdůvodně nahé lidi ve „vykradených“ stanech. Bez účesu, bez opravdového funkčního a krásného oděvu, bez etnografických předmětů, které potřebují ke svému stylu života, bez skutečné kultury. Jako bychom jimi pohrdali, jako by naší kultuře nestálo za to, aby se jinými kulturami skutečně a vážně zabývala a aby ji vůbec připustila. Jak to, že naše kultura dovede takovým ignorantstvím tak bezostyšně hanobit svoje vlastní předky a nic jí v tom není svaté? Co to má vlastně znamenat?

Konspirace, Největší válka o prsa, Fetišismus, Falza, Největší skandály kolem prehistorie, Hanobení a zesměšňování dávných etnik, Přehlížení největšího objevu archeologie…, věda, pseudověda, podvody, zatajování, konflikty, rivalita, politika, manipulace, omyly, porušování zákona, emoce, záhady, odhalení… Už jednotlivé názvy kapitol a témat rozhodně přesahují rámec suchopárné vědy. Původně krátký, velmi odborný článek určený vlastně jen čtyřem nebo pěti specialistům byl rozšířen o oblasti, které veřejnost vůbec nezná, ale i o další materiály, které vysvětlují téma v širších souvislostech. Mluví se zde také i o filozofii, morálce a lidské dimenzi vědy, tedy o otázkách, které trápí studenty, ale i mladé absolventy. Ale práce uvádí do obrazu i archeology, kteří se věnují daleko mladším obdobím. Práce je určena také učitelům, publicistům z médií, architektům, jež rozhodují o vizáži a směřování expozic, úředníkům, kteří mají o oblasti výzkumu a prezentace paleolitu rozhodovat a rozhodně také těm, které baví u čtení přemýšlet a zkoumat názory i argumenty ze všech stran a ověřovat si je - zkrátka pro milovníky logiky.

Autor naprosto zásadně nesouhlasí se stanoviskem, že pro veřejnost stačí staré, zjednodušené nebo narychlo zhotovené, nepodložené nebo někde narychlo obmalované obrázky ,,pralidí“, které se tak nějak upraví, aby sem tam něčemu novému odpovídaly a rádoby zaštítí jménem nějakého badatele, instituce nebo nějaké ,,vědy“.

Autor je přesvědčen, že veřejnost má právo na kvalitní, pro ni srozumitelné a pochopitelné informace a pokud je tedy taková oblast odborně průchozí, jak dokládá ve své práci, existuje také povinnost takové informace skutečně zajistit a téma zpracovat v takové podobě, která je právě pro veřejnost přijatelná.

Za čtyři roky, co jsem pracoval na přípravě rukopisu, se událo mnohé. Na jedné straně se otevřela jedna velká expozice připravovaná mírně řečeno ,,postaru“, kdy se můžeme právem ptát: ,,Jaký je rozdíl mezi rádoby neandrtálci z Filildova muzea v Chikágu z počátku 20. století tolik kritizovanými profesorem Jelínkem a mezi rádoby neandrtálci z jeskyně Kůlna z počátku 21. století, předvedenými ve stejné instituci, ve které profesor Jan Jelínek celoživotně působil?“. Na druhé straně je rekonstrukční paleoetnologie přednášena mojí osobou na první vysoké škole v Hradci Králové a řada rekonstrukcí této publikace je už dva roky v internetové expozici Archeologického ústavu Akademie věd. Další mé práce jsou použity v expozici v Národním muzeu v Praze. Stále více lidí v příbuzných oborech si uvědomuje, že propast mezi pseudovědou a vědou je u rekonstrukcí skutečně velmi jasná a že bez profesionální, systematické a kvalifikované práce není opravdu možné dojít k uspokojivým výsledkům nikde, natož v rekonstrukční paleoetnologii.

Naprosto novátorské je v této práci budování představ o schopnostech dávných lidí stojící na propojování archeologie s novými výsledky různých oborů, jakož i na propojování zcela nových oborů, opírajících se o rychle se rozvíjející genetiku, jako například sociobiologie, evoluční biologie a evoluční psychologie. Například moderní evoluční psychologie ještě před patnácti roky prostě neexistovala a je docela jasné, že fascinující výsledky nových oborů musely podstatně zamíchat kartami s představami o chování a schopnostech paleoetnik. Tím je srovnání výsledků současné moderní rekonstrukční paleoetnologie zcela pochopitelně absolutně odlišné od představ, vycházejících z rychle zastarávajícího tradičního konzervativního prostředí.

Práce o personě gravettienu kupodivu nestojí na žádných složitých a neuvěřitelných teoriích, ale naopak její ohromná síla a i skandálnost celé situace tkví právě v tom, že je to jen řada velmi drobných, naprosto evidentních, velmi logických a snadno pochopitelných krůčků v oblasti základního výzkumu. Výzkumu, který na počátku jednadvacátého století otevírá bájnou bránu časů a prostě se nechce ani věřit, že tato oblast spala naprosto přehlížena více jak celé století.

Úvodem

Jak někdejší výzkum mého přítele psychologa Pavla Chronce ukázal, učitel na žákovi nerozpozná řadu důležitých skutečností. I tak obyčejný odhad, kdo je trémista, leží většinou úplně mimo schopnosti odhadu učitele. Když sami psychologové někoho hodnotí například pomocí testů, přou se pak mezi sebou o řadu věcí kolem různých specifických kritérií a vyhodnocený objekt někdy zvládne v praktickém životě to, co mu bylo testy zapovězeno. Těžké je hodnotit v rámci kvalifikované psychologie a hodnotit někoho mimo její rámec bývá prostým typováním nebo hádáním a jak dobře víme, v minulosti dosáhly omyly kolem odhadu schopností a vlastností odlišně vypadajících žijících etnik kolosálních a tragických rozměrů.

Hodnotit dávná etnika a jejich schopnosti mimo rámec moderní psychologie je dnes možná jednou z největších blamáží, kterou ,,věda“ (vlastně už pseudověda) předává sama sobě a především široké veřejnosti. A naopak hodnotit dávná etnika pomocí psychologie je nepředstavitelně obrovská a lákavá práce, která je největší měrou teprve před námi.

Při rozhodování a úsudcích mají často lidé o sobě vysoké mínění, ale skupinka psychologů stačí na to, aby nám ukázala, že se mýlíme. Výsledky psychologických výzkumů vyvolaly dohady o tom, jestli se rozhodujeme racionálně a moudře a odhalily, jak může i ty nejchytřejší z nás oklamat vlastní intuice.

(Philip Zimbardo, 2000, Judgenent and Decision Making)

Při výzkumu zjišťujeme, že ačkoli jsou jednotlivá poznání správná, docházejí lidé nezřídka k velmi předvídatelným rozhodnutím a shodným způsobem k celkově mylnému úsudku.

(Daniel Kahneman, Philip Zimbardo, 2000, Judgenent and Decision Making)

Jaký se v publikaci řeší úkol a proč se to řeší zrovna tímto způsobem?

,,Mezi pravdou a lží je bezpochyby taková vzdálenost, jako od světla ke tmě a pravda je tak znamenitá, že dokonce i když je šířena o prostých a nešlechetných věcech, nesrovnatelně předčí pochybnosti a lži vyslovované o předmětech velkolepých a vznešených, neboť… pravda je nejvyšší potravou ušlechtilých duchů, nikoli však těkavých povah.“

Leonardo da Vinci

Tato práce je zaměřena především na oblast rekonstrukčních metamorfóz mladopaleolitického materiálu (lidských sošek a hrobů) především z období střední a nejmladší fáze mladého paleolitu (z doby před 30–15 tisíci lety). Práce se vymezuje na kulturní gravettienskou tradici (gravettienu a postgravettienu) z geografických oblastí celé Evropy a kultur z centrální Sibiře. Věnuje se postupnému systematickému popisu a interpretaci vizáže sošek a výbavě některých hrobů od nejzjevnějších a nejsnáze pochopitelnějších ke složitějším. Práce také hledá důvody často velmi nápadně rozdílných výsledků, právě mezi rekonstrukčními metamorfózami této práce a pracemi vyprodukovanými jinde. Charakter publikace je tak specifickým pohledem ze strany nové vyhodnocující a syntetizující disciplíny - rekonstrukční paleoetnologie. Stejně jako paleoetnologie (založená už roku 1865 /Svoboda, 1999/) je rekonstrukční paleoetnologie zaměřena na výzkum někdejšího života dávných, již neexistujících etnik. Její prioritou je však velký důraz na záměrnou práci s vizuálními materiály a systematicky pracuje na vzniku obrazových a jiných rekonstrukcí a jejich propagaci. Rekonstrukční paleoetnologie je velice úzce provázána s psychologií, jak v oblasti výzkumu dávných paleokultur, tak v oblasti propagace výsledků. Už Jan Jelínek (1990) upozorňoval na důležité vodítko při orientaci v paleolitickém materiálu a tím byl podle něj člověk: ,,...lidské chování, které je charakteristické pro náš druh Homo sapiens. Stejně tak i ostatní živočišné druhy mají své charakteristické chování. Chování, tzn. přístup k základním existenčním a mentálním situacím, je srovnatelný. Přináší v podobných situacích podobné reakce, a tím i podobné výsledky sledovatelné v zachovaných archeologických nebo etnografických dokladech." Rekonstrukční paleoetnologie má vlastní charakteristickou metodiku práce. Tím je rekonstrukční paleoetnologie vzdálena od některých sporů v současné prehistorii, kde vlastnosti, schopnosti a charakteristiky paleoetnik jsou někdy přiznávány na základě jiných kritérií, například příslušnosti paleoetnika k formě člověka (moderní-archaický) nebo jsou příliš závislé na analýze, provedené jen na základě dochovatelných materiálů, kdy v některých případech bývají tyto závěry generalizovány. Hlavně však vyhodnocující oblasti archeologie většinou nezpracovávají materiál v takovém zohlednění, které by šlo přímo použít jako podklad ke komplexnější vizuální představě (rekonstrukci) charakteru paleoetnik. Zvláštní důraz se klade i na biologické vzdělání a znalost evolučních mechanismů. Ba právě naopak, rekonstrukční paleoetnologie může také záměrně sledovat oblasti archeologie a antropologie, jejich metodiky a závěry a sledovat psychické zkreslující jevy.

Zase je důležité připomenout, že negativních důsledků v biologické oblasti v práci nekompetentních hodnotitelů paleokultur si všímá i Jan Jelínek (Jelínek, 1990).

Velmi nešťastně však může v rekonstrukční paleoetnologii dopadnout i divoká aplikace psychologie. Jde totiž o to, abychom vzájemně propojovali současné jednotlivé vědní obory, či současné jednotlivé oblasti téhož oboru. V praxi jsou právě s takovým propojením mnohdy neuvěřitelné potíže, řada oblastí v určitých oborech a mnohá dodnes používaná klišé jsou na beznadějně zastaralé úrovni 19. století. Stav například v samotné psychologii popisuje Fraňková a Bičík takto: ,,Ze strany humanitních psychologů se stále ještě setkáváme s nekvalifikovanými představami o absolutní odlišnosti psychiky člověka od ostatních živočichů. Obvykle je příčinou faktická neznalost současných poznatků o chování, někdy i nepochopení toho, jak se liší současná srovnávací psychologie od zoopsychologie konce 19. století." (Fraňková, Bičík, 1999)

Představy o chování a vizáži různých kultur paleoetnik jsou dnes velmi odlišné, podle různých směrů, škol, ústavů a autorit. Vidíme také řadu metodik a cest, jak k těmto závěrům kdo přišel. Právě rozpor v metodice může být dnes příčinou řady i zásadních nesrovnalostí, zvláště jsou-li některé postupy už mimo samo kritické hodnocení, které má být základem vědeckého bádání. Častěji lze však označovat některé, především komplexnější představy a závěry, jednoduše jako neinformované domněnky charakterizované představami, které jako by zapomínaly na ten který dokladový archeologický materiál, nebo v oblasti srovnávacích materiálů se pohybují ve vzduchoprázdnu a nebo čerpají ze zastaralých, překonaných materiálů. Například Jan Jelínek upozorňuje na skutečnost, že badatelé bez biologického vzdělání mají značné problémy při hledání příčin změn charakteru archeologického materiálu (Jelínek, 1990).

Rekonstrukční paleoetnologie, která se formovala na samém počátku 21. století je logickou reakcí na prudký rozvoj srovnávací psychologie, etologie, biochemie, genetiky, sociobiologie a evoluční psychologie. Rekonstrukční paleoetnologie je logickým, syntetizujícím vyústěním nejnovějších výsledků těchto, často nových oborů a to vyústěním v oblasti poznávání dávných etnik. Například sama moderní evoluční psychologie se konsoliduje teprve na počátku 90. let 20. století, reagujíc tak na kognitivní psychologii a na evoluční biologii, která se právě v tomto období bouřlivě a zcela revolučně rozvíjí, díky odhalování mechanismů mikromolekulární genetiky. Záhy je však tvrdě kritizována a to především v koncepcích, které počítají s gradualistickým (postupným a plně plastickým) změnám v chování i v rámci jediného živočišného druhu. Propagátor evoluční teorie náhlého výskytu a stáze Stephen Jay Gould byl první osobou, která se musela proti takovému pojetí rázně postavit. Gradualistická evoluční psychologie se skutečně dodnes vznáší nad archeologickým materiálem, stejně jako kdysi v paleontologii gradualistická evoluční teorie nad paleontologickými nálezy. Ale tak, jak se paleontologové mohou plně spolehnout na dlouhodobou neproměnlivost rostlinných a živočišných druhů - stázi, a to ve stratigrafii, tak se v archeologii můžeme spolehnout na dlouhodobou neproměnlivost jednotlivých kultur. Proto při hodnocení materiálů kolem chování člověka v minulosti se budeme muset zcela evidentně zabývat i evolučními mechanismy a teoriemi, které jsou četné a jak už dnes víme, zjednodušení je cestou k nepochopení reálných a velmi složitých evolučních procesů. V současnosti se bez takového rozhledu absolutně neobejdeme ( Petr, 1996).

Proč paleoetnologie? Právě při vytváření si představ kolem schopností paleoetnik se cosi podstatného změnilo vůči holocénním kulturám (mladším 10 000 let). Je zde jiný kulturní vzorec chování. Neolitické kultury fixované změdělstvím k jednomu místu sáhly k hlíně jako k universálnímu materiálu. Střepy jsou to, co hýbe holocénní archeologií. Keramika a hlína proniká všude. Jako mazanice do stěn obydlí, na střechu domů, promítá se do hrníčků, hrnků, hrnců a misek, proniká do textilu coby závaží a setrvačníky, stává se generalizující surovinou pro výrobu venuší a dalších lidských a zvířecích sošek. Z hlíny jsou hračky i kulturní předměty. Do hlíny se promítají kulturní vzorce tak výrazně, že archeologie tento stav akceptuje a rozpracovává typologii střepů a jejich charakteristik a najednou máme kulturu s moravskou malovanou keramikou, lineární, vypíchávanou, zvoncovou a další. Keramika ale nikdy v holocénu nemizí, provází nás starověkem i středověkem a je stále tím, co archeologům prozradí časové a kulturní zařazení. A keramika nás provází dál novověkem a dokonce dodnes snad není domácnosti, kde by se vůbec nevyskytovala. Drtivá většina lidí u nás dokonce několikrát denně sedává na velké, keramické nádobě se dvěma otvory. Keramice rozumíme, žijeme s ní, dovedeme v ní dobře číst. Keramické předměty jsou předměty vzniklé konstruktivní tvořivostí, přidáváním a modelováním hmoty. Jsou to plastiky, které nám dávají ten jasný pozitiv pohledu na lidské schopnosti a dovednosti. Keramika je spojena v našem podvědomí s jemnými pohyby, pečlivostí, tvarováním a citem pro materiál a formu. Protože je keramika součástí naší kultury, jsou nám pak blízké i kultury i lidé, kteří keramiku vytvářely.

Jestliže však kulturní vzorec změníme, dojde k radikálnímu zvratu. Kultury dávných lovců a sběračů jsou kultury nomádské. Nemohou využívat hlínu, je to pro ně naprosto nevhodná a špatná surovina. Dlouho se zpracovává, je velice těžká a výrobky z ní jsou křehké. Navíc na řadě míst je jako surovina nedostupná. Takové kultury vyhledávají pak materiály jako kůru, dřevo, proutí, kůži. S těmito materiály bravurně zacházejí, protože konstrukční přístupy, řemesla a výtvarné cítění má stále stejného původce a tím je moderní člověk Homo sapiens sapiens. Všechny ty hrníčky, hrnce, mísy, setrvačníky, zátěže, sošky, venuše, hračky a kultovní předměty jsou pak z těchto lehkých a snadněji dostupných mteriálů. Bohužel na rozdíl od keramiky jsou nedochovatelné. A tak jediné, co opravdu archeologové spolehlivě nalézají, jsou kamenné nástroje. Ty však vznikly úplně jinou formou tvořivosti, než keramika. Totiž oním negativem činností - destruktivní tvořivostí, odbíjením úštěpů z kamenného jádra. Síla, násilí, hrubost se automaticky vybavuje hodnotitelům a už jen mechanismus vzniku takových nástrojů tvoří jasný a pevný nástřel, jehož silného vlivu se nikdy nezbavíme. A to ani přesto, že kamenné nástroje jsou mnohdy bravurně vyštípány a doretušovány. Nemáme zde jemnou plastiku, ale skulpturu, dílo lidských rukou, spojené se silou svalů v okamžiku jeho zrodu. A tak podvědomě lidé hodnotí jiné lidi, totiž tvůrce dávných kamenných nástrojů, jako silové, hrubé, syrové a celkově negativní. Ve skutečnosti vedle střepů kamenné industrie vesele dál i holocenními kulturami, vedle nádob nádherné moravské malované keramiky z neolitu, běží kamenné nástroje stejně tak, jako vedle nádob a bronzových nástrojů v epoše kovů.

Při hodnocení paleolitu tedy postrádáme celou jednu výraznou složku suroviny z hmoty, které tolik rozumíme a jsme s ní každodenně spjati po nespočet generací. Proto posuzovat kultury bez takové složky je pro nás velice obtížné, ne-li rovnou nemožné. Pro takový soud totiž ztrácíme cit. Proto zde už určitě nevystačíme jen se samotnou archeologií, co by interpretkou dávných událostí a věcí a musíme otevřít další oblast, která nám pomůže z toho mála archeologických materiálů vyčíst maximum možných informací, které by nám jinak unikaly.

V reále se vždy našli někteří lidé, kteří se považovali za odborníky na chování dávných etik, ačkoli proto neměli odpovídající vzdělání ani znalosti, i když jakási formální souvislost tu byla. Ti se pokoušejí pouštět do kritiky materiálů a hodnocení materiálů kolem paleolitu, vycházejíc přitom z naprosto zastaralých pozic. Největším paradoxem je, že tito samozvaní, nebo někým samozvaným oslovení výtečníci se nestydí na dané téma hovořit ve snaze degradovat mladopaleolitického člověka tak, aby vyhovoval stařičké gradualistické hře na schodiště z barevných dřevěných kostek, kdy na každé kostce schodiště je obrázek narovnanějšího a méně chlupatého jedince. To mohou tak vesele tvrdit jenom proto, že nic nevědí o druhé straně, čili o nejstarším paleolitu. Kdyby měli informace, co se děje tady a jaké soubory nástrojů jsou nacházeny zde a jak vypadá skutečně kritické a logické hodnocení představivosti či řemesla a jaké jsou skutečné časové posloupnosti technologie výrobců těch starobylých nástrojů, asi by se sami začali psychicky hroutit, protože by jim padal celičký jejich svět s jeho jednoduchounkým pořádkem, poklizeným na úhledné, barevné hromádky. Samozřejmě, že mladý paleolit, kam patří naše kultura gravettienu, nebyl časově ani biologicky pro člověka žádný pravěk a je jen o málo starší, než stará říše v Egyptě a tedy je tato kultura stále nesena jedním biologickým druhem člověka.

Dnes je možné registrovat i zásadní změny v hodnocení schopností dávných lidí, dokonce i na tom opačném, nejstarším konci pravěku v hodnocení těch nejstarších kultur. Abych nechal mluvit jednoho významného českého paleolitika, který situaci pěkně popsal: ,,Za nejstarší lokalitu s výskytem kamenných štípaných nástrojů je v současnosti považována Kada Gona v Etiopii.... Tyto nálezy, označované za preoldovan, přitahují pozornost odborné veřejnosti, především z toho důvodu, že kamenné štípané nástroje zde nalézané nevykazují znaky nahodilosti či zjevné primitivnosti, ale dokládají, že byly vyráběny s jasným záměrem a představou o jejich tvaru a použití. Jsou již tak složité, že i při experimentálních pokusech trvalo dnešním lidem určitou dobu, než se naučili ekvivalentní nástroje vyrábět, což mimo jiné dokládá existenci technologického procesu v době před 2,5 mil. lety, který měl svoje předem vymyšlené postupy (chaine opratoire). To navozuje otázku, v jaké fázi poznání nejstarší lidské kultury se v současné době bádání pohybujeme." (Fridrich, 2005)

Rekonstrukční paleoetnologie tak vlastně zcela nutně rozděluje tlustou červenou čarou pohled na vyhodnocení schopností paleoetnik na předtím a potom.

Vedle rekonstrukční paleoetnologie však nutně bude existovat určitý vliv tradicionalismu, který bude nějakou dobu doznívat. Tato práce se mimo jiné zabývá i tímto tradicionalismem, který je v současnosti prakticky izolován jak od rekonstrukční paleoetnologie, tak částečně i od současné kulturně sociální antropologie i archeologie. To znamená, že jakýkoli specialista na paleolit je dnes úplně nebo alespoň částečně na opačné straně, než je tradicionalismus. Nicméně tradicionalismus je velmi silně zakotven u zbytku společnosti, to znamená, že se týká naprosté většiny populace. Proto věnovat se této většině a účinně ji obeznámit o současném stavu a možnostech informovaného nazírání na fakta, je také jedním z velice důležitých úkolů této publikace.

Nejčastější příčinou rozporů jsou však určité četné psychické mechanismy, které vedou k nejrůznějším iracionálním představám (pseudovědě a pseudorekonstrukcím). Ke kolosálním zmatkům přímo přispívá také naprosto kuriozní situace, že neexistuje jediné pracoviště, které by se systematicky a profesionálně věnovalo rekonstrukcím a rekonstrukční paleoetnologii. Těmto jevům tato publikace také věnuje značnou pozornost. Právě v oblasti gravettienu je archeologie bohatá, co se týká množství vykonané vyhodnocující a analytické práce, protože v posledních letech se zde uplatňuje procesuální a postprocesuální archeologie jako geoarcheologie, etnoarcheologie, kulturní ekologie, sídelní archeologie a další. Přesto jsou výsledky některých badatelů pro určité oblasti diametrálně odlišné a nebo jsou připomínkovány značně závažnými argumenty z oblasti kritického hodnocení. Asi nejznámější spory se týkají předmětu lovu mamutů. Na konferencích i v odborném tisku registrujeme u nás velký spor o pavlovienský textil, ale určité potíže jsou i kolem představy o klimatu i kolem výsledků sídlištních analýz, antropologického rozboru koster atd. Pro pozorovatele z vnějšku je to pochopitelná situace, protože archeologie má jen minimum pracovníků zkoumajících danou oblast a může docházet ke specifickým zkreslením, které jsou zařaditelné do oblasti individuální psychologie. To vše navíc může být iracionálně umocněno hierarchickým postem takového archeologa, který má pod sebou zaměstnance a studenty. Proto se paleolitikové - archeologové všelijak navzájem scházejí a konzultují a porovnávají svoji práci. Z tohoto důvodu je nutné dívat se na vyhodnocující archeologii jako na živý, měnící se aktuální proces.

Některé současné konvenční i netradiční cesty k řešení charakteru paleoetnik stojí na základě oborů, které se nezabývají komplexním studiem paleoetnik, ale jsou především vymezeny vlastním zájmem daného specifického oboru. Pak jsou výsledkem mnohdy jen dílčí závěry (nezřídka před veřejností, sponzory a grantovými chlebodárci neprávem vydávané za konečné výsledky). Jindy si specialisté plně uvědomují svůj vymezený pohled na věc zúženým úhlem své vědní disciplíny.

Není dnes problém najít na podporu takového tvrzení citaci od součastných autorit na gravettien, například Martin Oliva při popisování hmotných projevů někdejších stanic připomíná: ,,Uvedené dělení (podle důležitosti jednotlivých paleolitických stanic) ovšem vychází z archeologické perspektivy a nemusí přesně odpovídat tehdejší sídlištní hierarchii.“ (Oliva,1999). Stejně kriticky se staví k dochovanému materiálu, o nějž se opírá archeologie, i Petr Škrdla, který zase upozorňuje na fakt, že:,,Archeologické nálezy a etnografická pozorování ukazují, že převážná část (95%) materiální kultury lovců a sběračů v minulosti i v současnosti je vyrobena z materiálů, které se v paleolitických kulturních vrstvách nedochovají (dřevo, rostlinná vlákna). (Škrdla, Zhodnocení technologií výroby kamenných nástrojů)

A do třetice Jiří Svoboda, když popisuje jednu z vyhodnocujících disciplín archeologie - typologii upozorňuje: ,,I typologie má své meze a překročí-li je, vytváří místo dějin lidí jen samoúčelné dějiny předmětů, navíc často chronologicky nespolehlivé.“ (Svoboda 1999)

Proto někdy prehistorikové a zejména právě gravettologové neoznačují dané paleolitické materiály za doklady z určitých kultur, ale spravedlivěji za materiály patřící do okruhů určitých konkrétních technokomplexů (především štípané industrie). Skutečné rozdělení a vytvoření systematiky dávných etnik tak, aby odpovídala skutečnému někdejšímu etnografickému dělení (etnik, kmenů, národů, skupin, spolků atd.) je totiž dnes naprosto nerealizovatelné. Proto se užívá umělá systematika, vytvořená především na základě technologií výroby kamenné industrie. U paleoetnik sběračsko-loveckého typu, který se vázal na mírnější klima, je poměr nedochovatelného materiálu vyšší, než u severských loveckých populací. U technokomplexů sběračsko-loveckého typu nám často chybí archeologický umělecký materiál (slonovina a kost, protože se dávalo přednost dostupnějšímu a lehčímu dřevu). Teprve severské lovecké společnosti, které vzhledem k podmínkám využívaly náhradní materiály za dřevo (slonovina, kost, parohovina, vzácně i měkký kámen a keramika), nám poskytují nějaký solidnější materiál, dokládající uměleckou kulturu. Pak označení technokomplex (například pro gravettien) je určitě umělý název, který se však v reále netýká jen společné techniky výroby tzv. gravetek (malých hrotů s jedním, uměle otupeným bokem), ale například další umělecké, konstrukční a řemeslné výroby a cítíme tak za tímto označením i mnohem více.

Pod označením gravettienský kulturní okruh nebo gravettienská kulturní tradice si zase můžeme představit určité kulturně-umělecké společné znaky, jakými jsou především stojící, statické venuše s rukama těsně na těle, s nohama těsně u sebe a se společným umělým kánonem proporcí, který je charakterizován především přesně opačnou výškou umístění klínu a spodku zadečku, než je u skutečné lidské anatomie. Kánonem zde přesně vymezuje možnosti pozic rukou na těle a preferuje určitý konkrétní specifický anatomický znak, jako je umístění tuků těsně pod pasem na pánevních kostech. Takové označení je také umělé, protože může zahrnovat jak náhodné paralely, tak jen cizí přejaté prvky. Teprve vzájemným porovnáváním námi sestavených umělých celků vzniká pole pro skutečné pochopení vztahů opravdových a specifičtějších někdejších kulturních a sociálních skupin. Pro oblast pochopení politických a národnostních (etnografických) skupin je rozbor archeologického materiálu jen stěží (a jen okrajově) použitelný, naopak v oblasti kultury je takový materiál někdy postačující. To proto, že kulturní vlivy se mohou šířit i napříč národy, zejména jsou-li provázány naprosto striktním a naléhavým diktátem prudkých klimatických či ekologických změn. Tato práce pojednává právě o zpracovávání jedné takové kulturní tradice.

Vedle kamenné industrie sleduje archeologie další společné kulturní znaky, zájem o určitá lovná zvířata, určitou topografii krajiny, sídlištní charakteristiky, pohřby, umění atd. Proto je v některých případech možné uvažovat, že máme v rukou materiál, který lze označovat přece jenom za něco více než za pouhý technokomplex. A to je i případ gravettienu a jeho místních variant.

Tyto technokomplexy zpracovávají a vyhodnocují tradiční obory a to jen ze své vlastní pozice a to je v pořádku. Když však kvůli televizi, filmu nebo expozici zjistí, že tento pohled nedostačuje k plnější rekonstrukci, nepřipustí si svá vlastní omezení a pokusí se vykládat schopnosti někdejšího etnika jen na základě svého oboru. Tím dojde pochopitelně zcela zákonitě k zásadnímu porušení kritického myšlení a takoví hodnotitelé jsou už mimo vědu. Taková situace má však společného jmenovatele a tím je absence písemných postupů a prací na dané téma, jinak by takové práce byly snadno kritizovatelné. Potíž je, že se občas takové práce přece jenom objeví, ale v podstatě jsou podobné názory beztrestné a navíc jsou pro velkou část veřejnosti dobře přijatelné. Dodnes uspokojivě nevíme, jak se s takovou situaci vypořádat. Paradoxně, kdyby totéž udělal lékař nebo řemeslník na stavbě, kdyby se pustil do něčeho, k čemu nemá potřeblou kvalifikaci, ani takovopu práci neumí, bylo by to v naší společnosti hodnoceno jasně negativně. Tady nám to však s podivem vůbec nevadí. Chcete hodnotit jiné lidi? Chcete vynášet soudy o jejich schopnostech? Nemusíte se zabývat psychologií, nemusíte sledovat sociobioologii, nemusíte nic vědět o evolučních mechanismech. Staňte se prostě archeologem!

Pravdou je, že dnes ani nevíme, jak přesvědčit dané úředníky, aby rekonstrukční paleoetnologie mohla vůbec oficiálně profesně existovat. Aby se neusmívali a nešoupali žádosti o otevření takového pracoviště archeologům, protože "...to prý pod ně spadá...". Archeologové řeknou, že to pod ně nespadá a že na takovou práci peníze nemají, ani na ni neseženou granty a tudíž ji nemohou financovat a úředník se usměje, protože má o starost méně: "Vidíte, ptal se archeologů, protože ti mají na starost pravěk a oni o rekonstrukční paleoetnologii neměli zájem, tudíž jistě taková práce nebude asi potřebná. Ti pravěcí vopičáci nám za to nestojí". Proto je nutné v současnosti zajistit profesionální pracoviště zaměřené na rekonstrukční paleoetnologii. Jistě se to podaří, archeologie prošla kdysi také svým amatérským obdobím. Situace je však v současnosti krizovou, protože návaznost na práci Zdeňka Buriana po výtvarné stránce se již z velké části uzavřela.

Například archeologie pracuje jen s malým zlomkem předmětů a stop někdejších lidských činností (oproti původnímu, skutečnému žijícímu etniku). A tyto stopy bývají někdy navíc druhotně pozměněny a přemístěny. Síla archeologie a její smysl je v hmotném, dokladovaném materiálu, ale tím je zároveň silně vymezen její zájem ve smyslu daného paleoetnika, proto klidně můžeme mluvit o redukcionismu. Archeologie ze své podstaty nemůže říci nic o někdejším integrovaném celku, protože je ze své podstaty redukcionistická. Z duše mi mluví docent Jiří Svoboda, když v úvodním slově k poznámkám ke struktuře myšlení paleoetnik (Svoboda, Čas, prostor, příběh a identita 2000) píše: ,,Geneze lidského myšlení je otázka přesahující rozměry archeologie jako disciplíny, její metodickou výbavu i výpovědní schopnosti fragmentálního archeologického záznamu.“ Redukcionismus vidíme také v některých specifických oblastech antropologie, i když ta má teoreticky programově možnost zajímat se o někdejší integrovaný celek, například kulturní (sociální) antropologie, která je někdy i otevřená psychologii (podobně smýšlí i Jiří Svoboda už ve výše uvedeném příspěvku). Ale protože ani tento obor své kompetence plně nikdy nevyužil a neprodukoval systematicky zpracovávané a komlexní představy o paleoetnikách v rekonstrukcích, je racionální a správné předpokládat, že se tak nebude dít ani v budoucnu. (Zajímavé je, že moje odborné práce z oblasti rekonstrukční paleoetnologie bývají někdy vřazeny právě k antropologii, ale mohly by být také klidně přiřazeny i k psychologii).

Antropologie jde však vlastním směrem a řeší si své vlastní dlouholeté úkoly a i kdyby byl tento směr velmi blízký, je stále na jiné koleji.

Každý z jednotlivých oborů se vyvíjí, hlídá a zkoumá si vlastní pole a tím je jak zahlcen novými výzkumy, tak samozřejmě revizemi starších. S časem se mění přístupy, metodiky i podmínky, takže je občas nutné zásadně zrevidovat dřívější výzkumy. A tím se každý stávající obor sám zahlcuje a už se nestíhá otevírat novým, byť potřebným a logickým oblastem. Mnohdy totiž revize starších výzkumů přinášejí velmi zásadně odlišné výsledky od těch původních. Proč tomu tak je, můžeme ukázat na příkladu tendenčního vyhodnocení archeologického materiálu pod tlakem vlastní představy, popsaného Olivou u práce Karla Mašky kolem hromadného hrobu v Předmostí z konce 19. století. Oliva si všímá jak tlaku vlastního očekávání, tak tlaku tehdejších představ společnosti a problematičnosti celkové archeologické situace a zcela správně upozorňuje i na vliv, který měly počínající právní tahanice s archeologickým rivalem Martinem Křížem (Oliva, Mýtus hromadného hrobu v Předmostí). Do vědy vstupuje uvědomění si psychologického rozměru hodnotitelů, který výsledky vědy může neuvěřitelně ovlivnit a stojí za to jej registrovat a zabývat se jím. Co se týká samotných komplexních rekonstrukcí, tam těchto mechanismů velmi přibývá a bez specifického postupu není vůbec možné materiál racionálně vyhodnotit.

Z daného lze snad tušit, že věda sama se logicky rozpadá na jednotlivé oblasti. To proto, aby bylo možno dané oblasti jednotlivě a efektivně zkoumat, ale pro celkové hodnocení je nutné zpětné syntézy, tedy multidisciplinární cesty. A i tato multidisciplinární syntéza musí mít nějakou naprosto konkrétní podobu, metodiku a pravidla. Přesvědčení, že je to nutný a reálný úkol vyplývá ze současného směrování sociobiologie, která šíři lidského chování podstatně zúžuje z volného projevu naprosto svobodné inteligence, která by měla tisíce a statisíce variant a podob na projev takové inteligence, která je ve své variační šíři velmi úzce, přísně a nekompromisně vymezena svojí biologickou podstatou. To je pohled na věc, který si můžeme udělat také ze strany psychologie. (Podobné nebo stejné úvahy najdeme také u sociobiologa, někdejšího profesora na Harwardské universitě, Eduarda Wilsona /Wilson, 1978/).

Proto v této práci je kladen zvláštní důraz na metodiku a na kritické hodnocení, ke kterému je rozhodně třeba se vracet, protože to je obdoba medicínské Hippokratovy přísahy v oblasti vědeckého zájmu o prehistorii a vůbec neškodí si ji občas přeříkat. Tato práce zpracovává materiál podle zásad rekonstrukční paleoetnologie, tudíž se nesnaží hned vysvětlit především některé atraktivní otázky. Například proč někdejší lidé zhotovovali lidské figury na rozdíl od konvenční starší prehistorie (např. Augusta Josef, Zrození venuše 137-139, Krajské nakladatelství Olomouc 1960). Rekonstrukční paleoetnologie vlastně staví úplně na logické posloupnosti poznání, takže nemůže vysvětlovat vznik určitých kulturních aspektů ani jejich funkci, pokud ještě nebyla pochopena samotná podstata pohledu na určité předměty. Jinými slovy, dívat se na artefakt vůbec ještě neznamená ho vidět. Jan Jelínek (Jelínek, 1990) nazval 20. století dobou pokusů o vysvětlení vzniku umění a jeho funkce pro paleolitickou společnost. Při revizním pohledu je však možné se dívat na takové snažení jako na nadhodnocené a netečné k základním údajům. To znamená, že je také možné nahlížet na 20.století jako na dobu naprosto předčasných závěrů. (A s výjimkou posledních dvaceti let 20. století takové tvrzení nebude jistě nijak přehnané.)

Rekonstrukční paleoetnologie se musí také vyhnout zmatečnosti zahlcením záplavou materiálu, které je blízké společnému a velkolepému předvedení všech sošek (a také i samotných ,,symbolů vulv“) z celého mladého paleolitu a dokonce neolitu dohromady a to i přes snahu odlišit alespoň dílčím způsobem věcnou, kulturní, mytologickou a časovou rozdílnost (Jelínek Jan, Velký obrazový atlas pravěkého člověka, 1977, 370-413). Pro zamrznutí řešení úkolu si však stačí vzít nevhodný, úzce vybraný materiál, jako jsou kubické venuše nebo naopak silně geometrizované venuše, jak svoji zkušenost popisuje Jiří Svoboda po té, když chtěl ze silně geometrizovaného výtvarného stylu našeho pavlovienu získat konkrétní data, která by vypovídala o ,,genezi lidského myšlení“ (Svoboda Jiří, Čas, prostor, příběh a identita-poznámky ke struktuře paleolitického myšlení, Archeologické rozhledy LII, Praha 2000).

Stejně tak je předčasná a zmatečná otázka ,,Proč hroby mají takový a takový specifický charakter? Přijít a vzít si atraktivní trojhrob a hned nastolovat teorii, která je evidentně prvoplánová, nemytologická a silně poznamenaná našim kulturním zastíněním, je v současnosti určitě přinejmenším nezodpovědné, neřkuli rovnou diletantské (například televizní pořad SEX BC Stone Age). Údajné zabití mladých lidí v dolnověstonickém trojhrobu jako potrestání za sexuální prohřešek je značně spekulativní a nález lze vysvětlit daleko přirozenějšími způsoby.

Tady platí opatrně, ale pevně vedená poznámka: