Hledání a směrování

,,Zkušeností je dokázáno, že ten, kdo nikdy nedůvěřuje, bude podveden.“

Leonardo da Vinci

Nádhernou ukázkou zmatečné a tragikomické prezentace vizáže gravettienců je práce antropologa Jana Jelínka. Ačkoli Jan Jelínek společně s akademickým malířem Pavlem Dvorským, někdejším členem Českého fondu výtvarných umělců, vytvořili pro gravettience image ,,zoufalého mužika“ či dnes označitelného také za ,,útrpného bezdomovce“ majícího hlavu pokrytou slepenými, rozcuchanými vlasy, zcela jasně v konvenční linii novodobé mytologie o předku primitivovi (Jan Jelínek, Střecha nad hlavou - katalog /barevná obálka/ ke stejnojmenné výstavě, Moravské zemské muzeum, Brno, 1986), proti této konvenční vizi zcela odlišně sám Jan Jelínek při slovním popisu gravettienských sošek znázorněnou vizáž plně respektuje a doslova na ni upozorňuje ,,Všimni si účesu“ (Jelínek Jan, Umění v zrcadle věků - katalog k další výstavě, Moravské muzeum, Brno, 1990).

A byl to u nás skutečně Dr. Jan Jelínek, který v druhé polovině 20. století chtěl nasměrovat další vývoj prehistorie k zájmu o paleoetnografický záznam sošek venuší, když už v roce 1972 v publikaci "Velký obrazový atlas pravěkého člověka" umístil na jednu celou stranu zvětšeninu dekorativního malstsko-bureťského artefaktu a popsal ho jako hlavičku, zachycující účes – pohled zezadu. Pokud jste však chtěli naznačeným směrem pokračovat bez zorientování artefaktu z boku a ze předu, nebylo možné stanovit, jak by měl vlastně účes vypadat. Ba dokonce když jste zvolili kritický, revizní přístup, brzy jste narazili.

V publikaci "Izkustvo SSSR" (Abramova, Izkustvo SSSR) je tento artefakt řazen nikoli mezi úlomky sošek, ale mezi neidentifikovatelné zlomky s ornamenty vyzdobených předmětů. Vkrádá se tedy pochybnost, zda vůbec existuje nějaký pohled na předmět zepředu, tedy upřímně řečeno, možná vypadá daný předmět stejně ze všech stran a ozývá se celkem pochopitelná otázka, zda daný předmět hlavičkou vůbec kdy byl. Martin Oliva mi nedávno ukazoval odlitek tohoto předmětu a skutečně je z druhé strany bez vzoru, je hladký. Neviděl jsem však tak charakteristické rytí kolem obličeje, které vyznačuje hranice obličeje a vlasů. Druhá strana tohoto artefaktu vypadá jako setřelá. Navíc se bavíme o sádrovém odlitku, takže posouzení je komplikovanější, ne-li zrovna nemožné. Pravdou ale je, že určitá část spodní části vypadá jako odlomená a silně připomíná ulomený krk. Nicméně tato ,,hlavička“ je velká několik centimetrů a celková soška by byla na maltskobureťské sošky nezvykle velká.

Obrazně řečeno kletba brněnského šamana znova zapůsobila a ačkoli Dr. Jan Jelínek cestu sledování obsahu formy gravettienských sošek evidentně a zcela dostatečně naznačil pro druhé, sám ji již nikdy dál nesledoval a nedovedl se podle ní sám řídit tak, aby jeho ilustrátor tvořil harmonicky s archeologickým materiálem. Ve skutečnosti přes několik těchto výjimečných, kladných postřehů Jan Jelínek nikdy nenavázal na Absolonovy rekonstrukce a ani se nezajímal o posun v oblasti rekonstrukce, takže pak ani přirozeně nikdy nepřekonal Absolonovy a Forestierovy stařičké obrázky.

Vzniklé nesrovnalosti spíš upoutávaly pozornost a můj zájem o danou oblast, protože jasně ukazovaly, že tato Janem Jelínkem textově naznačená cesta je důležitá, jednoduše racionální a dostatečně reálná. Ale evidentně zde musí existovat nějaké obecnější a řekl bych přímo zákeřné psychologické mechanismy, které tak brilantního myslitele a uznávaného Mistra kritického hodnocení ošálily.

Snahy o celkový zvrat – oblast vědy a propagace

,,Padá to mezi dvě židle!“

,,...Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“ A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku... ...,,Tak povídej!" vyzval ho zeměpisec. ,,Ó, u mě doma to není moc zajímavé," řekl malý princ, ,,je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá... ...Mám také květinu.“ ,,My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec.“ ,,A proč? To je to nejhezčí!“ ,,Protože květiny jsou pomíjející...“

Antoine de Saint-Exupéry

Styl vizáže v souladu s reálným archeologickým materiálem z gravettienu – gravettienskou personou propaguji u nás v rekonstrukcích od konce 80. let. Na výstavách věnovaných rekonstrukcím gravettienu je představa jiných, než hadrářských primitivů pro určitou část veřejnosti naprosto nepřijatelná. Proto je nutno přistoupit k daleko názornějším a přesvědčivějším způsobům informování, jako rekonstrukční metamorfózy ze sošek a hrobů (například televizní pořad ČT ,,Skutečná tvář pravěku, Balák, Svoboda“,).

Odpor značné části veřejnosti je však tak silný, že lze mluvit přímo o válce a běžné prostředky, jako například jen sdělení, jsou bez odezvy a spíše vyvolávají odpor (podobný dojem, jak mi sdělil Jiří Svoboda, má i on, který se také velmi snažil o posun nazírání veřejnosti na nositele mladopaleolitické kultury).

Nějaká profesionalizace oboru, zabývající se kritickou rekonstrukcí, nepřichází v úvahu a nikde ve společnosti nemá podporu. Pouze se očekávají hotové výsledky a to jen tehdy, když se to bude zrovna hodit. Nějaké studování? Nějaká systematická práce? Samozřejmě se určitě objeví chytráci, kteří budou procítěně a někdy i sugestivně vysvětlovat, proč nebylo možné profesionalizovat oblast rekonstrukcí a budou mluvit tak dojemně, že by jim dal člověk korunu. Ale jako výtvarník dobře vím, že ve středověku také řada chytráků měla tisíc naprosto přesvědčivých důvodů, proč lékaři nebo výtvarníci nesmí studovat lidské tělo. Lékař nebo výtvarník má přece léčit nebo kreslit, jaképak hraní si s mrtvými těly a prohlížení svalů, úponů a kostí.

Generace za generací, ročník po ročníku totiž lidé u nás přijímají VÍRU a to prostřednictvím Štorchových Lovců mamutů, slepou víru v předky s vizáží a náturou primitivů a hadrářů. Tuto víru přijímají do svých srdéček už jako děti! Určitě je na vině skutečnost, že se nikdo nikde a nikdy systematicky nezabýval rekonstrukcemi dávných etnik.

Je to asi tak, samotné povědomí existence nějaké vědy a vědců vytváří ve společnosti pocit, že vědci a nějaká věda fundovaně řeší úkoly kolem představ o paleolitických kulturách a i samotnou vizáž lidí těchto kultur. Představované obrázky a výjevy z encyklopedií, učebnic a filmů jsou přece určitě tou poslední aktuální představou vytvořenou vědci a plně podloženou vědou. Pokud víme něco o psychologii a známe způsoby předávání informací, víme, že verbální informace, ať už ve skutečném nebo v psaném slově, je značně nedokonalá oproti předávání množství lehce zapamatovatelných, znázorněných dat včleněných do obrázků. Proto bude i člověk znalý předpokládat, že tato obrazová data budou velmi hlídána a budou velmi přesná. Spíš je to vše v rovině jednoduchých symbolů, které vědě a vědcům přisuzujeme v rámci novodobé mytologie (ať se vyjadřujeme jazykem Jungovým). A vůbec se pak nestaráme, jestli existuje nějaká věda a vědci, kteří se danou oblastí mají skutečně systematicky zabývat.

Když jsem chodil na uměleckou průmyslovku, procházel jsem cestou do školy kolem pracovišť Moravského muzea a představoval jsem si, že tam určitě jsou specializovaná pracoviště, kde systematicky bádají vědci nad tím, jak vypadalo to nebo ono pravěké zvíře, ten nebo onen dávný člověk nebo jeho dávná kultura. Rok před maturitou jsem tam zašel, protože takovou práci jsem chtěl dělat, ale dozvěděl jsem se na ředitelství, že žádné takové pracoviště, kde by se systematicky věnovali rekonstrukcím nikde neexistuje ani nikdy neexistovalo.

Myslím, že kdyby nějaké schopné noviny nebo televize poslaly do muzeí a univerzit své dobré reportéry, aby zjistili, jak se vlastně vytvářejí představy o podobě dávných kultur, mohlo by jít o odhalení asi jednoho z největších skandálů vůbec.

Moc se mi líbilo označení, které pro takový typ situace užil francouzský vědec z oblasti kosmického výzkumu Marcello Corradiny, který komentoval jinou, ale podobně neřešenou oblast vědy. Podle něj taková oblast vědy se vědcům zdá málo vědecká a příliš civilní a tak ji nechtějí řešit a naopak civilním institucím se jeví jako vysoce vědecká a rozhodně ji samy řešit nebudou. Marcello Corradiny trefně poznamenal ,,...a tak to padá mezi dvě židle!“.

To mi připadá celé velmi jasné a názorné, ve vědě je to častý jev, hlavně když se věda začne bouřlivě rozvíjet. V antropologii a psychologii se to řeší tak, že když se objeví taková nová oblast, která nikam nezapadá, tak se označí novým, charakteristickým přídavným jménem, přidá se základní označení a na světě je nový obor, patřící do určité oblasti. Například kulturní antropologie, historická antropologie, lingvistická antropologie, inženýrská antropologie, kriminalistická antropologie, antropologie psychologická, užitá antropologie nebo sociální psychologie, individuální psychologie, klinická psychologie, atd. To by se dalo určitě trefně označit za ,,přinášení nových židlí“.

Určitou specifikací vedle archeologie je u nás dnes paleoetnologie, která má jedno pracoviště pod Akademií věd (Středisko pro paleolit a paleoetnologii) v Brně a další specifikací paleoetnologie je rekonstrukční paleoetnologie. Po vzoru jiných vědních oborů jsme s docentem Jiřím Svobodou vytvořili označení rekonstrukční paleoetnologie pro obor, který má specifický úkol a to zajímat se o někdejší život paleoetnik a svým označením má navíc zapadat do určitého konkrétního rámce blízkých a pracovních oborů a tradic, spadajících do 20., ale i 19. století. (Přijel jsem za ním do Věstonic s návrhem ,,rekonstrukční paleoetnografie“, vzhledem ke specifickým rekonstrukčním metamorfózám. Označení ,,rekonstrukční paleoetnologie“ byl protinávrh Jiřího Svobody, který mě tehdy seznámil s orientací zamýšlené paleoetnologie i s významem přihlášení se k tradicím paleoetnologie, prosazované svého času Karlem Absolonem, proto jsem jeho návrh přijal a od té doby tuto oblast tak označuji jak v odborných, tak civilních pracích.)

Začlenění archeologie, paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie do vzájemné spolupráce je to nejsnadnější a nejrychlejší, potíž je však s financováním rekonstrukční paleoetnologie, protože nemá státní institucionální zázemí a neatraktivní rekonstrukční metamorfózy, vznikající kolem základního výzkumu, se ,,prodávat“ nedají. Nicméně potíže jsou jen v oblasti personálního a finančního zaměření. Začlenění, spolupráce, metodika i základní pracovní oblasti jsou zřejmé a plně funkční již od začátku.

Úplně jiné postavení má takzvaná experimentální archeologie, to je oblast dodnes často obklopená naprostým nepochopením a zmatečností. Ke každé vědě totiž patří experiment, pokud o ní chceme mluvit jako o vědě, tedy pokud jsme na půdě kritického hodnocení. Archeologie bez experimentů by totiž byla jen pavěda, to je víc než jasné. Proč se tedy archeologie někdy experimentům brání? Některé experimenty totiž překračují cílové zaměření archeologie. To znamená, že prvořadou roli zde hraje zájem o materiální stránku – tedy o artefakty a krajinu naleziště. I muzeologie se v současnosti profilovala pod tímto vlivem jako muzeologie artefaktů. A rekonstrukce i experimenty se zde musí pohybovat jen v koridoru zájmu této archeologie, pokud nechtějí viset ve vzduchoprázdnu, poněvadž jak už bylo výše zmíněno, v oblasti státní vědy neexistuje žádný obor ani pracoviště, které by se odborně a systematicky rekonstrukcemi dávného kulturního života zabývalo. Lidé si skutečně neuvědomují, že ze strany státních institucí nemají běžně nikde žádný obor, který by se zabýval zájmem o dávná etnika jako o někdejší živé entity a to navíc v komplexním pojetí řady souvislostí. Před profesionálními archeology i příznivci archeologie však někdy vyvstanou velice logické úkoly, které je potřeba řešit. Vše vypadá velmi přirozeně a člověk by rád věřil, ,,že císař má krásné nové šaty“, ve skutečnosti jsou už prostě mimo stávající oficiální státní oblasti vědních oborů.

V reále mnozí zájemci a pracovníci o doby minulé občas nebo častěji překračují tyto hranice a nevědomky se pouštějí do oblasti paleoetnologie či etnologie nebo rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie, aniž by si toho však vůbec byli vědomi (nebo si toho raději ani nechtějí být vědomi). A tak řada experimentů, na které mnozí archeologové nahlíží s rozpaky či je rovnou odmítají, patří určitě a plným právem někam jinam, než do archeologie.

Ale potíž je, že takové experimenty mnohdy neodpovídají ani metodice rekonstrukční paleoetnologie.

V současnosti lze registrovat snahy experimentální archeologii raději přivést nazpět do archeologie, proto se mluví nověji o ,,experimentu v archeologii“. To se týká především profesionálních archeologů, kteří by neradi ztratili nasměrováním do nějaké nové oblasti státní a oficiální finanční zajištění. Takto však bude docházet uvnitř k napětí, protože archeologie je úplně o něčem jiném, než rekonstrukční etnologie nebo rekonstrukční paleoetnologie. Když například bude někdo experimentovat s naháněním sobů pomocí kamenných sloupů, je to rozhodně správné v oblasti rekonstrukční paleoetnologie, ale je to nepřijatelné pro archeologii, protože ta nikdy takové kamenné sloupy nedoložila a i kdyby byl lov sobů pomocí sloupů seberacionálnější a sebelépe logicky jasný, archeologie je věda striktně stojící na archeologickém výkopovém materiálu. A pokud tento sloup nikdo nevykopal, není rozhodně oprávněné mrhat v oblasti archeologie prostředky a prověřovat tuto oblast.

Na druhé straně rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie je v této oblasti v katastrofické situaci a nemá vůbec žádné finanční prostředky.

Já jsem také ten, kdo pro rekonstrukční paleoetnologii také požaduje od archeologie čisté, archeologické, materiální doklady, protože z jiných oborů dostáváme hlavně verbální nebo písemné, teoretické informace a rekonstrukce nemohou stát jen na pouhých teoriích. V rekonstrukční paleoetnologii má archeologie se svými hmotnými materiály své pevné a velmi důležité místo. A experiment v archeologii musí prověřit, jak daný artefakt vznikl, jak probíhal proces výrobní realizace, dobývání a transport surovin, ukládání artefaktů v živém táboře, proces archeologizace, ale nic víc a nic nadto.

Obrácení se k zájmu o dávná etnika, jako by byla živá a zkoumání života těchto etnik je už někde jinde a dnes zcela skandálně ,,padá mezi dvě židle“ nebo do kompetence finančně a personálně nezajištěné, ale už několik let existující rekonstrukční paleoetnologie nebo do úplně nové, zatím hypotetické oblasti rekonstrukční etnologie (rekonstrukce života holocenních etnik).

Tyto oblasti tedy už mají svoji židličku. Sice tak malou, že se na ní nedá sedět a leckdo je přehlédne, ale mají.

Konspirace

,,Je jedna věc, kterou čím víc potřebujeme, tím více odmítáme a tou je rada, jíž neochotně naslouchají ti, kdo ji nejvíce potřebují, totiž nevzdělanci.“

Leonardo da Vinci

Při korektuře jsem si udělal k této kapitolce poznámku: ,,Proč se tímto tématem vlastně zabývat?“ Proč se v publikaci, která začala jako ryze odborný článek, věnuji takovému tématu jako je konspirace?

Protože patří do rekonstrukční paleoetnologie. Rekonstrukce nemohou vznikat samy pro sebe v nějakém vzduchoprázdnu v absolutně akademickém prostředí, ale jsou určeny do normálního života, kde budou muset bojovat o své světlo na slunci pozornosti.

Svět kolem nečeká na nějaké vědeckosti, racionality a opatrnosti, svět si vytváří vždy vedle vědy také pseudovědu, která má líbivou odpověď vždy pohotově v rukávu. Je těžké přejít kolem pseudovědy a zůstat klidný pro vědce, jakým je například Jaroslav Malina nebo Zdeňek Kukal (Soumrak kouzelníků, Vzpomínky na minulost), natož pro citlivého a emotivního umělce.

Někteří lidé, kteří nejdříve přijímali nové představy kolem mladého paleolitu, je po čase začnou odmítat, protože vidí, že se v Praze a v Brně na oficiálních místech nic neděje a že se tedy jedná o nějaký, snad tajný úkol shůry nepouštět žádné nové informace o paleolitu ven.

Jak popisuje Carl Gustav Jung v Duši moderního člověka, existuje takový mechanismus, kdy se člověk nerozhoduje sám za sebe, ale ztotožňuje se se svojí rolí a snaží se žít život podle nějaké předem dané šablony, předpokládané a obecně očekávané u této role. Vůbec nad věcmi neuvažuje jako teď já nebo vy, ale slyší jen něco a automaticky přemýšlí, co to přinese jeho úřadu, zda za to může být kritizován a hlavně zda nevybočí ze šablony úředníka. Proto je najednou ještě těžší přesvědčit některé úředníky, že podporou nového pohledu na paleolit se nedopouští podvratné činnosti.

Další část lidí, kteří sledují vývoj událostí, po zhlédnutí televizních pořadů propagujících pohled přes rekonstrukční paleoetnologii, očekává změnu ve školství a když se učebnice do roka a do dne nezmění, mají také pocit, že se něco děje a že je ,,něco“ oficiálně zakázáno. A tak přichází vysvětlení podle scénáře ve smyslu ,,Akta X“. Například, že někdo z ústředí státu zakazuje šíření nových informací o paleolitu. Bohužel takovým rázným argumentem pro takové přesvědčení byla výstava obrazů pravěku člověka Z. Buriana z oficiální strany státní instituce Moravského zemského muzea na začátku roku 2004, kdy práce Zdeňka Buriana ,,Pohledy do pravěku“ nebyly evidentně označeny tak, jak bychom to u padesát let starých prací očekávali, ale naopak v letáku byly práce Z. Buriana překvapivě hodnoceny jako ,,věcně správné“.

Stejně podobně vyzněly i nekvalifikované komentáře v televizi (Salon, Brněnská ČT, 2004). V písemných materiálech k výstavě, zaštítěné institucí jako je Moravské zemské muzeum, jsou dvojnásob nešťastné, protože budí dojem naprosté zbytečnosti nových rekonstrukcí. Můžeme si pak klidně domyslet, že Burian už všechno udělal a udělal to tak dobře. Naše přesvědčení bude určitě podpořeno další televizní ukázkou (ve stejném televizním pořadu) napodobitele Zdeňka Buriana. Tento epigon, kdyby byl alespoň dítě nebo mladíček, tak by to bylo ještě pochopitelné, ale určitě už ne u někdo kolem třicítky, navíc s titulkem ,,výtvarník“. Onen epigon ukázal ,,svůj“ stranově převrácený ,,portrét“ parantropa od Buriana. Svého času by dcera Z. Buriana za takový přístup daného výtvarníka okamžitě označila jako případ pro instituci, zabývající se porušováním autorských práv.

Ale stejně tak vyvozujeme, že existence dalších padesáti let antropologie, zaměřené na morfologii a vývoj člověka, stejně jako archeologie paleolitu, v podstatě jen potvrzovala koncepce a znalosti z padesátých let. Nic výrazného, kvůli čemu by měly obrazy zastarat, se tedy nestalo? A tedy i práce a výzkumy z oblastí archeologie a antropologie produkované ústavem Anthropos jsou tedy už padesát let zbytečné a jedná se o naprosto nehorázné, ba přímo kolosální plýtvání finančními prostředky?

Stejně tomu má být i v případě vydávání nových učebnic pro studenty archeologie na filozofické fakultě i na Katedře antropologie, stejně tak je plýtváním pořádání seminářů a konferencí a posílání odborníků na drahé zahraniční cesty? A Martin Oliva a Jiří Svoboda jsou ve svých pracích, ve kterých mají zcela odlišné koncepce od někdejších představ a mýtů, kterými se inspiroval Z. Burian, snad úplní a osamocení extremisté, na jejichž práci není třeba brát žádný zřetel? (Srovnej s kapitolou o otiscích textilu v keramice ,,Válka sukna“.)

Já myslím, že rozhodně nejde o žádné plýtvání a archeologické poznatky se dostaly dnes už úplně někam jinam, než byly před půl stoletím, stejně jako pohledy na dávná etnika, které s tím pochopitelně souvisí.

Jedno po druhém. Vrátím-li se k epigonovi Buriana, je zhola nesmyslné se vydávat dnes cestou plošného kreslení rekonstrukčních postupů (hraní si na počítač řešící úkol, který je v podobě lidského mozku zcela mimo možnost bezchybného zvládnutí množství dat) při rádoby portrétu parantropa. To dělal kdysi dávno Burian, protože prostě dostal od Vratislava Mazáka jen fotografie tohoto materiálu a byli rádi, že jej vůbec mají alespoň v takové podobě.

Dnes je však možné tento materiál zpracovávat nesrovnatelně přesněji v prostoru a Anthropos takové prostorové materiály (odlitky lebek) má. Takovou cestou rekonstrukce v prostoru jde u nás například docent Novotný z Katedry antropologie Masarykovy university v Brně a tedy nechápu, proč najednou dnes, v rámci tak významné instituce jako Anthropos, najdeme takový anachronismus. Nicméně by měl takové závažné úkoly rozhodně zpracovávat vždy jen zkušený portrétista a v plošné následné prezentaci vždy jen výtvarník specialista na ilusivní realismus. Jiné výtvarné směry skutečně plošněji veřejnost neosloví a zkoušet něco jiného je jen další ztráta drahocenného času a naprosto zbytečné plýtvání prostředky. Stačí se jen podívat na zkušenosti z minulého století a není třeba dělat tvrdošíjně ty samé chyby stále dokola dalších sto nebo tři sta let.

Realitou však je, že autorka textu k Burianově výstavě není kvalifikovaným odborníkem na danou tématiku, není archeolog a teprve ne specialista na paleoetnika a jejich kultury, v zásadě nejezdí na oficiální semináře o rekonstrukcích a experimentu v archeologii a už z podpisu je vidět titul doktorky z přírodních věd a její specializace je antropologie – morfologie osteologického materiálu. S rekonstrukcemi a dávnými kulturami tedy opravdu nemá nic společného, jen má prostě v brněnském Anthroposu na starosti správu sbírky obrazů geniálního výtvarníka světové úrovně, malíře Zdeňka Buriana. Do letáku napsala jen to, co se uvádělo u Burianových obrazů už před desetiletími v éře Vratislava Mazáka. Je dokonce vidět, že žádné ,,novější“ informace k ní zvenčí nepronikly, protože označuje Z. Buriana za akademického malíře, jímž Burian nikdy nebyl. Což by samozřejmě, kdyby se skutečně zajímala o život Zdeňka Buriana, také musela vědět. Navíc to jsou také nějaké roky, kdy tento fakt byl dokonce zveřejněn.

Konspirace takového typu, kdy má nějaká vlivná vládní skupina zamrzlé lovce mamutů nebo neandrtálce pod zámkem a nechce, aby se někdo o nich dověděl pravdu, tak to si myslím, že je taková představa nerealistická a směšná. Ale samozřejmě svět, kdy je oblast rekonstrukcí ,,spadlých do šera na zem mezi dvě židle“, kdy si někteří lidé nebo skupiny lidí brání svoje staré představy, staré přístupy, názory a víru, vlastní důležitost, důležitost svého zastaralého způsobu rozhodování, svoji dosavadní práci, svoje dílo i svoji strnulou a neprozíravou představu budoucího vývoje vědy, tak to je realita života.

Také je nutné vědět, že pro určitou část prehistoriků a muzejníků je rekonstrukce pořád jen jednoduchounkou poslušnou ilustrací, rovnající se volné fantazijní představě, vytvořené jakýmkoli nahraditelným výtvarníkem jen na podkladě některých archeologických a paleoantropologických reálií a především na ,,kvalifikovaném“ odhadu, kolik civilizovanosti pustit dávným etnikům podle výše gradualistického evolučního vývojového stupně.

Jistě mezi koncepcí kritického přístupu nebo svévolného odhadu vidím naprosto nesmiřitelný rozdíl. Je to rozdíl mezi vědou a pseudovědou, přičemž pseudovědě se daří tak neuvěřitelně dobře proto, že nabízí (podezřele) levné řešení. Taková koncepce se však hodí už jen do přežívajícího náhledu na muzejní prezentace. Laik chce především vidět pravěk, chce vidět, jak ti lidé tehdy žili, ale dostane něco jiného. Dostane odbornou a vědeckou odpověď, drahou budovu, ve které jsou především draze získané archeologické nálezy a jako drobný dovětek tam budou tedy nějaké ty levně pořízené ,,rekonstrukce“. A to budou předkladatelé hodní, protože v muzeologii je nejdůležitější samotný archeologický nález, rekonstrukce je jen pouhá ,,nadhodnota“. Stařičká koncepce muzea a role rekonstrukce z devatenáctého století se střetává s realitou jednadvacátého století, s nabídkou množství naprosto nových oborů a oblastí vědy, rozvoje záznamové techniky. Tím se otevírá neuvěřitelné spektrum materiálů pro pochopení vzniku kultury, myšlení a typicky lidských projevů, využitelných pro formování nové vědecké a kvalifikované představy o dávných etnikách. Ona stařičká koncepce nechce tuto realitu vůbec vidět, řekněme, že ji popírá už sama sobě podvědomým mechanismem nalhávání si, aby ještě něco udělala postaru jako určitý poslední pomník sama sobě.

Je věcí médií, aby o tom všem přemýšlela, porovnávala, ověřovala, informovala či dokonce požadovala.

Právě kvůli této realitě života a možné konfrontaci s takovými lidmi nebo skupinami vlivných lidí, kteří by mohli na nějaký čas odsunout kritické zpracovávání podkladů pro rekonstrukce (rekonstrukční paleoetnologii), mi bylo ze strany mých amerických přátel doporučeno studovat pomocné materiály právě od autorů ze Spojených států a Velké Británie a odvolávat se na ně a zároveň tyto instituce informovat o aplikaci jejich výzkumů směrem do nového oboru. Speciálně právě i orientace tématu směrem k takové světoznámé osobnosti, jakou byl Carl Gustav Jung, bylo součástí této strategie, protože se práce C. G. Junga těší stálému zájmu, konkrétně se zde mnoho čerpá z publikace Anthonyho Stevense o Jungovi, která byla vydaná v roce 1994 právě v anglickém Oxfordu. A speciální místo zde má i spoluzakladatel sociobiologie, americký vědec Edward O. Wilson z Harwardu, jež je světoznámou osobností a jehož vědecké práce byly oceněny Americkou národní cenou a dvě práce pro veřejnost získaly Pulicerovu cenu.