Historie Poprvé

První solidní pokus o rekonstrukce přerovských gravettienců spadá do roku 1924-25 v souvislosti s nálezem slavné Věstonické venuše. Někdejší ředitel Moravského zemského muzea a přednosta oddělení pro diluvium a kras, profesor Dr. Karel Absolon, nechal ve Francii u výtvarníka Forestiera nakreslit portréty mladopaleolitců. Žena odráží stav hlavy Věstonické venuše, šikmé rýhy jsou zde interpretovány jako změna materiálu, tedy představují okraj účesu. Stejně tak další uplatnění nálezových artefaktů, které jsou řemeslně skvěle zpracovány, odpovídá i skvěle zpracovanému oděvu, určenému klimatu doby ledové. Je zde nutné si uvědomit, že rekonstrukci od Forestiera z tohoto období (pohled na celkový předmostský tábor) použil po 50ti letech i doc. B. Klíma do publikace ,,Dolní Věstonice“ (Klíma, Dolní Věstonice, 1983) ačkoli měl možnost získat řadu jiných, technicky dokonalejších obrázků od Z. Buriana. (Ačkoli Klíma neuvedl pramen ani autora použité rekonstrukce, styl a rukopis se jeví identické s Forestierem.) Burianovy obrazové ,,rekonstrukce“ se však rozcházely s obsahem Forestierových prací, coby ilustrace gradualistické vývojové teorie už v archeologické realitě a to abychom tak řekli, již v základní ideologii a faktech (klimatické podmínky, charakter krajiny na lokalitě, archeologické materiály).

Tato Forestierova kresba poprvé představila v Británii pavlovience. Portrét ženy na spodním obrázku měl překvapivě velmi blízko skutečné rekonstrukční transformaci z moderního současného Antroparku.

V dětském Antroparku jsou tyto historické představy překresleny a kolorovány, aby splňovaly podmínky asociační regrese, na kterých kolorované kresby dětského antroparku stojí.

Zuzana Baláková vybrala pro ukázky i tyto nápadité profily hlav pavlovienců.

Na čtyřech Forestierových obrázcích s portréty však vidíme i naprosto odlišné rekonstrukce. Divoký účes muže, který se na nás dívá z prvního obrázku, neodráží žádnou konkrétní sošku a spíš vypadá jako potrava pro toho, kdo v dávných lidech chtěl vidět za každou cenu primitivní divochy, podobné chlupatým archetypálním postavám starých mytologií. Pro vzor netřeba chodit daleko, stačí si pozorně přečíst představu, jakou měl o vizáži přerovského člověka prof. Matiegka. A proč ten sahal ve své slovní rekonstrukci k vlasům z aridního klimatu, zůstává stejnou záhadou. Proč sahal pro vzor vizáže ke snad antropologicky nejodlišnějším vzorům, stejně jako proč sahal pro své vzory k zeměpisně nejvzdálenějším etnikům. Proč nezůstal u severských populací, proč nezůstal u Evropanů, proč nehledal vzory po okolí? Nad vědcem vyhrálo nejspíše jeho podvědomí, které velkou časovou vzdálenost vyjadřovalo také vzdálenostmi klimatu, typu i místa. Tedy vzdálenost byla nejspíše nástřelem pro heuristický závěr.

Nicméně žena z produkce Forestiera a Absolona je evidentně prvním pokusem o rekonstrukční metamorfózy, kdy zdrojem byly informace ze sošky a vše bylo zpracováno dle alespoň určitého přirozeného citu pro personu (spojenou s výstavbou této persony zevnitř studovaného subjektu). Samozřejmě aniž bylo upozorněno na to, že se jedná o aplikaci Jungovy persony. To ani vzhledem k dataci práce nebylo pochopitelně možné.

Spojník mezi touto rekonstrukční transformací a horní volnou představou muže tvořil obrázek pravého muže z boku, jemuž byly divoké vlasy alespoň staženy čelenkou, takže vzal na sebe úlohu jakéhosi nárazníkového, přechodného obrázku. Je možné vysvětlit tuto postupnou gradaci jako doklad postupu výstavby persony od vnějšího budování osobnosti po ztotožnění se se subjektem a budování vizáže zevnitř postavy, tedy k přijetí role. U rekonstrukce ženy se přistoupilo k řešení úkolu stejně, jako k roli přistupuje herec. Ačkoli se to může zdát jakkoli nevědecké a chybné, opak je v daném případě pravdou. Při popisu charakteristik vzdáleného etnika totiž bez přímé sociální vazby dělíme svět na přátelský a nepřátelský, na my a oni a nám automaticky přisuzujeme řadu souborů vlastností, které naopak těm druhým rozhodně a vehementně upíráme.

Tváří v tvář největšímu objevu z mladého paleolitu

Malba ukazuje M. M. Gerasimova v Sungiru, jak se chystá vyjmout zdobenou lebku muže k antropologickému zpracování a pořízení portrétu. Všimněte si také perliček a červeného zbarvení hrobu. (Prostředí i postavy jsou autentické.)

Představy o vizáži paleoetnik jsou nejpřesněji vzato jen ze dvou zdrojů. Jedni pracují s fantazií pod heslem ,,Sela bába mak, nevěděla jak“ a stávají se pak hrdými rodiči hadrářů, špinavců, pomatenců, primitivů, rozedranců, rozcuchanců, rozchloupanců, bezdomovců, mužiků, ztroskotanců, zoufalců, hejkalů a divoženek. Ti druzí předkládají svět gravettienu zcela nezávisle na prvním pohádkovém světě. Takovým pozitivním ojedinělým zjevem byly ruské sochařky a rekonstruktérky T. S . Syrnina a G. V. Lebedinskaya, pokračovatelky odkazu sochaře a antropologa Michiala Michajloviče Gerasimova, zakladatele Ústavu pro rekonstrukci obličeje podle lebky. Ty také vytvořily několik portrétů gravettienců, tím nejimpozantnějším dílem jsou portréty dětí ze Sungiru. Tyto portréty jako by se vysmívaly všemu, co se kdy namalovalo a vystavovalo a předkládalo veřejnosti za nejčistší výsledek pátrání rádoby čisté vědy.

Děti měly na hlavách úhledné čepice pošité korálky, přesně tak, jak byly v jejich hrobech nalezeny. Byly respektovány i jehlice na hrudi, stejně jako nášivky perliček na halenách u krku. Nikdo z laiků, kterým jsem předložil fotografie rekonstrukcí těchto dětí, nehádal na paleolit, spíš na středověk nebo na nějaké dnešní etnikum se svérázným krojem.

V časopise pro mládež "Pionýr" se někdejší redakci kdysi nelíbila poslední životní práce M. M. Gerasimova - žena z Dolních Věstonic. Nemohli jen tak přejít příliš vysoké čelo na pravěkou ženu. Nic méně tak, jak se přísně držely rekonstrukce podob dětí materiálů z hrobů, stejně tak se držela Gerasimovova rekonstrukce informací nejen ze skeletu ženy z Dolních Věstonic, ale i malého, slonovinového portrétu, který naznačoval vyčesané vlasy nahoru k drdolu či copu. Práce byla nejspíše vytvořena opět přirozeným citem pro image a personu a u prehistoriků ojedinělým a zvláštním darem nemanipulovat u rekonstrukcí s archeologickým materiálem.

Navíc se domnívám, že právě v případě sungirského hrobu jde o úhelný kámen, který je zlomem v nazírání na vizáž mladopaleolitických lidí. Děti mají tak nádhernou a bohatou výzdobu na oděvech a tolik výrobků ze slonoviny, že manipulovat s těmito artefakty pokrývajícími i jejich hlavy nebo je dokonce zcela popřít ve jménu lidově přijatelné představy primitivnosti, nikdo nemůže, protože by to nebylo ničím jiným, než nejsprostší a nejtrestuhodnější krádeží a přímo hanobením hrobů. Nelze dost dobře nějak ukázat tyto děti tak, aby nebyl vidět jejich nádherný oděv a bohatě pošité čepice. Proto chce-li někdo vidět v dávných lidech primitivy, raději tento již téměř padesát let známý dvojhrob zamlčí a v tichosti obejde (avšak materiály z tak rozsáhlého výzkumu a celého sídliště vycházely publikačně zpracované teprve až v nedávné době).