Vymezení konkrétní persony specifickou kulturou

Jedná se o vymezení kulturních vlivů na psychologii jedince. Hazel Rose Markusová ze Stanfordské university (Zimbardo, 2000, The Self – Jak vnímáme sami sebe), která se zabývá výzkumem procesu individualizace (jak se stáváme individualitou - jedincem) uvádí: ,,To aby se jedinec vyčlenil a osamostatnil, aby získal identitu, vyžaduje sociální úsilí. Můžete samozřejmě existovat jako biologický jedinec, ale k tomu, abyste získali identitu v určité společnosti, si musíte osvojit její myšlenky a zvyky a stát se součástí jejího kulturního prostředí. Jako jedinec se nemůžete vyčlenit a stát samostatně.“

Abyste mohli získat totožnost, musíte existovat v určitém kulturním prostředí. Toho nejde dosáhnout osamoceně, nelze stát sám o sobě bez okolního prostředí. Z tohoto pohledu má tak kultura více sociální než biologické kořeny. Kultura je souhrn nejrůznějších, obecně platných pravidel, zvyklostí a způsobů pohledů (obecně platného způsobu myšlení a obecně platných řešení některých věcí), se kterými se ztotožňujeme, abychom získali vlastní identitu. Nerodíme se tedy s americkými geny, s japonskými geny ani s magdalenskými, aurignacienskými nebo gravettienskými geny, ale o tom, čím se staneme, rozhoduje prostředí, ve kterém vyrůstáme a které si osvojujeme. Jedná se o FAKTOR VLIVU SOCIÁLNÍHO PROSTŘEDÍ. Kultura je tedy získaná vnitřní výbava lidí.

Teprve z tohoto pohledu na jedince ve vztahu ke kultuře vidíme, proč se opakují pro gravettienskou oblast kulturního vlivu s takovou pravidelností některé prvky a to někdy i na obrovské vzdálenosti a ve velkém časovém rozpětí. Člověk tedy, jako tvor kulturní, se spíše daleko více učí a přizpůsobuje okolité kultuře, než aby vynalézal a zásadně z principu něco měnil.

Chci na to upozornit zejména proto, že rozdíly v kulturách paleolitu jsou nezřídka okamžitě a nekriticky spojovány s biologickými změnami, které však, jak ukazuje morfologie mozku, nejsou tak evidentní nebo je nepozorujeme vůbec. Je třeba skutečně říct, že velikost a stavba mozku jsou v podstatě identické nejméně u všech sapientů i neandrtálců a někdy se uvádí identická stavba mozku i u mladších erektů. Velikost mozku je často věcí podvodů a manipulací, velikost obsahu mozku mladých erektů kolem půl milionu let je už ve spodní hranici variační šíře moderního člověka. A velikost mozku neandrtálců, ale dokonce i gravettienců je zase naopak na horní hranici současného člověka. Na rozdíl od řady antropologů, kteří zapracovávají do svých teorií jen ideální a perfektní mozky současných lidí, já zase s oblibou pokazuji na to, že i lidé s poškozením mozku či přímo s absencí určitých částí mozku nebo dokonce jedné poloviny hemisféry, jsou schopni kulturního a společenského zařazení. Počítám tedy s funkční plasticitou mozku, tedy s možností jeho vytrénování a rehabilitace. Asi by vám bylo špatně z některých obrázků poškozených mozků a jejich majitelé s nimi dokáží žít, mluvit a řešit každodenní situace a někteří dovedou nakonec i studovat. Dávní lidé, o kterých se bavíme, mají mozky z lékařského hlediska v naprostém pořádku.

Samotné rychlé kulturní změny holocenních kultur posledních deseti tisíc let mohou totiž představovat jen logický rozdíl mezi modelem dynamického sociálního prostředí s určitým nízkým počtem jedinců a jiným dynamickým modelem sociálního prostředí s vysokým (otevřeným) počtem jedinců.

Pochopení kulturního pozadí vizuální persony je rozhodující v tom, abychom si nepletli unikátnost s ojedinělostí, kdy unikátně dochovaný archeologický materiál může mluvit o obecném trendu kultury, o náročném strategickém sebepředvádění se. Tedy nikoli o izolovanosti doloženého materiálu vzhledem k izolovanému uplatnění v gravettienské kultuře. Znamená to například, že bez znalostí konkrétních kulturních pohřebních zvyklostí gravettienu lehce zaměníme unikátnost s ojedinělostí.

Podobně akulturně můžeme vysvětlovat technologická ,,ustrnutí“ jak v samotném gravettienu tak i u předchozích kultur a vyčítat například středopaleolitickým neandrtálcům, ale i středopaleolitickým sapientům jejich nechuť vyrábět sošky nebo provrtávat kosti a škeble.

V reále je pro výtvarníka samozřejmě daleko lepší malovat na kůži, kde může rozvíjet do stran a do prostoru postavu i příběh, který je něčeho součástí, byť by to byla právě ona kůže nebo stěna skály. A dá se daleko lépe zpracovávat mnohem poddajnější a ideálnější dekorační materiál jako peří, ostny, stébla, kůže, srst, rostlinná vlákna či dřevo a všechno tohle bude stejně efektní a ještě to bude váhově lehčí než kosti a škeble. Kulturní zastínění nás samých porovnává paleolitické lidi směrem k nám, jestli vyhovují našemu kulturnímu chápání jedinců. Nevidíme-li takové doklady, považujeme pak taková paleoetnika snadno za nekulturní a zcela odlišná, místo toho, abychom si uvědomili, že snahou středopaleolitických sapientů, ale i neandrtálců jako jedinců, nebylo přijmout naše kulturní měřítka, ale začlenit se do jejichreálného a tehdy živého kulturního prostředí. Tedy společná může být jen shoda chování, snaha jen začlenit se do kultury, která nás obklopuje (i když každého obklopuje pochopitelně jiná kultura).

Výsledná absence provrtaných kostí i extrémně dochovatelných materiálních dokladů, dnes někdy chápaná jako doklad absence ,,symbolického myšlení“, je možná jen umělou spekulací, mající základ právě v akulturním vnímání odlišností. A je velice pravděpodobné, že s tím, jak se bude časem porovnávat kulturní chování sapientů mladopaleolitické Evropy s kulturním chováním předmladopaleolitických sapientů zbytku světa, bude naše kulturní zastínění jistě podrobeno velmi tvrdé a nesmlouvavé kritice (označované jako etnocentrismus).

Opakující se prvky projevu gravettienské tradice v soškách a hrobech ukazují na jednotný a propojený sociálně adaptační systém, který je úspěšný a dlouhodobě akceptovatelný na rozsáhlém geografickém území. A celkově právě z pohledu persony a jejího kulturního pozadí si můžeme uvědomit neuvěřitelně obrovskou vnitřní sílu takového gigantického, kulturního, časoprostorového, sociálního útvaru, jako je právě gravettienská civilizace.

Kurt Lewin a Ellen Langerová

Americký psycholog Kurt Lewin vedl v třicátých a čtyřicátých letech výzkumy, které měly odpovědět na tehdejší politickospolečenskou situaci v Německu a zabýval se otázkou, jak je možné tak snadno ovládat lidi. Kurt Lewin přidává a rozvíjí vlastně Junga dál zjištěním, že uniforma či stejnokroj má dokonce sílu jednotlivce pověřit nějakým úkolem a způsobem chování, ba dokonce celým souborem chování.

Experimenty prováděné Ellen Langerovou jednoznačně ukazují, že vliv celkových okolností, kam patří prostředí, může velmi výrazně měnit výkon organismu jednotlivce. Ve svém pokusu zjistila, že simulátor profesionálního dopravního prostředku a profesionální skafandr může zlepšovat výkon zraku až u 40% mladých lidí.

Z daného je patrné, že u těch populací gravettienců, které žily v extrémních severských podmínkách (například pavlovienci), byl jejich život a přežití s největší pravděpodobností možný jen díky personě, která mohla posouvat výkony a hranice lidských možností nad rámec normálních sil. Právě v období našeho pavlovienu se nejpravděpodobněji držela teplota trvale dole bez jediného zakolísání směrem výrazněji nahoru, jak ukazuje rozbor vrtu v grónském ledovci (článek ve sborníku mikulovského semináře 2002). Navíc problém v severských podmínkách časté deprese z nedostatku slunečního svitu mohla řešit zase právě ochranná ruka persony směrem k samému nositeli této persony. Udržet si jen samotnou danou vizuální personu znamenalo věnovat jí pravidelně a denně čas a pozornost, což je určitý pracovní rituál, který právě svojí pravidelností je náplní značně uklidňující a protidepresivní.

Určitá konkrétní vizuální persona nás spojuje s nějakým konkrétním symbolem a vzorem chování, jednání a poslání, vlastně i s otevřenou nebo i méně zjevnou mytologií či novodobou mytologií. Něčeho podobného si všímal Jung u léčby pomocí symbolů, které otevírají mytologické příběhy nebo jejich aktuálně užitečné části.

Zpětně důležitý je pro rekonstrukční paleoetnologii i Kurt Lewin, specificky v psychologickém studiu předpojatosti a kulturního zastínění. Lewin nás upozorňuje, že určitá uniforma či stejnokroj nás pověřuje nějakým úkolem. Líbí se mi označení ,,mluvící šaty“. Šaty, které vypovídají, jak budeme situaci řešit (ve smyslu záchranář, požárník, lékař, policista atd.). Tady je možné chápat úkol i jako roli, to znamená, mohlo by nám to vysvětlit, proč je oděv pravěkých hadrníků v obecném povědomí tak zakořeněný. Oděv fiktivního ,,pračlověka“ prostě dokresluje jeho úkol, poslání a roli zúženou na roli nedokonalého předka, jehož jediným úkolem bylo vyrobit archeologicky dochovatelné artefakty a zanechat naživu nějaké ty potomky a jeho posláním je kráčet ke šťastným dneškům, takže by měl být nositelem nešťastného, nedokonalého a nedohotoveného (oděvu). Ale ona uniforma ,,pračlověka“ může spouštět daleko závažnější mechanismus lidského chování, může mu dát konvenční vymezení chování i prostředí a hlídat ho v něm, přesně v duchu vězeňského experimentu, kterému se pro jeho závažnost budeme podrobněji později věnovat.