Libor Balák

Kritický úvod do rekonstrukcí dávných kultur

a nástin základního materiálu pro rekonstrukční etnologie.

Materiál pro výuku studentů vysokých škol

Kapitola první: První setkání - prolog

CO JE TO REKONSTRUKČNÍ PALEOETNOLOGIE?

REKONSTRUKCE VE SLUŽBÁCH ARCHEOLOGIE

Když si archeologové objednávají nějakou práci, týká se často nějaké konkrétní lokality, na jejímž výzkumu se podíleli. Pak k ní ale mají přirozeně i určitý citový vztah. Navíc na některé lokalitě mohly pracovat i celé generace archeologů. Můžeme se tak snadno dostat až do velmi specifické oblasti geopsychologie a začneme se zabývat i psychologií archeologů. Rekonstrukce a představy archeologů směrem k původní podobě takových lokalit jsou určitě emočně podvědomě zabarveny osobním vztahem k lokalitě a dochází tak k určitým konkrétním zkreslením. K řadě věcí chybí analogie a podklady. Velké reprezentační tabulové celky jsou jen více či méně trefnými odhady. Jsou napodobeninami, které se budou dál měnit s přibývajícími archeologickými výzkumy. A to mnohdy i zcela podstatně. Je otázka, zda je takové dílo spíše ilustrací představ archeologů nebo zda překročilo alespoň místy hranici modelové rekonstrukční etnologie či paleoetnolgie.

Specificky se pro rekonstrukce vybírá archeologické téma hierarchicky významného místa - rondelu, svatyně, kostela, paláce, dvorce. To přesto, že některé jiné menší celky by přinesly daleko autentičtější informace. Ohromné množství práce s ohromným množstvím neznámých a vedle toho jen cítíme totální absenci ožívání těch nálezů, které jsou výmluvné a poskytují přesné a podrobné informace jako sokolník na koni, hliněný model sedla, hliněný model domku, soška ženy v sukni nebo v šortkách, gombík s motivem arkád se sloupořadím...

PALEO - ETNOLOGIE

Rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie neslouží archeologii, ale mají vlastní zájmy. Vyhýbají se složitým a komplikovaným pracím a zpracovávají ten materiál, který může podat jednoznačnou a jasnou výpověď o nějaké charakteristice ze života dávných etnik. Vlastně se orientují na základní výzkum. Najednou zde máme u sošky účes, jindy nákrčník, u jiné sošky zdobný pásek či celé šaty, tu obdivujeme nálezy lžící, tam hřebínků. Někdy stačí jen ruka držící hřebínek a česající vlasy - jen drobný barevný detail a najednou pochopíme víc o předvelkomoravském horizontu. Daleko víc než z mnoha stran textu. Rekonstrukční paleoetnologie a etnologie jde svojí pomalou cestou od jednoduchého ke složitějšímu. Teprve se prošlapávají základy, teprve se osmělujeme udělat ty drobné práce, které se dostanou většinou ihned do dramatického sporu se zaběhnutými představami. Jen se ptáme, proč oživení zájmu o samotná dávná etnika a o ten nejzákladnější výpovědní materiál trval tak dlouho, když náznaky a pokusy provázejí oblast prehistorie nejméně už 80 let.

MÍCHÁNÍ KARET

Na rekonstrukční paleoetnologii jde nahlížet jako na plně multidisciplinární obor. Vyloučením jediného oboru můžete dostat jiné výsledky a stejně tak zohledněním jediného dalšího oboru můžete výsledky taktéž úplně pozměnit a dojít i k diametrálně opačným závěrům. Je to podobné jako v oblasti kriminalistiky a práva, kdy podobnou situaci označujeme jako ,,objevení nových skutečností". Dříve se rekonstrukce vytvářely především na základě paleoantropologického a archeologického materiálu s určitým přihlédnutím k etnografickým paralelám a vše stmelovalo uplatnění gradualistického evolucionalismu (v biologické evoluci i v kulturní evoluci). Tím vznikla jednoduchá úsečka, která měla na jednom konci primitivismus a na druhé straně civilizovanost a daná zkoumaná kultura byla prostě umístěna na této úsečce dle libovůle hodnotitele. Tak se ale obvykle stávalo, že samotné moderně vyhlížející archeologické artefakty se dostávaly do rozporu s vymýšleným, nedochovaným prostředím, které bylo daleko, daleko primitivnější. Hodnotitelům často chyběl harmonický přístup, smysl pro kulturní vzorce a komplexní hodnocení výtvarné a estetické úrovně všech předmětů jak skutečných, tak rekonstruovaných. Předně autoři míchali hrubé artefakty s krásnými a hrubé považovali za doklad primitivnosti, kterou pak uplatňovali u obydlí, oděvů a účesů. Ve skutečnosti experimentální archeologie přinesla zjištění, že ty krásné nástroje jsou určeny k trvalému použití a dlouhodobě budou reprezentovat majitele před společností a ty hrubé jsou jen dočasnými spotřebními nástroji. Toto základní rozdělení přineslo první praktický klíč k nahlížení na dávné kultury a první určité vodítko, jak vůbec přistupovat k dávnému materiálu.

Dalším důležitým zlomem bylo začlenění nových oborů do rekonstrukční paleoetnologie. Především je význačná kombinace oborů jako sociobilogie, evoluční psychologie, genetiky, srovnávací psychologie a etologie. Tento blok moderních vědních oborů se dostal do úplně jiného světla v momentě moderních evolučních teorií jako pulzující evoluce a stáze a náhlý výskyt. Z tohoto úhlu se pohled na kulturní změny musel přehodnotit a došlo k návratu k pluralistické koncepci řazení kultur, tedy k návratu k teorii z konce 19. století. Paradoxně je to teorie o něco málo mladší než evolucionalistická koncepce. Pluralistická představa řazení kultur řešila mrtvá místa, která právě evoluční řazení kultur nedokázalo vysvětlit. Pluralistická koncepce stála v základu moderní americké kulturní antropologie a tak je spolupráce s kulturními antropology relativně snadná a paleoetnologové mají s tímto oborem velmi mnoho společného. Například kultury mladého paleolitu rozhodně nejsou stupňovitě řazeny za sebou, ale mají svoje technologická, řemeslná a umělecká nezaměnitelná specifika. Toto prosté konstatování sebou nese stejnou úlevu jako kdysi konstatování (v paleontologii), že se živočišné druhy dlouhodobě nemění a ponechávají si miliony let svoje charakteristická druhová specifika. Nebylo to nic světoborného, vždyťstratigrafie s tímto faktem pracovala vždy a dokonce používala pro charakteristické dlouhodobě se vyskytující organismy označení ,,vůdčí zkameněliny". Stejně tak archeolog určí podle určitých charakteristik, např. zda jsou nalezené nástroje gravettienské nebo magdalenienské, samo bližší časové zařazení v rámci dané kultury ale nepozná, k tomu je nutné použít fyzikální metody. Práce se sociobilologií je pak v tomto kontextu úplnou radostí. Živočišný druh vzniká rychle a jeho chování se rychle vymezuje. Pak můžeme sledovat historii druhu, nikoli tedy už skutečnou evoluci. To je příběh o využití genetického a kulturního potenciálu v čase. Vzniká řada možností forem kultur a to vše s prakticky jedinou genetickou a biologickou výbavou a je jedno, zda se jedná o dávné nebo recentní kultury. Důležité je, že je produkuje jediný stále stejný živočišný druh.

Abychom dobře chápali jedince a jeho vztah ke kultuře, musíme se dostat do oblasti psychologie. Tu můžeme propojovat se srovnávací psychologií a etologií na jednu stranu a na druhou stranu s psychologií z oblasti kulturní antropologie. Tady můžeme sledovat celou řadu mechanismů, které nám mohou objasnit nejednu archeologickou situaci a dojdeme snadno k určitým jednotným principům a kulturním vzorcům, charakteristickým pro určité kultury a snáze tyto situace pochopíme. Budeme schopni jednak prognostikovat a zároveň také odhadovat podobné projevy i v oblastech chování, které se v archeologickém materiálu neobjeví z důvodunedochovatelnosti.

Další velikou oblastí rekonstrukční paleoetnologie, ale i rek. etnologie je psychologie hodnotitelů. Tedy zájem o samotné hodnotitele a vnější a vnitřní vlivy, které působí na psychiku a tedy i výsledek práce hodnotitele. Jedná se o oblast individuální psychologie a ve velké míře i o oblast sociální psychologie. Sledujeme zde takové jevy známé jako kulturní zastínění, skupinové myšlení, skupinový tlak, nástřel, vtisk, archetypy, různá traumata, sugesci, nátlak, manipulaci, nalhávání si, vyrovnání se s rozporem a tak dál a tak dál. A psychologie pochopitelně jednak mění naše postoje a názory, protože nám umožňuje stát před sebou samým s nepokrouceným objektivním hodnocením a pochopitelně nám pomáhá takové informace dál kvalifikovaně šířit, protože výsledky rekonstrukční paleoetnologie a etnologie jsou určeny právě veřejnosti a naší kultuře.

Z daného je jasné, že nejde jen o určité nahodilé využití množství oborů, ale o ucelené a logické propojování určitých oblastí daných oborů. Jedná se často o používání jen určitých škol, určitých konkrétních prací. Tak vzniká propojená logická konstrukce, která je ověřována v dalších a dalších oborech. Například určité oblasti humánní psychologie jsou dosud nepropojeny se srovnávací psychologií a sledujeme pomocí psychologie samé, že jsou více heuristické než logické. Proto je nutné se od nich distancovat a při práci je nepoužívat, zvláště když jsou v rozporu s praktickým pozorováním v oblasti etologie. Každý obor je tedy velmi důležitý a vstup každého oboru znamená mnohdy i výsledky zcela odlišné od těch předchozích. Proto jsou výsledky rekonstrukční paleoetnologie mnohdy tak odlišné od předchozích či souběžných prací vydávaných za rekonstrukce, které stojí jen na několika málo oborech či na spekulacích. Proto dnes můžeme mluvit o nesmiřitelných protipólech mezi vědou a pavědou v oblasti představ o chování a vizáži lidí dávných kultur.

Pavědecké rekonstrukce dnes najdeme v muzeích, v knihách i v televizi a bohužel na nás působí často sugestivně, protože využívají moderních možností zvýtvarnění a tak je snadno přijímáme. Přijímáme je také proto, že nás tyto práce vlastně „vychovaly“ a v podstatě je už očekáváme, protože jsou součástí naší kultury. Formální podpora, značka, podpis institucí či titulů důležitých lidí nás ujišťují o odbornosti, přestože nám nikdy nikdo nedodá písemné práce s kritickým vysvětlením, jak to či ono vzniklo a proč je to či ono takové.

Prosazovat vědeckou rekonstrukci s obhajobou, s protokolem, s písemným odborným článkem je tedy pákou proti institucionalizované hlouposti, která je v tomto případě plně součástí naší kultury. Nikdo se nezeptá, kde jsou specialisté na rekonstrukce, kde mají pracoviště, kde jsou písemné podklady pro takovou práci, a když alespoň nějaké materiály dostaneme, tak výborně. Půjdeme s nimi ke specialistům a půjdeme tyto předpoklady konfrontovat s primátology, etnology, sociobiology atd. Novinářům chybí zatím jak kompetence tak odvaha. Ve skutečnosti lze velmi snadno rozstřílet představy prezentované v mnohých ,,renomovaných" projektech, protože mají veliké problémy s neznalostí samotného archeologického materiálu, protože co není nalezeno na určitých protěžovaných místech, jakoby neexistovalo. Důležité nálezy nemohou být jen z USA, z Británie nebo rovnou z Paříže, ale musíte být roky v knihovně a pátrat, než najdete fascinující a klíčové materiály z malé španělské dědinky nebo odkudsi z Rumunska nebo ze Sibiře či z jakýchsi výkopů narychlo prováděných při výstavbě dálnice. Řada lidí, kteří s představami o pravěku mají profesionálně něco společného, si nechce kolem pravěku cokoli komplikovat. Mají naivní představu primitivních divochů a jejich kultura je pro ně cosi, co snadno a rychle pochopí a budou si moci domýšlet. Proto velmi podceňují i samotné studium základního archeologického materiálu.

Rekonstrukční paleoetnologie a rekonstrukční etnologie tedy slibují veliké dobrodružství, napětí a spoustu neuvěřitelných výsledků v procesu našeho poznávání. A tak tady před námi leží spousta práce jako pozvánka za fantastickým a ojedinělým dobrodružstvím. Je to náš skutečný výlet v čase, srovnatelný s cestou batyskafu na dno Mariánského příkopu, nebo s cestou na Měsíc, Mars či Jupiterovy měsíce. Budou to setkání civilizace s civilizací, kultury s kulturou.

Kapitola druhá: ZÁKLADNÍ PŘEHLED A CHARAKTERISTIKY

Základní pojmy

Rekonstrukce – znamená znovuobnovení, znovuvytvoření, znovuoživení. Rekonstrukce je napodobenina původní podoby, iluze původního stavu. Do této kategorie patří například rekonstrukce budov podle původních plánů, ale také (v oblasti výjevů z minulosti) rekonstrukční metamorfózy - transformace.

Rekonstrukce výjevů z minulosti – je myšlenková (a následně verbální, plošná, prostorová, filmová či digitální) konstrukce napodobující někdejší život, podložená solidními, informovanými domněnkami, odborně zpracovaná na základě kritického hodnocení (kritické hodnocení je soubor kritérií daný psychologií limitující vědeckou práci). Rekonstrukce výjevů z minulosti je racionální a co nejlogičtější a také co nejvěrohodnější ,,obraz“ (představa, napodobenina) minulosti s použitím všech možných pomůcek k dosažení co nejpravděpodobnějšího obrazu minulosti. Je to také napodobenina někdejšího dojmu – image, již bychom získali, kdybychom navštívili někdejší lidi. To vše v určitém jasně vyhraněném koridoru možného. Předpokladem dané práce je kvalifikovaný přístup. To znamená, že jsme obeznámeni s procesy archeologizace, geologickými a půdními procesy, které ovlivnily stav současného archeologického materiálu, a že rozumímepsychologii a jsme schopni zajistit nezkreslený a nestranný výzkum a posouzení někdejší kultury či určitých projevů dané kultury. To, že práci dokladujeme písemně, je samozřejmostí.

Rozlišujeme primární rekonstrukci a sekundární rekonstrukci. Primární rekonstrukce jsou ty, které jsou jasně vymezeny archeologickým materiálem. Jejich konstrukce je jasná a pomocí kritického hodnocení jednoduše odvoditelná. Tyto rekonstrukce se nazývají rekonstrukční metamorfózy (nebo transformace).

Složitější odvozené myšlenkové konstrukce bez přímého či dostatečného archeologického podkladu (sekundární rekonstrukce) nazýváme rekonstrukčními napodobeninami. Sekundární rekonstrukce vycházejí nejen z jediného archeologického podkladu, ale opírají se také o již vzniklé jiné rekonstrukce, proto označení sekundární. Některé rekonstrukce zůstávají některými znaky v oblasti rekonstrukčních transformací a některými znaky zase v oblasti rekonstrukčních napodobenin.

Příklon ke kritickému přístupu a písemné doložení myšlenkové konstrukce řadí rekonstrukce do světa vědy. Odklon od kritického hodnocení produkujepseudorekonstrukce, které nejsou ničím jiným než výsledkem pavědy. Pro současnou vědeckou rekonstrukci je nutné akceptování mnoha dalších oborů a nesmírně důležité je jejich propojování.

Psychologie uvnitř rekonstrukční paleoetnologie mimo jiné odhaluje zkreslující mechanismy, které nám automaticky brání kvalitně zpracovat paleolitický materiál. Těchto mechanismů bylo nalezeno téměř ke stovce a některé mají na nás tak silný vliv, že se tohoto vlivu nikdy nezbavíme úplně. Proto psychologové navrhují určité složité, velmi speciální a odborné postupy práce na rekonstrukcích tak, abychom se negativním vlivům dokázali vyhnout a mohli se v oblasti hodnocení a poznatků pomalu posouvat kupředu. Dnes je možné rekonstrukce správně chápat jako cestu k širším výsledkům, které leží teprve daleko před námi, a které zatím ani neumíme produkovat a teprve připravujeme pro takovou práci půdu. Zatím tedy vědecké rekonstrukce budou velmi tématicky omezené, velmi zúžené na jednotlivá zpracovávaná základní témata. Větší rekonstrukční celky v samotné rekonstrukční paleoetnologii jsou dnes jen zkušebními modely a určitými pracovními sondami, než definitivnějším, skutečně plně podloženým komplexem. Rekonstrukční paleoetnologie tak mění dosavadní chápání a obecné hodnocení rekonstrukce zcela zásadním způsobem.

Rekonstrukční paleoetnologie může také prognostikovat. To díky skutečnosti, že hledá propojitelné cesty mezi jednotlivými obory, snadno získává solidní, velmi pravděpodobně správné teorie a metodiky, které jí dovolují získat data odhalující základní mechanismy a zákonitosti. Ty se pak dají aplikovat jak na rekonstrukce, tak i v oblasti prognostiky.

Obecná rekonstrukční paleoetnologie

Je důležité, abychom aktivně hledali takové archeologické a antropologické materiály, které prozrazují určité konkrétní informace o chování, charakteristikách a ,,etnografických" materiálech někdejšího etnika. Rekonstrukční paleontologie pracuje s vizuálním materiálem, vizuálním představou. Je si vědoma velmi omezené a nepřesné slovní rekonstrukce, proto pracuje s náčrty, schématy či barevnými, realitu připomínajícími materiály. Přesto musí být součástí práce písemný materiál, popisy, porovnání, revize, kritiky, obhajoby apod...

Základní metodikou je metodika segmentace, kdy se pro určitou danou kulturu a určité paleoetnikum hledají jednotlivé klíčové materiály, které mají potřebnou výpovědní hodnotu pro konkrétní psychologickou vlastnost a schopnost či dokonce pro určité konkrétní kulturní řešení (kulturní vzorec). Tyto jednotlivé materiály se dlouho analyticky zpracovávají izolovaně, aby se zabránilo připsání subjektivních prvků v chování a schopností zkoumané kultuře. Dále se provádí syntéza chování a popřípadě kulturních zvyklostí s možností určitého doplnění.

Důležitá hesla obecné rekonstrukční paleoetnologie jsou: klíčová lokalita, klíčový archeologický materiál, klíčový antropologický materiál, segmentace, analýza, syntéza.

V ,,Personě gravettienu" byl takovým klíčový materiálem gravettienský soubor popisných ženských sošek a hrobový materiál s dochovanými nášivkami. Materiál byl zpracován bez ohledu na to, že se jedná o dávný paleolitický materiál, pozornost byla při analýze věnována všem výpovědním aspektům tak, jako by se jednalo i o současné materiály. Vznikly tak kategorie střihů, účesů, pokrývek hlavy, ozdobných pásů a kategorie severského arktického oděvu. Odloučením od celkového dojmu naší obecné podvědomé představy - předpojatosti o paleolitu tak nedošlo k zastření, které mohlo zamezit objektivní a jinak zcela jasné interpretaci. Z pohledu již zpracovanépersony bylo pak možné znovu sledovat paleolitický materiál a hledat pak další klíčové materiály, které dokládají i v jiných oblastech severský způsob života, kdy je důležité solidní konstrukční, řemeslné a umělecké zpracování artefaktů.

Umělecká rekonstrukční paleoetnologie - úvod do metodiky

Postesk nad tím, že je někdo výtvarník, a že se mu to bádá kolem uměleckých předmětů, když je výtvarník, je i není oprávněný, vlastně spíš záleží na tom, jaký je výtvarník. Ve skutečnosti je nejlepší, má -li výtvarník nejblíže zkoumavému duchu renesančních umělců a ve své niterné podstatě se považuje stále za renesančního umělce, pro kterého je renesance stále živá. Otevření se přírodě, obdiv k přírodě a snaha ji zkoumat je prioritou, stejně, jako byla prioritou da Vinciho. Ale i sámLeonardo da Vinci vysvětluje nesamozřejmost realistické objevné malby. Píše, jak umění od Římanů upadalo, protože celé dlouhé generace umělců nepovažovaly za autoritu přírodu, ale lidské vzory. Nepomohli nejlepší učitelé, nepomohly nejlepší školy ani nejskvostnější lidská díla. Až malý chlapec z hor zvyklý malovat kozy a ovce po kamenech, změnil běh světa. Proto by bylo naivní se domnívat, že samotný fakt, že je někdo výtvarník, by mělo automaticky změnit náhled na paleolitický, byť i jen umělecký materiál.

Vlastně stejně tak můžeme vidět, že i v lékařství, i když šlo do tuhého a šířili se morové nákazy nebo žlutá zimnice, dávní universitně vzdělaní lékaři raději citovali autority, za něž se schovávali, než aby se povznesli nad tradice a konvenci a začali používat vlastní hlavu a začali studovat reálné děje a souvislosti kolem nich. To stejné však platí i o konstruktérech a hlavně o otevření se novým řešením ze strany zadavatelů, což zvládají teprve zoufalí lidé v zoufalých situacích jako jsou například válečné konflikty.

U umělecké rekonstrukce je tedy prioritou leonardovský přístup, který na jedné straně nedůvěřuje konvenci a čemukoli, co se obecně tvrdí a je to plošně bez námitek přijímáno. Taková obecná tvrzení, postoje a stereotypy jsou obzvláště podezřelé a hodné toho nejpřísnějšího revizního přístupu. A na druhé straně seleonardovský přístup otvírá původním pramenům, které zkoumá z pohledu nezaujatého samostudia nadšeného jedince. V leonardovském renesančním přístupu vidíme otevření se přírodě, původnímu zkoumanému materiálu, experimentu a snahy nalézt obecně platné principy. Sem ale také patří rozvinutí citu pro práci, invenci a otevření se vlastním vnitřním emocím. Jedná se o rozvinutí smyslu pro kvalifikovaný odhad, který posouvá nejasné, jen tušené věci do konkrétnějšího světla, kde pak mohou být lépe zkoumány a ověřovány.

Právě u umělecké rekonstrukční paleoetnologie očekáváme, že citlivá duše umělce si všimne něčeho, co uniká pozornosti jiných. Že ztvární to, co se bojí zkonkretizovat ostatní. Umělecká rekonstrukce je tak určitým předvojem a průzkumníkem prošlapávajícím cestičku, stejně jako určitou laboratoří a místem prvního experimentu pro některé éteričtější poznatky nebo poznatky, které máme, ale jejich existenci si ani nepřipouštíme.

Umělecká rekonstrukční paleoetnologie také naplňuje hypotetickou modelovou rekonstrukční paleoetnologii konkrétní vizuální prací. Vzniká tak konkrétní vizualizace představy, jež vyšla právě z modelové rekonstrukční paleoetnologie. Ale zpětně dochází k interakci nazpět do modelové rekonstrukční paleoetnologie a dochází ke komentářům a doplňkům z její strany, které se pak zase promítají v oblasti umělecké rekonstrukční paleoetnologie.

Důležitým úkolem umělecké rekonstrukční paleoetnologie je vytváření nových nástřelů, nových vtisků a nových symbolů, nových sugescí, a nových umělých zkušeností, které jsou často jediným možným odrazovým můstkem pro další práci v rekonstrukční paleoetnologii vůbec (kdy bychom jinak dleli v dosavadní určitě nesprávné symbolice a nástřelech).

To, že se musí pořizovat dostupné písemné zprávy k vyhotovovaným pracím z pozice kritického hodnocení, je naprostou a samozřejmou nutností. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie musí být taktéž spojena se studiem výtvarných uměleckých forem, uměleckých výrazových prostředků, uměleckých oblastí a směrů. A to od výtvarných děl přes literaturu, film, počítačovou animaci a jejího dopadu na veřejnost a jedince až po studium příslušných oblastí psychologie. Umělecká rekonstrukční paleoetnologie se vytrvale musí zabývat také propagační strategií a teoretickým studiem propagační strategie spolu s příslušnými oblastmi psychologie. Psychologie musí být součástí umělecké rekonstrukční paleoetnologie stejně jako u modelové rek. paleoetnologie.

Formy práce:

Konkrétním úkolem rekonstrukční paleoetnologie je realizovat rekonstrukce ve třech naprosto jasně oddělených základních podobách a to jako rekonstrukční transformace - metamorfózy, dále jako rekonstrukční napodobeniny - imitace a konečně v podobě uměleckých kvalifikovaných volných představ.

Rekonstrukční metamorfózy

Mají za úkol uměleckou formou přeměnit vybraný archeologický a antropologický materiál do snadno pochopitelné živé formy. Jedná se jen o převedení stylizovaného či skutečného, ale špatně čitelného neživého materiálu do dobře čitelné, živé a sugestivní nebo emotivní podoby. Úkolem je jasně ukázat spojitost dané rekonstrukce s původním materiálem a převést tak trauma z nedokonalého, zbytkového a časem poznamenaného nálezu do pozitivní emoční roviny. Rekonstrukční metamorfózy či transformace tak mají podpořit vznik mechanismu ,,nedokonalý archeologický materiál = práce na jeho oživení". Rekonstrukční metamorfózy tak pracují proti ustrnutí - uvíznutí v archeologickém materiálu a jeho ,,traumatizující nehybnosti - neživosti" a vzniku jednostranného sběratelství artefaktů a kultu mrtvých artefaktů.

U materiálů z období mladého paleolitu, především u gravettienu, vzácně u magdalenienu a aurignacienu můžeme využívat rekonstrukčních metamorfóz k pochopení vzhledu někdejších lidí, k pochopení jejich vizáže, úpravy vlasů, oděvu a ozdob. Právě pro pochopení persony gravettienu byly použity rekonstrukční transformace sošek a hrobů. Některé rekonstrukční transformace jsou už na pomezí rekonstrukčních imitací a to především některými částmi (například oděvy ze Sungiru). Stejně je možné rekonstrukční transformace zaměřit na obydlí, na výrobu předmětů, na technologie. Prvním krokem zde však bylo stanovení podoby gravettienců, protože různé práce pak už mohou vykonávat lidé s konkrétní autentickou vizáží. Tyto primární rekonstrukce slouží k vytváření pozitivních nástřelů a pozitivní sugesce a vytváří tak prostředí pro pochopení daných kultur a také určitý prostor pro přijímání dalších nekonvenčních informací o těchto kulturách. Jedná se tedy o základní práci v oboru rek. paleoetnologie.

U přechodných kultur a středního a starého paleolitu jsou realizovatelné jen ty rekonstrukční transformace, které jsou zaměřené na výrobu artefaktů, provozování ohnišť a podob lovu. Navíc se musí řešit výtvarně důležitý, ale těžký úkol - neukázat dávné lidi, protože neznáme jejich skutečnou kulturní vizáž. Vznikl by tak naprosto nežádoucí nástřel spekulací. Proto bude nutné prezentovat dlouho jen čisté rek. metamorfózy, které ukáží činnost, ale ne tvůrce. Tyto práce budou seřazeny do cyklů, kde budou vyprávět o svém tvůrci a vlastně nám obraz kulturní vizáže dávných předmladopaleolitických lidí bude vznikat až za pomoci nepřímé persony a dojmů z rek. metamorfóz.

Rekonstrukční metamorfózy se hodí používat vždy a všude a to nejen pro paleolit, ale i pro holocenní kultury. Jen je nutné vždy zjistit výtvarný klíč někdejšího zobrazení člověka a jeho vizáže a vždy postupovat od nejednoduššího úkonu postupně k úkolům složitějším a nebát se častého opakování. To je součástí sugesce a prosazení správných autentických vzorů v našem podvědomí.

Variační šíře možností u transformací (různé možnosti výkladu) se zachycuje buď na jedné kompozici nebo na více kompozicích. Je přirozené, že další variace se objevují teprve během práce samé, proto je třeba začlenit ostatní možné variace alespoň do textu, který se vztahuje k rekonstrukcím a má zůstat dostupný (např. na internetu). U rekonstrukčních transformací by měly být variační možnosti podloženy jasným materiálem z jiných podobných nálezů téže kultury. Jinak bychom bez podložení mohli mluvit o rekonstrukční imitaci - tedy o jiné kategorii rekonstrukce.

Obrazová kompozice zachycuje několik možných interpretací jednoho artefaktu.

Rekonstrukční transformace až imitace

Je kombinovaná kompozice, která ve výchozím materiálu zahrnuje jeden celý objekt, na němž jsou zcela jasně vidět určité kulturní předměty či jejich zbytky, jejichž původní podoba je snadno odvoditelná tak jako u normální rekonstrukční transformace, ale s tím rozdílem, že jiná místa nenesou takové informace a musí být jen kvalifikovaně odhadnuta (například u vizáže a to nejlépe na základě nepřímé persony). Rekonstrukční napodobenina je tedy taková metamorfóza, kdy se výsledek jeví jako logický a statisticky pravděpodobný, ale nemáme jej podložený přesně popsatelným nálezem ani jinými podobnými archeologickými nálezy dané kultury.

Takovou typickou prací je metamorfóza sungirského dětského dvojhrobu.

Rekonstrukční imitace

Je kompozice, která u transformovaného objektu nemůže jednoznačněji představit takové řešení, které by bylo v dané kultuře dokladováno například v jiné podobné souvislosti, avšak doplnění je logické a statisticky pravděpodobné. I tady je možné otevřít určitou variační šíři možností. Například u vizáže se využívá již hotové rek. transformace odjinud - ze stejné kultury nebo materiálů z oblasti nepřímé persony. I rekonstrukční imitace musí postupovat od jednodušších úkolů k těm složitějším a to se vlastně bavíme stále jen o rekonstrukcích jediného artefaktu (např.účesu) či jediného komplexu artefaktů (např.celkové odění).

V Antroparku na internetových stránkách Akademie věd je taková ukázková rekonstrukční imitace u madlénského oděvu, který má aplikovaný dekor z nálezu lopatkovitého předmětu z Moravského krasu. Z gravettienu pochází ukázka brněnského šamana. Poloha kamenných kruhů, stejně jako poloha kelnatek na čepici nebyla zaznamenána, dokonce obličej muže někdo z kopáčů prošlápnul a se střepy se nikdo nezaobíral, tak podoba muže unikla. Dále registrujeme zlomek předmětu interpretovaného prof. Martinem Olivou jako část paličky. Kosti v pozadí, stejně jako lebka nosorožce, symbolizují zvířecí kosti, které se našly v mužově hrobě. I nosorožčí lebka byla při někdejším záchranném výzkumu rozšlapána.

(Tabulové /zvěřincové/ rekonstrukce)

Jsou kompozice ukazující množství předmětů ve velkých názorných celcích, proto je nejlogičtější předně zpracovat tyto předměty samostatně, pak pomocí modelové rekonstrukční paleoetnologie dosadit další důležité, ale nedochované předměty a tyto zase samostatně zpracovat jako rekonstrukční imitace.

Tabulová rekonstrukce sídliště předmostského gravettienského typu je v Antroparku na internetových stránkách Akademie věd. Tato práce má však spíš charakter určité předběžné sondy a určitě má i velmi blízko ke kategorii umělecké kvalifikované volné rekonstrukční představy.

Umělecká kvalifikovaná volná představa

Je uvolněním a prvkem z uměleckého světa, dává průchod emocím, náladám a názorům, je to umělecký rozměr a opak té úzké a přesné rekonstrukčnípaleooetnologie, která vznikala jako přísný opak pseudorekonstrukcí a pavědy. Tím se ztrácel určitý lidský a umělecký rozměr kreativního a citlivého myšlení. Zvláště u šeptajících kultur je nutný určitý jemnocit a specifický individuální přístup. Označení umělecká kvalifikovaná volná představa je zároveň termínem charakterizujícím práce provedené s ohledem na psychiku tvůrce rekonstrukce, na jeho kulturní zastínění, na vtisky, nástřely, traumata, zatížení, symboly, konvence, stíny persony, či další strašáky z hlubinné psychologie a z jiných oblastí naší duše. Tyto negativní vlivy jsou výtvarníkovi známy a dovede je v práci potlačit, proto mluvíme o kvalifikované představě. To vše je tedy na úplně opačném břehu než je pavěda pseudorekonstrukcí. Prostor pro umělecké rekonstrukce skrze rekonstrukční paleoetnologii zajišťuje právě onu potřebnou kvalifikaci, aby se autor během osobního niterného prožívání neutopil v bludech, jak to bývá běžné u snahy realizovat představu o paleolitických lidech bez patřičných vědomostí a zkušeností. I zde se samozřejmě pracuje s písemnou zprávou a práce sama slouží jako sonda, mající vyvolat interakci ze strany především obecné a modelové rekonstrukční paleoetnologie a stejně tak může i prognostikovat.

Tato volná umělecká představa byla v roce 2000 velmi progresivní, v současnosti můžeme konstatovat, že tento obraz staropaleolitického sídliště v Německupostrádá rotační vrhací tyče a souvislost s kořistí, což jsou velká zvířata (oštěp) a malá zvířata (rotační tyč). Chybí taktéž užití červené hlinky. V reále jsou to potíže vzniklé s ověřováním pramenů a jejich věrohodnosti, protože obraz nevypracovávalo žádné profesionální vědecké pracoviště, ale jen jediná soukromá osoba. Zároveň byl tento obraz tabulový a otvíral tématiku, proto rychle zastarával co se týká konkretizace plánu tábořiště i pracovního prostoru (během několika týdnů). Představa rákosu coby krytiny chýše se po analýze možného kulturního chování ukázala jako dobrý odhad (využití místních, snadno dosažitelných surovin).

Kapitola třetí:

PRAKTICKÁ METODIKA V REKONSTRUKČNÍ PALEOETNOLOGII

Metodika výtvarné a písemné rekonstrukce

1. ZÁKLADNÍ PŘÍSTUP – předpokladem práce je znalost negativních psychických mechanismů znesnadňujících vyhodnocení archeologických a antropologických materiálů (uplatnění znalosti individuální a sociální psychologie atd.) Eliminujeme negativní mechanismy (vtisk, nástřel, skupinový a hierarchický tlak, subjektivní obraz světa). Pro zpracování materiálů můžeme použít některé postupy (nebo jejich části) z oblasti kriminalistiky.

2. KLÍČOVÉ ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY – nejdůležitějším momentem tohoto kroku je zajištění všech klíčových materiálů, tj. materiálů se zvláštní výpovědní hodnotou. Například výjimečně dochovaná organická hmota nástrojů, výjimečně zachované doklady pracovních procesů atd. A to jak pro danou lokalitu, tak navíc i pro předchozí či následné související kultury.

3. SEGMENTACE – klíčové nálezy a konkrétní nálezové situace jsou zcela odděleně a přísně nezávisle na sobě zpracovávány z pohledu nejrůznějších vědních oborů a připraveny k hodnocení (viz inovace paleolitu, návazné inovace).

4. MULTIDISCIPLINÁRNÍ VYHODNOCENÍ – v této fázi se jednotlivé segmentované materiály vyhodnocují v nejrůznějších oborech. Někdy stačí, aby dílčí specialisté vyhodnocovali jen materiály bez ohledu na stáří a přesné zařazení materiálů. Mnohdy je lepší stáří zamlčet, jinak začnou specialisté automaticky zkreslovat výsledky sami (snaha autocenzurou a pod tlakem vyhovět obecné a očekávané představě o pravěkém materiálu). Našim úkolem v této fázi je získat co nejobjektivnější hodnocení jednotlivých klíčových materiálů a seřadit je podle důležitosti a věrohodnosti. Upřednostňujeme hodnocení speciálních oborů před obecnými vlastními znalostmi, abychom se vyvarovali povrchnosti. Důležitá je šíře hodnotících oborů, každý sám totiž podstatně rozšiřuje množství poznatků o předmětu bádání a připravujeme si tak bohatou nabídku dat. Využíváme taktéž modelových představ sociálních vztahů, ekologických vztahů, technických vztahů, modelové situace pohybu obyvatelstva po teritoriu, modelové situace klimatických a vegetačních změn během roku, modelujeme změny počasí, změny migrace zvířat a změny stavu lovné zvěře, modelujeme i situace šíření epidemií mezi zvířaty či mezi lidmi, modelujeme strategii přežití, modelujeme fyziologii, modelujeme psychologický profil, kulturní zatížení, vývoj jedince a jeho dopad na společnost a opačně dopad společnosti na vyvíjejícího se jedince a podobně.

Všechny modelové situace vyhodnocujeme z hlediska vzájemného porovnání za splnění kritérií daných archeologickými doklady.

5. SYNTÉZA HODNOCENÍ – jednotlivé výsledky z vyhodnocení klíčových materiálů seřazujeme podle důležitosti k sobě. Mimo ně na zvláštní místo dáváme ne zcela jednoznačně prokázané materiály. Je jasné, že ke zkreslení dochází neúplností materiálů a ztrácí se tak věrohodná životní pestrost projevů někdejších kultur i myšlení dané kultury. Proto oproti tomuto syntetickému modelu dáváme pomocný kompletní model (napodobeninu) plně rozvinuté kultury a vzájemně je porovnáváme. Posuzujeme důvody rozdílností. Nesmíme zkoumanou kulturu porovnávat v obecné, symbolické poloze, protože například výtvarné umění se zdá u současné populace velmi komplexní, ve skutečnosti je zde řada kulturních, náboženských a jiných specifických oblastí, které upřednostňují nějaký konkrétní projev a jiný opomíjejí či striktně zakazují. Někdy je tak umění taktak drženo při životě několika málo dovolenými způsoby (například jen nefigurálními motivy) a kdyby byly i ty zakázány, velmi snadno by pak v některých oblastech výtvarné umění neexistovalo. Kdybychom pak výtvarné umění spojovali s ,,lidstvím“, kultury bez výtvarného umění by pak vypadaly hrozivě rozdílně a byly by naprosto falešně zhodnoceny (do této představy nebyl zahrnut dizajn). Z racionálního ohledu je nutné, aby hodnocení korespondovalo s výsledky multivědního přístupu bez ohledu na nějaké širší teorie a představy principů, podle nichž by se měla ta či ona kultura chovat. Obráceně zde vznikají materiály pro tyto širší teorie. Syntéza probíhá za pomoci psychologického modelu někdejšího člověka, kdy limitující psychologické faktory přesněji vymezují nebo naopak otevírají určité typy chování (ty musí korespondovat s archeologickým materiálem a vysvětlovat ho či se od něj odvíjet). Podobně se musí uplatnit spojování a porovnávání jednotlivých modelů z dalších oborů (jež je výše popsáno) etologie s technologií a se strategií přežití, dále pak paleoklimatologií a paleontologií, s modelem evoluce atd. (viz etnografická analogie).

6. PRVNÍ PŘEDSTAVY A NÁČRTY – na základě daných vyhodnocení se provedou první náčrty a tyto se zpětně vyhodnocují, zda odpovídají všem výsledkům jak celkového hodnocení, tak hodnocení jednotlivých oborů. Poté se na náčrty díváme jako na experimenty, které hypoteticky ověřujeme jako modelovou situaci v zimě, horku, dešti, větru, ve dne, v noci, na cestách, při epidemii atd. Snažíme se rozčlenit náčrty na dílčí rekonstrukce, kde bude jen několik málo charakteristických faktů a na širší modely někdejší společnosti s různými typy činností a v různých situacích.

7. VSTUPNÍ REKONSTRUKCE – první opravdová barevná rekonstrukce na dané téma, obzvláště jedná-li se o rekonstrukci tabulovou, je vlastně jen dalším náčrtkem, který však má specifickou a velmi významnou úlohu v procesu rekonstrukční paleoetnologie v případě, že výtvarník je zároveň i paleoetnolog (dochází totiž k fantastickému psychologickému jevu a to k odbourání nežádoucího verbálního zastínění (viz verbální zastínění). Tak je totiž automaticky zaručeno, že při realizaci všeho, co je na obraze, stráví odborník velký časový úsek nad každou zobrazovanou věcí a to i tou zdánlivě nejzanedbatelnější. Jinak, když práci dělá jen výtvarník, musí vše posuzovat odborníci zvenčí a ti se budou přirozeně zabývat jen některými nápadnými aspekty práce. Časově pak některé oblasti jen proletí nebo některé zcela vynechají.

Je-li výtvarník zároveň paleoetnolog (což je v této fázi NUTNOST, protože jinak se nám neodfiltrují nedostatky z verbálního zpracování tématu tzv. verbální zastínění), je značně pravděpodobné, že poznámky a připomínky pořízené od něj již během jeho práce nejen posunou paleoetnologii o pěkný časový úsek dál dopředu, ale i to, že práce částečně nebo i zcela ještě během malby zcela zastará. Pak se buď upravuje nebo se nedomaluje, nechá se jako podklad pro popis práce na dané téma a maluje se s novými poznatky až další následná obrazová rekonstrukce. Proto rovnou bez vstupní (klíčové a dílčí) obrazové rekonstrukce dělat rozsáhlé tabulové obrazy, drahá dioramata či točit nákladné filmy bez patřičné přípravy je vždy jen velikým časovým a finančním plýtváním.

8. KLÍČOVÉ REKONSTRUKCE – jsou takové, které se věnují zásadním indíciím a musí předcházet ostatním rekonstrukcím kultury, která je naším předmětem zájmu. Tyto rekonstrukce nám umožňují pochopit základní vzorce chování v oblastech konstrukce, řemesla, dizajnu, mytologie a celkové či dílčí strategie života. Při multidisciplinárním přístupu má tato oblast ohromný potenciál.

9. DÍLČÍ REKONSTRUKCE – rekonstrukce se v této fázi zaměřuje na menší celky dobře podložené a zdůvodněné. Hledají se takové kompozice, které by charakterizovaly (symbolizovaly) danou kulturu.

10. TABULOVÉ REKONSTRUKCE – mají představovat syntézu dílčích rekonstrukcí za akceptování klíčových rekonstrukcí. Často syntéza velké tabulové rekonstrukce představuje jakousi plošnou formu experimentu. Proto je možné, že i zde dojde k propojení jednotlivých aspektů dávného života v řadě nových situací ohledně obecných souvislostí a vztahů. Není proto vyloučené, že i zde dojde k pozastavení práce nebo jejímu úplnému zastavení a přehodnocení všech materiálů a práce se bude opakovat tak, aby akceptovala nová zjištění (viz heslo-tabulová rekonstrukce).

11. POPIS PRÁCE – může komentovat práci od jejího vzniku a popisovat její proměny až k závěru. Stejně tak je možné popsat práci dodatečně. Zaměřujeme se na vymezení koridoru, v němž se práce bude řešit, popisujeme vstupy ostatních oborů a speciálně referujeme o opatřeních vůči předpojatosti. Dojdeme-li k závěru, že by bylo možné ještě ledacos zpřesnit nějakou metodou, revizí či experimentem, uvedeme to ve své zprávě.

12. NÁVAZNÉ NÁČRTY – stejně je možné přiložit k popisu práce náčrtky dalších možných řešení úlohy nebo takové situace, která vyplynula jako nejoptimálnější, i když je v rozporu s hlavní vytvářenou rekonstrukcí. Takový náčrt bude mít jistě důležitou cenu a je na něj nutno zvlášť upozornit a nejlépe jej nechat namalovat alespoň černobílým akvarelem či jinou rychlou tónovou technikou.

13. DALŠÍ DOPORUČENÍ POPISU PRÁCE – nikdy nemá chybět další doporučení k práci. Tam, kde se objevily nejasnosti, nebo širší koridor možností nebo se nejasně vytyčují hranice možného vše zaznamenáváme a žádáme kolegy, aby věnovali pozornost těmto věcem v archeologii, v traseologii, experimentální archeologii a dalších souvisejících vědních oborech. Můžeme navrhnout metodiku i popsat, co by eventuální možnosti zpřesnění znamenaly pro rekonstrukci.

14. PROPAGACE – součástí rekonstrukční paleoetnologie je propagace výsledků práce. A to jak písemných prací mezi odborníky tak obrazových rekonstrukcí mezi veřejností. Filozofie je jednoduchá. Smyslem práce není „naklást vejce a nechat je na pospas“, ale když už chystáme rekonstrukce pro veřejnost, tak musíme vše dovést do konce a zajistit jejich šíření ve veřejnosti. Proto musí být část práce orientována vždy tak, aby byla atraktivní pro média a vyhnout se amatérskému sáhnutí po prestižních, oficiálně a společensky výhodných výtvarnících (viz luxusní zboží). Obecně lze říci, že je nutné postupovat tak, jako kdybychom vlastnili soukromou reklamní agenturu a striktně se varujeme mechanismů oficiální, těžkopádné instituce. Znamená to, že i v oblasti propagace a organizace řízení vycházíme z psychologie organizace řízení a personální politika stojí na komunikativních pracovnících s asertivním přístupem.

Kapitola čtvrtá: MODELOVÁ REKONSTRUKČNÍ PALEOETNOLOGIE -

- ÚVOD DO METODIKY

Modelová rekonstrukční paleoetnologie vytváří hypotetické modely kultur či komunit a života v nich. A to na základě známých vstupních dat, která dále rozvíjí, chybějící vstupní data pokusně nahrazuje umělými předpoklady v modelech připomínajících skutečné chování kultury v přepokládaných podmínkách. Takové modely nechává generovat, aby byla zkoumána jejich životaschopnost. Tím mimo jiné dojdeme i k výsledkům jako jsou např. formy, charakter a množství artefaktů a objektů a jejich způsob archeologizace. Právě takové výstupy můžeme zpětně kontrolně porovnávat s dnešní realitou četnosti a charakteru uložení archeologického materiálu dané kultury. Při takovém porovnávání hypotetické modely optimalizujeme. Tj. modely upravujeme tak, aby se co nejvíce přiblížily archeologické realitě. Modely mohou být přitom kresebné, plošné, prostorové, počítačové, experimentální i myšlenkové.

Sledujeme tyto modelové náhledy: psychologický, společenský, ekonomický (sociální vztahy a suroviny), ekologický (niky pro určité formy člověka, pro komunity a pro společnosti), evoluční principy (gradualistický model, model skoků a stází, hypertrofickou tvořivost, genetický drift), selekční principy a podobně.

Jedno ze základních pravidel v rekonstrukční paleoetnologii vyžaduje, aby jedna věc, jedna oblast, byla prověřena z několika možných úhlů. Teprve když se z pohledu několika, nejlépe alespoň tří nebo čtyř různých oblastí dojde ke stejnému výsledku, je možné takový výsledek považovat za reprezentativní natolik, že lze přistoupit k sugestivní či emotivní rekonstrukci pro veřejnost ale i pro paleoetnology samé.

Takové hypotetické modely společností a kultur jsou tím věrohodnější a přínosnější, čím více skutečných psychických reálných mechanismů zahrneme ke každému hypotetickému jedinci. Snažíme se varovat rychlených a ukvapených soudů. Cokoli lze vysvětlit už z pozice statistisky pravděpodobnějšího děje, to je vítáno, a může být pak porovnáváno s heuristickými modely.

Výtvarně návrhářský model stanovení nepřímé persony (pro gravettien) - srovnání s archeologickým materiálem. Přímá persona z gravettienu je převedena do hypotetické podoby předmětů, kde se uplatňuje nepřímá persona a nyní se vyhledávají takové další artefakty, které jsou podobné nebo identické s hypoteticky stanoveným materiálem. To je oblast práce s kulturními vzorci (určité pravidlo nebo soubor pravidel charakteristický pro určitou kulturu). Zde je možnost přímého porovnání skutečného s předpokládaným. Nesmíme ani zapomínat na variační škálu na jedné straně a na zvyklostní předpisový postup na straně druhé.

Poměr dochovatelných a nedochovatelných materiálů - jedním z důležitých ukazatelů pro jednotlivé typy kultur je poměr archeologickynedochovatelných materiálů vůči dochovatelným v jedné kultuře. Sledujeme etnologický materiál a sledujeme proměny těchto poměrů v souvislosti s charakterem kultury, její ekonomikou, ekologickým začlenění, specializací, klimatem apod. Tento poměr slouží ke kontrole dat na rekonstrukcích (převážně tabulových).

Statistický poměr forem artefaktů - podle charakteru a užití artefaktů. Například sledujeme, že u přírodních národů v aridních oblastech převažují určité typy artefaktů, jako lehké přenosné síťky, objevují se artefakty pro uchovávání tekutiny, kuchyňské nástroje, lovecké nástroje a to vše v určitých početních a objemových poměrech a posloupnostech. Jiné poměry vidíme u přírodních etnik žijících v tropech a zde můžeme zase konkretizovat, zda se jedná o populaci u pobřeží, u velké řeky s určitým charakterem, v pralese, či parkovém lese. Sledujeme i proměny kultury v době dešťů a v období sucha. A zase sledujeme změny poměrů u severských etnik, u různě specializovaných severských etnik a podobně. Je důležité, že řada statisticky nejčastěji se objevujících artefaktů je ve své podstatě nedochovatelná. Týká se to předně dopravních prostředků a předmětů určených k přepravě a předmětů napomáhající snadnější přepravě. Objemově jsou největšími artefakty obydlí, která jsou zase z největší části nedochovatelná a dokonce řada pobytů v krajině je možná mimo archeologický záznam. Konkrétní rekonstrukce tak mohou být velmi snadno porovnány s těmito statistickými údaji a snadno se zjistí, že například některé typy artefaktů na určité tabulové rekonstrukci zcela chybějí a tím je pak možné takové kompozice překvalifikovat jako nevěrohodné a scestné.

Statistický poměr forem jednotlivých činností - je podobný jako u předchozího poměru, u přírodních etnik sledujeme různé aktivity, jejich charakter, čas, který je jim věnován. Sledujeme různá etnika v různých prostředích, v různých obdobích a časových cyklech. Údaje začleňujeme do modelové rekonstrukční paleoetnologie, nebo je používáme ke kontrole stávajících rekonstrukcí. Například tabulové rekonstrukce jsou v pořádku, když zachycují velké pracovní úsilí v době příprav velkých lovů nebo zpracovávání velkého objemu kořisti, jsou však chybné, když při jiných příležitostech vypouští hry, odpočinek, hygienu, krášlení, poklid, snění, spánek a zahálku (srovnej s Murdockem /Wilson,1978/).

Schéma stařičkého obrazu Zdeňka Buriana nám ukazuje nepoměr kamenné industrie, která je předváděna v celé škále kolekce nalevo dole. Tyto nástroje slouží v reále k dalším činnostem a další výrobě z jiných materiálů a celkově vedou k produkci řady etnografických předmětů. Tady však žádné takové předměty nevidíme. Jediné užití je držení pěstního klínu.jako zbraně proti nosorožcům. Vidíme zde dále odkaz z Filildova Muzea (jak již přednášel na přelomu století Jan Jelínek) holá bezmasá kost symbolizuje nouzi, zoufalost a hlad. Hadry přes boky neochrání tělo proti případnému drsnému klimatu. Moje upozornění - stalo se již neblahou tradicí na ,,rekonstrukcích", u ohně nenajdeme žádnou zásobu paliva, jak by bylo logické.

Experimenty - další oblastí, která nám může prozradit některá fakta ze života dávných lidí, jsou parazité a jejich genetický materiál. V rámci textilu (viz Persona) jsme si povšimli v této souvislosti parazitů žijících v oděvech, jako je například veš šatní a jejího možného, geneticky stanovitelného ,,věku“. Ale je také možné například stanovit délku loveckého způsobu života, kdy se zcela pravidelně kořistí člověka stali vepři. Takovým specifickým parazitem je lidská tasemnice a znovu její délka existence jako samostatného druhu ukáže pomocí genetiky minimální dobu pravidelné konzumace vepřového. Podobně se již zpracovávaly materiály kolem psů a jejich domestikace.

Co se stane, když se neandrtálci na schématu Burianova obrazu stěhují? Nesou takový a takový objem věcí. Vejde se do tohoto objemu přikrývka pro každého? Zimní oděv pro každého? Je tam dost zásob na cestu, je tam nějaká forma přenosného obydlí?

V reále se však nemusí jednat vždy jen o experimenty přírodovědné povahy, mohou to být prosté fyzické experimenty - jak co zhotovit, jak co užít a podobně. Můžeme přistoupit i k takzvanému myšlenkovému pokusu otázkou ,,Co se stane když...?“ Je to typ experimentu, který svého času používal Albert Einstein. Experiment je součástí kritického uvažování a vědy, proto se musí vždy automaticky začleňovat do rekonstrukční paleoetnologie a nemůže tvořit nějakou samostatnou, izolovanou oblast. Vyčleňovat experiment z oboru, bránit se experimentu, je průvodním znakem vědního oboru prožívajícího krizi kritického přístupu.

Metodika propagace výsledků rekonstrukční paleoetnologie - úvod do oblasti

Oblasti, jimiž se zabývá propagační oblast rekonstrukční paleoetnologie - kompetentnost, organizace řízení, psychologie organizace, společensko-politická situace, psychologie, vzdělanost, stav médií, ekonomicko-publikační prostředí.

V současnosti je možné sledovat nejen oblasti psychologie ovlivňování veřejnosti, ale i samotnou psychologii rekonstrukce, která je cestou v čase, nebo je rekonstrukce začleněna do poznávací „rekreační“ cesty. Tak se dostáváme do oblasti geopsychologie a skutečně například v publikaci Geopsychologie psychologa Jiřího Šípka najdeme řadu důležitých postřehů, které se dají aplikovat, ale najdeme zde také speciální kapitolu - Psychologická rekonstrukce (Šípek, 2001). Touto cestou se tak dostáváme do oblasti informatiky a managementu, kde na akademické půdě Jiří Šípek působí.

Figura (strach z figury) - figura je sama o sobě obrovským tématem v rekonstrukční paleoetnologii, vždyť v materiálech, ze kterých vycházíme, bývají mrtvé lidské zbytkové ,,figury" coby osteologický materiál. Známe nespočet drobných zlomků figur nebo dokonce celé figury a to jak lidské, tak zvířecí. A psychologie rozehrává kolem zobrazování figur celý ohromný informační koncert. Tady v oblasti propagace tomu nebude jinak, psychologie nás učí, že náš postoj k figuře je přímo závislý na naši psýché.

Do života někdejších lidí se dostáváme právě skrze figuru a její emotivní nebo sugestivní podání. Iluzivní realismus nebo asociační regrese jsou jedněmi z nejlepších a nejúčinnějších výtvarných zpracování. Oslovování veřejnosti pomocí figury je sice vysoce účinné a nutné, ale není bez potíží, protože jakékoli schvalovací či jiné komisní procesy budou nutně promítat nejen osobní, ale také společensko-stavovský úhel pohledu. Proto byl tak vynikajícím malířem pravěku Zdeněk Burian. Dílna jeho rekonstrukcí se skládala z minima lidí, kteří stejně jako on nepocházeli z velkoměsta a tím byla garantována pestrost a přirozenost forem osobitě emotivně postaveného iluzivního realismu. Naopak tam, kde je negativní prostředí podporující růst bez přirozené úcty k autoritě přírody, je možné se setkat s jedinci nebo i skupinami lidí, kteří do výtvarného projevu (buď jako autoři nebo jako konzultanti) vnáší svoje emoce vyplývající z narušených sociálních vztahů, různé úzkosti, strachy, obavy, slabosti - odbíhají od reality k nezřetelným nekonkrétním a odrealitněným formám, které by rádi viděli přetvořené do nějaké ,,zajímavé“ umělecké polohy. Určitě není špatné bavit se o velkém umění a s ním zcela pochopitelně i o velkých penězích, ale pokud náš záměr je informovat veřejnost a nikoli se od ní izolovat, můžeme mluvit především o vyhozených penězích. Je nutné zajistit takovou organizační strukturu propagace, aby nedocházelo k výstřelkům ze strany objednavatelů. Komise či pracovní týmy musí obsahovat laiky stejně jako je tomu u opatření proti skupinovému myšlení. Sledujeme proto i samotné pracovní organizační jádro a testujeme jednotlivé osoby.

Sebeprojekce a přenos na zlé dvojče - u figur ,,pračlověků“ můžeme sledovat jak symboly, kterými jsou dávní lidé doplněni, sledujeme i zacházení se sexuálními symboly, které jsou přenášené naší kulturou. Také však můžeme sledovat například symboly, jakými mohou být materiály zakrývající genitálie (cáry kožešiny, kožešina, špinavá kůže), které patří do promítání individuálního nitra podvědomí v rámci hlubinné psychologie, kdy se osobní vyrovnávání se s určitými reáliemi promítají do figury, která nás samé zástupně symbolizuje. Dávný člověk (jeho figura) se tak může stát naším dvojčetem, do kterého promítáme určité negativní vlastnosti nebo prožitky, obavy i nezdary. Tedy prostřednictvím figury na sebe prozrazujeme věci, kterých se sami bojíme, protože by nám mohly způsobit nesnáze ve společnosti, nebo nám už nesnáze způsobily. To je patrné jak v dětské kresbě (touto oblastí se například zabývala psycholožka Roseline Davido (Davido 1998), podobně je tomu však i u ,,vyjádření se" dospělých, kde však situaci komplikuje jak kulturní zastínění, tak vztahy se sociálně-kulturním prostředí a významný vliv má i role, kterou na sebe dospělý bere bez ohledu na svůj vlastní subjektivní názor. Ve skutečnosti však do ,,pračlověků" promítáme vše, co patří k dětské kresbě a to díky tomu, že už generace se s ubohými syrovými ,,pračlověky" setkávají v předškolním věku a ve škole, kde se tito kreslí a malují. Tento vzor jak obecné, tak vlastní kresby ,,pračlověka" si pak nesou lidé do života dál jako mustr, který mohou obohacovat dalším promítáním. Roseline Davido si všímá, kde všude dítě promítá do kresby samo sebe a je to nakonec vše od kresby stromu, vlastní figury, figury fiktivního staršího nebo mladšího ,,dvojčete“, ale promítání sebe najdeme i ve zvířecích figurách a i v kresbě samotné ruky. Vlastně se zde dostaneme velmi blízko Jungovu stínu persony, který je na ,,rekonstrukcích“ promítnut na dávné lidi (kapitola - Stín persony).

Strach z reálného života (strach z reality, života) - je projevem odmítání reality, která je pro daný subjekt příliš složitá, neuchopitelná a nepřehledná. Místo toho se volí jednodušší konstrukce světa. V dějinách umění vidíme patetické výrazy, monumentalitu, strohost, statiku, jednobarevnost v těch kulturách, které se vyznačují agresivitou (vnitřní nebo vnější) a moc je silně hierarchizovaná v systému pyramidy. Strach ze života může být jak individuální tak skupinový. Jak strach z figur, tak strach z reality vlastně zamezuje vzniku rekonstrukcí provedených ilusivním realismem a tudíž se takové snažení opírá jen o nesugestivní výtvarné práce, které nemají potřebné účinnosti.

Strach z rekonstrukcí - specifickým momentem je přivlastnění si artefaktů vykopaných archeology. Dávné kultury dnešní archeologické materiály vyprodukovaly a tudíž by se měly spojovat s nimi především ony, určitě by se neměli s nimi spojovat jen jejich novodobí objevitelé. V reále se můžeme zabývat přestřelenou mírou přivlastnění artefaktů objevitelům a zpracovatelům (teritoriální chování, sběratelství, začlenění do společenské hierarchie, ovládání, uzavření se apod.). Můžeme také registrovat četné, velmi časté projevy soupeření objevitelů s původními producenty dané kultury a s projevy symbolického poškozování někdejší kultury (promítnuté do jejich zobrazování, vystavují se jen nahé venuše, ,,bezdůvodně" se vystavují jen figury nahých či nedostatečně oděných lidí nebo se zcela odmítá jejich zobrazování). U realizovaných rekonstrukcí pak sledujeme projevy jako je omezená barevnost, odživotňující zjednodušení, ztráty objemu, neživé formy figur, absence očí, úst a podobně. Někteří objevitelé a zpracovatelé tak mohou velmi tvrdě odmítat cokoli, co by dávná etnika nějak ,,oživovalo". Sledujeme proto vždy i míru vlivu sběratelství, vlastnění, teritoriálního chování, ale i sociální vazby dané osoby a jejich možné přenosy a promítání. To může být spojeno i s teritoriálním chováním, což může souviset s velmi nebezpečnými formami agresivity (od přezírání, přes zesměšňování po přímé podvody a útoky).

Neskutečně „vykradený“ stan a do naha okradená gravettienka v jednom skutečném a velkém muzeu u nás. ,,Nenechali jí ani tanga... parchanti"! Tak nějak vypadá rekonstrukční prázdnota v kombinaci se snahou „Tedy nějaké ty rekonstrukce udělat, když to kvůli té veřejnosti musí být..“. Typické je, že neexistuje ani zásoba otopu a co je horší, děvče nemá nic na sebe ani ve stanu a ani před stanem, ani nikde v dohledu. Experiment mysli, v reále opravdu prekérní situace.

Asociační test - nám má ukázat do jaké míry je daná osoba vhodná pro práci na rekonstrukcích nebo kolem rozhodování o nich. Například výborné jsou barvy, které si člověk vybaví, když slyší bronz, železo nebo co se mu vybaví při slovech nádoba, hrnec, ohniště... Normální běžný člověk si vybarví u bronzu zlatočervenou barvu, ten, kdo je už mimo realitu a vytváří si vlastní svět jako takovou ulitu kolem sebe a chce se oddělit od ostatní společnosti, vidí bronz jako zelenou, což je barva patiny bronzových archeologických nálezů. Podobně železo vidíme jako stříbrnošedé, někdo však může asociovat hnědočernou barvu konzervovaných, rozpadajících se, zrezivělých předmětů. Při slově nádoba se zase onomu člověku mimo realitu vybaví střepy, taktéž u hrnce a u slova ohniště vidí vlastně jen studený, dávno vyhaslý popel. Tento test se dá rozšířit i pro oblast etnografie, kulturních projevů člověka, artefaktů apod.

Asertivní přístup k lidem odmítajícím iluzivně realistickou koncepci rekonstrukce - někdy stačí klidné a stálé opakování požadavků, jindy se snažíme získat souhlas s tím, že prezentace je určena široké veřejnosti, široká veřejnost se skládá z jedinců, kteří ve velké většině reagují velmi podobně. Například, když měli lidé možnost volit mezi tištěnými novinami a rozhlasem, pořídili si rozhlas, když měli volit mezi rozhlasem a černobílou televizí rozhodli se pro černobílou televizi. Když mohli volit mezi drahou barevnou televizí a levnou černobílou televizí rozhodli se pro barevný obraz. Dokonce vidíme, že se prodávají různé přehrávače pro vizuální projekci a dokonce se dnes těší oblibě velkoplošné, barevné obrazovky. S tím vším můžeme souhlasit. A teď, jak bychom se dívali na počínání někoho, kdo by místo barevných akčních nebo jiných filmů a pořadů si nastavil obraz na černobílý nebo na nějakou omezenou barevnost, rozostřil jej a ještě rozházel přes nějaký digitální program. Patrně bychom si o něm mysleli, že je trochu divný, ale je to jeho věc ne? A teď si představte, že by někdo, tedy nějaký televizní kanál vysílal právě s takovým nečitelným obrazem. Kolik lidí si myslíte, že by se něho dívalo? Kolik lidí by bavilo sledovat takové vysílání? A proč bychom tedy měli dnes představovat rekonstrukce nějak zdeformované, barevně omezené a nezřetelné?

To jsou věci, které můžeme na vhodných příkladech objektivně zkoumat a opačně můžeme požadovat odhad sledovanosti od druhé strany. Můžeme dokonce požadovat statistický průzkum, pro kolik lidí bude taková nerealistická prezentace přijatelná a můžeme tento údaj chtít oficiálně. Můžeme se snažit zaúkolovat oponenta, aby sledoval údaje, které jsou ve prospěch realistické sugestivní prezentace rekonstrukcí. Samozřejmě bez speciálního studia asertivního chování bude naše situace obtížná. I tak se prostě musíme smířit s tím, že někdy bude zadavatel příliš úzkostně vázán k odlidštěné a odreálněné vizi rekonstrukční práce a přímá domluva s ním nebude možná.

Psychologie cestování – geopsychologie - v Šípkově publikaci (Šípek, 2001) najdeme kapitolku - Psychologie lidí určité doby a lokality. Tady Šípek rozebírá i průvodcovskou roli, konkrétně ,,komentář, obrázky a doprovodné materiály“ na cestu. To lze u nás velice snadno převést do roviny cesty v čase, do určité kultury a na určitou lokalitu. ,,Průvodce se může omezit na spoustu faktů o daném prostředí, může dokonce získat velký obdiv svými znalostmi. Patrně vyšším stupněm je schopnost předložit klientům co nejvěrohodnější model doby a lidí v ní. Formulujme to tak, že manažér turismu nebo průvodce by měl být schopen prokreslit ,,psychologii lidí určité doby". Co je tím myšleno? V podstatě je to rámcová sociální struktura dané společnosti i typická struktura lokální a rodinná určitého historického období. Dále to jsou potřeby a možnost i způsob jejich uspokojení, hodnoty, rizika, délka a ,,rychlost" života. Z čeho se lidé radovali, čeho se obávali, které okamžiky jejich života byly kritické, jak mohl být jejich život periodizován? V co lidé na dané lokalitě věřili, jaké měli či mají tradice, zvyky, obyčeje? Mají svoji mytologii, báje, pohádky a v nich typické postavy? Jaké byly nebo jsou jejich obřady? V čem je to všechno podobné (nebo jiné) našemu způsobu života našim podmínkám? Takové srovnání může pomoci vytvořit si ještě barvitější představu a snad i pochopení. Samozřejmě, že k tomu musí být průvodce schopen dodat příslušné umělecko-historické zakotvení a geografické pozadí. Lze nacházet nějaké zajímavé vazby mezi způsobem života, myšlením lidí a stavebním slohem, uměleckým stylem nebo krajinou a prostředím včetně klimatických podmínek?“ To už jsou přece velice jasné a dlouhodobé úkoly pro modelovou rekonstrukční paleoetnologii. Velice snadno dosadíme jako příklad cestu někam cestu do pozdního gravettienu, na lokalitu na jihozápadním Slovensku k datu 22 tisíc let. Vše ostatní je věcí postupného zpracovávání materiálu tak, aby byl kladen důraz na pokud možno právě popsané body, které zajímají našeho turistu v pravěku. Zcela jasně zde je rekonstrukční paleoetnologie v úplně stejné oblasti jako psychologie cestování a tato se tak stává naprosto nutnou součástí práce rekonstrukční paleoetnologie.

Teprve po verbálním a schematickém zpracování (ze strany modelové rekonstrukční paleoetnologie) by se přistupovalo k vizuálnímu zpracování materiálu. To abychom neuvázli jen u případného ,,obdivu ke vzdělanému průvodci", ale abychom si pravěké krajiny užili i my ostatní. Proto rekonstrukční paleoetnologie se svým systémem obrazového a verbálního zpracování persony vyhovuje i cestovatelům v čase. Zobrazování a další materiály mají napomoci bližšímu pochopení dané kultury. Pokud zobrazení a další materiály někdo, kdo má dávat nahlížet na dané kultury odmítá nebo tyto náhledy nějak mlží, křiví a deformuje, může to být prostě v tom, že s nimi bojuje o pozornost veřejnosti. Řekli bychom, že je ještě nevyzrálý. Čeká na nějakou formu pochvaly za vlastní práci a vlastní vědomosti o tématu. Jiří Šípek tak vlastně naznačuje určitou oblast chování, která zřejmě stojí za neskutečným zbržděním předávání informací o paleolitu, ale i jiných období směrem k veřejnosti. Je to sice jedna z cest, ale zdá se v logickém celku jasná a rozhodně stojí za přezkoumání. Existuje totiž řada konkrétních testů, které nám mohou takovou zralost či nezralost vyhodnotit.

Tento prostorový graf nám znázorňuje naše specické vnímání času. Dole je současnost, nahoře minulost, pohybujeme se odzadu dopředu zprava do leva. Nalevo je znázorněn čas, tak jak ho vnímá laik, nebo ten, kdo s časem tolik nepracuje. Na bočním pohledu vidíte, že časová přímka je dlouhá, ba přímo nekonečná, při pohledu zepředu (obr nalevo) z celého útvaru vidíte jen část a z horní části starého času se vám promítne jen jediná černá díra. Sem pak padají všechny informace o paleolitu a není je možné řadit chronologicky (stává se z nich guláš a mnohé jsou rychle ztraceny nebo přímo vytěsněny). Z tohoto pohledu pro vnímání celé časové osy chybí předpoklady. Dole napravo je mírně zdvihnutý časový tunel, vždy podle patřičných kultur, lokalit a nálezů. Při pohledu zepředu - pohledu archeologa se jeví takový čas jako nad sebou řazené schody. Zase je to jen velmi zevrubná a zkreslená perspektiva postrádající plné vnímání času. Srovnej se zakřivením prostoru v geopsychologii zeměpisu (Šípek 2001). Hypotetický příklad - Brno leží nedaleko Vídně. Pro studenta ze západní Evropy je však Vídeň blíž a Brno leží kdesi na Sibiři nebo na zdárné cestě k ní. Západoevropané pravidelně umísťují města ze střední a východní Evropy podstatně dál na východ. Rozlišujeme tedy různé úrovně vnímání času, jinak jej vnímá laik, jinak historik, archeolog, paleolitik či úplně jinak paleontolog nebo geolog.

Politicko-společenská situace - je také reálným a velice důležitým faktorem týkajícím se rekonstrukcí a vůbec dialogu mezi veřejností a vědou o dávných kulturách. To nakonec naprosto přesvědčivě dokázala změna finanční politiky ve velké Británii. Nutnost se komercionalizovat způsobila, že britská archeologie vyšla ze své ulity, kdy místní nálezy (až na výjimky) znalo, tak jako všude jinde, ne víc než několik málo desítek lidí. Důležitý tlak k samofinancování nebo zániku vedl k tomu, že se archeologické lokality proměnily v turisticky přitažlivé skanzeny. Myšlenka tkvěla v tom, že pokud lidé nepotřebují ke svému životu archeologii, nepotřebuje ani společnost, aby ji financovala. Proto se díky skanzenům archeologie dostala v Británii do běžné součásti života. Stojíme-li dnes například v Těšeticích u Znojma na poli, nic nenasvědčuje tomu, že tady stál fascinující a i dnes velmi atraktivní celodřevěný ,,Stounhenč". Kdyby i u nás byla stejná politika liberalizace, neznalo by zdejší archeologickou situaci jen pár odborníků a několik studentů. Postavila by se replika rondelu s průměrem kolosálních a původních 60 metrů, která by přitahovala turisty z daleka široka. Změna této situace však pro rekonstrukční paleoetnologii neznamená žádný přímý přínos. Peníze, které se proinvestují, jdou totiž především do stavebních prací. Jak dalece jsou skanzeny věrohodné, je druhou otázkou, protože fakt, že se pravidla změnila, jen znamenal, že bylo nutné takříkajíc přes noc zajistit rekonstrukce, což samozřejmě zodpovědně nelze. Ani prezentace paleolitu například v televizi nevypadá přesvědčivě (jak jsme řešili již tolikrát v této publikaci). Sice jsou při takové politice archeologické naleziště archeoturisticky značeny a směrem k veřejnosti propagovány, potíž je však s kvalitou obrazu, který je předváděn. Provozovatelé archeoparků mají časový problém - co nejdříve skanzeny postavit a co nejdříve je zprovoznit pro veřejnost, nijak je však netrápí autenticita nebo vědeckost. Řada lokalit by se musela zkoumat desetiletí, aby vznikly odbornější náhledy na situaci. Například stavební rekonstrukce starého kostelíku je spíše heuristickou, gradualistickou slepenicí předpojatostí, takže nad rozměry původního základního věnce vzniká malá, nízká stavba. Je to staré, tak to jistě ještě nebude pompézní a tak monumentální. Nikdo se nezajímá, že tyto kostely vznikaly v konkurenčním prostředí pohanských svatyň a musely jim být nejenom alternativou, ale i schopným soupeřem a to ony pohanské svatyně za sebou měly dlouhá tisíciletí úspěšné existence. Do výšky a obsahu stavby se totiž musí započítat vnější efekt, promítnutí dominance a předvádění se, ale i prostý fakt, že hodně lidí na malém prostoru potřebuje (na rozdíl od předchozích venkovních svatyní) dostatek vzduchu (alespoň na stání, určitě už ne na tanec) uvnitř stavby. Také je nutné, aby prostředí působilo nejen opticky, ale i akusticky. Staré kostely totiž byly zároveň samy o sobě hudebními nástroji, o jejich rovné vnitřní stěny se odrážel zvuk a vytvářel specifickou ozvěnu, která jakoby visela někde ve vzduchoprázdnu jiného zvláštního světa. Takovou akustiku neměly žádné dřevěné domky, stodoly nebo venkovní obřadní prostory, akustika kostelů byla něco úplně nového, pompézně a emotivně oslovujícího. Výroba skanzenů je tedy něco jiného, než rekonstrukční etnologie, která bude vypočítávat přes počítač, u jaké výšky stavby kostela vzniká určitá požadovaná akustika. Pohled na někdejší vizáž holocenních kultur u archeologie a jejich potřeb se rozchází s rekonstrukční etnologií. Rekonstrukční etnologie jde do pozadí a objevuje se jen místy a nekoncepčně. Pohled na politická řešení, která by byla příznivá pro rekonstrukční paleoetnologii a etnologii tak, aby tyto vědní oblasti mohly účinně sloužit veřejnosti a aby byly stále vědecké a kritické a navíc mohly kooperovat s archeologií a ostatními vědními disciplínami, je dnes poněkud nejasný z důvodu úplné absence zkušeností. Můžeme dnes vycházet jen z těch teoretických modelů, které nabízí příslušné oblasti psychologie společnosti.

Prvním úkolem je teprve prezentace rekonstrukční paleoetnologie a etnologie před veřejností, aby se vůbec vědělo, že nějaký takový obor může existovat a co od něj může veřejnost dostávat. Druhým krokem, který se odvíjí z prvého, je získat pro rekonstrukční paleoetnologii takové lidi, kteří jí dovedou zajistit podporu.

Kapitola pátá: DALŠÍ SPECIFICKÉ ČLENĚNÍ REKONSTRUKCÍ

Rekonstrukce klíčová (základní) – je rekonstrukce (myšlenková konstrukce) mapující a vymezující hranice chování, jednání kultury a související anatomie či genealogie jednotlivých paleokultur či typů a forem člověka. Bez vzniku takových vymezujících dílčích, ale základních rekonstrukcí není možné jak ucelenější hodnocení paleoetnik, tak ani provedení dílčích rekonstrukcí (viz metodika rek. pal.).

Rekonstrukce multidisciplinární - rekonstrukce mnohaoborová - je to taková rekonstrukce, která je v souladu se všemi souvisejícími obory a čerpá z nich materiály a podklady k práci. Tento přístup poskytuje možnost udělat si určitou konkrétnější představu. Proto je základní součástí a filozofií paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie (viz metodika rekonstrukční paleoetnologie).

Rekonstrukce podoby podle lebky – jedná se o řadu metod, jak doplnit lebku tak, aby se vrátila podoba jejího nositele (nanášení průměrné tloušťky tkáně, nanášení svalů podle stavu úponů). Ať ruční nebo počítačové práce jsou všechny vždy velmi blízké pravdě díky veliké individuální odlišnosti lidských lebek. Práci ovlivňují negativně chyby zásadního charakteru. Podobu však také velmi sugestivně ovlivňuje i neodhadnutelný růst vlasů a jejich účes. Doporučuje se užívat soudobého výtvarného záznamu nejlépe tzv. rekonstrukční metamorfózy (viz heslo) nebo odpovídajících souběžných vzorů, vše dokládat textem a zaznamenávat důvody postupu. Ty nejkvalitnější rekonstrukce obličeje podle lebky musí bezpodmínečně zahrnovat zohlednění stavu kostí nohy, které mohou nést informaci o případném namáhání kloubů nadměrnou vahou jedince (může dojít až k perforaci povrchu určité části kosti). Tímto způsobem tak můžeme určit i velmi pravděpodobný stav tuku v obličeji.

Z důvodů registrace spousty chyb, které se v rekonstrukcích podob objevují, je nutné doporučit, aby portréty vznikaly v sériích a aby výtvarník byl zkušený portrétista. Nejčastější chyby spočívají v prosté záměně nějaké míry tloušťky tkáně na jednom místě. Rekonstruktéři pak tuto chybu aplikují všem svým pracím, často celé roky či dokonce celoživotně. Pak mají všechny jejich takto vzniklé tváře např. příliš dlouhý obličej, jiná dílna zase špulí rty stále a stále dopředu. Zkušený, všímavý portrétista by si právě u větších sérií ihned nesmyslné a nápadné shody některých rysů všiml a chybu by ihned odhalil. Rozhodně není zárukou kvalitní práce nějaký ten akademický titul. U této práce je třeba skromnosti a zároveň snahy o co nejkritičtější pohled. Solidní jsou rekonstrukce bez vlasů, ty by měly být určitou samozřejmostí, ale musí se s jejich expozicí pracovat profesionálně - například je porovnávat se součastnými bezvlasými hlavami. A zase můžeme prezentovat určitou variační šíři. Je třeba si přiznat, že si prostě mnohdy nejsme jisti a principiálně si mnohdy jisti být ani nemůžeme. Takový pravdivý přístup nám pomůže lidsky přiblížit naši práci laikům a naše práce pak bude daleko přijatelnější.

Rekonstrukce vstupní – prvotní řádné výtvarné vyobrazení dávné situace. Je přínosné tím, že během práce se nad jednotlivými aspekty zobrazovaného života dá u malování konečně dlouho přemýšlet (to jen v případě, že je výtvarník zároveň specialista na rekonstrukční paleoetnologii). Takto vzniklé úvahy a komentáře v písemné podobě tvoří dokumentaci tématu. Vyjasňování si vzniklých nesrovnalostí a poukazování na další možnosti, jak zdokonalit danou představu o tématu, jsou nedílnou součástí vzniklého odborného článku. Někdy vznikají i náčrty a studie jiných, lepších řešení. Rekonstrukce brzo dohání velký časový propad minulého století a tak se dostává každá taková dokumentace do nutné polemiky, zda opravdu všechny materiály nabídnout do odborného pojednání, protože hrozí, že kdokoli jiný bude v práci pokračovat a sebere si pro sebe slávu a prvenství z realizace a precizace výše uvedených náčrtů a studií. (Je to obdobná situace jako s objevy genetiky ve spojených státech, které se hned nedávají veřejnosti, ale k patentovému řízení.) Proto se práce často řeší zastavováním jednotlivých projektů a hledáním finančních prostředků, aby se dokončily v plné podobě a byly prezentovány i obrazově v definitivnější ucelené podobě.

Rekonstrukce zakázková – za vznikem každé rekonstrukce či ,,rekonstrukce“ je nějaký konkrétní důvod, proč byla vytvořena.Pro posouzení dané práce je nutné znát důvody, které vedly někoho, aby se jí věnoval.

1. Vědecká objednávka. Rekonstrukce a obzvláště ty, které jsou ve spojení s rekonstrukční paleoetnologií a rekonstrukcí obličejů podle lebek, by měly mít svůj přirozený původ a zastřešení i zadavatele pro systematickou práci a zastřešující vazbu ze strany Akademie věd. To z principu obecné náplně hledání a bádání i v oblastech prehistorie. U nás však prehistorie jako taková ani neexistuje a pracoviště prosté paleoetnologie (nikoli však rekonstrukční paleoetnologie - viz paleoetnologie a rekonstrukční paleoetnologie) při ústavu Akademie věd vzniklo až koncem dvacátého století.

2. Muzeologická objednávka. Důvodem je názorná a atraktivní prezentace sbírkových fondů. Většinou se jedná o nárazové akce (viz rekonstrukce tabulová, prezentační). U nás byly učiněny pokusy i v největších našich muzeích držet si výtvarníka jako běžného zaměstnance, které vždy měly krátkého trvání pro nepoměr mezi vytvořenou uměleckou hodnotou a zaměstnaneckým platem (akce skončila ještě v průběhu 80. let dvacátého století emigrací dotyčného výtvarníka na západ). To byl pokus, jak obejít zkolabovaný mechanismus nákupů sbírkových předmětů, který je i komisního, těžkopádného charakteru. Spíše je zde možný nákup celoživotních sbírek, tedy již klasického a známého materiálu, který bude uznán za hodný nákupu. Avšak rekonstrukce jsou mincí spojenou s vědou, čili rychle zastarávají, takže takové sbírky nemají praktické muzeologické hodnoty. Lepší je vždy „ušít na míru“ (objednat si) současné a aktuální nové práce, které mají před sebou ještě nějakou tu perspektivu.

V tom horším případě jsou zadavateli archeologové či antropologové, kteří s rekonstrukcemi nemají žádné zkušenosti a někdy má rozhodující slovo i architekt, který už o paleolitu či rekonstrukcích nemá vůbec žádnou kvalifikovanou představu. Z tohoto místa se mohou pak zadávat jak ,,rekonstrukce,, nebo i výtvarné práce, které jsou spíše „legrácky“ obcházející fakt, že zadavatelé a autoři výstavy si s opravdovými rekonstrukcemi neví rady. To je dosti tragické, protože odčerpávají prostředky na skutečné, kvalitní rekonstrukce.

3. Politická objednávka. V tradici východoevropských zemí jde především o prezentaci politické názorové ideje (vědecký světový názor) jak ji známe u nás z 50. až 80. let dvacátého století. Zde rekonstrukce nebyly shledány za hodny samostatné vědecké disciplíny, protože se od nich očekávala jen poslušná ilustrace gradualistické evoluční cesty vývoje života od jednoduchých forem ke složitějším a složitějším a dokonalejším až k hypotetickým výšinám vysněného komunismu, kdy budeme nakupovat zadarmo a pracovat, jen když se nám bude chtít, budeme všichni šťastní a ústa budeme mít od ucha k uchu samou spokojeností a nevýslovným štěstím. Tématicky se někdejší ,,rekonstruktéři“ nevěnovali žádné konkrétní lokalitě nebo odbornému problému. Rekonstrukce neprovázel zápis ani obhajoba, neprovázelo je cokoliv, co by připomínalo vědu. Nebyl na to čas, požadovalo se jen kvantum materiálů v minimálním čase s nábojem obrovské přesvědčivosti. Vše bylo zaměřeno především na mládež. Rekonstrukce byly degradovány jen na ilustrace a jako takovým jim byl dán prostor v publikacích i v televizi či filmu (Z. Burian, Karel Zeman). (Spojeno i s vydáváním cizojazyčných mutací s vývozem ideologie, jejím upevňováním a šířením). Oficiální Akademie věd nespustila vlnu kritiky ani blíže neprozkoumávala takové práce, protože by to mohlo ohrozit přímočarost onoho politického záměru. V oficiálním tisku či televizi neexistoval žádný prostor pro kritický pohled na práci Z. Buriana a to i někdy proto, že by to byla zároveň i možnost nechtěně ohrozit existenci naprosto výjimečně výtvarně slušných ,,rekonstrukcí“.

Stejně společensko-politické pozadí měly rekonstrukce a představy někdejšího života kolem piltdownského podvodu a obhajoby koloniálního vidění světa v Británii. Velmi poslušně pracovala archeologie pro Velkoněmeckou říši ve 30. a 40. letech 20. století. V současnosti se společensko-politický diktát může daleko skrytěji uplatňovat přes dnes zaběhlý způsob financování pomocí grantové politiky, tedy i mimo oblast klasických institucí z oblasti muzeí a škol.

4. Ekonomicko-politická objednávka. Je od předešlého původu rekonstrukcí západní provenience. Jedná se o zájem rekonstruovat podobu konkrétní lokality, to vše je spojeno s určitým teritoriálním chováním v širším slova smyslu. Tj. rekonstrukce mají být určitým zatraktivňujícím prvkem, který přiláká pozornost turistů a následně kupujících. Je propojen s prosperitou a prezentací konkrétních lokalit a tedy s prosperitou a zájmy úředníků, politiků a obchodníků. Zase nejde o systematickou rekonstrukční odbornou práci a není žádná záruka , že takto orientované rekonstrukce nebudou mít spíš určitého cirkusového ducha. To se vždy dá ověřit u dokumentace jednotlivých rekonstrukcí. Každopádně kladem těchto rekonstrukcí je začlenění povědomí faktické konkrétní prehistorie známé krajiny do kulturního povědomí. To je spojené s expozicemi na lokalitách jak vnitřních, tak venkovních. Je to spojeno s časopisy o prehistorii zaměřenými pro veřejnost. Odráží se to nejen v komunální politice, ale v kultuře jako celku a to i ve filmové tvorbě (zase ve spojení s určitou lokalitou)

5. Komerční objednávka. Například pro oblast publikační, vzdělávací, hračkářskou, atd. Ze zásady jde o to v minimálním čase za co nejnižší náklady vytvořit alespoň výsledek budící pocit rekonstrukce a pravěku (uplatnění primitivnosti, rozházenosti a divokosti). Komerční objednávka chce spíše využívat již zhotovených odborných materiálů a zatraktivňovat je. Takové materiály však chybí, takže bere materiály, kde se dá (docela se hodí heslo ,,Sela bába mak, nevěděla jak!“). Tím se vlastně šíří a žije spokojeným životem i ona ,,lidová tradice o paleolitu“(viz heslo „Lidová tradice o paleolitu“).

6. Jiný důvod objednávky - zvídavost. Posledním důvodem by měla být čirá zvědavost, jak to v minulosti vypadalo. Můžeme toto prázdno naplnit horami fantazie (viz rekonstrukce fantazijní) či nějakými spekulacemi nebo tradičními pohledy, tj. modernizace představ našich předchůdců z 20. a 19. století (viz termín ,,rekonstrukce“) a nebo začít seriózně systematicky s využitím výsledů, jež vyplývají z porovnání z dalších materiálů, které nabízí řada souvisejících vědních oborů. Tedy práce ne nepodobná ve své podstatě některým oblastem kriminalistiky. Tady je však nutné, aby měla práce svého mecenáše, protože systematicky se rekonstrukci žádná státní instituce nevěnuje a chybí pro ni jako pro profesionální oblast komplexní pracovně-ekonomické zázemí.

Rekonstrukce zatraktivňující – je výběr atraktivních témat, artefaktů a typů lidí se záměrem upoutání pozornosti za propagačním účelem. Tyto práce pak časem musí v souborech být doplněny ,,normalizujícími“ pracemi, aby celek zůstal objektivní. Realitou však je otázka, kdo bude tuto drtivou následnou většinu prací zadávat a financovat, právě proto, že není atraktivní. Tyto normalizující práce tak monitorují zájem společnosti poznávat a šířit objektivní informace. Zrcadlí tak stav a úroveň současné společnosti, která rekonstrukce oficiálně neprodukuje ani jinak je výrazně nepodporuje, jen je toleruje jako alternativu k pro ni přijatelnějšímpseudorekonstrukcím nebo pro ni nejpřijatelnější absenci rekonstrukcí.

Rekonstrukční etnologie – je multidisciplinární metoda (obor), který zpracovává archeologické, historické, antropologické a další materiály o daných etnikách tak, aby vyvodil dnes již chybějící informace. Rekonstrukční etnologie zpracovává etnika holocenních kultur, tedy od data 10 000 let a navazuje tak na rekonstrukční paleoetnologii. Rekonstrukční etnologie používá všech metodik a zásad rekonstrukční paleoetnologie. Její práce je v zásadě velmi zjednodušena faktem, že holocenní kultury byly neseny vždy jediným druhem člověka (Homo sapiens sapiens) a lze tedy přímo použít sociobiologie a obecných znalostí z antropologie (např. Murdockovy společné oblasti v chování všech kultur moderního člověka). Název rekonstrukční etnologie vznikl jako potřeba označit práci, která se již evidentně vzdálila od archeologie, ale chce být dále v oblasti racionální kritické vědy. I zde hraje výraznou roli zájem o oblast psychologie a právě práce archeologa PhDr. Luďka Galušky, která vysvětlovala pohřby na staré Moravě z desátého století na předtím duchovně-historicky význačných někdejších lokalitách, je komplexním dodržením kritických postupů i volbou metodiky totožná s postupy rekonstrukční paleoetnologie. Evidentně už však tato práce opustila rámec konvenční archeologie a dále by na ni mohlo být pohlíženo jako na jakousi nadstavbovou spekulaci spojenou s nutným podílem fantazie. Proto bylo od označení rekonstrukční paleoetnologie odvozeno označení rekonstrukční etnologie. Pak je možné na rekonstrukční etnologii pohlížet jako na vědu, která musí ze své podstaty postupovat ve své práci s kritickým hodnocením a patří sem automaticky i pokusy a experimenty. Rekonstrukční etnologie je tedy odvozená od rekonstrukční paleoetnologie a má identickou metodiku a principy. Znamená to v praxi, že například nebudeme tak jako archeologové dělat ,,rekonstrukci“ obydlí podle základů, byť by to bylo na nějaké známé lokalitě, kde se dochovala spousta základů obydlí, ale že se raději budeme věnovat takřka neznámé malé lokalitě, kde se dochovaly hliněné modely domků se střechami a specifickými zdobeními, které bychom si nikdy nevymysleli. Také to například znamená, že budeme dodržovat nálezové situace, břitva v hrobě by měla vést k oholené tváři, nikoli k zarostlému muži. Rovněž velikost, výška a charakter stěn starého kostela by měly být věci nikoli kulturně evolucionalistického pohledu, ale měli bychom se k nim dopracovat výpočtem vhodné výšky a vnitřního prostoru chrámu jakožto hudebního nástroje, jakými první evropské kostely opravdu byly. V modelové rekonstrukční etnologii bychom se měli zaměřit nikoli na evolucionistický pohled, ale na modely společností v jednotlivých kulturách a obdobích s důrazem na vztah určitého etnika k relativně rychle se měnícím zdrojům a způsobům získávání těchto zdrojů. Rekonstrukční etnologii určují specifické psychologické faktory, jako je ztráta přímé sociální vazby, zvýšený vliv sociální psychologie, zvýšený vliv skupinového tlaku, skupinového myšlení. Ale charakteristická je i závislost na nestabilním zdroji potravy úplně odvislého od libovůle počasí s modely situací případných následných krizí a jejich průběhem. Modely zemědělských holocenních etnik jsou zajímavé především ve srovnání s modely předchozích kultur a modely společností přírodních národů. Využití rekonstrukční etnologie se samo nabízí například v prognostice. Některé ,,experimenty“ s ,,rekonstrukcemi" způsobu života holocenních kultur lze nejspíš zařadit jako experimenty na pomezí rekonstrukční etnologie. Zvláště ty, které sledovaly nedochovatelné vztahy a prvky logicky předpokládaného materiálu, který klasická archeologie sledovat nemůže.

Rekonstruktér – výraz je u nás poprvé použitý v padesátých letech v publikaci ,,Úvod do všeobecné paleontologie“-Augusta, Remeš. Označuje profesi věnující se specializovaně rekonstrukci podoby vymřelých organismů. Ačkoli taková profese byla realizována v USA u osoby malíře Charlse R. Knighta, u nás celé 20. století taková trvalá profese nikdy oficiálně nevznikla. Tato spolupráce Charlse R. Knighta vznikla jako systematická spolupráce s Americkým muzeem pod patronací velmi schopného ředitele Osborna. Malíř umělec zůstal umělcem malířem a jeho malby byly použity k reprezentaci muzea. Zůstal statut luxusní špičkové práce.

Značně nešťastný podobný pokus byl na začátku 80. let 20. století učiněn v brněnském Anthroposu v osobě muzejního zaměstnance - výtvarníka. Ovšem jen na úrovni běžného pomocného personálu, obyčejného, málo placeného a snadno nahraditelného muzejního výtvarníka, jakých je všude dostatek. Celá filozofie spočívala na komické představě udržet si jen těžko nahraditelného a naprosto výjimečného umělce, který by odváděl unikátní specializovanou práci a to vše jen při běžném platovém zařazení středoškoláka. Pak zcela nevyhnutelně a zcela přirozeně muselo velmi brzo dojít k neúnosnému napětí mezi odváděnou unikátní prací umělce a neadekvátním finančním ohodnocením. Brzo celý pokus končil odchodem takového umělce-zaměstnance na lépe placené pracoviště do Národního muzea v Praze, kde celá fraška pokračovala navýšená jen o několik stokorun a vše pochopitelně vyústilo krátce na to emigrací do zahraničí v zámoří (viz profesionální rekonstrukční paleoetnolog).

Druhá možnost byla stát se profesionálním výtvarníkem, což znamenalo stát se součástí Českého fondu výtvarných umělců, což byla prestižní společnost, kam se dostal jen málo kdo. Rekonstrukce se daly provádět a samofinancovat přes ilustrace a autorské honoráře v publikacích. V této dimenzi se pohyboval geniální malíř Zdeněk Burian. Co by ilustrátor a výtvarník ve státě, kde se dodržovaly autorské smlouvy pod státním dozorem, mohl žít slušným životem profesionálního, dobře placeného výtvarníka. Po revoluci v roce 1989 nebyl stát sto zajistit dodržování autorských práv, smlouvy s nakladatelstvími dostávají kuriózní podoby nebo přímo chybí, honoráře se katastroficky propadají dolů pod úroveň hodinové práce uklízečky. Éra knižních ,,rekonstrukcí“ a rekonstrukcí končí.

V současnosti lze na označení „rekonstruktér“ nahlížet jako na dobové, výjimečně příležitostné označení, které bylo naplněno jen ve výjimečných případech a v současnosti jej už nelze užívat. To proto, že znalosti, které musí mít současný specialista na vědecké rekonstrukce, jsou nesrovnatelně přesahovějšího charakteru a dnes můžeme označovat takové specialisty za rekonstrukční paleoetnology, nebo za rekonstrukční etnology či zkráceně za paleoetnology. Lidé vytvářející ,,rekonstrukce“ bez dodržení kritického přístupu a specifických metodik rekonstrukcí pochopitelně z takového označení vypadávají. Ty lze označit pouze jako specificky nekvalifikované výtvarníky či vědce, kteří zcela volně a fantazijně (pseudovědecky) zpracovávající témata dávného života nebo úplně popravdě za podvodníky a mystifikátory. Pokud někdo pseudovědecké práce vydává za rekonstrukce, je pochopitelně logické jej plným právem označit za podvodníka.

Kapitola šestá: PSEUDOREKONSTRUKCE -

- „REKONSTRUKCE“ MIMO VĚDU

Pseudorekonstrukce (,,rekonstrukce“) - výtvory, postupy nebo metodiky, jejichž produktem jsou výsledky a práce vydávané za nejpravděpodobnější možné pohledy do minulosti, ačkoli nejsou konstruovány na podkladě kritického hodnocení, kdy neprofesionalita, nespecializovanost a nesystematičnost, stejně jako množství konfliktů, se kterými se tyto práce setkávají v řadě dalších oborů (především v oblasti psychologie), je vyřazují z racionálního vědeckého světa. Nejdůležitějším znakem nevědeckého přístupu je nepořizování přístupných popisů postupu práce, obhajob a odborných tématických článků, které jsou normálně základem jakékoli vědecké práce. Označení ,,rekonstrukce“ a pseudorekonstrukce lze tedy chápat jako fantazijní soukromé vize bez ucelené odborné či objektivní záruky. ,,Rekonstrukce“ a pseudorekonstrukce jsou tak pochopitelně v oblasti naivních přání, manipulace, demagogie, podvrhu, podvodu a vleku společenské konvence nebo ve vleku mechanismu psychologie organizace, která pseudorekonstrukce produkuje. (viz další hesla pseudorekonstrukce - arogantní, autoritativní, generalizující, intuitivní, ilustrační, evoluční, historizující, monodisciplinární, pitoreskní, romantická, symbolická, prezentační tabulová a zesměšňující).

Pseudorekonstrukce arogantní - jedná se o způsob podání ,,rekonstrukce“. Již pro laika naprosto nesmyslné a drzé rekonstrukce, jejíž autoři se vůbec nestydí prezentovat totální nesmysly obecné povahy. Práci spíš přesouvají do roviny umělecké a akademické s odvoláním na vzdělání, postavení a výčet dosavadních uznání. Například jsou to výjevy zabíjení hrocha házením pěstních klínů, které letí po ose hodu svojí podélnou osou a hrotem stále vpřed, aby usmrtily vzdáleného hrocha. Nebo magdalenská žena šijící jehlou s takovým širokým úchopovým zakončením, že má-li vůbec reálný model, šlo nejspíše o šídlo s očkem pro navléknutí, aby se dalo někde zavěsit. Na ,,rekonstrukci“ je však do tohoto předmětu navléknutá nit a žena s ním sešívá nějaké kožešiny.

Napadá nás jen už v naší představivosti, že by se hozený pěstní klín všelijak točil a na hrocha dopadal různě, napadá nás, že držadlo ,,tlustého šroubováku“ by sešívaný materiál svým prostým a sprostým průměrem nástroje naprosto potrhalo a zničilo. Profesor Jelínek si takové ,,rekonstrukce“ vysvětluje jako naprostý nedostatek obrazotvornosti, byť u vysokoškolsky vzdělaných lidí a tento nedostatek obrazotvornosti je zase vysvětlitelný blokem, kdy vysokoškolsky vzdělaný člověk se nechce snížit na úroveň malého uličníka házejícího kamenem nebo prosté švadlenky a přehlíží reálné společenské spektrum, které jen v celé šířce může nabídnout smysluplné paralely. To znamená, že autoři takových prací se nad (jich nehodnou) částí světa cítí být (arogantně) povýšeni. Nebo lze hovořit o dalších příčinách vedoucích ke ztrátě smyslu pro realitu. (viz heuristické myšlení pseudorekonstrukce).

Pseudorekonstrukce autoritativní - takový způsob podání, způsob provedení, kdy se podrobně rozkreslí nebo rozpovídá i o maličkostech nebo celkových základních věcech bez vysvětlování, jako by tam v pravěku autor osobně byl nebo stojí taková představa na bublině primitivnosti. (Označení pochází od S. J.Goulda).

Pseudorekonstrukce disharmonická - vyobrazení nebo jiné představení nějaké dávné kultury, kde jsou některé artefakty představeny jako technologicky a výtvarně složitě a bravurně zvládnuté a vedle nich jsou zcela bezdůvodně představeny jiné artefakty či jiné kulturní projevy jako nezvládnuté a odbyté.

Pseudorekonstrukce generalizující - taková představa života v minulosti, která jeden, byť prokazatelný, aspekt dávného života povýší na základní princip chování v daném období. Například doklad o pojídání zvířat, které ulovil někdo jiný, je přiřčen celému etniku a to jako výlučná forma získávání masité potravy. Nebo dokonce představa, že to platí pro všechna etnika určité formy člověka nebo je takové jednání přiřčeno i dalším formám člověka. Tedy stává se názorem extrémním, v rozporu s principem přirozené schopnosti hledání a využívání jakékoli jiné další příležitosti ve strategii přežití (omezená adaptace) a pochopitelně je v rozporu s celou řadou dalších nálezů, dokladů a analogií z jiných oborů. Jedná se vlastně o hypermonodisciplinární přístup (srovnej s monodiscipinárnírekonstrukcí) nebo o redukcionalismus. Je zajímavé, že i z hlediska psychologie je takový omezený přístup porušením základních kritérií kritického hodnocení pro vědeckou práci a jako takový (generalizující přístup na základě izolovaných a ojedinělých dokladů) je vyloučen z vědeckého světa vůbec.

Pod označením ,,rekonstrukce generalizující“ také můžeme mít na mysli výtvarné provedení nějakého pravěkého objektu v jednom exempláři, který symbolicky a zástupně nahrazuje celou ostatní populaci či ostatní varianty a projevy. Dochází ke zkreslení zúžením výběru. Např. takto vypadá neandrtálec, taktoerektus, takto černoch, takto vypadá běloch, takto vypadá Belgičan, takto vypadá šimpanz, takto vypadá pazourek, takto vypadá obydlí… Jedná se o odtržení od reality, která má být ve skutečnosti provázená přirozenou pestrostí a odlišností forem (srovnej s termínem – pseudorekonstrukce symbolická).

Pseudorekonstrukce intuitivní - práce vycházející z vnitřních představ autorů bez ohledu na další materiál, hlubší studium materiálů nebo souběžné vědní obory. Jedná se o volnou (uměleckou) představu na konkrétní reálné téma. Někdy se dokonce ,,rekonstruktér“ pracující na ,,rekonstrukci“ pro velké muzeum odvolává na své sny. To vše vychází z představy, že oblast rekonstrukce je oblast naprosto volného pole fantazie, kde je vše dovoleno. Práce není motivována skutečným zájmem o přírodu, člověka a realitu, jedná se spíš o hru, dílčí prostředek vnějšího projevu určité organizace nebo jedince nebo o přímo společensky tolerované falsum. Jenom už samotný psychologický termín nástřelu pevného bodu posílá takové nekritické práce do oblasti mimo racionální svět.

Pseudorekonstrukce ilustrační - nezávazná práce provedená nespecializovaným výtvarníkem pod vedením nějakého dílčího odborníka, který se sice systematicky a kriticky o rekonstrukce nezajímá, ale chce nějak prezentovat jen některé konkrétní, například nově objevené artefakty, souvislosti nebo typy lidí. Dopouští se tradičně spousty začátečnických chyb, ale pokud přináší taková práce nové poznatky, nelze pak takové práci upřít sice silně diskutabilní, ale určitou míru přínosu. Při základních chybách je však i taková práce jednoznačně celkově kontraproduktivní.

Pseudorekonstrukce gradualistická - odvozuje se od evoluční gradualistické teorie, prezentuje jednotlivé kultury a vizáže lidí jako na přehledném schodišti pyramidy dokonalosti, většinou podle klíče - čím jsou mladší, tím jsou dokonalejší a naopak. Vyznačuje se především tendenčním výběrem materiálu, manipulací podkladů a přímou tabuizací (bagatelizací či zastíráním) některých nálezů a souvislostí. Jedná se o závažné chyby informačního filtru autorů takových prací (viz termín „gradualismus“). Jedná se o nekritickou paralelu s evolucionalismem.

Pseudorekonstrukce evolucionalistická - odvozuje se od evolucionalismu – teorie mechanismu vzniku a řazení kultur vypracovaná v devatenáctém století a ještě v témže století silně kritizovaná. Vysvětluje kulturní rozdíly jako rozdíly způsobené odlišnou organickou evolucí. Její zastánci takové kulturní rozdíly v zásadě odmítají vysvětlit nejpřirozenějším způsobem a to na základě psychologie, tj na principu změny mytologie či víry někdejších populací. Zajímavé je, že někdy volají po nutnosti multidisciplinárního přístupu pro vyhodnocení některého paleoetnika a zároveň odmítají pracovat s psychologií. Někdy se v současnosti setkáme s iracionálně diferencovaným přístupem, kdy se doporučuje multidisciplinární vyhodnocení například mladopaleolitického člověka, kdežto hodnocení neandrtálců aerektů se vymezuje jen několika málo oborů, především hodnocení na základě evoluce (nebo spíš některých jejich aspektů).

V tradici pohledu na dávného člověka v samé archeologii a dalších vědních oborech totiž zůstal zakonzervovaný názor o organickém primitivismu kulturně ,,primitivních“ lidí. Samostředný pohled evropské civilizace na okolní etnika vedl k nešťastnému rozdělení na civilizaci, barbary a divochy, kdy ovšem bylo předpokládáno, že projevem nejvyšší inteligence a vrcholem evoluce je civilizace, divoši jsou divocí, protože jsou organicky tak primitivní, že nemají sami ani tak vysokou inteligenci, ani o sobě nemohou rozhodovat, ani se nedají vzdělávat. Stačí si najít patřičné řádky například u Jacka Londona, ale i Alberta Schweizera. Tato společenská mytologie 19. a 20. století se samozřejmě přelila i na akedemickou půdu do prehistorie, antropologie, archeologie a dalších oborů, kde metamorfovala v řadu ,,logických“ a samozřejmých vysvětlení a v mnoha prvcích přežívá dodnes.

Je zajímavé, že řada lidí, kteří automaticky přijímají evolucionalistickou rekonstrukci, odmítá evolucionalismus jako kategorii z kulturně sociální antropologie. Je také zvláštní, že drtivá většina lidí, slyší-li nějakou kritiku evoluciobnalismu nebo gradualistické teorie evoluce, považuje tyto kritiky za nevědecké a v principu za neevoluční ba protievoluční. Evolucionalismus nebo respektive neoevolucionalismus jsou v kulturně sociální antropologii jen dvěma z desítek teorií kultur, které rozhodně nejsou jediné, které by počítaly s evolučním mechanismem. Jejich představa evolučního mechanismu je ale příliš zastaralá a neodpovídá současným výsledkům řady moderních oborů. Taktéž fiktivní gradualismus je jednou z mnoha teorií a v současnosti díky obecněji šířené znalosti laiků o počítačích a genetice je dnes snadné pochopit prudké evoluční změny v materiálu jako morfologickou okamžitou reakci na změnu genetického programu. Proto dnes po více jak půl století se daří i mezi veřejností šířit teorii náhlého výskytu a pak následné dlouhé stagnace organického materiálu, tak jak je známe z reálného paleontologického materiálu (viz Persona, mytologie novodobá, mytologie paleolitu, psychologie, Jung).

Pseudorekonstrukce heuristická - (viz heuristické uvažování) taková rekonstrukce, o níž obecně panuje přesvědčení, že je velmi věrohodná, ačkoli k takovému úsudku nejsou k dispozici všechny materiály. Heuristická ,,rekonstrukce“ vzniká nebo je posuzovaná jen na základě povrchních podobností a závěrů, které se jeví jako očividné, nejsou však logické, protože logika považuje děj statisticky častější za pravděpodobnější než jev méně častý. Heuristická rekonstrukce tak stojí na množství nástřelů, vtisků, symbolů a hesel novodobé mytologie.

Pseudorekonstrukce historizující - obraz řadící pravěké lidi časově a evolučně před trhany a ztroskotance středověku. Prezentuje je jako špinavé, rozcuchané, v hadrech a cárech oděné lidi v situacích a pózách středověkých zatracenců. Otázka je, jak by stejní autoři viděli Řeky, Římany a Egypťany, kteří žili také před středověkem. Jedná se o závažnou neznalost a o nerozpoznání kultur vzestupných od úpadkových (viz hesla).

Pseudorekonstrukce monodisciplinární - pseudorekonstrukce jednooborová – ,,rekonstrukce“ z pohledu jednoho nebo několika málo oborů (jen archeologie nebo jen morfologie nebo jen genetika mtDNA či jen evoluce a nebo jen paleoantropologie atd.).

Tedy je to přístup bez úplné škály celého spektra možných souvisejících vědních disciplín (někdy se objevuje programové odmítnutí dalších oborů, například při přístupu podle sovětského tvůrčího darwinismu (lysenkismus) či z jiných důvodů jako je jiná ideologie, finance, reálná grantová politika, subjektivní obraz světa, nevědomost, přecenění jednoho oboru, ztráta smyslu pro realitu, manipulace, nalhávání si, či přímo z důvodu podvodu.

(V současnosti v době grantové politiky je právě údobí monodisciplinárních ,,rekonstrukcí“ přímo spojených s podvody. Grantové společnosti chtějí výsledky z výzkumů, na které daly své peníze, tyto výsledky však v drtivé většině samy o sobě nemohou poskytnout ucelenější představu o celém spektru materiálů z různých oborů. Proto se pro uspokojení grantové organizace v některých případech pracuje s dílčími výsledky jako by to byly nejdůležitější a jediné možné výsledky z jediného možného oboru a na tomto podkladě pak vznikají i propagační ,,rekonstrukce“. Proto je řada odborníků často velmi skeptická k výsledkům kolegů z USA, kde se takový přístup nejčastěji objevuje. Profesor Jan Jelínek na přednáškách připomínal, že je nutné zajímat se i o pozadí výzkumu, o to, kdo ho platí a jaké má sám společenské a politické názory a zájmy).

Pseudorekonstrukce pasivní - autor takové rekonstrukce má snahu ukázat něco konkrétního z pravěku, ale vůbec se v oblasti nevyzná, tak jen pasivně obkresluje od jiných autorů. Svoje obkresleniny dál může upravovat přidáním nových reálií nebo fantasií nebo skládat dohromady s jinými dalšími vzory přejatých rekonstrukcí. Často se setkáváme s překresleninami překreslenin v už několikáté generaci, kdy nikdo neprovedl revizi. Nezřídka se s takovými pracemi setkáváme například v encyklopediích a školních učebnicích.

Pseudorekonstrukce pitoreskní - nepřirozeně podivné a uměle působící výjevy z pravěku budící dojem karikatury. Historicky se nejdříve objevuje v obrazové ,,rekonstrukci“ a později i ve filmové podobě, často doprovází dokumentární film. Týká se nejvíce podoby čelistí a tvaru a velikosti nadočnicových oblouků či valů, čela a hlavy na portrétech. Jedná se o ty případy, kdy výtvarník nebo filmař namaskuje současného člověka do podoby velmi dávného člověka, který měl úplně odlišné proporce. Přitom se dostane do neřešitelné situace, jak zmenšit čelo a ubrat hmotě hlavy na určitých místech. Proto se například používá předimenzované neanatomické předsazení nadočnicových valů, aby se opticky snížilo čelo. Ve srovnání s postavením očí tak vnější okraje valů vypadají bujně a neodpovídají tvaru lebky. Ovlasená část hlavy je tak zvětšena jako u pradávných lidí dozadu, do stran, až enormně dopředu a navíc i nahoru a s dalším nahromaděním hmoty kolem horní a dolní čelisti působí hlava už příliš přehmotněně a nepřirozeně. Zmenšení hlavy směrem nahoru, které existovalo u dávných lidí, tak celkový tvar hlavy zjemňovalo a nereálné přidávání hmoty na všechny strany vytváří spíš takovou frankensteinovskou podobu vidívanou často v televizních hraných dokumentech. V současnosti je však možné řešit situaci ve filmu dodatečnou digitální úpravou, což se bohužel zatím neděje.

Nalevo vidíme masku ,,pračlověka“ nasazenou na lidskou hlavu do televizního filmu o dávných předcích. Napravo vidíme skutečné proporční rozdíly: bíle je hlava současného běžného Evropana, černě je nakreslen obrys běžného evropského mladého erekta. Obrysová linie hlavy běžného moderního Evropana přesahuje směrem nahoru hlavu erekta, neandrtálce i mužské lebky hromady našich pavlovienců. Prosté vytvoření dojmu dozadu ubíhajícího, nízkého čela přestřelenýmvyzvětšováním nadočnicových oblouků evidentně nestačí. Obrysová linie je neskutečně umělá a deformovaná. Hlava působí velkým dojmem oproti tělu. Naopak samotná lebka erektů spíše působí malým dojmem ve srovnání s tělem a u řady evropských erektů je malá dokonce i zadní část hlavy.

Pseudorekonstrukce zesměšňující - u některých historických ,,rekonstrukcí“ lze uvažovat o možnosti záměrného znehodnocení a výsměchu směrem kpaleoetniku. To například v souvislosti, kdy výtvarník, architekt či členové komisí jsou protievolučně předpojatí a vybírají takovou podobu díla, která by evoluční postoj zesměšnila. Takové práce se objevily na počátku 20. století okolo neandrtálců, např. výrazy a postoje choromyslných, okusování holé kosti atd.

Podobné zesměšňující obrazy či televizní šoty se objevují dodnes jako ,,lidová představa o paleolitu“ (viz heslo), samozřejmě se jedná o hanobení vlastních předků a hanobení rasy a národa a takové prezentace jsou v některých případech právně postižitelné.

Poprvé se objevila představa neandrtálce jako psychicky vyšinutého nenormálního a neplnohodnotného člověka ve Filildově muzeu. Atributy, které zde vznikly, provázejí zpodobnění dávného člověka dodnes (kožešina přes boky, prázdná, holá kost, méněcenné postoje a výrazy). Srovnej se zobrazováním náboženských motivů ranného křesťanství (umění katakomb) a jeho vlivu na pozdější zobrazování náboženských motivů. (Princip vzniku mytologie a jejích symbolů.)

Pseudorekonstrukce romantická - vytváří image letní dovolené, polonahá, bronzově opálená těla, letní teplá krajina, teplomilné rostlinstvo, stany evokujícícamping, táborové ohniště, teplé uklidňující barvy obrazu. Romantika pokračuje v lovecké činnosti v takové krajině a to s myslivecky typickou zvěří (jelen, srnec, divočák, bažant, polní zajíc). Takové rekonstrukce divák přijímá emočně a rád, otázka je, proč vznikají takové vize i u prezentace kultur paleoklimaticky řazených do severských podmínek a paleontologicky k zoologickému výčtu zvířat typu, sob, pižmoň, polární zajíc či polární liška. Zřejmě se jedná o závažnou chybu informačního filtru autorů.

Pseudorekonstrukce symbolická - pohybuje se jakoby velmi blízko metody rekonstrukční paleoetnologie, ale zůstává jen povrchní. Uplatňuje se u ní jen primární symbol, který je výrazně dominantní. Například výjev v chatě pavlovienců představuje specifickou pózu dřepícího člověka - příslušníka přírodního národa. Póza je opravdu autentická pro příslušníka nějakého přírodního etnika, které se nám vybaví jako zástupné (symbolické) pro přírodní národ. Realitou však je, že to bude nejspíš člověk z tropické, subtropické nebo nejspíš nějaké aridní oblasti. A tak uvidíme pózu Kunga tam, kde by byla na místě charakteristická póza pro severská etnika (ve stoje). Podobně je to s materiály na obydlí a pod.

Zároveň je možné tímto termínem označit rekonstrukce s omezením variační šíře antropologické či kulturní na jediný typ vydávaný za univerzální. Např. ,,Takto vypadá neandrtálec, takto erektus, takto australopitékus!“. V prostředí chudém na samostatné uvažování (jako ve školství) jsou takové ,,obrázky“ tradičně využívány. Protože se děsíme představy, že by někdo ukazoval: ,,Takto vypadá Evropan, takto vypadá středoevropan takto vypadá Moravan, Polák, Čech atd.,“ nabízíme z mnoha závažných důvodů (podpora vyšinutí, vytváření úzkých atrap vedoucích později k mechanismům rasizmu a kulturní nesnášenlivosti) raději širší ukázku variačního spektra, která posouvá rozhled a toleranci do benevolentnějších mezí (srovnej s termínem „rekonstrukce generalizující“).

Pseudorekonstrukce prezentační tabulová - práce vycházející z potřeb muzeí a dalších institucí. Jde o komplexní, velkolepé předvedení života nějakéhopaleoetnika (nebo i nějaké pravěké epochy, lokality a podobně) široké veřejnosti. Historicky jsou právě takové ,,rekonstrukce“ nejspekulativnější a nejméně přínosné, protože jim nepředcházela systematická podrobná práce v jednotlivostech. Vlastně by měly takové práce být až výsledkem dlouhé řady předchozích dílčích rekonstrukcí. Pouhý zájem pořídit jen velkolepý efektní obraz, sochu či dioráma není nic jiného, než pokus, jak nějak vyzrát na větší finanční výdaje a obejít roky systematické práce a klíčové rekonstrukce (viz heslo „rekonstrukce klíčové“). To přirozeně vede k velmi uspěchaným závěrům. Paradoxem pak je, že takové instituce, které se pro takto uspěchanou ,,rekonstrukci“ rozhodnou, se vlastně výrazně vystaví reálnému nebezpečí šíření nepodložených spekulací či dokonce přímo bludů, které vlastně samy zaštítí.

Kapitola sedmá: REKONSTRUKČNÍ PALEOETNOLOGIE A PSYCHOLOGIE

Kritické hodnocení (myšlení) jako podmínečná psychologická kategorie v metodice práce rekonstrukční paleoetnologie

Přihlášení se k psychologii jako programové součásti metodiky práce znamená nutnost posoudit každý aspekt pracovního postupu ze strany kritického myšlení tak, abychom zůstali v realitě vědeckého hodnocení, nedostali se mimo tuto oblast a neučinili výzkum vědecky chybný. Pro někoho může být překvapivé, že u kritického myšlení psychologové nepřikládají nezbytnou nutnost matematizace výzkumu. Převedení dat výzkumu do číselných tabulek či grafů neznamená, že je taková práce automaticky vědecká. Stejně tak vědecká práce nevzniká dodržením určitého počtu stran či jistou časovou délkou výkladu. Vědecká práce musí splňovat určitá konkrétní kritéria kritického uvažování a logiky. Následně tyto faktory vyvolávají specifické otázky, na které musí daná práce odpovědět. Jinak by práce vypadávala nejen z oblasti kritického myšlení, ale i z oblasti vědeckého hodnocení a nezachrání ji ani tabulka, matematizace, nebo odvolání se na nějakou místní nebo světovou autoritu.

Jedním z důležitých momentů a podmínek kritického postupu (v oblasti psychologie) je neukvapenost v závěrech, dostatek reprezentačních i náhodných základních vstupních dat, dále sledování souvislostí z více než dvou oblastí, přísné oddělování domněnek od faktů, vyhýbání se jednoduchému prvoplánovému řešení vyplývajícímu ze vzájemných souvislostí pouhých dvou oblastí, takové zpracování, aby byla možnost opakování závěrů, vyloučení náhody, prověření jiného vysvětlení, vyloučení podsouvání rolí, vyloučení našeho kulturního vlivu, opatrné zacházení s individuální zkušeností, sledování vlivu prostředí,prověření experimentálním výzkumem a prověření reprezentativnosti výzkumu.

Kritický přístup a srovnávací psychologie a etologie

Fraňková a Bičík nabádají vysokoškolské studenty, jak postupovat při vědecké práci v oblasti chování živočichů.

,,Vědecká práce znamená přibližovat se postupně krok za krokem k pochopení určitých pravidelností, zákonitostí, příčin chování. Formulujeme výzkumné otázky, navrhujeme metodický postup, ověřujeme adekvátnost metod, pozorujeme, měříme, zapisujeme. Výsledky je třeba posoudit, objektivně je vyhodnotit za použití vhodných statistických a matematických postupů, je třeba hledat zdroje možných nežádoucích či náhodných faktorů, které ovlivňují výsledky, potom opatrně formulovat další pracovní hypotézy. Až po delší době je možné interpretovat výsledky, formulovat závěry a na konci našeho snažení je vědecká publikace, návrhy na aplikaci výsledků a naznačení perspektiv dalšího výzkumu…“ (Fraňková, Bičík, 1999)

Kapitola osmá: NÁSTIN ÚVODU DO REKONSTRUKČNÍ ETNOLOGIE

Rozdíly mezi rek. etnologií a rek. paleoetnologií

V podstatě je situace velmi podobná v obou případech. Reálně je rekonstrukce holocenních kultur daleko snadnější a i samotný koridor možného je daný chováním jediného druhu Homo sapiens sapiens. V paleolitu pracujeme nejméně se třemi druhy lidí a s možnou proměnou chování v čase vlivem selekce. Období holocénu oproti tomu je velmi krátká doba s jediným lidským druhem. Ve skutečnosti je však i tady nekritický kulturní i biologický evolucionalismus velmi živý a promítá se v mnoha oblastech našeho vnímání dávných kultur. To se děje většinou, když se ocitneme mimo historický či archeologický materiál. Například i jen drobná poznámka typu, že Římané se setkali s Barbary či cizími etniky, nám okamžitě evokuje opak civilizace a tedy i opak náš. Takže zde se uplatňuje dělení na ,,my“ a ,,oni“, jak je známe zesociobiologie. Na mysl nám přijde opak civilizovaného a už si představujeme dlouhé, rozcuchané vlasy, oděvy z kožešin, vousaté, nemyté tváře...

Terminologie holocenních kultur je plná takových zavádějících označení, která působí jako odrazový můstek pro nevhodné a přímo mylné asociace (dávný, pradávný, pravěk, první, starobylý, starý, stará, nejstarší, primitivní). Tyto termíny vznikají jako přirozené opaky označení - vyspělý, kulturní, civilizovaný, apod. Jedná se samozřejmě o nástřely. Vlivu nástřelu se však nikdy úplně nezbavíme a proto i zde musíme používat takové speciální pracovní postupy, které nástřely úplně a kvalifikovaně obcházejí (jednoduché rekonstrukční transformace či ilustrace jednoduchých činností, jež jsou dokladovatelné z nálezů – jako např. holení se, které vyplývá z nálezů břitev). I tak mnozí archeologové nebudou schopni skloubit obé dohromady. Představa muže z doby bronzové holícího se pomocí břitvy, kterou měl v hrobě, může být respektována na rekonstrukční metamorfóze, ale ne už v jiné souvislosti. Tady platí, že se může prosazovat oddělené vnímání téže reality při různých okolnostech. Specialitou posuzování holocenních kultur je mechanismus záhadného vzniku ,,vyspělých“ a ,,složitých“ kultur. Je dobré si všímat, jak se staví jednotliví badatelé k počátkům takových výrazných holocenních etnik či kultur. Často registrujeme velký údiv ,,Kde se vzaly tyto kultury?“

To proto, že tito badatelé se nemohou dobrat ničeho, co by dané kultury předcházelo. Je to především velkým dílem absolutně nedostatečná znalost paleolitických kultur a absence základních znalostí lidské psychologie. Malý zájem o paleolit pramení z velikého podceňování paleokultur. Pak se ovšem vytváří jen pole pro předsudky kolem ,,lepších“ etnik, ty jsou zbožšťovány a mytologizovány a kolem jejich zrodu je pak už dost prostoru pro ,,velmi solidní“ víru v zásah mimozemšťanů. Víra v mimozemšťany je dnes realitou a statisticky ne nevýznamnou, proto taková zásadní neznalost předholocenního archeologického materiálu u odborníků přináší dnes značné problémy vědě obecně.

Rozdíly v samotné oblasti rekonstrukcí jsou tyto:

1) Téma paleolitu je spojeno s nutností znalostí evolučních mechanismů, u holocenních kultur prvoplánově nikoli. Přesto nekriticky evolucionalistický pohled na kultury bez znalosti kulturologie je ošidný. Při řešení konkrétních úkolů někteří archeologové úspěšně obcházejí tuto oblast citem pro obecné lidské chování.

2) Koridor možného chování jednotlivců je pro paleolit jasněji definovatelný a etnika jej zdánlivě mnoho nepřekračují. U holocenních kultur se daleko více uplatňuje teorie chaosu pro složitou hierarchii společností (všichni nemohou být privilegovaní, všichni nemohou čerpat zdroje a pravděpodobně jsou sami zdrojem, který využívá někdo jiný).

3) Materiály v paleolitu jsou velmi významně redukovány vlivem času a prostředí. Naopak holocenní kultury jsou daleko lépe archeologicky dokladovatelné. Výjimečně se objevují i zakonzervované organické materiály (kůže, dřevo, kůra, traviny apod.) a to už z období první poloviny holocénu. Fenomenální je oproti paleolitu běžné používání dobře uchovatelné pálené hlíny, kdy tak máme celý nový vydatný zdroj informací o řemesle, dizajnu a výtvarném cítění. Navíc z hlíny nebyly zhotovovány jen užitkové předměty a tak máme i modely předmětů a objektů. Dále máme v pozdějších období holocenu prameny iluminační a obrazové a také písemné popisy.

Základní poznámky k některé hlavním tématům rekonstrukční etnologie

Klíčové nálezy, umění

Klíčové archeologické nálezy jsou ty, které nám dávají jinak těžko dostupné informace. Často spadají do oblasti umění a ideálním materiálem je keramika, která patří mezi dochovatelný materiál. Postavičky mohou mimoděk zachycovat detaily oděvu či výbavy, která se jinak nedochová. Například boty, sedla u koňů, střechu u domku a podobně. Specifickou prací je vyhledávání těchto materiálů a jejich převod do rekonstrukčních metamorfóz. Speciální kapitolou jsou výjimečně dochované archeologické materiály. Ty často vzbuzují automaticky zájem svojí nápadnou nevšedností, jen je nutné opět zajistit rekonstrukční metamorfózy. I zde je nutné postupovat logicky od snadno zvládnutelného detailu ke složitějšímu celku.

Selekce (klima, konkurence)

Celkový temperament etnika může být určitým způsobem velmi charakteristický. Promítají se do něj kulturní zvyklosti, způsob výchovy, ale může se jednat i o genetickou specifikaci povahy. Příkladem mohou být silné selekční tlaky, například u severských populací, kdy řemeslná, konstrukční i umělecká úroveň, ale i trpělivost, všímavost a orientační smysl je nutnou podmínkou k přežití. Selekční tlak v tak extrémních podmínkách může velmi zúžit koridor chování takového etnika. Podobně je to v aridním prostředí. Jinde, kde jsou podmínky příznivější, se může povaha určitého etnika jevit otevřenější.

Specifickou oblastí selekce jsou vnitrospolečenské poměry, kdy určitá část holocenní populace je v podstatě určitým geneticky ukončeným materiálem. Je na okraji společnosti, jen těžko může zakládat rodiny, nemůže se hmotně zajišťovat. Je to jen jakási surovinová rezerva. To se může dít napříč celou populací, jindy jen v určitých vrstvách. Někdy se tak děje v rámci mechanismu vyšinutí a vytlačeni na okraj společnosti jsou postižení nebo lidé cizího původu či jinak odlišní. Ale mohou to být i přirozeně slabí jedinci, které agresivní hierarchizovaná společnost považuje za méněcenné a shovívavost k nim považuje za projev slabosti. Paradoxně to může být u společností bez přímé sociální vazby mezi vrstvami společnosti i taková přirozená část populace jako vlastní děti, vlastní ženy, vlastní staří. Při zvyšování koncentrace lidí, při určité mytologii a příležitostech může takové jednání nabývat větších rozměrů.

Biologické principy obecně, evoluční mechanismy

Adaptační mechanismy, převedení genetické evoluce do memetické evoluce s jejím negativním dopadem na organismy. Chování jako adaptační mechanismus je ohromným potenciálem přežití druhu přizpůsobením. Tento mechanismus je tak jako celá evoluce slepý a při přechodu na chování s memetickým principem naučeného - převzatého chování se individualita ztrácí a mem se chová podobně jako bakteriální nákaza: Memy mohou být totiž nejen pozitivní, ale i negativní a navíc jejich význam se může ve změněném prostředí měnit. Proto považovat memy za dokonalou formu evolučního mechanismu by bylo nemoudré, ba memy mohou kultury činit skutečně těžkopádnými. Pro tuto oblast je nesmírně důležité nastudovat si základní materiály o chování a memech z Evoluční biologie (např. Evoluční biologie od Jaroslava Flégra). Stejně tak je vhodné nastudovat biologické potřeby a možnosti organismu člověka.

Psychologie

Pro chování jedince je vhodná individuální psychologie jedince a pro chápání proměny psychiky jedince ve společnosti a psychiky lidí ve společnosti je dobré dostudovávat materiály sociální psychologie. Tento dvojaký přístup vychází z faktu, že se jedinec chová střídavě podle různých modelů chování, podle okolností. Přičemž chování jedince ve skupině je velmi překvapivě negativní, protože se aktivuje celá řada specifických mechanismů. Pro laika je to jak šokující, tak i velmi atraktivní oblast, protože se dozví, že lidé jako skupina se velmi často chovají předem předvídatelným způsobem, jako by měli v sobě neměnný program. A to je dnes v době počítačů velmi blízké a dobře uchopitelné téma.

Kulturní principy, princip stability - princip změny

Princip stability určité kultury jako samostatného, individuálního celku pluralitně vřaditelného mezi ostatní kultury je zároveň podnětem a příčinou jeho nestability a změny. Jakmile se nějaká kultura stabilizuje, je v ten okamžik plně závislá na opakovatelně stejném využití zdrojů. Zdroje surovin jsou však přístupné různou měrou, která může být proměnlivá a to kvůli geologické situaci, klimatickým změnám nebo kvůli specifické ekologické situaci. Například malé zemědělské osady vypadají desetiletí velmi stabilně a vše působí dojmem, že změnit život uvnitř by mohla jen nějaká invaze zvenčí. Ve skutečnosti se vyčerpávaly zdroje kolem osad a od určité chvíle například jen samotná doprava dřeva na otop a jako stavebního materiálu začne být problematická. Musí se postavit a provozovat cesty, musí se udělat základny pro práci v odlehlejších oblastech, ty se musí zásobovat, někteří lidé se už nebudou každý den vracet domů. Les se stejně nebude kácet plošně, ale podél míst, kde je terén vhodný pro odvoz dřeva a tak mohou vznikat dlouhé koridory, na jejichž konci budou už velmi vzdálené základny a doprava a cestování se stane výrazným prvkem života určité skupiny daného společenství. Aby tedy mohla daná společnost žít stále stejně a využívat stále určitý materiál, jehož výskyt se mění těžbou lokality, musí se měnit struktura osídlení a zvyklosti dané komunity. Je však také možné, že brzo dojde na spory o suroviny s jinými komunitami. V podstatě mluvíme o změně, která vychází ze snahy nic nezměnit. Existují i radikálnější změny, kdy se mění úplně materiály, technologické postupy, mytologie a podobně. To však bývá prosazováno většinou až tehdy, když se zdroje úplně vyčerpají nebo se stanou z nějakých důvodů nedostupné. Je možné, že poté budou některé nové technologie i ,,vyspělejší“ a konstrukčně dokonalejší.

Vyčerpávání zdrojů se děje u všech holocenních lidnatějších kultur, proto mohou budit dojem celkového technického a technologického pokroku po časové ose. Tento proces však může být a v mnoha případech zřejmě je spíše nikoli věcí prosazování pokroku, ale nutnou reakcí na nový stav kolem surovinové základny. Pohled na technologické změny z tohoto úhlu nám pomůže oprostit se od příliš zúženého evolucionalistického pohledu na proměny společností. Nakonec budeme pracovat i s kulturami, které úplně zmizely, s lokalitami, které se vylidnily a s místy, která zůstala opuštěna. To proto, že surovinové krize nešlo v daných podmínkách nijak řešit (např. město Ankor).

Experimenty, funkční modely

Jsou pro holocenní kultury specifické v tom, že řada činností se dá ještě najít u jiné kultury nebo byla donedávna součástí jiné kultury. Na rozdíl od experimentu, který může být prováděn experimentátorem zcela neznalým daného řemesla a dopouštějícím se řady základních hrubých chyb, je fungující řemeslná produkce v jiné kultuře zaběhaná, práce je prováděna z ideálních surovin sbíraných ideálním způsobem ve správném období a suroviny jsou následně odborně ošetřeny. Samotné zpracování surovin se zase provádí nejen správně, ale často také neobyčejně zručně (fortelně). U větší skupiny lidí spíš najdeme jedince, kteří mají pro danou činnost nadání i zručnost než v malé, umělé skupině, kde naopak zruční jedinci mohli být odselektováni. Proto výsledky experimentátorů mohou být zcela zavádějící, především počáteční experimenty nám předvádějí velmi chabé výsledky. Pěkným příkladem jsou ukázky mořeplavby na rákosových člunech Thora Heyerdala. Ačkoli rákos sám plave a v prostém, heuristickém duchu by neměl být žádný problém s takovým plavidlem, už sklizeň rákosu v nevhodnou dobu zapříčinila sáknutí stébel a tím i krach tohoto náročného námořního dobrodružství. Každá činnost je řetězem mnoha prací, které musí být prováděny kvalitně a v logických návaznostech. Jediné porušení článku pak může vést k omylu, že nějaká výroba nebyla realizovatelná. Naše výsledky nesmíme proto přeceňovat. Experimenty jsou nutnou a přirozenou součástí vědy. Není to žádná nadstavba ani kuriozita.

Kapitola devátá: Historie rekonstrukční paleoetnologie

Existují především dva nezávislé proudy. Jeden je oficiální, ten je daný ze strany společnosti a potřebou prezentovat určité informace veřejnosti. Pro tyto účely se v USA v Americkém muzeu stává „dvorním“ malířem ředitele muzea legendární malíř Charles Knight. Tato spolupráce funguje, protože v USA je známo, že na skvělou propagaci je třeba dávat výjimečné finanční částky. Udržet si solidního a těžko nahraditelného umělce je samozřejmě prioritou. Jinde se uplatňují jen dočasné spolupráce, kdy vznikají jen narychlo sestavené pracovní týmy, jejichž práce má znovu a znovu řadu začátečnických chyb. V MZM a NM se pokouší na konci 80. let použít k takové práci výtvarníka v rámci hierarchie muzejní organizace, placeného jako běžného výtvarníka. Tragikomický experiment končí útěkem výtvarníka za železnou oponu. Fungující profesionální rekonstrukce, kterým se někdo bude věnovat systematicky, jsou možné jen z libovůle vedení velkých nebo dobře financovaných muzeí. Z vnějšku není možné do situace nijak zasáhnout a změnit ji.

Druhý proud je nezávislý na společnosti a není z její strany financován. Zobrazování pravěku je tak spojeno s určitou návratností nebo komercí, knihy, ilustrace, film, televize. Pokud byl například ekonomicky silný trh publikací s tématem pravěku a autorské honoráře byly solidní, vznikala platforma téměř profesionálníhorekonstruktérství. U nás je spojena tato forma rekonstrukcí se jménem Zdeňka Buriana. Především v oblasti paleolitu se na konci této éry objevuje komiks (Libor Balák), který je ve své monotématičnosti ještě výhodnější pro financování rekonstrukcí. Takže na konci 80. let a začátkem 90. let minulého století u nás máte srovnatelné rekonstrukce paleolitu se západní Evropou. Tato situace ale rychle mizí a prostor ztrácí finance. U nás tak zůstávají mimo hru výtvarníci jako Libor Balák a Jiří Grbavčic(generace odepsaných). Prosté napodobení postupu kdysi úspěšného Zdeňka Buriana není možné, navíc má dílo Zdeňka Buriana mnoho nepřátel, ale i přátel, kteří jiné pojetí chápou jako porušení svatosti neomylného poloboha. Ti spolu dohromady vytváří velmi negativní prostředí pro profesionalizaci rekonstrukcí. Zajímavé je, že pojetí současné rekonstrukční paleoetnologie vlastně stojí na myšlenkových základech ze 70. let 20. století, které budovala generace Jaroslava Maliny a Antonína Hluštíka. Teoretická koncepce v podání Antonína Hluštíka se zcela odlišovala od Burianovy jak po odborné tak po výtvarné stránce. Postupně se tyto principy propojovaly s koncepcemi Jana Jelínka a byly předobrazem praktických metodik postupně vedoucích k rekonstrukční paleoetnologii. Současná výuka rek. paleoetnologie na Katedře experimentální archeologie je tak i určitým logickým spojením různých cest původně jediného myšlenkového proudu. Bez podkladů a práce Jaroslava Maliny (propagátor experimentální archeologie) a Antonína Hluštíka (teoretik výtvarné rekonstrukce pravěkého života). V současné době jde nejen o propagaci paleolitu a jeho skutečné tváře, ale také o propagaci a výuku rekonstrukční paleoetnologie, jakožto základního úkolu, od kterého je možné, aby se odvíjela další činnost vedoucí k systematické profesionální práci.

Paralelně vzniká paleoetnologie a paleoetnologické pracoviště AV v Brně jako symbolická návaznost na práci Karla Absolona (90. léta 20. století), posléze se objevují skutečné studie z pohledu paleoetnologie. Také se začíná užívat společně dohodnuté označení pro paleoetnologii mezi Liborem Balákem a Jiřím Svobodou. V současnosti se z pohledu rekonstrukční paleoetnologie jeví paleoetnologie (z AV Brno) jako modelová rekonstrukční paleoetnologie, tedy jen jako určitá oblast širšího celku. Oba přístupy se prolínají a uplatňují v expozici na www stranách AV Brno (projekt Antropark), kde je pro veřejnost předvedena řada starších, ale i nejnovějších rekonstrukcí, které mnohdy vznikaly jako základní obrazové doprovodné materiály k publikaci o Personě gravettienu.

V současnosti se řeší střet rekonstrukcí a pseudorekonstrukcí a hledá se cesta jak k profesionalizaci, tak k zajištění kontinuity tradice domácí rekonstrukce do budoucna.

Kapitola desátá: PSYCHICKÉ MECHANISMY ZKRESLUJÍCÍ VYHODNOCENÍ

KULTUR PALEOLITU

Některé základní psychické mechanismy negativně ovlivňující nebo i zcela blokující racionální úsudek při hodnocení schopností paleoetnik (78 položek)

a) Řazeno abecedně

Asociace

Autosugesce

Dožadování se stálého opakování již známého symbolu - příběhu (archetypu)

Efekt nástřelu pevného bodu (nevhodným označením, svévolným symbolem)

Heuristické myšlení

Hierarchický tlak

Individuální informační filtr

Jev Pygmalion

Klam

Konvenční tlak

Kulturní zastínění

Nalhávání si (vyrovnávání se s rozporem)

Naplnění archetypu

Nebezpečí z předem daného stereotypního zařazení

Nedodržení kritického hodnocení

Nekritické připsání vyhraněných rolí pod vlivem okolí

Nekritické držení se dílčího výsledku v bádání

Nevhodné heslo (symbol, obraz), které aktivuje paměťovou síť s konvenčními (společensko-mytologickými) informacemi

Novodobá mytologie

Ovlivnění okolím

Odlidštění

Odlišné vnímání

Paralyzace pomocného chování

Paralyzace odlišných a kritických myšlenek

Paralyzace empatie

Posunuté a úchylné posuzování žen, dětí, sexuálního chování, rodinných vztahů a agrese pod tlakem v přelidněném prostředí

Potlačení nevhodných vzpomínek (zvláště těch dat, která by ohrožovala společensky přijatelnou a zažitou představu)

Potlačení (vytěsnění) nevhodných informací

Poslouchání příkazů

Potlačení empatie

Pověření (vytvoření přímé sociální vazby s úkolem hlídat nějaký názor, šířit nějaký názor)

Poruchy empatie

Persona primitiva

Projekce stínu (persony) (vícenásobná projekce)

Připsání schopností a vlastností na základě některých rysů podoby obličeje

Radost (libost) z odhalení (v rámci mechanismu vězeň věznitel)

Radost (libost) z potlačení ,,vzpoury“ (v rámci mechanismu vězeň - věznitel)

Rezignace

Sebeklam

Snaha potvrdit své vlastní předpoklady

Spojení - trvání na konvenční představě s pozitivní odezvou (zkušenost získaná ze školy)

Skupinový tlak

Sociální podmínky

Sociálně obecně přijímané očekávání

Síla vlivu okolí

Symbolické (zkratkovité a povrchní) hodnocení

Syndrom chlapáka

Svévolná diskriminace (efekt modrookého)

Subjektivní obraz světa - vlastní realita

Sugesce

Stín (persony) (jednoduchá projekce)

Strach (z porušení konvence, z mechanismu vyšinutí atd.)

Střet kultur

Tlak nevědomí

Tlak podvědomí

Tlak extrémní situace

Tlak znovuprožívaných emočních prožitků (provázejících původní konvenční představy)

Traumatický vtisk ze špatně dochovaného archeologického materiálu

Trvalý vliv nástřelu pevného bodu

Uváznutí (v konvenčním přístupu)

Uváznutí v archetypu

Úzkost paralyzující

Vliv mylně přehnaného obrazu (podávaného společností)

Vliv mylně přehnaného obrazu (podávaného autoritou)

Vliv osobních traumatických prožitků

Vtisk

Vyrovnání se s představou smrti na základě zkušenosti spojené s představou o pralidech

Vyšinutí zapříčiněné odlišností

Vznik falešných vzpomínek

Vztah vězeň - věznitel (vězeňský experiment)

Začlenění povrchních představ do vědomého i nevědomého Já (do komplexu osobnosti)

Základní přisuzovací chyba

Zařazování nových informací do zažitých schémat

Závěr z věcí, které se jeví jako očividné

Změna informačního filtru

Ztráta soucitu okolí

Ztráta schopnosti navzájem porovnávat určité související oblasti

b) Řazeno podle společných znaků

Sociální psychologie

Mechanismy odvozené od skupinového tlaku

Konvenční tlak

Klam

Nekritické připsání vyhraněných rolí pod vlivem okolí

Ovlivnění okolím

Paralyzace pomocného chování

Posunuté a úchylné posuzování žen, dětí, sexuálního chování, rodinných vztahů a agrese pod tlakem v přelidněném prostředí

Potlačení nevhodných vzpomínek (zvláště těch dat, která by ohrožovala společensky přijatelnou a zažitou představu)

Sebeklam

Skupinový tlak

Sociálně obecně přijímané očekávání

Síla vlivu okolí

Strach (z porušení konvence, z mechanismu vyšinutí atd.)

Střet kultur

Vliv mylně přehnaného obrazu (podávaného společností)

Ztráta soucitu okolí

Mechanismy odvozené od hierarchického tlaku

Hierarchický tlak

Klam

Radost (libost) z odhalení (v rámci mechanismu vězeň věznitel)

Radost (libost) z potlačení ,,vzpoury“ (v rámci mechanismu vězeň - věznitel)

Sebeklam

Sociální podmínky

Svévolná diskriminace (efekt modrookého)

Vliv mylně přehnaného obrazu (podávaného autoritou)

Vztah vězeň - věznitel (vězeňský experiment)

Jiné sociální moduly (programy) chování

Jev Pygmalion

Pověření (vytvoření přímé sociální vazby s úkolem hlídat nějaký názor, šířit nějaký názor)

Naučené chování

Kulturní zastínění

Nebezpečí z předem daného stereotypního zařazení

Nevhodné heslo (symbol, obraz), které aktivuje paměťovou síť s konvenčními (společensko-mytologickými) informacemi

Paralyzace odlišných a kritických myšlenek

Poslouchání příkazů

Potlačení empatie

Individuální psychologie

Poruchy

Poruchy empatie

Individuální psychologie

Naučené chování

Persona primitiva

Spojení - trvání na konvenční představě s pozitivní odezvou (zkušenost získaná ze školy)

Schémata (moduly - programy) chování

Asociace

Dožadování se stálého opakování již známého symbolu - příběhu (archetypu)

Efekt nástřelu pevného bodu (nevhodným označením, svévolným symbolem)

Heuristické myšlení

Nalhávání si (vyrovnávání se s rozporem)

Naplnění archetypu

Novodobá mytologie

Odlidštění

Paralyzace empatie

Projekce stínu (persony) (vícenásobná projekce)

Připsání schopností a vlastností na základě některých rysů podoby obličeje

Symbolické (zkratkovité a povrchní) hodnocení

Syndrom chlapáka

Stín (persony) (jednoduchá projekce)

Vyrovnání se s představou smrti na základě zkušenosti spojené s představou o pralidech

Vyšinutí zapříčiněné odlišností

Základní přisuzovací chyba

Zařazování nových informací do zažitých schémat

Závěr z věcí, které se jeví jako očividné

Mechanismy vyvolané funkčními změnami vědomí

Autosugesce

Trvalý vliv nástřelu pevného bodu

Potlačení (vytěsnění) nevhodných informací

Sugesce

Tlak nevědomí

Tlak podvědomí

Tlak extrémní situace

Tlak znovuprožívaných emočních prožitků (provázejících původní konvenční představy)

Traumatický vtisk ze špatně dochovaného archeologického materiálu

Vliv osobních traumatických prožitků

Vtisk

Vznik falešných vzpomínek

Začlenění povrchních představ do vědomého i nevědomého Já (do komplexu osobnosti)

Osobnostní charakteristiky

Individuální informační filtr

Odlišné vnímání

Subjektivní obraz světa - vlastní realita

Změna informačního filtru

Stav okamžitého individuálního projevu

Nedodržení kritického hodnocení

Nekritické držení se dílčího výsledku v bádání

Rezignace

Snaha potvrdit své vlastní předpoklady

Uváznutí (v konvenčním přístupu)

Uváznutí v archetypu

Úzkost paralyzující

Ztráta schopnosti navzájem porovnávat určité související oblasti

Kapitola jedenáctá:

POSTUPY OBCHÁZENÍ NEGATIVNÍCH PSYCHICKÝCH MECHANISMŮ

PŘI VYHODNOCOVÁNÍ KULTUR PALEOLITU

(Některé možnosti postupu proti základním negativním psychickým mechanismům, které ovlivňují nebo i zcela blokují racionální úsudek při hodnocení schopností paleoetnik)

Sociální psychologie

Mechanismy odvozené od skupinového tlaku

Vytváření malých, pracovních skupinek specialistů (podle psychologie organizace)

Využití určitých materiálů a postupů k informovanosti odborníků ve skupině (využití skupinového tlaku)

Dovolávání se výsledků specializovaných skupinek vědců na veřejnosti

Násobení (množství) nové podoby obrazů dávného člověka v společnosti

Mechanismy odvozené od hierarchického tlaku

Využití informací vědců, kteří jsou uznávanými autoritami, působí v prestižních institucích

Využití obecně známých autorit (celebrit) k šíření informací a propagace

Zabezpečení předávání objektivních informací ve školství a v muzejnictví v rámci hierarchie

Jiné sociální moduly (programy) chování

Věnovat se zpracovávání materiálů kolem dávných dětí jako určité umělé skupiny

Pověření -zaúkolování (vytvoření přímé sociální vazby s úkolem hlídat nějaký názor, šířit nějaký názor)

Naučené chování

Využití těch znalostí, které už lidé mají a na kterých trvají (především z jiných oblastí)

Je třeba místo dosavadního obrazu paleolitu nabídnout komplexnější, mnemotechnicky propracovaný materiál

Vytváření nového místa v paměťové síti - nová hesla, nové symboly a hesla (nová mytologie)

Naučit lidi, že se mohou právě díky novému systému ptát a přemýšlet nad minulostí

Využít mechanismu příkazů a dát ze strany vědecké instituce ,,příkaz“ ke změně méně vědeckým institucím