Inteligence

a senzomotorické

_funkce

57

KAPITOLA III

Inteligence a vnímání

Vnímání je poznávání předmětů nebo jejich pohybů na základě přímého styku, k němuž dochází v daném okamžiku. Naproti to­mu myšlení je poznání, k němuž dochází, když zasahují okliky a zvětšují se prostorově časové vzdálenosti mezi subjektem a ob­jekty. Intelektuální struktury, hlavně operační grupování, která charakterizují konečnou rovnováhu vývoje inteligence, by tak mohly existovat vcelku nebo zčásti od začátku v podobě organi­zací společných pro vnímání a myšlení. To je jmenovitě ústřední myšlenka „tvarové teorie", která sice nezná pojem zvratného grupování, ale popsala zákony celostní strukturace, jimiž se po­dle ní řídí současně jak vnímání, motorika a elementární funkce, tak samo usuzování a zvláště sylogismus (Wertheimer). Musíme tedy vyjít od vjemových struktur a zkoumat, zda se z nich nedá odvodit výklad celého myšlení, včetně grupování jako takových.

Historický přehled

Ve všech dobách jedni psychologové obhajovali a druzí odmítali předpoklad, že mezi vnímáním a inteligencí existuje těsná sou­vislost. Budeme se zde zmiňovat jen o autorech experimentál­ních výzkumů, nikoli o nespočetných filozofech, kteří jen „uvažo­vali" o tomto tématu. Vyložíme stanovisko experimentátorů, kte­ří chtěli vysvětlit vnímání z působení inteligence, i těch, kteří se snaží vyvodit inteligenci z vnímání.

Helmholtz bezpochyby první položil v moderní podobě otázku souvislostí mezi vjemovými a operačními strukturami. Je zná­mo, že zrakové vnímání může docházet k určitým „konstantám", které vyvolávaly a stále vyvolávají řadu výzkumů. Velikost je na

58

dálku vnímána téměř správně, i když obraz na sítnici je značně menší a třebaže také perspektiva působí zmenšení vnímaného předmětu. Tvar poznáváme, ačkoli je na sítnici obrácen. Barvu rozpoznáváme v plném světle i ve stínu, atd. Helmholtz se po­koušel vyložit vjemové konstanty zásahem „podvědomého usuzo­vání", které podle něho koriguje bezprostřední počitek a přitom se opírá o získané vědomosti. Když si připomeneme, jak Helm­holtz se intenzivně zajímal o vytváření pojmu prostoru, předsta­víme si, že tato hypotéza musila mít určitý význam v jeho myš­lení. Cassirer (když sám se tou myšlenkou zabýval ze své strany) vyslovil předpoklad, že velký fyziolog, fyzik a geometr hleděl vy­světlit vjemové konstanty zásahem jakési geometrické „grupy", vlastní podvědomé inteligenci působící ve vnímání. Pro konfron­taci intelektuálních a vjemových mechanismů, kterou zde prová­díme, je to velmi zajímavé stanovisko. Vjemové „konstanty" na senzomotorické úrovni se opravdu dají srovnávat s různými po­jmy „zachování", které vyznačují první výboje inteligence (zacho­vání celků, látky, váhy, objemu atd. přes zjevné deformace). Za­chování v těchto významech je vždy působeno „grupováním" ne­bo „grupou" operací, a proto kdyby se zrakové konstanty daly přičítat podvědomému usuzování v podobě „grupy", mezi vnímá­ním a inteligencí by byla přímá strukturální souvislost.

Už Hering však odpověděl Helmholtzovi, že zásahem intelek­tuálního poznání se vjem nemění. Prožíváme zřejmě stejný klam zrakový nebo klam váhy atd., když známe objektivní hodnoty vnímaných dat. Hering z toho tedy vyvozoval, že uvažování vů­bec nezasahuje do vnímání a že „konstanty" jsou působeny ryze fyziologickými regulacemi.

Helmholtz i Hering věřili v existenci počitků předcházejících před vjemy a představovali si vjemovou „konstantu" jako opravu, kterou na počitcích provádí inteligence (podle Helmholtze) nebo nervové mechanismy (podle Heringa). Problém byl nastolen zno­vu, když von Ehrenfels objevil v r. 1891 celostní vjemové kvality (Gestaltqualitáten), jako je např. kvalita melodie, kterou rozpo­znáváme, i když se transpozicí změní všechny tóny (a kdy žádný elementární počitek nemůže zůstat stejný). Z tohoto objevu vyšly dvě školy, z nichž jedna navazovala na Helmholtze v tom, že se

59

dovolávala inteligence, a druhá na Heringa, když popírala vliv inteligence. „Štýrskohradecká škola" (Meinong, Benussi atd.) vě­ří dále v počitky, a tak vysvětluje „celostní kvality" jako výsledek syntézy. Protože celostní kvalita je schopna přenosu, je považo­vána za dílo inteligence jako takové. Meinong šel tak daleko, že z tohoto výkladu vytvořil celou teorii myšlení založenou na po­jmu totality (podle něho „kolektivní předměty" zajišťují spojení mezi vjemovou a pojmovou oblastí). Naproti tomu „berlínská ško­la", která stojí u kolébky „tvarové psychologie", zaujala opačné stanovisko. Pro ni už neexistují počitky jako elementy před vje­my nebo nezávislé na vjemech (jsou to „strukturované", nikoli „strukturující" obsahy). Celostní tvar, jehož pojem je zobecněn na celé vnímání, není už považován za výsledek syntézy, ale za primární skutečnost, vytvořenou v podvědomí a povahy stejně fyziologické jako psychologické. Tyto „tvary" (Gestalt) se dokonce vyskytují na všech úrovních duševní hierarchie a podle berlínské školy lze očekávat, že inteligenci vysvětlíme z vjemových struk­tur, místo abychom nechávali usuzování nepochopitelným způso­bem zasahovat do vlastního vnímání.

Během dalšího zkoumání stoupenci školy zvané „Gestaltkreis" (von Weizsacker, Auersperg aj.) se pokusili rozšířit pojem celost­ní struktury a od začátku zahrnout do něho vnímání a pohyb, které podle jejich názoru spolu nutně souvisí. Vnímání by z to­hoto hlediska předpokládalo zásah motorických anticipací a re­konstrukcí, které sice inteligenci neimplikují, ale přece jen ohla­šují. Tento směr můžeme pokládat za obnovu helmholtzovské tradice, zatímco jiné současné práce se inspirují u Heringa a vní­mání vykládají ryze fyziologicky (Piéron aj.).

Tvarová teorie a její výklad inteligence

0 stanovisku tvarové psychologie se musíme zmínit zvlášť nejen proto, že tato škola znovu předložila velký počet problémů, ale hlavně proto, že podala úplnou teorii inteligence, která zůstane

1 pro její odpůrce vzorem psychologického důsledného výkladu.

Ústřední myšlenkou tvarové teorie je předpoklad, že duševní soustavy nikdy nejsou vytvářeny syntézou nebo asociací elemen-

60

tů, daných izolovaně před jejich spojením, ale že to vždy jsou to­tality, organizované od počátku v celostním „tvaru" nebo v ce­lostní struktuře. Tak vjem není syntézou předchozích počitků. Na všech úrovních je řízen „polem", jehož elementy spolu navzá­jem souvisí už proto, že jsou vnímány společně. Např. jeden čer­ný bod na velkém archu papíru nemůže být vnímán jako izolova­ný element, i když je tam zcela sám, protože se odděluje jako „fi­gura" od „pozadí", tvořeného papírem, a vztah figura - pozadí předpokládá organizaci celého zrakového pole. Důkaz spočívá dále v tom, že v krajním případě bychom mohli vnímat arch jako předmět („figuru") a černý bod jako otvor, tj. jako jedinou viditel­nou část „pozadí". Proč dáváme v tomto případě přednost první­mu způsobu vnímání? Proč, vidíme-li místo jednoho bodu tři ne­bo čtyři dostatečně blízko sebe, nemůžeme zabránit, abychom je nespojovali ve virtuální tvary trojúhelníků nebo čtyřúhelníků? Je tomu tak proto, že elementy vnímané v témže poli jsou bez­prostředně spojeny v celostní struktury, podléhající přesným „zá­konům organizace".

Tyto zákony, které řídí všechny souvislosti v daném poli, jsou podle „gestaltistické" hypotézy zákony rovnováhy, které řídí ner­vové procesy vyvolané psychickým stykem s vnějšími předměty a také samotnými předměty, spojené v celostní obvod zahrnující současně organismus i jeho blízké okolí. Z tohoto hlediska vje­mové (motorické aj.) pole se dá přirovnávat k silovému poli (elek­tromagnetickému atd.) a podléhá také analogickým principům minima, nejmenší akce atd. Máme-li před sebou množství ele­mentů, vtiskujeme jim celostní tvar, který není libovolným tva­rem, ale tvarem, který nejjednodušším možným způsobem vy­jadřuje strukturu pole. Vnímaný tvar je tedy determinován pra­vidly jednoduchosti, pravidelnosti, blízkosti, symetrie atd. Odtud plyne základní zákon (tzv. zákon „pregnantnosti"): tvar, který se vnucuje, je ze všech možných tvarů vždy „nejlepší", tj. nejvyrov­nanější. Kromě toho „dobrý tvar" je vždy možno „transponovat" jako melodii, v níž měníme všechny tóny. Tato transpozice, kte­rá dokazuje nezávislost celku na částech, se však také dá vyložit zákony rovnováhy. Vztahy mezi novými elementy jsou stejné, ja­ko byly mezi dřívějšími elementy, a proto vzniká stejný celostní

61

tvar nikoli na základě srovnávání, nýbrž opětovným vytvořením rovnováhy asi tak, jako v kanálu, kde se otevře zdymadlo, vodní hladina nabývá opět horizontálního tvaru, ale na jiné úrovni. Charakteristika těchto „dobrých tvarů" a studium „transpozic" podnítilo řadu velmi zajímavých experimentálních prací, které však není třeba podrobně zde rozvádět.

Naopak pečlivě si musíme všimnout teze pro tvarovou teorii podstatné, že „zákony organizace" jsou nezávislé na vývoji a v důsledku toho jsou stejné na všech vývojových stupních. Toto tvrzení je samozřejmé, když se omezí na funkcionální organizaci nebo na „synchronickou" rovnováhu chování, neboť ta je nezbyt­ná na všech úrovních a z ní také pochází funkcionální souvislost, jak jsme již zdůraznili. Obyčejně se však proti takové neměnné funkci stavějí struktury následující po sobě; ty jsou chápány z hlediska „diachronického" a mění se od jednoho vývojového stupně k druhému. Pro „Gestalt" je právě příznačné, že spojuje v jediný celek funkci a strukturu pod názvem „organizace" a že její zákony považuje za neměnné. Proto tvaroví psychologové na­hromadili pozoruhodné množství materiálu a snažili se ukázat, že vjemové struktury jsou stejné u malého dítěte, u dospělého člověka a vůbec u obratlovců všech kategorií. Podle nich jediný rozdíl mezi dítětem a dospělým záleží v relativní důležitosti ně­kterých společných faktorů organizace, např. blízkosti, ale sou­bor faktorů zůstává stejný a struktury, které z nich vyplývají, podléhají stejným zákonům.

Tvaroví psychologové také soustavně řešili známý problém vjemových konstant. Všimneme si zvláště dvou momentů v jejich postupu. Předně, podle nich konstanta, např. velikosti, neopra­vuje počáteční zkreslený počitek, spojený s vymezeným obrazem na sítnici, protože izolovaný počáteční počitek neexistuje a obraz na sítnici je pouze obyčejný článek v řetězu, jehož celkový obvod spojuje předměty s mozkem prostřednictvím příslušných nervo­vých procesů. Při hloubkovém vidění získává předmět svou sku­tečnou velikost bezprostředně a přímo, prostě na základě zákonů organizace, které působí, že tato struktura je ze všech nejlepší. Za druhé, podle tvarových psychologů se vjemové konstanty ne­získávají učením, ale jsou dány v hotové podobě na všech vývojo-

62

vých úrovních, u zvířete a u kojence stejně jako u dospělého člo­věka. Zjevné výjimky, zjištěné experimentálně, se vysvětlují tím, že „vjemové pole" není vždycky dostatečně strukturované a že nejlepší konstanta se vyskytuje tam, kde zkoumaný jev je sou­částí celostní „konfigurace", jako je např. sled seřazených před­mětů.

Pokud jde o inteligenci, byl z tohoto hlediska podán pozoru­hodně jednoduchý její výklad, který by mohl - kdyby byl pravdi­vý - téměř přímo spojit vyšší struktury (a zejména „operační grupování", jak jsme je popsali) s nejelementárnějšími „formami" senzomotorickými a dokonce vjemovými. Všimneme si zvláště tří způsobů, jak byla tvarová teorie aplikována při studiu inteligen­ce, a to Koehlerem (inteligence senzomotorická), Wertheimerem (struktura sylogismu) a Dunckerem (akt inteligence vůbec).

Podle Koehlera se objevuje inteligence, když se vnímání přímo neprodlužuje v pohyby, kterými by se dalo dosáhnout cíle. Šim­panz v kleci se snaží dosáhnout na ovoce visící mimo dosah jeho ruky. K tomu potřebuje nástroj. Podle toho, jak bude nástroj uží­vat, lze definovat složitost inteligentní činnosti. V čem záleží ta­to činnost? Jestliže se opici dá k dispozici hůl a umístí se kdeko­li, hůl je vnímána jako indiferentní předmět. Když ji položíme rovnoběžně k paži šimpanze, ihned ji vidí jako možné prodlouže­ní své ruky. Hůl, která byla do té chvíle neutrální, nabyla tak vý­znamu, protože byla začleněna do celostní struktury. Pole se te­dy „restrukturovalo" a právě těmito náhlými restrukturacemi se podle Koehlera vyznačuje akt inteligence. Přechod od horší k lep­ší struktuře je podstatou porozumění, které je prostým pokračo­váním vnímání, i když zprostředkovaným a nepřímým.

Stejný princip vysvětlování najdeme u Wertheimera v jeho „gestaltistickém" výkladu sylogismu. Vyšší premisa je „forma" podobná vjemové struktuře. „Všichni lidé" je tak souborem, kte­rý si představujeme uprostřed souboru „smrtelných bytostí". Po­dobně tomu je s nižší premisou: „Sokrates" je jedinec uprostřed kruhu „lidí". Operace, kterou se vyvodí z těchto premis závěr, „tedy Sokrates je smrtelný", je prostě restrukturací celku, k níž dojde tím, že zmizí prostřední kruh (lidé), když se jeho obsah za­sadí do velkého kruhu (smrtelné bytosti). Usuzování je tedy no-

63

vou „centrací". „Sokrates" je jakoby vyňat ze středu třídy „lidí" a zasazen do středu třídy smrtelných bytostí. Sylogismus tedy pod­léhá bez omezení obecné organizaci struktur. V tom se podobá restrukturacím typickým pro praktickou inteligenci Koehlera, ale probíhá v mysli, ne v činnosti.

Duncker zkoumá souvislost mezi takovýmto náhlým pochope­ním (Einsicht neboli inteligentní restrukturací) a zkušeností, aby zasadil poslední ránu asocianistickému empirismu, s nímž se pojem Gestalt principiálně rozchází. Za tím účelem analyzuje různé problémy inteligence a všude zjišťuje, že v uvažování zku­šenost má jen vedlejší význam. Zkušenost má v myšlení smysl jen ve spojení s aktuální organizací. Aktuální organizace, tj. struktury daného pole, determinuje využití minulých zkušenos­tí, ať už tím, zeje činí zbytečnými, nebo tím, že určuje vyvolání a použití vzpomínek. Usuzování je tak „bojem, který si kuje vlast­ní zbraně". Všechno se v něm dá vyložit zákony organizace, kte­ré jsou nezávislé na minulosti jedince a které zabezpečují bytost­nou jednotu struktur na každé úrovni, od elementárních vjemo­vých tvarů až k tvarům nejvyššího myšlení.

Kritika tvarové teorie

Nelze popírat, že popisy, které provedla tvarová psychologie, jsou zcela správné. Povaha „totality", kterou se vyznačují duševní struktury jak vjemové, tak rozumové, existence a zákony „dobré­ho tvaru", redukce strukturálních přeměn na formy rovnováhy atd. jsou ospravedlněny četnými experimentálními pracemi, tak­že tyto pojmy získaly domovské právo v celé současné psycholo­gii. Zvlášť oprávněný je způsob analýzy, který záleží v důsled­ném vyjadřování faktů pojmy celostního „pole", protože redukce na atomistické elementy vždy porušuje jednotu skutečnosti.

Jestliže však „zákony organizace" nejsou odvozeny jen z psy­chologie a biologie, ale zcela obecných „fyzikálních forem"" - a to

¹⁽ „Fyzikální formy" mají podle Koehlera stejné postavení vzhledem k dušev­ním strukturám, jako mají věčné ideje u Russella vzhledem k pojmům ne­bo apriorní rámce vzhledem k živé logice.

64

je nutno si dobře uvědomovat - pak jazyk totalit je pouze způsob popisu a pro existenci celostních struktur se musí hledat výklad, který vůbec není dán ve faktu samotné totality. To jsme uznali pro naše vlastní „grupování" a musíme to rovněž připustit pro elementární „tvary" nebo struktury.

Všeobecné a dokonce „fyzikální" existence „zákonů organiza­ce" zahrnuje přinejmenším - a teoretikové v tvarové psychologii to sami tvrdí - jejich neměnnost během duševního vývoje. Zá­kladní otázkou pro ortodoxní tvarovou teorii (budeme se zde za­bývat jen touto ortodoxní školou, ale musíme upozornit, že jistý počet rozvážnějších přívrženců tvarové psychologie, např. Gelb a Goldstein, odmítl hypotézu „fyzikálních forem") je tedy otázka tr­valosti určitých podstatných forem organizace, zvláště vjemo­vých konstant, během duševního vývoje.

V tomto základním bodě můžeme snad tvrdit, že za daného stavu našeho vědění skutečnosti stojí proti takovéto tezi. Ne­chceme tu jít do podrobností, ale musíme uvést, aniž bychom opouštěli oblast dětské psychologie a konstanty velikostí, těchto několik poznámek:

1. H. Frank ^x)se domníval, že zjistil konstantu velikosti u dětí ve věku 11 měsíců. Technika jeho pokusů však byla kritizována (Beyrl), ale i kdyby zjištěný fakt byl zhruba správný, vil měsí­ cích senzomotorická inteligence je už značně vyspělá. E. Bruns­ wick a Cruikshank zjistili postupný vývoj této konstanty během prvních šesti měsíců.

2. S Lambercierem jsme provedli na dětech od 5 do 7 let ně­ které pokusy, v nichž byly srovnávány (ve dvojicích) výšky vní­ mané do hloubky, a z nich jsme mohli osvětlit faktor, k němuž experimentátoři nepřihlíželi. V každém věku se vyskytuje „sou­ stavná chyba měřítka", tj. element zvolený za měřítko je nad­ hodnocován v poměru k měřeným veličinám právě proto, že se jím provádí měření, a to ať je umístěn v hloubce, nebo vpředu. Tato soustavná chyba pokusné osoby spojená s odhadováním do hloubky může působit zjevnou (a klamnou) konstantu. Když jsme odečtli „chybu měřítka", naše pokusné osoby ve věku od 5

^D Psychologische Forschung, VII, 1926, s. 137-154.

65

do 7 let v průměru značně podceňovaly velikosti do hloubky, kdežto dospělí lidé v průměru dospívají k „superkonstantě".¹)

3. Burzlaff,²' který rovněž zjistil věkové změny při srovnávání dvojic, se domníval, že lze podržet „gestaltistickou" hypotézu o konstantnosti velikosti v případě, kdy srovnávané elementy jsou zahrnuty do celostní „konfigurace", a hlavně když jsou seřa­ zeny. Na naši žádost se Lambercier v přesných pokusech znovu zabýval touto otázkou srovnávání řad v hloubkovém vidění³⁾ a mohl ukázat, že konstanta relativně nezávislá na věku existuje jen v jediném případě (v tom, který zkoumal právě Burzlaff), kdy měřítko je rovné prostřednímu ze srovnávaných elementů. Jest­ liže naproti tomu zvolíme měřítko znatelně větší nebo menší, po­ zorujeme soustavné poruchy. Nyní je zřejmé, že konstanta střed­ ního členu je působena jinými příčinami než konstanta hloubko­ vá. Výjimečná poloha uprostřed zajišťuje jeho neměnnost (střední člen je podceňován vzhledem ke všem členům pod sebou, a z toho vyplývá jeho stálost). Když byly změřeny všechny ostat­ ní členy, i zde se ukázalo, že u dítěte neexistuje specifická hloub­ ková konstanta, ale s věkem lze pozorovat pozoruhodný vzrůst regulací, které k ní směřují.

4. Je známo, že když Beyrl⁴⁾analyzoval konstantu velikostí u školáků, také zjistil průměrný vzrůst případů konstanty až asi do 10 let. Od tohoto věkového stupně pak dítě reaguje jako do­ spělý (E. Brunswick našel podobný vývoj u konstant tvaru a bar­ vy).

Zjištění, že s věkem se vyvíjejí mechanismy vedoucí k vjemo­vým konstantám (dále uvidíme ještě mnoho jiných vývojových změn vnímání), si vynucuje revizi výkladů tvarové teorie. Před­ně, jestliže se vjemové struktury skutečně vyvíjejí, nelze už od­mítat ani otázku jejich vytváření, ani možnou úlohu zkušenosti během jejich geneze. E. Brunswick prokázal, že vedle „geome­trických tvarů" se často vyskytují „tvary (Gestalt) empirické".

¹¹ Archives de psychologie, XXIX, 1943, s. 255-308.

²⁾ Zeitschrift fur Psychologie, 119, 1931, s. 177-235.

³⁾ Archives de Psychologie, XXXI, 1946.

⁴⁾ Zeitschrift fur Psychologie, 100, 1926, s. 344-371.

66

Např. obrazec, který stejně připomínal obraz otevřené ruky jako pěticípé geometrické schéma přesně symetrické, vyvolával při tachistoskopické expozici u dospělého v 50 % vjem ruky (empi­rický tvar) a v 50 % vjem geometrického „dobrého tvaru".

Jakmile odmítneme hypotézu trvalých „fyzikálních tvarů", vzniká zásadní problém geneze „tvarů". Předem je dlužno odmít­nout nesprávné dilema: buď „totality", nebo atomismus izolova­ných počitků. Ve skutečnosti existují tři možnosti: vjem je synté­zou elementů, nebo totalitou „z jednoho kusu", nebo soustavou vztahů (a každý vztah je sám také totalitou, ale totalitu celku můžeme analyzovat, aniž bychom proto upadli do atomismu). V tomto případě nám nic nebrání, abychom chápali celostní struktury jako výsledek postupné konstrukce, která nepostupuje přes „syntézy", ale přes akomodační diferenciace a zároveň asi­milace, a abychom tuto konstrukci uváděli v souvislost s inteli­gencí skutečně aktivní na rozdíl od souhry předem hotových struktur.

Pokud jde o vnímání, klíčovou otázkou je „transpozice", pře­nos. Máme s tvarovou teorií vykládat přenos (transpozicí melo­die do jiné tóniny, zvětšení optického tvaru) prostě jako obnove­ní stejné formy rovnováhy mezi novými elementy, mezi nimiž se vztahy nezměnily (srov. horizontální úrovně v soustavě propus­tí), nebo v něm máme spatřovat výsledek asimilační činnosti, která integruje podobné elementy do téhož schématu? Usnadňo­vání přenosu s věkem (srov. konec této kapitoly) si, myslím, vy­nucuje druhé řešení. Kromě toho k obvyklému přenosu, který je vnější vzhledem k obrazům, musíme připojit vnitřní přenosy me­zi elementy téhož obrazce, které osvětlují význam faktorů, jako je pravidelnost, rovnost, symetrie atd., patřících k „dobrým tva­rům".

Tyto dva možné výklady přenosu mají naprosto odlišné dů­sledky pro interpretaci vztahů mezi vnímáním a inteligencí a hlavně pro chápání povahy inteligence.

Tím, že tvarová teorie se pokouší redukovat mechanismy inte­ligence na mechanismy vjemových struktur, které se pak samy dají převést na „fyzikální tvary", v podstatě se vrací, i když mno­hem rafinovanějšími cestami, ke klasickému empirismu. Jediný

67

rozdíl ( a přestože je to rozdíl značný, má vzhledem v uvedené re­dukci malou váhu) záleží v tom, že nová škola nahrazuje „aso­ciace" strukturovanými „totalitami". V obou případech se operač­ní aktivita ztrácí ve smyslovém datu a ustupuje pasivitě auto­matických mechanismů.

Musíme znovu zdůraznit, že i v případě, kdy operační struk­tury jsou spojeny souvislou řadou prostředníků s vjemovými strukturami (což klidně připouštíme), existuje přece jenom zá­kladní rozdíl ve smyslu mezi tuhým vnímaným „tvarem" a po­hyblivou zvratnou operací. Srovnání mezi sylogismem a static­kými „tvary" vjemu, jak je provádí Wertheimer, zůstává na povr­chu. V mechanismu grupování (z něhož se vyvozují sylogismy) podstatná není struktura premis nebo závěrů, ale skladebný po­chod, který dovoluje přecházet od premis k závěrům obráceně. Tento pochod zajisté prodlužuje změny vjemových struktur a centrací (např. těch, které umožňují střídavě vidět „mnohoznač­nou kresbu" jako vydutou nebo vypuklou). Je však něčím více, protože záleží v souboru pohyblivých a zvratných operací spolu-zahrnování a vyčleňování (A + A' = B; A = B - A'; A' = B - A; B -A - A' = 0 atd.). V inteligenci tedy nemají váhu statické tvary ani prostý jednosměrný přechod z jednoho stavu do druhého (ani ko­lísání mezi oběma stavy), ale všeobecná pohyblivost a zvratnost operací, které vytvářejí struktury. Z toho plyne, že příslušné struktury se také v obou případech liší. Vjemová struktura, jak to zdůraznila sama tvarová teorie, se vyznačuje tím, že ji nelze převést na aditivní sklad; není tedy zvratná ani asociativní. V soustavě usuzování se děje mnohem více než měnění „centra-ce" (Umzentrierung). Dochází tam k všeobecné decentraci, která se zakládá na jakémsi roztavení nebo rozmrazení statických vje­mových tvarů ve prospěch operační pohyblivosti, a vzniká mož­nost neomezeně sestrojovat nové struktury, vjemové i takové, které přesahují hranice všeho reálného vnímání.

V senzomotorické inteligenci, popsané Koehlerem, vjemové struktury zřejmě mají mnohem větší úlohu. Protože však tvaro­vá teorie musí pokládat tyto struktury za přímé důsledky situa­cí jako takových, bez historické geneze, Koehler byl nucen vylou­čit z oblasti inteligence jednak tápání, které předchází před od-

68

krytím řešení, jednak opravy a kontroly, které po něm následují. Studium dítěte v prvních dvou letech jeho života nás přivedlo po této stránce k odlišnému názoru. V senzomotorické inteligenci nemluvněte se jistě také vyskytují celostní struktury neboli „tva­ry", ale ty nezůstávají statické a bez historie, vytvářejí „schéma­ta", která vznikají jedna z druhých tím, že se postupně diferen­cují a integrují, a která se také musí neustále akomodovat situa­cím pomocí tápání a oprav, a současně si je asimilovat. Zacházení s holí je tak připravováno řadou předcházejících sché­mat, jako je přitahování věci pomocí předmětů (provázku, pod­stavce), které jsou k ní připojeny, nebo tlučení předmětem o předmět.

K Dunckerově tezi musíme tedy mít tyto výhrady. Akt inteli­gence je zajisté determinován předchozí zkušeností jen do té mí­ry, pokud se k ní obrací. Takovéto uvedení ve vztah však se za­kládá na asimilačních schématech, která sama vznikla diferen­ciací a koordinací z předcházejících schémat. Schémata tedy mají svou minulost. Mezi dřívější zkušeností a nynějším aktem inteli­gence probíhá interakce, a nikoli jednosměrná akce minulosti na přítomnost, jak si to představoval empirismus, ani přítomnost se jednosměrně nedovolává minulosti, jak si myslí Duncker. Tyto souvislosti mezi přítomností a minulostí je dokonce možno vyjád­řit přesněji a říci, že rovnováhy je dosaženo, jakmile všechna dří­vější schémata jsou začleněna do schémat aktuálních a jakmile inteligence může stejně dobře rekonstruovat stará schémata po­mocí nových jako obráceně nová pomocí starých.

Vcelku tedy vidíme, že tvarová teorie sice přesně popisuje for­my rovnováhy nebo dobře strukturované totality, ale že právě tak ve vjemové jako v myšlenkové oblasti přehlíží skutečný ge­netický vývoj a účinnou tvořivost, která charakterizuje inteli­genci.

Rozdíly mezi vnímáním a inteligencí

Tvarová teorie znovu položila otázku vztahů mezi inteligencí a vnímáním, když ukazovala na souvislost mezi charakteristický­mi strukturami v obou oblastech. Má-li se tento problém řešit

69

s ohledem na složité genetické skutečnosti, je přece jen potřeba vypočítat samotné rozdíly a pak se teprve vrátit k analogiím, které by mohly vést k hypotetickým výkladům.

Vjemová struktura je syntézou vzájemně souvisících vztahů. Ať jde o geometrické tvary, váhy, barvy nebo zvuky, můžeme vždy vyjádřit totality ve vztazích, a přitom zachovat jednotu cel­ku jako takového. Abychom odhalili rozdíly i podobnosti mezi vjemovými a operačními strukturami, stačí vyjádřit tyto vztahy v jazyce „grupování". Stejným způsobem před námi postupovali fyzikové, kteří se snažili vyjádřit ve zvratných pojmech jevy ter­modynamiky a konstatovali, že se do takového jazyka nedají pře­ložit, protože jsou nezvratné. Ze skutečnosti, že se k danému úče­lu nedá použít symboliky, mnohem jasněji vyplynuly rozdíly me­zi oběma oblastmi. V tomto směru stačí, když se budeme znovu zabývat známými geometrickými klamy, přičemž budeme vario-vat příslušné činitele, nebo když se vrátíme k faktům podléhají­cím Webrovu zákonu a vyjádříme v pojmech grupování všechny vztahy i s jejich přeměnami v závislosti na vnějších modifika­cích.

Výsledky získané touto cestou se ukázaly zcela jednoznačné. Žádná z pěti podmínek „grupování" není realizována na úrovni vjemových struktur. Tam, kde by se zdálo, že tomu téměř tak je (např. u konstant, které jsou předzvěstí operačního zachování), operace je nahrazena jednoduchými regulacemi, které nejsou úplně zvratné (a tedy leží na polovině cesty mezi spontánní ne-zvratností a opravdovou operační regulací).

Vezměme jako první příklad zjednodušenou podobu Delboeufova kla­mu:¹⁾ kruh A₁ o průměru 12 mm, vepsaný do kruhu B o průměru 15 mm, se jeví větší než izolovaný kruh A₂, který je roven kruhu A₁. Měňme dél­ku poloměru vnějšího kruhu postupně z 15 na 12 mm a z 15 na 40 nebo 45 mm. Klam se zmenšuje v prvním případě; v druhém případě se rov­něž zmenšuje, ale jen do kruhu s poloměrem 36 mm, kdy se stává nulo­vým (tj. tehdy, kdy průměr A₁ se rovná šířce prstence mezi B a A₁), a po­tom je negativní (podcenění vnitřního kruhu A₁).

1. Když tlumočíme do operačního jazyka tyto vztahy ve vjemových transformacích, vychází zřetelně najevo, že jejich sklad nemůže být adi-

¹⁾ Srov. Piaget, Lambercier ad., Archives de psychologie, XXIX, 1942, s. 1-107.

70

tivní, protože elementy soustavy se mění. V tom ostatně tkví hlavní ob­jev tvarové teorie a to také podle ní charakterizuje vjemovou „totalitu". Jestliže nazveme A' prstenec vyznačující rozdíl mezi kruhy A₁ a B, ne­můžeme psát A₁ + A' = B, protože A₁ je zkreslován tím, že leží v B, a pro­tože prstenec A' se více či méně roztahuje nebo stlačuje podle toho, jaké vztahy právě existují mezi A₁ a B. Toto nezachování totality můžeme do­kázat. Jestliže vyjdeme z určité hodnoty A,, A' a B a (objektivně) zvětší­me A₁ tím, že zúžíme A' (B ponecháme konstantní), je možné, že celek B se bude jevit menší než dříve; něco se tedy při transformaci ztratí. Nebo naopak B se bude jevit větší, a pak něco přibude. Je tedy potřeba nalézt prostředek, jak vyjádřit tyto „nekompenzované transformace".

2. Přeložme za tím účelem transformace terminologií skladu vztahů. Tento sklad, jak zjistíme, není zvratný, což je jiným vyjádřením toho, že sklad není aditivní. Nazveme r zvětšení (dimenzionální) podobnosti me­ zi A₁ a B a d zvětšení (dimenzionální) odlišnosti mezi týmiž členy. Tyto vztahy by měly být a zůstávat navzájem inverzní, např. + r = -d a + d = - r (znak - označuje zmenšení podobnosti nebo odlišnosti). Vyjdeme-li od nulového klamu (A₁ = 12mm a B = 36 mm), konstatujeme, že když zvět­ šujeme objektivní podobnosti (tj. zmenšujeme rozdíl mezi délkami polo­ měrů), pokusná osoba je vnímá jako ještě podobnější. Tedy vnímání pří­ liš zveličuje objektivně rostoucí podobnosti a snižuje objektivně se zmen­ šující odlišnosti. Stejně tak, když zvětšujeme objektivní rozdíly (tj. rozdíl mezi délkami poloměrů obou kruhů), je toto zvětšování provázeno nad­ sázkou ve vnímání. Při transformacích se tedy projevuje nedostatek kompenzace. Transformace budeme zapisovat tak, abychom vyznačili nemožnost je skládat z logického hlediska:

r > — d nebo d > - r.

Když vezmeme každý obrazec zvlášť, vztahy podobnosti v něm pocho­pitelně budou vždy opakem vztahů odlišnosti, ale při přechodu od jedno­ho obrazce k druhému součet podobností a rozdílů nezůstane beze změ­ny, protože totality se nezachovávají (viz předcházející bod 1). V tomto smyslu můžeme právem tvrdit, že zvětšování podobností převažuje nad zmenšováním odlišností anebo obráceně.

V tomto případě je možno vyjádřit stejnou myšlenku stručněji a pro­stě říci, že transformace vztahů je nezvratná, protože je doprovázena „nekompenzovanou transformací P", takže

r = - d + P_rd nebo d = -r + P_rd.

3. Kromě toho žádný sklad vjemových vztahů není nezávislý na sledu předcházejících vjemů (asociativnost). Každý vnímaný vztah závisí na vztazích vnímaných bezprostředně před ním. Vnímání téhož kruhu A povede k zřetelně odlišným vjemům podle toho, zda kruh A bude srov­ náván s jinými kruhy uspořádanými do řady vzestupné nebo do řady se­ stupné. Nejobjektivnější v tom případě je měření koncentrické, tj. tako-

71

vé, při kterém se střídavě exponují elementy větší a menší než A, takže zkreslení působená předcházejícími srovnáními se vzájemně kompenzu­jí-

4. a 5. Je tedy zřejmé, že týž element nezůstává totožný sám se sebou a mění se podle toho, zda je srovnáván s jinými elementy o stejných ne­bo odlišných rozměrech. Jeho hodnota se bude neustále měnit v závis­losti na právě daných i předcházejících vztazích.

Vjemovou soustavu nemůžeme převést na „grupování", ledaže bychom redukovali nerovnosti na rovnosti, když bychom zavedli „nekompenzované transformace" P, které jsou mírou deformací (klamů) a svědčí o neaditivnosti nebo netranzitivnosti vjemových vztahů, o jejich nezvratnosti, neasociativnosti a neidentičnosti.

Tato analýza (která nám ostatně říká, čím by bylo myšlení, kdyby jeho operace nebyly „grupované"!) ukazuje, že forma rov­nováhy u vjemových struktur je zcela odlišná od rovnováhy struktur operačních. V operačních strukturách rovnováha je sou­časně pohyblivá a trvalá, protože vnitřní změny soustavy ne­ovlivňují rovnováhu, neboť jsou vždy přesně kompenzované in­verzními reálnými nebo virtuálními operacemi (zvratnost). Ve vnímání každá změna v hodnotě některého vztahu má za násle­dek transformaci celku, až nakonec vzniká nová rovnováha od­lišná od té, která charakterizovala dřívější stav. Dochází k „pře­místění rovnováhy" (jak se říká ve fyzice při studiu nezvratných soustav, např. termodynamických), rovnováha není trvalá. Tak tomu je např. u každé nové hodnoty vnějšího kruhu B při klamu právě popsaném. Klam se zvětšuje nebo zmenšuje a nezachová­vá svou počáteční velikost.

Tato „přemístění rovnováhy" kromě toho podléhají zákonům maxima. Daný vztah vyvolává klam, tedy působí nekompenzova-nou transformaci P jen do určité hodnoty závislé na hodnotě ostatních vztahů. Je-li tato hodnota překročena, klam se zmen­šuje, protože deformace je zčásti kompenzována vlivem nových vztahů v celku. Přemístění rovnováhy vyvolávají regulace neboli částečné kompenzace, které můžeme definovat jako změnu zna­ménka veličiny P (např. když oba soustředné kruhy jsou příliš blízko sebe nebo příliš vzdálené, Delboeufův klam se zmenšuje). Tyto regulace, které takto omezují nebo „zmírňují" (jak se říká ve fyzice) přemístění rovnováhy, lze v určitém směru přirovnávat

72

k operacím inteligence. Kdyby soustava byla operační povahy, každému zmenšení jedné hodnoty by odpovídalo zvětšení jiné hodnoty a obráceně (došlo by ke zvratnosti, tj. měli bychom P = 0). Kdyby naopak při každé vnější změně docházelo k neomezo­vané deformaci, soustava sama by přestala existovat. Regulace tedy představuje struktury uprostřed mezi úplnou nezvratností a operační zvratnosti.

Jak se však dá vyložit tento relativní protiklad (spolu s rela­tivní příbuzností) mezi mechanismy vnímání a myšlení? Vztahy, které tvoří celostní strukturu např. zrakového vjemu, vyjadřují zákony subjektivního neboli vjemového prostoru, který se dá analyzovat a srovnávat s geometrickým nebo operačním prosto­rem. Klamy (nebo nekompenzované transformace v soustavě vztahů) lze považovat za deformace tohoto prostoru, za jeho roz­tahování nebo stahování.¹⁾

Z tohoto hlediska vyniká ve všech vztazích mezi vnímáním a inteligencí jeden základní fakt. Když inteligence srovnává dva předměty mezi sebou, např. když měří jeden předmět druhým, ani nástroj ani předmět srovnávání (jinak řečeno, ani metr ani měřený předmět) se samotným srovnáváním nemění. Naopak při vjemovém srovnávání, a zejména používá-li se elementu jako pevného měřítka při hodnocení proměnných elementů, dochází k soustavnému zkreslování, které jsme s Lambercierem nazvali „chyba měřítka". Element, k němuž se převážně upíná pohled (tj. obyčejně samo měřítko, když proměnná je daleko od něho, někdy však i proměnná, je-li měřítko blízko ní a je-li už známé), je sou­stavně přeceňován, ať srovnávání se provádí v rovině rovnoběž­né k čelu pozorovatele, nebo do hloubky.²¹

^1J Např. v Delboeufově klamu vepsaný kruh A, se roztahuje na úkor prstence A' mezi A₁ a kružnicí B, má-li tento prstenec A' menší šířku než průměr kruhu A,; je-li A' > A_1; dostaví se výsledek opačný.

²¹ Důkazem toho, že skutečně jde o chybu spojenou s funkcionální situací mě­řítka, je, že stačí jen předstírat změnu měřítka po každém srovnání (a ve skutečnosti je pokaždé vracet do původní polohy), a tato chyba se zmenšu­je nebo dokonce mizí. Abychom vyvolali vjemový klam opačné hodnoty, stačí prostě zaměřit výpověď na měřítko místo na měřený předmět (říká-li pokusná osoba A < B, žádáme výpověď B > A) a funkcionální polohy se ob­rátí.

73

Takováto fakta jsou jen zvláštními případy velmi obecného po­chodu. Měřítko (nebo v některých případech proměnná) je přece­něno prostě proto, že element prohlížený nejdéle (nebo nejčastě­ji, nejintenzivněji apod.) už tím je zvětšován, jako by předmět ne­bo oblast, k nimž obracíme pohled, působily rozpínání vjemového prostoru. V tomto směru stačí, abychom střídavě pohlíželi na dva stejné elementy, a vidíme, že se pokaždé zvětší rozměry fixova­ného předmětu. Přitom se následné deformace v celku kompen­zují. Vjemový prostor tedy není homogenní, ale je v každém pří­padě centrován. Oblast centrace odpovídá rozpínání prostoru, kdežto vnější okraj této oblasti se tím více smršťuje, čím je vzdá­lenější od středu. Účinek centrace a chyba měřítka se vyskytují také v oblasti hmatu.

Je-li „centrace" příčinou deformací, větší počet odlišných cent-rací opravuje následky jednotlivé centrace. „Decentrace" nebo koordinace odlišných centrací je tedy faktorem koordinujícím. Nyní je na první pohled patrný princip, jímž lze vyložit nezvrat­né deformace a regulace, o nichž jsme právě mluvili. Klamy ve zrakovém vnímání se dají vysvětlit mechanismem centrací, jsou­-li si elementy obrazce (relativně) velmi blízké, takže nemůže na­stat decentrace (klamy Delboeufa, Oppela-Kundta aj.). Naopak tou měrou, jak dochází k decentraci, ať automaticky, nebo pod vlivem aktivního srovnávání, projevuje se i regulace.

Nyní chápeme souvislost mezi těmito pochody a procesy inte­ligence. Chyba (relativní) nepramení z centrace a (relativní) ob­jektivnost nepochází z decentrace jen v oblasti vnímání. Celý vý­voj dětského myšlení, jehož počáteční názorné formy jsou blízké právě vjemovým strukturám, je charakterizován přechodem od obecného egocentrismu (o něm budeme ještě jednat v kapitole V) k intelektuální decentraci, tedy pochodem podobným tomu, jehož účinky zde konstatujeme. Nyní však jde o to, abychom postihli rozdíly mezi vnímáním a vyspělým myšlením. Po této stránce nám předcházející skutečnosti dovolují sevřeněji formulovat hlavní protiklad mezi tzv. „vjemovou relativitou" a relativitou in­telektuální.

Jestliže se centrace projevují v deformacích, které lze, jak jsme viděli, vyjádřit v souvislosti (a v protikladu) s grupováním,

74

klade se další otázka, jak je měřit, kde je to možné, a jak takové­to číselné vyjádření interpretovat. Je to jednoduchá záležitost, když jsou mezi sebou srovnávány dva homogenní elementy (např. dvě přímky, z nichž jedna je prodloužením druhé). V tom případě se dá stanovit zákon „relativních centrací", nezávislý na absolutních hodnotách účinků centrace a vyjadřující relativní deformace jednoduchou pravděpodobnostní hodnotou, tj. vzta­hem mezi skutečnými centracemi a počtem možných centrací.

Je známo, že přímka A srovnávaná s jinou přímkou A' je podceňová­na, když A je větší (A < A'), a přeceňována v případě opačném (A > A'). Výpočet je založen na předpokladu, že v každém z obou případů postup­né centrace na A a na A' střídavě se prodlužují tyto přímky, a to pro­porcionálně k jejich délkám. Rozdíl těchto deformací vyjádřený v relativ­ních velikostech A a A' tak vyjadřuje hrubé přecenění nebo podcenění přímky A. Tyto hodnoty se pak musí dělit celkovou délkou obou přímek A + A' , protože decentrace je proporcionální k velikosti celého obrazce. Tak dostaneme:

(A - A') A' /A. je-li A > A , a (A - A) A/A , je-li A < A . A + A A + A'

Dále, jestliže se měří A, pak se tyto vztahy musí násobit zlomkem A²/(A + A' )², tzn. čtvercem poměru mezi měřenou částí a celkem.

Takto získaná teoretická křivka se dobře shoduje s empirický­mi mírami deformací. A kromě toho se dosti přesně přibližuje k mírám Delboefova klamu (leží-li A mezi dvěma A' , v tom pří­padě dosadíme do vzorce dvojnásobnou hodnotu A').

Tento zákon relativních centrací vyjádřený kvalitativně pro­stě znamená, že každý objektivní rozdíl je subjektivně vnímáním zdůrazňován, a to i tehdy, když srovnávané elementy jsou stejně fixované pohledem. Jinak řečeno, každý kontrast je vnímáním zesilován, což přímo svědčí o tom, že ve vnímání zasahuje zvlášt­ní relativita, odlišná od relativity inteligence. To nás přivádí k Weberovu zákonu, jehož kritický rozbor je po této stránce zvlášť poučný. V přesném slova smyslu Weberův zákon vyjadřu­je, jak známo, že velikost „rozdílových prahů" (nejmenších vní­maných rozdílů) je proporcionální k velikosti srovnávaných ele­mentů. Jestliže pokusná osoba rozlišuje např. 10 a 11 mm, ale nikoli 10 a 10,5 mm, rozliší také jen 10 a 11 cm, ale nikoli 10 a 10,5 cm.

75

Předpokládejme, že zmíněné přímky A a A' nyní mají podobnou nebo stejnou délku. Jsou-li stejně dlouhé, centrací na A se přímka A prodlu­žuje a A' se zkracuje a při následující centraci na A' se A' prodlužuje, kdežto A se zkracuje. Proto se deformace anulují. Naproti tomu, jestliže délky obou přímek se trochu liší, ale rozdíl zůstává menší, než jsou de­formace působené centrací, centrace na A vyvolává vjem A > A' a cent-race na A' vjem A' > A. V tomto případě odhady jsou protichůdné (na rozdíl od obecného případu, kdy z obou hledisek se objevuje nerovnost a ta se zdá jen větší nebo menší podle toho, zda je fixováno A nebo A' ). Tento protiklad se tu projevuje jakýmsi kolísáním (připomínajícím rezo­nanci ve fyzice), které se mění ve vjemovou rovnováhu, jen když A = A'. Vyrovnání však zůstává subjektivní, a tedy klamné, tzn. obě hodnoty té­měř stejné nejsou při vnímání rozlišovány. Tento nedostatek rozlišování právě vyznačuje „rozdílové prahy", a protože je proporcionální k délkám A a A' v souladu se zákonem relativních centrací, dospíváme tak k We­berovu zákonu.

Weberův zákon, aplikovaný na rozdílové prahy, se tedy dá vyložit ze zákona relativních centrací. Protože se vztahuje také na jakékoli rozdíly (ať podobnosti mají převahu nad odlišnostmi, např. uvnitř daného pra­hu, nebo obráceně, jako v případě analyzovaném výše), můžeme tvrdit, že ve všech případech prostě vyjadřujeme proporcionálnost vztahů rela­tivních centrací (pro hmat, vnímání váhy atd. stejně jako pro vidění).

Nyní jsme tedy s to jasněji vyjádřit protiklad, nepochybně podstatný, mezi inteligencí a vnímáním. Podle běžné interpreta­ce Weberův zákon vyjadřuje, že každý vjem je „relativní". Nepo­stihujeme absolutní rozdíly, protože můžeme sice vnímat 1 g při­daný k 10 g, ale nikoli 1 g přidaný ke 100 g. Z druhé strany jsou zdůrazňovány kontrasty, jestliže elementy se od sebe značně liší, jak o tom svědčí běžné případy relativních centrací. Toto zdůraz­nění je opět relativní vzhledem k příslušným velikostem (pokoj se zdá teplejší nebo chladnější podle toho, zda přicházíme z chladnějšího, nebo teplejšího místa). Ať jde o klamné podob­nosti (prahy rovnosti), nebo o klamné odlišnosti (kontrasty), všechno je tedy vjemově „relativní". Je tomu však stejně tak u in­teligence? Není také třída relativní vzhledem ke klasifikaci a vztah k množině ostatních vztahů? Ve skutečnosti má slovo „re­lativní" zcela jiný smysl v obou případech.

Vjemová relativita je zkreslující v tom smyslu, jako když se běžně říká „Všechno je relativní", chce-li se popřít možnost ob­jektivity. Vjemový vztah narušuje elementy, které spojuje, a my již víme proč. Naopak relativita inteligence je samotnou podmín-

76

kou jejich měření. Všechno vypadá tak, jako kdyby vnímání bylo nuceno postupovat krok za krokem, jako by mohlo vcházet s předmětem v kontakt sice bezprostřední, ale jen částečný, a ja­ko by zkreslovalo svůj předmět už tím, že se k němu upíná, tře­baže taková zkreslení se zeslabují decentracemi, ovšem zase jen dílčími. Naproti tomu myšlení pohyblivějšími a pružnějšími ces­tami zahrnuje do jednoho celku daleko větší počet skutečností a dosahuje objektivity mnohem rozsáhlejší decentrací.

Tyto dvě relativity, jedna zkreslující a druhá objektivní, jsou nepochybně výrazem hlubokého protikladu mezi akty inteligen­ce a vnímáním a zároveň výrazem souvislosti založené na spo­lečných mechanismech. Jestliže vnímání i inteligence strukturu­jí a uvádějí ve vztahy, proč tyto vztahy v jednom případě působí zkreslení, a v druhém nikoli? Není to snad proto, že první vztahy jsou neúplné, ale i nedostatečně koordinované, kdežto druhé se zakládají na koordinaci, která se dá neomezeně zobecňovat? Je­-li „grupování" principem této koordinace a je-li jeho zvratný sklad prodloužením vjemových regulací a decentrací, není pak nutno připustit, že centrace zkreslují, protože jsou příliš málo po­četné a zčásti náhodné, a že jsou tak výsledkem náhodného vý­běru z množiny centrací, které jsou nezbytné k úplné a objektiv­ní decentraci?

Dospíváme tak k otázce, zda podstatný rozdíl mezi inteligencí a vnímáním nezáleží v tom, že vnímání je proces statistického řádu, vázaný na určitou stupnici, kdežto procesy intelektuálního řádu určují celostní vztahy vázané na stupnici vyšší. Vnímání by tak bylo ve stejném poměru k inteligenci jako oblast nezvratné­ho dění (tj. náhody) a přemísťování rovnováhy ve fyzice k vlastní mechanice.

Pravděpodobnostní struktura vjemových zákonů, o nichž jsme právě mluvili, je nápadná a vysvětluje nezvratnost pochodů vní­mání v protikladu k operačním skladům, přísně determinova­ným a zvratným. Proč by jinak počitek byl logaritmem podráždě­ní (což je jednoduchý výraz pro proporcionálnost vyslovenou We­berovým zákonem)? Jak známo, Weberův zákon se neaplikuje pouze na jevy vnímání nebo fyziologického podráždění, ale také mj. na expozici fotografické desky. V tom případě prostě zname-

77

ná, že intenzity zásahu jsou pravděpodobnostní funkcí setkání mezi fotony bombardujícími desku a částečkami soli stříbrné, z nichž se skládá (proto zákon má logaritmickou formu, tj. formu vztahu mezi násobkem pravděpodobností a součtem intenzit). Stejně tak v případě vnímání si snadno lze představit nějakou veličinu, např. délku přímky, jako množinu bodů, na nichž může utkvět pohled (nebo úseček přístupných centraci). Když srovná­váme dvě nestejně dlouhé přímky, body, které si v nich odpoví­dají, vyvolají kombinace nebo asociace (v matematickém smyslu) podobnosti, a body, které si neodpovídají, dají podnět k asociacím odlišnosti (asociací přibývá geometrickou řadou, když délka přímky roste řadou aritmetickou). Kdyby vnímání postupovalo podle všech možných kombinací, nedocházelo by vůbec ke zkre­slování (asociace by vyústily v konstantní vztah a měli bychom r = -d). Všechno však probíhá tak, jako by reálný pohled prová­děl náhodný výběr a jako by fixoval jen některé body vnímaného obrazce a ostatní pomíjel. Předcházející zákony se tak dají snad­no vyložit v souvislosti s pravděpodobnostmi, podle nichž se centrace zaměřují spíše jedním směrem než druhým. Jsou-li rozdíly mezi dvěma přímkami značné, větší z nich ovšem k sobě více poutá pohled, a proto se objevují nadměrné asociace odlišnosti (zákon relativních centraci ve směru kontrastu), kdežto když rozdíly jsou minimální, nabudou převahy asociace podobnosti a projeví se Weberův práh.¹'(Tyto různé kombinace se dokonce da­jí vypočítat, a tak lze dospět ke vzorcům uvedeným výše.)

Všimněme si nakonec, že pravděpodobnostní povaha vjemo­vých skladů - v protikladu k determinovanosti skladů operač­ních - nevysvětluje pouze zkreslující relativitu vjemů a objektiv­ní realitu operačních skladů. Především vysvětluje základní fakt, který zdůraznila tvarová teorie, že totiž ve vjemové struk­tuře se celek nedá převést na součet částí. Soustava nemůže být zvratná, pokud v ní zasahuje náhoda, protože zásah náhody tak či onak vždy svědčí o existenci směsi, a směs je nezvratná. Z to­ho plyne, že soustava, v níž se vyskytuje náhodný aspekt, není

^1} Srov. Piaget, Essai ďinterprétation probabiliste de la loi de Weber, Archives de psychologie, XXX, 1944, s. 95-138.

78

schopna aditivního skladu (protože skutečnost pomíjí kombinace krajně málo pravděpodobné) na rozdíl od determinovaných sou­stav, které jsou zvratné a dají se operačně skládat.²⁾

Celkem můžeme shrnout, že vnímání se liší od inteligence v tom, že jeho struktury nejsou tranzitivní, zvratné atd., a že se tedy nedají skládat podle zákonů grupování, a to z toho důvodu, že jejich zkreslující relativita je výrazem jejich zásadně statistic­ké povahy. Tento statistický sklad, charakteristický pro vjemové vztahy, je tak těsně spojen s jejich nezvratností a neaditivností. Naproti tomu inteligence se zaměřuje k úplným, a tedy zvrat-ným skladům.

Analogie mezi vjemovou činností a inteligencí

Jak se nyní dá vyložit nepopiratelná příbuznost mezi oběma dru­hy struktur, z nichž obě předpokládají tvořivou činnost subjektu a vytvářejí celostní soustavy vztahů, z nichž některé vyúsťují v obou oblastech v „konstanty" nebo v pojmy zachování? A jak hlavně ospravedlnit existenci nesčetných prostředníků, které spojují centrace a decentrace i z nich vyplývající regulace až k vlastním intelektuálním operacím?

Zdá se, že je nutno ve vjemové oblasti rozlišovat vjem jako ta­kový - soubor vztahů daných najednou a bezprostředně při kaž­dé centraci - a vnímání, vjemovou činnost, která se projevuje mj. v centraci pohledu a ve změně centrace. Je jasné, že tento rozdíl zůstává relativní, ale nutno poznamenat, že každá škola je nuce­na ho uznat v té či oné podobě. Např. tvarová teorie, která v ce­lém svém zaměření omezuje aktivitu subjektu ve prospěch ce-lostních struktur, prosazujících se podle zákonů fyzikálních i fy­ziologických zároveň, byla nucena přihlížet k postojům subjektu. Dovolává se „analytického postoje", aby vysvětlila, jak se totality mohou částečně disociovat. Hlavně pak uznává „Einstellung" ne­boli duchovní zaměření subjektu za příčinu četných vjemových

²⁾ Nejhezčí příklad neaditivního skladu v oblasti vnímání je dán klamem vá­hy, kdy vnímáme část A (kousek litiny) jako těžší než celé B, složené z A + A' (prázdná krabička z lehkého dřeva, která se dá přesně přiložit na A). V tom případě B < A + A', kdežto objektivně B = A + A' !

79

deformací v souvislosti s předchozími stavy. Ve škole von Weiz-sáckerově se Auersperg a Buhrmester dovolávají vjemových an­ticipací a rekonstrukcí, které předpokládají nutný zásah motoriky v celém vnímání. Atd.

Je-li vjemová struktura sama o sobě statistická a nedá-li se aditivně skládat, pak je zřejmé, že veškerá aktivita řídící a koor­dinující po sobě jdoucí centrace bude zmenšovat podíl náhody a bude přetvářet příslušnou strukturu směrem k operačnímu skla­du (ovšem v různé míře, aniž kdy k němu dospěje v plném rozsa­hu). Vedle zjevných rozdílů mezi oběma oblastmi existují nemé­ně zřejmé analogie, takže lze těžko říci, kde končí vjemová čin­nost a kde začíná inteligence. Proto se dnes nedá mluvit

0 inteligenci a neformulovat přesně její vztahy s vnímáním.

V tomto směru je základní skutečností, že vnímání se rozvíjí v souvislosti s celkovým duševním vývojem. Tvarová psychologie právem zdůraznila relativní neměnnost některých vjemových struktur. Většina klamů se vyskytuje v každém věku, u člověka

1 u zvířete. Faktory determinující celostní „tvary" jsou rovněž, zdá se, na všech úrovních společné atd. Tyto společné mechanis­ my se však týkají hlavně vjemu jako takového, jaksi receptivní- hox) a bezprostředního, zatímco samo vnímání a jeho výsledky podléhají pronikavým změnám v souvislosti s duševní úrovní. Vedle „konstant" velikosti atd., které se postupně vytvářejí, jak dosvědčuje zkušenost proti tvarové teorii, v souvislosti s regula­ cemi stále přesnějšími, existují, jak ukazuje jednoduché měření klamů, věkové změny. Ty se nedají vysvětlit bez těsného vztahu vnímání k celkové intelektuální aktivitě.

Je zde potřeba rozlišit dva případy, které zhruba odpovídají tomu, co Binet nazýval vrozenými a získanými klamy, a které je lépe nazývat prostě klamy primárními a sekundárními. Primár­ní klamy se dají vyložit jednoduchými faktory centrace, a tak podléhají zákonu relativních centrací. S věkem se celkem pravi­delně zmenšují („chyba měřítka", klam Delboeufův, Múllerův-Lyerův ad.), což lze snadno vyložit zvětšováním decentrací a re­gulací v souvislosti s aktivitou subjektu vzhledem k obrazcům.

^x) To neznamená „pasivního", protože už svědčí o „zákonech organizace". 80

Malé dítě zůstává pasivní tam, kde velcí a dospělí srovnávají, analyzují, a tak provádějí aktivní decentraci, která je orientová­na k operační zvratnosti. Na druhé straně však existují klamy, jejichž intenzita se zvětšuje s věkem nebo s vývojem, např. klam váhy, který se nevyskytuje u lidí s hlubokými duševními poru­chami a který se zvětšuje až do konce dětství, pak se poněkud zmenšuje. Víme však, že tento klam v sobě zahrnuje určitou an­ticipaci vztahů mezi váhou a objemem, a tato anticipace se zřej­mě zakládá na činnosti, která během duševního vývoje ovšem vzrůstá. Tento klam je výsledkem interference mezi primárními vjemovými faktory a vjemovou činností, a může být tedy nazván sekundární. Další příklady téhož typu poznáme za chvilku.

Vjemová činnost se na prvém místě vyznačuje decentrací, kte­rá opravuje následky centrace, a je tak regulací vjemových de­formací. I když tyto decentrace a regulace zůstávají zcela ele­mentární a závisí na senzomotorických funkcích, zřejmě tvoří ce­lou srovnávací a koordinační činnost, příbuznou s inteligencí. Prohlížení předmětu je už aktem a podle toho, zda malé dítě utkví pohledem na prvním bodu, který se namane, nebo řídí po­hled tak, aby postihlo soubor vztahů, dá se soudit téměř na jeho duševní úroveň. Je-li potřeba konfrontovat předměty příliš dale­ko od sebe, takže se nedají zahrnout do stejných centrací, vjemo­vá aktivita se prodlužuje v prostorové „přenášení", jako kdyby přikládala vjem jednoho předmětu na druhý předmět. Toto pře­nášení, které tak (virtuálně) sbližuje centrace, umožňuje srovná­vání ve vlastním smyslu slova. Dvojí přenášení oběma směry de-centruje zkreslení působené jednosměrným přenášením. Vý­zkum přenášení nám ukázal, že s věkem se deformace výrazně zmenšují, tj. velikosti jsou na dálku odhadovány postupně stále lépe. To je snadno vysvětlitelné z podílu skutečné aktivity, která tu zasahuje.

Snadno se dá dokázat, že právě tyto decentrace a tato dvojí přenášení spolu se specifickými regulacemi, které mají jejich různé odrůdy za následek, zajišťují známé vjemové „konstanty" tvaru a velikosti. Je pozoruhodné, že v laboratoři téměř nikdy nedostaneme absolutní konstanty velikosti. Na dálku dítě veli­kosti podceňuje (s přihlédnutím k „chybě měřítka"), ale dospělý

81

je skoro vždycky mírně přeceňuje! Tyto „superkonstanty", které jiní autoři často pozorovali, ale obyčejně také pomíjeli jako ne­příjemné výjimky, se nám zdály zákonité. Žádný fakt lépe nedo-svědčuje zásah regulací v pravém smyslu slova při vytváření konstant. Když pozorujeme nemluvňata ve věku, kdy začínají objevovat tyto konstanty (přičemž značně zveličujeme hodnotu jejich přesnosti), a vidíme, jak provádějí opravdové pokusy, tj. záměrně přibližují nebo vzdalují předměty od svých očí a přitom si je prohlížejí,^1J nutí nás to, abychom uváděli vjemovou aktivitu přenášení a srovnávání ve vztah s projevy vlastní senzomotoric-ké činnosti (čímž se ovšem nevracíme k Helmholtzovým „podvě­domým úsudkům"). Na druhé straně se zdá zřejmé, že konstan­ta tvaru předmětů souvisí s vlastní konstrukcí předmětu, o níž ještě pojednáme v následující kapitole.

Shrnuto, vjemové „konstanty" jsou, jak se zdá, výsledkem čin­ností v pravém smyslu slova, které záleží ve skutečném nebo vir­tuálním přemisťování zraku nebo příslušných orgánů. Pohyby jsou koordinovány v systémy, jejichž organizace se může měnit od jednoduchého, řízeného tápání až ke struktuře připomínající „grupování". Na vjemové rovině však nikdy není dosaženo sku­tečného grupování a vyskytují se tam pouze regulace skutečných nebo virtuálních přemístění. Proto vjemové „konstanty", i když připomínají operační invarianty nebo pojmy zachování, opírající se o zvratné a grupované operace, nikdy nedosáhnou ideální přesnosti, kterou by jim jedině mohla zajistit úplná zvratnost a pohyblivost inteligence. Přesto vjemová činnost, která je charak­terizuje, se už blíží intelektuálnímu skladu.

Táž vjemová činnost je rovněž předzvěstí inteligence v oblasti časového přenášení a vlastních anticipací. V zajímavém pokusu se zrakovými analogiemi klamu váhy Usnadze²⁾ předkládal po­kusným osobám dva kruhy o průměru 20 a 28 mm po několik zlomků vteřiny, pak dva kruhy o průměru 24 mm. Kruh o 24 mm ležící na místě, kde byl dříve kruh o 28 mm, se jevil menší než druhý kruh (stejně velký kruh, ale na místě kruhu o 20 mm byl

*' La Construction do réel chez 1'enfant, s. 157-158 ²⁾ Psychologische Forschungen, XIV, 1930, s. 366.

82

přeceňován). Jev byl vyvolán kontrastem, který působilo časové přenášení (Usnadze je nazývá Einstellung). Když jsme s Lam-bercierem znovu měřili tento klam u dětí ve věku od 5 do 7 let a u dospělých,^ došli jsme k těmto dvěma výsledkům, které dohro­mady podávají velmi sugestivní svědectví o vztazích mezi vní­máním a inteligencí. Usnadzeho jev je u dospělých jednak znač­ně silnější než u dětí (jako klam váhy), jednak u nich mizí rych­leji. Když se dospělému několikrát předloží oba kruhy o průměru 24 mm, pozvolna dospívá k objektivnímu vidění, ale u dítěte to trvá mnohem déle. Tento dvojí rozdíl se nedá vyložit z jednodu­chých pamětních stop, ledaže bychom chtěli tvrdit, že paměť do­spělého je intenzivnější, ale méně trvalá! Vše naopak nasvědčuje tomu, že aktivní přenos a anticipování se s věkem vyvíjí směrem k pohyblivosti a zároveň ke zvratnosti. To je další příklad vývoje vnímání směrem k operacím.

Ve svém elegantním pokusu Auersperg a Buhrmester předkládali bí­lý čtverec, který rotovali na černém kotouči. Při malých rychlostech je vi­dět přímo čtverec, ačkoli obraz na sítnici už se skládá z dvojitého kříže se čyřmi čárami rozloženými kolem do pravého úhlu. Při velkých rychlo­stech je vidět pouze obraz na sítnici, ale při prostředních rychlostech se objevuje přechodný obraz tvořený jednoduchým křížem se čtyřmi čárami kolem. Jak autoři zdůraznili, v tomto jevu se asi účastní senzomotorická anticipace, která dovoluje pokusné osobě rekonstituovat čtverec úplně (v 1. fázi) nebo zčásti (v 2. fázi), nebo ztroskotá (v 3. fázi), když je před­stižena příliš velkou rychlostí rotace. S Lambercierem a Demetriadem jsme zjistili, že u dětí ve věku od 5 do 12 let se druhá fáze (jednoduchý kříž) objevuje stále později (tj. při stále vyšším počtu otáček) v souvis­losti s věkem. Čím je pokusná osoba více vyvinuta, tím lépe (tj. za stále vyšších rychlostí) rekonstituuje nebo anticipuje pohybující se čtverec.

Máme ještě lepší doklady. Pokusným osobám předkládáme dvě tyče: A dlouhou 1 m a C čtyřmetrovou, aby je srovnávaly na dálku. Nejdříve měříme vjem tyče C (podcenění, superkonstanta apod.), pak postavíme vedle C na vzdálenost 50 cm tyč B stejně dlouhou jako A, nebo umístíme mezi A a C řadu tyčí B₁, B₂ a B3 stejně dlouhých jako A a stejně od sebe vzdálených. Dospělý člo­věk nebo dítě ve věku od 8 až 9 let hned vidí A = B = C (nebo A = B₁= B₂ = B₃ = C), protože ihned přenáší vjemové rovnosti A = B

^1} Archives de psychologie, XXX, 1944, s. 139-196.

83

a B = C na vztah C = A, a tak dostává uzavřený obrazec. Malé dě­ti naopak vidí A = B, B = CaA = C, jako kdyby nepřenášely rov­nosti, jež vidí při rozloženém fixování dráhy ABC, na přímou dráhu AC. Dítě mladší než 6-7 let rovněž nedovede operačně skládat tranzitivní vztahy A = B; B = C, tedy A = C. Mezi 7 a 8 až 9 lety se však vyskytuje přechodná fáze, kdy dítě ihned rozu­mově chápe, že A = C, ale přitom vnímá zrakem C jako poněkud odlišné od A. V tom příkladě je patrné, jak také transpozice (kte­rá je „přenášením" vztahů na rozdíl od přenášení izolované veli­činy) spadá pod vjemovou činnost, a nikoli pod automatickou strukturací, která je ve všech věkových obdobích stejná, a jak je ještě potřeba vymezit vztahy mezi vjemovou transpozicí a ope­rační tranzitivností.

Vedle transpozice, která je činností vzhledem k obrazcům vnější, musíme rozlišovat transpozicí vnitřní, která dovoluje roz­poznávat uvnitř obrazců opakující se vztahy, např. symetrie (ne­bo obrácené vztahy) atd. I zde by se dalo mnoho říci o úloze ro­zumového vývoje, neboť malé děti zdaleka nedovedou tak struk­turovat složité obrazce, jak se psychologové pokoušeli tvrdit.

Ze všech uvedených faktů lze vyvodit tyto závěry. Vývoj vjemů svědčí o existenci vjemové činnosti, která je zdrojem decentrací, přenášení (prostorového a časového), srovnávání, transpozic, an­ticipování, vyjádřeno obecně, analýzy stále pohyblivější a směřu­jící ke zvratnosti. Tato činnost se s věkem rozrůstá. Protože ma­lé děti ji nedovedou provádět na dostatečně vysokém stupni, ne­bo také protože hromadí detaily, které navzájem nespojují, vnímají „synkreticky" nebo „globálně".

Vjemy samy se vyznačují nezvratnými soustavami statistické­ho řádu. Do takových systémů, podmíněných náhodným nebo prostě pravděpodobným rozptylem centrací, vjemová činnost na­opak vnáší souvislost a možnost postupného skladu. Je vjemová činnost už formou inteligence? Jak jsme už viděli (v kapitole I a na konci kapitoly II), taková otázka nemá velký význam. Přesto však lze říci, že činnosti, které koordinují oční pohyby směrem k decentraci, které přenášejí, srovnávají, anticipují a zejména transponují, jsou svým východiskem těsně spojeny se senzomoto-rickou inteligencí, o níž pojednáme v následující kapitole. Zvláš-

84

tě transpozice vnější i vnitřní, která shrnuje všechny ostatní ak­ty vjemového řádu, se dá výstižně srovnávat s asimilací, pří­značnou pro senzomotorická schémata, a hlavně se zobecňující asimilací, která umožňuje přenos schémat.

Vjemová činnost se podobá senzomotorické činnosti, a její vý­voj ji dokonce přivádí až k prahu operací. Postupně jak vjemové regulace, vyvolané srovnáváním a transpozicemi, směřují ke zvratnosti, stávají se jedním z pohyblivých podkladů pro zrod operačního mechanismu. Jakmile operační mechanismus už vznikne, bude na ně zpětně působit a bude si je integrovat, po­dobně jako zpětně působila transpozice, o níž jsme již mluvili. Dříve než začnou rozvíjet takovouto zpětnou činnost, připravují operaci, a to tím, že vnášejí stále více pohyblivosti do senzomoto-rických mechanismů, které jsou jejich základní strukturou. Bude stačit, aby činnost oživující vjem přesáhla bezprostřední styk s objektem a působila na stále větší prostorové a časové vzdále­nosti, a tím už překročí vjemové pole, a tak se osvobodí od ome­zení, která jí brání dosáhnout úplné pohyblivosti a zvratnosti.

Vjemová činnost však není jediným inkubačním prostředím pro zrod myšlenkových operací. Zbývá ještě zkoumat úlohu mo­torických funkcí, z kterých vznikají zvyky. Tyto funkce ostatně jsou velmi těsně spojeny s vjemovou činností.

85

KAPITOLA IV