29C.Přístup k nemocnému vyššího věku

Stáří

Stáří je výsledkem procesu stárnutí a konečnou etapou vyměřeného trvání života. Definovat stáří je velmi obtížné a liší se v různých gerontologických školách. V poslední době se ujala ve většině zemí 15letá periodizace lidského stáří a toto dělení bylo přijato Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Stáří se člení podle tohoto schématu na následující období:

60 - 74 let	rané stáří
75 - 89 let	vlastní stáří
90 a více let	dlouhověkost

V současné době je populární označení stáří jako 3. věk, přičemž prvním věkem je dětství a dospívání, druhým věkem je dospělost. Devítiletou periodou plní stáří i jiná škola:

65 - 74 let	mladí staří (young - old)
75 - 84 let	staří (old - old)
85 a více let	velmi staří (very old)

Funkční potenciál, produktivita pracovní a funkční věk však není na kalendářním věku často příliš závislý.

21.1.2. Vyšetření geriatrického pacienta

Někdy pacient návrhy na diagnostická a léčebná opatření odmítá proto, že nebyl dobře informován, má mylnou představu o postupu a nebo, že se projeví negativní vliv rodiny. Zájmy rodiny mohou být někdy v rozporu s přáním nemocného. Rozhodující však musí být přání nemocného.

Anamnéza

Problémem geriatrické medicíny je často bariéra v komunikaci mezi lékařem a nemocným a dále  polymorbidita, která neumožňuje jednoznačnou interpretaci symptomů. Staří pacienti velmi často špatně slyší a vidí, někteří z nich mají fatické poruchy a to vše činí rozhovor s nimi a získání spolehlivých anamnestických údajů obtížné. Tito nemocní mají často mnoho nespecifických příznaků, takže není možné dopátrat se vedoucí symptomatologie. Mnoho příznaků i důležitých pro diferenciální diagnózu nemocní neuvádějí, protože je považují za projevy stáří např. špatný zrak, dušnost, inkontinenci, závratě, poruchy chůze nebo časté pády. Nemocní mají obvykle složitou a dlouhou anamnézu, obtížně si vzpomínají na všechny nemoci, hospitalizace a operace, které během života prodělali, nebo léky, které užívali. Při rozhovoru s nemocným je nutné být obrácen obličejem k němu, aby mohl odezírat ze rtů, jestliže má obtíže se sluchem. Pro usnadnění rozhovoru s nemocným je třeba, aby pokud je to možné, měl zubní protézu, sluchadlo, případně brýle. Pacient musí mít jak na anamnézu, tak na vyšetření dostatek času, aby se mohl rozpomenout na údaje, na které je tázán, dále aby se mohl v klidu svléknout a lehnout si na vyšetřovací stůl.

Součástí klasické anamnézy je podrobná léková anamnéza, kde je nutné zeptat se konkrétně nemocných nejen, které léky dostávají na recepty, ale zda si kupují v lékárně léky volně prodejné, které to jsou, kolik a kdy je užívají. Při návštěvě doma by měl lékař vždy prohlédnout léky, které nemocný užívá a rovněž zkontrolovat léky, které si s sebou nemocný přinese do nemocnice. Vždy je nutné zvážit, zda nemocný je schopen sám si lék vzít a dávkovat z originálního balení.

Speciální anamnéza obsahuje podrobné údaje o pacientově bydlení, počet místností, topení, teplá voda, výtah a vybavení domácnosti. Hodně údajů získáme tím, když nám nemocný popíše jak tráví své všední dny a také neděli. Ptáme se na sociální kontakty s rodinou, přáteli, na koníčky, studium, domácí zvířata. Důležité je jaké má ekonomické zázemí, zda musí hodně šetřit nebo zda má dostatek finančních prostředků.

Údaje o duševním strádání často nemocný nerad přiznává, přestože strádá pro ztrátu partnera, rodinných příslušníků, přátel nebo ztrátu domácího zvířete, finančního zajištění nebo společenského postavení.

Neoddělitelnou součástí anamnézy je způsob stravování, jeho nutriční návyky, zajištění jeho výživy docházením do stravovacího zařízení, přípravou stravy doma, počet jídel a jejich charakteristika, chuť k jídlu, oblíbená jídla a dále potraviny, které nesnáší.

Orientačně je naprosto nezbytné zhodnotit i psychický stav, zejména přítomnost depresí, frustrace, duševní aktivitu a výkonnost.