Ve společném dobru dlužno rozlišovat podstatné prvky, které se nemění, od případných, které se mění podle okolností:

- Společné dobro má vnitřní vztah k člověku, neboť je vázáno na jeho přirozenost. Má svůj zvláštní obsah, zahrnující vztahy a zřetele, které přesahují oblast zájmů jednotlivých lidí.

- Společné dobro je hodnota, která se vztahu k celému člověku: k jeho hmotných i duchovním potřebám.

- Společné dobro je hodnota, která spočívá ve vytvoření náležitého společensko a kulturního prostředí. Vnitřní rozvoj a zdokonalení ducha se skoro výlučně ponechává péči a přičinlivosti jednotlivců. Vyšší autorita zde zasahuje nanejvýše nepřímo, protože věda, umění, ctnost atd. jsou původně hodnoty soukromé a osobní. Stát nemůže přímo nařídit dosažení nějakých vědeckých objevů či vytvoření uměleckých děl.

- Do pojmu dobra společnosti náleží vytvoření takové prostředí, ve kterém by se lidem usnadnilo dosažení jejich věčného cíle.

- K podstatným prvkům společného dobra patří také požadavek, aby na něm měli účast všichni lidé, třeba v různém stupni a rozsahu, a to podle svých schopností, vloh a zásluh. Proto stát nesmí podporovat zájmy jedné skupiny na úkor jiných skupin, nýbrž musí nestranně zprostředkovávat dobro všem.

 

Křesťanská sociologie do jisté míry užívá obdoby s organismem. Tak lze názorněji odhalit chybnost individualistického pojetí společnosti a objasnit princip společného dobra. Z obdoby s organismem vyplývá nesprávnost těch pojetí, které hledají v obecném blahu jen součet cest mnoha jednotlivců za štěstím. Je možno použít obdoby s organismem několikerým způsobem:

- Celý organismus žije, třebaže jednotlivé buňky odumírají a jsou nahrazovány novými. Obdobně přežívá společnost: rození a umírání lidí.

- Části organismu, např. listy a kořeny rostliny netvoří součet jednotlivin bez vzájemného vztahu, ale naopak slouží celku na základě vlastní životní síly.

- Organismy nedají svým údům zahynout, nýbrž je udržují při životě. Jen v krajní nouzi obětuje organismus nějaký svůj článek, aby zachránil celek. Společnost tedy nesmí omezovat své příslušníky, nýbrž se o ně musí starat, zatímco zase její členové musí být ochotně nezištně podřídit své zájmy společnému dobru.

Když mluvíme společném dobru, tedy tím rozumíme dobro dokonalé společnosti, totiž státu. Je to prostředí, které zahrnuje též různá zařízení a podmínky, jež umožňují jedincům a skupinám, aby mohli směřovat v uspořádané součinnosti k naplnění. Přitom je třeba mít na paměti, že v podmínkách vzájemné propojenosti vztahů v celosvětovém měřítku nabývá ono společné dobro, jež se dříve omezovalo na stát či svaz států, stále více celosvětového rozsahu. Proto v sobě zahrnuje také práva a povinnosti, týkající se celého lidstva (GS, 26 a 74). Společné dobro vede lidi stále dál ke všeobecnějšímu blahu. Uskutečňování společného dobra ve státě je pouze etapou na cestě k uskutečnění blaha celosvětového mezistátního společenství.

Ohled na osobní důstojnost člověka: Přílišný důraz některých "moderních" sociologů na obdobu společnosti s organismem vedlo nejednou v totalitních státech ke zneužívání zásady obecného blaha a k omezování svobody a důstojnosti jednotlivého člověka. Živý tvor organické přírody a lidská společnost patří ke dvěma odlišným oblastem bytí. Buňka docela zaniká ve službě organismu, zatímco člověk musí zůstat subjektem společenských a kulturních procesů. Jako občan musí člověk podřídit svém zájmy jednotlivce zájmům obecného blaha. Jenže člověk je víc než občan. je to také člen rodiny, příslušník národa, příslušník farního společenství, atd. Proto stát nesmí vidět v člověku jen svou část. Nadpřirozená spása člověka stojí výš než veškeré blaho celku.

Na druhé straně je jisté, že společnost potřebuje jednotnou autoritu, řídící všechny její prvky k uskutečnění obecného blaha. Je však nutno rozlišovat autoritu oprávněnou obecným blahem (autorita státu) od autority, která je dána ve vztahu Boha ke všemu stvoření (např. vztah dětí k rodičům). Mnozí lidé dnes odmítají sebemenší podřízenost pod záminkou osobní svobody. Dnešní svět ovšem potřebuje lidi, kteří dbají mravního řádu, zákonné autority a zároveň jsou nositeli opravdové svobody (DG, 8). Každý představitel oprávněné autority je vydán nebezpečí omylu, selhání, zneužití moci. Proto v demokracii podléhá autorita kontrole a kritice (parlamenty, soudy, veřejné mínění, možnost jedinců volit a odvolávat své zástupce, atd.).

 

C. Co je to princip subsidiarity ?

Subsidiarita (pochází z lat. subsidiarius, pomoc, záloha, posila) čili podpůrnost jako společenská zásada svým obsahem stará lidská moudrost (Ex 18,18-22). V souvislosti s rozmachem kapitalismu byla tato zásada soustavněji prosazována zejména přičiněním Mons.von Kettelera. Závažnost této zásady se zdůrazňuje dodnes (GS, 86). Podpůrnost znamená v sociologii výpomocný zásah vyššího společenského útvaru ve prospěch jednotlivců či nižších společenských skupin. "Vyšším společenským útvarem" se rozumí oprávněná autorita, tedy stát, církev či mezistátní oprávněná autorita.

Podpůrnost (subsidiarita) je podmíněna principem vzájemnosti (solidarity) a principem obecného dobra, ale není s nimi totožná. Použití principu podpůrnosti lze vymezit takto: "To, co jednotlivec vlastní přičinlivostí a vlastními silami vytvoří, nesmí mu být odebráno vyšším společenským útvarem; to, co jednotlivci a drobné zájmové skupiny vykonají a mohou dovést ke zdárnému uskutečnění, nesmí si nadřazená společnost nárokovat. Každá činnost (státní) společnosti má být podpůrná, má podporovat své členy, a nikoli je omezovat či nahrazovat" (QA, 79-80). Každá společnost má poskytnout svým příslušníkům a jejich sdružením příležitost jednat svobodně a zodpovědně pro dosažení cílů, kterých mohou sami dosáhnout a dosahují. Vyšší společenské celky se nemají nižším útvarům nebo jedincům vměšovat do uskutečňování jejich vlastních cílů, nýbrž jim mají být pouze nápomocny tím, že jejich činnost podporují a doplňují tam, kde se nedostává podnikavosti nebo sil jedincům a jejich zájmovým sdružením.

Princip podpůrnosti (subsidiarity) je odůvodněn nejen svobodou a důstojností člověka, ale také zvláštností a skladbou nižších sociálních útvarů (rodina, národ, politická strana, hospodářský podnik, atd.). Také tyto útvary mají přirozená práva a úkoly, které nelze uskutečňovat ve vyšších sociálních útvarech. Princip podpůrnosti chrání svébytnost a život jednotlivců a jejich sdružení před neodůvodněnými zásahy vyšších společenských útvarů. Současně znamená také pomoc "shora dolů", podporování, což bývá často opomíjeno.

 

Co je to právo a spravedlnost ?

Člověk žije neustále ve vztahu k druhému, ať už je tímto druhým člověkem nebo Bůh. Vztah člověka ke druhému bývá vyjádřen povinností. Povinnost je souvztažná s právem. Kde se mluví o právech, a to i lidských právech, tam se musí připomenout i lidské povinnosti. S právem a povinností se běžně setkáváme ve společnosti. proto je třeba objasnit pojem práva, aby tím jasněji vynikl pojme povinnosti. Celou záležitost je možno rozdělit na dva okruhy:

- zda někdo má následkem vlastnických vztahů nazývat nějakou věc jako svou, což od nás vyžaduje povinnost uznání tohoto práva a upravení příslušných vztahů vůči němu;

- zda je určité lidské jednání spravedlivé.

Proto pojmu práva předchází pojem spravedlnosti, která dává každému to, co jeho právo vyžaduje.

Křesťanská sociologie se v chápání práva a spravedlnosti zásadně liší od "moderní" sociologie, zatížené přehnaným důrazem na právo a spravedlnost jako ryze předmětné společenské zařízení. Křesťanská sociologie totiž uznává přirozené právo člověka jako základ práva ve společnosti, a stejně i mravní ctnost spravedlnosti jako základ sociální spravedlnosti. Přitom ovšem jasně rozlišuje, že jde v sociologickém (nikoli právnickém) smyslu o subjektivní podstatu, k níž se váže případná stránka objektivní. Spravedlností tedy v podstatě rozumíme ctnost, tedy onu mravní pohotovost, díky které člověk ochotně umožňuje každému dosáhnout příslušného práva. V ctnosti spravedlnosti vynikají tři vlastnosti práva" směřování k druhým, závazek vůči druhým a rovnost mezi činy vykonanými a závaznými.