Ve společnosti:

- dočasné, náhodné shluky (např. seskupení lidí v místě nehody)

- dočasné, záměrné shluky (např. davy, a to buď aktivní, jako únikové, demonstrační, útočné, drancující, nebo pasivní (obecenstvo při sportovním utkání, aj.),

- trvalé, samovolně vznikající útvary (sousedství, národ),

- trvalé, záměrné organizované útvary (politická strana, hospodářský podnik, atd.),

V kultuře:

- náhodné nahromadění dílčích kulturních výtvorů, vzájemně spojených jen prostorově,

- soubor dílčích kulturních výtvorů, vzájemně spjatých nepřímou příčinností s nějakým jedincem nebo zařízením (např.klobouk, peníze), které se vyskytují poměrně náhodně roztroušeny v prostoru, a mají odlišný význam, než stejné předměty, které má u sebe jiný jedinec, jemuž k něčemu slouží;

- podružná soustava (subsystém) představuje soubor kulturních významů, hodnot, výtvorů a jevů, které jsou vzájemně spjaty bezprostřední příčinnou závislostí (např. umění, mravnost, náboženství, filozofie, atd.);

- soustava představuje značné množství podružných soustav, které jsou proniknuty stejnou základní hodnotou a tuto hodnotu také představují a dávají najevo.

Význam i těch nejzákladnějších pojmů jako je prostor, čas, příčinnost se liší ve stejných kulturách v souladu se společenskými podmínkami lidí, kteří tyto pojmy používají. Domněnka, že pojem prostoru či jednotky času, které doprovázejí už staletí nebo tisíciletí lidskou společnost, jsou určovány jenom vesmírnými procesy (pohybem hvězd, měsíčními obdobími, aj.) nebo pouze biologickým vývoje, je neprokázaná. Působí zde také společenské konvence, které lidskou přirozenost společenského života nějaké skupiny a jejího zvláštního vývoje.

 

Co znamená pravidelnost a opakování ve společnosti ?

Na základě poznání, že se některé jevy nebo události ve společnosti opakují, vyvozuje sociologie jisté tendence či trendy. Proces, který se za podobných okolností vždy znovu a stejně opakuje, má totiž hlubší příčinu, pro kterou se děje, a probíhá právě tak, a ne jinak. Lidský život nepředstavuje směs nahodilých úkonů, nýbrž se děje s jistou pravidelností. tato opakující se pravidelnost je taky význačná, že ve společenském životě lze někdy do značné míry předjímat budoucnost. Působí zde zákony, a ani lidé se jejich vlivu nevymykají: tak je známo, co člověk pravidelně koná a může konat v určitém věku, např. mládež bývá radikální, starší pokolení konzervativní; nebo je známo, že nikdo nekoupí dražší výrobek, může-li snadno koupit levnější.

Pravidelnost ve společnosti nemá stejný význam jako pravidelnost v "neživé přírodě". Ani v "neživé přírodě" se opakování některých jevů neděje nutně zcela pravidelně, nýbrž připouští výjimky. Tím spíše to platí o společnosti, jejíž každý příslušník má svobodnou vůli, takže se může vymknout mnohým předpokladům, že se něco bude nutně opakovat.

Třebaže společenské a kulturní jevy a činnosti, které se často opakují, nabývají rázu zjevné pravidelnosti, nemusí jít nutně o jevy a procesy pravidelné v sociologickém smyslu. Z pouhého častého opakování či výskytu jistých společenských činností nevyplývá ještě jejich sociologická pravidelnost či řádnost. Když se v nějaké době ve společnosti rozšíří zločinnost, tak to ještě neznačí, že by tento často se vyskytující jev přestal být sociologicky nepravidelný, patologický, a že by začal být sociologicky normální, pravidelný, řádný. I přes své případné časté opakování zůstává zločin nenormální.

Sociologická pravidelnost není v podstatě dána opakováním, tedy častým výskytem nějakého společenského jevu. Křesťanská sociologie neodvozuje normu z častého výskytu nějakého jevu. V křesťanské sociologii má pravidelnost v podstatě ráz společensko sjednocující a kulturně tvořivé činnosti, kdežto nepravidelnost má povahu činnosti společensky rozkladné a kulturně ničivé a neplodné. A pouze případně se sociologická pravidelnost odvozuje od opakování či výskytu nějakého jevu. Měřítkem rozlišení mezi společensko sjednocující a kulturně tvořivou činností na jedné straně a činností rozkladnou a ničivou na straně druhé je určité hodnocení. Toto hodnocení se opírá o normu, měřítko toho, co je normální a co je úchylné, patologické.

Sociologický pojem normy se musí odvozovat od pojmu pravidla, řádu, jaký je vlastní struktuře lidské přirozenosti, a současně Bohu, který je původcem řádu vloženého do stvoření. V sociologii je pojem pravidla či řádu ve společnosti v podstatě dokonale určen a jen v nějaké míře či stupni případně podmíněn hodnotami náboženství, mravnosti, umění, výchovy, jazyka a filozofie; tento pojem pravidla či řádu je v sociologii ovlivňován také tlakem společenských poměrů (poměrů státoprávních, politických, hospodářských, technicky, a celkově společensko-kulturních), ale toto ovlivňování má ryze vnějškový ráz, objektivně podmiňující, má povahu společenského tlaku, který se zde může uplatit jen v nějaké omezené míře, ale nikdy nemůže ovlivnit duchovní podstatu samotného pojmu pravidla či řádu.

Sociologickou pravidelnost lze do jisté míry vymezit jako "zdraví". Tento pojem však v sobě zahrnuje příliš mnoho rysů fyziologických, zatímco v sociologii se jedná také o hodnoty duchovní: např. víra jako pravidelná, řádná vlastnost náboženské činnosti, kdežto pověra, modloslužba či ateismus jako úchylný, patologický projev náboženské činnosti; nebo např. vlastenectví jako řádný projev mravní činnosti, a nacismus jako jev patologický, z hlediska sociologického nepravidelný.

 

Odkud pochází norma a řád ve společnosti ?

Obraz společnosti, předpokládaný při rozlišování řádných činností a jevů od patologických, musí brát v úvahu jako měřítko jisté pravidlo. Toto pravidlo může případně odpovídat častému výskytu jevů a procesů ve společnosti, ale v podstatě musí být založeno na neměnném řádu. Tento neměnný společenský řád odpovídá řádu, jaký je vlastní struktuře přirozenosti člověka. Tento řád či pravidlo bývá ve společenském a kulturním životě často normován. Z toho ale nevyplývá, že je normován vždy a všude. Naopak značná část řádného a pravidelného dění ve společnosti není zjevně vůbec normována, zatímco jistá část toho, co se ve společnosti děje patologicky, se vyznačuje "pseudonormovaností" (např. "zákon omerta" u sicilské mafie nebo "kodex cti proletáře" v komunistické společnosti).

Podstatným rysem pravidelnosti, totiž se setrvávání v řádu, ze kterého má vycházet pojetí normality, je směřování člověka k sebeuskutečnění, k dokonalosti, totiž k rozvinutí jeho vlastních přirozených vloh a schopností (A.H.Maslow). S touto vlastností úzce souvisí integrace lidské osobnosti jako měřítko řádné, pravidelné lidské činnosti.

Lidská normalita je založena nejen přirozeně, nýbrž také nadpřirozeně. Má totiž navazovat na lidskou přirozenost, ale směřovat k jejímu překonání. Avšak ryze přirozenými silami nemůže člověk překročit přirozené hranice své bytosti. Člověk potřebuje k sebepřekonání nadpřirozenou pomoc. Pokud se snaží překonat meze svého lidství ryze přirozenými prostředky a odmítá Boží pomoc, výsledkem je odlidštění v podobě "plavovlasé bestie", o jaké snil F.Nietzsche, nebo v podobě "kolektivistické bestie", o jaké snil Marx nebo Lenin. Také romantický "útěk k přírodě" podle vzoru J.J.Rouasseaua nebo mnohých ekologů jako pokus o znovunalezení či upevnění normy lidské života je scestný. Lidská normalita musí vycházet z řádu vlastního lidské přirozenosti, avšak nesmí se s ním ztotožňovat jen tak, že by ulpívala na jeho vnějších projevech, nýbrž musí usilovat s Boží pomocí o jeho překonání, a tak ho přesahovat.

"Moderní" sociologie hlásá s odvoláním na É.Durkheima, že společenský jen je normální tehdy, když se vyskytuje v průměru společnosti toho druhu. Avšak zvětšený výskyt např. teroristických útoků na občanskou společnost do té míry, že se v některé společnosti stávají tyto útoky častými a obvyklými, nečiní z nich normální činnosti. Početný výskyt nějakých jevů sám o sobě nezakládá normu.

Statistické modely usnadňují poznání normy tím, že vymezují stejnorodost souboru z hlediska proměnlivosti nějakého často se vyskytujícího znaku. Samy však nestačí k poznání normy. Naopak statistické modely normality svádí k nepodloženým závěrům, že např. genialita, která se ve společnosti vyskytuje právě tak zřídka jako slabomyslnost, je rovněž úchylná, nenormální (C.Lombroso).

Sociologie sama o sobě nemůže dospět k rozlišení normálního od úchylného, nýbrž se musí opírat o trvalé hodnoty, přesahující meze "čisté", zkušenostní vědy. K rozlišení řádného a pravidelného od patologického jednání ve společnosti nemůže sociologie dospět sama o sobě, bez pomoci filozofie a etiky, bez opory o hodnoty mravní a náboženské.

Třebaže se sociologie při rozlišování normálního od úchylného neobejde bez morálky, přesto to neznamená její podstatné zakotvení v libovolné morálce. Křesťanská sociologie se opírá jen o takovou morálku, jaká má základ v lidské přirozenosti, stvořené Bohem. Je třeba se zbavit předsudku, že morálka je především a zásadně záležitost nějakého závazku. Morálka nespočívá jen v přijetí nějaké povinnosti. Základ morálky je v lidské přirozenosti stvořené Bohem. Této morálce nejde o to, aby uvěznila člověka v nějakém nepřirozeném krunýři příkazů a zákazů. Jde jí o to, aby se člověk uplatnil jako svobodná bytost s vlastní důstojností.

Kdyby člověk důsledně jednal ve shodě s řádem, který je vlastní jeho přirozenosti, nepotřeboval by ani Desatero. Řád jeho přirozenosti mu říká: Konej dobro a vyvaruj se zla. A ve vztahu k okolí mu říká: Dělej ostatním, co chceš, aby dělali tobě, a negativně řečeno: Nedělej ostatním, co nechceš, aby dělali tobě. Kdyby člověk podle toho žil, žil by v souladu se sebou samým, s druhými lidmi a s ostatními tvory, ba i s Bohem. Protože ale člověk nežil ve shodě se svou lidskou přirozeností, a kradl, lhal, zabíjel, atd., dostalo se mu zvenčí jistých zákazů: Nesmíš! Tyto vnější zákazy, vč. Desatera nejsou původní, ale až druhotné, dané až to, co člověk začal žít v rozporu s vlastní přirozeností. Jako výrobce připojuje k výrobku návod k použití, tak Stvořitel dává člověku Desatero jako návod k úspěšnému životnímu použití. Avšak původním základem mravního pravidla a normy je rozumová přirozenost člověka se svými vztahy k poslednímu cíli, a tím je svrchované Dobro, které je podstatně totožné s věčným zákonem. Takto, pouze spojení obou prvků: lidského a božského, může vzejít mravní řád v lidské činnosti.

Třebaže člověk nalézá na své životní cestě různá přikázání a doporučení, která mu pomáhají jít správným směrem, přesto stačí to, že člověk žije v souladu s řádem vlastním své přirozenosti, že mu přirozeně náleží nějaký způsob bytí a jednání. Od tohoto okamžiku se rozeznává dobro od zla, normální od úchylného. Toto rozlišení vyplývá z vlastního lidského hlediska, totiž z hlediska morálního, a to s takovou rozhodností a důrazností, jako se člověk odlišuje od nestvůry, živý tvor od mrtvoly. Rozdíl mezi ctností čili pohotovostí k dobrému jednání a neřestí čili strnulostí v špatném jednání vyplývá nejen z normy, dané zvenčí, nýbrž především je dán tím, zda tato činnost odpovídá nebo odporuje řádu vlastnímu lidské přirozenosti.

 

Na jakých principech stojí společnost ?

A. Princip solidarity

B. Princip obecného dobra

C. Princip subsidiarity

 

A. Co je to princip solidarity ?

Zákony, které řídí život společnosti a její uspořádání, vycházejí ze společensky zaměřených postojů a činností člověka, odpovídajících jeho přirozenosti. Z toho bezprostředně vyplývá princi solidarity (solitare, tzn. pevně spojit). Tento základ se váže zároveň k osobní a ke společenské povaze člověka a znamená vzájemné spojení a závazek. To vylučuje jak individualismus, tak kolektivismus. Solidarismus však nestojí v pomyslném geometrickém středu mezi těmito dvěma krajnostmi. Je to zvláštní a jedinečná kvalita ve vztahu mezi člověkem a společností.

Vzhledem k tomu, že člověk je osobnost a zároveň tvor společenský i ve své jedinečnosti, spočívá základ uspořádání společnosti v původním a svébytném vztahu a v jisté vázanosti a povinnosti člověka a společnosti. Z oboustrannosti daného vztahu vyplývá, že osoby jsou na základě svých vnitřních hodnot vázány ke společnosti, avšak tak, že celek má svou vlastní hodnotu, váže-li se s osobními hodnotami svých příslušníků.

 

B. Co je to princip společného dobra ?

Princip solidarity, spočívající v osobitosti i společenskosti zároveň, může vyvolat námitku, zda není jeden z obou pólů nadřazen druhému. Odpověď není jednoznačná. vyžaduje objasnění z různých hledisek. V jistém případě má přednost společné dobro, ale koneckonců je osobnost nejvyšší hodnotou.

Nadřazenost dobra společnosti zájmu jedince: Západní sociální myšlení, opírající se o řecko-římskou filozofii (Menenius Agrippa, Platon, Seneca, aj.), se snaží vysvětlovat poměr mezi jedincem a společností pomocí obdoby s organismy. Také sv.Tomáš Akvinský používá ve svém učení této obdoby s organismem. Řídí se přitom úvahou, že část je zaměřena k celku, a proto dobro kterékoli části je zaměřeno k dobru celku (Summa theol.,I,II,81, 1; II,II,58,5).

Prvky společného dobra jsou ty zvláštnosti, které jsou vlastní každému národu. Avšak tyto hodnoty a svérázné rysy nevyčerpávají obsah společného dobra. Dobro obce souvisí s lidskou přirozeností. Celé a neporušené se tedy může vyskytovat pouze, když přihlížíme k jeho podstatě a způsobu uskutečňování, a to vždy ve vztahu k celému člověku. Základním požadavkem společného dobra je uznávání mravního zákona a zachovávání jeho příkazů (PIT, 57,80).