3. Které jsou základní sociologické pojmy ?

Jaký je vztah mezi jednotlivcem a společností ?

Nejvlastnějším znakem člověka jako takového je intelekt, která směřuje k poznání pravdy. Z něho jsou řízeny a poznávány ostatní podstatné vlastnosti člověka. Rozumový základ utváří člověka. Dává mu jeho schopnosti a vlastnosti, aby byl lidský a jednal lidsky, tzn. jako tvor cílevědomě a svobodně se sdružující k životu ve společnosti. Pojem lidskosti nelze oddělovat od pojmu společenskosti. Společenskost vychází z lidského nitra a projevuje se v jeho vnějším jednání. Společenskost člověka je dána pozitivně: náklonností člověka mít v lásce bližní, vyhledávat je a žít společně s nimi, ale i negativně: tím, že si lidský jedinec sám nestačí.

U člověka nutno brát ohled na dvojí stránku jeho přirozenosti, duchovní a tělesnou. Duchovní a tělesná stránka v člověku tvoří souvislou jednotu, ale nikoli jako dva rovnocenné činitele, nýbrž jako dvě stránky jedné a téže bytosti. Přitom duchovní činitel je utvářejícím základem tělesné stránky, která je zase látkou utváření. V člověku je nutno uznávat prvenství duchové duše jako tvořivého činitele, ale přitom nelze podceňovat ani tělo jako utvářenou látku.

Totéž v zásadě platí o lidské společnosti. Všichni lidé mají stejnou přirozenost, přece jen je každý člověk jedinečnou bytostí. A přesto nikoli sám lidský jedinec, nýbrž teprve oba jedinci - muž a žena společně jsou projevem a uskutečněním celé plnosti existence a hodnoty člověka. Oba jsou jedinou skutečností: člověkem. A tento člověk (muž a žena) se jeví v celém bohatství a rozmanitosti svého života jako Boží obraz pouze v lidské společnosti, která příslušným způsobem zahrnuje všechny lidi. Společenství myslících jedinců nadaných svobodnou vůlí je tedy podstatně víc než pouhé soužití na základě přirozeného pudu nerozumných tvorů. Je totiž mravním společenstvím, které se podílí na hodnotě a určení jedinců, které ho vytváření.

Tak jako měl být původní stav lidské společnosti teprve příležitostí k vlastnímu osvědčení člověka na základě svobodné vůle, tak se měl člověk tvořivě zdokonalovat, podobně byl i budoucí stav lidské společnosti vložen do vlastních rukou člověka. Hřích světa ukazuje, jak člověk používá svobodné vůle a jak vlastně ztroskotává. Toto lidské chybování narušuje v jedinci základní vztah jeho duchovních, duševních a tělesných sil a schopností. Tímto ztroskotáváním je člověk vnitřně narušen, jeho vnitřní životní prostředí je narušeno, a nakonec je člověk spoutáván všemi silami okolního přírodního prostředí. V tomto zápase zůstává člověk se svými omezenými silami často v koncích.

Podobně jako v mikrokosmu, tak i v makrokosmu společenského života hřích rozdvojuje člověka. Tím rozkládá síly sjednocené v pokojném soužití. Tím se člověk odcizuje sám sobě, neboť se zpronevěřuje svému lidskému základu a poslání. Tímtéž se odcizuje druhým lidem, protože lidský hřích je nutně protispolečenským jednáním a kulturním ničením. Současně se celá společenská skupina lidí tímto "hříchem světa" odcizuje svému Tvůrci.

Stále znovu a znovu hrozí skrytý spor mezi lidmi, jestliže se člověk odcizí sám sobě, ať už jako jedinec nebo člen společnosti. Z této opakující se životní situace, kterou člověk nedokáže svými silami překonat, protože je základním porušením původního řádu, zachraňuje člověka vtělený Boží Syn.

Křesťanská sociologie přitom neopomíjí ani vliv tělesné stránky člověka na tváření jím budované společnosti, třebaže toto působení má pouze případný ráz, nikoli podstatný z hlediska člověka vůbec. Tak sleduje společenský účinek početnosti a hustoty obyvatelstva nějaké země. Odmítá však jednostrannou domněnku, že některým národům nebo celému lidstvu hrozí brzký úpadek ba vyhynutí, stejně jako opačnou domněnku, že jistým národům či celému lidstvu hrozí přelidnění a další pohromy. Vždyť ani vrabci nehynou bez Boží vůle, tím méně lidé (Mt 19,29).

Člověk je jednak jednotlivcem, a tak je příslušníkem nějaké společnosti. Zároveň je však i osobou nebo osobností, a jako takový nezávisí na společnosti, ani na přírodě, ale pouze na Bohu. Jako jednotlivec má člověk sloužit společnosti. Jako rozumová a svobodná bytost je sám sobě cílem, na společnosti nezávislým a podřízeným jedině Bohu.

Osobnost je na opačném pólu než jedinec. Jedinec znamená rozptylování, osobnost sjednocení. V osobnosti se sjednocuje všechno lidské jednání a odkrývá se vnitřní duchovní základ, ale nikoli zvenčí, nýbrž zevnitř.

V chápání vztahu jednotlivce a společnosti se musíme vyhnout dvěma krajnostem: individualismu a kolektivismu. Individualismus příliš zdůrazňuje a prosazuje práva jedince na úkor celku. Krajní individualisté odmítají, že by byli nějak zavázáni celku. Od celku pouze přijímají, ale sami mu nic nepřinášejí. Chápou společnost pouze jako prostor pro uplatnění se lidského jedince. Individualismus je správný ve zdůraznění významu jedince a lidské osobnosti. je však přehnaný v úplném popírání významu společenského celku. Člověk přece nežije a jednání ryze odděleně, nýbrž také ve společnosti. Kolektivismus jednostranně zdůrazňuje, že vše, čím člověk je a co má, je pouhým výsledkem společnosti. Dobro jedince je zde vedlejší věc, rozhodující je prospěch celku. Kolektivismus má opodstatnění do té míry, pokud zdůrazňuje závislost člověka na společnosti. Je však chybný v úplném popírání významu a hodnoty lidské osobnosti.

V popředí významných společenských událostí stojí jednak vynikající jedinci, jednak lidské průměrní, ale také lidé docela podprůměrní. Nelze se domnívat, že společenská potřeba sama o sobě je schopna přivodit příchod nadprůměrného politika nebo vojevůdce. Vzhledem k řídkosti výskytu nadprůměrně schopných jedinců hrají často ve společenském dění důležitou roli průměrně nadaní a průměrně schopní lidé. Rozhodujícím a určujícím činitelem společenského a kulturní dění je v podstatě člověk. Čím více jsou osobně vyspělejší příslušníci společnosti, tím vyspělejší je společnost.

Jak lze normativně vymezit vztah člověka a společnosti ?

Na základě rozlišení mezi jedincem a osobou. Každý jedinec se má ke společnosti jako část k celku, a proto je jí podřízen. Je členem společnosti jako její část a potřebuje nátlaku společenského života, aby byl podpořen ve svém úplném rozvoji. Člověk je část společnosti jako celku, ale nikoli podle své duchovní podstaty. Ohnisko osobnostního života povznáší člověka nad ostatní společnost, kterou pro tento život potřebuje pouze jako případnou podmínku.

Společenské zaměření člověka je dáno přirozeně i nadpřirozeně. Lidská osobnost znamená povolání člověka "ke společenství s Bohem" (GS, 19). Člověk je Kristem vykoupen a křtem sv. začíná být účastníkem "nového stvoření" (Ga 6,15) a "božské přirozenosti" (2 Petr 1,4). Společenskou povahu člověka dokazuje už to, že člověk je odkázán na druhé - jak na úrovni hmotné, nad v oblasti duchovní kultury. Žádný jiný živý tvor není ve svých prvních měsících a létech tolik dokázán na druhé jako člověk. Na rozdíl od zvířete chybí člověku jistota vrozených instinktů. Zvíře je utvářeno svými přirozenými schopnostmi a prostředím, kterým je obklopeno. Přitom se v každém pokolení zvířat opakuje stále totéž. Člověk si však počíná svobodně a cílevědomě předává nové zkušenosti a poznatky z pokolení na pokolení, takže každé pokolení vyrůstá v nové kulturní situaci.

 

Co je to kultura ?

Kultura je uskutečňování hodnot, významů či obsahů. Samotná hodnota se nedá věcně zjistit: je to vlastnost, která přísluší nějaké věci nebo činnosti v jejím vztahu k hodnotícímu člověku. Podle toho, zda člověk uskutečňuje hodnoty vnitřní nebo vnější, je možno rozlišovat vnitřní kulturu od vnější. Vnitřní kulturou se rozumí vnitřní úsilí i všestranný rozvoj schopností a sil jednotlivého člověka, tedy zušlechtění a kultivaci vnitřního životního prostředí člověka. Vnější kulturou se rozumí cílevědomé a svobodné vytváření vnějších hodnot, tedy kultivaci okolního životního prostředí člověka. Navenek se může věcně projevovat i mnohý jiný živočich (liščí doupě, ptačí hnízdo, mraveniště, atd.). Také nerozumný tvor staví, buduje, shromažďuje, avšak pouze pudově a pokaždé stejným způsobem. Lidská tvorba je cílevědomá a svobodná. Lidské výtvory jsou nejprve v mysli jako představy, záměry, plány, touhy, a teprve po svobodném rozhodnutí člověka se zvěcňují, tzn. váží na jisté hmotné podmínky, vyjadřují se nějakými znaky a vtělují do určitých tvarů.

Podstatným rysem kultury je zaměření k cíli. Tento cíl může být ryze duchovní: spojení s Bohem, odpoutání od pozemských statků, ctnost, poznání. Může být však společenský: sláva, moc, uznání, ale nikoli samého jedince, nýbrž skupiny. Může být ryze hmotný: bohatství, blahobyt, hojnost spotřebních statků.

Uskutečnění osobního i nadosobního cíle je možné pouze na základě nějakého řádu hodnot, který zahrnuje též mravní a právní řád společnosti. tento řád vyžaduje, aby duchovní hodnoty měly přednost před hmotnými, dále aby nižší hodnoty sloužily vyšším, ušlechtilejším, a konečně, aby se žádná z daných hodnot neosamostatňovala a neuplatňovala výhradně jako jediná, ať už je to náboženství, umění, věda, hospodářství, právo, technika, politická moc, apod. Základem kultury je soulad hodnot. Tento soulad spočívá v tom, že se různé kulturní tvoření uplatňuje sice každé zvlášť, ale nikdo každé pro sebe, nýbrž v souladné a odstupňované souvislosti s ostatní tvorbou.

 

Co je to kulturní společnost ?

Společenské skupiny a kulturní hodnoty vznikají ve vzájemném styku lidí. Lidská společnost představuje trvalé spojení více lidí, sledujících společný cíl a řízených k tomuto cíli příslušnou autoritou. Společnost jako vnitřně složený celek se skládá z mnoha vzájemně spojených, podmiňujících se a různě se ovlivňujících dílčích soustav. Jednotlivé podružné soustavy nestojí vedle sebe mechanicky, nýbrž tvoří celek, ve kterém působí jedna na druhou a na ostatní, a každá z nich působí na celek a zároveň je tímto celkem ovlivňována.

Soustavy, procesy a vztahy stejného druhu (např. hospodářské) utvářejí zvláštní oblast společensko-kulturní skutečnosti. V rámci dané skutečnosti se vyskytují jisté nutné a opakovatelné souvislosti jevů, totiž jisté souvislosti mezi příčinami a následky. Tyto souvislosti podmiňují řádný vývoj dané oblasti společensko-kulturního života. Kulturní společnost jako celek i každý ze složitých dílčích útvarů, které v ní působí, zahrnují stránku skladebnou a stránku funkční. Obě stránky se vyznačují poměrností samostatností vývoje, jakož i vyhraněnou vnitřní podmíněností. V dané skladbě se vyskytují v souvislé jednotě tři rozlišitelné soustavy:

- soustava kulturních významů, obsahů a hodnot,

- soustava společenských vztahů a zařízení,

- soustava normativní, který zprostředkovává spojení obou uvedených soustav.

Jejich oddělenost je pouze poměrná. Každá soustava je poměrně samostatná, a to do té míry, pokud je částí jiné soustavy.

V kulturní soustavě jsou zahrnuty kromě jiného názory lidí a jejich výrazy pomocí symbolů a znaků. V symbolech jsou obsaženy rovněž vzory hodnocení. Označování významů a obsahů či vytváření znaků lidmi představuje druh zpředmětnění, jež je klíčový pro kulturní život společnosti. Člověk je odpovědný za svobodnou a cílevědomou tvorbu znaků.

Společnost a kultura tvoří jednotný, vnitřně členěný celek, v rámci kterého se obě tyto složky doplňují. Společnost funguje kulturně ve smyslu tvorby, užívání, udržování a rozvíjení hodnot. Kulturní hodnoty (umění, jazyk, filozofie, věda, náboženství, atd.) plní společenské úkoly ve smyslu budování a zachovávání společnosti. Vnitřní spojitosti a souvislosti ve stavbě společensko-kulturní skutečnosti lze zjednoduše znázornit takto:

 

kulturní soustava«---»normativní soustava«--»společenská soustava

 

Jak z kulturního hlediska tak z hlediska společenského je možno podle stupně sjednocenosti jednotlivých složek rozlišit různé útvary: