- •Inter mirifica ze 4.Prosince 1963 (Dekret II. Vatikánského koncilu o sdělovacích prostředcích) - im.
- •1. Co je to křesťanská sociologie ?
- •1) Prvý obor: zjišťující, který je z velké míry popisný,
- •2) Druhý obor: normativní, tedy hodnotící, ale nikoli subjektivně, nýbrž vědecky,
- •3) Třetí obor: jednání - zahrnuje kvalifikované jednání, totiž výběr a volbu vhodných prostředků, metod a postupů k nějakému cíli, a pak jejich učelné používání.
- •1) Z církevních dokumentů:
- •2) Z příruček a odborných děl :
- •2. Jak se vyvíjela křesťanská sociologie ?
- •1. Lidská osoba
- •2. Lidská práva
- •3. Vzájemnost vztahů mezi osobou a společností
- •4. Společné dobro
- •5. Vzájemnost
- •6. Podpůrnost
- •7. Skladebné pojetí společenského života
- •8. Spoluúčast
- •9. Lidské výtvory a společenství osob
- •10. Všeobecné určení statků
- •3. Které jsou základní sociologické pojmy ?
- •Ve společnosti:
- •V kultuře:
- •Ve společném dobru dlužno rozlišovat podstatné prvky, které se nemění, od případných, které se mění podle okolností:
- •Vedle mravní ctnosti patří k podstatným pilířům práva ve společnosti další útvary mravního života, zvláště rodina. Dále
- •Vztah přirozeného práva k právu pozitivnímu určují tyto zásady:
- •1. Vlastnost totality (celistvosti) znamená, že daná skladba tvoří soustavu, jež podléhá jistým zákonům, které právě ze skladebných prvků vytvářejí celek, jehož vlastnosti se liší od vlastností částí.
- •Vedle přirozených a nadpřirozených základů normy lidské činnosti nelze přehlížet jisté činitele, způsobující porušení a ničení této normy:
- •4. Jaké metody používá křesťanská sociologie ?
- •1) Současné vzájemné působení mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti,
- •2) Pohyb celé sociálně-kulturní skutečnosti V čase,
- •3) Změny vzájemného ovlivňování mezi jednotlivými složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti V různých dobách.
- •1) Typ společenského jednání a útvarů jako neuceleného a částečně zaměřeného k sociálnímu a kulturnímu rozkladu;
- •2) Typ společensky prospěšné a kulturně tvořivé činnosti jako ucelené a celkově zaměřené ke kulturní tvorbě a sociálně přínosné a prospěšné činnosti.
- •5. Co je základní buňka společnosti ? r o d I n a
- •V manželství je obsaženo trojí dobro:
- •4. Náboženský úkol rodiny jako malé Církve
- •1. Působením jednotlivců: apoštolát vykonávaný jednotlivcem (Jan 14,4) je základem a předpokladem každého náboženského působení, vycházejícího z rodiny a směřujícího k širšímu církevnímu společenství.
- •3) Úkony doplňující: směřují k dosažení cílů, které svou povahou, rozsahem nebo trváním přesahují možnosti jednotlivých občanů, rodin a jiných nižších skupin (např. Obrana státu).
- •V rozsahu významu slova politika je možno rozlišit více stupňů:
- •2) Umírněná pravice,
- •3) Reformistická levice,
- •4) Revoluční levice (Eysenck 1954).
- •V čem spočívá náboženská úloha státu ?
- •V čem spočívá mravní úloha státu ?
- •V čem spočívá hospodářská úloha státu ?
- •Všichni křesťané se mají stavět tváří V tvář novým úkolům dneška se svědomím dobře utvořeným V duchu etických požadavků evangelia a se sociální citlivostí opravdu křesťanskou.
- •1. Ohled na důstojnost lidské osoby: Církev se ve svém sociálním působení zasazuje o všestrannost a úplnost lidského rozvoje.
- •1. Rodinná politika státu se liší podle chápání cíle a měřítek, sledovaných touto politikou.
- •2. Vzdělávací politika
- •Vzdělávací politika demokratického státu usiluje o vytváření a používání vhodných prostředků k vyrovnávání a slaďování těchto vlivů.
- •3. Politika sociálního zabezpečení
- •4. Zdravotní politika
- •5. Bytová politika
- •6. Politika zaměstnanosti
- •Výrobní hospodářství vychází naopak od výrobní činnosti a prosazuje výrobu většího množství výrobků a služeb než je požadováno.
- •Ve druhé řadě závisí směnná hodnota:
- •V čem je úskalí při měření směnné hodnoty?
- •1) Případné skupinové sobectví různých sdružení podle jednotlivých povolání a stavů se překonává a zušlechťuje tím, že postupně objímá celou společnost, až obsáhne celé lidstvo.
- •2) Vyhrocené spory mezi dílčími okruhy solidarity jsou méně a méně četné. Obava o zachování nezávislosti, odedávna připomínaná odpůrci dělby práce, ustupuje do pozadí.
- •8. Jak jsou uspořádány národy ?
- •9. Co dělat se zaostalostí některých národů ?
- •10. Co si počít s narušeným životním prostředím ?
- •Inglehart,r., The Silent Revolution. Changing Values and Political Styles Among Western Publics. Princeton 1990.
- •Večeřa, m., Sociální stát. Východiska a přístupy. Sociologické nakladatelství, Praha 1993.
- •Veselý, j.M.,o.P., Co dává Velehrad Evropě. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1994.
- •Vodáková, a., a kol., Demografie (nejen) pro demografy. Sociologické nakladatelství, Praha 1993.
4. Společné dobro
V každé úvaze o zákonech a principech , které ovládají společenský život, je třeba mít na paměti společné dobro. Společné é dobro se dá vymezit jako souhrn těch společenských podmínek, jež umožňují a podporují v lidských jedincích všestranný a ucelený rozvoj osoby. Proto i když přesahuje ryze osobní oblast, je společné dobro neoddělitelné od dobra jednotlivé lidské osoby. Takto ukládá držitelům světské moci uznávat, chránit a podporovat lidská práva a usnadňovat plnění povinností z toho plynoucích. Z toho důvodu může být uskutečňování obecného blaha považováno za vlastní smysl veřejné autority, která je povinna zasazovat se ve prospěch všech občanů a celého člověka, pojímaného v jeho životě pozemském i přesažném, a brát přitom ohled na správný žebříček hodnot spolu s požadavky vyplývajícími z dějinných okolností.
5. Vzájemnost
Solidarita (vzájemnost) je další trvalý princip, kterým se řídí společenský život. Podle principu vzájemnosti je každá osoba jako člen společnosti nerozlučně spjata se stejnou společností a ve světle evangelia i se spásným určením všech lidí (SRS, 39-40). Etické požadavky solidarity vyžadují, aby se všichni lidé, místní skupiny a společenství, spolky a organizace, národy a státy, podílely na vedení všech činností hospodářského, politického a kulturního rázu.
6. Podpůrnost
Princip podpůrnosti (subsidiarity) doplňuje předchozí princip, a chrání lidskou osobu, místní společenství a nižší společenské útvary před nebezpečím ztráty jejich oprávněné samostatnosti.
7. Skladebné pojetí společenského života
Chápání společenského života jako skladby vyžaduje, aby se společnost zakládala z jedné strany na vnitřní přičinlivosti svých členů, jež má původ ve svobodné vůli osob společně usilujících o obecné dobro, a z druhé strany na skladbě a uspořádání společnosti, sestávající se nejen z jednotlivých svobodných osob, ale i ze zprostředkujících nižších společenských útvarů, počínaje rodinou, přes místní společenství, stavovská sdružení, národ, stát, až k mezistátním svazům a mezinárodní společnosti (GS, 30-31).
8. Spoluúčast
Spoluúčast neboli participace zaujímá přednostní místo v soudobé sociální nauce Církve. Její význam spočívá v tom, že zajišťuje uskutečňování etických požadavků sociální spravedlnosti. Správná, úměrná a odpovědná účast všech členů a složek společnosti na rozvoji společenského a kulturního života je bezpečnou cestou na dosažení vyrovnaného lidského soužití. Církev shledává v tomto principu také pro sebe trvalý důvod k posílení snah o zlepšení jakosti života jednotlivců i celé společnosti. Jde tu o hluboké tužby člověka, který projevuje svou důstojnost a svobodu v životě osobním i veřejném (LE, 15).
9. Lidské výtvory a společenství osob
Církev se neustále snaží předejít nebezpečí, které ohrožuje důstojnost lidské osoby zároveň se svobodou člověka jako jedince i člena společnosti. Nejeden moderní stát se zvrhnul v obrovské úřední zařízení, které se snaží zasahovat do všech oblastí lidského života, což vzbuzuje v člověku obavy z jeho odosobnění.
Proto Církev považuje za nezbytné nejrůznější soukromá sdružení, jež vyhrazují patřičný prostor osobě a podporují rozvoj vzájemných vztahů sloužící spolupráci podřízené obecnému blahu. Ale k tomu, aby se tyto společenské útvary mohly rozvíjet jako opravdová společenství, je nutné aby jejich členové byli uznáváni jako osoby a byli podněcováni k účasti na společných úkolech. Bezpečná cesta k dosažení tohoto cíle spočívá podle sociální nauky Církve ve spojení kapitálu s prací a ve vytváření nižších společenských útvarů (LE, 14). Provádění těchto zásad, řídících společenský život na různých rovinách uspořádání a v různých oblastech lidské činnosti, umožní překonávání napětí mezi jednostranným zespolečenštěním a krajně vypjatým důrazem na osobu.