10. Co si počít s narušeným životním prostředím ?

Předně je třeba si nastínit sami povahu poruchy životního prostředí. Lidé si většinou podle vlivem "moderní" sociologie vytvářejí zkreslené, totiž pozitivistické pojetí poruchy životního prostředí. Často je to chyba nesprávného chápání skladby životního prostředí. Avšak i tam, kde vznikají pokusy o takové skladebné pojetí, chybí hledisko duchovní. Chápání poruchy životního prostředí musí spočívat na pojetí řádné, normální činnosti a skladby životního prostředí. Přitom tato norma se musí zakládat na řádu. Vlastním předmětem zájmu z hlediska křesťanské sociologie musí být zdravě žijící a souladně působící skladba, a ne její porucha. O úchylném vlivu jednostranného působení nebo porušení skladby životního prostředí je nutno vědět mnohem víc, než je třeba znát k objasnění jednotlivých případů poruch a k jejich odstraňování.

Řádné působení a rozvoj skladby životního prostředí člověka označujeme pro přehlednost jako zdraví. Toto označení se běžně užívá spíše pro vnitřní životní prostředí člověka, než pro vnější. Zdraví životního prostředí člověka je v podstatě přirozeně poměrně ustálené uzpůsobení, zatímco porucha je pouze uzpůsobení. Stvořitel tvoří v člověku způsobem odpovídajícím skladbě jeho přirozenosti toho či onoho člověka. Není ovšem pouze jediná skladba přirozenosti. K základním životním sestavám člověka patří především osobitost kmene, rodu, jedince. Následuje tedy zdraví jako stav daný kmeni, rodu, jedinci.

K zachování této druhé přirozené skladby uděluje Bůh člověku v přirozeném řádu možnost určitých úkonů, měnících se v potřebné zásahy. Pozitivisté ulpívají pouze na těchto úkonech a povyšují je na vlastní tvořivou sílu, ačkoli mají význam pouhého usměrňovatele. Pozitivisté se domnívají, že stačí si osvojit tyto úkony a pak z porušeného stavu skladby životního prostředí člověka vytvořit nový stav zdraví celé soustavy. Jenže nějaké nějaké poměrně ustálené uzpůsobení nemůže samo ze sebe vyvinout takovou sílu, která by vytvořila jiné poměrně ustálené uzpůsobení. Pozitivisté vlastně tvrdí, že zdraví životního prostředí pozbylo poruchou svou sílu, která je udržovala, a nyní ochuzeno o tuto sílu, ochablé a zesláblé má prý ze sebe vydat novou sílu, která by toto zdraví znovu ustavila. To je ovšem nesmyslné: mohou být sice oslabeny úkony, ale v základu nemůže být oslabeno zdraví, které je stav před-existující, tedy skrytý. Kdyby tedy někdo poskytoval nějaké zdravé skladbě prostředky, mající odstranit poruchu zdraví, snad by odstranil jenom skrytý nedostatek jejího zdraví, ale samo zdraví by podstatně rozmnožit nemohl.

V současné době narůstají rozpory mezi přírodou a společností. Prudce postupuje těžba přírodních zdrojů surovin a paliva. Vznikají přitom nové soubory, ve kterých se lidská skupina střetá s přírodou. Nevznikají však souladné celky. Množí se útvary naplněné napětím. Tyto útvary je nutno cílevědomě řídit, začleňovat do smysluplného uspořádání a usměrňovat, aby nedocházelo k vážným poruchám jednotlivých souborů životního prostředí lidské skupiny vně (v okolní přírodě) i uvnitř (v člověku samém). Rozdíly v povaze a tempu vývoje jednotlivých složek společensko-kulturního sjednocování lidské skupiny s přírodou způsobují nesoulad a nevyrovnaná rozložení. Překonávání poruch a obnova řádného uspořádání se neobejde bez soustavného zkoumání a měření odchylek od přirozeného vývojového zaměření. Jako výsledek vývoje společensko-kulturní skutečnosti v přírodním prostředí vznikají zvláštní soustavy. Jejich utváření probíhá na základě společensko-kulturních zákonů při působení zákonů vývoje osídlení a přírody. Zásahy společnosti vedou často k lavinovitému zrychlení některých přírodních procesů a k nepřirozenému utlumení jiných. (Např. rozorání suchých stepí, vykácení lesů na horských svazích, vypálení deštných pralesů, chemizace půdy.).

K nejzávažnějším potížím se řadí vyčerpání omezených přírodních zdrojů energie: změny vnějších přírodních podmínek naší planety jsou stále rozsáhlejší. Proto se stále naléhavěji vynořuje otázka jakosti životního prostředí na naší planetě jako celku. Lidská skupina totiž dospěla ve svém vývoji do období, kdy její energetická náročnost a spotřeba začíná už řádově dosahovat energetického objemu přírodních procesů na zeměkouli. Země má velkou zásobu přírodních zdrojů. Stálý růst obyvatelstva a pokrok v technice nás však přibližuje ke stavu, kdy Země již nedokáže samousměrňováním plně obnovovat svůj zdrojový objem; ten je lidstvem stále víc a více zatěžován, namáhán a spotřebováván.

Ve 20. století bylo největším zdrojem energie uhlí. I kdyby obyvatelstvo nadále nerostlo, avšak tempo růstu spotřeby energie na 1 obyvatele by se udrželo na úrovni dvacátého století, pak by uhlí stačilo pouze na 100 až 150 let. Horší vyhlídky jsou u jiných druhů surovin.

 

Jaké jsou příčiny poruchy životního prostředí ?

Původní životní prostředí se vyznačovalo podmínkami příznivými k životu, takže se v něm snadno mohlo objevit lidstvo. Životní prostředí obklopující pravěkou společnost však obsahovalo něco nepůvodního a porušeného, co Bible označuje jako hada (Gn 3, 1). Nauka křesťanské víry to rozvíjí v učení o hříchu andělů před hříchem pralidí. Pralidstvo tedy žilo původně v prostředí tvorstva poněkud porušeného. To však pralidem nijak nebránilo žít v naprostém souladu s daným životním prostředím. Částečný, dílčí nesoulad v životním prostředí (biblicky označovaný jako had), které obklopovalo prvotní lidskou skupinu, vcelku nebránil pralidem žít v naprostém souladu s jejich životním prostředím.

Původně byli pralidé pevně spjati s daným životním prostředím. Teprve po požití plodů ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3, 5-7) byl porušen původní soulad člověka s přírodou.

Různá hnutí pro obnovu životního prostředí se uchylují k rozličným druhům východních náboženství. Podle nich potom kladou do samotné přírody boha, kdežto člověka vedou k postoji plaché úcty před tajemným světem či trpné podřízenosti ostatnímu stvoření. Takto si počíná také tzv. "Deep Ecology" (hlubinná ekologie); proti pojetí životního prostředí, v němž je středem člověk, staví pojetí, ve kterém celá příroda je pojata jako božská (Naess 1996). Všechny vymoženosti takového pojetí se ukazují nepůvodními, když je sledujeme z hlediska Krista jako pravého středu všeho stvoření.

Vzájemné propojení stvoření je tak bytostné, že náš vztah k našim bližním nese některé stopy našeho vztahu k přírodě. Bratrovražda způsobuje, že se Kain odcizuje i samotné zemi: Prolitá krev tvého bratra křičí ze země... Budeš nyní proklet a vyvržen ze země... Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem. (Gn 4, 11-12)

Člověk ve stavu porušené přirozenosti pozbyl vládu nad životním prostředím uvnitř sebe i ve svém okolí. Zároveň se ocitl na počátku vývoje postupného vyčerpávání příznivých životních podmínek. To je zjevně dáno růstem počtu obyvatel v životních podmínkách omezených pozemskými podmínkami. Pokud by se tento vývoj omezil na ryze přirozené činitele, vedl by posléze ke zhroucení jednostranného vyčerpaného prostředí a konečnému zániku společnosti. Z této celkově mrtvé polohy však byla společnost vyvedena nadpřirozeným zásahem. To se uskutečnilo v Bohočlověku. Pro Kristovy zásluhy a v Kristu samém může člověk znovu růst ve sjednocování své přirozenosti, jakož i ve svém sjednocování se s okolním životním prostředím.

Ačkoli není vlastním posláním sociální nauky Církve odstraňování poruch životního prostředí člověka a mírnění jeho důsledků, přesto byla Církev od počátku vzorem v tomto úsilí, zejména pokud jde o vnitřní životní prostředí člověka.

Přispěním nebývalého rozsahu a účinnosti techniky a hospodářství dochází stále častěji k případům rozsáhlého celosvětového narušení vnějšího životního prostředí. Toto okolní životní prostředí zase zpětně ohrožuje lidské zdraví. Tak si geograficko-biologické pojetí životního prostředí udržuje své značné odůvodnění vedle pojetí hospodářské a technické určenosti zdraví a jeho poruch.

Je člověk či společnost jediným viníkem ?

Dnešní záplava poruch přírodního prostředí je přechodná, třebaže ve svém nahromadění vyhlížejí právě tak obludně jako dávná potopa. Řád vtištěný tvorstvu Stvořitelem je stále častěji zneužíván. Přitom vina je jak na straně člověka, tak na straně dalších rozumných tvorů s nadlidskou inteligencí, mezi kterými má rozhodující moc ďábel. Výsledek se projevuje i v životním prostředí: zlo a ničení nabývají nestvůrné podoby, od výbojnosti po vystupňované vykořisťování přírody. Kde je záchrana před touto záplavou? Záchranu poskytuje obrazně řečeno, archa, loď. Petrova loď bývala odedávna symbolem církve. Bývala symbolem živého společenství víry, lásky a naděje, které svým Duchem buduje "nový Noe", "muž spravedlivý, bezúhonný, chodící s Bohem" (Gn 6, 9), vtělený Syn Boží, Ježíš Kristus. Je to obnovitel lidstva, ale i ostatního stvoření, vítěz nad ďáblem.

Co to znamená? Uvědomit si hlubokou spoluzodpovědnost za plnost života na zemi. Také se zvířaty a rostlinstvem, ba i s neživými tvory bychom měli zacházet s ohledem na skladebný řád, který Stvořitel vtiskl každému stvoření, aby zde rostl soulad, plnost života, láska a radost.

Začínají se objevovat některé pokusy. Určití jedinci se snaží tak jako praotec Noe zachraňovat jisté tvory od vyhynutí, nebo je vracet do přirozených životních podmínek, do jejich životního řádu, do přírodního prostředí, které je jejich domovem.

To je však přednostní úkol a povinnost křesťana. Proč? Především pro dary, které mu byly při křtu dány. Kromě toho porušené životní prostředí nelze pouze lidskými silami obnovit, protože je trvale narušuje vedle mnoha lidí také tvor, jehož inteligenci se člověk nevyrovná (ďábel). Pokud jde o životní prostředí, tedy je Božím záměrem, aby lidé svorně budovali řád časných věcí a stále jej zdokonalovali. Všechno, co tvoří časný řád, jsou nejen prostředky k dosažení posledního cíle člověka, ale mají též vlastní hodnotu vloženou do nich Bohem (Gn 1, 31).

Tato jejich přirozená hodnota nabývá zvláštní důstojnost z jejich vztahu v lidské osobě, k jejíž službě byly také tyto věci časného řádu stvořeny. Během dějin bylo užívání časných věcí zatíženo důsledky vážných úchylek, a koneckonců k pošlapání důstojnosti lidské osoby. Také dnes mnozí příliš důvěřují pokroku přírodních věd a techniky,, takže skoro upadají do modloslužby časným věcem. Stávají se spíše jejich otroky, než pány. Církev se snaží zapojit lidi do řádu časných věcí a zaměřit je prostřednictvím Krista k Bohu.

Křesťané jsou především povoláni k tomu, aby na sebe vzali úkol budování časného řádu jako svou vlastní úlohu. Mají přitom jednat přímo a rozhodně vedeni světlem radostné novozákonní zvěsti i duchem církve svaté a povzneseni křesťanskou láskou.

Časný řád se má obnovit tak, aby byl při plném ohledu na jeho vlastní zákony, místní a dobové podmínky uváděn v soulad se zásadami křesťanského života, a tak zdokonalen (AA, II,7).

Kristus jako maják působí v celém světě jako nevyčerpatelný zdroj obnovy všeho tvorstva pod Božího řádu. V Kristu jsou překonávány všechny neblahé důsledky lidského (i ďábelského) zavinění v životním prostředí. Tím se ovšem nevylučuje lidská svoboda. Některý člověk či společnost se může dál rozhodovat proti řádu přírody a řádu nadpřirozenému a tak dál porušovat životní prostředí; avšak tato krize životního prostředí už po Kristu nemůže být všeobecná a úplná, nýbrž jenom dílčí, místně a dobově omezená, třebaže hodně rozšířená.

Při zkoumání příčin nepříznivých jevů v okolním přírodním prostředí se většinou poukazuje na škodlivý vliv moderní techniky a výstavby měst, na nevhodný způsob uspořádání hospodářských statků ve společnosti, aj. společenské činitele. Přehlíží se především lidská osoba, jako by některé věci samy od sebe vedly k ničení přírodního prostředí (Duvigneaud 1988). Nedbá se na to, že v duchovní podstatě člověka jde především o otázku náboženskou a mravní. Přehlíží se, že jde o důsledek bezbožného názoru na svět a život ve světě. Tento názor se projevuje hmotařským pohledem na svět, požitkářským a spotřebitelským životním stylem. Takový životní postoj snadno upadá do zkamenělosti a zkostnatělosti nepříznivého vztahu vůči Stvořiteli a s ním také ke všemu jeho tvorstvu, zvláště k životu.

Přehlíží se tedy souvislost mezi vnějším, okolním životním prostředím člověka a mezi jeho vnitřním životním prostředím. Tuto souvislost připomíná světu zejména Jan Pavel II., když pojednává o humánní ekologii (CA, 38)

Navíc je to jedině křesťanské pojetí, které umožňuje rozlišovat poruchy životního prostředí, vyplývající z lidského zavinění, od poruch přírodního prostředí, majících příčiny u mimolidských rozumných tvorů. Také tyto příčiny a zdroje poruch přírodního prostředí dlužno brát v úvahu, má-li být plně doceněn a zhodnocen přínos vtěleného Božího Slova. Kristus znamená nejen záchranu upadlého lidstva a jeho životního prostředí, ale má svůj obrodný význam pro celý vesmír.

 

Jaký vliv má technika na porušení životního prostředí ?

Zabýváme-li se nepříznivým dopadem působení techniky na přírodu, pak je třeba si uvědomit, že nejde o techniku jako takovou, nýbrž pouze o určitou, některou techniku. Jde totiž buď o nějakou nedokonale vynalezenou a zkonstruovanou techniku, nebo o nějakou techniku či technologický postup, případně zneužívané některým jedincem nebo jistou skupinou lidí s hmotařským názorem na svět a život.

Vykořisťování přírody, spojené s porušováním její skladby a ničením, je názorným dokladem vykořisťovatelské bezohlednosti požitkáře či nevázaného spotřebitele, zkrátka hmotaře či skupiny materialistů, chápajících se k prosazení svých omezených sobeckých zájmů jakékoli dostupné techniky nebo technologického postupu.

 

Jaký vliv má hospodářství na porušení životního prostředí ?

Jestliže se škodlivé působení určité techniky v podmínkách společnosti se soukromopodnikatelským hospodařením uplatňovalo v 19.století poněkud živelně, 20.století přineslo změnu směrem ke křečovitému sevření hospodářského života společnosti: ať šlo o násilně donucovací státy nebo spotřební demokracii, snažící se penězi a trhem ovládnout společenský život, v obou případech byla okolní příroda vystavena škodlivému náporu techniky.

Zatímco v demokraciích je využití atomové energie více pod kontrolou veřejnosti, takže přírodní prostředí a obyvatelstvo jsou chráněny dražšími a spolehlivějšími zabezpečovacími zařízeními (např. "finský model"), v jiných státech se překotně budovaly atomové elektrárny s nedostatečným ohledem na účinky v životním prostředí, zato však s ohledem na okamžitý hospodářský přínos (Černobyl, Dukovany, Temelín, atd.).

Hospodářský rozvoj společnosti je spojen s přírodním prostředím. Člověk odčerpává pro své potřeby z přírodního prostředí různé látky a energie, které přeměňuje v hospodářském procesu. Ve smyslu zákona zachování hmoty a energie se veškerá tato z přírody odčerpaná hmota a energie vypouští nebo ukládá po přeměně zpět do přírodního prostředí jako odpad.

Koncem 20.století došlo k nebývalému zrychlení tempa tohoto procesu přeměny přírodnin. Vznikly přitom nové látky, v přírodě často neznámé. Nastalo soustřeďování zemědělství, průmyslu a budování měst v takové míře, že příroda není způsobilá vyrovnat se s tím.

Rovnice člověk - přírodní prostředí pozbývá vyrovnanost. Snaha o nejvyšší dostupný okamžitý hospodářský účinek jako projev jednostranných dílčích zájmů přivádí soustavu životního prostředí světa k fyzickým hranicím planety Země a ke zhroucení jako důsledku tohoto procesu (Meadowsová,Meadows,Randers, 1995).

Když se někdo staví vůči životnímu prostředí ryze hospodářsky, aniž bere ohled na tvorstvo v jeho přirozené, Stvořitelem dané živé skladbě, pokud totiž chce vykořistit z přírody to, co si naplánuje bez ohledu na skladbu tvorstva, tedy se ve skutečnosti staví do nesprávného postavení jednak jako samotný Boží tvor: člověk se pyšně vyvyšuje na místo Stvořitele; jednak ve vztahu k danému stvoření, jakoby chtěl opravovat Boží dílo. Proto si nutně počíná nelidsky a dílo jeho pyšného sebevyvyšování se dříve nebo později s nutností obrací proti němu samému - strůjci narušení přírody.

 

Jaký vliv má politika na porušení životního prostředí ?

Poruchy přirozené skladby životního prostředí jsou podmíněny také jistou politikou, která se snadno uchyluje k ozbrojenému násilí a válečnému ničení. Východiskem této politiky byl kolonialismus evropských mocností 19.a 20. století. V rámci dané soustavy, nastalo v obrovském měřítku vykořisťování přírodního bohatství ve vlastech ovládaných národů. Po pádu železné opony v roce 1989 nastal hospodářský boj silných mocností o nové dělení světa, o dosažení přístupu k levnějšímu nerostnému bohatství a k levnější pracovní síle v po-komunistických státech.

 

Jaké jsou důvody porušování životního prostředí ?

Důvodem bývá do krajnosti krajnosti dovedené upřednostňování geografického činitele. Teorie o nutnosti "sjednocování všech proletářů světa" sloužila k výbojné velmocenské politice. Stala se důmyslnější geopolitickou teorií ke zdůvodnění nového kolonialismu s krajním vykořisťováním mocensky a vojensky dostupných přírodních oblastí.

Vykořisťování přírodního prostředí v podmínkách takových donucovacích zřízení, ale i v podmínkách spotřební demokracie nabývá zvláště bezohledného rozsahu. Představuje tak nepříznivou stránku revoluce životního prostředí, do níž je společnost vtahována. Jde o člověkem řízenou změnu přírodního prostředí. Jejím přirozeným podnětem však nemá být donucení tlakem záplavy poruch, nýbrž lidská úcta k tvorstvu ve skladbě, vlastní danému tvorstvu. Papež Pavel VI. připomíná, že neuvážlivým vykořisťováním přírody vystavuje člověk přírodní prostředí těžkým poruchám, takže dokonce i samotný člověk se může nakonec stát obětí tohoto nesprávného počínání (AA, I,13).

Městské prostředí, ochuzené o teplo sousedských vztahů a ponořené do chladu bezejmennosti a úzkosti z budoucnosti, místo aby usnadňovalo vzájemná setkání lidí a vzájemnou pomoc, prohlubuje rozdíly a nevšímavost, ba umožňuje nové způsoby vykořisťování (AA,I,6). Člověk bez hlubšího duchovního života, bez Krista, zde vyhledává jenom naivní víkendový útěk před betonovou džunglí přeplněného města. Takový člověk hledá únik před oblastí zmechanizované hmoty a zotročující technizace. Uchyluje se do zbytku přírody, jako do místa, kde by rád zábavně a rozptylujícím způsobem projevil tíhnutí k ničení. Nejhlubší subjektivní duchovní podstatou narušeného přírodního prostředí je úchylka rozumného tvora od řádu, daného přirozeně i nadpřirozeně. Je provázena zpovrchněním duchovního života. V lidské společnosti se toto zpovrchnění šíří už od časů renesance. Odcizení se člověka Bohu je provázeno odcizením se člověka všemu tvorstvu, jakož i sobě samému, a to se vybíjí vůči okolní přírodě jako její vykořisťování (Degenhardt 1979).

 

Jak docílit nápravu životního prostředí ?

Pokud se jako zjevně nejbližší společenským činitelem těchto vážných poruch okolního životního prostředí, ukazuje především technika, potom je to zase hlavně technika, která má mít opět prvenství v nápravě tohoto nepříznivého stavu. Technika musí být naplno využívána, a nikoli polovičatě, nikoli zneužívána. Technika má být postavena do služeb lidstva také v oblasti ochrany životního prostředí.

Jak technicky napravit poruchy životního prostředí ?

Stavba a používání těchto technických zařízení a technologií k obnově vnějšího životního prostředí jsou většinou obecně známé. Některé z nich se v běžném životě už používají. Ukazuje se nejen jejich přínos pro zdravé životní prostředí, ale také hospodářské využití.

Co tedy brání jejich rychlejšímu zavádění? Hospodářské náklady. Avšak ani to není to hlavní. Především jde o nedostatek mravního přístupu k přírodě.

Jak hospodářsky napravit poruchy životního prostředí ?

S technickou nápravou poruch životního prostředí těsně souvisí hospodářské působení. Údaje o úloze rozvoje výroby doplňují neúplnou, jednostranné geograficko-biologické pojetí životního prostředí, pokud se totiž přehlíží význam společensko hospodářského podmínění poruch vnitřního, tedy lidského životního prostředí. Ve většině dnešních pojetí životního prostředí se totiž obvykle zapomíná na tuto vnitřní, lidskou stránku životního prostředí, a odborníci se většinou uchylují k zvěcňování celé otázky. Následkem tohoto přílišného zvěcňování se pak někteří jedinci i skupiny horlivě zasazují za práva tuleňů, mrožů, žiraf či různých plazů a hmyzu na život, a zároveň přehlížejí ty milióny počatých lidí, kterým je každoročně zabráněno se narodit. Nápravy poruch životního prostředí jsou hospodářsky nákladné. Vynakládané částky rostou, ale stále příliš pomalu.

Třebaže jde o záležitost celosvětového dosahu, dotýkající se všech států, je hospodářská podpora nápravných opatření k obnově živé skladby narušeného přírodního prostředí různě rozložena v jednotlivých státech.

Jestliže současné vypracovávání společensko-hospodářských účtů předpokládá zjištění vzájemné závislosti ukazatelů hospodářské a jiné společenské činnosti, potom také soustava ukazatelů jakosti životního prostředí musí být v souladu s rozpočty toku statků a služeb v hospodářství. Musí brát v úvahu využívání přírodních zdrojů v souvislosti s výrobním procesem lidské skupiny. Základním rysem tohoto přístupu je zásada hodnotového peněžního přehledu nejen stupně využívání přírodních zdrojů, ale také škod způsobených znečištěním životního prostředí (Leontief 1977).

V závislosti od příjmu na jednoho obyvatele jsou možné čtyři rámcové obměny opatření k nápravě narušování okolního životního prostředí:

1) Pokud v nějaké zeměpisné oblasti tvoří příjem na 1 obyvatele méně než 700 amerických dolarů ročně, tak se předpokládá, že státy v této oblasti nemusejí provádět rozsáhlá opatření k nápravě poruch okolního životního prostředí, protože ani úroveň porušování není vysoká ani rozsáhlá.

2) Jestliže se příjem na 1 obyvatele v nějaké zeměpisné oblasti pohybuje od 700 do 2000 dolarů ročně, tak se předpokládá, že státy v této oblasti musejí přijmout nápravná opatření v poměru odpovídajícím úsilí USA o ochranu životního prostředí v době na začátku 70. let 20. století.

3) Jestliže v 70. letech 20. století byl příjem na 1 obyvatele v nějaké oblasti nižší než 2000 dolarů ročně, ale v následujícím období přesáhl tuto úroveň, předpokládá se, že státy musejí provádět opatření k nápravě porušeného životního prostředí v rozsahu odpovídajícím úsilí USA na začátku 70. let.

4) Konečně pokud roční příjem na 1 obyvatele v dané zeměpisné oblasti v 70. létech a v následujícím období přesahuje 2000 dolarů, musí se státy v této oblasti ve svých opatření snažit o to, aby se nezvýšil absolutní objem nečistot, vypouštěných do přírodního prostředí, měřený ve fyzikálních jednotkách, a usilovat o nepřekračování úrovně, jaká byla začátkem 70. let.

Takového hodnocení ukazuje, že by při daném přístupu nemusela většina států Asie, Afriky a Latinské Ameriky nemusela zatím provádět ucelená a nákladná opatření a ušetřené prostředky by mohla využívat k svému společenskému a kulturnímu rozvoji.

Tento návod (Leontief 1977) však vyžaduje ještě další úpravy. Samotná výše příjmu jako ukazatel hospodářské úrovně není totiž vždy docela výstižná pro rozsah porušování okolního životního prostředí. Např. Rakousko s příjmem na 1 obyvatele jistě vyšším než Česká republika vykazuje daleko nižší úroveň porušování životního prostředí. Je tedy třeba brát v úvahu i samotné výsledky měření porušování životního prostředí. Ostatně samotný výbuch atomové elektrárny v Černobylu jasně ukazuje možnosti a meze tohoto pojetí. Vždyť v zemi, kde obyvatelé mají nízkou životní úroveň, jaká by se v přepočtu na roční příjem v dolarech rovnala životní úrovni velmi zaostalé země, došlo k tak závažnému narušení životního prostředí, že to dlouhodobě vážně ohrožuje celé lidstvo.

Předpokládá se, že státy Severní Ameriky budou v roce 2000 vynakládat 21,2 miliardy dolarů na nápravu porušeného životního prostředí, tedy 0,78% objemu své hrubé domácí výroby. Hospodářsky vyspělé státy Evropy 12,2 mld. dolarů, tj. 0,8% objemu hrubé domácí výroby. Vyspělé státy jako Japonsko budou vydávat 7,5 mld. dolarů, tj. 0,9% objemu hrubé domácí výroby, atd.

Kromě toho je třeba brát v úvahu, že se tyto výpočty se týkají pouze hlavních druhů znečišťujících látek. Proto Leontief uzavírá: Skutečnost, že naše hodnocení ukazuje náklady využívání tradiční technologie ochrany životního prostředí v hospodářsky vyspělých státech jako poměrně nepatrné, nelze vykládat tak, že se svět může vyhnout všem poruchám životního prostředí vynakládáním nízkých prostředků na jeho udržování.

Odhaduje se, že roku 2.000 budou výdaje na čistící a jiná zařízení k ochranu životního prostředí činit víc než pětinásobné zvýšení prostředků ve srovnání s úrovní v roce 1970 (Leontief 1977).

Jak politicky napravit poruchy životního prostředí ?

Přes souhrnnost politické nápravy porušeného okolního životního prostředí nelze těžkosti s tím spojené řešit ráznými a přímočarými opatřeními, majícími jedním skokem obsáhnout všechno, nýbrž postupně a rozlišeně případ od případu. Zákonem života ve všech jeho projevech je totiž stupňovitost (PIT, 161). Všechny naše úkoly v oblasti nápravy životního prostředí a všechny naše energetické aj. úlohy nelze řešit současně, přímočaře a jednostejným způsobem.

Jak teoreticky napravit poruchy životního prostředí ?

Podstatným předpokladem jakýchkoli cílevědomých a účinných politických opatření k nápravě narušeného životního prostředí je jejich filozofický a vědecký základ. Křesťanská sociologie chápe řešení vztahu člověk - životní prostředí tak, že tento vztah pro ni není vztah dvourozměrný, nýbrž vícerozměrný a oboustranný.

Člověk - životní prostředí vnější a životní prostředí vnitřní,

celé tvorstvo - Stvořitel, oživující Duch a Vykupitel-Obnovitel.

Teprve v tomto mnohorozměrném pohledu se ukazuje řešení otázek životního prostředí jako dynamický a soustavný proces. V tomto procesu tvoří náprava uměle, rozumným tvorstvem způsobených poruch životního prostředí pouze jednu, a to menší část řešení, třebaže se v současnosti jeví jako nejvíce ožehavá a nejdůležitější. Na rozdíl od dočasné obnovy či nápravy, je předcházení a ochrana trvalý proces. Co je však vlastní pro řešení otázek životního prostředí z hlediska křesťanské sociální nauky je pojetí samotného řešení jako naprosto a souhrnně dokonale působící skladby zosobněné v Ježíši Kristu. Kristus má zásadní význam nejen pro řešení vztahu člověk-životní prostředí a člověk-Bůh, nýbrž také pro vyřešení vztahu celé tvorstvo-Stvořitel.

Toto Kristovo obnovující působení v celém tvorstvu se projevuje také prostřednictvím lidstva, které si svobodně zvolil, aby je zachránil. A v tomto ohledu je pak podstatným sjednocujícím a ucelujícím činitelem, obnovujícím řádně působící skladbu životního prostředí především vykoupený Boží lid, šířící evangelium, a tak radostně obnovující správný tvar stvoření.

 

Jak mravně napravit poruchy životního prostředí ?

Mravní základ obnovy narušeného životního prostředí vyplývá z uvědomění si skutečnosti vzájemné závislosti lidstva, z poznání vzájemné závislosti všech lidí a národů světa. To by však byla uznána jenom vnější stránka celé záležitosti. Ve skutečnosti tu jde také o vnitřní, lidské životní prostředí. To vyžaduje přednostní vybudování vztahu člověka k sobě samotnému jako tvoru, vztahu ke všemu tvorstvu a konečně vztahu ke Stvořiteli. Na tom se zakládá životní názor, postoj a jednání člověka jako vyspělé osobnosti. Tento jeho názor, postoj a jednání se týká nejenom jiných lidí, ale také všeho ostatního tvorstva a jeho Stvořitele. Ostatní tvorové mají s člověkem společné to, že směřují k dokonalosti, k dobru přiměřenému sobě, a trpí případnou nepřirozenou poruchou ze strany některých rozumných tvorů.

Kdo si uchoval čisté, neotupené svědomí, chápe, že jeho potřeba účasti na osudu všeho tvorstva, a zejména živého tvorstva je docela přirozená. Laskavý a dobrotivý postoj člověka k tvorstvu je přirozeným požadavkem etiky.

Nespornou skutečností však je to, že se člověk ve svém postoji a jednání vůči tvorstvu neustále dostává do postavení, kdy se musí rozhodovat, zda má k vlastnímu rozvoji či zdokonalení zničit tu nebo onu věc, zda zabít nebo nechat žít. Člověk je v mnoha případech nucen obětovávat tvory, aby zachránil jiné tvory, kteří jsou jimi ohrožováni, nebo aby uchránil vlastní existenci a zajistil si přiměřený rozvoj či zdokonalení. Je záležitostí každého z nás, aby se rozhodl, zda na základě nějaké nevyhnutelné nutnosti dopustí zničení, zánik jiného tvora, či dopustí utrpení ba smrt živého tvora. Nejde o bolestínský postoj k přírodě ani o naivní vegetariánství, nýbrž jde o to, aby člověk usiloval o vyloučení zla, jež způsobí živému tvoru či neživému (nerostu) tím, že bezmyšlenkovitě dopouští jejich utrpení, porušování nebo dokonce zánik.

Mravní povaha lidského rozvoje vyžaduje úctu také vůči bytostem, které tvoří součást okolního přírodního prostředí. Těmto bytostem přísluší úcta, a to z trojího hlediska:

1) První úvaha spočívá v důsledném uvědomění si, že nelze libovolně a nezodpovědně užívat různé druhy bytostí, živé či neživé: živočichy, rostliny, nerosty, přírodní zdroje a živly, jen podle vlastních potřeb hospodářských a jiných. Naopak, je třeba brát ohled na přirozenosti každé bytosti, a na její vzájemnou spojitost v uspořádané soustavě, který tvoří právě vesmír.

2) Další úvaha vyplývá ze shledání skutečnosti, že přírodní zdroje jsou omezené, a některé z nich nejsou obnovitelné. Užívat jich tak, jakoby byly nevyčerpatelné a obnovitelné, anebo se snažit o naprostou nadvládu nad nimi, bylo by nebezpečné. Hrozilo by totiž nebezpečí, že jich zakrátko nebude moci užívat nejen současné pokolení, ale ani ta pokolení, která přijdou později.

3) Poslední úvaha se týká vztahu k následkům v jakosti života, které přináší rozvoj v průmyslových zemích. Víme, že následkem jednostranného zprůmyslnění je třeba znečištění životního prostředí, vážně ohrožující zdraví obyvatel.

Z toho jasně vyplývá, že rozvoj a jeho plánování, životní zdroje a způsob jejich používání nelze oddělovat od mravních zákonů (SRS, IV,34).

Výchozí přirozený zákon mravnosti lze vyjádřit slovy: Jednej s druhými tak, jak bys chtěl, aby druzí jednali s tebou. Tento jednoduchý příkaz je pro každého rozumného tvora samozřejmý. Avšak při vyvozování důsledků z tohoto příkazu v jednotlivých případech se nelze omezovat na to, že těmi druhými rozumí člověk pouze druhé lidi, nýbrž že za nimi musí vidět všechny ostatních tvory, zejména živé tvory, ale nemůže přehlížet ani ty neživé. Výchozím přirozeným základem mravnosti je tedy úcta k tvoru, zejména k živému tvoru, a především k rozumnému tvoru. Dobro zde znamená vést tvorstvo k dokonalosti jemu přiměřené. Úcta k tvorstvu, zejména k živému tvorstvu zavazuje člověka, a zejména věřícího člověka tak, jako je mu přirozená náklonnost a láska ke všemu Božímu dílu. Jedině etika úcty a lásky k tvorstvu je úplná. Etika, která by se zabývala pouze chováním člověka vůči ostatním lidem a k Bohu, by nesporně byla hluboká, nicméně nebyla by docela úplná. Láska k Bohu musí zahrnovat také lásku k Božímu dílu, ke stvořeným bytostem, k přírodě.

Mravním hodnocením, postojem a jednáním vůči všemu tvorstvu dochází člověk k úplnějšímu a zodpovědnějšímu vztahu k vesmíru. Láskou a úctou k tvorstvu se stáváme plněji a živěji zbožnými, totiž docházíme všestrannější účasti na životě Božím. Tak nás sám nadpřirozený Původce všeho jsoucna může snáze utvářet podle sebe, tedy vést k sebepřekonání jako pouze přirozených bytostí.

Přitom ovšem nejde o udržení a zachování všeho tvorstva v nedotčeném, syrovém či panenském stavu, ani o zachování či udržení života nějakého živočicha či rostliny nebo nerostného bohatství za každou cenu a za všech okolností. Spíše jde o polidšťování tvorstva s ohledem na jeho skladbu (a s Boží pomocí také zbožštění), včetně okolního přírodního prostředí. Nejedná se tedy o setření rozdílů mezi rozumnými a nerozumnými tvory, ani mezi nerozumnými tvory živými a neživými. Třebaže neživé tvorstvo má být podřízeno tvorstvu živému a obojí pak tvorstvu rozumnému, má se toto podřizování uskutečňovat s ohledem na přirozenou živou skladbu tvorstva. To vyžaduje velmi zodpovědný, vědecky obeznámený a rozvážný postup ze strany člověka.

Mravnost zušlechtěná v duchu evangelia činí podstatný rozdíl mezi člověkem a ostatní stvořenou přírodou, a uvážlivě rozlišuje také v nerozumném tvorstvu mezi živým vyšším a nižším, a mezi neživým. Nicméně v hodnocení, v rozhodování, postojích a odpovědném jednání vůči tvorstvu bere vždy se stejnou odpovědností v úvahu skladbu, jaká je přirozeně vlastní tomu tvoru, jehož se lidské jednání dotýká. Všude, kde to není nezbytně nutné pro záchranu a náležitý rozvoj člověka, má člověk prokazovat tvorstvu laskavost: má tvorstvu usnadňovat dosažení dokonalosti přiměřené zase příslušnému tvorstvu - podle jeho přirozenou skladbu. Křesťanský názor nám však připomíná, že navzdory všemu úsilí člověka o zodpovědný přístup k životnímu prostředí - jak k vnitřnímu lidskému životnímu prostředí, tak i vůči okolnímu (tomu nejbližšímu pozemskému prostředí, které ho obklopuje, i tomu nejodlehlejšímu - v mimozemském vesmíru) je přirozené lidské snažení vždy nedokonalé. Jedině s nadpřirozeně danou milostí může člověk vytrvat ve svém úsilí o zlidšťování přírodního prostředí při zachovávání skladby vlastní jednotlivým tvorům v přírodě.

Proto také péče o životní prostředí, prováděná člověkem, předpojatě se uzavírajícím před působením Boží milosti, který spoléhá výhradně na přirozené prostředky a síly, nemůže být ani trvalá, ani vpravdě zodpovědná a upřímná.

Jedině Boží milost, v modlitbě pokorně očekávaná člověkem, který podniká všechno, co je v jeho přirozených silách pro obnovu tváře země, otevírá smysluplný výhled trvalého a soustavného skladebného zlidšťování a současně zbožšťování přírody. To platí o vnitřním životním prostředí člověka, jako o vnějším. Náprava se zde děje cestou pokání a odpuštění ve svátosti smíření a cestou růstu z Krista svátostného a v Kristu. Předpokladem obnovy řádu v okolním životním prostředí je obnova vnitřního lidského životního prostředí tak, aby se stalo živým příbytkem a domovem Krista. Kristovým přebýváním v tomto životním prostředí se z Boží milosti stává lidské životní prostředí božským. Není to náhlý proces zvratu, ale je to růst, proměňující nejprve vnitřní životní prostředí člověka a odtamtud se zvolna šíří do okolního prostředí.

 

Jak nábožensky napravit poruchy životního prostředí ?

Vědecké poznání dosvědčuje, že v celé přírodě vládne podivuhodný řád. Dosvědčuje také velikost člověk, který objevuje tento řád a vytváří si vhodné prostředky, aby dosáhl vlády nad přírodou tak, aby mu sloužila. Vědecký pokrok však svědčí také o nekonečné velikosti Boha, který stvořil vesmír i člověka (PIT,3).

Kdyby člověk při svém ovládání přírodního prostředí odmítal uznávat Stvořitelův nadpřirozený řád, pak by mu se všechny schopnosti, síly a dovednosti užívané k ovládání přírody rozplynuly pod rukama. Dokonce by se výsledky jeho snažení obrátily proti němu samému. Porušoval by totiž řád, který je Stvořitelem vtisknut všemu stvoření. Podle tohoto řádu vyrovnaně, a souměrně působí skladba stvoření. A tento přirozený řád životního prostředí se shoduje s řádem nadpřirozeným. Poukazuje k němu jako ke svému základu.

Vesmír není mrtvý, ani nesmyslný. Svědčí o rozumnosti svého Stvořitele. Vedle toho jsou v něm stopy rozumného snažení některých tvorů, lidí. Avšak kromě člověka, duchovně-hmotného tvora stvořil Bůh ještě jiné rozumné tvory, totiž bytosti ryze duchovní. Některé z nich se od Boha a Jeho řádu svobodně uchylují a popírají ho. Následně tím věčně trpí také vlastní jejich vlastní řád jako stvoření, a poněkud tím trpí ostatní stvoření (Např. svedení pralidí). Právě proto je v samotném životním prostředí už před lidským pádem něco rušivého, škodlivého a úchylného. Proto krása, pravda a dobro jsou v přírodě člověku poněkud skryty a člověk se k nim musí namáhavě a postupně dopracovávat. Vlivem lidského pádu a jeho následků se v životním prostředí člověka naprosto prosadila úchylka od řádu. Na úrovni přirozené ji nebylo možno překonat. Došlo k přerušení spojení mezi vnitřním, lidským životním prostředím a vnějším, okolním životním prostředím. Zbývalo jen čekat na vyhasnutí života v lidském prostředí.

Stvořitel se však smiloval nad trpícím stvořením a poslal svého vlastního Syna, aby a obnovil řád a život. Zvolil k tomu cestu lidské přirozenosti. Bylo to nanejvýše vhodné proto, že právě ve svedeném člověku se ona úchylka od řádu, patrná ve stvoření dávno před lidským hříchem, naplno projevila: především přerušením spojení mezi vnitřním, lidským životním prostředím a prostředím okolním, vnějším. Ježíš Kristus svým dílem, smrtí a jejím překonáním nadpřirozeně obnovil platnost řádu a ohrožený život v člověku i v celém přírodním prostředí. Obnovil živé spojení mezi vnitřním, lidským životním prostředím a okolním vnějším životním prostředím. Kristus má tedy význam nejen pro člověka, ale pro celé stvoření. Překonal totiž smrt jako takovou a jejího původce, zlého ducha. Kristus má dosah nejen všelidský, ale také kosmický. Křesťanský univerzalismus tedy zahrnuje vedle všeho lidstva také všechno ostatní stvoření. Teprve z takto obnovené skladby lidské přirozenosti, právě tak jako z obnovené skladby celého vesmíru dokonale jasně vyniká krása, pravda a dobrota stvoření. Teprve skrze Krista se obnovuje krása, pravda a dobrota celého životního prostředí.

Proč se i po Kristu projevují poruchy v životním prostředí?

Obnova, kterou docílil Kristus pro stvoření, se rázem uskutečnila v duchovní podstatě, zatímco případně, podmíněně byla otevřena cesta postupného rozvoje v Kristu. K dovršení je třeba lidské účasti, lidské práce.

Proces růstu určitého životního prostředí člověka v Kristu a s Kristem není rovnoměrný ani jednostejný, nýbrž se v něm projevují výkyvy, ba i krize, ale jsou to krize růstu, protože vcelku vývoj přirozeně ústí ke Kristu. Jiný přirozený směr vývoje není možný.

Ve 20.století zaznamenal učitelský úřad církve jednu z dosud největších rozvojových krizí růstu životního prostředí vykoupeného Božího lidu. Církev připomíná státníkům a všem, kdo jsou příliš zaujati zaslepenými společenskými pokusy s různými "-ismy", aby se odpoutali od těchto zmatených pokusů vyřešit něco bez Boha, jinak na to doplatí celá společnost a její životní prostředí. Tak zaslal kardinál M.Roy poselství nejvyššímu tajemníkovi Organizace spojených národů (19.11.1970): Je třeba se znovu pustit do uvažování o využití a řízení zdrojů planety, aby stále zvětšující se projevy marnotratnosti, plýtvání a znečišťování v ´bohatých spotřebních společnostech´ neohrožovaly naděje chudých národů a celého lidstva na přežití a rozvoj.

Papež Pavel VI. poukázal na stupňující se nebezpečí plynoucí z nerozumného využívání přírody (OA, 21). Jan Pavel II. připomíná, že spotřební společnost škodí celému lidstvu nejen tím, že vyvolává rozšiřování oblastí bídy, ale také stupňujícím se odčerpáváním surovinových zdrojů; tím také vážně ohrožuje přírodní prostředí. Jako znamení doby označuje kromě jiného také růst cen energie a základních surovin, doprovázený vědomím ohraničenosti a přírodního prostředí planety Země (LE, III,12). Současně však ukazuje na to, že křesťanská nauka se zabývá nejen okolním životním prostředím, nýbrž také vnitřním, lidským životním prostředím. To je možné jen díky Ježíši Kristu, který v duchovní podstatě obnovil hříchem zničené spojení mezi vnitřním životním prostředím člověka a okolním, vnějším prostředím. Křesťanská nauka tedy zdůrazňuje jednak božskou, nadpřirozenou stránku životního prostředí, jednak stránku přirozenou, ve které má důležité místo samotný člověk.

Stvoření je výlučnou záležitostí Boha. Člověk sám nevstupuje do oblasti Pána stvoření, nýbrž je pánem ve stvořené přírodě, kde vystupuje jako spolupracovník Boží při dokonání Božího díla. Bůh není "inženýrem v důchodě", nýbrž neustále udržuje svět, ba obnovuje stvoření svým vtěleným Slovem. Na člověka se přenáší odpovědnost za dokonání Božích záměrů podle příkladu Kristova života.

Spojení mezi lidským životním prostředím a okolním, vnějším přírodním prostředím je tedy po Kristu v duchovní podstatě obnoveno. Člověku je dána možnost účasti dovršit toto spojení také co do případné podmíněnosti. Lidský podíl však nespočívá jen v nějakém odtažitém postupu a duchovním růstu, ale především v docela určité činnosti - v práci, která má docela osobní ráz (LE,II,6, III,15). Kromě toho má také společenský ráz, a to především rodinný. Rodina je totiž první a základní buňkou humánní ekologie (CA, 39). Je-li obzvláštním přínosem ženy do rodiny vytváření zvláštního významuplného prostředí, označovaného domov, potom je také třeba zdůraznit neobyčejný význam ženy pro obnovu životního prostředí nejen v měřítku mikrosociálním, ale i v měřítku makrosociálnímm zahrnujícím především naši planetu Zemi jako domov celé lidské skupiny.

 

Obnova životního prostředí v křesťanském duchu zahrnuje následující postup:

- Kristus-Vykupitel,

- obnova spojení vnitřního lidského životního prostředí a okolního životního prostředí,

- člověk a jeho práce,

- lidská rodina,

- význam ženy pro obnovu životního prostředí, a mezi ženami především Panny Marie.

Ve vesmíru je každá duše pro Boha v Kristu. Ale každá skutečnost kolem nás, i hmotná, je pro lidskou duši. Tedy každá okolní skutečnost je prostřednictvím lidské duše v Kristu. Tento stručný myšlenkový postup nám odhaluje nevyčerpatelná tajemství vesmíru.

Spjatost duší s Bohem a světa s dušemi se musí chápat jako souvislosti složek a celku jediné skladby. Bůh zaměřuje všechny prvky vesmíru k sobě. Působení Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího přesahuje oblast lidské činnosti a dotýká se celé skutečnosti, včetně hmoty. Dílo Vtělení bude dovršeno teprve tehdy, až všechno, co je, bude opět přivedeno ke konečné jednotě s Vykupitelem a Středem všeho.

Plnost Krista vychází z celého stvoření (Ef 4, 13). Dílo stvoření pokračuje dále. Na základě vzájemné propojenosti mezi duší, hmotou a Kristem, přispívá člověk svou prací nepatrně, přesto však skutečně k dovršení případných podmínek Kristovy plnosti. Jan Pavel II. uvádí, že i když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, přesto má velkou důležitost pro Boží království, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti (LE, V,27).

 

Jak spolupracovat s Kristem na obnově životního prostředí ?

Člověk v narušeném životním prostředí může uznat, že přijímá nějakou poruchu jako Bohem dopuštěnou, ale k takovému uznání smí dojít až na konci řady činů, nikoli na začátku. V prvém oka+mžiku lidského postoje k poruše životního prostředí, totiž na začátku svého setkání s poruchou, musí člověk vycházet z přesvědčení, že Bůh touží osvobodit člověka od této nesnáze. Odtud vyplývá postoj člověka vůči poruše životního prostředí, která teprve nastává. Čím rozhodněji se člověk v této chvíli ze všech brání všemu, co pro něj vyplývá z dané poruchy životního prostředí, tím více je zajedno s úmysly a činností Boží.

Jestliže ovšem převládne porucha v životním prostředí (např. porušení ochranné ozónové vrstvy kolem naší planety), pak člověk má přesto ze všech sil pokračovat ve vnitřním odporu. Neustává-li v odporu vůči té nepříznivé poruše, ale přijímá ji s vírou, otevírá se mu nový rozměr, v němž Bůh může přeměnit toto zlo v dobro, třebaže je celá věc z pozemského hlediska ztracená. Tohle je však stanovisko nesmírně vzdálené od onoho nečinného odevzdání se do Boží vůle. Člověk nemůže naplnit Boží vůli pouhým nečinným postojem, pouhým přihlížením. S Boží vůlí je však zajedno jedině tehdy, když užívá všech svých sil a schopností v práci, ve které tvořivě přispívá ke zlepšení poměrů. Nevykoná-li člověk všechno to, co je v jeho silách, aby postupně někde obnovoval porušený řád a tvořivou prací naplňoval mezeru v řádu, která vzniká poruchou, potom není na správném místě, kde by měl být a kde ho Bůh chce mít.

Boží výzva k člověku k naplnění a ovládnutí země ukazuje především na práci či tvorbu jako na činnost, kterou má člověk vykonávat na zemi. Člověk je obraz Boží také proto, že dostal od Stvořitele příkaz k ovládnutí země. Plněním tohoto pověření se v každém člověku projevuje činnost samotného Tvůrce vesmíru.

Nestačí však jenom stálou prací usilovat o nápravu narušeného životního prostředí, jakož i o zachování a udržení celého našeho zdravého životního prostředí. Lidské úsilí k obnově životního prostředí se totiž musí projevovat činným způsobem navenek, nýbrž také trpným způsobem směrem k vnitřnímu životnímu prostředí. Někteří lidé, sledující škody v životním prostředí způsobené lidskou činností obrácenou navenek, se dokonce dostávají do druhé krajnosti, takže mluví o škodlivosti lidské práce. Ve skutečnosti je zapotřebí obojí: vnější činorodost p v práci, přetvářející okolní životní prostředí, a vnitřní úsilí v modlitbě a rozjímání, přetvářející vnitřní životní prostředí člověka. To je také smysl benediktinského hesla ora et labora, modli se a pracuj, z něhož duchovně roste evropská kultura. Z modlitby má vycházet vlastní spiritualita lidské práce na obnově a rozvoji životního prostředí, a do ní má rovněž ústit.

Kromě toho má všechno lidské úsilí za obnovu zdravého životního prostředí povahu nejen osobní a týkající se vnitřního životního prostředí jednotlivého člověka, a nejen makrokosmický, týkající se okolního životního prostředí, nýbrž také povahu společenskou. První a základní společenská struktura "humánní ekologie" je rodina (CA,39). Na přelomu 2. a 3. tisíciletí stále ještě zůstává nedoceněn význam ženy jako toho lidského příslušníka rodiny, který se zvláštním a neopakovatelným způsobem podílí na vytváření společensko-kulturního prostředí, kterému se říká domov. Ještě nedozírnější a dalekosáhlejší je poslání ženy při obnově a tvorbě domova celé lidské rodiny, jímž je celé širší životní prostředí, navenek poněkud omezené možnostmi planety Země. Avšak Jan Pavel II. na tento závažný rozměr poslání ženy nezapomíná. jasně hovoří o zvláštním prorockém poslání dnešní ženy: vytvořit zvláštní kulturu pro člověka a jeho města. (Jan Pavel II., 1993)

 

Jak udržovat a rozvíjet zdravé životní prostředí ?

Předcházení poruchám životního prostředí přirozeně vyžaduje vyrovnání a sladění případného podmiňujícího působení jednotlivých složek a celé skladby společnosti na zachování a rozvoj životního prostředí. Přitom působení náboženské složky této skladby na životní prostředí se podstatně liší od vlivu ostatních složek. Svým nadpřirozeným původem, prostředky i cílem totiž náboženství přesahuje skladbu celé společnosti. Proto sladění působení jednotlivých složek skladby společnosti na životní prostředí vyžaduje nikoli rovnost, nýbrž co největší rozvoj kultivujícího působení náboženských hodnot. Je to dáno nadpřirozeně, že náboženské péče od životní prostředí je nejlepší činnost shodná s největším činností.

Z hlediska křesťanského dějinného výhledu má rozhodující přednost skutečnost, zda "Syn člověka nalezne na zemi víru" (Lk 18,8). K čemu by bylo lidské úsilí, jež by snad vedlo k lepšímu zajištění toho, aby třeba lišky měly svá doupata a ptáci svá hnízda, kdyby Syn člověka neměl kam položit hlavu? (Mt 8,20) A naopak, najde-li Kristus trvalý domov v nějakém životním prostředí vnitřním (lidově řečeno v srdci určitého člověka) a vnějším (v jeho okolním prostředí), dostane se zde lidstvu jako Boží dar dostane trvalého, nezvratného, naprostého sjednocení s životním prostředím.

Náboženské hodnocení životního prostředí, a od něho se odvíjející jakákoli smysluplná péče o životní prostředí jako o lidsky působící skladbu, je určeno tím, že Bůh dal zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou (GS, 69) Všichni neseme odpovědnost za budoucnost světa. Už od počátku zdůrazňuje Písmo svaté, že svět byl lidstvu dán jako polotovar, který má být ovládnut a zlidštěn. Tato světskost světa je lidské rodině svěřena Stvořitelem. Proto ono někdy dost jednostranně prosazované zesvětšťování, a proto také obávané, samo o sobě není ani nenáboženský ani protináboženský proces, nýbrž je to vnitřně napjatý rozvoj celého světa. Je to rozvoj lidského světa, jak je nám svěřen, abychom v něm spolupracovali se Stvořitelem. Křesťan musí chápat, že člověk a celá lidská rodina řídí samostatně své záležitosti a odpovědně přijímá své osvobození a vyvozuje z toho veskrze lidské, tedy společenské a kulturní důsledky. Mnozí křesťané sice dlouho přijímali jistý zesvětšťovací proces přinejmenším se smíšenými pocity; někdy jej hodnotili jako odpad od víry v Boha, jindy zase jako falešné úsilí hříšného člověka o nezávislost. Tento proces zesvětšťování ale všeobecně neodporuje náboženství, nýbrž je prostě rozvojem Božího světa vykoupeným Božím lidem. Boží lid zbavuje své životní prostředí všech mytologických představ, takže se během dějin poměry v životním prostředí polidšťují. Svět se stává předmětem a látkou lidského řízení.

Naše životní prostředí během putování Božího lidu dějinami roste a zraje. Růst a zrání životního prostředí probíhá dvojím způsobem: oddělováním špatných prvků a spojováním soustav, které každý věřící kolem sebe buduje. Tento pohyb, dosud málo okázalý a spíše skrytý, se nám často zdá být příliš pomalý, nevýrazný. Jak by ne. Vždyť pohyb vesmíru je příliš dlouhý proti měřítku lidského života. Přesto lze očekávat, a jsou k tomu pádné důvody, že Kristova přítomnost se pojednou rázem prosadí. Tím dospěje zlidšťování světa k vrcholu - ke zbožštění. Tehdy se v životním prostředí lidské skupiny prosadí Boží vláda naplno, dokonale (nejen v duchovní podstatě, ale i co do případné podmíněnosti), a prosadí se natrvalo a nezvratně. Do té doby zůstává každé lidské úsilí o rozvoj případných podmínek sjednocení vnitřního životního prostředí s okolním životním prostředím pouze nedokonalé. Do té doby bude stále ohrožené novým zvratem a rozkolem. Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země. (LE, V,27).

Konečné dovršení božského prostředí ve světě si vyžádá nahromadění lidského úsilí, snažení a touhy, projevujícím se v modlitbě i v jednání. Odpor světa, poznamenaného hříchem ďábla i člověka, vůči silám dobra a pravdy může zkoušet lidskou víru v přibližující se Boží vládu Ježíše Krista. Řešení se této zkoušky se však nabízí v nesporném růstu přitažlivosti Ježíše Krista pro každého člověka. Zároveň se také nabízí v růstu lidského zájmu o přípravu a dovršení Boží vlády ve světě.

Pokrok vesmíru a lidské rodiny nesoupeří s růstem Boží vlády ve světě, ani není plýtváním sil, jimiž by měl člověk sloužit Bohu. Čím více bude člověk ve svém polidšťovaném životním prostředí a lidstvo tvořit jednotu, aniž by tím byla setřena jedinečnost a osobitost každého člověka, tím bude stvoření krásnější a dokonalejší, zkrátka více uskutečněno. Dokonat, zbožštit neznamená něco zrušit, nýbrž umocnit a dotvořit. Milost neruší přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje a kultivuje.

 

Jak dosáhnout větší jakosti rozvoje životního prostředí ?

Vyžaduje to od člověka růst ve ctnostech čili postupné upevňování jistých vnitřních uzpůsobení. To posléze činí člověka pohotovým k správnému hodnocení, ke správným postojům a jednání, obrácenému jak dovnitř - k vnitřnímu životnímu prostředí, tak navenek k ostatnímu tvorstvu. Ovládání životního prostředí uvnitř člověka nelze tedy oddělovat od ovládání životního prostředí, které člověka obklopuje.

Některé signály ve světě svědčí o růstu morálky dobrovolné chudoby nebo přinejmenším skromnosti. Tuto nenápadnou, ale zásadní proměnu nazval Inglehart (Inglehart 1990) "tichá revoluce". Dokládá ji údaji zjištěnými výzkumy. Tento posun od upřednostňování hmotných statků k upřednosťování jiných hodnot však vykládá jako nutný výsledek pokročilého vývoje techniky a zprůmyslnění, což je nesprávné popírání lidské svobody.

 

Jakou úlohu přitom plní žena ?

V posledních letech nabývá stále většího významu důstojnost ženy a její povolání. Nastává hodina, a již nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ženy, hodina, kdy žena získává ve společnosti možnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla. Proto ve chvíli, kdy společnost prochází tak hlubokou proměnou, mohou ženy, osvícené duchem evangelia, pomoci společnosti, ohrožené úpadkem. Nedostižným vzorem jim zůstává Panna Maria, Matka Boží, neboť je vyjímečné pouto mezi touto ženou a celou lidskou rodinou i s jejím životním prostředím. Stejná žena, která se stává biblickým vzorem, má své poslání v konečném výhledu světa a člověka, vyjádřeném v knize Zjevení svatého Jana. Je to žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. (Zj 12, 1) Můžeme říci: "žena" podle míry kosmu, podle míry celého díla stvoření (MD, VII,30)

Nezměrná láska, která vyzařuje z této Matky a vytváří životní prostředí, v němž dítě vyrůstá v osobu, znamená pro Matku oběť a zřeknutí se sebe samé až k ztrátě vlastní osobnosti, až k ztrátě vlastní tváře.

V blahoslavené Panně se žena ujímá velkého úkolu v zápase lidstva o obnovu tváře země. Maria se naplno otevřela ve svém vnitřním životním prostředí, aby se mohla stát prvním pozemským příbytkem samotného Boha. Jde tu o vytvoření zdravého, krásného a člověka důstojného životního prostředí. Svět byl dán lidstvu k zvelebení, aby mu toto přírodní prostředí bylo pravým domovem. Avšak pád rozumných tvorů a jeho důsledky, jakož i novodobé zprůmyslnění, ke kterému mužná civilizace vzepjala dnešní společnost, nedůstojně poznamenává přírodu a porušuje její účelnou výstavbu a krásu. Smutně a cize vyhlížející trosky krajiny, ovzduší a toků, právě tak jako mlčky trpící rostlinstvo a celá živá příroda čekají na svou ochránkyni. Čekají, aby lidstvo pocítilo na modré planetě teplo domova a netoužilo uniknout do odlehlých míst vesmíru.

 

Použitá literatura

 

Alan, J., Společnost, vzdělání, jedinec. Svoboda, Praha 1974.

Alan, J., Machonin, P., Jak se rodí sociologický výzkum. Karlova univerzita, Praha 1992.

Alan, J., Dialogy o občanské společnosti. Sociologické nakladatelství, Praha 1995.

Aleš, M., Populační vývoj v ČSFR v roce 1991. Demografie, 4/1992.

Aron,R., Démocratie et totalitarisme. Paris 1965.

Bahounek, T.J.,O.P., Křesťanská sociologie. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1990.

Bahounek, J., Sociální učení církve. Petrov, Brno 1991.

Bahounek, J.,O.P., Pastorální teologie. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1991a.

Bahounek, T.J.,O.P., Církev a sdělovací prostředky. Příspěvek k pastorální sociologii. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992a

Bahounek, T.J.,O.P., Krása a umění Božího lidu. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992b.

Bahounek, T.J.,O.P.,  Sociologie  politiky.   Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992c.

Bahounek, T.J.,O.P., Sociologický systém sociální nauky Církve. Habilitační práce CTFÚ Palackého, Olomouc 1994.

Bahounek, J., Politické myšlení sv.Tomáše. Masarykova univerzita, Brno 1995.

Bahounek,T.J., Válka a mír v pojetí katolické církve. Vojenská akademie, Brno 1996.

Bauerová, J., Rodinná problematika     vedoucích pracovnic. Sociologický časopis, 5(1970)451-54.

Bauman, Z., Myslet sociologicky. Sociologické nakladatelství, Praha 1996.

Bell,D., The Comming of Post-Industrial Society. A Venture in Social Forecasting. New York 1973.

Beneš,A.,O.P., Morální teologie. Krystal OP s.r.o., Praha 1994.

Beneš,E., Nesnáze demokracie. Praha 1924.

Bláha, I.A., Sociologie. Academia, Praha 1968.

Blau,P., Meyer,M.W., Bureaucracy in Modern Society. New York 1971.

Bolzano,B., O nejlepším státě. Mladá fronta, Praha 1981.

Bosc,R., Sociologie de la paix. Spes, Paris 1965.

Brablcová,V., K problematice neúplných rodin z hlediska dětí. Sociologický časopis, 3-4(1979)386.

Brown,J.A.C., The Social Psychology of Industry. London 1954.

Brzezinski, Z. - Huntington, S.P., USA-USSR: Convergence or Evolution. New York 1964.

Brzezinski, Z., Between Two Ages. New York 1970.

Brzezinski, Z., Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století. Praha 1993.

Clercq, B.J.,OP., Náboženství a společnost. Studium, Řím 1971.

Dahl,R.A., Political Opposition in Western Democracies. New Haven 1966.

Dahrendorf, R., Industrie und Betriebssoziologie. Berlin 1956.

Dahrendorf, R., Gesellschaft und Demokratie in Deutschland. München 1965.

Dahrendorf, R., Úvahy o revoluci v Evropě. Praha 1991.

Degenhardt,D., Christentum und Ökologie. Starnberg 1979.

Disman,M., Jak se vyrábí sociologická znalost. Karlova univerzita, Praha 1993.

Domar,E.D., Essays in the Theory of Economic Growth. New York 1957.

Dondeyene,A., La Foi écutte le monde. Praha 1964.

Duesenberry,J.S., Income, Saving and Theory of Consumer Behavior. Harvard Univ.Press, 1949 Cambridge Mass.

Dumazedier,J., Vers une civilisation du loisir? Paris 1962.

Dumazedier,J.,Ripert,A., Troisiéme age et loisieres. Viz: Revue internationale des sciences sociales. 15/1963/3.

Duverger,M., Political Parties. London 1956.

Duverger,M., Sociologie politique. Paris 1966.

Duvigneaud,P., Ekologická syntéza. Academia, Praha 1988.

Ellwood, Ch.A., The Reconstruction of Religion. New York 1922.

Eysenck,H.J., The Psychology of Politics. 1954

First Draft, Bishop´s Pastoral "Catholic Social Teaching and the U.S.Economy", Viz: Origins, XIV (1984) 22-23,

Friedenburg,L.von,    Sociologie podnikového klimatu. Viz: Dialektika a sociologie. Svoboda, Praha 1967.

Fuchs,A., Autorita. Melantrich, Praha 1930

Fürstenberg, F., Die soziale Funktion der Leistungsanreize in Industriebetrieb. Viz: Kölner Zeitschift für Soziologie und Sozialpsychologie. VII/1955/572.

Friedmann,G., Humanisme du travail et humanité. Paris 1950.

Friedmann,G. a kol., Sociológia práce. Bratislava 1967. Fromm, E., The Sane Society. New York 1955.

Fromm, E., Umění milovat. Odeon, Praha 1967.

Fromm, E., Mít nebo být? Naše vojsko, Praha 1992.

Fromm, E., Strach ze svobody. Naše vojsko, Praha 1993.

Fromm, E., Umění být. Naše vojsko, Praha 1994.

Galbraith,J.K., Společnost hojnosti. Svoboda, Praha 1967.

Häusermann,H., Die Politik der Bürokratie. Einführung in die Soziologie der Staatlichen Verwaltung. Frankfurt a.M. 1977.

Höffner,J., Christliche Gesellschaftslehre. Butzon-Becker, 1978.

Höffner,J., Hospodářský řád a hospodářská etika. Směrnice katolického sociálního učení. Centrum pro studium demokracie, Brno 1995.

Hofírek, S., Perspektivy lidskosti. Nový společenský řád ve světle papežských encyklik. Scriptum, Praha 1992.

Hunter,F., Community Power Structure. Chapel Hill, 1953.

Hunter,F., Top Leadership U.S.A., Chapel Hill 1959.

Huntington,S.P., The Soldier and the State. Harvard University Press, 1957.

Chalupný, E., Práce a jiné sociální činnosti. Melantrich, Praha 1941.

Chapelle,P.de la, Církev a deklarace lidských práv. Studium, Řím 1973.

Chenu, M.D.,O.P., Die Arbeit und der Göttliche Koms. Versuch einer Theologie der Arbeit. Mainz 1956.