9. Co dělat se zaostalostí některých národů ?

K nejzávažnějším úkolům naší doby patří otřesná skutečnost, že většina obyvatelstva Země trpí hladem a podvýživou. Hlad znamená především nedostatek bílkovin. Podle výzkumů potřebuje člověk denně nejméně 60 gramů bílkovin, z toho nejméně 7 gramů živočišného původu a 10 gramů rostlinného. Výzkumy dále ukazují, že obyvatelstvo skoro čtyřiceti států trpí pronikavým nedostatkem bílkovin. V současnosti jsou oblasti obyvatelstva s tímto nedostatkem v Africe, v jižní a jihovýchodní Asii a v jižní a Latinské Americe. Nejčastější příčinou úmrtnosti dětí do tří let je v těchto oblastech právě nedostatek bílkovin. Ročně umírá na světě přes pět miliónů lidí. Z miliardy dětí 650 miliónů nikdy nedosáhne dospělosti (Schwarzer 1973).

Po stránce výživy jsou poměry v jednotlivých zemích velmi rozdílné. Na jedné straně obyvatelstvo vyspělých států se svým průměrem asi 3.000 Kcal na osobu denně má vážné potíže s přebytkem tuku. Na druhé straně obyvatelé zaostalých států s průměrem pod 2.000 Kcal na osobu denně trpí stálým hladem. V zaostalých zemích nedostává dvacet dětí ze sta potravu dostatečnou pro zdravý život. 60 % obyvatel zaostalých zemí nepřijímá v potravě potřebné množství solí a vitamínů a trpí nedostatkem bílkovin. Průměrný obyvatel jižních světadílů přijímá denně sotva 10 gramů bílkovin živočišného původu, zatímco obyvatel severních světadílů jich denně spotřebovává až 50 gramů. Rostlinná strava nahrazuje tento nedostatek jen zčásti. Je třeba ji požívat ve větším množství, ale ani tak se nepodaří pokrýt celkovou potřebu aminokyselin. Nejvíce jsou postiženy děti. děti totiž nemohou přijmout tak velké množství neplnohodnotné stravy rostlinného původu, aby to stačilo pro jejich zdravý růst. Podvyživené děti ze zaostalých zemí mají průměrně asi o 20 % méně mozkových buněk, než je běžný průměr. Nedostatek bílkovin brzdí rozvoj člověka také v psychické oblasti. děti podvyživených rodičů, které vyrůstají v podmínkách soustavného hladovění, se neodvratně stávají zuboženými tvory jak fyzicky, tak psychicky. Protože trvalá podvýživa mění člověka fyziologicky a psychicky, je v těchto nouzových poměrech a nepříznivých životních podmínkách oslabena svobodná vůle člověka a lidské myšlení natolik zatemněno, že se tím zmenšuje odpovědnost člověka za jeho jednání. Člověk na pokraji vyčerpání hladem mění své postoje a společenské jednání. Lidé snažící se uspokojit hlad potom snáze než v příznivých podmínkách zanedbávají ty způsoby činnosti, které je dělají lidmi. Dochází k zanedbávání kulturních návyků, ke krádežím, k usmrcování cizinců, ale i členů rodiny, ke kanibalismu, atd.

V současném světě jsou však některá příznivá znamení: Roste vědomí solidarity chudých mezi sebou, jejich vzájemná pomoc a jejich společné veřejné vystupování, při kterém se účastníci zdržují násilností. Spíše poukazují na vlastní potřeby a lidská práva a na neúčinnost a úplatnost veřejné moci. Církev v duchu evangelia cítí své povolání stát po boku chudobných zástupů, posuzovat spravedlnost jejich požadavků a přispívat k jejich uspokojení, aniž by ztrácela ze zřetele dobro jiných skupin v rámci společného dobra (SRS, V,39). Tato skutečnost je útěchyplná, nicméně by zůstala neúčinným gestem a laciným příslibem, kdyby nebyla provázena úsilím všech lidí dobré vůle o překlenutí propasti mezi blahobytným Severem a hladovějícím Jihem. K tomu, aby se toto úsilí lidí dobré vůle setkalo s úspěchem, musí jít o promyšlenou hospodářskou aj. politiku mezi národy. Taková politika se neobejde bez soustavného soustavného sociologického studia rozsahu, okolností a ostatních stránek hladu a zaostalosti příslušných zemí.

 

Co znamená zaostalost národů z hlediska lidnatosti ?

Nelze popřít, že se zejména na jižní části naší planety vyskytuje přelidnění v takových rozměrech, že to ztěžuje rozvoj. Je však třeba ihned dodat, že v severní oblasti se projevují opačné potíže s lidnatostí. Velké obavy zde vzbuzuje zase pokles porodnosti. To se odráží hlavně v celkovém nadměrném stárnutí obyvatelstva do té míry, že není schopno se biologicky obnovovat (SRS, III,25, Rabušic 1995).

V některých zaostalých zemích nastává takový přírůstek obyvatelstva, že se hovoří o "populační explozi". V Číně, Indii, Pákistánu, u národů Latinské Ameriky i v Africe dochází k vyššímu přírůstku obyvatelstva, než je dosažený přírůstek ve výrobě potravin či přírůstek národního důchodu. Potíže s přelidněním se lavinovitě rozšířily na 3/4 lidstva. Dotýkají se však celého lidstva, neboť se jeho celkový počet stále zvyšuje (5,3 miliardy v r. 1990). Zvláště počet obyvatel Číny přesáhl 1 miliardu (1,188 mld. v r.1992), Indie 870 miliónů (1992). Mládí světového obyvatelstva je způsobováno vysokými počty dětí, které rodí ženy hlavně v zaostalých zemích. Ve východní a západní Africe připadalo např. v období 1985-1990 na jednu ženu průměrně 6,3 porodů, v jižní Asii 4,7 (World 1992). Otázka přelidnění nabývá tedy na závažnosti spolu s tíživým nedostatkem potravin pro prudce rostoucí obyvatelstvo hlavně jižních světadílů. Pouze svým rozsahem je však důležitější než otázka vymírání obyvatelstva severních světadílů. Smutnou skutečností různých vyspělých společností je totiž okolnost, že v mnoha rodinách je tam příliš malý počet dětí. Jinou okolností je to, že se zde díky vymoženostem zdravotnictví a techniky více lidí dožívá průměrného vyššího věku. Tak dochází ke stárnutí a vymírání obyvatelstva některých států. Přední místo mezi nimi zaujímá česká společnost (Rabušic 1995).

 

Co znamená zaostalost národů z hlediska hospodářského ?

Obecné blaho lidstva je ohroženo velkou nerovností v rozdělování hmotných statků. Krajní nepoměr se projevuje v průměrném ročním příjmu na 1 obyvatele, který je ve skupině nejbohatších států zhruba 50 x vyšší než ve skupině nejchudších států. Nerovnost se dále stupňuje. Rozdíl mezi příjmem pětiny nejchudšího obyvatelstva světa a pětiny nejbohatšího se zvětšuje: z poměru 1 : 20 (1960) na 1 : 60 (1990). Nejbohatší pětina lidstva získává 82 % světových příjmů (1995), zatímco nejchudší pětina jen 1,5 % těchto příjmů (Spieker 1996).

Pro hospodářsky vyspělé státy je příznačná školenější a odbornější práce než méně školená. Námezdní pracovníci bez školské přípravy tvoří jen menšinu všeho hospodářsky činného obyvatelstva. Zatímco ve vyspělých společnostech se námezdní pracovníci uplatňují hlavně v oblasti služeb, v zaostalých společnostech působí námezdní pracovníci hlavně ve výrobě.

K sporným otázkám naší doby patří to, že zaostalé společnosti s vysokým podílem pracovníků v zemědělství (Indie, Afrika) trpí nedostatkem potravin a prudce se zvětšující obyvatelstvo je podvyživené. Naproti tomu vyspělé společnosti, kde v zemědělství působí jenom nepatrná část námezdních pracovníků, se vyznačují přebytkem potravin.

Katolická církev znovu ukazuje na to, že mnoho lidí dosud postrádá prostředky, které by jim umožňovaly důstojně se zapojit do podnikové soustavy, v níž práce zaujímá ústřední postavení. Nemají možnost získat základní poznatky, které by jim umožnily projevit své tvůrčí schopnosti a zvýšit svou výkonnost. Třebaže nejsou přímo vykořisťováni, žijí nadále na okraji společnosti. Hospodářský rozvoj jde mimo ně nebo dokonce ještě zhoršuje jejich životní podmínky. Tito lidé jsou přitahováni leskem bohatství stavěného na odiv, ale pro ně nedostižitelného, tísní se v bídném prostředí, kde jsou často vytrženi ze svých kulturních kořenů. Ve skutečnosti jim není přiznávána lidská důstojnost. Mnohdy se projevují snahy odstranit je z dějin násilnou, člověka nedůstojnou kontrolou porodnosti.

Mnozí další lidé žijí v prostředí, kde naprosto převládá boj o holé přežití. Základním činitelem hospodářského rozvoje je tam půda. Ti, kdo ji obdělávají, jsou však vyloučeni z jejího z jejího vlastnictví a jsou v postavení skoro otrockém. Církev důrazně připomíná, že přes změny v hospodářsky vyspělejších společnostech nejsou lidské špatnosti kapitalismu a z nich plynoucí vláda věcí nad lidmi zdaleka překonány. Pro chudé přibyl k nedostatku hmotných statků i nedostatek potřebných znalostí a vědomostí, který jim znemožňuje vymanit se ze své ponižující poroby (CA, 33).

V hospodářsky zaostalých společnostech uvázla většina půdy ve vlastnictví velkostatkářů. Ti půdu přímo neobdělávají, nýbrž ji pronajímají rolníkům. Nájemci na půdě hospodaří malovýrobním způsobem za pomoci primitivního nářadí. Za používání půdy odvádějí vlastníkům půdy rentu převážně v plodinách. Kromě toho se setkáváme v některých oblastech západní a rovníkové Afriky s rodovým způsobem hospodaření, kdy je půda obdělávána společně členy rodu. Je to hlavně v důsledku zaostalé výroby. Třebaže tento způsob zemědělské výroby (občina) se postupně rozkládá, je podnikatelský způsob v zemědělství zaostalých národů omezen na plantážní hospodaření. To je zaměřeno na pěstování plodin jednoho druhu na vývoz. Prohlubující se bída si vynucuje rozsáhlou přeměnu zemědělské výroby (země Latinské Ameriky) a vlastnictví půdy. Třebaže tyto rozsáhlé přeměny ve většině zemí nepřinášejí okamžité zlepšení, přesto znamenají omezení vlastnictví půdy zahraničních podnikatelů a příležitost k hospodářskému rozvoji národa. Důsledná pozemková reforma a na ni navazující lepší rozvoj zemědělství tvoří důležitou podmínku rozvoje zpracovatelské výroby. Zemědělství totiž uvolní pracovní síly pro ostatní hospodářská odvětví. Snáze zajišťuje výživu národa a suroviny. přitom vytváří širší vnitřní trh pro odbyt nezemědělských výrobků.

Podobně jako blahobyt je i světový obchod rozdělen velmi nerovnoměrně. Převážná většina (71,1 % v r.1991) připadá na západní vyspělé státy. Složení tohoto světového obchodu se mění jak z hlediska vyspělých, tak i z hlediska zaostalých států: tak mezi vyspělými státy klesá podíl USA a roste podíl Japonska, a mezi zaostalými klesá podíl afrických států (Spieker 1996).

Hospodářsky zaostalé národy (kromě vývozců ropy) si mnoho neslibují od rozvoje podněcovaného obchodu. Předně je to zčásti způsobeno světovým prostředím, kde se směnné poměry často obracejí proti zaostalým národům. Za druhé je to částečně důsledek poměrů v zemích samotných. Pokud jde první příčinu, totiž nepříznivé hospodářské poměry ve světě, uvádí se, že růst ve vyspělých zemích probíhá při poptávce zaměřené v neprospěch obchodu; a dále, že růst výrobních činitelů a technický pokrok míří proti obchodu. Navíc monopolistická soutěž mezi vyspělými státy škodí směnným poměrům zaostalých národů. Druhou příčinou jsou podmínky v zaostalých národech: hlavně jejich schopnost využívat výhod příležitostí k růstu, jaké jim nabízí obchod, je omezena neschopností převést zdroje tam, kde mohou přinést největší výnos. Dále je to skutečnost, že ceny výrobních činitelů a zboží neodrážejí krajní výrobnost společnosti. Konečně je to tíživá závislost na dovozu polotovarů a vkládaných statků pro účely růstu a plné využití jejich zdrojů v době trvání špičky ve vývozu nějakého zboží. Následkem těchto okolností ve světě i uvnitř zaostalých zemí mnohé zaostalé společnosti usilují o nahrazení dovozu tuzemskou výrobou. Tím se vystavují nebezpečí nevhodného rozmístění zdrojů do míst nehospodářského využití (Kindleberger 1978).

Příznačným rysem poměrů v zaostalých národech je málo vyhraněné hospodářsko společenské rozvrstvení. Vrstva námezdních pracovníků je zde nesmírně různorodá a členitá. Proto se vyskytují výrazné rozdíly v hospodářsko společenském postavení jednotlivých skupin námezdních pracovníků.

Podobně jako uvnitř každého národního hospodářství nezbytné zřízení, potvrzující a zajišťující ohled na osobní důstojnost a zvláštní lidské hodnoty každého účastníka jednotlivého povolání či stavu a odvětví, tak je nezbytné obdobné zřízení mezi jednotlivými národními hospodářstvími světa. Musí ústrojně vyrůst ze vzájemné spolupráce a solidarity. Úkolem tohoto zřízení není ani tak urychlovat hospodářský vývoj zaostalých národů, ale spíše ve spolupráci s nimi odhalovat jejich zvláštní domácí přírodní, podnební a jiné předpoklady pro hospodářský rozvoj. A dále v dobrovolné a svobodné spolupráci s nimi vytvářet podmínky pro jejich postupný souměrný                                           hospodářský vývoj, provázený odpovídajícím pokrokem společenským a kulturním. Nejde tedy ani tak o urychlování hospodářského rozvoje zaostalých zemí jako tvůrčí vzájemnou spolupráci národů vyspělých se zaostalými při řízení, uspořádání a usměrňování, hospodářských a technických podmínek zvláštního místního vývoje už započatého.

Složitost podmínek zaostalých národů ztěžuje skutečnost jejich zadluženosti. Zahraniční dluhy zaostalých národů koncem druhého tisíciletí více než trojnásobně zvýšily: z 534 miliard US dolarů v r.1979 na 1630 mil. v roce 1993 (Spieker 1996). V r.1960 patřilo k zaostalým národům 71 % obyvatel světa, trpících nedostatkem potravy k řádné výživě. Břemeno dluhů ztěžuje jejich rozvoj. Zaostalé národy musí značnou část svých příjmů z vývozu věnovat na splácení úroků a dluhů: v zaostalých státech Afriky 28,2 %, Latinské Ameriky 35,3 % a Asie 7,7% (1992).     V mnoha zadlužených zaostalých státech překračuje podíl dlužných splátek tržbu z vývozu. Proto lze jejich platební schopnost udržovat jen s pomocí Mezinárodního měnového fondu (Spieker 1996). Při hodnocení zadluženosti zaostalých národů vynikají čtyři okruhy otázek:

1) výše dluhů,

2) zaměření změn skladby dluhů

3) rostoucí úloha Mezinárodního měnového fondu a Světové banky; dále těsná spolupráce těchto zařízení s monopolními bankami při úvěrových úkonech;

4) neblahé účinky růstových krizí vyspělých hospodářství, na kterých zadlužené zaostalé národy závisejí.

Jeden z činitelů, který vtiskuje hospodářství zaostalých národů zvláštní, nesouměrný ráz, je jednostranný rozvoj těžebního průmyslu. To způsobuje vysoký podíl jednoho z několika málo hospodářských výsledků na hrubém národním produktu i na vývozu země.

Jak usnadnit poznání hospodářského růstu zaostalých národů ?

Tříděním podle převahy některých odvětví lze logicky modelovat následující typy hospodářsky zaostalých národů:

1) typ zemědělsko průmyslové společnosti,

2) typ ropné společnosti,

3) typ zemědělské společnosti.

V prvním a druhém typu lze vyčlenit dva podružné typy:

a) podtyp s vysokou mírou hospodářského sjednocení na základě národního trhu,

b) podtyp s nízkou mírou hospodářského sjednocení v důsledku roztříštěného trhu.

V zemědělsko průmyslových společnostech podtypu "a" (Egypt, Turecko, Filipíny, aj.) je zemědělství v hlavních hospodářských oblastech začleněno do oblasti zbožně peněžních vztahů. Ve společnostech podtypu "b" (Indie, Indonésie, Pákistán, aj.) se vyskytují rozsáhlé oblasti zemědělského a polozemědělského hospodářství, které jen velmi nepatrně ovlivňují národní trh. Podobné rysy jsou vlastní ropným společnostem. Přitom ve společnostech podtypu "a" (Kuvajt, Spojené arabské emiráty, aj.) je většina obyvatel soustředěna ve městech a je spojena s velkovýrobními a malovýrobními odvětvími. Ve společnostech podtypu "b" (Saudská Arábie, Omán, aj.) se ještě udržují rozsáhlé oblasti zemědělského a polozemědělského hospodářství. Avšak probíhá tam poměrně rychlý rozklad zemědělsko patriarchální sestavy. Nejzaostalejší společnosti jsou zemědělské (Jemen, Bangladéž, Nepál, aj.). Převažuje tam zemědělsko patriarchální sestava a jen ponenáhlu se prosazují zbožně peněžní vztahy.Hlavní Čím se vyznačují uvedené typy ?

1) Zemědělsko průmyslové společnosti se hospodářsky vyznačují zaměřením na výrobu spotřebního zboží, zatímco ostatní výroba zaostává.

2) Ropné společnosti se hospodářsky vyznačují vývozem ropy do vyspělých států a dovozem pracovních sil z asijských a afrických zemí. Námezdní pracovníci jsou tam většinou přistěhovalci, kdežto místní obyvatelstvo je hospodářsky činné hlavně v zemědělství a malovýrobě.

3) Zemědělské společnosti jsou nejchudší a vyznačují se vývozem různých plodin do vyspělejších států Evropy a Ameriky a dále vývozem pracovních sil do vyspělejších států s ropným hospodářstvím.

Podle rozdílů hospodářského složení zaostalých národů je možno vytvářet typologii hospodářského vývoje zaostalých národů:

1) Typu zemědělsko průmyslové společnosti se přibližují ty národy, které mají značné zásoby půdy, vhodné pro zemědělské využití, a dále velké nerostné bohatství. Obyvatelstvo je většinou rozptýleno na venkově. Největší a nejchudší část venkovanů obdělává pronajatou půdu a přes polovinu svého výnosu odevzdává majiteli půdy. Menší společenskou vrstvu tvoří malorolníci, hospodařící na vlastní půdě, kteří jen stěží uživí vlastní rodinu. Městské obyvatelstvo je většinou námezdní dělnictvo pracující ve velkých státních podnicích.

2) Typ ropných společností s těžbou ropy na vývoz se vyznačuje hospodářskou závislostí na potřebách trhu vyspělých společností. Koncem 20. století se zpomalilo tempo jejich hospodářského růstu, protože dočasně klesly jejich příjmy za vývoz ropy.

3) Typ zemědělských společností (Jemen, Bangladéž, aj.) se vyznačuje dočasným zrychlením tempa hospodářského růstu koncem 20. století. Bylo to dáno zbohatnutím vlády v těchto státech na základě vývozu pracovních sil ropných společností v oblasti Perského zálivu. Zemědělská výroba na venkově však nadále zůstává na nízké úrovni. To přispívá k vyhranění společenských rozdílů mezi městem a venkovem.

 

Co znamená zaostalost národů po stránce politické ?

Mnohé zaostalé národy naléhavě potřebují přetvořit některá nespravedlivá zřízení a zejména demokratizovat své politické zřízení. To vyžaduje především nahradit podplacené diktátorské a donucující režimy zřízením demokratičtějším či takovými, kde by občané měli větší účast na správě veřejných záležitostí. Dále to vyžaduje upevnit stávající spravedlivější zřízení (SRS, VI,44). Země a národy, které teprve nedávno získaly politickou samostatnou, a jež usilují o vlastní kulturní a politickou totožnost, by potřebovaly účinnou, ale nezištnou pomoc od vyspělejších států. Zatím jsou však zaplétány do cizích politických sporů, což oslabuje politickou pevnost jejich státu. Místo aby se tyto zaostalé národy stávaly samostatnějšími, stávají se součástmi jakéhosi ústrojí a soukolí, které se strhuje do závislosti na vyspělejších státech (SRS, III,21-22). Nezodpovědnost postupu mnohých vedoucích politiků vyspělých států vůči zaostalým národům zachází dokonce tak daleko, že tyto politicky mladé národy jsou pro ně vítanou příležitostí k vývozu zbraní mezi hladovějící obyvatelstvo jižních světadílů, k narušení mocenské rovnováhy v těchto světadílech a koneckonců k vývozu teroru, násilí a války (SRS, III,24). Proti přírodě a lidské důstojnosti obyvatel přelidněných oblastí je také pokus představitelů různých vyspělých států i mezinárodních organizací zaplavit tyto zaostalé národy vývozem antikoncepčních prostředků, doporučovaných výrobci jako prostředek plánování rodiny. A přitom vlastní poslání vyspělejších demokratičtějších států u zaostalých národů má spočívat v takové pomoci, jaká bere ohled na zachování jejich nezávislosti hospodářské a politické, a především lidské důstojnosti.

Jak překonat zaostalost národů ?

Co se dá napravit politicky ?

Sama společenská náprava zaostalosti národů, totiž jejich bídy (hladu, nedostatku přístřeší, nezaměstnanosti, atd.) je neoddělitelná od nápravy nábožensko-mravní. Proto i politické řešení této otázky se nedá oddělovat od duchovně-mravního zušlechtění daných národů. Hlavní odpovědnost za vlastní rozvoj zaostalých národů nemůže nikdo z těchto národů sejmout (PIT,123, PP,77,SRS,44, CA,28). Vidina "nebe na zemi" jako ideový základ pro převratné pokusy skoncovat se současným zlem se jako program ukáže nesmyslem, sotva ji použijeme na život jednotlivce. Žádná dílčí náprava se nemá zaměňovat za všelék a elixír života. Když američtí biskupové požadují ve svém pastýřském listu (First 1984) zvýšení úlohy USA a jiných vyspělých demokracií při řešení otázky hladu ve světě, tedy přitom zdůrazňují: při řešení bídy zaostalých národů je třeba utvářet podmínky vzájemné závislosti a spolupráce tak, aby odpovídaly měřítkům spravedlnosti, rovnosti a dobročinnosti. Účinné kroky k dosažení daného cíle přitom vyžadují, aby bylo vymezeno takové politické společenství, jaké by při uznání národní svrchovanosti zároveň bralo ohled na politické a mravní vztahy mezi národy.

Je třeba vědět, že jednotlivé způsoby společenské nápravy bídy zaostalých národů, vč. způsobu politického, vynikají zvláštní vnitřní skladbou a uspořádaností a řídí se zvláštními pravidly. Tato skladba a pravidelnost má jen poměrnou povahu, protože v subjektivní duchovní podstatě je jejím základem člověk, který má tělesný hlad, ale také potřeby duchovní a mravní. Tím se ovšem nesnižuje hodnota politické, hospodářské, výchovné aj. dílčí nápravy před významem nápravy na úrovni náboženské a mravní. Rovněž se ani netvrdí, že by snad duchovní a mravní náprava mohla zastoupit politické řešení bídy nebo hospodářskou pomoc zaostalým národům. Zdůrazňuje se však nezbytnost vzájemné spjatosti politické aj. dílčí společenské nápravy s nápravou v rovině duchovní a lidské. Zdůrazňuje se také vzájemná nezastupitelnost jednotlivých způsobů dílčí společenské a kulturní nápravy. Konečně se klade důraz na vnitřní, kulturně hodnotové uspořádání, odstupňovanost, vyrovnanost a souměrnost celkového řešení bídy a přelidnění zaostalých národů. Hlad z hlediska duchovního a mravního znamená, že žádný člověk na světě, a hlavně křesťan, nesmí zůstávat netečný k "zeměpisu hladu" a vůči obrovským hrozbám, které odtud plynou, jestliže se celé zaměření hospodářské politiky a zejména celá skladba mezinárodních vkladů zásadně a pronikavě nezmění (Jan Pavel II., 1980).

Co dělat pro nápravu po stránce hospodářské ?

Před časem se tvrdilo, že příznivý rozvoj zaostalých národů závisí na oddělování nejchudších národů od světového trhu a na to, že budou spoléhat pouze na své vlastní síly. Novější zkušenosti však prokázaly, že země, které byly oddělovány, ustrnuly v rozvoji a trpěly úpadkem. Rozvíjely se naproti tomu ty státy, kterým se podařilo zapojit se do mezinárodních obchodních vztahů. Zdá se tedy, že nejobtížnější je získat přiměřený přístup na mezinárodní trhy. To je takový přístup, který se nezakládá jenom na zásadě jednostranného využívání přírodních zdrojů, nýbrž také na zhodnocování zdrojů lidských (CA, 33).

Mezi hlavními způsoby hospodářského rozvoje zaostalých národů vyniká dvojí: zajišťování infrastruktury a podpora průmyslu. První zahrnuje budování veřejných služeb, přepravních zařízení a celé inženýrské sítě, jakož i různých společenských a výchovných služeb. Podpora průmyslu může probíhat přímo, ale i nepřímo, jako zvýhodňování podmínek při přepravě a při umísťování vládních zakázek, dále poskytování kapitálu, nízkého nájemného. Uvedené způsoby podpory rozvoje zaostalých národů jsou účinnější, když je doprovází opatření v oblasti propagace, dále státní záruky za soukromé úvěry a budování peněžních ústavů, které zaměřují úspory do výrobních podniků.

Hospodářská podpora zaostalých národů ze strany vyspělejších vede často k růstu závislosti podporovaných národů na vyspělejších státech. Přímé vklady hospodářsky vyspělých států do zaostalých zemí nelze snadno považovat za vykořisťování, aniž by se objasnily pojmy. Výhoda v oboustranně vyrovnaném vztahu se na začátku zpravidla nachází na straně přinášející vklad a postupně přechází na hostitelskou zemi. Zaostalý národ trpí nedostatkem trhů, techniky, kapitálu, zkušeností v řízení. Tím se liší od strany přinášející vklad. Vše, co daná země ovládá, jsou přírodní zdroje a obyvatelstvo. Postupně se však poměr jednajících sil mění. Vkladatel se při velkých vkladech zaplétá do místních souvislostí. Nemůže mít trvale veškeré odborné zkušenosti na své straně, protože nezná podrobně místní podmínky. Na naléhání představitelů zaostalého národa se místní osazenstvo podniku zaškoluje a přijímá odborný výcvik. Také osoby ve vládním ústrojí si postupně osvojují odbornost v hospodářském podnikání a řízení podniků. Vláda zaostalého státu usiluje o stanovení nových podmínek: namísto původních dohod se stanovují dohody výhodnější pro zaostalý národ. Původní oboustranně vyrovnaný vztah se mění na soutěživý. Nakonec některé místní vlády v zaostalých zemích zacházejí v touze po vlastním zisku tak daleko, že odrazují zahraniční podniky od dalších vkladů a oni opouštějí zaostalou zemi. Z tohoto hlediska je pro zaostalé národy vhodná taková politika, která neodrazuje podnikatele od přímých vkladů. Naopak, vítá přímé vklady a postupně narušuje jejich monopol - osvojuje si jejich techniku a zkušenosti v řízení, shromažďuje kapitál pomocí daní a státních peněžních přebytků, aby omezila přílišnou hospodářskou závislost místního národního hospodářství na cizím kapitálu a rozvinulo se přímé obchodování (Kindleberger 1978).

Mezinárodní péče o chudé a zaostalé národy se však nesmí omezovat na pouze jednotlivě se prosazující pomoc zahraničních podniků, nýbrž musí být mezinárodně řízena příslušnými autoritami. Mezinárodní autority musí prosazovat, aby zaostalé státy ve svých národech podporovaly nejen výrobu potravin, ale i vzdělání bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženské vyznání, dále i hospodářskou, tedy i podnikatelskou způsobilost domácího obyvatelstva (Spieker 1996). Účinnost působení mezinárodních zařízení vyžaduje jejich soustavné zdokonalování podle měnících se potřeb zaostalých národů a možností národů vyspělých. Mezi jinými potřebnými změnami vystupuje do popředí potřeba rozsáhlého přebudování mezinárodní obchodní soustavy. Tato soustava je značně zatížena ochranářstvím a nárustem dvoustranných smluvních vztahů. Dále vystupuje do popředí potřeba rozsáhlé přestavby mezinárodní peněžní soustavy a potřeba uceleného řešení vzájemné výměny technologie mezi národy. Mezinárodní obchodní soustava znevýhodňuje zboží ze zaostalých států, které si začínají budovat vlastní průmysl. Světová peněžní soustava se vyznačuje značnou vratkostí. To se projevuje výkyvy při výměně cizí měny a při placení úroků. Tím trpí celkový stav úvěrů a dluhů, kterými jsou zatíženy zaostalé národy (SRS,43).

Přirozené sjednocení lidstva vyžaduje zvýšení a lepší uspořádání úsilí o překonání propastných rozdílů mezi Severem a Jihem. Pro vyspělé státy z toho plyne povinnost pronikavě zvýšit svou pomoc zaostalým státům. Co je běžné ve vyspělé společnosti, kde bohatí pomáhají pomocí vzestupné daňové soustavy, soustavy sociálních dávek a charitativní činnosti chudým lidsky důstojně žít, to musí být přijato i na mezinárodní úrovni (PP, 44, SRS,39). Přitom se musí brát ohled na místní kultury a náboženství, pokud jsou ve shodě s přirozenými právy člověka a jeho osobní důstojností: tak nelze nezodpovědně trpět např. někdejší upalování vdov, soustavu kastovnictví, tělesné mrzačení jako trest, obřízku děvčat, apod.

Zatímco národohospodáři sledují s obavami růst počtu obyvatel Země, který ke prudký hlavně v zaostalých zemích, a varují, že se vývoj v dohledné době zastaví pro nedostatek potravin, křesťanská sociologie podporuje příznivý rozvoj s ohledem na nové možnosti dalšího vývoje společnosti. Tyto nové možnosti se nabízejí v urychleném rozšíření zemědělsky využívaných ploch, v netradičních způsobech získávání obživy (využití řas, bakterií, kvasinek, atd.). Výzkumy (Meadowsová, Meadows,Randers 1995) potvrzují to, co dávno opakuje sociální nauka církve: další rozvoj lidstva je reálný, pokud tento rozvoj půjde nejen ve smyslu velikosti a počtu, ale především co do jakosti života.

Ukazuje se, že úkol rozvoje lidstva lze hospodářsky členit na prvovýrobu a druhotnou výrobu (Duvigneaud 1988). Celková prvovýroba potravin všech světadílů lze odhadovat asi 50 miliard tun ročně. Po přepočtu na energetické jednoty (vlastně jde o část slunečné energie zachycené a využití rostlinami při fotosyntéze) dostali bychom se k přibližnému údaji 2,3 x 10¹⁵ kcal. Tak lze vyčíslit naši potravu. Zbytek se využije zčásti na výživu chovných zvířat, ale většina se ztratí jako odpad či padne za oběť škůdcům a parazitům. Na 10 miliard tun prvovýroby luk se využije spolu se zbytky z polí na 3 miliardy kusů dobytka, přičemž možnosti prvotní výroby luk odhadují na 4,2 x 10¹⁵ kcal. Prvovýroba oceánů je odhadována na 30 miliónů tun biomasy ročně (tj. 12 x 10¹⁵ kcal), jenomže lidstvo zatím využívá jen druhotnou výrobu. Ta představuje asi 40 miliónů tun ryb aj. mořských živočichů ročně. Kvůli velkému odpadu při jejich zpracování je však konečný přísun potravy oceánů poměrně nízký (0,02 x 10¹⁵ kcal). Oceány tedy dávají lidstvu zatím jen asi jedno procento celkové potravy a asi 5 % potravy bílkovinové.

"Hlad" po bílkovinách je nejzávažnějším rysem dnešního mnohde už kritického stavu. Výsledky rozpočtu současné výroby bílkovin: Potrava, kterou lidstvo ročně získá z polí, obsahuje asi 50 miliónů tun rostlinných bílkovin. Chovné zvířectvo poskytuje lidstvu ročně kolem 20 miliónů tun bílkovin. Z moří se ročně získává přes 3 milióny živočišných bílkovin.

Země vydává pro lidstvo asi 2,3 x 10¹⁵ kcal potravin rostlinného původu a přibližně O,3 x 10¹⁵ kcal potravin živočišného původu (celkem asi 2,6 x 10¹⁵ kcal). Ze 75 miliónů tun ročně získávaných bílkovin je asi třetina živočišného původu. Takto lze přibližně odhadnout lidstvem využívanou nabídku Země. Jaká je však skutečná poptávka ze strany lidstva ? Pokud bereme 2400 kcal jako průměrnou denní dávku pro člověka, a když požadujeme, aby každý dostával svých 70 gramů bílkovin (z toho asi 25 gramů bílkovin živočišného původu), pak se dostaneme k výsledku, že současná nabídka Země může uživit asi 3 miliardy lidí.

Uspokojování rostoucího počtu obyvatelstva potravinami bez použití chemických přípravků by vyžadovalo skoro dvojnásobnou pěstitelskou plochu. Hospodaření bez chemické ochrany rostlin by znamenalo pronikavé omezení ploch lesů a pastvin. Způsobilo by to další těžkosti v zásobování a v ochraně životního prostředí. Zdá se, že krajní odpůrci chemické ochrany rostlin zapomínají na tuto skutečnost.

Od druhé poloviny 20. století se prudce šíří tzv. "zelená revoluce". Jde o šlechtění vysoce výnosných odrůd zemědělských plodin, vystupňované používání umělých hnojiv a postřiků, pronikavé rozšíření ploch zavlažované či jinde odvodňované půdy, zemědělsky dosud nevyužívaných. Objevily se nové, vysoce užitkové odrůdy plodin. Jenže stálým křížením se u nich snížila odolnost vůči chorobám a škůdcům. To vyžaduje neustálé zvyšování dávek chemických přípravků. Začíná docházet k rychlé otravě půdy. nadějné výnosy nových odrůd začaly po několika úrodách prudce klesat, kvůli jejich zplanění.

Přitom nebyl často dostatečně brán ohled na podmínky místního životního prostředí. Byla přehlížena i skutečnost, že nové, vysoce výnosné odrůdy nemusí své výnosy přinášet dlouhodobě. zanedbalo se i to, že zavlažování či jinde odvodnění různých krajinných soustav může v podobě nemocí a různých pohrom přinést obyvatelstvu těchto zemí větší škody, než jaké by jim mohl nahradit přírůstek potravy.

Co dělat pro nápravu z hlediska lidnatosti ?

Tato stránky nápravy zaostalosti národů s vysokou porodností má zápornou i příznivou stránku. Už v oblasti náboženské a mravní je příslušné záporné opatření málo účinné. Vyznačuje se vcelku zákazem "Nesmíš!" a tím, že vede člověka na úzkou cestu sebezáporu a přirozeného plánovaného rodičovství (využívání neplodných období, atd.). Záporné opatření politického rázu (válka) či technická (umělá antikoncepce, umělý potrat, atd.) nejenže odporují lidské přirozenosti, protože znamenají uzavřenost člověka vůči sdělování a udržování života, ale navíc vedou k zániku lidstva ve válce či k jeho postupnému zneplodnění a degeneraci. Příznivá stránka nápravy zaostalosti národů s vysokou porodností z hlediska lidnatosti neznamená omezování lidstva co do počtu, nýbrž naopak rozvoj lidstva (Gn 1,22), a to souběžně souměrně co do velikosti a co do jakosti. Z hlediska převahy současného rozvoje co do velikosti a počtu je to však především důraz na rozvoj jakosti života. Tento rozvoj lidstva co do jakosti života, a tedy celý rozvoj lidstva (co do velikosti i co do jakosti) se neobejde bez založení života na nepomíjivých hodnotách křesťanství. Jediným smysluplným příznivým řešením nápravy zaostalosti národů je tedy podpora všestranného, souměrného rozvoje celého lidstva, úspěšně prováděná ve světle evangelia a s Boží pomocí (Mt 19,29, Lk 12,6).

Proč mluvit jen o skromnosti a odříkavé morálce, do níž lidstvo vtlačují omezené podmínky tohoto světa, když u Boha můžeme mít všechno?! Proto se víc a více ukazuje lákavější dobrovolné využití evangelních rad jako směrnice pro celý životní styl člověka. A tak se dobrovolný slib chudoby, čistoty a poslušnosti v zájmu života spojeného nerozděleným srdcem s Bohem stává pro lidstvo stále přitažlivějším řešením pro otázku přelidnění světa. Je to řešení pro otázku dobývání a ovládání okolního prostředí. Je to cesta k prohloubení jakosti rozvoje života uprostřed spotřební společnosti. A přitom je to cesta veskrze příznivá, pozitivní. Vždyť Bůh pak dává člověku za jeho nepatrnou oběť vše, totiž sám sebe, vrcholné Dobro, Krásu, Pravdu a Jsoucno.

Hlavní úkol nespočívá ani tak v růstu společnosti, jako spíše v neuvěřitelném plýtvání statky a lidskými schopnostmi, jakož i ve vykořisťování přírodních zdrojů hospodářsky vyspělými státy, sledujícími především vlastní národní a státní blahobyt.

Úkolem státu a mezistátní autority je předvídat, plánovat a vytvářet předpoklady pro všestranný, vyrovnaný a souměrný rozvoj lidstva a čelit nebezpečným úchylkám. Přitom je třeba se vyvarovat některých jednostranností:

1) Předně si někteří lidé uvědomují zhoršující se životní podmínky, otázky výživy a vyčerpání důležitých zdrojů, ale vyvozují z toho špatný závěr. Tvrdí, že stávající tempo růstu obyvatelstva může ohrozit samo přežití lidského druhu. Proto se uchylují k doporučování drastických opatření v podobě násilí, nátlaku či donucování. Někteří z představitelů tohoto směru přitom působí dojmem, že pokládají přežití některých zvířecích druhů za stejně důležité jako přežití člověka v jeho důstojnosti a svobodě (nebo snad i důležitější).

2) Jiní zastánci jednostranných postupů v plánování rodiny jsou toho názoru, že hlavní nebo snad jediný prostředek pro řešení populační exploze hlavně v jižních světadílech je propagace a šíření antikoncepčních prostředků a masové provádění umělých potratů. Pojem svobody podle nich odpovídá volnosti neomezené spotřeby pro bohatší vrstvu společnosti (popř. pro vyspělejší národy zejména v severních světadílech). Méně se obávají zásahu do důvěrné osobní oblasti člověka, propagace antikoncepce a umělého potratu se všemi prostředky ovlivňování a nátlaku, než omezování něčí nadměrné spotřeby. Přehlížejí okolnost, že lidská plodnost je nedílná součást celku společensko-kulturních podmínek člověka. nedbají na to, že lidská plodnost souvisí především s normálním uspořádáním žebříčku hodnot člověka a s jeho náboženskou informací.

3) Třetí směr spatřuje řešení ve zničení stávajícího hospodářsko společenského uspořádání, v násilné a nedobrovolné přeměně tradičního zemědělského způsobu hospodaření, v křečovitém sevření politického a státního života, v násilném prosazování sociálního pojištění v co největším měřítku, atd. Přestože se toto pojetí vyznačuje dávkou věcnosti, je třeba odmítnout jednostrannost jeho důrazu na společnost jako celek a na úlohu hospodářství. Nadměrný růst lidnatosti některých národů nelze usměrňovat přímočarými opatřeními donucujícího státu či mezistátního zřízení (např. vydáním zákona omezujícího počet dětí).

Společenskou a kulturní nápravu zaostalosti národů s prudkým růstem lidnatosti je nutno provádět na základě etických zásad a v duchu evangelia. Pokud mají taková účinná a věcná opatření přinášet trvalé výsledky, tedy se musejí prosazovat pozvolna a s ohledem na lidská práva a důstojnost všech národů. Některá zlepšení hospodářsko společenských poměrů (např. změny v zemědělství v zaostalých národech) vedou ke zmírnění tempa růstu místního obyvatelstva pouze tehdy, když je tato náprava současně doprovázena souměrně a vyrovnaně prováděnou nápravou v ostatních oblastech společnosti a kultury: tzn. zejména výchovnou činnost (překonávání negramotnosti, zpřístupnění vzdělání osobám obojího pohlaví a všem příslušníkům společnosti bez ohledu na rasu, původ, postavení; dále činnost náboženskou, mravní, atd.