8. Jak jsou uspořádány národy ?

Je vůbec nutná organizace společenství národů ?

Z přirozené jednoty národů ve světě vyplývá potřeba mezinárodní organizace s cílem dosahovat společného dobra a upevňovat a rozvíjet mírové soužití mezi národy. Lidstvo jako právní společenství dokáže vykonávat autoritu tehdy, když jednotlivé národy a státy na ně dobrovolně přenesou svrchovanou pravomoc, a když je k tomu zřízena nějaká organizace. Tato myšlenka je odedávna blízká vykoupenému Božímu lidu. Ztělesňovalo ji křesťanské impérium čili nejvyšší svrchovaná pravomoc (Höffner 1978). Po oslabení tohoto zařízení se jeho potřeba projevovala v rozličných dobách a za různých okolností s větší a větší naléhavostí. Velmi důrazně se tato potřeba nejvyšší svrchované pravomoci ozývala v 19. a 20. století. Mnohonásobné vzájemné vztahy států a národům jsou jednou stránkou hlubšího proudu, totiž rozsáhlého sbližování národů, které spojuje naděje na světový mír, budovaný společným úsilím (Bosc 1965). Od konce druhého tisíciletí zesílily mezinárodní vztahy, upevňuje se přesvědčení solidarity mezi národy. Také se upřesňují zásady uspořádání mezinárodního společenství. První světová válka a její následky ještě více utvrdily potřebu soustavného budování organizace společenství národů. S ustavením Společnosti národů se zrodila světová organizace. Mezinárodní právo získalo pevnější zařízení, třebaže jenom nouzové, nicméně otevřené další výstavbě a zdokonalování. A tak postupné zavádění práva je jedním z činitelů pronikavě působících při vzniku a rozvoji mezinárodní organizace. Mezinárodní právo vyjadřuje snahu založit budovu mezinárodního soužití tak, aby byla zárukou světového míru (Chapelle 1973).

Co je to mírové soužití ?

Osudná vada v pojetí mírového soužití jako stavu neválčení spočívá v tom, že selhává, když má pozvednout a přivést lidi k příznivé a účinné účasti na budování mírového soužití. Pojetí míru jako stavu neválčení znamená zužování míru na stav napjaté rovnováhy sil či na stav okamžité vyčerpanosti válkou. Každopádně to pokaždé znamená jen přestávku mezi dvěma válkami. Pojetí míru jako stavu neválčení v sobě obsahuje záporné hodnocení míru. Jakoby totiž mírové soužití bylo samo o sobě něco záporného, co postrádá vlastní bytí a závisí ve svém trvání na válce. Ve skutečnosti je tomu právě naopak, že totiž válka přes všechnu citelnost svých účinků nemá bytí sama v sobě, nýbrž cizopasí na mírovém soužití.

Jak překonat záporné pojetí míru ? Rozhodně nikoli tím, že bychom si místo černých brýlí vzali brýle růžové, takže bychom viděli jen skutečnost míru a podceňovali nebezpečí války. Je třeba se dívat na věci střízlivě a věcně. K takovému pojetí míru nás vede sv.Augustin, který učí, že "mír je spočinutí v řádu" neboli "důsledek řádu" (O Boží obci, XIX). Současně je to podle sv.Tomáše účinek spravedlnosti mírněné láskou k bližnímu (Summa proti pohanům, III, 128-130). Když toto pojetí míru rozvedeme, ukáže se nám mír z několika hledisek:

- Mír je přirozeným rysem soužití národů, protože sdružování je přirozená lidská vlastnost.

- Mír závisí na pravém pokoji v celé lidské společnosti, totiž na spravedlnosti, která znamená dávat každému, co mu patří.

- Mír je klid, který pochází z řádu, v němž se dostává spravedlnosti jednotlivým lidem a jejich sdružením, a kde lidé žijí v míru s Bohem.

- Mír je jednota a rozmanitost národních povah a tradicí, takže nemůže nastat pouhým splynutím, protože mír není jednotvárnost.

- Mír je sice založen na spravedlnosti, ale vždy je také výsledkem vzájemné lásky a nelze ho bez ní dosáhnout.

Mírový stav společnosti v užším státoprávním smyslu znamená, že případná soutěživost a střetávání se zájmů mezi lidmi probíhá v mezích zákona a postupem práva. V opačném případě porušení pořádku a války se protichůdné zájmy různých skupin natolik vyhrocují, že vyúsťují do násilných vystoupení. Válka jako případné porušení míru znamená v nějakém rozsahu nepřítomnost či vyprázdnění mírového soužití. Válka je vždy v závislém postavení a vztahu vůči mírové politice. Válka je vždy omezena hranicemi skutečného mírového soužití, v němž válka vytváří mezeru či prázdnotu o jistém rozsahu.

V současném mírovém soužití lze rozlišit sociální mír od Božího míru supersociálního. Sociální mír je poměrně "klidné" uspořádání společenských záležitostí, potřebných k lidskému životu. Je to společenský stav politického rázu, ve kterém má právo přednost před mocí a násilím, a kde moc a násilí slouží právu. Zájem jednotlivců, skupin a národů se prosazuje, zajišťuje a naplňuje dohodou a smírčím jednáním, ale nikoli válkou. Boží mír znamená především soulad mezi člověkem a Bohem, dále soulad mezi církví jako počátkem superspolečnosti Boží a jejím zakladatelem, Ježíšem Kristem. Mírové soužití je tedy lidské dílo, ale také Boží dar (Jan 14,27). Mír má stránku vnitřní a vnější.

V čem spočívá vnitřní stránka míru ? Vnitřní stránka míru vyplývá ze ctnosti spravedlnosti, v níž člověk pohotově a ochotně dává každému to, co mu patří. To však nestačí k plnosti vnitřního pokoje. Je třeba ctnosti lásky, tedy pohotového a ochotného dávání dobra druhému, neboť láska znamená chtít, přát a dávat dobro milovanému. Tato láska však má jít do krajnosti. Chce dobro druhému, třebaže si to druhý nezaslouží, a třebaže to není druhým opětováno. Bez obětavé lásky je však mír vyloučený. Tato plnost spravedlnosti, lásky a odpuštění se dokonale uskutečňuje v Kristu (Sk 10,36).

V čem spočívá vnější stránka míru ? Ve společenském projevu pokoje, vycházejícího z lásky. Společenský mír nelze oddělovat od míru, který je vlastně plodem Kristovy lásky v jeho církvi. Nelze se odvracet od jednoho a přiklánět k druhému. Kristova výzva k přednostnímu uskutečňování Boží vlády v lidských poměrech je výzvou k lidské účasti na uskutečňování supersociálního míru Božího v podmínkách společnosti. Ovšem jeho plné uskutečnění vyžaduje nastolení řádu, ustanoveného nadpřirozeně. Proto se mírové úsilí neobejde bez účasti nepomíjejících hodnot náboženství. To zahrnuje kromě jiného také modlitbu k Bohu o dar míru, protože není v lidských silách dosáhnout trvalosti výsledků mírového úsilí (PIT, 166-172).

Mír jako plod řádu nelze přirozenými prostředky dosáhnout jednou provždy, nýbrž je třeba ho neustále obnovovat a upevňovat (GS, 78). Předpokladem zachování vnějšího míru je však vnitřní mír. Avšak ani ten není u člověka, omezujícího se na ryze lidské prostředky, trvalý. Proto vyžaduje soustavnou vnitřní obnovu smýšlení, cítění a snažení každého jedince. Není míru mezi lidmi, pokud není napřed uvnitř každého z nich. A tento vnitřní pokoj v člověku zavládne jedině tehdy, když v sobě rozvine požadavky řádu vlastního lidské přirozenosti, který je shodný s řádem nadpřirozeným. Sociální vztahy lze upravit v národním i ve světovém měřítku jedině tehdy, budou-li zapojeny jak síly rozumu a vůle, tak síly náboženské víry a přesvědčení.

Druhé tisíciletí završilo století pokusů o založení mírového soužití na ryze lidských, zejména smluvních základech. Opakovaně se ukázala chatrnost ryze lidských základů míru: dvě světové války, atd. Pak se objevily také pokusy zajistit mír nejen mnohostrannými smluvními vazbami, ale také hospodářsky, např. zaváděním jednotné měny. Takto založený mír trvá jen do té doby, dokud je výhodný pro všechny účastníky. Sotva se někomu bude zdát málo výhodný nebo zatouží po tom, aby mír byl pro něho výhodnější, než pro ostatní, už je tím ohrožen mír.

Které jsou zdroje trvalého míru ? Je možno rozlišit čtyři hlavní zdroje, ze kterých vyzařuje spravedlivý mír jako výzva do celé společnosti:

1. Prvním zdrojem je pravda. Pravda je totiž především Boží sdělení. Současně mezi pravdou a člověkem není náhodný vztah, nýbrž vztah nutný a podstatný. Pravda vychází z Božího Slova a staví minulost do plného světla a svým jasným vyzařováním oživuje přítomnost. Přitom je pravda pilířem jistoty. Základ k poznání pravdy představuje z lidského hlediska závaznou povinnost k účasti při plnění Božího plánu se "Slovem, které se stalo tělem". To naplňuje celou lidskou bytost a celou společnost a její uspořádání smysluplností. Pravdu je třeba ctít, mluvit a konečně i konat. Pravda je světlo, do něhož má vstoupit celá osoba. Pravda dává smysl, význam a hodnotu jednotlivým lidským úkonům a každému společenskému uspořádání. Pravda je propojena s láskou, která ukládá povinnost vykonávat apoštolát pravdy a rozšiřovat její znalost.

2) Druhým zdrojem, z něhož vyzařuje mír do společnosti, je jednota. Z dosažení plné, čisté a nepřekroucené pravdy nutně vyplývá jednota ducha, jednota vnitřního životního prostředí člověka, jednota svědectví pravdě a jednání, směřující navenek - do společnosti a celého okolního životního prostředí. Protiklady, spory, rozdíly mínění vznikají především z toho, že se pravda nezná, nebo, že se pravda odmítá, třebaže je poznaná, a to pro výhody, které někteří lidé chtějí vytěžit ze lži. Případný, ovšem dosti rozšířený politický zmatek a nepokoj v současné společnosti je nejen obrazem myšlenkového rozvratu lidstva, nýbrž také nejednotnosti křesťanů. Také křesťané bývají rozděleni. V mnoha zemích tvoří křesťané národní církve. V řadě zemí jsou křesťané docela v podrůčí státu a ve službách politických zřízení. A proto je v takových případech schopnost křesťanů k uplatnění v mezinárodním životě omezena. Není časovějšího úkolu, než je sjednocení křesťanů a jejich oddělených společenství. Přitom však nejde o to sjednocovat se za každou cenu, třeba jen tím, že se uzavře smlouva. Je třeba návrat ke kulturním kořenům, totiž k Pravdě, v níž jsme byli původně jednotní, a pak věcně objasňovat, kdo, kdy, kde, jak a proč se oddělil, ale ne proto, aby se dal více kritizovat, nýbrž abychom ho mohli lépe milovat, se znalostí a zasvěceněji. Když se takto dosáhne jednoty, potom toto sblížení bude třeba potvrdit i navenek, smluvně, hospodářsky, a jinak. Ale opačný postup nevede k pravé a trvalé jednotě: od smluv a hospodářských zájmů se nedojde ke společnému domovu, ale snad ke společnému domu, který bude určitě zamřížovaný. Pravá jednota a svornost může být obnovena jen tehdy, budou-li duše hledajících uspokojeny a chráněna práva každého jednotlivce, aby tak zazářila svoboda církve, všech národů a každého člověka.

3) Třetím zdrojem vyzařujícím trvalý mír do společnosti je spravedlnost. Každý křesťan musí považovat za svůj úkol zasazovat se všemi silami o zdokonalení společnosti. Zde musí usilovat, aby lidská důstojnost nebyla nějakým způsobem dotčena. Naopak, je třeba se přičiňovat o zrušení všech společenských přehrad a hranic a zajištění všestranné podpory každého člověka k dosažení jeho dokonalosti v oboru mravním a duchovním. Toto poslání je zvláště naléhavé v době , kdy v některých společnostech stojí v křiklavém a urážejícím protikladu ke stavu krajní bídy mnoha lidí nadbytek a přepych úzké společenské vrstvy. Propast mezi blahobytným Severem a chudým Jihem se prohlubuje. V jiných státech se zase vynakládá vysoký podíl národního důchodu na špatně národní sebeúctu a vydávají se závratně velké obnovy na zbrojení. Sem patří také to, že v hospodářsky a průmyslově vyspělých společnostech dosahují výkony menšího významu či sporné hodnoty často vysokých odměn; naproti tomu vytrvalá a plodná práce mnoha pracujících a počestných občanů v zaostalých zemích se odměňuje bídně a nedostatečně ve srovnání s životními potřebami; jejich odměna nebývá ve spravedlivém poměru k příspěvku, který přinášejí ke společnému dobru či zisku příslušného podniku, národního důchodu nebo celého lidstva. Tak, jako se mzda pracovníka nesmí ponechávat napospas volné soutěži, tak nesmí být bohatšími a silnějšími svévolně diktována. Musí se řídit měřítkem spravedlnosti a slušnosti.

4) Konečně je nevyčerpatelným zdrojem, vyzařujícím spravedlivý mír do společnosti dobrota Bohočlověka. Kristova dobrota je všeobjímajícím a výchovným posláním míru, směřujícím do celé společnosti. Neříkat nad nějakým případně dost rozšířeným zlem není povzbudivě. Modlitby a prosby o odstranění těchto zlořádů jsou dobré, ale samy nestačí. Je třeba dobro chtít, dovršovat je vyzdvihnout je. V Kristu je Dobro zvěstováno tváří v tvář světu, aby vyzařovalo do okolí, do společnosti, do celého životního prostředí, a pronikalo všechny životní útvary a projevy člověka jako jednotlivce i příslušníka společnosti. Skrze Krista a v Kristu je každý jedinec dobrý. Je totiž obrazem čistého svědomí, do něhož nesmí proniknout žádná dvojakost, vypočítavost a zatvrzelost. Skrze Krista a v Kristu je každá rodina dobrá. Tak totiž dobrota vede každý životní projev mimo přísně domácí hranice a přece je s ním pevně propojena. Skrze Krista a v Kristu je každá společnost dobrá. Všechny vztahy společenských řádů mají v sobě díl této dobroty, která je vlastní celému vykoupenému Božímu lidu. Kristova dobrota prolíná každým úsekem společenského a kulturního života Božího lidu a vyzařuje do něho spravedlivý mír. Přitom však podněcuje každého jednotlivce, každou rodinu, každý národ, stát, ba i celé společenství národů k dovršení tohoto míru.

A co technika, hospodářství a vojenství?

Nelze zanedbávat ani vliv technického, hospodářského a vojenského činitele na vytváření a zabezpečení mírového soužití. Nelze je však zdůrazňovat jako podstatné a rozhodující pro zachování a upevnění míru (Aron 1962). Tyto společenské činitele nýbrž ho mohou jenom v nějaké míře či stupni usnadňovat nebo znesnadňovat jako případná, předmětná podmínka, ale v subjektivní duchovní podstatě přirozeně nemají žádný vliv ani na vznik mírového soužití, ani na jeho udržení. Kromě toho závody světových mocností ve zbrojení ohrožují celé lidstvo. Úsilí o místně omezený blahobyt, poškozují chudé obyvatelstvo, kterého je na světě většina. Případné jednostranné zdůrazňování hospodářských, technických a vojenských podmínek míru může přivodit strašné pohromy, ke kterým už připravuje prostředky. Proto je třeba včas usměrnit toto upřednostňování hospodářství a techniky (včetně vojenské techniky) požadavky lidského rozumu a lásky (GS, 80-81).

Nespravedlivý mír je každý mír, který se zakládá na vládě silnějšího nad slabším. Takový mír neodstraňuje ani nemírní zájmové spory mezi lidmi. Navíc je ještě stupňuje a vyostřuje. tak podněcuje základy k válce v samotných lidech, ve veřejném mínění. Ani použití zbraní, ani výhružné předvádění pohotovosti a síly zbraní samy o sobě nevedou k příznivému řešení mezinárodního soužití. Válka, včetně války "studené" či psychologické není totiž onou silou, která lidi spojuje. Opravdovou silou, která lidi skutečně spojuje, je mír. Spravedlivý mír se však nedá vybudovat, pokud trvá nedůvěra jako základ společenského napětí mezi národy. Spravedlivý mír nelze vybudovat, pokud se ozbrojené násilí prosazuje ve školách a v hromadných sdělovacích prostředcích (Bahounek 1992a) jako běžný postup řešení sporů mezi lidmi. Na základě těchto okolních vlivů i vlivů vnitřních (zděděná porucha a zátěž) se stále vyskytují a trvale se budou vyskytovat jedinci a skupiny, cílevědomě usilující o narušení mírového soužití. Proto je třeba při sebevětším a soustavném úsilí o budování spravedlivého míru mezi národy také se soustavně a pravidelně modlit za dar míru, za jeho požehnání a trvalé zachování. Dopouští-li Bůh kdekoli na světě válečné násilí a jeho hrozbu, pak je to znamení, že jsme dosud neučinili pro mír všechno, co jsme učinit mohli a měli.

Jakou skladbu má mírové soužití ?

Zvláštnost skladby mírového soužití spočívá v uspořádanosti postojů, snažení, chování a vůbec činnosti jednotlivců a skupin, ale také vztahů a výtvorů, které z těchto postojů a činností plynou. V tomto uspořádání nejsou omezeny ani porušeny jednotlivé a společenské zájmy, nýbrž souměrně propojeny a uskutečněny. Styčnými nosníky a nezbytnými pilíři výstavby mírového soužití jsou v podstatě ty útvary společenského života, které do celého budování míru vnášejí podstatu složení, plnost jejího lidského smyslu, významu a obsahu, a tak skladbu mírového soužití kulturně zhodnocují. Jsou to náboženství, mravnost, umění, výchova, jazyk, teorie, stát a právo. Tyto hodnoty v subjektivní duchovní podstatě přirozeně vždy dokonale vedou k ustavení a rozvoji mírového soužití. Každý pokus vyloučit kulturní vliv daných hodnot na mírové soužití znamená rozklad mírového soužití. Současně však náboženství, mravnost a ostatním uvedené útvary mají stránku společenskou, a tak působí na budování míru jako sociální tlak, který v nějaké míře či stupni objektivně podmiňuje a podporuje mírové soužití. Míra sociálního tlaku, kterou vykonává na mírové soužití náboženství, mravnosti, umění, výchova, jazyka, teorie (vědy a filozofie), státu a práva se liší od společnosti ke společnosti a také ve stejné společnosti v různých dobách.

Naproti tomu vliv činitele hospodářského a technického (zejména vojensko-technického) ve skladbě mírového soužití má sice značný rozsah, ale přesto má jen povahu případné, objektivní podmínky, která působí na mír výhradně jako sociální tlak. Technika a hospodářství mohou usnadňovat sblížení mezi národy, ale ryze předmětným způsobem, tedy pouze vnějškově: např. normalizací technologických procesů, šířením technických vynálezů, sjednocováním měny, atd. Technika a hospodářství může podporovat mírové soužití jen jako sociální tlak, působící zvenčí, ale nezasahující do nitra člověka. Technika a hospodářství působí v nějaké míře jako urychlovatel (katalyzátor) procesů, na jejichž vlastní podstatu však nemá nejmenší vliv. Současná veliká vlna okázalého pronikání činností, postupů a útvarů technického a hospodářského rázu do skladby mírového soužití svědčí o nesouladu, nesouměrnosti a nevyrovnanosti ve společenských a kulturních základech míru mezi národy. Nebude-li tato jednostrannost v budování mírového soužití včas vyrovnána souměrným pronikáním kulturních hodnot (zejména duchovních a mravních) do výstavby mírového soužití, dojde dříve nebo později ke zhroucení jeho vratké stavby, tedy k válce.

Hospodářské prospívání velmocí a jejich úsilí o rovnováhu vojenských sil se představují světové veřejnosti jako hlavní záruky světového míru. Ve skutečnosti jde o velmi chabé opory mírového soužití. Za velkolepým a okázalým hospodářským prospíváním největších mocností se skrývá astronomicky velká státní zadluženost, rozpory mezi bohatými a chudými, společensky velmi rozšířený zásadní zmatek ohledně životních cíl, nahromaděné množství zbraní, atd. (Brzezinski 1993)

Válka, ať už "horká" nebo "studená", totiž psychologická, doprovázející mírové působení hospodářské prospívání velmocí a upevňování rovnováhy jejich vojenských sil, přirozeně postrádá vlastní, podstatnou, samostatnou skladbu. Pokud se válka uskutečňuje, tedy jen v závislosti na skladbě mírového soužití a na její úkor. Žádná z kulturních hodnot lidstva (náboženství, mravnost, umění, výchova, atd.) přirozeně v podstatě neustavuje válku jako něco jsoucího o sobě. Kulturní hodnota se nikdy neuplatňuje ve skladbě války tak, že by z jejího násilí a lživosti mohla učinit něco hodnotného, co by vtisklo válce kulturní povahu. Žádná válka ve své subjektivní duchovní podstatě nevzešla z radostné zvěsti Ježíše Krista o Boží vládě. Válka ovšem byla v nějaké míře usnadněna případným sociálním tlakem, majícím základ v tom, že určití lidé uváděli do společenského života nějako kulturní hodnoty. Pokud někdy nějaký stát oprávněně vyhlásil někomu válku, tedy to v podstatě nevyplývalo ani ze základnu státu ani ze základu práva. Stát a právo případně dopouštěly válku na základě hrozby většího zla, jemuž mělo být zamezeno nebo kterému se mělo předejít. V přítomnosti mají mocnosti ve výzbroji zbraně hromadného ničení. Jejich použitím se stírá rozdíl mezi útočníkem a obráncem. Dnešní státy a národy jsou mnohonásobně smluvně a jinak propojeny natolik, že každý místní spor má světovou povahu. Tak je v současnosti věcně společensky vyvraceno zahájení nějaké války, ale tento sociální tlak neovlivňuje člověka uvnitř v samotné jeho duchovní podstatě. Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud nebude možno upřít vládám právo na spravedlivou obranu. (Katechismus, 2308)

Co je třeba provést ve skladbě světové politiky ?

Zásadní přestavbu. To však nemá znamenat nějaké politické opatření, ani pouhé uzavření nějakých smluv či docílení společné měny, a závody ve zbrojení už vůbec. To nezaručuje spravedlivý mír. A navíc, i kdyby se v tomto úsilí něčeho dosáhlo, na konci toho všeho nikdo nenajde správný cíl, proč se to vlastně všechno podniká. Snad jenom ze strachu, abychom se vzájemně nezabili? Strach je neplodný, kdežto, co se vykonalo z lásky, je silnější než smrt. Při smlouvách a hospodářských spojeních rozhoduje výhodnost. Je třeba se obrátit ke kulturním kořenům, kde už jsme jednotní byli (Veselý 1994). Přitom je nutno objasnit kdo a z jakých důvodů a za jakých okolností se oddělil, protože jedině když poznáme a vyznáme, čím jsme se provinili, můžeme si odpustit a dosáhnout smíření.

Dnešní evropská a světová společnost představuje smíšeninu nesourodých prvků tvářících se jako soběstačné jednotky, ale prosazujích se zmateně v různých směrech, a přitom ke stále se stupňujícím sporům. Tyto nesourodé prvky je třeba spojit do souboru složek, vytvářejících svou ústrojnou sepjatostí jednotný celek. Přitom do jeho politiky přináší každá složka svůj podíl. Dokud se neuskuteční toto přirozené sjednocení, budou některé jednotky pokračovat ve svém odděleném vývoji, vyznačujícím se nekontrolovaným "bujením". Naproti tomu při rozvoji za předpokladu ústrojného spojení rozličných složek pokračuje společný růst za současného vyrovnaného a souměrného růstu každé složky. Tyto změny však neprobíhají jen samovolně, nýbrž jako výsledek soustavného úsilí určitých politiků (Brzezinski 1965). I za předpokladu, že by lidská skupina všeobecně směřovala přirozeným vývojem k postupnému společenskému sjednocování a zušlechťování sledované jednoty (Meyer 1970), byl by takový vývoj ve svých projevech vždy náchylný k revolučním zvratům a zhoubnému "bujení". To nebezpečí hrozí tím více, čím ušlechtilejší a kultivovanější je dosažený výsledek sjednocování. Proto sjednocování jakékoli mezinárodní politiky nemůže být natrvalo dosaženo ryze přirozenými prostředky. Přirozený proces sjednocování světové politiky musí postupovat souběžně se sjednocováním danou Boží milostí, v modlitbě očekávanou lidmi.

V současnosti probíhá jakýsi koperníkovský převrat v křesťanském chápání politické činnosti. Jde o to nespokojovat se s tím, aby se v politice jednalo ve stylu světa a tak ze světa dobývalo nějaké zřízení navenek křesťanské, nýbrž nutno začít u sebe samostatně myslet, žít a jednat v křesťanském duchu život vnitřně křesťanský (Maritain 1967). Výchozí závažné stránky demokracie pak přirozeně zůstanou uchovány i po sblížení světových velmoci; naproti tomu nezdravé rysy mocnářství zanikají (Brzezinski 1964). Na obzoru se rýsuje politika, která nespočívá v živelných sporech mezi dílčími zájmovými jednotkami, ale ve společném řešení úkolů sjednocené společnosti. Takové úkoly si vyžádají nový výběr politiků, založený na měřítku jasného vědomí společenské odpovědnosti (Bell 1973).

Mnohotvárně členěná skladba společnosti, k níž přirozený vývoj směřuje, se vyznačuje dvěma vlastnostmi:

1) Místo převládajícího úsilí o jednotu, jež se nám jeví tak příznačná pro minulou společnost, je to spíše zaměření k ústrojné skladbě, obsahující v sobě mnohotvárnost daleko rozvinutější, než přinášela minulá společnost. Jde o mnohotvárné pojetí společnosti, jež ve své ústrojné jednotě sdružuje rozmanitost skupin a společenských útvarů, ztělesňujících různé využití politické svobody. Úlohu jednotícího a skladebného činitele, kterou dříve zastával před společností křesťanský panovník, dnes plní vůči novému politickému řádu politicky nejvyspělejší a nejoddanější část křesťanských laiků a část zodpovědného výběru z nejširších společenských vrstev. Mnohotvárné řešení je právě tak vzdáleno liberálnímu pojetí, jako pojetí středověkému. Toto řešení se vyhýbá úskalí liberálnímu pojetí, protože uznává a prosazuje ve společnosti nutnost mravního a náboženského rozlišení. Dané řešení se vyhýbá jednostrannosti středověkého pojetí, ježto dané rozlišení připouští vnitřní různorodost. Mnohotvárně členěná společnost zajišťuje rozhojnění svobody. Míra svobody není stejná, ale mění se podle zásady poměrnosti. Na druhé straně toto řešení přivádí jednotu společnosti zpět k tomu, čím je tato jednota ve své nejpůvodnější podstatě a přirozenosti: prostou jednotou přátelskou, jak ji příkladně zosobnili spolupatroni jednotné Evropy, svatí Cyril a Metoděj.

2) Druhá vlastnost daného politického zřízení se týká toho, co lze nazvat křesťanským pojetí státního uspořádání společnosti. Jde o zdůraznění samostatnosti politického řádu (na úrovni státní i mezistátní) jako cíle zprostředkujícího čili podružného. Politický řád v tomto novém zřízení je podroben řádu duchovnímu nejen proto, že by hmotná dobra a zájmy byly pojímány jen jako prostředek k věčnému životu, nýbrž i jako nadaný zvláštním cílem, třebaže podružným. Na rozdíl od liberálního pojetí jde o podřízenost skutečnou a účinnou. Přitom však tato podřízenost nemá povahu pouze trpného podléhání vyšší správě. Naopak se toto podřízení vyznačuje zvláštní skladbou, poměrně samostatnou zákonitostí a účinným sebeuplatněním; a tím se zase liší od pojetí středověkého (Maritain 1967).

Jaké společenské poslání má skladba mírového soužití ?

Pravým posláním skladby mírového soužití je působit společensky a kulturně, a to tak, aby toto působení bylo vyrovnané a souměrné. Takto souměrně působící skladba mírového soužití je v podstatě bezprostředním účinkem státu a práva, a v mazinárodním měřítku je účinkem mezistátní autority a mezinárodního práva. Avšak nestačí jen oddělené působení příslušné oprávněné autority a práva. Toto působení oprávněné autority a práva musí jít souměrně s působením ostatních složek společensko-kulturního života. Předpokladem upevnění společensky účinné skladby mírového soužití je obnova oprávněné autority (státní a mezistátní) a jeho pravomoci v duchu návratu ke službě společnosti, k plné úctě vůči lidské osobě a k jejím činnostem k dosažení těchto cílů.

Národy v prostředí válečného napětí a vystavené nebezpečí vzniku války jako by se postupně probouzely z dlouhé malátnosti. Začínají si vůči ostatním národům a státům osvojovat nový názor a postoj. Je to postoj opatrnosti a zdrženlivosti v použití prostředků síly. Krutá skutečnost válek je poučuje. Proto důrazněji staví na odpor donucovacím soustavám. Dožadují se státního zřízení, které by mělo více ve vážnosti občanskou důstojnost a svobodu člověka (CA, 22-29). Z mezinárodního hlediska leží velký díl odpovědnosti na silných demokraciích, aby dbaly na nezávislost menších států, které vykročily na cestu demokratického rozvoje, a tak zabraňovaly případným zmatkům a zoufalství, z něhož pochází potlačovatelské či donucovací soustavy (CA, 28,46-47).

Pokud představitelé států a národů ve svém úsilí o mezinárodní sjednocení vkládají naději hlavně do smluvního a hospodářského sjednocování a sdružování do mezinárodních vojenských celků, pak výsledný mír je vratký a dočasný. Společenské a kulturní působení takového mírového soužití je chabé, nesouměrné. Podléhá totiž hospodářské a politické výhodnosti. Zabezpečení mírového soužití proti jeho oslabení a narušení vyžaduje překonat a odložit neblahou zásadu, že výhradně prospěch tvoří základ práva nebo že moc a síla vytváří právo. To vyžaduje návrat k mezinárodnímu právu založenému na přirozeném právu.

Skladba mezinárodního mírového soužití začíná působit vyrovnaně a souměrně společensky a kulturně teprve tehdy, když je založena na společných kulturních kořenech (Veselý 1994). A ve stejné míře, v jaké se budování mezinárodního mírového soužití vrací k těmto společným kulturním základům a soustavně se buduje na těchto základech, v té míře se toto soužití upevňuje, zajišťuje a sílí ve svém vyrovnaném a souměrném působení společenském a kulturním.

Jaké jsou výhledové možnosti růstu mírového soužití ?

Zabezpečení trvalého a plynulého rozvoje skladby mírového soužití vyžaduje dobrou vůli všech zodpovědných lidí, ale nestačí to. K zajištění mírové politiky nestačí pouhé chtění. Kdo chce udržet mír, ten musí být připraven prosadit a bránit svou vůli silou. Je třeba neohroženě říci pravdu lidem do očí. Mír totiž není všední a samozřejmá věc. Je třeba zvykat lidi na pomyšlení, že mír může být jednou snadno ztracen. Věcně není možné jiné východisko. Žádný pohodlný boj za mír není možný. Ve válce, jakou si nepřejeme, už není možno se schovat za nějakou neutralitu. Naprostá jaderná válka se přes svou nesmyslnost a malou pravděpodobnost nedá vyloučit. Nelze ji zahnat pouhým přáním, aby k ní nedošlo. Ani ji nesmíme přeceňovat a předpokládat, že jednou stejně dojde k nejhoršímu (Kahn 1960).

Je třeba se modlit k Bohu za odvrácení války, ale omezovat se na modlitbu by bylo příliš opovážlivé a pohodlné. Modlitba nenahrazuje zodpovědná politická opatření, jaká má člověk v nejvyšší míře podnikat k upevnění mírového soužití a ke sladění společenských a kulturních úkolů skladby tohoto pokojného soužití. Ne všichni lidé mohou být přivedeni k pokojnému soužití pomocí Kristova Horského kázání. Ani Kristus neváhá použít násilí, když má    co činit s lidmi, kteří v Božím domě obchodují. Tím dokazují, že odmítají duchovní základy všeho mírového soužití. Proto také Kristus zdůrazňuje, že nepřišel zrušit starozákonná prostředky k udržení pořádku (tedy Mojžíšův zákon a Aronovu metlu), nýbrž naplnit. To platí také pro úkol zabezpečení mírového soužití vybudováním a udržováním pohotového a účinného vojenského zařízení. Taková pohotovost nemá přivodit válku. Naopak, sílu je třeba ukázat, aby jí nebylo nutno použít.

K zajištění míru je tedy v současnosti nezbytné politicky řízené, kontrolované a usměrňované zbrojení a určitý, třebaže omezený psychologický nátlak. Rozhodně je však třeba odmítnout bezuzdné závody ve zbrojení a každé štvavé a fanatické působení hromadných sdělovacích prostředků, jakož i teror. Pokud jde o vyzbrojení státu a psychologický nátlak, tedy politicky a mravně ovládané a udržované v jistých mezích. Současně je nezbytné soustavné, politicky ovládané postupné dílčí odzbrojování a uvolňování napětí ve veřejném životě. Samotné zbrojení a jiná opatření pro zdokonalení vojenských zařízení nelze pokládat za hlavní cíl, nýbrž za prostředek k cíli. Pokud se vede v omezené míře psychologický nátlak, tedy je to je jeden z mála politických prostředků, pomocí kterých lze jako z "lešení" budovat světový mír. Už Aristoteles uvádí, že "se nikdo nechystá k válce jen proto, aby válčil" (Etika Nik., 1177). Současné poměry, ve kterých světová atomová válka už nemůže být účelným pokračováním politiky. Nebylo by totiž vítězů ani poražených. Tento stav lze označit nadměrné zmohutnění války (Mills 1958). V poměrech, kdy si světové mocnosti udržují velké a vcelku nezranitelné vojenské síly, a kdy mohou odmítnout podřídit se bez použití daných sil, ztrácí válka smysl (Kennedy 1964).

Avšak takové nadměrné zmohutnění naprosté války nevylučuje, že místní válka, vedená jen dohodnutými a obrannými zbraněmi, může nadále plnit úlohu prostředku politiky. Přesto společenské a kulturní účinky takové omezené války jsou nepříznivé. Zkoumání vlivu válek na politické poměry ukazuje, že po válce nebo už během ní nastala revoluce nebo aspoň řada změn, pronikavě měnících politiku. Válka, zejména vleklá válka podněcuje mnohé tak pronikavé změny, že žádná společnost nemůže pokračovat beze změny svého politického zřízení.

Dnešní politikové se musí učit žít ve světě zbraní tak, aby se vyvarovali jejich použití (Schelling 1966). Je to život s prstem na spoušti. Hlavní úkol ozbrojených sil v mírovém soužití je zdokonalování bojové připravenosti a udržování pohotovosti armády. Armáda složená z placených vojáků, která takto trpně používá zbraní, je spolehlivější než politická armáda. Politická armáda jedná správně jen tehdy, když je posilována politicko zájmovým účel. Ale takový politicko zájmový účel se nedá snadno kontrolovat, měřit ani usměrňovat (Huntington 1957). Představitelé světových mocností začínají váhavě uznávat vlastní nepoužitelnost vojenské síly jako násilného prostředku k zajištění mocenských zájmů. Tyto poměry se přirozeně nezmění ani v budoucnosti. Národy budou svědky dalšího omezení nejen "horké" války, ale také války "studené" či "psychologické" jako prostředku politiky. V současnosti je třeba přijímat psychologický nátlak, vedený politiky a udržovaný v mezích slušnosti, jako nezanedbatelný prostředek míru mezi národy, tedy jako případnou část skladby mírového soužití. Jedná se o postoj, jaký zaujmout k válce, jejíž postup je založen na hrozbě a na naději, že tuto hrozbu nebude třeba splnit. A naopak trpné obranné prostředky lze odůvodnit požadavky obrany založené na odstrašujících prostředcích. Nebezpečný, ale přece jen nutný postup zastrašování (politicky udržovaný v mezích slušnosti), o který se představitelé světových mocností opírají, klade důraz na připravenost v době míru, tedy na přítomnosti poplašných a varovných zařízení, na předvádění pohotové odvetné síly, atd. Skutečná politika se nevyvaruje umírněným, ale skutečnou silou podloženým hrozbám. Vždyť některé jedince a skupiny nelze jinak odradit od nebezpečné, protispolečenské činnosti. Hlavním úkolem ministerstva obrany je zajistit předvádění skutečné připravenosti k válce, tak, aby mocný útočník byl odrazen a k válce aby vůbec nedošlo (Bahounek 1996).

Co znamená celkový mírový postup s dalekosáhlým záběrem ?

Především úsilí zabránit dalšímu šíření donucujících státních zřízení stejně jako zřízení spotřebitelských, kde se nepočítá s lidskou svobodou a důstojností. Jedním z pilířů tohoto postupu s dalekosáhlým záběrem (Kennedy 1950) je stupňování odstrašování od války (eskalace). Zatímco počáteční pokusy o upevnění skladby mírového soužití pomocí hospodářských, politických a vojenských prostředků byly prováděny spíše intuitivně a nesoustavně, potom současné postupy stupňování napětí a hrozby jsou více podloženy vědeckým poznáním. Metoda sociologického modelování odhaluje netušené možnosti mírového postupu dalekosáhlého záběru. Takto lze vytvářet typologie, zahrnující stupně a prahy mezinárodního napětí. Tak si zodpovědní politikové mohou vybrat z množství odstupňovaných řešení právě to, které nejvíce odpovídá daným politickým poměrům (Kahn 1965). Nelze totiž opovážlivě spoléhat na to, že se vždy omezenými lidskými silami podaří pohotově a včas udržet mír. Vědecké modelování objevuje stupně napjatých poměrů, do jakých může mírová politika snadno sklouznout. Na základě toho lze činit rozumná, opatrná a včasná opatření k udržení míru, nebo i k tomu, aby případná válka neztratila své případné meze, dané dohodnutými zbraněmi, dané ohledy na lidská práva a důstojnost člověka, dané snahou o zmenšení ztrát a škod, atd.

Důležitou sociologickou metodou, bez jehož vymožeností se neobejde současný mírový postup s dalekosáhlým záběrem, je modelování nebezpečí a sporů, nazývané "teorie her" (Schelling 1960). Označení hra zde ovšem neznamená žádnou zábavu. Jde o modelování souborů sporných či napjatých poměrů, kdy několik účastníků sleduje odlišné, často protichůdné zájmy. Výsledek působení každého z účastníků závisí na způsobu činnosti, jaký zvolí protivník. Cílem tohoto modelování je poskytnout zodpovědným politikům doporučení k smysluplnému jednání ve vyhrocených poměrech, jaké mohou snadno nastat. Důležitou úlohu při tomto modelování plní model "hrozby" a poměrů "vzájemné nedůvěry".

Poměry "vzájemné nedůvěry" se vyznačují vratkostí. Je třeba nalézt způsob ustálení poměrů. Proto vedle podrobného modelování jemných stupňů "hrozby" a poměrů "vzájemné nedůvěry" se při daném modelování zdůrazňuje význam modelování poměrů "tiché úmluvy". Jako každý úmluva také tato "tichá úmluva" předpokládá, že jsou jistá východiska, na kterých se střetající účastníci raději shodnou, než by se úmluvy docela zřekli. Zvláštnost "tiché úmluvy" spočívá v tom, že účastníci musí dosáhnout uspořádání záměrů v podmínkách, kdy chybějí obvyklé prostředky dorozumívání.

Na základě výzkumů lze logicky vytvářet model zvláštních místních a dobových "ohnisek", která se liší od běžných časoprostorových poměrů. Právě tato "ohniska" poutají zájem účastníků více, než ostatní okolnosti. A právě tato "ohniska" mohou být v poměrech postrádajících běžné dorozumívací prostředky, jistým klíčem k řešení dalšího mírového jednání. tento postup umožňuje dosáhnout řízení jednání za podmínek, kdy spojení mezi různými účastníky sporu je ztížené nebo vyloučené. tento postup poskytuje v mnoha případech lepší výsledky než postup spoléhající ryze na náhodu. Současně ale nelze přehlížet, že model "ohnisek" má omezené hranice použitelnosti. Je možno uvést celou řadu případů, když se účastníci buď nesetkali, nebo se setkali, aniž mohli uvést důvod, proč zvolili dané místo a čas. Také pokusy ukázaly, že v mnoha případech je těžké najít "ohniska". Nicméně v podmínkách současných vojenských sil si lze těžko představit úkol, kvůli kterému by účastníci dali přednost naprosté válce před vlastní dohodou (Schelling 1966). V tomto smyslu dané sociologické modely usnadňují objevení postupů, jak zastrašit nějakého nepřítele a současně se vyhnout ozbrojenému střetnutí. Třebaže se mírová politika neobejde bez jisté míry "psychologického nátlaku", nelze přehlížet, že politika nekontrolovaných, bezuzdných a zaslepených hrozeb a vydírání je v rozporu s mravními základy mírového soužití. Hrozba naprostou válkou je veskrze nelidská. Je tedy na místě pomocí sociologických modelů prozkoumat možnosti štěpení hrozby nebezpečím rozpoutání naprosté války na omezenější dávky. Postup štěpení či dělení hrozby naprostou válkou vyžaduje nějaké "dávkovací zařízení". Jako "dávkovací zařízení" mohou působit omezené postihy: např. hospodářské okleštění nebezpečně si počínající vojensky silné mocnosti, uvalení zákazu na prodej vojensky důležitých výrobků této mocnosti. Takové omezené postihy však stavějí lidstvo na okraj světové naprosté války. Cílem daných opatření je cílevědomé předstírání nebezpečí, o něž se dělíme s nebezpečným účastníkem tím, že ho stavíme před volbu: buď riskovat nebezpečí naprosté války nebo ustoupit a vyhovět našim požadavkům. Proto takový cílevědomý "psychologický nátlak" musí být současně provázen v jiných ohledech mezinárodní politiky uvolňováním napětí. Jedním z prostředků umírňování vystupňovaného "psychologického nátlaku" je politika opírající se právě o model "ohnisek". Ponenáhlé uvolňování mezinárodního napětí vyžaduje postupné odzbrojování. Rovnováha, o kterou usilují světové mocnosti ve své výzbroji, je případným urychlovačem procesu uvolňování mezinárodního napětí. Celé "jemné ústrojí" uvolňování napětí je podmíněno touto rovnováhou. Proto politicky kontrolovaná soutěž ve zbrojení, sledující vyrovnávání stále menších a menších odchylek v rovnováze vojenských sil, zůstává nedílným rysem procesu uvolňování napětí (Schelling 1960). Uvolňování napětí samočinně neodstraňuje potřebu mohutné obranné síly. Spíše ji víc a více racionalizuje. Postupné zmenšování vojenských sil co do velikosti jde ruku v ruce s rozvojem těchto sil po stránce jakosti. Uvolňování napětí znamení projev uznání nutnosti objevit lepší prostředky ke zmenší možnosti náhodného násilného střetnutí. Vojensky silné mocnosti jsou nuceny přistoupit na tyto prostředky, pokud se nechtějí vystavovat přílišnému nebezpečí vzájemného zničení (Muskie 1974).

Náhlé, překotné, neopatrné uvolnění mezinárodního napětí, po jakém volají idealisté, věcně narušuje skladbu mírového soužití právě tak, jako bezuzdné a zuřivé běsnění "studené války". Prostředí neuváženého a překotného uvolnění napětí posiluje různé nátlakové skupiny a staví zodpovědné představitele mocností před takové úkoly, jaké by nevznikly v poměrech, kdy obavy přidělují bezpečnosti a zajišťování spojenectví nejvýraznější prvenství. Náhlé odzbrojení dvou a více mocností může také zvýšit nebezpečí války, kdyby se dosáhlo úrovně, na níž by stav zbraní nepředstavoval zničující hrozbu. Zmenšením takové hrozby natolik, že se útočník v případě, že mu nevyjdou jeho plány, obává jenom dílčí porážky a ne úplného zničení, navozuje překotné odzbrojení poměry příhodné pro zahájení "předstihující" (preventivní) války. Čím pronikavěji se sníží raketové síly, tím menší početní převaha ochrání útočníka před odvetou, což může být důvod k předstihující válce. "Předstihující" válka může mít povahu předstihujícího úderu či prostě nevyprovokovaného útoku. Závisí to na pohnutkách útočníka. Náhlé a předčasné oslabení zastrašujících prostředků zvyšuje pravděpodobnost předem plánované války (Kahn 1966).

Pouze v postupném dlouhodobém procesu dílčích ústrojných změn může vyrůst mezinárodní mírové soužití jako smysluplná skladba, působící vyrovnaně a souměrně jak společensky tak kulturně. Tento proces budování skladby mírového soužití se na jedné straně vyznačuje vyrovnaným omezováním velikosti vojenských sil a mírněním zuřivých výpadů "studené války" či "psychologického nátlaku", kdežto na druhé straně vyváženým zkvalitňováním vojenských sil a racionalizací "psychologického nátlaku". V tomto procesu sjednocování postupně mění všechny světové mocnosti skladbu svého politického zřízení (Brzezinski 1970). Rozpolcená soustava mezinárodního mírového soužití příznačná pro dobu vystupňované "studené války" přirozeně ponenáhlu ustupuje před ústrojnou skladbou "mnohobuněčnou". V této soustavě se národní, podnárodní i nadnárodní celky snaží dosáhnout podpory a věrnosti jednotlivce při veškerém docenění jeho lidských práv a osobní důstojnosti. Tento přirozený proces je však stále více ohrožován nebezpečí náhlého rozvratu soustavy a jejího rozpadu do "vícepólové soustavy", složené z několika upevněných středisek síly.

Další nezanedbatelné nebezpečí ohrožující přirozený vývoj sjednocování společensky a kulturně působivé skladby mírového soužití znamená "urychlovací válka". Spočívá v tom, nějaká další mocnost záměrně pro své vlastní zájmy vyvolá válku mezi jinými mocnostmi, aby se tyto mocnosti navzájem zničily nebo oslabily (Kahn 1966).

Zneklidňující vysoký stupeň nebezpečí války v důsledku politicky málo kontrolovaného vyzbrojování mocností je daní za budování míru, odtržené od kulturních, zejména náboženských a mravních základů. Skutečný mír není výsledek poměru sil, nýbrž především mravní čin (PIT, 111-118).

Mírové soužití je možno jiným slovem označit jako rozvoj. Stejně jako máme společnou odpovědnost za to, jak zabránit válce, máme i společnou odpovědnost za podporování rozvoje (CA, 52) Mírové soužití vyžaduje, aby výroba a držení útočných zbraní byly rozsáhle a úměrně sníženy a omezeny, a další obnova a zdokonalování vojenských sil aby podléhala důsledné kontrole politiků a státníků. Třebaže politicky řízené, vyrovnávané a usměrňované zdokonalování vojenských sil případně usnadňuje mírové soužití, vojenská síla sama o sobě v podstatě mír netvoří. Naopak, skutečný mír někdy vychází národům od vojensky slabších mocností, zatímco snahy vojensky silných velmocí zůstávají přitom zastíněny. Jak praví Juda Makabejský: "Množství lidí může být snadno zdoláno hrstkou, pro Nebe není rozdíl zachránit malým nebo velkým počtem. Vítězství nezáleží na množství vojska, sílu dává Nebe." (1 Mak 3,18-18). Proto neustaneme vyprošovat v modlitbě na Bohu, aby provázel úsilí státníků svou pomocí a aby je učinil plodným (PIT, 119).