Ve druhé řadě závisí směnná hodnota:

- ze strany nabízejícího závisí na práci a nákladech, které si nabízený statek vyžádal;

- ze strany zájemce závisí na změně názoru, úsudku o užitečnosti.

V čem je úskalí při měření směnné hodnoty?

Především v tom, že směnnou hodnotu nelze měřit hodnotou nákladovou, tzn. průměrnou, k výrobě statku nutnou prací (omyl Marxův). Konečným účinkem statků není směna, nýbrž jejich užití k uspokojení potřeb. Proto lze směnnou hodnotu statků měřit jen tím, do jaké míry slouží tomuto svému konečnému cíli. Ježto směna statků není samoúčelná, nýbrž slouží lidem pouze jako prostředek k dosažení potřebných statků, proto je nutno podřídit ji užitečnosti statků. Nelze tedy jednat o hodnotě směnné a užitné jako o rovnocenných druzích hodnoty. Užitná hodnota je nesporně základem hodnoty směnné, avšak má to háček. Užitnou směnnou hodnotu nelze měřit jenom užitnou. Při směnné hodnotě zpravidla působí hodnota užitná a nákladová stejnoměrně. Co to znamená? Kolik má stát nějaký statek, to závisí na tom, k čemu ho lze použít a jaké náklady si vyžádala jeho výroba.

Za   předpokladu převažujícího    uzavřeného  domácího hospodářství je hodnota určena skoro výlučně upotřebitelností statků (např. u některých primitivních kmenů, kde je nadbytek pracovní síly, a proto práce nemá podstatný vliv na výrobu statku). Avšak v takovém hospodářství, jehož charakteristickým rysem je dělba práce a směny, a kde mnohem větší rozsah výroby statků vyžaduje daleko více práce, tam se způsob hospodaření vyznačuje uplatněním práce jako hlavního činitele tvořícího hodnotu. Hospodářská hodnota se přitom jeví spíše v podobě hodnoty směnné. Dříve, než se statky uplatní u konečného spotřebitele jako užitné hodnoty, uskutečňují se jako hodnoty směnné. Směnná hodnota se stává hospodářským jevem, nabývá předmětného rázu, stává se něčím trvalým. Směnné hospodářství s dělenou výrobou neposuzuje hodnoty statků jen podle jejich přímé užitkové platnosti. Nepočítá pouze s náklady, nýbrž osvobozuje hodnotící úsudek od užitné, totiž nákladové hodnoty statků. Kdo vyrábí statky pro směnný obchod, ten zdůrazňuje místo užitné a nákladové hodnoty nejvyšší hodnotu užitnou, kterou má statek pro ty, jimž je směnnou hodlá dát. A naopak platí: kdo chce směnou nabýt statku, ten zdůrazňuje (místo užitné hodnoty, kterou by měl pro něho statek, jehož se snaží nabýt) nejnižší hodnotu nákladovou, podle které odhadují statek ti, od nichž ho chce získat. Při směně stojí na prvém místě směnná hodnota.

Co je to vlastnictví ?

Dosud jsme se zabývali vztahy člověka ke statkům, které vyžadují jeho potřeby. Dále je třeba se věnovat důležitým rysem naplnění daných vztahů, totiž vlastnictvím a majetkem (Maritain 1967). Vlastnictví je právo nakládat s věcí jako se svou, a to v mezích stanovených zákonem přirozeným i nadpřirozeným. Vlastnictví není v rozporu s přirozeným právem, ale je k němu přičleněno na základě lidského rozumu. Právo vlastnit znamená jednak pouhou schopnost vlastnit (zvíře ji postrádá), jednak fyzické uplatnění.

Na rozdíl od pojmu vlastnění a majetek má výraz panství širší smysl. Vztahuje se na samotnou osobu, která panuje, na její sklony, zvyky, úkony a na její jmění. Předmětem panství je vše, co spadá pod vládu svobody. Jsme pány věcí podrobených naší vůli. Panství předpokládá možnost užívání, tedy moc zacházet s něčím s ohledem na užívání. Dík své schopnosti přemýšlet a zvažovat své skutky může člověk uplatňovat panství nad svými úkony. Je pánem svých úkonů. Zachází s nimi s ohledem na užití a na cíle. Člověk požívá přirozené panství na věcmi přírody. Je pánem věcí už proto, že může a má jich cílevědomě a svobodně užívat. Vlastnění přírodních věcí zahrnuté v panství je vlastnění skutečné, třebaže povšechné, neurčené, obecné. Toto vlastnění je základem a cílem všech dějinných podob vlastnění, nejrůznějších vlastnických soustav. Hospodářská soustava předpokládá, že člověk má právo rozumně využívat pozemské statky. Smyslem dané soustavy je, aby vedla k co nejlepšímu využití statků. Uspořádání majetkových poměrů, které by vyústilo v neúčelné užívání a následně třeba hlad a bídu značné části lidské skupiny, by bylo od základu nespravedlivé. Nedostálo by svému cíli, jímž je podporovat co nejlepší užívání, rozdělování a spotřebu statků.

S ohledem na to, že lidské právo je povšechné, neurčované, obecné, proto potřebuje být určeno a upřesněno lidskou vůlí. Ve skutečnosti bylo vymezeno dohodami, zvyky, užíváním a právními způsoby, kterým národy podrobily svůj život. Jako všechna ostatní práva, tak i právo vlastnické se během doby měnilo, buď k lepšímu nebo k horšímu. Záleželo to na hodnotě ústavy, do kterých bylo vtěleno.

Nejen jednotlivec, nýbrž i lidská společnost požívá práva panství. Společnost vlastní vymezené území prostřednictvím občanů, kteří jsou bezprostředními majiteli.

Rozdělení majetku, které poskytuje jednotlivcům či skupinám moc nabývat jej a spravovat a těžit z něho, je tak nezbytná podmínka obecného blaha, spravedlivého zřízení a míru, že ji rozum hodnotí jako nutné prvořadé opatření. Rozdělení vlastnictví neústí nutně do soukromého vlastnictví. Jeho výsledkem může být také společné vlastnictví. Když má člověk skutečnou moc nad hmotnými statky, a je-li tato moc určována jejich rozdělením, potom člověk požívá moci nad podílem majetku, který mu připadá. Vykonáváním této moci člověk jistým způsobem upevňuje vztahy mezi sebou a vlastněnou věcí. Tato věc už není jen tím, co je způsobilé k využití. Stává se jeho jměním, prodloužením jeho schopností, promítnutím jeho samého navenek. Tento důvěrný vztah mezi člověkem a věcmi, které si přisvojil, pochopíme lépe, když uvážíme, že osoba svobodně působí na vnější věci a proniká je svou silou a vůlí, aby je přetvořila či zúrodnila. Člověk se stává pánem toho, co vlastní. Jednak pro důstojnost své osoby, jednak proto, že jeho statky jsou skutečně nositeli něčeho z něho samého a podílí se na jeho vlastní svobodě. Lidské vlastnictví je základem a cílem každé majetkové úpravy, kolektivní i soukromé. Hmotné statky byly poskytnuty celému lidstvu k uspokojení jeho potřeb (SRS, 39,42). Takže opatřování i rozdělování majetku jsou podřízeny spotřebě. Pokud jsou určité majetky přiděleny některým jednotlivcům, aby byly lépe spravovány a využívány, neplyne z toho, že by se všechny statky musely rozdělovat stejným způsobem. Aristoteles a sv.Tomáš Akvinský jsou sice příznivě nakloněni rozdělení statků a jejich přivlastnění, avšak zdůrazňují, že posledním účelem majetku je společné dobro.

Přirozené právo v sobě obsahuje výchozí základy pro společný život lidí. Tyto základy vycházejí z přirozeného řádu bytí, a tedy od Boha-Stvořitele. Mohou být lidským rozumem poznány. Pokud zásady přirozeného práva použijí při řešení otázek spojených s důsledky lidského hříchu, vzniká "ius gentium", totiž právo, jež mají všechny národy. Toto "ius gentium" je lidským způsobem provedené odvození ze základů přirozeného práva. Toto odvození není příliš vzdálené od výchozích základů. Proto má samo povahu přirozeného práva a může se nazývat přirozeným právem.

Příkladem takového odvození je vlastnické právo, opírající se o "ius gentium". Sv.Tomáš ovšem rozlišuje užívání a spotřebu statků od hospodaření s těmito statky. Pokud jde o oblast spotřební, člověk se nemá dívat na pozemské statky jako své vlastní; pokud jsou jiní lidé v nouzi, má se s nimi bez váhání rozdělit. Člověk je oprávněn získávat pozemské statky do svého vlastnictví a spravovat je. Poté, co byl člověk zákonitě nucen opustit pravěké prostředí, totiž v hříšném stavu, se k tomuto oprávnění důrazně připojuje nutnost a povinnost. Jinak by byl výsledek hospodaření ohrožen nechutí pracovat, nepořádkem a válkou (Summa theol., II,II,66,2-7). I když původní vlastnictví statků je podle přirozeného práva společné (Gn 1,28-30, 9,1-3), nelze z toho dělat jednostranný závěr, že se každý majitel nutně musí s každým rozdělit o své statky. Přirozené právo nenutí jen ke společnému vlastnictví. Vlastní má pouze ten cíl, aby zajistilo každému člověku hmotné předpoklady k všestrannému, tedy také duchovnímu rozvoji. Rozvoj nemůže spočívat jen v užívání a v neomezeném vlastnění stvořených věcí a výrobků lidské vynalézavosti, ani v neomezené vládě nad nimi. Člověk má své vlastnictví a užívání statků podřídit své podobnosti s Bohem a svému povolání k nesmrtelnosti. Takové je přesažná skutečnost lidské bytosti, která je už od pravěku stejně dána muži jako ženě, takže je v základě společenská (SRS, 30).

Vlastnictví pojaté výlučně kolektivisticky nebo výhradně individualisticky však odporuje lidské přirozenosti. Člověk není ani osamocený jedinec, ani pouhý výplod společnosti, nýbrž obojí současně. Proto se musí brát v úvahu obě stránky vlastnictví: individuální a společenské. Vlastnické právo není právo svrchované, ani neomezené. S ohledem na poslední cíl, k jehož dosažení je třeba také hmotných statků, a s ohledem na následky prvotního hříchu, je člověku zapotřebí především soukromý majetek.

Jak je odůvodněno soukromé vlastnictví ?

- psychologicky a mravně: Aristoteles uvádí, že "se nedá slovy vyjádřit skutečnost, jaké uspokojení působí člověku, může-li něco nazývat svým"; dále píše, že "ctnost štědrosti je možná jen při soukromém vlastnictví" (Politika,II/4,II/7); soukromé vlastnictví poskytuje každému prostor nutný pro jeho osobní a rodinnou nezávislost,a proto se musí považovat za jakési prodloužení lidské svobody (GS, 71);

- hospodářsky: Aristoteles uvádí, že "soukromé vlastnictví je žádoucí k udržení osobního zájmu, který podněcuje k práci a k hospodaření" (Politika,II/5); proto v kolektivním hospodářství chybí účinné hmotné podněty k práci;

- státoprávně: Podle sv.Tomáše je soukromé vlastnictví závažná podmínka udržení právního uspořádání společnosti a zabránění bezvládí a zmatku (Summa th.,II,II,66,2);

- politicky: Soukromé vlastnictví je podmínka zabezpečení pokojného soužití a míru ve společnosti (PIT, 21,22).

Podle Aristotela je mnohem důležitější, aby se vyrovnaly žádosti než majetek. Je lépe, aby majetek byl soukromý, ale užíváním aby se učinil společným (Politika,II/5-7). Zanedbá-li se společenská úloha vlastnictví, pak se soukromé vlastnictví stane příležitostí k závisti a záminkou odpůrcům soukromého vlastnictví k popírání samotného práva na vlastnictví (GS,71).

Soukromé vlastnictví není neomezené právo. Pokud je majetek v soukromém vlastnictví, tedy s ním jedinec nemá nakládat docela libovolně. Má s ním zacházet tak, aby jím nějak sloužil obecnému blahu (QA, 45). Přesná úprava práv záleží na státní moci. Stát smí oprávněně vyvlastnit i soukromý majetek, smí přehodnotit a přeorganizovat důchody, obchodní smlouvy, zákon konkurence, a to vše ve smyslu sociální spravedlnosti a lásky (QA, 49-51). Třebaže soukromé vlastnictví je nezbytný prostředek k dosažení společného blaha, přesto je omezeno.

1) Soukromé vlastnictví je omezeno kolektivizací některých statků: Měřítkem této státem řízené kolektivizace je souhrn všech podmínek nezbytných pro všestranný souladný rozvoj lidské společnosti; totiž aby každý mohl svobodně a vlastní poctivou činností dosáhnout pravého štěstí (QA, 114).

2) Soukromé vlastnictví je omezeno mravním závazkem soukromníka poskytovat přebytečnou část svého majetku těm, kterým se majetek nedostává a nemají příležitost opatřit si ho. Přebytek je vše, co člověk nezbytně nepotřebuje k životu, přiměřeného společenskému postavení, vzdělání, atd., jakož i k zabezpečení zdárného duchovně-mravního rozvoje své osobnosti, ale i své rodiny, svěřenců, Církve a národa.

Společenská úloha vlastnictví však neznamená "sociální hypotéku", zatěžující majetek jednotlivce, nýbrž jde o vnitřní vazbu majetku jako takového. Jednotlivec není mravně oprávněn ponechat své přebytky výlučně sobě samému, pokud ostatním chybí i to nejnutnější. Dostanou-li se však práva jednotlivce do sporu se základními potřebami společnosti, potom je na státní moci hledat řešení, a to za účinné účasti jednotlivce i společenských skupin (PP, 23).

V 19. a 20. století zasáhla průmyslovou společnost krize společenské úlohy soukromého vlastnictví. Pro většinu příslušníků společnosti, opatřujících si živobytí námezdnou prací, přestalo vlastnictví plnit úlohu povzbuzení a posílení podnikavosti a smyslu pro zodpovědnost. Koncem 20. století nastala první vlna obnovení a posílení společenské úlohy soukromého vlastnictví:

- růstem příjmů středních vrstev společnosti,

- šířením                                  akciových společností,                                           pomáhajících námezdním pracujícím k větší účasti na vlastnictví a kapitálu,

- daňovou politikou státu (např. velké dědické daně postupně rozkládají velké soustředění majetku v soukromých rukou; vzestupná důchodová daň ztěžuje bohatým majitelům další hromadění majetku, atd.);

- vzrůstající složitost hospodářských podniků působí, že skutečné rozhodování v hospodářsko-společenském dění se přesunuje od majitelů kapitálu k odborným námezdním pracovníků - ředitelům;

- růstem životní úrovně a úrovně osobní spotřeby nejširších vrstev společnosti (PIT,40);

- zvětšením se volného času námezdních pracujících.

Tak došlo ke zdokonalení společenského působení soukromého vlastnictví a vyrovnání napjatých vztahů mezi průmyslovým "Západem" a zaostalejším "Východem" (CA, 22-29). Druhá vlna obnovení a posílení společenské úlohy soukromého vlastnictví znamená vyrovnání napjatých poměrů mezi průmyslovější a spotřební společností "Severu" s nízkou porodností obyvatelstva a zaostalejší hladovějící společností "Jihu" se stupňující porodností obyvatelstva (SRS, 21, CA, 33-36). V této druhé vlně narůstá vedle úlohy státu také úloha mezinárodní autority (SRS, 43). Církev přitom zůstává na straně chudých (SRS, 39,42).

 

Co je to práce ?

Vedle různých způsobů nabývání soukromého vlastnictví (jako třeba darem, dědictvím nebo rentou) vyniká především práce. Už tím, že práce zabírá v lidském životě přibližně takovou dobu jako všechny ostatní lidské činnosti je potvrzen její zvláštní význam pro člověka. Práce ve vlastním smyslu předpokládá rozumem stanovený předmět a cíl, takže má vztah k dílu. Vlastnost vyráběné hodnoty je vlastním způsobem lidská. Člověka lze vymezit mimo jiné také jako vyrábějícího živočicha, který může díky svému rozumu a svobodné vůli cílevědomě přetvářet všechny látky, které se mu nabízejí. Tvořivé zaměření osobnosti se vztahuje na základní způsob lidského chování. Tvořivost je schopnost člověka svobodně využít sil a uskutečnit své vnitřní možnosti. Když se říká, že člověk musí využívat svých možností, tedy to předpokládá, že je svobodný a řídí se rozumem.

Uznání významu tvořivé činnosti v pojetí člověka jako člověka čili jako mravního tvora se odvozuje od Aristotela (Etika Nik., 1098). Opravdovým a tedy dobrým člověkem je ten, kdo svou činností vedenou rozumem uskutečňuje v sobě možnosti, jež jsou vlastní člověku. Člověk se dostává do vztahu ke světu tvořivě tím, že chápe a svobodně jedná. Člověk přetváří věci a v procesu tvorby uplatňuje svou moc nad hmotou. Jeho poznávací schopnost mu umožňuje proniknout pod povrch věcí a porozumět podstatě předmětu tím, že se dostává do účinného vztahu vůči němu. Jeho schopnost lásky mu umožňuje prolomit zeď, která ho dělí od jiného člověka a porozumět mu. Když láska znamená chtít dobro milovanému, tedy to znamená pracovat pro milovaného. Láska je neoddělitelně spojena s prací. Člověk miluje to, pro co pracuje, a pracuje pro to, co miluje. Tvořivá láska je neslučitelná s tím, že se člověk chová trpně a pouze přihlíží životu milované bytosti. Tvořivá láska zahrnuje práci, péči a odpovědnost za milovanou bytost a její růst. Láska k jednotlivci je neoddělitelná od lásky k lidstvu. Lidská vzájemnost, solidarita je nezbytným předpokladem rozvoje každého jedince. Péče a odpovědnost jsou důležité prvky lásky, ale bez úcty k milovanému člověku a bez porozumění pro něj se láska snižuje na touhu po nadvládě a po vlastnictví. Nelze mít ve vážnosti osobu nějakého člověka, pokud ho neznám. K tomu je třeba tvořivého myšlení.

Jakou úlohu plní práce pro člověka a společnost ?

Člověk je k práci povolán (Gn 1,28). I přes námahu a obtíže, jimiž je práce hříšného člověka zatížena, práce je dobrem a přináší člověku radost (Kaz 2,10). Pracující totiž mění nejen svět a společnost, nýbrž zdokonaluje sám sebe jako jednotlivce (LE, 9). Mnohému se přiučí, rozvíjí své schopnosti a překonává se (GS, 35). Práce je ryze lidským konáním: přeměňuje přírodniny a přizpůsobuje je lidským potřebám. Práce je jak přeměňováním přírody, tak uskutečňováním lidských záměrů v přírodě. Práce je dění, ve kterém se zvláštním způsobem utváří jednota člověka a přírody na základě vzájemné přeměny: člověk se v práci zpředmětňuje a předmět je vyjmut ze své souvislosti v přírodě, pozměněn a opracován. Člověk dosahuje v práci předmětnosti a předmět je polidštěn. Polidšťováním přírody a zpředmětňováním významů vytváří člověk lidský svět. Člověk žije ve světě svých výtvorů, zatímco zvíře je připoutáno k přírodním podmínkám. Práce vychází od osoby, která vtiskuje předmětům a procesům v přírodě své znamení a podrobuje je své vůli (GS, 67). Práce, chápaná jako převodní činnost, která v člověku začíná, ale směřuje k vnějšímu cíli, mimo něj, vyžaduje od člověka jemu vlastní způsob ovládání vesmíru, a zároveň tuto vládu potvrzuje a rozvíjí. Člověk se svou prací stále více stává pánem světa.

Práce je činností omezenou, totiž vázanou. Práce totiž vyžaduje od člověka usměrněnou vůli. Tato vázanost působí napětí psychické i fyzické. Je provázena únavou, takže pracující člověk potřebuje odpočinek k odstranění únavy a obnovení pracovní síly. Lidské konání je tedy rozděleno do dvou oblastí. V jedné oblasti se děje do jisté míry pod tlakem nutnosti: práce. Ve druhé se uskutečňuje jako svobodné, hravé tvoření: umění.

Odkud pochází toto rozdělení? Rozštěpení tohoto přirozeně jednotného procesu do dvou oblastí nevyplývá z lidské přirozenosti, nýbrž z důsledků jeho poruchy. Pračlověk nebyl nucen pracovat: pracoval čistě svobodně, jako tvůrce, aniž byla jeho činnost provázena námahou. Hrál si a přitom vytvářel krásná díla.

Jak je to s polidštující úlohou práce ? Od nejstarších dob je známo, že práce přináší člověku radost (Kaz 2,10) a mravní zdokonalení. Radost z práce je doprovázena příjemným pocitem nad vytvořeným dílem. Tuto radost v plném slova smyslu prožívá pouze pracovník dovedný. Práce plní mravně osvobozující úlohu, když osvobozuje od mravní bídy světa (Chalupný 1941, Chenu 1956). Tak působí příznivě: ukázňuje lidské tělo, čímž se zmírňuje žádostivost; přitom člověk prací vytváří nové statky, a tím získává něco, co může nazývat svým vlastním a z čeho může udělovat almužnu těm, kdo ji potřebují. Přitom působí také záporně: protože zaneprázdňuje, takže nepřipouští nenaplněný volný čas neboli zahálku, ze které pochází mnoho zlého.

Jak je to se společenskou úlohou práce ? Práce plní solidarizační úlohu (Bláha 1968), když utkává nejpevnější vztahy lidského společenství. Posiluje přesvědčení, že veškerá práce je především vzájemnou součinností (Kaz 4,9-10). Práce spojuje především ty lidi, kteří ji vykonávají pro druhé: muž pracuje pro svou ženu a naopak, stavitel a zedník pro budoucí obyvatele domu, dělníci v továrně pro mnohé, které ani neznají. Celá společnost je mohutná skladba vzájemných služeb. Přirozená solidarita dává jedněm užívat výhod, které nejsou jejich zásluhou, a jiným nést břemena, která jim nepříslušejí, a přece se jich dobrovolně ujímají. Z přirozené solidarity plane, že následkem dělby práce, dědičnosti a jiných činitelů vděčí každý člověk svým předchůdcům nebo svým vrstevníkům za značnou část toho, co má nebo také toho, čím je. Každý jednotlivec má vůči ostatním závazky, které vznikají samovolně, bez úmluvy, bez výslovného projevu vůle obou stran. Jsou to především ty závazky, které vznikají ze škod způsobených třeba i bezděčně. Dále jsou to ony závazky, jež vznikají v různých případech jako závazky tvořené bez úmluvy: třeba když byla někomu vyplacena částka, která mu nepříslušela, nebo když někdo jednal v zájmu bližního bez jeho výslovného pověření, apod. Všechny takové a jiné okolnosti vyznačující "jakoby-smlouvu" se vyskytují ve společnosti. Jsou utvářeny skutečnou přirozenou vzájemností lidí. Když jsou lidé navzájem ve vztahu dlužnické závaznosti, pak musejí být tyto závazky spláceny, a to všemi, kdo požívají přirozené solidarity. Musejí být vyrovnávány všemi těmi, kdo zbohatli a jejich jmění bylo získáno díky mnohým součinitelům přítomným i minulým. Pokud tak činí dobrovolně, nemají to chápat ani tak jako projev zvláštní dobročinnosti, nýbrž spíše jako splnění povinnosti (Lk 12,48; 1 Kor 1,7).

Třebaže má práce jednotlivce stejně tak význam pro společnost, jako má spolupráce a solidarita pracovní skupiny význam pro jednotlivce (Friedmann 1967), přesto se člověk může uskutečňovat ještě jinde, než jen v pracovní skupině, např. v rodině nebo v církvi. Lidská osoba je a má být podmětem a cílem všech společenských zařízení (OA, I/9). Také v samotné práci je třeba vždy uznávat lidskou důstojnost dělníka. Práce není pouhé zboží (RN, 16). Třebaže práce je obecnou mravní povinností všech lidí, není správné ji vyvyšovat jako nejvyšší cíl a jediný smysl lidského života. Práce je koneckonců prostředek k mravnímu zdokonalení a ke splnění společenských závazků a povinností. Je sice pravda, že člověk má povolání k práci, ale přesto práce je pro člověka, nikoli člověk pro práci. Přirozeným účelem a cílem práce zůstává vždy samotný člověk (LE, II/6).

Člověk je bytost, která ukazuje vždy k nějakému smyslu. Proto má člověk spatřovat původ pravé hodnoty práce v něčem vyšším, než je sám i než je celá společnost: v tom, co dává osobní smysl jeho lidství, a to není jen něco, nýbrž Někdo. Práce je koneckonců oslava Boha a bohoslužba (Kol 3,17). Tvořivou prací se člověk přibližuje k Bohu Stvořiteli. Když dává věcem řád, tak se stává účastníkem Božím. Člověk se svou prací, obětovanou Bohu, přidružuje k samotnému vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost tím, že v Nazaretě vlastnoručně pracoval (GS, 67). Člověk tedy nachází potvrzení hodnoty práce také v Ježíšově životě, který až do třicátého roku žil životem řemeslníka. Vzhledem ke spojení lidské práce s námahou, je možno v lidské práci nalézt také část Kristova kříže (LE, 26-27)

Člověk se prací podílí na budování Kristovy superspolečnosti v podmínkách společnosti lidské (GS, 27). Až jednou čas, lidská společnost a vesmír dospějí k svému dovršení, přetrvá vše, co bylo vykonáno v lásce (1 Kor 13,8). Ovšem konečná naděje a očekávání nové země nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země. V tomto pozemském životním prostředí roste tělo oné nové lidské rodiny, která už může poskytnout jakýsi nástin nového věku (GS, 39). Člověk se těší nadějí, že všechny hodnoty lidské důstojnosti a vzájemné solidarity, všechny plody přírody a lidského přičinění, které v Duchu svatém a dle jeho vedení rozhojnil ve společnosti, potom zase nalezne. Potom ovšem budou zbavené každé nedokonalosti a osvíceně začleněné v naprosto dokonalé superspolečnosti Boží.

 

Jak je práce uspořádána ?

Zapojením do pracovního procesu v hospodářství se člověk stává členem jisté pracovní skupiny. Pracovní skupina je tvořena souborem osob spjatých spoluúčastí na plnění společensky užitečného pracovního cíle, vnitřním uspořádáním a jednotným vedením. Vlastností pracovní skupiny je zaměřenost na pracovní cíl, vyjádřený jako úkol.

Pokud jde o jednotlivé druhy práce v pracovní skupině, naskýtá se nám přístup teoretický a praktický. Třídění práce je teoretická činnost, která může mít praktické důsledky. Naproti tomu dělba práce je praktický postup. Tříděním rozlišujeme jednotlivé třídy práce jako samostatné činnosti. Dělba práce rozkládá jediný složitý pracovní děj v jeho složky, tedy úseky činnosti, které musejí být vykonány, aby mohl vzniknout žádoucí výsledek práce. Vycházíme-li při třídění práce z rozdílů mezi jednotlivými druhy nejbližších cílů práce, rozlišujeme fyzickou práci od práce duševní; ve skutečnosti ovšem takové rozlišení neodpovídá žádné práci, protože ta se ve své určitosti pouze více nebo méně přibližuje některému z uvedených dvou typů. Vlivem marxismu se dočasně rozšířilo třídění práce, které si bere za měřítko třídění jednak majetkoprávní vztah člověka k technických prostředků a materiálu výroby (vlastník x nevlastník), jednak vztah člověka k politicko-mocenským zařízením společnosti (moc x bezmoc, panství x poddanství). Třebaže je při tomto třídění hrubě znetvořena dvojí stránka vlastnictví (soukromé a společné) a navíc vlastnictví je směšováno s užíváním, rozlišuje se dělnická třída od třídy kapitalistů, přesto jsou tyto ryze teoreticky modelované typy vydávány za samu určitou skutečnost.

Na rozdíl od logického postupu, jakým je třídění, dělba práce vzniká tam, kde jde o součinnost nestejných služeb. Přirozeným podkladem takové různosti jsou rozdíly pohlaví, věkové, rozdíly v nadání, aj.

Dva hlavní rysy dělby práce jsou specializace a kooperace. Přitom jde jednak o rozčlenění stále úžeji zaměřených pracovních činností, jednak o spojování postupných pracovních činností a sjednocování rozdělených činností ve vyšší, organizačně zařízené skupinové útvary. Sjednocování přirozeně doplňuje a vyvažuje dělbu práce (Chalupný 1941).

 

Co je to výrobní podnik ?

Ve středu zájmu sociologů se často ocitá výrobní podnik jako výchozí jednotka uspořádání hospodaření. Kromě toho, že je to především hospodářská jednotka, vystupuje výrobní podnik také jako zvláštní společenská soustava, zasazená do širšího prostředí společnosti. Výrobní podnik je společensko-kulturní útvar, který sjednocuje všechny jeho složky k určitému cíli, totiž k výrobě statků pro potřeby lidí. Toho cíle může dosáhnout jedině když bere ohled na jisté společné hodnoty a zásady, které pracovníci sdílejí. Sociologie podniku sleduje dvojí cíl: zlepšit vyráběné statky a s tím i hospodárnost podniku a dále společenské a kulturní uspokojení pracujících. Tak tvoří most přes případnou propast mezi podnikateli a námezdními pracujícími (Schelsky 1954). Když vlastním posláním výrobního podniku je výroba statků, tedy musí sociologie podniku vycházet od pracovních úkolů, které mají lidé působící v podniku plnit (Dahrendorf 1956). Nakonec však musí pro sociologa zůstat v podstatě rozhodující vždy ti, kdo spolupůsobí jako lidé. Ti se jenom případně mohou projevovat jako techničtí, hospodářští aj. odborníci či jako vykonavatelé různých úkolů v podniku (inženýři, mistři, dělníci, atd.), mezi nimiž se utvářejí zvláštní vztahy (Neuloh 1956).

Uspořádání výroby podle nějakého plánu, založeného na rozumem poznaných a cílevědomě stanovených zásadách, se nazývá průmysl či racionalizace výroby. Sociologie průmyslu je částí sociologie práce. Racionalizace se totiž může týkat i oblasti obchodu, služeb, a jiných částí hospodářství; zde se váže k výrobě. Tak se zde sociologie průmyslu zabývá vztahem průmyslové výroby k činitelům, průběhu a výsledkům práce. Věnuje se však i širším společenským a kulturním důsledkům průmyslové výroby. Sociologie přitom zkoumá jak kulturně hodnotovou skladbu podniku, tak jeho společenské uspořádání.

Kultura práce se projevuje především v nábožensko-mravním životním názoru a postoji a v tvůrčím přístupu člověka k práci. Teprve druhotně se uplatňuje ve zvěcnělých prvcích souhrnného bohatství nějaké společnosti. Člověk není pouze výkonnou hnací silou. Především je podmětem pracovní činnosti. Proto musí mít zajištěnu možnost svobodného projevu svého názoru a přičinlivosti, tedy také účinného působení na záležitosti své pracovní skupiny (PIT, 18).

Soustava společenského uspořádání pozic a úloh pracujících vytváří zvláštní výstavbu společenských norem. Každá společenská skupina očekává od každého svého příslušníka zvláštní chování přiměřené jeho úloze. Ve vzájemném působení těchto očekávání pak převažuje jisté zaměření, které působí jako společenská norma. Tyto společenské normy se utvářejí ve vztahu k odstupňované budově kulturních hodnot dané společnosti a ovlivňují chápání a plnění úkolů všeho druhu. Proto jsou důležitou součástí podnikového klimatu (Brown 1954, Friedenburg 1967, Neuloh 1972).

V uspořádání pracovní skupiny rozlišují sociologové dva typy vztahů: formální a neformální. Formální vztahy jsou na jednotlivých členech skupiny poměrně nezávislé. Mají neosobní ráz. Východiskem formálního uspořádání podniku je dělba práce, odstupňování pravomoci, způsoby spojení mezi jednotlivými pracovníky a útvary, soustava odměňování, atd. Formální uspořádání zahrnuje pouze část podnikových vazeb. Ve vztazích mezi pracovníky v podniku lze rozlišit vedle formálně zřizovací stránky rozlišit ještě stránku neformální. Pokud soustavu podnikových vztahů na základě osobních pojítek lidí nazýváme neformálními vztahy, neříká se tím, že by tyto vztahy nebyly vnitřně uspořádány ani že by postrádaly jakoukoli formu. Spíše se tím zdůrazňuje jejich původ a trvání nezávislé na formálním uspořádání podniku. Vznikají samovolně na základě vzájemné náklonnosti, společných mimopracovních zájmů (sport, koníček, zvláštní způsob trávení volného času, atd.) Avšak i tyto neformální vztahy v pracovní skupině si vytvářejí vlastní normy a výrazně ovlivňují výrobu (Mayo 1945, Brown 1954).

Sociologické modelování typologie formálních a neformálních vztahů umožňuje poznání té části společenských vztahů, která není podnikem organizována, řízena ani kontrolována. Nejenže běžně mají neformální vztahy právě tak velký význam pro chod podniku jako formální, ale navíc někdy nabývají tyto neformální vztahy rozhodujícího významu pro chod podniku. Význam neformálních vztahu se stupňuje zejména tehdy, když vedení nějakého podniku klade jednostranně důraz na vztahy, plynoucí z formální organizace, kdežto ostatní vztahy se snaží vykazovat ven, za brány podniku, do volného času. Tehdy se podnikové klima pronikavě zhoršuje. Struktura neformálně daných vztahů a seskupení v podniku dokáže potom omezit ba docela zastavit chod podniku, snížit výrobnost práce, a to bez ohledu na sílu a pronikavost organizačních opatření. Sociologické výzkumy (Fürstenberg 1955, Reynaud 1967) potvrzují, že zhoršené podnikové klima výrazně snižuje účinnost soustavy odměn a prémií. Pokud se řadoví pracovníci a vedení podniku navzájem posuzují jako protivníci, jsou hospodářské pobídky jen dalším projevem vnitropodnikového nátlaku, třebaže vyhlídky na výdělek či zvláštní odměnu jsou skutečné. Tak závěry sociologických výzkumů potvrzují správnost názoru papeže Lva XIII., že vůči námezdním pracujícím musí být zachována nejen spravedlnost, ale i láska (RN, 20-21). Tento požadavek přirozeného mravního řádu se musí projevovat nejen ve skladbě podniku, ale také v jeho činnosti. Nelze přehlížet, že hlavní hodnotou je zde člověk, a že pracující trvá v podnicích velkou část svého života (CA, 53-61). Proto výrobní podnik plní vedle výrobně účelové úlohy také úkol sebeuplatnění společenských i osobních zájmů svých zaměstnanců (MEM, 82).

Otázka nejlepšího plnění úkolů organizace podniku vede ke zkoumání stupně účasti (participace) pracujících na řízení či správě podniku. Člověk je původcem, středem i cílem hospodářství. Proto musí mít každý pracující člověk možnost spolurozhodovat o chodu podniku. Dosahuje toho především pomocí odborů. Odbory umožňují dělníkům naplnění práva na spolurozhodování především při smluvním jednání. Vedou dělníky ke společenskému smíru v lásce (QA,14, MEM,97, LE,20), přičemž se jako prostředek připouští také stávka (LE,20). Způsob spolurozhodování pracovníka na chodu podniku úzce souvisí se způsobem řízení podniku. Podle převažujícího způsobu řízení lze modelovat trojí styl řízení:

- demokratický styl řízení působí příznivě na pracovitost a spokojenost zaměstnanců, ale často je těžkopádný v procesu rozhodování,

- autoritativní styl zdůrazňuje podřízenost a poslušnost pracovníků, zodpovědnost vedoucího, vyšší podíl přímé kontroly, ale nedopřává pracujícím dost možností pro jejich přičinlivost,

- liberální styl ponechává pracovníkům značnou volnost, umožňuje jejich tvořivé sebeuplatnění, ale trpí nedostatečnou kontrolou a důsledností v provádění novot zaváděných podnětnými jedinci.

Kromě svého výrobního úkolu plní podnik ve společnosti úlohu výtahu, který pomocí zvláštních zaměstnání společensky povyšuje nebo ponižuje jednotlivce, ale i celé skupiny lidí, sociální předměty a kulturní hodnoty. Činí tak na základě vyzkoušení jejich jakostí, výběru a příslušného společenského rozmísťování (Sorokin, 1959). To vše se ale neděje náhodou, nýbrž cílevědomě a svobodně pomocí pracovní smlouvy.

Co je to pracovní smlouva ?

Pokud člověk směňuje pracovní výkon za nějakou věc, službu nebo peníze, děje se tak pracovní smlouvou. V pracovní smlouvě se jedna strana zavazuje k vykonávání nějaké práce a druhá strana k uhrazení této práce. Samo používání a vynakládání pracovní schopnosti, jež člověk pronajímá jinému za odměnu, a náhrada, odpovídající ceně vynaložené práce, tyto dvě věci jsou předmětem pracovní smlouvy. Mezi oběma stranami musí být spravedlivý poměr, aby smlouva vyhovovala zájmům obou stran a přispívala k obecnému blahu (PIT, 18-20).

Pracovní smlouva má zvláštní stupeň důstojnosti oproti jiným smlouvám. Při prostém zájmu je předmětem smlouvy neživá věc a neosobní. Při smlouvě o práci je však předmětem smlouvy lidská práce. Pracovní smlouva se také liší od kupní smlouvy, a to tím, že zboží, které se v pracovní smlouvě kupuje a prodává, není jen ryze hmotné zboží, nýbrž je to zboží, se kterým je nerozlučně spojena lidská osobnost (PIT, 10).

Pracovní smlouva, ve které zaměstnanec přijímá autoritu zaměstnavatele a zaměstnavatel se zavazuje platit zaměstnanci stanovenou mzdu, je na jedné straně důležitým prostředkem působení námezdního pracovníka na řízení podniku; současně je to na druhé straně zase zahájení procesu zkoušení jakostí pracovníka a jeho zařazení do jeho nového společenského postavení.

Jaká mzda je spravedlivá ?

Socialisté tvrdí, že pouze práce je mravně zdůvodnitelný způsob příjmu a tvorby vlastnictví. Křesťanská sociologie odmítá takový zúžený pohled a uznává za možné způsoby příjmu a tvorby vlastnictví vedle práce také pozemkovou rentu, úrok z kapitálu, podnikatelský zisk, jakož i přisvojení si věci, jež nikomu nepatří. Nesprávné je také tvrzení, že se námezdní pracovník v každém případě stává vlastníkem vyrobených statků. V současném podniku se musí výrobní činitel práce jednoho člověka spojit s předmětnými výrobními prostředky, protože jedna část se neobejde bez druhé. Proto ani kapitál ani práce si nemůže osobovat výhradní právo na zásluhy o výsledek společného úsilí (PIT, 101-102).

Mzda je cílem lidské práce. Mzdou se odměřuje vykonané dílo. Ústředním požadavkem mzdy je, aby i ta nejmenší mzda byla spravedlivá. Nesprávný je názor jedněch hospodářů, kteří stanoví mzdu jako cenu zboží podle výše výrobních nákladů práce; mzdu, jaká je pro námezdního pracovníka nutná, aby se mohl udržet při životě a dál pracovat. Podobně nesprávný je také názor druhých, kteří docela odmítají námezdní práci jako činnost úplně nedůstojnou člověka, a tvrdí, že jedině spravedlivá bude výroba komunistická či za současných podmínek aspoň výroba socialistická (CA, 41,61).

Požadavek socialistů, aby pracovník dostával ve mzdě plný výnos práce, je nesprávný, protože se při tom přehlíží osobní a společenská stránka vlastnictví. Při stanovení výše mzdy se musí přihlížet také k postavení daného podniku. Mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, kteří pracují za mzdu, musí vládnout jistá solidárnost, která je sjednocuje a má se prakticky projevovat. Výše mzdy musí být přiměřená hospodářskému zájmu celé společnosti. Poměry v průmyslové společnosti ukazují, že otázka správné mzdy se velmi silně dotýká jednotlivých odvětví hospodářství. Byla narušena rovnováha mezi odvětvím zemědělské a těžební výroby, odvětvím druhotné průmyslové výroby a dalším odvětvím služeb. Z toho vyplývá jisté napětí mezi odvětvími a to se odráží i ve mzdové politice. Druhotná průmyslová výroba dosáhla vysoké úrovně výrobnosti, což usnadnilo růst platů. Ježto se má další tvorba mzdových prostředků ubírat s ohledem na veřejné blaho (QA, 3), klade to velké nároky na hospodářskou politiku státu. Je správné navzájem přizpůsobit mzdy v různých povoláních a odvětvích tak, aby nastal správný vzájemný poměr mezd mezi sebou. S tím těsně souvisí také správný poměr cen zboží, prací a služeb, jež dodávají různá hospodářská odvětví.

Spravedlivá mzda přihlíží k následujícím zásadám:

- zásada rovnosti rozdělování výsledků práce: každému stejně,

- zásada každému podle jeho potřeb,

- zásada výkonnosti: za více jakostnější práce větší odměna,

- zásada úsilí či oběti: pracovní a tvořivé výkony, které někdo lehce a snadno odvádí díky svému nadání, jiný odvádí s vypětím všech sil. Pokud se tato okolnost neprojevila už ve výkonu, lze ji těžko přesně ocenit. Ovšem i kdyby byla přesně zjištěna, nemůže být odměňována pouze na základě spravedlnosti, nýbrž na základě slušnosti a lásky.

Správnou cestou ke stanovení spravedlivé mzdy je přitom zásada ekvivalence či rovnocennosti. Mzda je úměrná zásluze, tzn. množství a jakosti odvedené práce, nikoli jen hodnotě výsledku. Směnná spravedlnost vyžaduje, aby mzda byla úměrná množství a jakosti odvedené práce. To se však nedá měřit pouze časem. Hodnota věci závisí na práci a nákladech, potřebných k jejímu vyrobení. Pokud Marx učil, že se hodnota práce rovná nákladům nezbytným k výživě pracovníka, je to patrné, že práci hodnotil pouze mechanicky a geneticky. Avšak práci je třeba chápat také z hlediska účelovosti a etiky. Člověk není jen pouhý pracovník, kterého je třeba jenom opravovat a zásobovat pohonnými látkami, nýbrž je osoba. Proto východiskem úvah o spravedlivé mzdě nemůže být existenční minimum, nýbrž kulturní minimum nezbytné pro život důstojný člověka. Jinými slovy: zásada rovnocennosti musí být doplněna zásadou spotřební. Nestačí přihlížet k tomu, co pracující člověk zasluhuje, nýbrž také k tomu, co potřebuje. Člověk má právo nejenom žít, ale také žít slušně a důstojně, tedy způsobem hodným člověka. Ze zásady spotřební vyplývá požadavek rodinné mzdy.

Co je to rodinná mzda ?

Pracujícího člověka nelze chápat jen jako odděleného jedince, nýbrž také jako příslušníka společnosti, totiž především rodiny. Vzhledem k tomu, že pracující rodinný příslušník zpravidla nemá jiný zdroj k obživě sebe a své rodiny kromě svého výdělku, je třeba vyvodit závěr, že rodinná mzda je požadavek přirozeného práva.

Kdo má povinnost uhradit rozdíl mezi mzdou odpovídající jedinci a mzdou rodinnou ? Především zaměstnavatel. Je však mravně nepřijatelné, aby zaměstnavatel dával přednost zaměstnancům svobodným nebo bezdětným, nebo aby přiznával rodinné přídavky pouze na určitý počet dětí. V druhé řadě je žádoucí také podpůrná péče státu o početné rodiny pracujících.

Rodinná mzda představuje pouze nejnižší hranici spravedlivé mzdy. Za pracovní výkony společensky potřebnější nebo kulturně hodnotnější přísluší vyšší odměna. Vyšší odměna přísluší také za výkony, které předpokládají delší či namáhavější přípravu, jakož i za zvláště nebezpečné výkony. Snížená pracovní způsobilost (ve stáří, během nemoci, aj.) má být vyrovnávána dostatečně velkou mzdou, jaká poskytuje možnost úspor, nebo pojištěním (starobním, nemocenským, aj.). Podobně mají být zajišťovány dostatečné příspěvky obzvlášť velkým rodinám.

 

Co je to kapitál ?

Vedle práce je kapitál nezbytná složka výroby. Kapitál je statek, jehož spotřeba je oddálena kvůli dalšímu hospodaření. Většinou se pod pojmem kapitál rozumí zásoba peněz, nezbytná pro hospodářské podnikání, ale kapitál nemusí být jen peněžní. Mohou to být i stroje a budovy, ba veškeré statky, pokud slouží podnikání. Např. plyn je v domácnosti spotřební statek, kdežto pro výrobce tepla je to kapitál. S rozvojem společnosti a postupným vyčerpáváním přírodních zdrojů se zvyšuje význam vzdělání jako důležitého činitele hospodaření. Kapitál má hospodářský význam pouze tehdy, když se používá k výrobě a jinému podnikání, a tedy k dalšímu výdělku. Socialisté popírají výrobnost kapitálu, protože se mylně domnívají, že práce je jediný zdroj výroby. Prvotně a sám od sebe se kapitál nepodílí na výrobě, avšak druhotně (ve spojení s jinými činiteli: s přírodou a prací) se na výrobě podílí. Také tato druhotná stránka účasti kapitálu na výrobě je skutečná, třebaže je to jen zprostředkující příčina hospodářského dění. Proto plný výnos výrobní činnosti nepřísluší ani pracovníkovi, jak se domnívají socialisté, avšak ani majiteli kapitálu, jak se domnívali manchesterští liberálové. Jaké má kapitál mravní ospravedlění ?

Mravně ospravedlněný je především kapitál věcný (suroviny, nástroje, stroje, budovy, dopravní prostředky, atd.), protože bez tohoto kapitálu by byl nutný návrat k hospodářskému primitivismu. Také peněžní kapitál je ospravedlněný, protože směnná hodnota peněz se dá převést na užitnou hodnotu. Rovněž použití kapitálu k cizí výrobě je mravně zdůvodněné, protože je to důsledek soukromého vlastnictví, a ježto se tím poskytuje lidem s úsporami možnost podílet se na výrobě. Kapitál nemůže být bez práce, ani práce bez kapitálu (RN, 15). Proto je nesprávné připisovat buď jen kapitálu nebo samotné práci to, čeho bylo dosaženo spojením jejich výkonnosti (QA, 54-55). Práce vždy předpokládá kapitál jako svého spojence. Kapitál jako další činitel výroby má rovněž právo na část jejího výtěžku, poněvadž také přispívá k jeho dosažení. K výrobě je zapotřebí obou. Právě i kapitál se mají spravedlivě podílet na výsledku výroby podle toho, jak se o něj přičinily. Bylo by však proviněním proti spravedlnosti popírat, že především práci náleží řádný podíl, totiž spravedlivá mzda. Vždyť právě naděje na spravedlivou mzdu dává pracovníkovi snáze překonat tíhu práce a mzda je mu pobídkou k píli. Ačkoli se práce může uplatnit jenom ve spojení s kapitálem, přesto práce má před kapitálem přednost a zaslouží si větší úctu. Nicméně také kapitál má svá práva a zaslouží si přiměřenou ochranu. Zásada přednosti práce je požadavkem, vyplývajícím z řádu mravnosti (LE, III, 15). Zatímco dříve byl rozhodujícím výrobním činitelem kapitál v podobě půdy, a později kapitál chápaný jako souhrn strojů a výrobních nástrojů, dnes je stále více rozhodujícím činitelem člověk, neboli jeho schopnost myšlení, která se projevuje ve vědeckém poznání, jeho schopnost organizovat práci v solidaritě a rozpoznávat a uspokojovat potřeby jiných lidí (CA, 32).

Co je to zisk ?

Z kapitálu vloženého do podniku vyplývá majiteli bezpracný zisk. Tento bezpracný důchod sám o sobě není v rozporu s mravním řádem. Je to odměna za kapitál. Bezpracný zisk je spravedlivý, pokud je to přiměřená odměna za podnikání, totiž za poskytnutí kapitálu k práci a náhrada za riziko podnikání. Už tím, že někdo poskytuje podniku potřebný kapitál (např. nákupem akcií), prokazuje podniku hospodářskou službu. Přitom bere na sebe určité nebezpečí ztráty. Výnos z peněz vložených do podniku by byl nespravedlivý, kdyby práce byla jediným zdrojem hodnoty, což ovšem není. Třebaže takový zisk sám o sobě tedy není nemravný, je třeba uznat, že důchod získaný vlastní prací stojí mravně mnohem výše. Podnikatelský zisk má být zušlechtěn myšlenkou na službu obecnému blahu. Přiměřený zisk je podnikateli spravedlivou odměnou za vyšší odpovědnost za obecné blaho, k němuž přispívá výnosností podniku. Přestane-li však mít podnikatel na zřeteli obecné blaho, jde mu pouze o zisk, což v sobě nese něco špatného. Každý hospodářský podnik je totiž prostředečně zaměřen na výnosnost, ale cílově míří ke společenství lidí, jejichž osobní důstojnost musí být doceněna. Proto podnikatele musí těšit nejen rozhodování, ale i samo jednání s lidmi (Speaker 1996).

Některé bezpracné důchody jsou skutečné nemravné, a to s ohledem na okolnosti: např.ů nepřiměřeně vysoké nájemné, důchody získané nespravedlivým útiskem - na úkor něčí bídy, dále zisky monopolů, postrádajících zdravou soutěživost, ohrožují obecnou svobodu, protože si osobují nekontrolovanou tvorbu cen. Společenské zřízení, které umožňuje příliš velký soubor bezpracných zisků ve srovnání s velikostí důchodů získaných prací, vyžaduje postupné změny. Státní autorita proto usměrňuje rozdělení národního důchodu daněmi a sociálními dávkami.

Co je to úrok ?

Úrok je plat za půjčení peněz nebo nějaké věci. Jejich užívání znamená spotřebování nebo se vrací. V současných hospodářských poměrech, kdy jsou zpravidla dány různé důvody a okolnosti, nenáležející k podstatě zápůjčky (riziko jistiny, vzešlá ztráta, ušlý zisk, smluvená pokuta, atd.), je mravně dovoleno přijímat mírný úrok, třebaže v nějakém jednotlivém případě nelze prokázat, že by se vyskytoval některý z oněch právních důvodů.

Co je to pozemková renta ?

Pozemková renta je výnos z pozemku a půdy, který nevychází ani z vynaložení kapitálu ani z pracovního výkonu. Při stejné práci a při stejných výrobních prostředcích vydává různá půda stejné výměry různý výnos. Pozemková renta je tedy rozdíl v poměrném výnosu jednotky půdy při vynaložení stejné práce a kapitálu. Ten rozdíl se dá vyjádřit buď množstvím plodin z jednotky půdy nebo jejich cenou. Rozdíly ve výnosu půdy lze do jisté míry vyrovnávat melioracemi (zavodňování suché půdy, odvodňováním mokřin, aj.), slevněním dopravy a scelováním pozemků. Půda je na jedné straně statek poměrně trvalý, na druhé straně však nerozmnožitelný. Oproti movitému majetku plní půda jako hospodářský základ všeho života výroby mnohem důležitější společenskou úlohu. Třebaže pozemková renta představuje skoro bezzáslužný zisk, přesto její mravní ospravedlnění spočívá v péči majitele pozemku o šetrné a hospodárné využívání půdy. Úpadek půdního fondu v Československu za 40 let socialistického a hospodaření v zemědělství nepřímo potvrzuje národohospodářský význam soukromého vlastnictví půdy v rukou jednotlivců, třebaže se pozemková renta soukromých vlastníků půdy zdá být v krátkodobém výhledu nejméně záslužná. Žádný soukromý vlastník půdy by si totiž nedovolil to, co si dovolil mnohý družstevník na společné půdě: od vylévání oleje z traktoru do volné přírody až po chemickou otravu zemědělsky vyčerpané půdy.

Co je to obchod ?

Obchod je vedle výroby statků další způsob práce, kterým lze nabývat hospodářského zisku. Je to směna. Při směně statků je třeba, aby její účastníci měli navzájem potřebný statek a aby považovali směnu za užitečnou. Směna je buď přímá čili naturální (věc za věc) nebo zprostředkovaná neboli peněžní (věc za peníze). Koupě a prodej jsou pojmy souvztažné: když jeden kupuje, tedy druhý prodává. Koupě a prodej tvoří jednu smlouvu mezi oběma stranami. Přitom se jedna strana zavazuje poskytnout zboží jiné straně, kdežto druhá se zavazuje poskytnout za ně odměnu, jaká odpovídá hodnotě přijaté věci. Předmětem prodeje je zboží, tedy jakýkoli majetek prodávajícího, který může být prodán. Prodej je spravedlivý, pokud mezi prodávanou věcí a protihodnotou je náležitý poměr. Zatímco v omezeném hospodářství minulosti probíhala směna většinou nezprostředkovaně: věc za věc, od jedince k jedinci, v současném hospodářství se skoro každý výrobek stává zbožím. Obchod působí jako prostředník mezi výrobcem a spotřebitelem. Obchod tedy plní dva úkoly: službu společnosti, která je vnitřním cílem obchodu, a přiměřený výtěžek jako náhrada za společensky prospěšnou činnost. Vzhledem k tomu, že rozvoji obchodu klade překážky nedělitelnost a nepřenosnost některých statků,, vznikají peníze.

K čemu potřebujeme peníze ?

Peníze jsou statek libovolně dělitelný a snadno přenosný, který lidé přijímají, třebaže jej přímo nepotřebují. Peníze jsou prostředek směny. Když se směna koná pomocí peněz, nazývá se trh. Tržní mechanismus zahrnuje v sobě především proces utváření nabídky a poptávky. Utváření poptávky zahrnuje rozhodování spotřebitelů o tom, kolik a čeho, kde a kdy mohou kupovat. Toto rozhodování je omezeno tím tím, co je na trhu k dostání a velikostí důchodu spotřebitele. Přesto v rámci daných omezení zbývá ještě dost prostoru pro volbu. Utváření nabídky představuje rozhodování prodávajících o tom, kolik a čeho, kde a kdy budou prodávat.

Jednotlivec shledává v peněžní jednotce soubor statků, které by mohl koupit. Národohospodář chápe směnnou hodnotu peněz především na základě souhrnu všech statků a jejich cen. Je zde řada statků s₁s₂s₃... s_n a množství q₁q₂q₃... q_n. Dohromady by se ta množství q nakoupila za n peněžních jednotek. Peněžní jednotka by tvořila zlomek

s₁q₁s₂q₂s₃q₃... s_nq_n

-------------------------

n

Z tohoto vzorce je však třeba vyloučit statky procházející trhem, aby tam nebyly dvojmo nebo trojmo (obilí, mouka, chléb) a ponechat jen spotřební statky kupované domácnostmi, a to v tom kvantitativním poměru, v jakém se vyrábějí a spotřebují. Úhrnná spotřeba čili konzum K se nakoupí za to, co vyjadřuje národní důchod D. Tak zjistíme, že peněžní jednotka se rovná průměrné spotřebě, který připadá na jednotku průměrného důchodu (K/D).

Peníze mají umožnit platy. Peněz je třeba mít v oběhu tolik, kolik je současných platů. Kdyby všichni lidé měli bankovní účty, vyrovnávaly by se platy přípisem a odpisem a nebylo by peněz zapotřebí. Kdybychom měli jen hotové peníze, bylo by jich jednou málo, jindy nadbytek. Proto ústřední banka doplněk kovových peněz bankovkami. Bankovky jsou vlastně bezúročné dluhopisy. Peníze se dostávají do oběhu nákupem zlata, úvěrem za movitou zástavu nebo úvěrem za směnku, a to na krátkou dobu. Sotva pomine napětí, zápůjčka se zaplatí a úvěr se vrátí do banky. V hospodářsky tísnivých poměrech si stát opatřuje umělou kupní sílu tím, že sám tiskne peníze (státovky) nebo přinutí ústřední banku, aby mu půjčila bez záruky (mimořádné bankovky). Tím se stát staví jako ten, kdo nabyl kupní síly řádnou prací, nakupuje a tím zvyšuje ceny a znehodnocuje měnu. Tento proces se nazývá inflace. K inflaci dochází, když roste celková hladina cen. Následkem inflace s dluhy stávají snáze splatitelné a vklady se znehodnocují. Opakem inflace je deflace, která nastává, jestliže celková hladina cen klesá (Samuelson 1991). Deflace způsobuje, že se dluhy hůře splácejí. Jak inflace tak deflace způsobují poruchu chodu hospodářství.

Kromě vlastní směny věcí lze ovšem pomocí peněz provádět také směnu prací a směnu peněz samotných. U věcí může jít o spotřební statky, které se užíváním spotřebují buď docela nebo jen částečně. Uspořádáním těchto hledisek dostaneme následující dělení pracovních úkonů v oblasti směny:

- směna vlastnictví statků spotřebních i používatelných (které se používáním nespotřebují) - obchod ve vlastním smyslu směny věcí za peníze;

- směna užívání statků používatelných - pronájem;

- směna pracovních úkonů - obor námezdní práce;

- směna peněz za peníze - obor peněžních podniků: směnárenství, bankovnictví, pojišťování, atd.

Důležitým zdokonalením peněžního hospodářství bylo zavedení úvěrového hospodářství. Spočívá v tom, že se statky prodávají a nakupují bez hotového placení, tedy na úvěr. Úvěr v prosté podobě je zápůjčka věci nebo peněz osobě, která to právě potřebuje. Tato podoba úvěru sice vznikla za účelem spotřebním, ale zaměstnávala společnost spíše po stránce mravní (poctivost, láska k bližnímu) a právní (zákonná úprava poměrů). Větší hospodářský význam nabyl úvěr nikoli v této prosté době spotřebního úvěru, nýbrž v složitější formě úvěru výdělečného. V této podobě úvěru dlužník neužívá půjčených peněz k uspokojení potřeb jako spotřebitel, nýbrž hlavně k opatření prostředků vlastního výdělku (polí, strojů, nástrojů, domů, dopravních zařízení, aj.). Z tohoto výdělku dílem splácí půjčku, dílem si zajišťuje živobytí. Tento úvěr vede k vytváření nových a nových středisek výroby a tím se stává činitelem hospodářských změn, na rozdíl od spotřebního úvěru. Peníze tedy nejsou pouze prostředek směny, nýbrž také prostředek výroby. Půjčkou si lze opatřit kapitál bez okamžitého placení. Placení se odkládá do doby, kdy kapitál začne vynášet zisk - když se statky jeho pomocí vyrobené začnou prodávat.

Obstaráváním peněz na úvěry se zabývají zvláštní ústavy - banky. Za toto zprostředkování si banky ponechávají rozdíl mezi úrokem, který platí vkladatelům, a úrokem, který vybírají od vypůjčovatelů, jenž je vyšší, protože je vlastně jakýmsi podílem na zisku umožněném půjčkou peněz. Banky mohou mít značný vliv na podniky v dobách peněžních nesnází, reorganizací, spojování podniků a prudkého rozmachu. Za takových okolností a většinou v době zvýšené potřeby peněz mohou banky uplatňovat značnou moc a vliv. Ale skoro vždy se moc a vliv bank omezuje na záležitosti označované právě jako "peněžní". Pokud banky působí na podnik, tedy mají sklon působit spíše na skutečné předpoklady pro volbě dalšího postupu. Občas se ovšem bankám může podařit zapůsobit na hodnotové předpoklady, na soustavu upřednostňování v podniku, zejména na postoj vedoucích pracovníků. Tak se to stalo ke konci 20.století zvláště ve střední Evropě, trpící nedostatkem volného peněžního kapitálu. Následkem toho došlo k rozsáhlému zadlužení mnohých evropských podniků u bohatých cizích bank. Vede k to k prohlubování propasti mezi blahobytným Severem a chudým, přelidněným Jihem.

Jak omezit přílišný bankovní vliv na společnost? Posilováním účasti pojišťoven a jiných peněžních ústavů na trhu investičních prostředků. Docílením toho, aby se velké a dobře hospodařící podniky začaly spíše opírat o vnitřní, samostatné financování. Probuzením svědomí představitelů největších bank k zaměření svého vlivu na nenávratné obrovské půjčky do podniků v zaostalých zemích na Jihu. Jak se má toto svědomí probudit? Hrozbou Božího hněvu v podobě další světové války. Přitom takové skutečné dary zaostalým zemím nesmějí být podmiňovány ani přijetím tradičního kapitalismu. Důvodem už není jen sociální spravedlnost, ale hlavně sociální láska a ohled na lidskou svobodu (CA, 42).

Co je to cena ?

Pokud se statky směňují pomocí peněz, potom hodnota statku vyčíslená v penězích je jeho cena. Lze rozlišit různé druhy cen:

- tržní cena je výsledkem nabídky a poptávky,

- smluvní cena je smluvena mezi prodavačem a kupcem, zejména tam, kde ceny neurčuje ani zákon ani trh,

- zákonná cena je stanovená zákonem, státní či nadstátní autoritou,

- monopolní cena je stanovená držitelem monopolu.

Jak se tvoří cena ? Působí přitom mnoho činitelů.

Ze strany zboží je to:

- stupeň užitečnosti zboží

- práce a náklady nutné k opatření zboží,

- riziko, se kterým je opatření zboží tvořeno,

- množství zboží - zákon nabídky.

Ze strany kupujících je to:

- množství zájemců o zboží - zákon poptávky,

- stupeň naléhavosti, s níž se zájemci snaží opatřit dané zboží,

- stupeň jejich kupní síly,

Ze strany prodávajících je to:

- okolnost, jde-li o prodej příležitostný nebo trvalý,

- okolnost, zda vyžaduje reklamu, atd.

Tržní cena často kolísá v jistém rozmezí. Děje se to vlivem zvláštních místních a dobových vlivů. Proto můžeme mluvit o tržní ceně nejnižší, nejvyšší a střední.

Co je to spravedlivá cena ?

Z hlediska křesťanské sociální nauky je důležitá spravedlivá cena statků, které se ve společnosti směňují. Většinou totiž jde o statky potřebné všem lidem. Spravedlivá cena je taková , která odpovídá směnné hodnotě kupovaného statku. Vyznačuje se tedy poměrnou rovnocenností (ekvivalencí) mezi tím, co je dáno a co je přijato. Spravedlivá cena musí být právě ta, na níž se smluvní strany dohodly. Cena se nestává spravedlivou jenom proto, že se na ní lidé svobodně shodli, ani že je zakončením prodeje či koupě. Cena, která je nad hospodářskou hodnotou věci nebo pod ní, je nespravedlivá.

Hospodářská hodnota věci se zakládá na její užitečnosti čili způsobilosti uspokojit lidskou potřebu, ale závisí také na její směnné způsobilosti. Směnná způsobilost je podmíněna mnoha činiteli předně ze strany kupujícího: žádoucnost daného předmětu, která se liší od jeho potřebnosti (např. diamanty a voda), vzácnost či hojnost statku. Ze strany prodávajícího se musí brát ohled na jeho náklady, na zisk a riziko, apod.

Vzhledem k četnosti, různorodosti a vzájemné propojenosti činitelů spravedlivé ceny, je její určité stanovení dost obtížné. Proto tím více závisí na posouzení ze strany státní autority. Zákonem stanovenou cenu lze považovat za spravedlivou. Ovšem také tržní cenu je možno považovat za spravedlivou. Spravedlnost není porušena, když prodávající nevyžaduje více než je nejvyšší tržní cena věci a když kupující nenabízí méně než je nejnižší tržní cena věci. Z hlediska obchodníka je spravedlivá ta cena, která kryje náklady na věc a umožňuje prodávajícímu přiměřený zisk. Z přiměřený obchodní zisk je třeba považovat takový zisk, jaký dovoluje obchodníkovi, aby mohl žít se svou rodinou způsobem přiměřeným jeho stavu a postupně dosáhl nějakých úspor.

K čemu tedy potřebujeme křesťanskou nauku o spravedlivé ceně, když ji nakonec stejně nedovede přesně a jednou provždy určit? Přesto, že křesťanská sociologie nemůže jednou provždy přesně stanovit spravedlivou cenu nějakého statku, je křesťanská sociologie smysluplná a má své nezastupitelné poslání: v hospodářské oblasti zkoumá, objasňuje a vykládá dané jevy a procesy nikoli jako samotné hmotné procesy, ale v soustavném úsilí zvládnout hospodářství po stránce lidské: Člověk je cesta církve (CA, 53-62). Přitom samy dějiny potvrzují, že zde nestačí pouhá lidskost, ale že bezbožná lidskost se pokaždé obrátila proti každému člověku.

Běžně se vyskytují případy ohrožování spravedlnosti tržní ceny tím, že se využívá mimořádných podmínek a příležitostí k neúměrnému zvyšování cen a nadměrnému obohacování se. Takto působí zejména některé soukromé monopoly a kartely.

Co je to kartel? Kartel je organizace obchodníků, zavazující všechny své účastníky prodávat jen za cenu stanovenou kartelem. Samotný kartel je účelné zařízení k omezení konkurence v záležitostech trhu, ceny a prodejních a jiných podmínek (Kindleberger 1978). Kartel tedy odnímá soutěži nepříznivý, dravý ráz. Nelze ovšem přehlížet, že některý vyděračský kartel škodí obecnému blahu, zejména když jde o věci každodenní potřeby, nebo když obchodníci v daném kartelu užívají nepoctivých prostředků; přitom nutí poctivé obchodníky (bojkotem nebo terorem) připojit sek jejich kartelu nebo je hospodářsky ničí. Takový kartel odporuje spravedlnosti a lásce.

Co je to burza ? Burza představuje zvláštní druh trhu pro statky nebo služby (pojišťování, nákladní doprava, atd.). Má velký význam pro umísťování půjček, pro získávání potřebného akciového kapitálu a pro vyrovnávání mezinárodních plateb (devizy), dále pro tvorbu cen zemědělských plodin, atd. Vzhledem k tomu, že se na burze neobchoduje přímo se zbožím, je trn velmi zjednodušen. Snadno lze získat přehled o rozmístění zboží, o jeho cenách a o jejich případném kolísání. Tak burza podporuje společenský pohyb zboží z místa, kde je ho nadbytek, tam, kde chybí. Burza usnadňuje stanovení ceny, a tak znesnadňuje diktování cen nějakým výrobním monopolem. Kromě toho burza snímá z podnikatele část rizika. I schopný podnikatel, který dovede pozorně kalkulovat s výrobními náklady, často postrádá schopnost spekulovat, jež by mu usnadnila odhadnout pravděpodobný vývoj veny zboží a měnových poměrů. Burzovní obchod, obezřetně uzavřený, je pro něho pojištěním proti ztrátám (Keynes 1963).

Pokud se obchod mezi národy vyznačuje účtováním rozdílných cen na domácím a zahraničním trhu, jde o prodej pod cenou (dumping) či cenové podbízení na domácím trhu. Dumping je cenové znevýhodňování. Dochází k tomu tehdy, když je poptávka v zahraničí pružnější nežli doma. Děje se to proto, že se na domácím trhu uplatňuje monopol. V opačném případě je poptávka v zahraničí méně pružná než doma. To se děje třeba proto, že zahraniční konkurence je méně tvrdá než domácí. V takovém případě lze využít nepružnosti na zahraničním trhu vyššími cenami v zahraničí než doma, přičemž mezní příjem se na těchto dvou trzích vyrovnává.

Co je to spravedlivý dumping ? Děje se tehdy, když nějaký podnik má přebytečné zboží, jehož se potřebuje zbavit, aniž by poškodil své obvyklé trhy. Takový dumping poskytuje užitečnou službu prodávajícímu. K trvalému dumpingu dochází tehdy, když výrobce prodává stále na jednom trhu za ceny nižší než na druhém trhu. Dochází k tomu, když daný podnik posuzuje dva trhy rozdílně z hlediska režijních nákladů. Předpokládejme, že průměrné proměnlivé (variabilní) náklady jsou nízké vzhledem k průměrným celkovým nákladům, a že průměrné stálé (fixní) náklady mohou být kryty na domácím trhu. Dodatečné prodeje na zahraničním trhu za cenu převyšující mezní náklady zvýší zisky podniku. Pak se podniku může vyplatit provádět trvale dumping. Trvalý dumping přinese prospěch kupujícím.

Co je to nespravedlivý dumping ? Představuje ztrátové prodeje (s ohledem na průměrné náklady), jejichž účelem je proniknout na nějaký trh a vytlačit konkurenci. Za tímto kořistnickým dumpingem následuje zvýšení cen, jakmile si podnik upevní postavení na novém trhu či z něho vytlačí konkurenci.

Jak čelit nespravedlivému dumpingu ? Velký počet států uvaluje na zboží, o kterém je jisté, že je na jejich území dováženo ze zahraničí za dumpingové ceny, ochranná cla, apod.

Mezinárodní obchod je zatížený ochranářstvím a dvojstranností (bilateralismus). V tomto směru vyžaduje soustavné úpravy, které musí prosazovat mezistátní autorita. Stávající soustava mezinárodního obchodu často znevýhodňuje výrobky hospodářsky zaostalých zemí. Uplatňuje se jakási mezinárodní dělba práce. Při této dělbě se levné výrobky ze zemí bez účinných zákonů o práci nebo slabých v jejich prosazování prodávají v jiných částech světa s velkým ziskem pro podniky, zaměřené na tento druh výroby. Ani peněžní soustava ve světě se neobejde bez pronikavých úprav. Vyznačuje se totiž velkými výkyvy při výměnách cizích měn a placení úroků. Tím trpí celkový stav úvěrů a dluhů, který jsou zatíženy chudé či zaostalé národy. K dosažení pokroku v tomto směru se musí přehodnotit a zdokonalit výkonná zařízení příslušných mezistátních organizací, náklady na jejich práci a zajistit účinnější prosazování jejich opatření. (SRS, VI,43)

 

Čím se dovršuje hospodářská činnost ?

Spotřebou se dovršuje a uzavírá hospodářský proces, vztahující se k určitému statku. Současně také spotřeba má vliv na výrobu a obchod. Spotřeba spočívá používání statků a služeb, sloužících lidským potřebám. Poptávka po spotřebních statcích zpravidla řídí výrobu; zároveň však výroba řídí spotřebu v tom smyslu, že vyrobené a nabízené statky a služby probouzejí nové potřeby. Z toho je jasné, že pro posouzení blahobytu není rozhodující pouze množství služeb a statků, určených k vlastní spotřebě, ale také rozdělení a rozložení těchto zásob spotřeby.

Co je to blahobyt? O blahobytu je možno mluvit jen tehdy:

- když je národní důchod dostatečně velký,

- pokud se zvětšuje úměrně se vzrůstem počtu obyvatelstva,

- a pokud je rozdělen tak, že kromě jisté společenské vrstvy zámožnějších je zde velmi početná střední vrstva, a má-li také malá vrstva nejméně zámožných lidí aspoň tolik prostředků, aby vést život důstojný člověka.

Množství a jakost spotřeby závisí tedy jak na rozsahu a velikosti výroby a velikosti volného času, tak na hospodářsko-společenském uspořádání rozdělování spotřebních statků a služeb. Využití volného času a spotřeba však závisí na člověku jako jedinci, totiž na jeho hospodářské způsobilosti nebo nezpůsobilosti.

Co je to hospodářská způsobilost ? Někteří lidé žijí na poměrně nízké životní úrovni nejen pro nedostatek příjmů, nýbrž pro nedostatek hospodářských vlastností, jež možno shrnout do označení hospodářská způsobilost. V důsledku nedostatku této způsobilosti pak zneužívají svých příjmů, nedovedou uvést svá vydání do rovnováhy se svými příjmy. Takovým hospodářsky nezpůsobilým lidem nelze pomoci žádnou úpravou hospodářsko společenského zřízení. Dá se jim pomoci jedině pěstováním příslušných hospodářských vlastností, totiž výchovou k hospodářské způsobilosti (pomocí školství, hromadných sdělovacích prostředků, aj.).

Rozvoj výroby ve 20. století umožnil velký vzrůst hmotné úrovně spotřeby nejširších vrstev společnosti, jejich blahobyt (Galbraith 1967). Společensky rozsáhlé zvyšování úrovně spotřeby se stává nezbytnou podmínkou hospodářského růstu. Dochází k objevu (Keynes 1963), že za určitou hraniční čarou kapitál už není soběstačná veličina, nezávislá na spotřebě. Objevuje se, že vnější podpora koupěschopné poptávky je nezbytná k oddálení případného sporu mezi hojností kapitálu a velikostí spotřeby. Národohospodáři (Domar 1957) to vykládají tak, že určitý růst spotřeby je nyní podmínkou řádného uplatňování kapitálu.

Na rozdíl od minulosti, kdy růst skutečných příjmů širokých vrstev společnosti byl ostře oddělen od růstu výrobnosti práce a vyvíjel se spíše v obráceném poměru vůči ní, nyní vykazuje stále víc snahu přiblížit se jí ve vztahu přímé úměrnosti. Na této skutečnosti jsou založeny různé metody umělého rozšiřování koupěschopné poptávky. Čím více se společnost stává bohatší, tím více se její potřeby utvářejí v procesu, jímž jsou uspokojovány. Úroveň spotřeby tedy případně narůstá souběžně s růstem úrovně výroby. To vtiskuje hospodářsky vyspělé společnosti spotřební ráz, v němž jsou překonávány nejsmělejší sny marxistů o blahobytu v komunismu. Takto komunismus zaniká v období vysoké úrovně spotřeby nejširších vrstev společnosti (Rostow 1960). Rostoucí životní úroveň ve spotřební demokracii pak činí komunismus hospodářsky bezvýznamný, alespoň na severní polokouli. Model komunismu či socialismu nelze rozumně přijmout ani přes pokusy sociálních demokratů o jeho polidšťování. Přesto ho nelze podceňovat s ohledem na propast prohlubující se mezi blahobytným až přesyceným Severem a hladovým a přelidněným Jihem. Na druhé straně však křesťanská sociální nauka nemůže přijmout jako nejlepší uspořádání společnosti ani model demokratického kapitalismu (CA, 42-43) i přes jeho různé obhajoby (Novak 1992).

Mezi příznaky přesycenosti blahobytné společnosti na Severu vyniká zkrácení doby užívání většiny spotřebních předmětů: většina statků se opotřebuje a vyřazuje z používání mnohem rychleji než v minulosti, třebaže statek ještě může sloužit svému účelu (Toffler 1970). Proces uspokojování potřeb je stále více procesem jejich tvorby. Spotřeba jednoho člověka se stává přáním jeho souseda. Národohospodáři vycházejí z toho, že lidské potřeby lze rozvíjet pomocí výroby. Tyto druhotné potřeby jsou výsledkem úsilí jedince udržet krok se spoluobčany nebo je i předstihnout. jsou tím vyšší, čím vyšší je všeobecná úroveň (Keynes 1931). Přání dostávat nejlepší zboží má svůj vlastní způsoby života. Vyvolává snahy po zvyšování výdajů, které mohou být dokonce silnější, než kdyby vyplývaly z potřeb, jež mají být těmito výdaji uspokojeny (Duesenberry 1949). Nelze snadno hájit výrobu z hlediska pouhého uspokojování potřeb, když sama výroba zpětně vytváří tyto potřeby. Výhradně hospodářské chápání pojmu rozvoje se dostává do krize (Mischan 1994). Snáze než kdykoli dříve se dnes chápe, že prosté hromadění majetků a služeb, třeba i v zájmu většiny, nestačí ke štěstí člověka. A proto ani možnost mnohých užitečných vymožeností, které přináší věda a technika, včetně informatiky, nepřináší osvobození. Naopak, zkušenosti ukazují, že všechno to množství zdrojů bohatství a různých vymožeností, které se člověku nabízejí, se snadno obrací proti člověku samému, když to není usměrňováno mravním řádem a zaměřeno k opravdovému dobru celého lidského pokolení (SRS, IV,28).

Hospodářský rozvoj nachází svůj smysl v lidském rozvoji člověka a koneckonců v jeho úsilí s Boží pomocí o sebepřekonání v Kristu. Není pochyb, že člověk potřebuje stvořené statky a průmyslové výrobky, zlepšované stálým vědeckým a technologickým pokrokem. Stále volnější přístup k hmotným dobrům jednak vychází vstříc potřebám člověka, jednak otevírá nové obzory. Pokud trvá nebezpečí přehnané spotřeby věcí a umělého vytváření nových potřeb, nesmí to člověka odradit od využívání nových statků a zdrojů bohatství, které se mu nabízejí. Naopak, nutno v tom vidět především Boží dar a odpověď na povolání člověka, které se plně uskutečňuje v Kristu (SRS, 29).

Když se zabýváme procesem spotřeby ve vyspělé společnosti, je třeba jasně rozlišovat přirozené lidské potřeby základní, dané každému člověku jako jedinci, a potřeby rozvojové, dané společensky, od nesmyslné žádostivosti. Ve směru iracionální žádostivosti lze uměle roznítit jak potřeby základní, tak potřeby rozvojové. Zatímco přirozenou potřebu lze uspokojit odpovídajícím statkem, roznícená žádostivost neklesá s rostoucím uspokojováním, nýbrž se naopak ještě stupňuje. To se týká nejen spotřeby statků, ale také využití volného času, jehož člověk ve vyspělé společnosti nabývá (Bahounek 1992).

 

Co je to volný čas ?

Volný čas vyplývá z hospodářské činnosti, zejména z její části pracovní. Volný čas vyplývá z povahy práce už proto, že se člověk při práci unaví. Pracující člověk potřebuje odpočinek k překonání únavy a k obnově síly. Jako je tělesná práce provázena tělesnou únavou, tak u duševní práce je doprovázena duševní únavou. Tělesná únava se odstraňuje tělesným klidem, duševní zase klidem duševním, který spočívá v duševním potěšení, jež uvolňuje napětí rozumu. Je však jisté, že se při duševní práci unavuje také tělo, protože rozum používá při své činnosti tělesného ústrojí. Když pracující věnují s odpovědností čas i síly své práci, pak z toho přirozeně vyplývá, že všichni mají mít také dostatek volného času k životu společenskému, zvláště rodinnému, a kulturnímu, zejména náboženskému. Mají mít příležitost svobodně rozvíjet své síly a schopnosti, které při svém zaměstnání mohou pěstovat jen omezeně (GS, 67).

Kromě tohoto negativního způsobu chápání volného času daného tím, že v ostatním svém čase je člověk vázán a omezován, je třeba chápat jej také pozitivně.

V čem spočívá negativní vymezování volného času ? Především ve vymezování volného času jako času, který stojí v lidském životě naproti času vázanému. Vázaný čas je čas, který je spotřebován činností v zaměstnání, přesčasovou prací, cestou z práce a do práce, činností spojenou s hygienou, jídlem a spánkem, domácími pracemi, vzděláváním nezbytným pro práci, atd. (Dumazedier 1962) Nelze však ulpívat na tomto záporném vymezování volného času, protože takový přístup svádí k mylnému závěru, že bez práce ztrácí také volný čas svou hodnotu a smysl.

Jak lze vymezit volný čas pozitivně ? Pokusy o pozitivní vymezení volného času bývají často zatíženy pozitivistickým přístupem (Dumazedier 1963) nebo marxistickou domněnkou, která chybně pojímá práci jako jediný zdroj všech životních hodnot, kdežto volný čas jen jako prostředek obnovy pracovní síly člověka. Pozitivní vymezení volného času musí vycházet od kulturních hodnot, protože chování člověka ve volném čase má smysl v užívání těchto hodnot. Z hlediska kulturních hodnot není docela libovolné, jak člověk tráví volný čas. S každým nově získaným volným časem přijímá člověk větší mravní odpovědnost (Weber 1963). Základem volného času je vnitřní, zejména duchovní životní názor a s tím související způsob hodnocení a postoj. Tím se volný čas podstatně liší od pracovního času, směřujícímu navenek (Pieper 1952).

Pokud se ovšem řád životních hodnot stal pro některé jedince ba celé skupiny něčím otřeseným a nestálým, pak se pro ně volný čas stal nepostižitelnou a stále unikající a nenaplněnou součástí lidského života. Skutečné volno je více než pouhé uvolnění nebo trpná neúčast. Znamená silnou vnitřní účast, třebaže se neděje vždy v činnosti obrácené navenek, nýbrž hlavně v udržování oddávající se připravenosti. Oproti zaměstnanému a hlučnému shonu znamená skutečné volno vždy pokoj a utišení, naplňující se v rozjímání. Volný čas tedy nelze plně uskutečnit ani docela naplnit pouhou zábavou nebo hrou. Blaženost volného času není možno nalézt v pouhé hře. Bylo by pošetilé a dětinské pracovat jenom pro hru. Hra se totiž navenek podobá odpočinku, který potřebujeme, protože nemůžeme nepřetržitě pracovat. Avšak pouhý odpočinek není cílem volného času. Cílem je blaženost. A blažený život nespočívá v zábavách, nýbrž ve ctnostné činnosti. Vrchol blaženosti je podle Aristotela v nejušlechtilejší činnosti, totiž v rozjímavé činnosti.

Volný čas se tedy jen případně, podmíněně uskutečňuje jako prostředek odpočinku člověka po práci (Platon). V duchovní podstatě je k naplnění volného času nutné zalíbení ve věčných hodnotách, totiž rozjímání o jsoucnu, které je milováno pro ně samo (Aristoteles). Záliba vzniká tam, kde působí jako příčina záliby dokonalá činnost. Tak dokonalá láska a dokonalé poznání působí zálibu a radost. Nejlepší činnost pochází z dokonalé schopnosti, zabývající se nejlepším předmětem své činnosti, totiž tím, co nejlepšího a nejdokonalejšího může svou činností provést. Největší radost však pochází činnosti rozjímavé. V rozjímavé činnosti vydává člověk ze sebe to nejlepší, čeho je lidsky schopen. Používá k tomu své nejvlastnější činnosti - intelektuální, zejména když se rozjímání zabývá Bohem, který jako svrchovaná Pravda, Dobro, Krása a Jsoucno je nejlepším předmětem lidského přemýšlení, touhy a lásky.

Podobně jako je organizace práce závažným hospodářským úkolem, je také hospodářským úkolem účelné uspořádání odpočinku po práci, a to jak z hlediska odpočívajících, tak z hlediska výrobců statků a těch, kdo poskytují služby. Rostoucí životní úroveň obyvatelstva klade stále větší požadavky na celou oblast služeb. V průmyslové společnosti se oblast služeb stává polem pro výnosné podnikání. Ve vyspělých společnostech dávno převládla oblast služeb nad oblastí výroby: např. v USA (1964) byl tento poměr 53 : 47. Mnozí podnikatelé se zaměřují na obchod se statky a službami, jejichž užíváním lze příjemně ubíjet volný čas. Tak se za odpočinek a zábavu ročně (1972) utrácí v USA více než 100 miliard dolarů, tedy více než 10 % hrubého národního důchodu.

Avšak růst zábavných podniků a organizace zábavy a odpočinku ve volném čase ve vyspělé společnosti, stejně tak jako samo zvětšování volného času, samo o sobě není konečné řešení otázky námezdních pracujících ani řešením otázky smyslu společenského rozvoje. Je třeba, aby se člověk ve volném čase opravdu zotavil, ale také aby jej naplnil pozitivně, tozn. ušlechtilou radostnou činností, blažeností, a to nejen jako jedinec, ale také v rámci společnosti. Kulturní hodnota zvětšujícího se volného času spočívá v tom, že větší volný čas vcelku vytváří podmínky pro rozvoj tvůrčích schopností lidí, objevování skrytého nadání. Tak vytváří předpoklady pro obnovu a upevnění rovnováhy mezi velkolepým přínosem technologie a průmyslu a nenahraditelným odkazem řemeslné práce. Člověk má během svého odpočinku vytvořit z volného času hodnotu, podněcující k rozjímání, které by doplňovalo a vyrovnávalo velkolepé výtvory tohoto století činu (Friedmann 1950).

 

Jak docílit stálosti a vyrovnaného chodu hospodářství ?

K dosažení stálosti a vyrovnaného chodu hospodářství jsou nezbytné státní zásahy, směřující k přerozdělení důchodů. Tyto zásahy státu do hospodářství však musí být přiměřené, umírněné. Naprosté a úplné řízení hospodářství státem je nepřijatelné, protože:

- vlastní odpovědnost a podnětnost jedince jsou vylučovány;

- ohrožuje to svobodu a důstojnost člověka,

- přitom dochází k nebezpečnému rozbujení státních úřadů;

- naprosté státní řízení hospodářství je zdrojem společenských nepokojů (Höffner 1995).

Zvláštní pozornost při státním zasahování do hospodářství vyžadují zájmy námezdně pracujících, už pro jejich hospodářsky závislé postavení. Je třeba hledat nejlepší řešení mezi pohyblivou mzdovou stupnicí a mezi dlouhodobou ustáleností skutečné mzdy. Jednostranné zavedení pohyblivé mzdové stupnice by ohrožovalo stálost hospodářského uspořádání společnosti. Zvýšení nominální mzdy jako odezva na růst cen může vyvolat takové zvýšení poptávky, jaké povede k inflaci. Naopak snížení nominální mzdy vede k poklesu nezaměstnanosti (Keynes 1963). Rozdíly v rozdělování důchodů nejsou však tolik znepokojivé jako nezaměstnanost (Mareš 1994). Plné zaměstnanosti lze docílit snížením skutečných mezd pracujících. Snížení nominálních mezd je nežádoucí. Zajištění nominálních mezd proti poklesu a plní zaměstnanost jsou výhodné pro námezdní pracovníky. Je tedy žádoucí taková hospodářská politika státu, jaká by byla zaměřena na rovnoměrnější rozdělení národního důchodu. To by povzbudilo zaměření ke spotřebě a tím by to vedlo ke zvýšení poptávky.

Kromě toho hospodářství vyžaduje v jisté míře ochranářskou politiku. Ne sice kvůli zajištění dostatku peněz a nízké míry úroku, ale jako prostředek ke zvýšení zaměstnanosti. Celní ochranářství je účelnější než politika dovozu levnějšího cizího zboží. Platí to i v těch případech, kdy stát s velkou nezaměstnaností uzavírá své hranice přílivu cizího zboží. Činí tak ve snaze vytvořit pracovní příležitosti pro nezaměstnané v nově budovaných podnicích, třebaže tyto podniky vyrábějí někdy i nákladněji a nemohou úspěšně konkurovat na zahraničním trhu. Taková ochranářská politika zajišťuje dostatečnou poptávku po volné pracovní síle a místní hospodářství tím získává. Zásada volného obchodu má své opodstatnění jen za předpokladu plné zaměstnanosti. Takové opatření k zajištění stálosti hospodářského zřízení a jeho vyrovnané činnosti mají nejlepší účinek v případě hospodářství, trpícího nepříznivými důsledky nedostatku kapitálových vkladů (Perroux 1950).

Od poloviny 20. století se mezi národohospodáři prosazuje názor, že stát má povinnost udržovat plnou zaměstnanost pomocí rozpočtové politiky. Rozpočtová politika (fiskální) ponechává soukromému podnikání jeho tradiční pole působnosti: rozdělení zdrojů mezi dvěma nebo více vzájemně se vylučujícími možnostmi použití. Pomocí rozpočtové politiky lze dosáhnout hospodářských cílů s menší kontrolou státu než životy jeho občanů, než jakou by vyjadřovaly programy, prosazující přímou kontrolu výroby a cen.

Snaha o plnou zaměstnanost se však nakonec zvrhá do socialismu. Uskutečnění hesla "Práci pro všechny" vyžaduje přemístění pracovní síly. To je možno provést dvěma způsoby: buď přinucením, jako se to provádí v podmínkách totalitarismu, nebo ponecháním jisté míry nezaměstnanosti. Tato přiměřená nezaměstnanost působí jako společenský tlak, pod kterým námezdně pracující přijmou horší mzdové podmínky. Jiné způsoby jsou hospodářsky neúčinné nebo mohou přinést jen přechodný účinek. Stálost hospodářského uspořádání a jeho vyrovnané společenské činnosti tedy vyžaduje z hlediska státní politiky připuštění jisté míry nezaměstnanosti. Kdyby totiž stát samočinně zajišťoval plnou zaměstnanost, pak by nedoceňoval důstojnost lidské osoby, protože by ji nahrazoval, a neponechával by možnost pro svobodnou podnětnost člověka (LE,18, SRS, III,15). V takové spotřební společnosti jsou lidé přesvědčováni o tom, že hodnoty musí přijít zvenčí a nevyžaduje se vlastní úsilí lidí o překonávání nedostatků a o rozvoj (Küng 1972). Proto jsou státní zásahy do hospodářství přípustné pouze v době hospodářské ochablosti (deprese), kdy klesá podnikatelská činnost, a je třeba doplnit nedostávající se podněty hospodářského oživení.

 

Jak je hospodářsky rozčleněna společnost ?

Hospodářské rozvrstvení (stratifikace) společnosti představuje rozčlenění společnosti do vrstev, tj. do širokých skupin. Tyto skupiny se navzájem liší podle celé řady měřítek. Především jsou to ukazatele hospodářské povahy: vlastnictví, povolání, výše příjmu, úroveň spotřeby, úroveň bydlení. Vedle toho se zde přihlíží k ukazatelům kulturním: význam a prestiž nějakého povolání, způsob využití volného času, atd. A také se bere v úvahu hledisko politicko-společenského rázu: společenská pozice, vztahy nadřízenosti a podřízenosti, apod.

Jestliže Vykupitel lidstva zasvětil značnou část svého pozemského života rukodělné práci v tesařské dílně, dokazuje to, že pro určení hodnoty práce ve vykoupeném lidstvu není podstatný druh vykonávané práce, nýbrž lidská osoba, která ji vykonává. Tak v subjektivní duchovní podstatě mizí důvod pro hospodářsky dané členění lidí a lidstva do vrstev. Ale přesto se nějaké členění ve společnosti vyskytuje. Nemá však podstatný, nýbrž jen případný, hospodářsky a jinak podmíněný ráz, ale přesto nezanedbatelný. Toto rozlišování pomáhá hodnocení a třídění lidské práce. Ovšem nejpřednějším základem hodnoty lidské práce a hospodářské hodnoty je člověk sám (LE,II,6). Nesmrtelnou duší a závislostí na Kristu Vykupiteli jsou si všichni lidé rovni.

Případné hospodářsko-společenské rozvrstvení je podmíněno jednak subjektivně: fyziologickými a psychologickými rozdíly, jednak objektivně: rozdíly ve společensko-kulturním prostředí, obklopujícím člověka. Je nepravděpodobné, že v budoucnu budou případné vrozené vlastnosti jednotlivců a vlastnosti jejich společenského a kulturního okolí stejné. Proto úplné odstranění rozvrstvení společnosti je nepravděpodobné. Síly, vedoucí k rozvrstvení společnosti, působí stále a vytrvale. Proti nim však působí síly směřující ke společenskému vyrovnání, ale tyto působí nárazově, přerývaně a křečovitě. Tak v každé společnosti přetrvává napětí mezi silami rozvrstvení a silami vyrovnání.

Vliv obyvatelstva jako činitele spolu s působením odlišností rodičů a dětí ve svém účinku trvale narušují společenskou vyrovnanost jednotlivců. Působení těchto činitelů činí nezbytnou vzestupný a sestupný společenský pohyb. Nicméně jejich působnost není nikdy tak dokonalá, aby právě ve vhodné době a na vhodném místě vysunula nevhodné lidi. Proto se ve všech společnostech projevuje jisté zpoždování či váznutí ve svislém společenském pohybu jednotlivců. Pokud se toto zpoždění stane příliš rozsáhlé a vzájemný poměr nevhodných osoby ve všech vrstvách společnosti se příliš vystupňuje, usnadní to vznik revoluce. Během ní nastane násilné přerozdělení jednotlivců do různých vrstev společnosti. Stávající hospodářsko-společenské zřízení na tento "chirurgický" zákrok někdy zanikne, jindy je následkem revoluční změny obnoveno řádné rozdělování jednotlivců do různých vrstev (Sorokin 1959).

Různé hospodářské podmínky případně věcně podmiňují a tak usnadňují složité členění společnosti do vrstev. Sociologie vypracovává různé typologie k usnadnění poznání tohoto složitého rozvrstvení společnosti. Tyto typologie jsou buď jednoduché, když zabírají buď horizontální nebo vertikální stránku daného vrstvení, nebo kombinované, pokud zabírají obojí hledisko. K nejznámějších kombinovaným typologiím patří typologie dvou nebo tří tříd. Samotná třída, na rozdíl od vrstvy, která má nějaká základy v samotné společensko-kulturní skutečnosti, je výsledek teoretického postupu - třídění. Model např. dvoutřídní společnosti (Marx) je pouze metoda, která má pomoci poznat složitou skutečnost. Samotná tato dvoutřídní typologie neodpovídá skutečnosti, nýbrž pouze dvěma teoreticky modelovaným polohám. Tyto krajní polohy odpovídají odtažitému pojmu "MÍT" a "NEMÍT". Skutečné společenské vrstvy, případně podmíněné hospodářsky, jsou složitě členěny a odstupňovány, a pouze se více nebo méně blíží krajním polohám dvoutřídního modelu. Pokud vycházíme z nejčastějších vlastností a rysů veškerého společenského rozvrstvení, a tak kombinovaně vytváříme typ třídy, tedy vymezujeme třídu jako útvar daný hospodářsky, technicky, právně, politicky, aj. Pokud bychom ale tyto uměle vytvořené typy tříd ztotožňovali se samotnou skutečností, hrubě bychom překrucovali skutečnost. Takové štěpení společnosti na třídy by totiž vyplývalo z individualistického způsobu uvažování.

Protože je společnost skutečná živoucí jednota, proto je dělení na třídy vlastně jen umělý výtvor. Jestliže se ve společnosti opravdu vyskytují vrstvy určované hospodářsky, a blíží se typu třídy, tedy mají nepodstatný, ryze případný, podmíněný ráz. Totéž nutno říci o stupňování napětí a zájmových sporů mezi těmito společenskými vrstvami. Takové společenské napětí má jen podmíněný ráz, a je dočasné, a tím méně vykazuje sklon k dalšími svému stupňování. Ve většině vyspělých společností se toto napětí během 20. století postupně zmenšuje. Ve značném rozsahu dosud trvá horizontální společenské rozvrstvení dané hospodářsky: tak se společnost člení podle různých povolání nebo úkolů v hospodářství. V omezené míře trvá vertikální rozvrstvení společnosti (podle rozsahu závislosti na námezdní práci či míře závislosti na pracovním výdělku. Vertikální hospodářské rozvrstvení společnosti sama není nepřirozená, avšak svádí k zájmovým bojům. Sama o sobě však nevyvolává žádné napětí ani zájmové střety. Napětí se občas vyhrocuje vlivem nepřirozeně dané přičinlivosti různých politických předáků, teroristů, aj.

 

Jak se vyvíjí hospodářské rozvrstvení společnosti?

Když sledujeme hospodářské rozvrstvení společnosti ve 20. století, zjišťujeme, že není zaručen předpoklad stálé velikosti a profilu rozvrstvení, ani jeho vzrůstu. Výzkumy (Sorokin 1959) potvrzují předpoklad jeho výkyvů od skupiny ke skupině a i v téže skupině v různých dobách: podle toho lze sledovat v rozvrstvení v jednotlivých skupinách takový vývoj, kdy vzrůst hospodářské nerovnosti ve společnosti je předcházen poklesem. V těchto výkyvech se vyskytuje nějaký druh periodičnosti, ale trvalost a častost opakování není prokázána. Na druhé straně nebylo jednoznačně prokázáno ani trvalé směřování k úbytku hospodářsko společenské nerovnosti, stejně jako ani k jejímu trvalému narůstání. Zatímco na jedné straně ubývá ve vyspělejších společnostech na Severu hospodářsky dané nerovnosti, na druhé straně se zvětšují hospodářsky dané společenské rozdíly mezi Severem a zaostalejším a přelidněným Jihem. Avšak ani v těchto případech není zaručena trvalost vývojového zaměření.

Zpravidla se křivka profilu (kužel či pyramida) hospodářsky daného rozvrstvení určité společnosti utváří uvnitř jistých mezí. Tvar tohoto kužele je poměrně ustálený. Za mimořádných okolností však mohou být meze tohoto kužele poněkud překročeny. Tehdy se profil rozvrstvení může stát obzvláště strmý a vysoký. To však zpravidla netrvá dlouho. Pokud společnost dočasně postižená hospodářsky vyhrocenou nerovností neupadne do revolučních zmatků, pak je růst rozvrstvení brzy vystřídán opačným vývojem.

Když se mezi sociology prosazuje názor o změně profilu rozvrstvení např. v německé společnosti (Dahrendorf 1965) směrem od pyramidy k cibulovitému tvaru, je to patrně nejlepší tvar. Tento tvar rozvrstvení odráží skutečnost, že většina obyvatel tvořících střední vrstvu je uprostřed, kdežto špičku tvoří úzká vrstva vybraných ředitelů (manažerů), pocházejících ze střední vrstvy a věnující se řízení.

Takový tvar hospodářsko společenského rozvrstvení je však těžko dosažitelný a udržitelný. Všechny vyspělé společnosti totiž vykazují ve všech podobách společenské a kulturní pohyblivosti (mobilita) vysoký stupeň proměnlivosti. Krajně vypjatá společenská a kulturní pohyblivost vtiskuje této společnosti konečné rysy. Mnohá vlastnost hospodářsky vyspělé společnosti je způsobována právě touto vypjatou pohyblivostí. Avšak ani zaměření k růstu této společenské a kulturní pohyblivosti nelze považovat za trvalé a neměnné. Zastaví se, když dosáhne stupně či bodu nasycení, nebo jej dokonce nahradí opačné zaměření: ubývání pohyblivosti. Takové zvraty v minulosti nastaly často a může k nim dojít i v budoucnosti (Sorokin 1959). Výsledky zkoumání hospodářsko sociálního rozvrstvení ukazují, že jeho pohyb v čase nevykazuje trvalé jednoznačné zaměření. Probíhá zde kolísání bez jednoznačného zaměření (Strasser-Randall 1979).

Hospodářské rozvrstvení společnosti způsobuje mimo jiné oběh osob, což zahrnuje pohyb (horizontální) při zachování jeho stejného společenského stavu (v zaměstnání, v rodině, aj.) a pohyb (vertikální) při změně tohoto jeho stavu. Přitom daný oběh neustále trpí určitým zpožďováním: společnost vždy zaostává jednak ve zkoušení, výběru a rozmísťování svých členů do různých povolání, hospodářsky a jinak daného sociálního postavení za jejich osobními přednostmi, dovednostmi, schopnostmi a zkušenostmi. Současně společnost zaostává také v rozdělování statků mezi své členy za jejich osobní zásluhy a oběti. Společenské zařízení k zkoušení, výběru a rozmísťování osob a statků není totiž nikdy zcela dokonalý.

Během doby dochází ve společenských vrstvách k demografickým změnám, totiž k růstu nebo poklesu počtu lidských jedinců ve skladbě vrstvy, k fyzickému nebo kulturnímu úpadku vyšší vrstvy. To způsobuje, že v každé vrstvě společnosti ponenáhlu narůstá počet jedinců, kteří neodpovídají danému společenskému postavení. Ve vyšší vrstvě se objevuje množství neschopných, nepodnikavých jedinců, kdežto v nižší vrstvě se naopak hromadí množství nadaných, podnikavých jedinců, kteří postrádají hospodářsko společenské postavení odpovídající jejich přednostem. Toto případné zpožďování rozdělování lidí do povolání a příslušného postavení ve společnosti nevyřeší ani do krajnosti nejvíce vypjatá sociální a kulturní pohyblivost (mobilita), ani krajně utlumená pohyblivost, nýbrž optimální mobilita, nejlepší pohyblivost. Příliš omezená pohyblivost vede k hromadění sporů a napětí ve společnosti. Některé společnosti na to doplatily ničivým revolučním zvratem. Avšak ani nejvíce uvolněná a vypjatá pohyblivost, jakou se dnes vyznačují hospodářsky vyspělé demokratické společnosti, nevede k žádoucímu účinku. K blahobytu přiměřenému ve všech vrstvách společnosti vede optimální mobilita, totiž mírně uvolněná a usměrňovaná, zasahující jak oblast výroby statků, tak oblast jejich rozdělování, spotřeby a využívání volného času, a to v souladu se zásadami sociální spravedlnosti a sociální lásky.

Příslušníky stejného hospodářsko společenského stavu (zaměstnavatele či podnikatele, zaměstnance či námezdního pracovníka, atd.) spojuje stejné hospodářské odvětví, ať už se něm vyrábějí stejné statky nebo se poskytují stejné služby. Takový stav spojuje lidi téhož hospodářského odvětví a oboru činnosti nebo služby (QA, II/2,84-85). Hospodářsko společenské stavy vznikají ponenáhlu (nikoli naráz, ani příkazem) a udržuje se dobrovolně. Vyznačují se jistou mírou samosprávy. Všichni, kdo se účastní hospodářského života společnosti, výrobou, spotřebou či jistým využíváním volného času, se dobrovolně začleňují do podobných útvarů. Spontánně se do nich začleňují už proto, že je v nich uznávána lidská důstojnost každého účastníka, bez ohledu na velikost jeho majetku, na jeho schopnosti, připravenost a zkušenosti, apod. Začleňují se sem také pro hospodářskou úlohu, které mohou stavy plnit: péče o vyrovnanost a souměrnost hospodářské oblasti života společnosti, o uspořádání poměrů mezi zaměstnavateli a zaměstanci, a o zajištění jim přiměřené životní úrovně ve spotřebě a ve využití volného času, a to v duchu sociální spravedlnosti a lásky (RN, 16).

Většina pracujících v hospodářském sdružení je zapojena do zvláštní sítě neformálních vztahů, která má zvláštní soustavu hodnot. Příslušnost ke skupině s náležitou mírou neformálních vztahů dodává jejím příslušníkům zkušenost a pocit jistoty a v mnoha směrech určuje jejich postoje a chování v podniku. Jestliže tato soustava názorů a zaměření, které se samočinně utvářejí u lidí v daném sdružení, vyvolává jejich příznivý postoj k pracovním úkolům, pak výsledky práce dosahují takové úrovně, jakou by vedení podniku nebylo schopno docílit žádným peněžním, správním, organizačním a jiným formálním opatřením. Výskyt neformálních vztahů v hospodářském sdružení znamená, že vedení tohoto sdružení má co dělat nejen s jednotlivými pracovníky, nýbrž s pracovními skupinami. To mění úkoly a povahu řízení. Tak se v hospodářském životě přirozeně prosazují k uplatnění zásady solidarismu.

Jak se v hospodářském sdružení uplatňují zásady solidarismu?

1) Předně dobrovolná pomoc každého člena hospodářského sdružení se v soustavě solidarismu spojuje s cílevědomou a účinnou svépomocí.

2) Dále se zde uplatňuje taková pomoc, aby byly doplněny hospodářské nedostatky chudších vrstev.

3) Zároveň jsou posilovány prostředky těch, kdo tuto pomoc mají poskytnout. Jsou posilovány tak:

- aby jejich hospodářské zdatnosti či bohatství nemohlo být zneužito,

- aby byl ve společnosti soustavně upevňován střední stav jako účinné pojítko mezi hospodářsky samostatnými a hospodářsky závislými či chudými vrstvami,

- aby bylo lépe a účinněji zajišťováno vyrovnání zájmů v duchu sociální spravedlnosti a ještě větší sblížení zájmů v duchu sociální lásky.

Křesťanský solidarismus odmítá společné vlastnictví prostředků a látky výroby ve smyslu socialistické nebo komunistické nauky. Vyžaduje však vzájemnou pospolitost výrobců na podkladě hospodářských povolání a stavů, účelně uspořádaných podle skutečných potřeb soudobé společnosti. Odmítá omezování osobní a jiné svobody člověka právě tak, jako se staví proti svobodě naprosto nevázané. Jednotlivý člověk má na jedné straně povinnosti vůči celku, avšak na druhé straně se má účastnit všech společenských práv (PIT, 9).

Na rozdíl od sociálně tržního hospodářství, které programově zdůrazňuje socialismus ve své reformní podobě (tzv.sociální demokracie), křesťanský solidarismus prosazuje solidárně tržní hospodářství. Pojetí sociálně tržního hospodářství zásadně postrádá ohled na lidskou důstojnost. Třebaže toto pojetí zdůrazňují někteří katoličtí sociologové (Spieker 1996), vycházející eticky vstříc jak umírněným liberálům tak umírněným socialistům, jde spíše dělání ctnosti z nouze. Takové eticky zmírněný liberalismus či socialismus vždy byl a zase bude vstřebán důsledným liberalismem či socialismem, který je dravější a nevybíravější v prostředcích a způsobech prosazování.

Co je to solidárně tržní hospodářství ?

Tržní hospodářská soutěž je důležitý a nenahraditelný prostředek spravedlivého uspořádání společnosti po stránce hospodářské: podporuje hospodářský rozvoj a odměňování lidského úsilí (PP, 58, MM,57).

Hospodářská soutěž nemá být pouze neúprosným bojem, který sleduje sobecké zájmy jednotlivce nebo skupiny. Hospodářská soutěž má být zdravým a celospolečensky prospěšným měřením sil, ve kterém nade vším převládá zásada sociální spravedlnosti a lásky, jaká je obsažena v pojmu křesťanské solidarity. Třebaže se značná část zastaralých zařízení společenské solidarity rozpadá, nelze popřít, že nová zařízení solidarity se neustále sjednocují a upevňují. Přitom útvary solidarity (rodina, sousedství, obecní sdružení, hospodářské sdružení, národ, sdružení národů, atd.) se ponenáhlu, ale nezadržitelně rozšiřují. Z tohoto rozšiřování vzniká dvojí příznivý důsledek: