1) Z církevních dokumentů:

Lev XIII., Encyklika RERUM NOVARUM z 15.května 1891,

Pius XI., Encyklika QUADRAGESIMO ANNO z 15.května 1931,

Jan XXIII., MATER ET MAGISTRA z 15.května 1961,

Jan XXIII., PACEM IN TERRIS z 11.dubna 1963,

Pastorální konstituce II.vatikánského koncilu GAUDIUM ET SPES ze 7.prosince 1965,

Pavel VI., Encyklika POPULORUM PROGRESSIO ze 26.března 1967,

Pavel VI., Apoštolský list OCTOGESIMA ADVENIENS z 15.května 1971,

Jan Pavel II., Encyklika LABOREM EXERCENS ze 14.září 1981,

Jan Pavel II., Okružní list SOLLICITUDO REI SOCIALIS ze 30.prosince 1987,

Jan Pavel II., Encyklika CENTESIMUS ANNUS z 1.května 1991,

2) Z příruček a odborných děl :

Rýpar, Mons.F., Sociální nauka Církve. Sursum, Brno 1991.

Ockenfels,W., Katolická sociální nauka. Zvon, Praha 1994.

Bahounek,T.J.,O.P., Křesťanská sociologie. Matice cyrilometoděj., Olomouc 1990.

Bahounek,J., Sociální učení církve. Petrov, Brno 1991.

Bahounek,T.J.,O.P., Církev a sdělovací prostředky. Příspěvek k pastorální sociologii. Matice cyrilometod., Olomouc 1992.

Bahounek, T.J.,O.P., Sociologie politiky. Matice cyrilometod., Olomouc 1992.

Bahounek,T.J.,O.P., Sociologický systém sociální nauky Církve. Habilitační práce CMTFÚ Palackého, Olomouc 1994.

Bahounek,J. Politické myšlení sv.Tomáše. Masarykova univerzita, Brno 1995.

Martinek,C., Katolická sociální nauka. Skripta teologické fakulty, České Budějovice 1992.

Spiazzi,R.,O.P., Sociální kodex církve. Sursum, Tišnov 1993.

Schooyans, M., Úvod do sociálneho učenia Cirkvi. Spes, Bratislava 1993.

Hofírek,S., Perspektivy lidskosti. Nový společenský řád ve světle papežských encyklik, Scriptum, Praha 1992.

Höffner,J.,kardinál, Hospodářský řád a hospodářská etika. Směrnice katolického sociálního učení. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1995.

Spieker,M., Katolická sociální nauka a sociální tržní hospodářství. Česká křesťanská akademie, Praha 1996.

 

2. Jak se vyvíjela křesťanská sociologie ?

Křesťanská sociologie se soustavně rozvíjí od druhé poloviny 19.století, a to souběžně s rozvojem celé sociální nauky Církve a "moderní" sociologie. Sociální nauka Církve má pro svůj zprostředkovací ráz mezi evangeliem a běžným životem lidské společnosti zapotřebí neustálého přizpůsobování měnícím se okolnostem, podmínkám a poměrům (EN, 29). Proto také prošla během doby vývojem. Zprvu byla jejím předmětem tzv. sociální otázka, neboli souhrn hospodářských a jiných společenských problémů, které vznikly v Evropě a severní Americe v důsledku průmyslové revoluce. Postupně však sociální otázka nabyla světových rozměrů a stala se mnohem složitější (LE, 2, SRS, 9).

Na vývoji sociální nauky Církve dlužno zvláště podtrhnout, že se při veškerém svém usoustavnění a vnitřně velmi soudržném ucelení nikdy nezúžila na uzavřenou soustavu. Naopak si uchovává živou vnímavost vůči změnám a tím i schopnost odpovídat na nové otázky a na způsoby, jakými jsou kladeny.

Rozdíly v metodologickém postupu a stylu, které jsou patrné v různých sociálních dokumentech Církve nejsou na úkor podstatné totožnosti a jednoty sociální nauky Církve.

 

Církev zdůrazňuje vůči státní autoritě své vlastní oprávněné pole působnosti a vlastní pravomoc hlásat svou sociální nauku k dobru a spáse lidí (GS, 76).

Kromě okruhu svých věřících poskytuje Církev svou sociální nauku všem lidem dobré vůle. Zdůrazňuje, že její základy odpovídají požadavkům zdravého rozumu (GS, 63), zdokonaleného světlem evangelia.

Původ sociální nauky Církve spočívá v samotném spásném a osvoboditelském poslání Ježíše Krista a jeho Církve (LE, 3).

Ježíš Kristus ukazuje, že pravá důstojnost člověka spočívá v duchu osvobozeném od zla a obnoveném jeho výkupnou milostí. Četná místa v evangeliu ukazují, že Ježíš je vnímavý vůči důstojnosti a právům lidské osoby, jakož i vůči potřebám těch nejslabších a nejubožejších, kteří jsou obětí nespravedlnosti.

V evangeliu jsou obsaženy základní pravdy, které pronikavě utvářely sociální myšlení Církve během jejího putování dějinami. Kristus např. prohlašuje a potvrzuje zásadní rovnost a důstojnost všech lidských jedinců, mužů a žen, bez rozdílu národnosti a rasy, kultury, politické příslušnosti či sociálního postavení. V jeho poselství je též obsažen pojem člověka jako bytosti svou přirozeností společenské.

Od prvních staletí sleduje Církev ve svém sociálním učení použití a rozvíjení evangelních základů. Pohybuje se v rámci dílčích soustav občanské společnosti, které se snaží kultivovat v duchu spravedlnosti a lásky. Odedávna spojuje svou evangelní činnost s různými charitativními a společenskými úkoly. Církevní Otcové jsou známí jako neohrožení obhájci chudých a utiskovaných, ale také jako původci různých podpůrných zařízení (nemocnic, útulků pro poutníky, sirotky, přestárlé a opuštěné lidi) a společensko-kulturních snah, které zahájily éru nového humanismus zakořeného v Kristu.

Díky tomuto církevnímu úsilí byla uznána nedotknutelnost lidského života, svatost a nerozlučitelnost manželství, důstojnost ženy, hodnota lidské práce a každé osoby. Tak se přispělo ke zrušení otroctví, které patřilo k hospodářskému a sociálnímu uspořádání antické společnosti.

Zdůraznění tohoto společenského rozměru křesťanství se stává každým dnem závažnější vzhledem ke stále rozsáhlejším a pronikavějším změnám společnosti. (EN, 14)

Sociální nauka Církve má vždy snahu vnášet světlo víry a křesťanské mravnosti do skutečných společenských poměrů, zejména když je tam ponižována lidská důstojnost. Z tohoto hlediska lze vidět, že pravá povaha sociální nauky spočívá v tom, že její pokyny ohledně nějakých dějinných poměrů odpovídají etickým požadavkům evangelního poselství, jež sledují mravní proměnu jedinců a skupin k uskutečnění opravdového a integrálního osvobození.

K pochopení dějinného vývoje sociální nauky Církve je třeba proniknout do sociální a kulturní souvislosti každého jejího přínosu. Je nutno objasnit společenské a kulturní podmínky, za kterých Církev přikročila k tomu či onomu počinu. Tak vyjdou najevo i záměry, které Církev sleduje v dané záležitosti.

Zvláště je třeba si všimnout změn, které nastaly v 19. století v Evropě a v Americe v důsledku průmyslové revoluce, kapitalismu a socialismu. V nových poměrech se mnozí evropští křesťané přičinili o probuzení křesťanského svědomí vůči hrubým nespravedlnostem, které tehdy vyvstaly ve společnosti.

Lev XIII. ve svém zájmu o dělnickou otázku, tj. o bídné postavení námezdního dělnictva, vystoupil s encyklikou RERUM NOVARUM (15.května 1891). Papež podal výklad zásad, míněných jako příspěvek k vyléčení sociální nemoci, projevující se v tehdejším bídném postavení dělníků. Po výčtu bludů, které přivedly námezdní dělnictvo k nezaslouženému zbídačení, a po odmítnutí socialismu jako prostředku k vyřešení dělnické otázky, připomenul papež křesťanské učení o práci, o práva na vlastnictví, o zásadě spolupráce oproti třídnímu boji, o právu slabých, o důstojnosti chudých a povinnostech bohatých, o zdokonalení spravedlnosti láskou, o právu pracujících na zakládání stavovských sdružení či odborů.

Pius XI. se po čtyřiceti létech dalšího zprůmyslnění pokusil prohloubit znalosti, přesněji vyložit a použít mravní zákon platný na tomto poli. V encyklice QUADRAGESIMO ANNO (15.května 1931) podal povšechný pohled na průmyslovou společnost a výrobu. Zdůraznil, že kapitál spolu s prací má přispívat k hospodářskému rozvoji. Stanovil podmínky pro společenského řádu. Upřesnil nově vznikající úkoly, aby se mohlo čelit velkým změnám, které přináší rozvoj hospodářství a socialistického hnutí. Ukázal, že společenské protiklady lze překonávat pouze v duchu zásady solidarity a spolupráce. Varoval před zneuznáváním svobody sdružování a podnikání, které může ohrozit výsledky spolupráce.

Pius XII. v četných rozhlasových poselstvích upřesnil, vymezil a zdůvodnil eticko-společenské zásady zaměřené na obnovu společnosti po druhé světové válce: všeobecné určení statků a právo na jejich užívání, práva a povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů, úloha státu v hospodářství, potřeba mezinárodní spolupráce k uskutečnění větší spravedlnosti a míru, obnova právního řádu, který by se mohl stát normou pro vztahy mezi třídami a národy, dále spravedlivá rodinná mzda.

Jan XXIII. odpověděl na změněné poměry, ve kterých se sociální otázka, dříve omezená na námezdní dělnictvo, rozšířila na zaostalé země (MATER ET MAGISTRA, 15.května 1961). Odhaluje hospodářské nerovnosti mezi různými odvětvími ve společnosti, ale i mezi různými národy a zeměmi. Objasňuje otázku přelidnění zejména mezi zaostalými národy. Uprostřed závodů světských mocností ve zbrojení vyzývá k budování míru mezi národy a státy na základě úcty k důstojnosti člověka (PACEM IN TERRIS, 1963).

Druhý vatikánský koncil (1962-1965) znamenal pronikavou změnu ve vývoji sociální nauky Církve. Otcové na koncilu totiž jasně vyjádřili nové vědomí křesťanů o způsobu, jak být opravdovým společenstvím věřících a Božím lidem (GAUDIUM ET SPES). Představili světu živější pojetí člověka, společnosti a hlavně hospodářství. Tento výklad společnosti způsobil zásadní obrat ve vývoji sociální nauky tím, že se vymaňuje ze vzájemně propojených společensko-hospodářských důvodů dvou hlavních soustav - kapitalismu a socialismu, a otevírá se novému pojetí, které sleduje dvojí dosah rozvoje: ohled na lidské potřeby hmotné povahy, ale i na požadavky člověka po stránce intelektuální, mravní, duchovní a náboženské, neboť obojí tvoří u člověka nedílnou jednotu (GS, 64-65). Tak je v sociální nauce posílen důraz na člověka, který zůstává cílem, podmětem a nositelem hospodářského rozvoje společnosti v celém světě.

Pavel VI. citlivě odpověděl na stupňující se vědomí společenské nerovnosti, vedoucí k nespravedlivému upřednostňování vyspělých národů na úkor národů zaostalých encyklikou POPULORUM PROGRESSIO (26.března 1967). Papež předkládá rozvoj jako přechod od méně lidských životních podmínek k podmínkám lidštějším. Méně lidské podmínky trvají tam, kde jsou hmotné a mravní nedostatky a vládne utiskování bezohledné k důstojnosti druhých, k uznávání nejvyšších hodnot a Boha. Papež vyzývá k přechodu k lidštějším podmínkám. Tento přechod se ale nesmí omezovat na ryze časné rozměry. Naopak musí podněcovat teologické zhodnocení jak osvobození od nespravedlnosti, tak ryzích hodnot, bez nichž není možný opravdový rozvoj společnosti.

O čtyři léta později vydal Pavel VI. apoštolský list OCTOGESIMA ADVENIENS (1971). Zhodnotil výsledky působení sociální nauky Církve za osmdesát let od vydání RERUM NOVARUM. Především ale pravdivě zrcadlí závažné společenské úkoly zejména v tzv. post-industriální společnosti. Ve svých výhledech směrem k budoucí společnosti upozorňuje na slepou uličku rozvoje, která se nabízí v různých svůdných společenských utopiích a ideologiích.

Jan Pavel II. se vrátil k úkolům sociální nauky Církve o deset let později encyklikou LABOREM EXERCENS (14.září 1981). V polovině 70.let se totiž projevily příznaky rozsáhlé hospodářské krize, zaviněná rozpory v mezinárodní měnové a hospodářské soustavě. Hlavním z těchto příznaků bylo nadměrné zvýšení cen ropy. Zaostalé národy se začaly dožadovat oproti vyspělejším národům nového měnového a obchodního uspořádání, které by více bralo ohled na práva chudých národů a také spravedlivě rozdělovalo světový důchod. Tak nastala krize v mezinárodní dělbě práce a v celém světovém hospodářství. Papež v této chvíli zdůraznil, že hlavní klíč k řešení celé sociální otázky spočívá v lidské práci (LE, 3). Lidská práce představuje rozhodující vztažný bod pro rozbor všech závažných společenských úkolů. Papež navrhuje přehodnocení hospodářského uspořádání podle práce. Takové přehodnocení v sobě zahrnuje rovnoměrnější rozdělení nejen důchodu a bohatství, ale též samotné práce, aby se totiž dostalo zaměstnání všem. S ohledem na tento cíl se má pomáhat společnosti, aby přijala požadavek umírněnosti ve spotřebě a lépe si osvojila ctnost střízlivosti a solidarity, jakož i ochotu přinášet oběti nutné k překonání krize.

Dvacet let po vydání encykliky POPULORUM PROGRESSIO se Jan Pavel II. vrátil k otázce společenského pokroku národů a vydal okružní list SOLLICITUDO REI SOCIALIS (30.prosince 1987). Sleduje zde dvojí: předně rychle se měnící společenské poměry ve světě, za druhé smysl, podmínky a požadavky takového rozvoje společnosti, aby byl důstojný člověka. Třebaže se zrychlují společenské změny ve světě, probíhají nevyrovnaně. Mnohé národy zvláště na Jihu, které jsou stále početnější, zaostávají za vyspělejšími. Zvětšuje se propast mezi Severem a Jihem, a sílí rozpory mezi východním a západním blokem. Vyspělejší národy poskytují jen velmi omezenou pomoc národům zaostalým. Pokud jde o rozvoj, je rozdíl mezi neomezeným pokrokem a pravým rozvojem. Opravdový rozvoj se nemůže omezovat na rozvoj hmotných statků a služeb, tedy něčeho, co člověk vlastní, nýbrž musí přispívat k plnosti člověkova "bytí". Tak se ukazuje mravní povaha opravdového rozvoje. Člověku na cestě k jeho rozvoji stojí některé překážky, které někdy nabývají věcného rázu - struktury hříchu.

Stoleté výročí vydání encykliky RERUM NOVARUM zastihlo svět uprostřed pronikavých společenských změn. Šlo především o rozpad východního bloku. To potvrdilo původní varování Lva XIII. o bezvýchodnosti socialistického hnutí řešit sociální otázku. Jan Pavel II. vydal encykliku CENTESIMUS ANNUS (1.května 1991). Především v ní zhodnotil přínos RERUM NOVARUM k řešení sociální otázky. Ukázal na pokus marxistického socialismu, který se marně snažil řešit sociální otázku násilným bojem. Ukázal i na to, že pádu těchto mocenských bloků bylo dosaženo nenásilným působením lidí, kteří vždy odmítali podrobit se moci násilí a dokázali postupně nalézt účinné prostředky k tomu, aby podali svědectví pravdy (CA, 23). Druhou příčinou pádu socialismu byla nevhodnost hospodářské soustavy. Nešlo jen o technickou a organizační záležitost, ale spíše o porušování lidských práv v hospodářském podnikání a ohledně vlastnictví, jakož i hlubokou duchovní prázdnotu, vyvolanou ateismem (CA, 24).

Ačkoli samotný dějinný vývoj ukázal bezvýchodnost socialismu pro řešení sociální otázky, přesto sociální otázka nadále trvá. Nabývá však složitější podoby a celosvětového rozměru: stupňující se rozpor mezi vyspělejším Severem a zaostalejším Jihem, přelidnění v některých zemích, znehodnocování okolního životního prostředí. I když papež klade důraz na právu člověka na soukromé vlastnictví, přesto připomíná společenské poslání vlastnictví. Vždyť celá okolní příroda je původně svěřena do správy celému lidstvu a k jeho prospěchu.

Třebaže křesťanská sociologie prochází vývojem podobně jako celá nauka Církve, přesto si vždy v sobě uchovává některé trvalé principy a hodnoty. A v těchto základních hodnotách se v křesťanské sociologii neustále udržuje stálá a nepřetržitá souvislost.

 

Které principy a hodnoty jsou trvalé?