Výrobní hospodářství vychází naopak od výrobní činnosti a prosazuje výrobu většího množství výrobků a služeb než je požadováno.

Peněžní hospodářství je typ hospodářství, které si potřebné statky a služby opatřuje koupí.

Naturální hospodářství je typ hospodářství, které si potřebné statky opatřuje přímo, je zemědělské, těžební, aj.).

Místní, domácké hospodářství je typ hospodářství, kde se statky a služby opatřují v místním okruhu.

Národní hospodářství je typ hospodářství je výroba a výměna statků a služeb omezena na rámec národních (často současně státních) celků.

Mezinárodní hospodářství je typ hospodářství, které přesahuje rámec jednoho národa (a často i státu).

Světové hospodářství je typ hospodářství, které zahrnuje národy a státy celého světa.

Ve skutečnosti jde u těchto typů jen o logické modely. Ty se v běžném životě nevyskytují v čisté podobě, nýbrž bývají smíšené. Složitost hospodářského dění je v nich zjednodušena na základní znaky. Jsou to jen prostředky k poznání skutečnosti. Skutečnost je však daleko mnohotvárnější a nikdy nelze docela obsáhnout logicky vytvořeným typem.

Někteří znalci hospodářství hovoří o stupních hospodářství. Přitom se vyjadřují tak, jako by hospodářství naturální, peněžní, aj. byly skutečné "stupně" a jako by hospodářský vývoj společnosti postupoval těmito "stupni" od nižšího k vyššímu. Takový způsob vyjadřování svádí k mylné domněnce, že hospodářství národa má v určité době zcela vyhraněný a jednotný ráz. Zhola mylná je pak domněnka, že hospodářský vývoj v různých národech, státech a zemích má vždy jediný směr, jako třeba od naturálního přes výrobní k peněžnímu. O hospodářských "stupních" lze smysluplně hovořit jen tehdy, chápeme-li je jako abstraktní modely, které ve zkratce vyjadřují souhrn hospodářských poměrů v té které době se nejčastěji vyskytujících. Pomocí těchto "stupňů" lze vyjádřit některá místní a dobová zaměření, ale nikoli obecný směr vývoje.

 

Jak je uspořádáno hospodářství ?

Cílem každé hospodářské soustavy je blahobyt člověka a celé lidské skupiny. Odpovídá tedy potřebám člověka. Co je to potřeba? Potřeba je stav struktury, který se vyznačuje nedostatkem podmínek k udržování a fungování daného skladebného celku. Pojem potřeby tedy zahrnuje směřování k uspokojení. V tomto smyslu je potřeba zdrojem pohybu. Neuspokojení potřeb způsobuje zklamání z bezvýchodnosti (frustraci) a poruchu činnosti, v krajním případě zánik dané stavby. Potřeby lze chápat buď ve smyslu předmětném (objektivním) nebo ve smyslu podmětném (subjektivním) Potřeba je objektivně nutnost či přiměřenost získat nějaký statek nebo službu; subjektivně je to pocit a poznání nedostatku. Toto cítění a poznání nedostatku je provázeno touhou odstranit nedostatek. Tak potřeba tvoří základ zájmu. Zájem vyjadřuje rozpor mezi potřebou a jejím uspokojením.

Lidské potřeby je možno členit předně na biologické (pohlavní pud, pud sebezáchovy), společenské (snaha o sdružování) a kulturní (touha po poznání, po souladu a dokonalosti); za druhé na základní a rozvojové. Základem druhého rozlišení je uspořádání a účinek činnosti. Základní potřeby jsou spojeny s nedostatkem. Mohou být uspokojovány jen v nějakém fyzickém nebo společenském prostředí. Konečným účinkem neuspokojení základních potřeb je frustrace (zklamání z bezvýchodnosti) a zánik. K základním potřebám patří potřeby fyziologické, potřeba bezpečnosti, sebeuskutečnění, aj. Potřeby rozvoje nezávisejí na fyzickém a společenském prostředí. Nejsou dočasné, nýbrž trvalé. Neuspokojení rozvojových potřeb nezpůsobuje zklamání z bezvýchodnosti (frustraci). Jejich účinkem je umocnění vlastní činnosti (Maslow 1954).

Člověk je veskrze ovládán a proniknut zaměřením k vlastnímu životnímu rozvoji a zdokonalení. Má povinnost a odpovědnost rozvinout se podle svých sil a schopností, využít a zdokonalit své přirozené vlohy a nadání, a tak se stát co nejužitečnějším členem společnosti. Ta část hmotných statků, které je nezbytná k naplnění rozvoje mravní osoby, patří k osobním životním potřebám. Míra hmotných statků, patřících k životu přiměřenému jistému stavu, závisí také na příslušných dobových společenských poměrech: někdy patří k životním potřebám to, co jindy bývalo přepychem. Životní potřeby nejsou nedělitelným množstvím. Pokaždé se k nim může něco přidat, aniž se překročí míra. Avšak může se z nich také někdy ubrat, aniž utrpí škodu blahobyt odpovídající nějakému stavu. V době, kdy převládá přiměřený blahobyt, může být také mnohé povoleno a neutrpí tím spravedlnost, třebaže se zdá, že pohodlí je značné a způsob život volnější. Pokud však trpí široké vrstvy společnosti nedostatkem, pak pohodlí a zábava je závažným porušením sociální spravedlnosti.

K potřebám člověka náleží také značná míra životní jistoty. Člověk sice má myslet i na příští den, ale s jistým omezením a rozumnou důvěrou v Boří prozřetelnost. Umírněné myšlení na nejbližší budoucnost vyplývá z opatrnosti. Snadno se však může zvrhnout v holou starost, projevující se křečkovitým ukládáním zásob. Šetrnost člověka, který chce rozmnožit své dílo a zvětšit podnik, je opodstatněné. Nejedná však správně, kdo příliš myslí na budoucnost, žije pouze pro hromadění přebytku a nedopřeje si ani to, na co má spravedlivý nárok.

Na čem se zakládá hodnota v hospodářství ?

Hodnota statku (nebo služby) vzhledem k lidským potřebám se zakládá na jeho užitečnosti či možnosti uplatnění, upotřebení. Bývá vyjádřena srovnáním jednoho statku s jinými statky. Nějaký statek má pro člověka hospodářskou hodnotu teprve tehdy, když pozná jeho vnitřní upotřebitelnost (rozum) a snaží se ho dosáhnout (vůle). Teprve pak jej poměřuje podle svých potřeb. Zvažuje, do jaké míry je pro něho získání tohoto statku spojeno s užitkem. Tak vzniká pojem hodnoty. Hodnota tedy není neproměnlivá vlastnost statku. Je to poměrná veličina. Je to výsledek srovnání mezi statkem, jehož člověk chce nabýt, a tím, co za něj má dát nebo vykonat. Úsudek o hodnotě téhož statku se liší podle různých poměrů, v nichž se nachází ten, kdo statek hodnotí. Proto je třeba jasně rozlišovat důvody, které mají vliv úsudek člověka hodnotícího statek.

Z různých statků mohou mít hospodářskou hodnotu jen ty, které člověk nenachází v libovolném poměrně neomezeném množství. Pokud je nějakých statků takové množství, že s nimi člověk nemusí šetřit, tedy nelze hospodářsky vyjádřit jejich užitečnost. Když se člověk nemusí obávat, že neuspokojí například potřebu dýchání, kdyby část vzduchu zmizela, tedy nelze tento statek hospodářsky zhodnotit.

Sama směna statků není samoúčelná, nýbrž je člověku prostředkem k dosažení statku, kterého je mu třeba. Směna by nenastala, kdyby statek neměl jisté vlastnosti, kvůli kterým se ho člověk snaží získat. Proto hodnototvorná podstata statku spočívá ve vlastnosti, která činí statek vhodným k uspokojení nějakých potřeb člověka. Při hodnocení statku se tedy berou v úvahu dvě hlediska: užitečnost statku a vzácnost statku.

Když hodnotíme statek podle toho, jaký význam má pro spotřebu, tedy mluvíme o spotřební hodnotě. Pokud měříme hodnotu statku množstvím jiných statků, které za něj lze dostat, přikládáme mu směnnou hodnotu.

Sledujeme-li, jak člověk hodnotí nějaký statek pro vlastní potřeby a jak ho hodnotí pro směnu, resp. jak člověk jako subjekt dochází k úsudku o hodnotě, potom hodnota takto zjištěná je subjektivní. Pokud přikládáme hospodářskou hodnotu pouze statkům, které jsou způsobilé k uspokojení potřeb a nenacházejí se ve světě v libovolném množství, vyplývá z toho, že o výši subjektivní hodnoty rozhoduje důležitost potřeb a množství statků, které má člověk k dispozici. Jestliže vyjdeme z předpokladu uzavřeného hospodářství, kde bude mít hospodář určitý počet téhož statku (např. 30 kusů plátna), jehož může použít k uspokojení různých potřeb (na prádlo, na oděv, na ručník), a všechny tyto potřeby bude mít a všechny by mohl danými statky uspokojit; ale potom ztratí část statků, takže se mu jich nedostane k uspokojení všech potřeb. Hospodář je tedy nucen vybrat z nich nejdůležitější potřeby. Dané statky se pak stanou vzácnějšími, získají větší hodnotu, a to podle poslední potřeby, k jejímuž uspokojení ještě stačí. Podle nejnižšího užitku, který ještě mohou přinést, omezeného daným množstvím statků. Hospodář bude hodnotit statky podle užitečnosti, jakou přikládá poslednímu upotřebení. Tomuto užitku říkáme hraniční, krajní či mezní užitek. Hodnota všech exemplářů se řídí podle užitku, jaký poskytují uspokojením nejméně pociťované potřeby, na niž ještě stačí. Že tomu tak skutečně je, to shledáváme, když máme nějakých předmětů mnoho, takže s nimi nešetříme. Používáme jich k potřebám, k nichž bychom jich jindy nepoužili - čili hodnota těchto předmětů u nás klesla. Pokud může více statků naráz sloužit jen jediné potřebě, pak platí hraniční užitek pro hodnotu celku. Ztratíme-li jednu rukavici nebo botu, ztratí hodnotu i ta druhá. U výrobního prostředku se hodnota řídí podle mezního užitku výrobku, nikoli naopak. Hodnota stroje se řídí podle toho, v jaké míře a jakosti může sloužit uspokojení potřeb svými výrobky. Hodnota pozemku se řídí podle plodů, které vydá. Pro subjektivní hodnocení je tedy rozhodující množství statků a důležitost poslední potřeby, která jimi ještě může být uspokojena a tvoří mezní užitek statků.

Naproti tomu směnná hodnota, spočívající ve způsobilosti statku, je v předmětu samém, je objektivní. Mírou směnné hodnoty je množství statků, které lze za nějaký statek dostat. Spočívá-li směnná hodnota v tom, že nějaká věc stoupá nebo klesá v hodnotě, je tato hodnota poměrnou dokonalostí statku a závisí především na nabídce a poptávce. Má-li směnný hodnota nějakého statku stoupat nebo klesat, potom je třeba splnit několik podmínek:

- předně, aby se statek objevil na trhu, neboli aby zde byli ti, kdo tento statek nabízejí a jiní, kteří ho hledají;

- dále, aby se dělo srovnání mezi statkem z jedné strany nabízeným a hledaným ze strany druhé;

- potom, aby se přihlíželo k velikosti nabídky a poptávky;

- konečně, aby se přihlíželo k ochotě přání výměny z obou stran.