Vzdělávací politika demokratického státu usiluje o vytváření a používání vhodných prostředků k vyrovnávání a slaďování těchto vlivů.

Jaký cíl sleduje vzdělávací soustava ? Sociologové uvádějí jako její cíl přípravu na povolání, předávání kulturních obsahů a utváření životního názoru jedince jako osobnosti a mravní bytosti (Alan 1974), dále usnadnění začlenění jedince do společnosti (Kaláb 1983). Ve skutečnosti je však provádění tohoto cíle vzdělávací soustavy silně ovlivněno celkovým zaměřením politiky státu. Přitom komunisté a socialisté zdůrazňují poskytování vzdělání všem příslušníkům společnosti na základě rovnosti všech lidí, a to zdarma, totiž placené ze státního rozpočtu; ve skutečnosti upřednostňují přístup ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání členů komunistické strany a jejich rodinných příslušníků, a dále fyzicky pracujících k vyššímu vzdělání, a stěžují přístup ke vzdělání ostatním občanům a zvláště těm, kdo odmítají komunismus (Potůček 1995). Liberálně zaměřený stát prosazuje vzdělání všem nadaným jedincům, ale z rozpočtu hradí školské vzdělání jenom na nižších stupních. K dosažení vyššího vzdělání musí mít jedinec peníze, které získá od dobrodince, půjčkou, úvěrem aj. Křesťanský solidarismus prosazuje poskytování vzdělání všech příslušníků společnosti bez rozdílu vyznání, původu majetkových poměrů, atd., a to na nižších stupních zdarma, totiž hrazené ze státního rozpočtu, kdežto na vysokých školách se spoluúčastí studenta, který si má na studium částečně přispívat (z úvěru, půjčky, aj.), zčásti jej hradí stát.

 

3. Politika sociálního zabezpečení

Soustava sociálního zabezpečení je soubor právních, organizačních a hospodářských prostředků a zařízení s cílem vyrovnávat nepříznivé společenské důsledky (především chudoba) různých událostí a okolností, ohrožujících uznávaná lidská práva, nebo takovým věcem předcházet. Sociální zabezpečení sleduje odvrácení toho, aby se jedinec či rodina dostali do životních podmínek neslučitelných s důstojností člověka, a vytváření příznivých životních podmínek.

Jakou úlohu při tom plní jedinec, církev, stát a trh ?

Socialistický stát prosazuje plošné sociální zabezpečení, přičemž se toto zabezpečení stává prostředkem kontroly a donucování jedince státu; úloha jedince a trhu je potlačována. Liberální demokracie buduje soustavu sociálního zabezpečení především na odpovědnosti jedince a trhu (zvláště na trhu dobrovolného sociálního pojištění a na trhu sociálních služeb poskytovaných za úplatu), a v menší míře se uplatňuje také stát. Soustavy sociálního zabezpečení mohou být hrazeny z veřejných prostředků opatřovaných daněmi (anglická soustava podle Beveridge) nebo z pojišťoven zabezpečených pojistnými splátkami pojištěnců (německá soustava podle Bismarcka). Křesťanský solidarismus zdůrazňuje solidárně tržní přístup, který znamená těsné spojení trhu se státem a s církví, přičemž se klade důraz na odpovědnost každého jedince za to, aby se svým přičiněním spolupodílel na sociálním zabezpečení sebe a své rodiny. Církev stojí od svého založení Kristem na straně chudých, utiskovaných a postižených. Na rozdíl od státního a tržního působení, které během doby dosáhlo převahy v politice sociálního zabezpečení, a snaží se přitom řídit zásadami sociální spravedlnosti (např. v otázce chudoby, do které se člověk dostal vlastním zaviněním), působení církve zde bude vždycky nenahraditelné, protože vedle zásady sociální spravedlnosti prosazuje ještě zásadu sociální lásky.

V politice sociálního zabezpečení se střetá dvojí pojetí: buď plošné rozdělování dávek všem za cenu plýtvání a oslabování vědomí odpovědnosti jedince za zabezpečení sebe a své rodiny, nebo výběrové rozdělování dávek nejvíce postiženým lidem za cenu zřízení nákladného úřadu pro vybírání těchto postižených, jejich sledování spotřeby udělených dávek, a poté, co pomine jejich chudoba, opětné vyražení z výběru. Církev stojící na straně chudým dává ve svém sociálním učení přednost umírněnému plošnému rozdělování dávek. Umírnění spočívá v namátkové kontrole užívání rozdělovaných dávek a v případě zjištění zneužívání zastavit zákonnými prostředky výplaty dávek.

Závažnou otázkou vyspělé společnosti je celkové stárnutí obyvatelstva. Následkem toho roste poměr počtu příjemců starobních důchodů k počtu hospodářsky činných obyvatel. Většina států se při hrazení starobních důchodů řídí zásadou, že příspěvky na starobní pojištění, placené hospodářsky činnými obyvateli, jsou ve stejném roce vyplaceny starobním důchodcům. Přitom vyvstává otázka spravedlnosti, zda se totiž danému pokolení spravedlivě vrátí nebo nevrátí částky placené na starobní pojištění. Zvýšením zákonné hranice odchodu do důchodu se sice sníží poměr důchodců vůči pracujícím, ale uvedená otázka spravedlnosti se tím neřeší. Ke spravedlivému řešení by bylo zapotřebí přejít od uvedené zásady hrazení starobních důchodů k jiné zásadě, že si fond starobního pojištění začne vydělávat sám na sebe vydělávat. To by vyžadovalo užít příspěvky na starobní pojištění jako kapitálové vklady s dlouhodobými výnosy, které budou spotřebovávány pro vyplácení starobních důchodů, až na ně dnešní plátci uplatní nárok. Tento postup je náročnější, ale řeší se v duchu sociální spravedlnosti. Z hlediska křesťanské sociologie však nelze zanedbat ani požadavek na uplatnění sociální lásky. Tím se nemyslí nějaká rozplývající se změkčilost ani ulpívání v citech, nýbrž tvořivá láska, jaká u nás vystupuje z kulturních kořenů našeho národa, od sv. Cyrila a Metoděje, totiž láska mající základ ve svrchované Lásce Boží. Bez této lásky nebude nikdo ve společnosti náležitě zabezpečen, a každý budovaný dům bude zamřížovaný.