1. Rodinná politika státu se liší podle chápání cíle a měřítek, sledovaných touto politikou.

Socialistický (nebo sociálně-demokratický) přístup chápe rodinu jako zařízení přetrvávající z minulých hospodářsko společenských zřízení. Jednotlivec se podle toho postupně oprostí od závislosti na rodině. Úlohu rodiny pak převezme státní zařízení. Socialismus se snaží "vyvlastnit" rodinu. Měřítkem rodinné politiky je zde rozsah a dostupnost veřejných služeb, nahrazujících původní úlohu rodiny.

Liberální výklad uznává zařízení rodiny jako vhodné prostředí k uspokojování rozličných životních potřeb jedinců. Proto daný výklad upřednostňuje rozmanitost rodinných útvarů, odvíjejících se podle měnících se životních názorů a stylů jedinců: od "manželství na zkoušku" až po "manželství dvou homosexuálů, osvojujících si děti". Tento výklad v sobě ukrývá posun směrem "privatizaci" rodiny.

Křesťanský solidarismus uznává rodinu jako základní buňku společenského života. Současně bere rodinu jako neměnné zařízení, vyrůstající ze svátostného manželství muže a ženy. Pro svou nezastupitelnost při plození dětí, mají rodiče přirozené právo a povinnost pečovat o děti a vychovávat je. Pozitivním měřítkem odpovídajícím tomuto pojetí je stálost rodiny jako společenského zřízení a soulad jejích jednotlivých společenských úkolů. Stav rodiny je možno upřesnit záporným měřením, rodiny lze měřit např. rozvodovostí, počtem dětí v úplných a neúplných rodinách, podílem dětí narozených mimo manželství, aj.

Zatímco socialistický stát nátlakem vyvlastňuje rodinu, ve spotřební demokracii nastává výprodej rodiny: nastupuje "všemocná" vláda peněz a spotřeby. A tím se zaprodává a zotročuje většina rodin. Socialistický stát v českých poměrech zahájil své působení vyvlastněním rodin, ale pak byl na oplátku vyvlastňován rodinami (Možný, 1991). Kde se totiž stát nezakládá na úctě k manželské rodině a dodržování přirozených práv rodiny a její podpoře, tam je daný stát podkopán jedinci vytrženými ze svých rodin a mravně vykořeněnými.

 

2. Vzdělávací politika

Rozšíření vzdělání se často dává do souvislosti s procesem zprůmyslnění. Jednotlivé státy se po stránce vzdělání liší. Přesto je jistá souvislost mezi úrovní vzdělání obyvatelstva a hospodářskou vyspělostí společnosti.

Na koho se zaměřuje vzdělávací politika ? Vzdělávací politika se zaměřuje na děti předškolního věku, děti školou povinné, dospívající mládež, ale také na dospělé lidi připravující se na své povolání.

Jakou úlohu při tom plní jedinec, církev, stát a trh ?

Snaha lidí o vzdělání vyplývá z přirozené touhy člověka po poznání. Tato snaha se však sama o sobě snadno nenaplní: jen dobří vychovatelé umí tuto snahu člověka udržovat, povzbuzovat a rozvíjet.

Církev se odedávna uplatňuje ve vzdělání šířením Písma svatého, podporováním teoretické činnosti v klášterech, zřizováním klášterních knihoven, škol, seminářů, aj. Později se k tomuto úsilí církve připojil také stát, zejména při podpoře univerzit. Spolupráce církve a státu ve vzdělávání se nevyhnula jistým sporům. Církev dbá na to, aby vzdělání rozumu pomocí vědy šlo souběžně se vzděláním v oboru víry a mravních ctností. Naproti tomu liberální stát se snaží náboženské vyznání zatlačit do soukromého života jedinců a vzdělávací soustavu omezit na rozumové poznání opírající se výhradně o smysly.

Pokud jde o vliv trhu na vzdělání, ve společnosti je poptávka po pracovních silách s jistým vzděláním a vzdělávací soustava poskytuje nabídku vzdělání, přičemž se do značné míry přizpůsobuje požadavkům hospodářských podniků, úřadů, aj. společenských zařízení. V tomto ohledu lze mluvit o trhu pracovních sil, který ovlivňuje obsah a jakost vzdělávání.