Všichni křesťané se mají stavět tváří V tvář novým úkolům dneška se svědomím dobře utvořeným V duchu etických požadavků evangelia a se sociální citlivostí opravdu křesťanskou.

 

Jakými měřítky se řídit v sociální politice?

1. Ohled na důstojnost lidské osoby: Církev se ve svém sociálním působení zasazuje o všestrannost a úplnost lidského rozvoje.

Ježto má člověk přednost před věcmi, proto prvním měřítkem a normou hodnocení a jednání je důstojnost lidské osoby, která v sobě obsahuje podporování všech osobních i společenských práv, spočívajících v její přirozenosti.

Rozlišování mezi tím, co je správné a chybné, závisí tedy na shodě nebo neshodě politických rozhodnutí a programů zastávaných různými společenskými činiteli (vládami, politickými stranami, organizace, osobami a skupinami) s důstojností osoby, která je nositelkou nedotknutelných etických požadavků.

 

2. Čestný dialog: Činnost křesťanů v sociálním prostředí se musí rozvíjet ve spolupráci se všemi živými proudy, působícími v dnešním světě. Proto druhým měřítkem a normou činnosti je uplatňování čestného dialogu jako metody k nalezení řešení sociálních otázek.

 

3. Boj za spravedlnost a sociální solidaritu: Dnešní svět je poznamenán zónami bídy a jinými daleko rozsáhlejšími formami nespravedlnosti, než to bylo v minulosti (LE, 8), jako např. hladem, nezaměstnaností, rasovou a jinou výlučností, prohlubováním rozdílů mezi bohatými a chudými národy, narušováním životního prostředí lidstva vyspělými státy. Proto je důležitou normou sociální politiky ušlechtilý a promyšlený boj za spravedlnost a sociální solidaritu (LE, 20).

 

4. Příprava k osvojení si odborných znalostí: Činnost v oboru sociální politiky je především úkolem křesťanů, žijících ve světě, kteří se přitom musí nechat vést svým křesťanským svědomím. Je proto jejich povinností získat si spolu s mravní a duchovní formací i odborné znalosti, kterými by se připravili k činnosti v duchu křesťanských mravních zásad (GS, 43). Neméně důležitá úloha v tomto ohledu přísluší i duchovním pastýřům, kteří mají pomáhat laikům vytvořit si správné křesťanské svědomí a poskytnout jim světlo a duchovní sílu. Proto se duchovní pastýři musí stát dobrými znalci, zastánci a učiteli sociální nauky Církve.

 

5. Zkušenost na poli sociálním a zkušenost z víry: Příslušnost křesťanů ve světě k Božímu lidu zahrnuje v sobě dvojí zkušenost: tu, která se zakládá na znalosti přirozených společenských skutečností, a tu, která vyplývá z výkladu těchto zkušeností ve světle evangelia. Proto je důležitým měřítkem sociální politiky uplatňování dvojí zkušenosti: sociální zkušenosti a zkušenosti z křesťanské víry.

 

6. Otevřenost vůči darům Ducha svatého: Církev nepředkládá svůj vlastní model společenského života. Spíše je otevřená vůči mnohosti projektů a hypotéz pro činnost, podněcovanou charizmaty a dary, které Duch svatý uštědřuje lidem k plnění jejich poslání v oblasti rodiny, práce, hospodářství, politiky, ekologie, kultury atd. Dalším měřítkem jednání je tedy otevřenost vůči charizmatům a darům Ducha svatého při zapojeném nasazení a při členěném přístupu křesťanů k sociálním úkolům

 

7. Skutky lásky a milosrdenství: Dějiny Církve žijící v duchu Kristově jsou plné skutků sociální lásky a péče, které vcelku ukazují tvář instituce chudé, milosrdné, plně zaměřené na uskutečňování Kristova odkazu. Z tohoto sociálního uvědomění plyne poslední měřítko jednání: uskutečňování přikázání lásky a milosrdenství ve všem, co se koná. Děje-li se to v duchu evangelia, znamená to přednostní zájem o chudé (SRS, 42).

 

Jaký ohlas má křesťanská výzva k jednání na politickém poli?

Skutečnost, že Církev nevlastní ani nepředkládá svůj zvláštní model společenského života a není ani vázána na nějakou politickou soustavu, neznamená, že nemá vychovávat a vést věřící, aby si uvědomili svou odpovědnost v politickém společenství. (GS, 75)

Církev může a má posuzovat politická stanoviska, nejen když se dotýkají oblasti náboženské, ale také všechno, co má vztah k důstojnosti a základním právům člověka, k obecnému dobru a k sociální spravedlnosti. To jsou záležitosti, které mají mravní dosah, pojímaný a hodnocený Církví ve světle evangelia a z titulu jejího poslání evangelizovat politický řád a tím i přispívat k jeho úplnému zlidštění. Jde tu o politiku chápanou v její svrchovaně uvědomělé hodnotě, která je úkolem celé Církve. Naproti tomu zapojování se do politické činnosti ve smyslu vážných kroků k určitým rozhodnutím, ke stanovení programů, k vedení kampaní, ke spravování zastupitelských orgánů lidu a k vykonávání moci, je záležitostí náležející laikům.

 

Jak vznikla a vyvíjela se sociální politika v českých poměrech?

A. Vznik a rozvoj sociální politiky

Jako v jiných oblastech Evropy, tak i u nás vznikaly už ve středověku různá sociální zařízení pro péči a pomoc potřebným. V naší vlasti je vznik takových zařízení spojen se jmény sv.Anežky a sv.Zdislavy. Od začátku šlo o církevní charitu, vycházející z hodnot křesťanského milosrdenství. Církev zřizovala špitály, útulky pro pocestné, pečovala o chudé. Péče o chudé vychází především z křesťanských ctností. Dodnes je to především křesťanství, které utváří mravní postoje lidí a jejich chování vůči potřebným.

Od 16. století byla chudinská podpora v rámci státu svěřena obcím a usměrňována státními pokyny. Sociální zabezpečení se rozvíjelo postupně: nejprve byly poskytovány doživotní penze vybraným důstojníkům císařského vojska a státním úředníkům zvláštním rozhodnutím císaře. Pak byla stanovena pravidla pro přiznávání penzí státním zaměstnancům (r.1771 a 1781). Od té doby neustále rostl počet zákonů, stanovujících podmínky pro přiznání penzí a různých dávek. Přitom se zvětšoval i okruh jejich příjemců: soudci, učitelé, železničáři, poštovní úředníci. Od druhé poloviny 19. století byly pro ně zavedeny také dávky v nemoci a v invaliditě, jakož i vdovské důchody. V té době se prosazují svépomocná sdružení horníků pro podporu v případě nemoci, úrazu, stáří, atd. V roce 1887 byl přijat zákon o povinném úrazovém pojištění dělníků a nižších úředníků.

B. Sociální politika v Československu

Po skončení první světové války byly v samostatném Československu přijaty zákony o podpoře v nezaměstnanosti, o osmihodinové pracovní době, o vyplácení penze válečným invalidům a pozůstalým po vojácích. Bylo zřízeno ministerstvo sociální péče a Ústřední sociální pojišťovna. Bylo reformováno nemocenské pojištění a zavedeno invalidní a starobní pojištění dělníků v soukromých podnicích (1924). O rok později získali vedle úředníků všichni dělníci nárok na placenou dovolenou. Budování soustavy sociálního zabezpečení však bylo přerváno válkou.

Po válce byl přijat zákon o národním pojištění (1948). Zákon sjednocoval různé soustavy sociálního pojištění. Byla zřízena Ústřední národní pojišťovna pracující na způsob zásobovacího hospodářství. Do zásob společně přispívali zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát. Na začátku 50.let byl způsob zásobovacího hospodaření zrušen a majetek sjednocené pojišťovny zestátněn. Od té doby se peněžní prostředky určené na sociální zabezpečování začaly přerozdělovat přes státní rozpočet.

Zestátnění národního hospodářství a státem řízený pohyb pracovních sil vedly k uměle udržované plné zaměstnanosti. Právo na práci spolu s povinností pracovat byly uzákoněny. V roce 1957 došlo k výrazné změně soustavy národního pojištění: výše dávek se začala odvozovat podle výše platu a délky zaměstnání. Dávky byly odstupňovány podle třídy zaměstnání. Až do pádu komunistické vlády (1989) už nedošlo k výraznějším změnám sociální politiky. Vyznačovala se těmito rysy:

- Celá soustava byla určena zásadou plné zaměstnanosti, přičemž práce byla vynucována zákonem. Od pracovní povinnosti se odvozovala péče o rodiny s nezaopatřenými dětmi. Byla budována síť jeslí a mateřských školek pro děti zaměstnaných rodičů.

- Stát se snažil obsáhnout všechny úkoly sociální politiky, vč. těch, které přirozeně patří lidskému jedinci, rodině, obci, dobrovolným sdružením a farnosti. Občané byli zatlačeni do postavení trpných příjemců státních služeb, o jejichž podobě a jakosti nesměli spolurozhodovat.

- Od 60.let se prosazovala soustava, odvozující nároky na dávky a služby od ideálu povinně pracujícího občana. Vedle toho rozbujela soustava sociální péče o některé skupiny, požívající různých výsad (členové komunistické strany, policie a armády).

V prvních létech po pádu komunistických zlořádů zdůrazňovali občané české republiky liberální hodnoty, totiž osobní svobodu a snahu po samostatném uplatnění se. V demokratických volbách vyjádřili souhlas s urychlenou přeměnou hospodářství podle zásad kapitalistické demokracie. Celkem stranou byly přitom ponechány otázky sociální politiky, včetně zdravotnictví a školství, jakož i otázky kulturní politiky. Proto v prvních pěti letech po pádu komunismu byla většina zastaralých zařízení v sociální a kulturní politice ponechána bez výraznější změny (Kotous 1996).

Demokratizace české společnosti byla uměle řízena z ústředí. Přitom zejména privatizace podniků přinesla rychlé a pronikavé změny. Vláda se v oboru sociální politiky zaměřila hlavně na předejití obávané nezaměstnanosti. Značné částky získané privatizací podniků byly vloženy do velkých podniků, hrozících zastavením a tím i nezaměstnaností. Tak byl "umělou zaměstnaností" dočasně vytvořen dojem úspěšnosti hospodářské přeměny české společnosti. Průběh překotných změn byl provázen četnými nespravedlnostmi a přehmaty, nemístnou shovívavostí vůči mravní uvolněnosti a rozbujelé zločinnosti. Hospodářské změny přinesly zvýšení životní úrovně hlavně úzké vrstvě společnosti. Proto při dalších volbách (1996) přibylo hlasů sociální demokracii, kladoucí důraz na zlepšení sociální politiky podle zásad socialismu. Jde o poslední vzmachy socialismu, protože jinde ve světě je sociální demokracie na ústupu. Blahobyt slibovaný socialisty a sociální demokraty se totiž bez práce nedostavuje. Přibývá však hlasů volajících po vládě "tvrdé ruky", slibující učinit veřejný život bezpečnějším. V těchto zhoršujících se společenských poměrech nabývá na závažnosti křesťanský solidarismus. Dané poměry nelze společensky zlepšit bez kulturních hodnot, zejména náboženských a mravních. Jedině křesťanské a mravní hodnoty jsou způsobilé zušlechtit a kultivovat sociální politiku ve všech jejích směrech, a současně povzbudit plodnou práci.