V čem spočívá náboženská úloha státu ?

Stát je v náboženských záležitostech občanů nezpůsobilý, avšak nikoli docela lhostejný. Povinností státu jako mravního celku je zabezpečit, aby jednotlivci a celá společnost vzdávali Bohu čest (RN, 29). Vládní pravomoc státu znamená mimo jiné také požadavek duchovního řádu a pochází od Boha. Jestliže tedy některé státy či někteří státníci ukládají zákony nebo nařizují něco, co odporuje danému řádu a Boží vůli, potom jejich zákony a příkazy nemají závaznou sílu pro svědomí (PIT, 46-49). I v demokracii, která je vládou lidu platí, že více je třeba poslouchat Boha než lidí (Sk 5,29). Vnitřní prvenství člověka nad společností vyplývá z toho, že člověk je v duchovní podstatě nesmrtelný, zatímco společnost je pouze případná síť vztahů, utkaná mezi lidskými jedinci, bez kterých by nemohla trvat.

Toto jsou sice pádné důvody k tomu, aby stát měl ve vážnosti právo náboženského svědomí, ale nesmí to vést do té krajnosti, že by byl veškerý náboženský život zatlačován jen do skrytu vnitřního života osoby. Náboženství je sice v podstatě záležitost subjektivní, duchovní, vnitřní, ale tím se zdaleka nevyčerpává. A když stát uznává svrchovanost, která je vlastní náboženské oblasti společenského života člověka, potom je ještě nutné, aby politické ústrojí státu zaručovalo a chránilo prostor pro společenský a kulturní rozvoj náboženství. Je třeba brát ohled na veřejnou oblast náboženského života občanů, která je správně podřízena obecnímu dobru.

Pokud náboženský prvek vstupuje na veřejnost, zůstává přitom také v soukromé oblasti člověka, nad kterou stát nemá žádnou pravomoc. Kdykoli se však náboženský prvek ve svých veřejných projevech dotýká dobra celé obce, je úkolem státu vzít na sebe za to odpovědnost. Stát má umožnit náboženský život svým občanům a také jej podporovat, čili sloužit mu, podobně jako má pečovat o rozvoj ostatních oblastí kulturního života člověka ve společnosti. Výraz "náboženství je soukromá záležitost" je přímý závěr ze všeobecné zásady, podle níž si státní politika a náboženství přiznávají pravomoci jen v oblasti, která jim přirozeně náleží. Z hlediska politiky státu to znamená, že mocenské ústrojí státu mají zůstávat v náboženských otázkách neutrální. Zásada neutrality státní moci zahrnuje, že osobní názory těch, kdo jednají ve jménu či v zájmu celé společnosti, nesmí mít rozhodující vliv na správu státních záležitostí. Tato zásada dále určuje způsob, jak se má chovat ustavená moc vůči náboženskému vyznání občanů (Clercq 1971).

V čem spočívá mravní úloha státu ?

Okolnost, že stát je vedle oprávněné autority také mravní útvar, je pro stát a jeho představitele především povinnost a závazek. Stát je přirozeně zcela nezpůsobilý k zasahování do vnitřní, subjektivní podstaty mravního života občanů. Pokud se přesto jedná o mravním poslání státu, tedy jde o vytváření společenských podmínek, usnadňujících a podporujících rozvoj každého občana jako člověka, jako jedince i příslušníka rodiny, národa, atd., ale na druhé straně také znesnadňujících jeho úpadek jako člověka. Občané totiž nejsou státu podřízeni ve všem, nýbrž jen v některých vymezených záležitostech. Stát však může svou vážnost u občanů zvyšovat nepřímo, zvláště prostřednictvím určitého mravně ušlechtilého státníka a jeho ctnostného a úctyhodného vystupování a jednání (Bahounek 1992c,1995).