2) Umírněná pravice,

3) Reformistická levice,

4) Revoluční levice (Eysenck 1954).

Podvojná typologie však více odpovídá tomu, že se politická stanoviska a rozhodnutí často překládají v podobě tvrzení a námitek. To má přirozený základ ve společenské, dialogické povaze člověka. Kdykoli je před veřejné mínění postaven nějaký závažný úkol, pak jeho řešení zpravidla vede ke krystalizaci mezi dvěma póly. Tzv. "střední řešení" se kloní k jednomu nebo k druhému. To neznamená, že by ve skutečnosti byly nebo měly být jen dvě politické strany, ale často se objevuje podvojnost směrů. Samotné střední postavení se v politice nevyskytuje. Střed je pouze geometrické místo, které seskupuje umírněné prvky obou proti sobě v krajních polohách stojících směrů (Duverger 1956).

Jak se politicky chovají křesťané ?

Křesťané se dosud snažili politicky razit jakousi střední cestu mezi protivnými socialistickými a liberálními směry a stranami. Dosud se však pokaždé poněkud odchýlili z této cesty, nejčastěji napravo. Tím pozbývali malou část, která se uchylovala spíše nalevo, ale většinou se zase obrátila zpět ke středu a pak se sama ustálila konzervativním středu, resp. v umírněné pravici. Doposud křesťané v politice nadávali najevo snahu o důslednost a soustavnost Vypadalo to, jakoby bylo zde šlo především o to, sdružit křesťany v samostatnou skupinu v politickém životě, kde se takto sjednoceni neustále střetávali s dvěma výstředními směry (socialismus a liberalismus); v těchto sporech se křesťané posléze většinou ocitali blíže "pravicovému", konzervativnímu postoji. V politice však není možná "střední pozice". Jde zase jen o logický model, odvozující se patrně od ctnosti opatrnosti; v určitém politickém jednání jde však o postoj, nesoucí rysy krajní nevyhraněnosti. Potom se stává, že zaujímá vůči závažným politickým úkolům nevyhraněné stanovisko, a tak neodpovídá ve shodě s dialogicky založenou povahou lidské přirozenosti. Proto je daný postoj nesrozumitelný a málo přitažlivý pro voliče. O středu se uvažuje především ve filozofii lidí "prostředních" a zkrátka "zprostředkovatelů". Pokud se křesťané představují jako "střed", dávají najevo, že uznávají skutečnost a racionalitu pravice a levice, a tím se jejich postavení stává manévrovacím "parketem" politických "tanečníků".

Křesťané mají působit ve světě jako sůl a kvas, a to ve smyslu služby člověku a společnosti. Proto se nemají vyhýbat účasti na politice. Obvinění z přílišných ambicí, z kultu moci, ze sobectví a úplatkářství, které se často vznášejí proti vládním činitelům a politickým stranám, jakož i rozšířené mínění, že politika je nutně oblastí morálního ohrožení, to vše neospravedlňuje odpor křesťanů k veřejným záležitostem (ChF, 42).

Snaha odhazovat dvoupólové modely "levice a pravice" v politicky nepřehledných poměrech je příliš zjednodušující, je nezodpovědná. Spíše je třeba takové logické modely zdokonalovat v zájmu lepšího politického přehledu člověka. Jako všichni politicky schopní občané se křesťané mají alespoň zásadně rozdělit na směr pokrokový a konzervativní (Clercq 1971).

Mají mít křesťané vlastní stranu nebo se rozptýlit mezi ostatní ?

Jistou nesnáz pro křesťanskou politiku tvoří spor o to, zda se křesťané mají semknout kolem jedné politické strany, označené jako křesťanské, nebo zda se mají přimknout k jiným politickým stranám a snažit se tam rozptýleně prosadit křesťanské zásady.

V českých poměrech, demokraticky opožděných, probíhá přerod. Jde o přerod od politického katolicismu, budovaného podle vzoru stáda s pastýřem, tedy od politické strany s okázale představovaným křesťanským programem a vedené vynikající osobností (personální politická strana) směrem k hromadným politickým stranám bez okázalého zdůraznění křesťanských hodnot v programu a názvu strany. Takový proces přechodu od personální politické strany ke straně hromadné však dosud prodělávají také jiné politické strany než křesťanské. Tento vývoj odpovídá politickému vývoji samotné demokracie.

Idealisté (Fiala 1995) se snaží tento proces urychlit a rozložit sjednocení křesťanů kolem jedné strany. Zdůvodňují to tím, že jsou to sami jednotliví křesťané, kdo mají všude vnášet hodnoty křesťanství, a tedy mají jednotlivě pronikat do všech stran a působit v nich jako křesťanský kvas. Tomuto idealistickému postoji do značné míry nahrává dnešní názor a postoj katolické církve, která se správně odmítá přiklonit k nějaké určité politické straně a věřící vlastně vyzývá pouze, aby se politicky zapojili a pak hlavně, aby šli volit a nezahazovali své právo a svobodu.

Realisté však tvrdí, že křesťané mají svědčit o Pravdě a to pravdivým způsobem, třebaže to v politice není běžné. To vyžaduje pravdivost v cílech i v prostředcích politiky. Tomu by však odporoval takový lživý postup, že by křesťan měl vstupovat do nějakých politických stran, s jejichž cíli a prostředky zčásti souhlasí a zčásti nesouhlasí, aby poté, co tam vstoupí a uplatní se, mohl prosazovat něco jiného, totiž křesťanství. Výchozí zásada křesťanského působení je pravda a láska, a to jak v cílech, tak v prostředcích (Bahounek 1991a).

Realisté navíc vědí, že výzva ke křesťanům k samostatnosti a zapojování se do různých politických stran bez okázale křesťanského zaměření předpokládá jejich vyspělost v politické kultuře. Tato vyspělost v politické kultuře však v českých poměrech většinou chybí. Naši občané, včetně křesťanů jsou politicky zaostalí a málo připravení pro používání demokracie. Český národ se v politické rovině stále chová jako dítě, které jde za tím, kdo mu slíbí rychlý a snadný blahobyt. Z hlediska sociologického je to důsledek půlstoletého udržování národa v politické nesvobodě v rámci nacistického a komunistického totalitářství.

Idealisté jsou názoru, že je třeba přivést občany k politické dospělosti pomocí šoku: hodit je do vody bez plovací vesty. V případě křesťanů to znamená zbavit je politické strany s okázale křesťanským zaměřením a vydat je neorganizované do víru politického boje. Tak mají podle idealistů křesťané rychle dospět pro používání demokratických vymožeností.

Realisté však shledávají i slabost a omezenost samotné demokracie. Vždyť právě bezbřehá demokracie umožnila ve 20.století rozmach německého nacismu, italského fašismu, ruského internacionalismu. Tatáž demokracie sice umožňuje blahobyt, ale také změkčilost, kulturní bastardizaci a zbahnilost. Přináší totiž hojnost životních prostředků a volného času, ale nedává odpovídající životní cíle a duchovní hodnoty. Potom roste počet lidí, kteří z přesycenosti a zahálky předstírají nějakou úchylku, kterou by se odlišili od okolí a pak se domáhají "lidských práv" na svou úchylnost (např. "lidské právo" na usmrcení vlastních počatých dětí, "lidské právo" na manželství osob stejného pohlaví, apod.). A tak se i ty nejvyspělejší demokracie ocitají ve slepé uličce. Demokratické uspořádání, k jehož dokonalejšímu používání chceme dospět, je samo o sobě, bez křesťanských hodnot nesoběstačné. Vyspělé demokracie jsou v procesu hledání způsobů svého obrození.

Směřuje se k dokonalejšímu uspořádání společnosti, které by v sobě obsahovalo vymoženosti dosavadní demokracie, totiž důraz na svobodu jednotlivce, s vymoženostmi, které přinášejí jiná uspořádání. Sem patří důraz na přednostní uplatnění elity vybrané na základě hodnot ducha, mravnosti a vzdělanosti, na kteroužto potřebu znetvořeným způsobem ukázal německý nacismus a italský fašismus. Sem dále patří ohled na společenskou povahu člověka a na hmotnou stránku jeho života, na což znetvořeným způsobem ukázal zase komunismus. Mnozí sociologové (Sorokin 1961,1964, Brzezinski 1993, Bahounek 1992c) odhalují nedostatečnost samotné demokracie a nutnost rozvoje smíšeného, hybridního či integrálního uspořádání. Nejde však o prosté smíchání různých hledisek, nýbrž o jejich osvícené spojení či sjednocení, duchovně a mravně založené na křesťanském integrálním humanismu.

Dosavadní pokusy o překonání omezenosti demokracie bez těchto duchovních a mravních základů vedly k hrozným důsledkům. Proto má pro další rozvoj Evropy tak nezastupitelný význam duchovní odkaz sv.Cyrila a Metoděje. Bez těchto dvou nebeských přímluvců a patronů Evropy a námi vnitřně osvojeného jejich odkazu se výstavba evropského domu dříve nebo později změní na výstavbu jedné velké věznice.

Za podmínek měnícího se uspořádání společnosti je nutno hodnotit jako nezodpovědný idealismus každý pokus odhazovat stávající pomocná zařízení na politické budově evropského domu. K těmto pomocným prostředkům tradičně patří také politické strany s křesťanským zaměřením. Společenskou podmínkou sjednocování křesťanů ve vlastní politické straně je v českém prostředí protikřesťanské a proticírkevní zaměření nejsilnějších politických stran a většiny sdělovacích prostředků. Místo tříštění a rozptylování i tak dost nedostatečných sil je nutné sjednocování, založené na laskavé otevřenosti lidských srdcí, na odpuštění všem, kdo litují svých vin, a na osvojování si umění nalézání přijatelných ústupků.

Avšak úsilí o politické sjednocování a hledání politického středu svádí ke vzniku nebezpečných útvarů, vymykajících se normálním politickým poměrům, např. fašistická strana, dělnická internacionála (Aron 1965). Toto nebezpečí je závažné zvláště když všude zklamaly návody socialistů (včetně sociální demokracie) na bezpracný blahobyt. Úkol křesťanů: vedle vlastního politického sjednocování především objasňování a posilování přesvědčení veřejného mínění, že totiž výhradní svrchovaná moc nepřísluší žádné politické straně, nýbrž jedině státu, který jako oprávněná moc pečuje o zájmy všech občanů.

V politicky a demokraticky zaostalých českých poměrech přetrvává jednostranné pojetí politiky. Podle toho se politické strany podobají zápasníkům v aréně, a jejich činnost zápasu a nikoli spolupráci. Konečným cílem kterékoli takové politické strany je porazit ostatní strany tak, aby se vítězná strana stala jedinou stranou ve státě. Toto pojetí nebere v úvahu ani to, že kdyby se vítězná politická strana stala následkem vítězství v politickém boji jedinou stranou, pak by přestala být řádně fungující stranou. Snadno by se zvrátila by se v diktující demagogii. Rozvážný demokrat se liší od zaslepeného radikála. Radikalismus je většinou zaslepený. Postoj uvážlivého demokrata k němu je následující: nehledat tzv. "zlatou střední cestu" mezi krajnostmi, mezi "pravicí" a "levicí". Politický program, čerpající z dějin poučení, je zdůvodněným přesvědčením. Politická rozvaha překonává radikalismus - nejen "levý", fanaticky upnutý pouze na smyslovou zkušenost, čelící radikalismu "zprava", nýbrž i "pravý"; není oportunistická, ani chytrácká. Uvážlivý demokratický politik přihlíží k dané realitě, ovšem právě tuto skutečnost nebere v úvahu celou, neoddává se zaslepeně historismu, nýbrž chce a nutí dějinnou skutečnost změnit k lepšímu a spravedlivějšímu stavu. Má-li být strana opravdu stranou, musí připustit vedle sebe ještě jiné strany. Kterákoli politická strana jako politické zařízení demokracie musí mít v základu svého programu ujištění, že se hodlá začlenit do politického života společnosti jako demokratická, tozn. jako strana, dosahující míry své účasti ve vedení politických záležitostí ve státě pouze cestou rozumného zdůvodnění a postupem práva (Masaryk 1968).

Křesťan se při hodnocení nějaké politické strany přidržuje trojího měřítka:

1.Program strany: zda je ve svých cílech a prostředcích přijatelný z hlediska sociálního učení církve,

2.Postavy, které program uskutečňují: jejich osobní duchovní a mravní charakter, zkušenosti, vědomosti, umění vládnout a vnímavost ke znamení doby;

3.Praxe: dosavadní výsledky provádění programu strany, účast jednotlivých představitelů strany na provádění programu strany, osobní odpovědnost za splnění volebních slibů nebo nesplnění, atd. Pořadí uvedených tří měřítek hodnocení strany je záměrné, a je třeba je při hodnocení dodržovat.

Jakou úlohu plní politické strany ve státě ?

Politické strany představují články, které spojují mocenské ústrojí státu se společností. Svou činnost usnadňují účinnost státní pravomoci. Veřejně vyjadřují politické programy, které představují zájmy těch, které zastupují. Dále působí jako zařízení pro výchovu, zkoušení a výběr politiků, a tento výběr (elitu) nabízejí státu k uplatnění ve vládě a vládních úřadech. Nadaní členové politických stran procházejí ve stranické činnosti politickým výcvikem. Přitom získávají znalosti ohledně závažných politických úkolů, i pohotovost a dovednost k jejich řešení. Když prokáží potřebné vlastnosti při prosazování zájmů těch, které zastupují, a budou zvoleni do vedení strany, otevírá jim to cestu do mocenské elity státu (Mills 1966). Kromě toho strany kontrolují stanoviska a opatření mocenské elity ve vládě, zda a do jaké míry se shodují se zájmy společnosti, a informují o tom veřejnost (Dahl 1966).

Státní autorita není pouze účelová, ani výhradně zákonná, nýbrž je také "charizmatická". Stát odvozuje svou autoritu bezprostředně z práva, ale ne pouze, ani výhradně z práva. Vždyť stát sám je do značné míry nositelem práva. Pokud nemá být stát pouze oprávněným organizovaným násilím, musí se autorita státu podstatně odvozovat od hodnot náboženských hodnot, které stát posvěcují, dále od hodnot mravních, filozofických a vědeckých a jiných. Po mravní stránce zahrnuje státní autorita zpravidla také vážnost a úctu, kterých se nějakému státu dostává od občanů. To se však může uskutečňovat jen při soustavně doplňovaném poučení občanů o dění ve státě. Děje se to prostřednictvím výchovy ve školách, a dále svobodných sdělovacích hromadných sdělovacích prostředků.

Z podstaty samotného státu nevyplývá nutnost jeho politické moci a ozbrojené síly. Avšak případné porušování zákona některými občany či jejich lhostejnost k plnění zákonem ukládaných povinností vyvolává potřebu donucovací moci státu. Co by bylo platné státu, kdyby měl sebelepší zákony, ale nepostaral se o to, aby byly plněny. Proto je ve státě případně nutná moc, která hrozí trestem porušovatelům zákona. Tato moc nutí občany plnit požadavky zákona, a odvrací je od konání toho, co zákona zakazuje.

Zatímco vlastní autorita státu je neměnná, případná mocenská a vojenská složka státu se může měnit. Tato složka je neustále obnovována: je zbavována starých, neúčinných prvků, a doplňována novými, účinnými. Provádění různých státních nařízení a opatření se neděje samo sebou. Vyžaduje to účast lidí ve státní správě. K tomu je třeba soubor úřadů čili byrokracie. Dnešní stát se neobejde bez soustavy úřadů, třebaže toto jeho složka nepatří k jeho podstatě. Připojuje se k podstatě státu jako případná podmínka, která usnadňuje činnost státu.

Co je to byrokracie ?

Byrokracie čili úřední správa je rozumný způsob skupinové činnosti lidí. Je to vlastnost veřejné správy ve všech státech s rozsáhlým územím a početným obyvatelstvem. Úřednické ústrojí vyspělého státu překonává svou přesností, přísnou kázní a spolehlivostí dosavadní způsoby státní správy. Úřednické ústrojí usnadňuje uspořádání účelné činnosti jednotlivců a skupiny, plánování a rozpočet potřebných nákladů a výsledků a účinnosti této činnosti. Úřednické těleso jako případná složka státu je sice proměnlivé, nicméně jistá jeho část se stává poměrně ustálená. Při změně politického zaměření státu v případě volebního vítězství jiné politické strany, je obtížná výměna celého úřednického ústrojí, které je ve svých úkolech složitě členěno. Nahrazení státních úředníků vyžaduje jejich přípravu a zkušenosti, a to se nedá provést ze dne na den. Ani přes tuto závislost státu na mohutném úřednickém ústrojí, úřednická správa v podstatě netvoří stát. Úřednické ústrojí pouze vykonává to, co je rámcově v podobě směrnice vyjádřeno na ústavní úrovni.

Státně "trpná" úloha úřednického ústrojí není v rozporu s "politicko-činnou" úlohou úřednické správy. Úřednické těleso je totiž činná složka politické součásti státu. Dokládá to skutečnost dost vysokého stupně osobní nezávislosti úřednického ústrojí na střídajících se politických vládách státu; na politických stranách, které se podle volebního vítězství mění, zatímco úřednické těleso se přejímá nebo jen rozvíjí (Häusermann 1977).

Nebylo by lepší byrokracii zrušit ?

Ve vyspělé společnosti by se nedalo dosáhnout demokratických cílů dosáhnout bez úřednické správy, která je provádí. Proto domněnky o nutnosti zrušit byrokracii by znamenaly vzdát se dobrodiní, které přináší. Současně by se vytvořily podmínky pro nekontrolované rozbujení byrokracie z řad lidí nepřipravených a nezodpovědných. Úřednické ústrojí tedy nelze odstranit. Avšak je nutno soustavně zdokonalovat pohotovost, pružnou přizpůsobivost a účinnost úřednického tělesa vůči závažným společenským potřebám a požadavkům člověka (Niskanen 1971). Vždyť úřednické ústrojí státu má koneckonců sloužit člověku jako jedinci a příslušníku společnosti, a má v něm posilovat lidskou důstojnost.

Ve správně uspořádaném státě však musí platit zásada, že úřad nesmí být nikdy pouhou odměnou za zásluhy o vlast, i kdyby byly sebevětší. Ústrojí k obsazování státních úřadů musí přihlížet k tomu, kdo je k danému úřadu více způsobilý, a lze od něho očekávat, že jej bude spravovat ku prospěchu obce. V těch státech, kde jsou hodnosti a úřady rozdělovány jen jako odměny, bývají právě nejdůležitější úřady nejhůře spravovány (Bolzano 1981).

Jak čelit přebujelosti byrokracie ?

Přebujelost úřednické správy v některém státě je předně dána narušeným ústrojím pro přípravu náležitě vzdělaných a zkušených osob, jejich zkoušení v těchto vlastnostech, výběr a rozmísťování ve státní správě. To oslabuje zodpovědné a účinné plnění úkolů úřednické správy v budově daného státu. Avšak i ve státě s řádně pracujícím ústrojím k obsazování státních úřadů může docházet k poruchám v činnosti úřednické správy.

Za druhé se to děje tehdy, když úředníci ve státní správě pozbudou vlastnosti potřebné pro výkon správy: např. zestárnou, onemocní, pohorší se po stránce mravní, a když upadnou do různých neřestí, začnou místo služby panovat, místo správního poplatku za úřední výkon začnou svévolně prodávat správní úkony či se dají podplácet k provádění nezákonných správních úkonů, atd. Proto musí být ve státě náležitá kontrola úřední správy a ústrojí pro obsazování úřadů musí pohotově vysunout nevhodné úředníky a nahradit vhodnými.

Za třetí je nutná neustálá a soustavná obnova účinného působení úřednické správy ve státě. To se má uskutečňovat zvědečťováním činnosti úřednické správy pomocí doškolování a vzdělávání úředníků, zaváděním účelnějších způsobů správy, zapojováním vědeckých poradců do výkonné činnosti mocenské elity státu. Dále se to má dít posvěcováním úřednického ústrojí státu a jeho činnosti cvičením v mravních ctnostech, dále i pomocí stále širšího zapojování představitelů náboženského života společnosti jako poradců mocenské elity státu.

Co je to mocenská elita ?

Mocenská elita (Mills 1966) je jiný název úřednického ústrojí státu. Dnes se tento název běžně používá proto, aby se položil důraz na to, že státní úředníci jsou vybráni. Vybraní odborníci, kteří tvoří mocenskou elitu, jsou schopni uplatňovat moc žádoucím směrem pohotověji a účinněji než nejmasovější politické hnutí. Hlavní podmínka toho, aby nějaká mocenská elita nějakého státu byla skutečným výběrem a výkvětem národa, je vysoká úroveň měřítek, která na tyto vůdčí osobnosti klade příslušné ústrojí státu, které je vybírá, rozděluje do úřadů a vyměňuje v případě jejich ztráty žádoucích vlastností. Kdo tvoří mocenskou elitu v USA ? V polovině 20. století to byly slavné osobnosti, ředitelé velkých podniků, vojenští pohlaváři a politikové z povolání. Po odhalení nízké mravní a odborné úrovně americké mocenské elity (Hunter 1953,1956, Mills 1966), vzrostla v ní úloha odborníků, vybraných a jmenovaných americkým prezidentem. Avšak ani po této úpravě není vnitřní složení mocenské elity příliš ustálené. Proto těžiště moci kolísá mezi různými společenskými skupinami. Tato vnitřní vratkost mocenské elity je velmi závažná v Americe, ale ještě více v Evropě. Určité pojištění trvalosti demokracie tvoří senát. Avšak i tato nákladná pojistka má pouze poměrnou hodnotu. Bez nepomíjivých a svrchovaných hodnot náboženských a mravních jako měřítka výběru a obnovování mocenské elity zůstává každá moc soustavou kolektivní nezodpovědnosti (Brzezinski 1993).

 

Co ohrožuje spravedlivou občanskou společnost ?

Koncem 20. století se rozpadly v mnoha státech diktátorské režimy, jež se vyznačovaly útlakem. Začal obtížný, ale úspěšný přechod k spravedlivějšímu zřízení. Velké naděje jsou vkládány do demokracie. Nebezpečí však trvá: v létech komunistické nadvlády a už předtím byla na národech Evropy spáchána četná bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu. Hrozí nebezpečí, že se po pádu diktatury tyto pocity nenávisti a hněvu znovu vybijí, a vyvolají vážné rozpory a velké utrpení, pokud poleví morální síla a cílevědomá snaha poskytovat svědectví pravdy. Staré diktátorské režimy nejsou docela poraženy a hrozí nebezpečí jejich opětného rozbujení (CA, 22,27,29).

Po rozpadu Sovětského svazu hledají jeho zbytky a státy odpoutané ze sovětské nadvlády pevně vyhraněné zřízení demokratického zaměření. Otevřenost k světu a k různým cestám svobodného rozvoje je příznivý rys dneška, pokud je to postoj, opřený o duchovně-mravní připravenost.

Ačkoli se sociální demokraté dokázali začlenit do politiky demokratické soustavy, přesto je jejich působení u konce. Velká vítězství sociálních demokratů, která přinesla některým evropským státům blahobyt, odeznívají. Socialistické sliby bezpracného blahobytu je možno dočasně splnit na dluh, který dříve nebo později musí někdo zaplatit. Také byly dovršeny společenské změny průmyslových států, provázené vznikem široké střední vrstvy. Společenské rozpory spojené s přílišnými rozdíly v rozdělení majetku, byly v Evropě vyřešeny. Veřejnost však zase neochotně nese přílišnou závislost na nákladných úřednických ústrojích.

Velké nebezpečí spočívá ve fašismu. Jde o názor, postoj a hnutí, které přísně rozlišuje, kdo k němu patří a kdo ne, ve spojení s politickou převahou jednoho člověka či jednoho "hnutí" se silným důrazem na organizaci a vystupňování sil místo svobodných možností volby lidského jedince. Právní stát by byl docela zrušen, lidé s odlišnými názory uvězněni, menšiny vystaveny útlaku Fašismus v tomto smyslu by nemusel být provázen stejnými hroznými jevy, jaké doprovázely německý nacismus: soustavné vyhlazování. Takový fašismus může mít mnoho tváří - Mussolini či Franco, Perón či Pinochet. Odkud pochází fašismus?

Jeho hlavním rysem je náhlý příliv sil moderního průmyslového světa do společnosti, která na to není duchovně a mravně připravena a udržuje si řadu přežitků z doby, kdy postavení znamenalo všechno. Nenávidí kapitalismus stejně jako socialismus, ale je to soustava, vedoucí ke zkáze (Dahrendorf 1991).

Jak čelit tomuto nebezpečí ?

Budova státní (i světové) politiky nezbytně vyžaduje přestavbu: souhrn poměrně soběstačných jednotek (živelně se uplatňujících v různých směrech, ale přitom ke stále se zesilujícím sporům) je třeba přetvořit do souboru prvků, vytvářejících díky své vzájemné ústrojné sepjatosti jednotný celek, do jehož politiky přináší každý svůj podíl. Jestliže se neuskuteční tato přirozeně nutná přestavba, pak budou její jednotky pokračovat každá ve svém odděleném vývoji, bohatém na následky nekontrolovaného zhoubného bujení, samozřejmě různé v rozličných oblastech světa. Naproti tomu při rozvoji za podmínek ústrojného růstu se dosahuje toho, že těsné vzájemné spojení mezi rozmanitými složkami ovládá, kontroluje a usměrňuje přiměřený rozvoj každého z nich.

Co se musí přednostně provádět ve státě ?

Vzhledem k rostoucímu vlivu mocenské elity v současném státě nabývá víc a více na závažnosti zdokonalování ústrojí přípravy, zkoušení, výběru a rozmísťování osob do úřednické správy státu, dále také zdokonalování soustavné kontroly chodu státní správy a pohotového a účinného uvolňování z mocenské elity všech jejích členů, kde došlo k pokladu požadovaných vlastností. To se týká i samotných politických stran ve státě. Demokracie může být snadno oslabena příslušným nárustem úřednického ústrojí politických stran a dále růstem moci a síly nátlakových skupin. Kde se nevěnuje soustavná pozornost výběru osob do řídící správy s velkou pravomocí a jejich zdokonalování, tam prosazují průměrní až podprůměrní lidé, postrádající dobré vlastnosti mravní i odborné. Kde se navíc shovívavě přehlížejí přestupky předních politiků a státníků v jejich rodinném i veřejném působení, vede to i v oboru státním a politickém ke zkáze (Bahounek 1995).

Úřední ústrojí státu, sloužící obecnému dobru neúplně, musí sloužit plně. Ze způsobů, které k tomu vedou (Krenz 1976), jde především o následující:

- Zvýšení úrovně "sebekontroly" úřednického ústrojí, zejména soustavnou odbornou přípravou lidí, jejich vědeckým vzděláním a současně mravním zušlechťováním a kultivováním (např. i pravidelná duchovní cvičení náboženská a mravní.

- Posílení vědecké kontroly nad úředním ústrojím ze strany příslušných školních a vědeckých zařízení.

- Posílení nábožensko-mravní kontroly nad úředním ústrojím ze strany církve, rodiny, národa, veřejného mínění.

- Podporování mnohostranných vazeb mezi úředním ústrojím a politickými stranami, zájmovými skupinami a hromadnými sdělovacími prostředky (Bahounek 1992a)

- Omezení moci úředního ústrojí občanskými iniciativami, poradními výbory, komisemi, ale i pomocí nenásilné občanské "neposlušnosti".

- Vládnutí není jen věda, nýbrž také umění. Proto i v tomto smyslu je zapotřebí jisté kultivace, aby bylo dosaženo vyšší úrovně politické kultury (Bahounek 1992b).

- V neposlední řadě jde také o posvěcování státu ze strany církve i jednotlivých věřících, modlících se za stát a její představitele, o což by se stát měl ucházet (Bahounek 1992c).

Budova státní (i mezistátní) politiky se ocitá na rozcestí: buď vystupňování důrazu na člověka jako jedince nebo společnost se zákonitým vyústěním do nějakých zhoubných novotvarů a křečí, nebo obrat k nepomíjivým hodnotám a cesta ústrojného růstu s Boží milostí k vyšší, nadpřirozeně ustálenému, naprostému sjednocení, k růstu nadpřirozenému. Tyto změny neproběhnou samovolně, bez lidské účasti, nýbrž jako výsledek vytrvalého úsilí určitých politiků, soustavně si k tomu vyprošujících Boží milost. Politická výstavba společnosti přirozeně všeobecně směřuje k postupnému sjednocení a šlechtění, avšak v běžném životě je vždy náchylná k totalizačním zvratům a zhoubnému bujení. Tato náchylnost je tím větší, čím ušlechtilejší tříbení a kulturnější sjednocování je přirozenými prostředky dosaženo. Proto přirozené sjednocování světové politiky musí jít současně s vyšším sjednocováním daným Boží milostí, v modlitbě očekávanou člověkem.

V současnosti probíhá jakýsi "koperníkovský převrat" v chápání politické činnosti. Člověk přestává být spokojen s tím, aby se v tomto řádu jednalo ve stylu světa a tedy i s tím, aby se ze světa dobývalo nějaké zřízení zevně a zdánlivě křesťanské. Je nutno začít u sebe, začít samostatně myslet, žít, jednat politicky v křesťanském duchu, a tím vnést do světa život vnitřně křesťanský (Maritain 1967). Důležité stránky demokracie přirozeně zůstávají zachovány i po sblížení světových velmoci (Brzezinski 1964). Politika budoucnosti nebude spočívat v hádkách mezi dílčími skupinami s různými zájmy, ale v řešení úkolů sjednocené společnosti. Takové úkoly budou namířeny na vštěpování svědomí a vědomí společenské odpovědnosti mocenské elitě za její rozhodování a činy. To si vyžádá více členěnou soustavu vzdělávání a rozvoje kultury (Bell 1973), a to zejména na cyrilometodějských základech (Veselý, 1994). Sjednocení politické budovy Evropy a celého světa nemůže být totiž nikdy natrvalo dosaženo pouze ryze přirozenými prostředky. Další stupňování vývoje na cestě zahájené průmyslovou společností hrozí zkázou.

Po vyklizení politické scény světa rozpolceného na "Východ - Západ" se nad světem politicky a národně rozdrobeným se vznáší neblahý stín rozpolcení světa na bohatý, bílý Sever a chudý, barevný Jih (SRS, 41-42). Z hlediska narůstajícího sporu "Sever-Jih" by sjednocená Evropa jako ostrov kultury, založené na cyrilometodějských základech (Veselý 1994), měla jedinečnou příležitost k dokonalejšímu osvobození lidstva v Kristu.

Co je to ústava ?

Občanská společnost řízená zákony je složena z rozumných tvorů, kteří různými způsoby postupují ke svému cíli - všestrannému rozvoji. Podle toho je stát různě uspořádán, ustaven. Má různou ústavu. Ústava v právním smyslu se souhrn zákonů, upravující státní zřízení, výkon státní moci a zaručujících základní práva občanů. Ústava je řád, podle něhož se utváří státní vůle a projevuje státní moc. Pokud by ale někdo považoval ústavu prostě jen za první normu, podle níž se tvoří zákony druhotné, tedy by směšoval stát s odstupňovaně uspořádaným právním řádem. Avšak i první norma předpokládá už předmět, který je normou upravován, aby byl v takovém stavu, jaký odpovídá veřejnému prospěchu. A toto společné dobro nelze nikdy přehlížet. Určité státní zřízení se liší podle různých ústav

Která ústava je nejlepší?

Od Platona a Aristotela pochází třídění ústav na monarchii čili kralovládu, aristokracii čili vládu nejlepších a demokracii čili vládu lidu. Těmto třem státním ústavám odpovídají tři státní znetvořeniny: tyranie, oligarchie a demagogie. Každá z uvedených tří ústav má své přednosti a závady. Předností kralovlády je to, že je v ní možno snadno přejít k jednotnosti a řádu; vyznačuje se jednotným a pohotovým rozhodováním. Jenže právě tak snadno může sklouznout do tyranie, ke zneužívání státní moci jen k osobnímu prospěchu jedince. Naproti tomu demokracie zabezpečuje svobodu občanů, umožňuje jim spoluúčast při rozhodování a správě obecních věcí, podněcuje jejich přičinlivost a stupňuje porozumění pro veřejné záležitosti; na druhé straně se však v demokracii obtížně dosahuje jednoty vůle, dále je demokracie těžkopádná ve svých opatřeních, snadno se uchyluje k neplodným hádkám, sporům, k diktatuře politických stran, úplatkářství a modloslužbě většiny.

Nelze jednou provždy stanovit nejlepší druh státního zřízení. Nejdokonalejším útvarem občanské společnosti je sloučení všech tří ústav, tedy monarchie, zdokonalená prvky aristokracie a demokracie. Vzorný stát je takový, ve kterém se při výběru a volbě státních činitelů bere ohled stejně tak na duchovně mravní vyspělost člověka, jako na jeho vzdělání a zkušenosti, jako na jeho schopnost a nadání dobře spravovat obecní záležitosti. Ve vzorném státě je plnost vládní moci soustředěna v rukou jediné osoby, avšak na výkonu státní moci se podílejí také prvky vlády vybraných nejlepších lidí a dále také prvky demokracie. Vždyť i nejširší vrstvy společnosti se mají svým přičiněním podílet na správě veřejných záležitostí. Všichni občané zde mají právo volit své zástupce, aby tito vykonávali s panovníkem státní moc. Kromě toho mohou být jak panovník, tak ostatní vládní činitelé voleni z nejširších vrstev společnosti. Třebaže sv.Tomáš zdůrazňuje takový druh státního zřízení jako nejlepší, přesto připouští jako místně a dobově vhodnou také demokracii (Bahounek 1995).

Co je to demokracie ?

Demokracie je vláda všeho lidu, totiž všech dospělých občanů. Nositelem nejvyšší moci je lid jako celek. Lid zahrnující všechny občany je rozhodujícím činitelem jak v zákonodárství, tak ve státní ústavě, ať už projevuje svou vůli přímo, hlasováním všech občanů nebo prostřednictvím zvolených zástupců. Demokracie zásadně odmítá vládu jediné, dílčí společenské vrstvy, i kdyby to byla největší z vrstev. V demokracii mají všichni občané stejná práva. Demokracie je vláda všech v prospěch všech, nikoli jen vláda většiny ve prospěch většiny. Je sice pravda, že úmysl vládnoucích se může projevit pouze většinou hlasů, ale většina vládně nikoli proto, že je většinou, nýbrž proto, že představuje společnou životní vůli a že je současně výsledkem hlasování, pocházejícího ode všech občanů.

Co je základním zákonem demokracie? Všeobecné hlasovací právo. To zajišťuje, aby všichni občané mohli projevit svou vůli. Demokracie ovšem předpokládá, že státoprávní vyspělost občanů je na dostatečné úrovni ve všech vrstvách společnosti, aby všichni chápali poučení, jež se ohlašuje v hlasech občanů (Masaryk 1925). Vyvodit důsledky z toho všeobecně stanoveného směru je ovšem již záležitostí státníků a politiků ve státní správě. V demokracii posloucháme úřad, nikoli osoby úřadem pověřené. Občan v demokracii poslouchá důsledky vyvozené z toho, co sám dříve svobodnou volbou stanovil. Zákony vzešlé z jeho hlasování se vrací k jeho vůli v podobě příkazu. Právě proto, že jsou si občané rovni, nesmějí vyžadovat naprosto stejný díl výhod, nýbrž jen tu část, která je úměrná jeho přičinění se.

Demokracie je vláda z lidí, protože první příčina státu je lidská přirozenost pro svou vnitřně společenskou povahu; a bezprostřední příčina státu je mravní činnost svobodných lidí.

Demokracie je vláda pro lidi, protože cílem a důvodem státu je uskutečnění obecního blaha, uznání, ochrana a podpora lidských práv. Nositelem těchto práv jsou všichni občané, kterým tato práva přísluší právě proto, že jsou lidmi. Lidská přirozenost je stejná u všech občanů. Proto musí být uznávána a chráněna všem občanům. Kdekoli je porušováno lidské právo nějakého jedince nebo i dítěte, třeba ještě nenarozeného, ale počatého, tam jsou ohroženi všichni lidé (Ústava české republiky z r. 1992).

Demokracie je vláda s lidmi, pokud mají účast na vládě. V demokracii jsou totiž uznávána a zaručována jako přirozená práva také práva politická. Z toho však plyne pro občany povinnost účastnit se veřejného života a vláda (Ústava České republiky z roku 1992).

Výstavba a úkoly demokratického státu se vyznačují rozdělením státní pravomoci. Obvykle se rozlišují tři hlavní úkoly státu: pravomoc zákonodárná, výkonná a soudní. Každý z těchto úkolů je v demokracii plněn zvláštním ústrojím. Zákonodárná moc je svěřena parlamentu, výkonná moc je svěřena vládě, soudní moc je svěřena soudnictví. Rozdělení státní pravomoci je zásadním rysem demokracie. Je to nezbytný předpoklad ochrany občanských práv. Kdyby totiž byly všechny tři úkoly soustředěny v jediném ústrojí, těžko by se zabránilo přehmatům při výkonu státní moci na úkor občanských práv.

Co znamená, že demokracie je právním státem ?

V užším smyslu to znamená, že státní pravomoc je vykonávána v rámci právního zřízení. Dále to znamená, že vztahy mezi občany a zařízeními jsou vyjádřeny v právních pojmech. Zákonodárná moc se musí při tvorbě zákonů pohybovat v mezích daných ústavními předpisy a je vázána stanoveným postupem. Tento postup spočívá v předložení návrhu zákona, diskusi a hlasování o návrhu v parlamentu, potvrzení odhlasovaného zákona hlavou státu a konečně vyhlášení a zveřejnění zákona. Kdyby zákonodárná moc nedodržela tento postup, byl by zákona pro nedostatek právní formy neplatný. Rovněž tak výkonná a soudní moc je vázána zákony (Pavan 1967). V širším smyslu je právní stát takový, který podporuje všechny státní příslušníky v jejich všestranném lidském rozvoji, chrání jejich lidská práva a podporuje jejich uplatnění, přičemž se řídí sociální spravedlností, doplněnou láskou.

Jakou metodou se vládne v demokracii ?

Demokracie se liší od jiných státních zřízení svou vlastní vládní metodou. Demokratická metoda vlády spočívá v tom, že většina se ujímá vlády, a menšina (tzv.opozice) kontroluje její činnost. Avšak nepostradatelnou podmínkou demokratického vývoje je ochrana práv nejen většiny, ale také menšiny.

Demokracie v ryzí podobě se však v běžném životě uplatňuje jen zřídka, i přes velkou přízeň veřejného mínění k demokracii a značné rozšíření demokratických zařízení. Většinou jde o demokracii v nějaké míře řízenou z ústředí. Takto demokracie běžně obsahuje mnoho prvků cizích tomuto druhu ústavy. Čistá demokracie dosud nebyla v žádném státě plně uskutečněna. Všechny státy, hlásící se k demokracii, jsou jen pokusy o demokracii, a pouze se jí v jistém stupni blíží.

Heslo "Všechna státní moc pochází z lidu" znamená, že lid přenesl pravomoc na stát, ale nevyplývá z toho právo lidu kdykoli svrhnout státní autoritu. Dokonce ani své zmocnění, které lid dává svému představiteli ve státě, nemůže lid odvolat jinak, než jak stanoví zákony svobodně přijaté. Demokratická svoboda neznamená libovůli ani bezvládí. Je omezena mravním řádem, a tak je vlastně umožněna všem (Masaryk 1938). Všem občanům je v demokracii vymezeno právo ujímat se postupně státní odpovědnosti a podle potřeb společnosti soustavně zdokonalovat stavbu a úkoly státní pravomoci. Postupnost a odstupňovanost přímé účasti všech občanů na státní odpovědnosti vyplývá z tempa jejich mravního a vůbec kulturního rozvoje. Dočasný nedostatek potřebné kulturní vyspělosti širokých vrstev společnosti si vynucuje soustředění demokracie v rukou vybraných lidí (Maritain 1945). Třebaže všeobecně má lid pro demokracii hlavní význam, určitá jednotlivá demokracie je závislá více na jedincích než na lidu, který nevystupuje jmenovitě a zodpovědně. Neobejde se bez schopných, vzdělaných a mravně vyspělých odborníků, pracovníků a vůdců. Vyrovnané a souměrně vyladěné činnosti demokracie závisí na ústrojí přípravy, výběru, rozmisťování a kontrole mravně ušlechtilých a vzdělaných vůdců ze všech vrstev společnosti do státní správy (Masaryk 1933-1934). Osoby, pověřené veřejnou mocí, mají být vnitřně vyrovnané a mravně bezúhonné, obdařeném praktickým smyslem a rozhodnou a pevnou vůlí, aby dovedly rychle a věcně postihnout určitý případ, ale též jednat včas a účinně (PIT, 72)

Jaké úkoly plní stát ?

V běžném životě se mluví o sociální politice státu jako o péči o rodinu, dále o provádění penzijního pojištění pro stáří, atd. Toto označování je dost nepřesné. Vliv státní politiky na náboženství, rodinu a mravnost vůbec, umění, školství, vědu či filozofii může mít přirozeně povahu pouze vnějšího, sociálního nátlaku. Stát zde totiž nemůže zasahovat zevnitř, ovlivňovat vnitřní významy a obsahy, dávající věcem kulturní hodnotu. Může zde působit jenom nepřímá podmínka, usnadňující rozvoj. Tak může a má poskytovat např. rodině, škole, umění, vědeckému bádání, atd. vedle vlastní právní ochrany také jistou podporu, a tak jim spíše sloužit, než jim vládnout. Na druhé straně však jsou oblasti společenského života, kde stát může přímo působit nejen sociálním nátlakem, ale i jako kulturotvorný činitel: to je kromě vlastního pole působnosti v rovině státní a právní, také oblast politiky, hospodářství a techniky.