V rozsahu významu slova politika je možno rozlišit více stupňů:

- v nejširším smyslu jde o každou lidskou činnost, směšující naplnění jistého zájmu;

- v užším smyslu jde o politiku stranickou, totiž takovou politiku, která se zabývá veřejnými záležitostmi se stálým zřetelem k takovému řešení, jak je stanoví program nějaké strany, vyjadřující zájmy jejích členů; Takových stran a jiných zájmových sdružení je v občanské společnosti mnoho;

- ještě v užším smyslu jde o státní politiku, zahrnující uspořádání poměrů ve společnosti s ohledem na naplnění oprávněných zájmů všech občanů a skupin; třebaže je státní politika rozsahem svého případného politického vlivu menší než politika všech zájmových skupin, přesto se státní politika liší od ostatní politiky svou oprávněností.;

- v nejužším smyslu označuje politika vychytralé jednání některých politiků, nedbajících mravních zásad a nevybíravých ve volbě prostředků k dosažení sobeckých zájmů. Toto pojetí politiky jakožto politikaření či obratnost někoho napálit, je velmi rozšířené ve veřejném mínění. S rozvíjející se politickou kulturou je však politika v tomto pojetí stále více vytlačována z veřejného života (Bahounek 1992c).

Co je to politická moc ?

Politická moc vyjadřuje snahu nějaké zájmové skupiny o dosažení jejího cíle. Ani programové tvrzení, že jde o zájem většiny příslušníků společnosti, ba celé společnosti, ani složité úřednické těleso, vybavené třeba i vlastní ozbrojenou silou, nemůže učinit z politické moci oprávněnou moc či autoritu, na kterou byla přenesena pravomoc lidu. Moc politické strany je kdykoli odvolatelná. Tím se liší od pravomoci státu, která byla všemi příslušníky společnosti přenesena na stát jednou provždy, neodvolatelně. Pokud stát používá politické moci k dosažení své cíle - obecního dobra, potud státní autorita opravňuje politickou moc.

Politiku tvoří ve společnosti větší měrou (než je státní politika) dobrovolná zájmová sdružení, a vedle nich ještě mnohostranná soukromá politická činnost neorganizovaná. Zájmové skupiny mohou prosadit svůj vliv ve státní politice pomocí prostředníků. Běžným způsobem je "lobování" (z ang.lobbying), to znamená získání skupiny státních úředníků nebo poslanců pro obhajobu příslušného zájmu. Většina politicko-zájmových hnutí ovšem tíhne k ustálení a zařízení. To se děje třeba ve spolcích nebo buňkách. Vzniklé uspořádané politické útvary lze třídit na nátlakové skupiny a politické strany. Nátlakové skupiny (např.odbory) neusilují o dosažení nebo vykonávání moci, nýbrž se snaží organizovat ovlivnění těch, kdo moc mají. Politické strany usilují o dosažení a vykonávání moci ve státě. Jsou složitě členěny podle podmínek, za jakých dosahují cílů těch sociálních hnutí a zájmových skupin, jejichž zájmy vyjadřují. V politickém dění se tedy střetá velké množství zájmů a zájmových činností.

Jak získat přehled o politickém dění ve státě ?

Potřeba snadné a rychlé orientace v nepřehledné síti politických vztahů vede ke zjednodušování a převádění této různosti na které společné prvky a k tvorbě typologií či modelů hlavních směrů v politice. K nejjednodušším modelům patří model dvou stran. To odpovídá dvěma snahám v politice, a to konzervativismu a progresismu.

Co to znamená konzervativismus ? Navenek se to jeví jako nepříznivý postoj k nějaké sociální a kulturní změně. V podstatě jde o protiklad neuvážené pokrokovosti. Případně však může být podmíněn jistým sociálně-kulturním prostředím. V podstatě se však konzervativismus vztahuje k něčemu řádu duchovního a mravního. Ve svém nejvlastnějším smyslu znamená slovo konzervativismus snahu konzervovat, uchovávat či udržovat vše to dobré, čeho lidské úsilí za dlouhé věky získalo a dosáhlo; při tomto udržování jde však o to uchovat to v živém stavu; zachovat to tak, jako Bůh zachovává život svému stvoření. V tomto smyslu značí slovo konzervativismus něco vznešeného a být konzervativní je něco ušlechtilého a žádoucího.

Co to znamená progresismus ? Progresismus ve smyslu vývojovém značí útěk od skličující, ale přece jen skutečné přítomnosti do neskutečné budoucnosti. Je to spoléhání na to, co ještě není, a co si tedy lze libovolně představovat. Jestliže nová, pokroková politická strana, která zavrhuje minulost, zklame při svém uskutečňování, pak lze vždy tvrdit, že budoucnost všechno napraví jakýmsi "zázrakem" samovývoje. Samotný pokrok ve smyslu vývojovém znamená, že všechno pozdější je už proto lepší a dokonalejší než minulé. V tomto smyslu se dnes většinou smýšlí a hovoří o pokroku.

Uvedené dva směry v politice, z nichž jedna navazuje na řád vlastní lidské přirozenosti, kdežto druhá na zmatek, plynoucí ze svobodného podléhání důsledkům původní poruchy lidské přirozenosti, nelze plně obsáhnout modelem dvou stran. Jednotlivá politická hnutí ve své určitosti představují různé stupně mezi krajními polohami obou logicky modelovaných protipólů. Vžitým označením pro model dvou stran, které jsou od sebe krajně vzdáleny, je pojem politické "levice a pravice". Tento pojem vyjadřuje zjednodušeně cíle, které do něho vkládají jednotlivé politické programy. Jako "pravice" bývají tradičně označováni ti, kdo usilují o udržení stávajícího politického uspořádání. Naproti tomu za "levici" bývají označováni ti, kdo si kladou za cíl odstranění vládnoucích politických poměrů a jejich nahrazení jinou politikou. "Levice" se vyznačuje pokusy o změny, ať už náhlé, převratné nebo postupné, reformní. "Pravice" se snaží zachovat stávající politický řád. Někdy dokonce prosazuje návrat k hodnotám minulosti. Lidé hluboce věřící mívají snahu setrvat na osvědčených a zavedených hodnotách. Naproti tomu jejich nábožensky vlažní spoluobčané tíhnou více k "levici".

Ačkoli "pravice" zdůrazňuje symboly Řádu, v skutečnosti často právě tím samým zrazuje výchozí Zásady. Svým sklonem k "hromadivé setrvačnosti" často zrazuje Řád i Zásady. V běžném životě se dopouští pravého opaku toho, co tvrdí. Tato "setrvačnost" totiž už svou povahou vytváří neměnný životní stav, postrádající vnitřní zdůvodnění. Obdobně "levice" v běžném životě zrazuje ty cíle a přísliby do budoucna, které hlásá. To se projevuje náchylností k "promarňovacímu rozkladu". Koná totiž opak toho, co tvrdí. Je pravda, že v poměrech klidných a ustálených převládá jistá kompromisnost, jež udržuje obojí zaměření v rovnováze, nicméně v rušnějších poměrech je nezbytně třeba jiné vyrovnávací síly, a tou silou je síla Pravdy (Bahounek 1992c).

Tuto dvoupólovou typologii je možno doplnit podrobnějším rozlišením jistého počtu mezistupňů a středních pozic mezi oběma krajními póly. Když vyjdeme z kombinace měřítka cílů a prostředků politiky, pak lze nastínit typologii politických stran následujícím způsobem: 1) extrémní pravice,