1) Prvý obor: zjišťující, který je z velké míry popisný,

2) Druhý obor: normativní, tedy hodnotící, ale nikoli subjektivně, nýbrž vědecky,

3) Třetí obor: jednání - zahrnuje kvalifikované jednání, totiž výběr a volbu vhodných prostředků, metod a postupů k nějakému cíli, a pak jejich učelné používání.

 

Jaký vztah má křesťanská sociologie k jiným oborům ?

Neliší se od vztahů celé sociální nauky Církve k jiným oborům. Vzhledem k tomu, že sociální nauka Církve používá Boží slovo na život lidí a společnosti (SRS, 8), potřebuje spolehlivý teologický a filozofický základ. Opírá se o antropologii, která obsahuje ve svých základech pojetí člověka jako Božího obrazu, který není možno zužovat na pouhou částici přírody ani na bezejmennou součást lidské společnosti.

Sociální nauka Církve zdůrazňuje spojitost mezi zjevenými pravdami přirozenými rozumovými zásadami, závaznými pro lidské jednání ve společenském životě. Z toho vyplývá nutnost opírat se filozofické myšlení k prohloubení základních pojmů (např. objektivita pravdy, skutečnosti, hodnoty lidské osoby, normy jednání a měřítka pravdy) a k jejich objasnění ve světle posledních příčin.

Sociální nauka používá také poznatků pozitivních a hlavně sociálních věd. Ty představují důležitý, byť ne výlučný prostředek poznání skutečnosti.

 

Rub a líc "moderní" sociologie

"Moderní" sociologie, jak se přednáší na státních fakultách, se zabývá jako křesťanská sociologie společností a snaží se odhalit základy všeho pospolitého života a objasnit zákony společenského soužití. Ježto se ale považuje za ryze výzkumnou vědu, proto se v mnohých rysech velmi liší od křesťanské sociologie:

- "moderní" sociologie omezuje úkol sociologie na poznání sociálních jevů,

- tím, že se pokládá za vědu ryze zkušenostní, odmítá poznatky filozofie,

- ježto chce výhradně zjišťovat údaje uvěřitelné zkoumáním, odmítá o nich vyslovovat jakékoli hodnotících úsudky, neboť by pro to musela čerpat z jiných, "nevědeckých" zdrojů, jako je etika. Odtud plyne ztráta smyslu pro rozlišení normálních jevů od nenormálních.

- Následkem toho "moderní" sociologie přikládá všem svým poučkám a pravidlům společenského dění platnost ryze poměrnou.

"Moderní" sociologie postrádá jednotnou nauku: je v ní řada proudů a směrů, resp. škol, jejichž jméno obvykle označuje, kterou společenskou vlastnost tato soustava zvláště zdůrazňuje obvykle přeceňuje na úkor jiných vlastností. Jsou to např. následující školy:

- mechanistická: přepíná myšlenku, že společnost je mechanismus, a jednostranně používá na společnost zákony mechaniky;

- geografická: upřílišňuje význam zeměpisného a přírodního (ekologistická) prostředí na společnost;

- biologická: příliš zdůrazňuje vliv biologických činitelů, zejména rasy, ve společnosti; přeceňuje vliv jednotlivců a nedoceňuje vliv sociální;

- psychologistická: snaží se vysvětlovat všechno sociální dění psychologickými vlastnostmi jedinců, a podceňuje důležitost společenských činitelů;

- organistická: upřílišňuje myšlenku, že společnost je organismus, přičemž nedoceňuje vliv jednotlivců ve společnosti;

- sociologistická: přeceňuje význam sociálních činitelů na úkor činitelů individuálních;

- etnologická: snaží se vysvětlovat všechno sociální dění z národního života v pravěku a životem primitivních kmenů;

- demografická: při výkladu sociálního dění upřílišňuje vliv počtu a hustoty obyvatelstva;

- ekonomistická: přehnaně prosazuje vliv hospodářského činitele na společnost;

- technologická: jednostranně se snaží vysvětlovat všechny jevy a procesy ve společnosti pomocí technického a technologického činitele;

- strukturalistická: snaží se při výkladu dění ve společnosti jednostranně prosazovat vliv skladby společnosti, přičemž podceňuje význam jednotlivce a člověka ve společnosti;

- funkcionalistická: snaží se vykládat dění ve společnosti jako součet vlivů různých společenských činitelů - složek společenské skladby, přičemž podceňuje vliv člověka jako jednotlivce a osoby.

"Moderní" sociologie se rozvinula v prostředí stále rychlejších a pronikavějších změn společnosti, kdy se člověk snažil nalézt příčiny sociálních otřesů, aby jim mohl předcházet a napravovat je. Rozvinula se v prostředí otřesených hodnot náboženských, mravních i filozofických. Mnoho lidí sledovalo rozvoj "moderní" sociologie s očekáváním, že podá ucelenější pohled na život, "rozdrobený" vlivem specializace v práci, specializace vědy do různých oborů, že se stane oporou rozpadající se rodiny a mravnosti vůbec. Příliš mnoho nadějí bylo vkládáno do výchovného účinku toho, že společnost dosáhne sebepoznání.

"Post-moderní" kultura přináší v tomto směru velké vystřízlivění a současně i zklamané iluze. "Post-moderní" sociologie uznává omezenost vlivu "moderní" sociologie, její častou zkreslenost ideologiemi a služebnost vůči zaměstnavateli, dále nezájem společnosti o vlastní pravdivé sebepoznání. Východiskem "post-moderní" sociologie je návrat k přírodě v podobě různých ekologických hnutí (Keller, 1992,1995).

V soudobé sociologii lze najít četné pokusy o návraty k různým směrům "moderní" sociologie, ale i "post-moderní" ekologicky zaměřené snahy.

 

Proč roste přitažlivost křesťanská sociologie?

Vyplývá to z rozhodného návratu k prověřeným hodnotám křesťanství. Vzhledem k tomu, že žádný obor lidského poznání se přirozeně nemůže vyvarovat momentu hodnocení, křesťanská sociologie odmítá výzvu teoretického objektivismu, aby sociologické poznání bylo oddělené od jakéhokoli hodnocení. Vždyť i takováto snaha zůstávat hodnotově lhostejný je výrazem nekontrolovaného a živelného pronikání materialistického hodnocení do dané sociologie. Křesťanská sociologie se liší od "moderní" i "post-moderní" sociologie tím, že se otevírá hodnocení, ale nikoli subjektivistickému, nýbrž kvalifikovanému hodnocení.

Odkud a jak přijímá křesťanská sociologie normy ?

V křesťanské sociologii jsou obsaženy tři zdroje normy pro kvalifikované hodnocení neboli hodnotící úsudky a současně normování, platné pro sociální skutečnost:

1) Prvním zdrojem normy je pro křesťanskou sociologii sama lidská přirozenost. O vlastnostech řádu, který je vlastní přirozenosti každého člověka, se dozvídá z filozofie, etiky a antropologie. Avšak v rámci filozofie a etiky, a to i křesťanské filozofie a etiky nemusí být všechno jednotné, nýbrž jsou zde různé soustavy.

2) Druhým zdrojem normy je pro křesťanskou sociologii nadpřirozený řád Boží. O tom se dozvídá z Písma svatého, z tradice církevních Otců, z teologie. Ovšem i v rámci sociální teologie se může vyskytovat různost názorů.

3) Konečně je normou pro křesťanskou sociologii nadpřirozený řád Boží, který je totožný s řádem vtisknutým od Stvořitele celému stvoření, tedy také přirozenosti člověka a celé lidské společnosti. O souladu mezi Božím řádem a přirozeným řádem se křesťanská sociologie dozvídá z učení sv.Tomáše Akvinského, které vyjadřuje střízlivě realistický názor na celou skutečnost, včetně skutečnosti sociální. Tento třetí zdroj normy pro křesťanskou sociologii se soustavně prosazuje zvláště od jeho zdůraznění papežem Lvem XIII. (Encyklika AETERNI PATRIS, 1879)

Takto se křesťanská sociologie záměrně a soustavně otevírá jistým hodnotícím soudům, které nejsou libovolné, nýbrž podléhají trojnásobné normalizaci. Vzhledem k tomu, že se tak děje cílevědomě, proto není obtížné vést jasnou hranici mezi údaji zjištěnými sociologickými výzkumy o společenské a kulturní skutečnosti na jedné straně, a na druhé straně mezi normou této společenské a kulturní skutečnosti a z ním vyplývacími hodnotícími soudy.

Takto se křesťanská sociologie vyhýbá také nebezpečí jednostranností různých směrů "moderní" sociologie, které kladou jednostranně důraz na některý ze sociálních činitelů (např. na hospodářský, technický, ale i na činitel náboženský, mravní, atd.). Současně křesťanská sociologie vyhýbá také jednostrannému důrazu na to, že by společnost byla jen výsledkem souhry mnoha společenských činitelů. Vyhýbá se tím i jednostrannému pojetí společnosti, které se snaží všechno vysvětlovat její skladbou. Třebaže i křesťanská sociologie chápe společnost jako činnou skladbu, není toto její pojetí samoúčelné. Křesťanská sociologie uznává, že společnost má zvláštní výstavbu. Stavba společensko-kulturní skutečnosti je složena z četných složek, které působí na sebe navzájem a na svůj celek a tak plní své úkoly, což má základ v lidské přirozenosti. Mezi těmito složkami se však vyskytuje jedna složka - totiž náboženství, která se od jiných složek podstatně liší. I když náboženská složka společenské stavby navazuje na lidskou přirozenost, přesto svým původem, prostředky a cílem přesahuje lidskou přirozenost. Náboženství je svým původem, prostředky a cílem nadpřirozené. A tak celé skladebné pojetí, jakým se vyznačuje křesťanská sociologie, má v sobě něco, čím osvíceně přesahuje každé jednostranné pojetí.

 

Jaký význam má křesťanská sociologie ?

Potřeba studia základů sociologie vyplývá jednak z potřeby účastnit se na rozvoji sociální nauky Církve, jednak z potřeby podílet se na používání této nauky ve společnosti. Jan XXIII. výslovně zdůrazňuje potřebu studia sociologie: Přejeme si, aby se křesťanská sociologie přednášela jako povinný studijní předmět na katolických školách všech stupňů, zejména v seminářích. Navíc by křesťanská sociologie měly být zahrnuta do nábožensko výchovné práce farností a apoštolských hnutí (MEM, 223).

Křesťanská sociologie je nejen souborem doporučení k řešení závažných společenských otázek, nýbrž je to především součást sociální nauky Církve. Zahrnuje vedle odborných oborů, týkajících se člověka jako jedince a společenského tvora, také obory normativní, hodnotící. Vychází ze skutečnosti, že zásady přirozeného práva a zjevené pravdy mají společný základ v Bohu. Třebaže jde o různé oblasti, setkávají se v jedné lidské osobě, vykoupené Kristem. Stvořená lidská přirozenost se bytostně vztahu k Bohočlověku a je zahrnuta do řádu vykoupení. Dědičný hřích sice narušil lidskou přirozenost, ale nezničil její fungující skladbu, nezničil vlohy a síly člověka v jejich podstatě. Člověk ovšem dokáže naplno lidsky žít jen s pomocí Boží milosti.

Konečně je podstatné, že se křesťanská sociologie zabývá přirozeným společenským řádem ve vztahu k nadpřirozenému řádu spásy. Přitom je třeba mít na paměti, že vše přirozeně řádné je vázáno na Krista. Tím se ovšem netvrdí, že by skutečnost Církve byla nadřazena skutečnosti lidské společnosti a kultury. Křesťanská sociologie uznává poměrnou svébytnost společensko-kulturních útvarů (státu, umění, hospodářství, atd.). Tento její postoj má základ v evangeliu (Mt 22,21). Někdejší směšování náboženské oblasti s ostatními oblastmi společenského a kulturního života člověka odporovalo duchu evangelia (GS, 36).

Křesťanská sociologie vychází ze stvoření a vykoupení. Proto chápe společensky založeného člověka nejen jako obraz Boha - Stvořitele, ale i jako tvora vykoupeného Kristem. Uznává tedy člověka jako bytost povznesenou k vyššímu pořádku a povolanou k tomu, aby se s Boží pomocí stala účastníkem a příslušníkem Boží "superspolečnosti". Proto je nutno rozvíjet křesťanskou sociologii v návaznosti na teologické pojmy i mimo přirozené právo. Tak je třeba prozkoumat např. společenský dosah a kulturní význam solidarity a spjatosti všech lidí navzájem, jak to vyplývá z učení o stvoření člověka, muže a ženy, o vykoupení Kristem, o pojmu Boží děti a Boží přátelé, a o mystickém Těle Kristově.

Rovněž je třeba soustavně sledovat antisociální účinek hříchu a jeho následků, jakož i dějinně-teologický význam učení o Antikristu a o ovládnutí světových dějin stále se navracejícím Kristem. Z tohoto hlediska přísluší křesťanské sociologii úloha odhalovat scestnost jakéhokoli sociálního utopismu. Stále znovu se objevují snílci a utopisté, slibující pozemský ráj. Křesťanská sociologie učí, že před Posledním soudem nebude žádného ráje, navzdory všem falešným prorokům z Východu i ze Západu. Ani nejpodnikavější jedinci ani nejdůmyslnější organizace nedokáže vybudovat trvalý a dokonalý společenský řád. Celý svět je totiž v moci Odpůrce, který odmítá sloužit dobré věci (1 Jan 5,19). Na konci časů nedosáhne společenský řád a organizace křesťanského naplnění, ale budou ovládnuty a přetvořeny navracejícím se Kristem (Řím 3,6).

Třebaže je hlavním úkolem křesťanské sociologie zkoumat základy společnosti a kultury ve světle evangelia, bude muset vždy usilovat o to, aby pochopila znamení doby. Jinak se dostane do nebezpečí, že podlehne abstrakci a odcizí se přítomné skutečnosti. Proto musí křesťanská sociologie pečlivě dbát na ověřené výsledky výzkumů, sociálních dějin, sociální psychologie, demografických zkoumání a prognóz atd., a vyhodnocovat je, zejména dnes, kdy společenský rozvoj překotně rychle a pronikavě přetváří způsob lidského života.

Rostoucí závažnost křesťanské sociologie vyplývá z toho, že při rozvoji techniky a hospodářství směřuje vývoj společnosti dvěma směry: buď ve směru integrace, šlechtění a hybridizace na ryze přirozeném základě, a tato cesta se s blížícím se cílem vyznačuje stále větší nestálostí a náchylností k zvratům (tzn. ke stále zhoubnějším totalitárním zvratům různého zaměření - národního, rasového, mezinárodního), nebo budování společnosti, založené na přirozených základech, ale v modlitbě zaměřované k Boží pomoci a s Boží pomocí vstříc Boží superspolečnosti jako naprosté integraci, nadpřirozeně zajišťované proti jakémukoli zvrhnutí a úpadku.

 

Kde čerpat vědomosti pro studium křesťanské sociologie ?